Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 30. září 2022

100 let Baníku Ostrava. Seriál o historii a legendách fotbalového klubu: 4. díl

 

Čtvrtý díl našeho seriálu ke 100 letům Baníku Ostrava dnes věnujeme prvnímu stadionu SK Slezská – slavné Staré střelnici. Škvárové hřiště sloužilo klubu 25 let od roku 1934 do roku 1959, kdy byly dokončeny Bazaly.

 https://www.fanshopfcb.cz/cache/img/c0527318374be33d2aefe1662badde7b-w800-176HRNEK%20BILY%20100LET1.PNG

Vždycky to v poločase pokropili a jelo se zase. Sem tam něco ‚gichlo‘ na hlavu z toho ‚dratbahnu‘, co jezdily ty vozy se šlámem, ale bylo to parádní. Zdeněk Kosňovský, útočník SK Slezská Ostrava

4. díl:  Stará střelnice. První opravdový stadion fotbalistů SK Slezská Ostrava

 

V prvních letech existence SK Slezská si fotbalový klub půjčoval hřiště na zápasy od městských rivalů za stokorunu. V roce 1925 začal hrát na svém plácku Na Kamenci. Ale hřiště bylo kamenité a neregulérní. V roce 1934 koupil klub od šlechtického rodu Wilczků pozemek u Staré střelnice. Horníci tehdy po směně sami vybudovali škvárové hřiště a mohlo se začít hrát.

„Na Starou střelnici jsem přišel, když mi bylo sedmnáct roků,“ vzpomíná dnes pětaosmdesátiletý bývalý útočník Miroslav Mikeska. A po osmnáctých narozeninách už hrál za první tým. „Za áčko, čtyři roky na Střelnici,“ říká rozhodně.

První zápas odehrál na škváře Staré střelnice v říjnu 1954. Celkem během necelých čtyř sezon stihl v dresu Baníku odehrát na původním dřevěném stadionu 49 zápasů a dát v nich 18 branek.

Hřiště Stará střelnice leželo na pravém břehu řeky Ostravice, tedy v polské neboli slezské části Ostravy. Poblíž šachty Trojice v padesátých letech už chyběl legendární Hostinec U Dubu, kde byl Baník v roce 1922 založen.

Ještě o čtyři roky starší než Mikeska je další útočník Zdeněk Kosňovský. Ten chodil na Starou střelnici původně jako divák. „Střelnici pamatuji prakticky jako děcko a to bylo opravdu SK Slezská Ostrava. Tam jsem strašně rád chodil, to byli moji miláčci, to byli hráči, to bylo něco krásného na té škváře,“ rozplývá se Kosňovský nad slavnými jmény ze 40. a 50. let minulého století.

 Poblíž Staré střelnice – jak už bylo řečeno – založil hrabě Stanislav Wilczek v roce 1844 Důl Trojice. A nad hřištěm během zápasů Baníku jezdily vozíky s nákladem uhelných kalů. „Vždycky to v poločase pokropili a jelo se zase. Sem tam něco ‚gichlo‘ na hlavu z toho ‚dratbahnu‘, co jezdily ty vozy se šlámem, ale bylo to parádní,“ vzpomíná Zdeněk Kosňovský dlouholetý trenér baníkovské mládeže, který vychoval řadu šampionů. V srpnu oslaví 90. narozeniny.

První domácí ligový zápas odehrál v březnu roku 1959 na Stadionu odborářů a dal tam také první ligový gól. Bazaly ještě nebyly hotové a na Staré střelnici už se nehrálo. Stadion odborářů byl původně považován za nástupce Staré střelnice. Místo v Moravské Ostravě, konkrétně Mariánských Horách, kde dnes stojí obchodní centrum, ale nebylo slezské.

„Když končila Stará střelnice, tak to mělo být na Stadionu odborářů. A jelikož staří pardálové říkali – my jsme Slezská, tak to musí být za Ostravicí. Prakticky odhlasovali, že to hřiště bude na Bazalech,“ přidává Miroslav Mikeska.

Stěhování ze Staré střelnice na Bazaly Miroslava Mikesku tak trochu minulo. V listopadu 1957 odešel na dva roky na vojnu, a když se po dvou letech vrátil domů, Baník už hrál půl roku na novém stadionu.

A změna to byla pro fotbalisty pořádná. „Byla tam tráva. Na Střelnici byla škvára vynikající, člověk se tam nepodřel jak normálně. Ale tráva je tráva a na ní se úplně jinak hraje. Pamatuji si, jak Šimonek skončil a trénoval Kladno. A my jsme přijeli ze Střelnice tam a on schválně nechal postříkat tu trávu a my jsme klouzali. Dostali jsme čtyři nula a šli jsme pryč. Byl to veliký rozdíl Bazaly a Stará střelnice,“ směje se Miroslav Mikeska při vzpomínce na přechod ze škváry na trávu v roce 1959.

Ale i Bazaly jsou pro ligový tým Baníku už sedm let historií. Po sezoně 2014/2015 se klub přestěhoval do Vítkovic. Dnes je na Bazalech mládežnická akademie fotbalového svazu.

Bazalům se budeme věnovat v dalším pokračování seriálu.  
Zdroj: ostrava.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 91. schůzka: Václavova vláda, rok 1

 

Právě jsme se ocitli v roce 0. Tedy – ten letopočet svoje konkrétní číslo má, a to 1283, ale pro dvanáctiletého následníka trůnu Václava II. to byl skutečně rok 0. A svým způsobem i pro jeho zemi, neboť bylo zapotřebí začít znovu. O Václavovi, šestém českém králi.

Pak pomohli ze Sas páni královici Václavu.
Bohatě ho vyplatili, dali za něj v zástavu
za Labem prý všechna města, hradiska i podhradí.
Královic klid v zemi zjedná, s Němci hned si poradí.

Tak to vidíte. Dalimil (tak řečený) to všechno ráčil odbýt čtyřmi řádky (plus nadpis). Ve skutečnosti byl návrat dvanáctiletého kralevice (vlastně budoucího krále) domů složitou diplomatickou, ale i finanční záležitostí. „2000 hřiven stříbra na ruku! 5000 v nejbližších týdnech! A dalších 20 000 hřiven stříbra nádavkem!“ Takové byly podmínky Oty Braniborského, poručníka českého kralevice a správce české země, za jakých byl ochoten svého schovance vydat. (Pravda – on to byl daleko spíš jeho vězeň.) Kde sehnat takovou obrovskou sumu? Ota byl zase uznalý, to ano, všechna čest. Spokojil se se zástavou. Nebyla ovšem jen tak ledajaká. Namísto mamonu získal ohromnou část severních Čech. Například Most, Děčín, Ústí nad Labem, Ronov, Svárov, Bezděz, Šarfštejn, Žitavu.

https://slideplayer.cz/slide/3104047/11/images/9/Ota+Braniborsk%C3%BD+%28+%29+dosadil+ho+Rudolf+nen%C3%AD+to+P%C5%99emyslovec.jpg

„V den svatého Štěpána, 26. prosince 1282. roku stalo se, co se zřídka stává: objevila se duha podivné krásy, jež se klenula nad celým městem pražským, sahajíc jedním okrajem na jihu za městské hradby, druhým na opačné straně města k severu nad řeku Vltavu. Z té duhy kteřísi Židé a některé křesťanské ženy prorokovali celému království českému obrat ke štěstí v budoucnosti, tvrdíce, že duha, jak se staví proti dešťům a zastavuje víry bouří, tak i z dopuštění Pána Boha, jenž řídí celý svět, ochrání obyvatele království českého od útisku a rozličných utrpení.“

Těch úkazů, které signalizovaly lepší příští, bylo ještě víc.

Všude se tluče v bubny a také se v citery bije,
trubky tu s ozvěnou zvučí, zní dotekem nejedna lyra,
šašci tu skotačí hned, sbor plesá a varhany znějí,
na lid se usmívá král, jenž přichází, lid zase tleská
přicházejícímu pánu jako poutníku, který je šťasten;
celý se raduje národ, když vyslovil král svá přání.

To bylo na jaře. V podletí braniborské čety opustily Čechy, a na podzim odešly i posádky Rudolfa Habsburského z Moravy. Územní zástavy, kterými Ota Braniborský vydíral české panstvo, mu nebyly nic platné. Rudolf je prohlásil za neoprávněné, takže markrabě je musel zase brzy vrátit. Nevyřešená zůstala jenom otázka Kladska. Budiž řečeno, že od osudové bitvy na Moravském poli se choval vítěz vůči přemyslovské rodině – jak to říct – kavalírsky. Vícekrát královně Kunhutě pomohl. Taky se zastal Přemyslova levobočka, Mikuláše Opavského. A svému zeti, Václavu Druhému byl po dlouhá léta opravdu dobrým rádcem a věrným obhájcem. Což zní dnes dost neuvěřitelně, ale tehdy to tak celkem spolehlivě fungovalo. Vítěz býval velkorysý. Někdy.

„Václav jevil se jako tichý beránek,“ čteme o něm ve Zbraslavské kronice z pera Petra Žitavského. „Uspořádal svůj způsob života tak, že v žádných slovech nebo skutcích nepřekročil míru; choval se ukázněně a vždy jedním způsobem a neukazovalo se na něm vůbec nic, čím by urážel ty, kdož ho pozorovali, ani nekonal nic, co by zasluhovalo pokárání.“ Tedy byl to chlapec slušný, hodný, nevybočující...

https://slideplayer.cz/slide/3452261/11/images/18/V%C3%81CLAV+II.+%28+%29.jpg

„Často navštěvoval domy svatých, se slzami vzýval Pána, i almužnu někdy rozděloval vlastníma rukama chudým v Kristu. Zřídka se účastnil žertovných nebo nicotných her chlapeckých, sám se naprosto vyhýbal zábavám mladíků, aby se neušpinil a aby přiměřeností šatstva na sobě samém krotil jazyky pomlouvačů. (Zřejmě jenom pokračoval v tom, k čemu ho vycepovala braniborská internace...) Obávaje se vždy a všude výroky božské pomsty, dal si zhotoviti jakýsi oltář uvnitř dutý, v jehož dutině, když se nebe zatáhlo mračny, se rychlým během schovával ze strachu před hřměním nastávající bouře. (Jeho strach z hromů a blesků byl přímo příslovečný. Nebylo by divu, kdyby i v tomto případě šlo o jakési duševní trauma z dětství... Zbožnost, někdy až přemrštěná, byla dalším z jeho charakteristických rysů.) Když se v tom svatostánku chvějící se ukrýval, dával k sobě přivolat některého muže vzdělaného, který by mu, sedě u vchodu do oltáře, vykládal něco ze slov Písma a také ho řečmi svatého povzbuzování vyzýval k milosti zbožnosti. Mimoto také často kladl na ten oltář při vstupu do něj posvátné ostatky rozličných svatých, aby uchráněn záštitou těch svatých bezpečně unikl úderu bleskové střely. (Zřejmě to zabralo, protože se do něj blesk ani jednou netrefil...) Když ho jeden kaplan slušnou domluvou pokáral za některé lehkomyslnosti mladých let (ovšem kterých, to nám při Václavově způsobu života není zcela jasné, ono se lze jen domýšlet, co s ním asi mohla puberta provádět), tak do dobu dvou let trestal své tělo žíněnou košilí, aby mocně ukrotil nedovolené pudy svého těla. Potom, když mu to četní přátelé vyvrátili, odložil žíněné roucho a až do své smrti mořil své tělo posty a modlitbami, a tak od sebe odrážel úklady skrytého nepřítele. (Ale že by odrážel permanentně, to zase ne - sebemrskačství se u něj projevovalo pouze ve vlnách. O jeho pozdějším sexuálním životě, značně nevázaném, kolovaly v dobových kronikách hotové zkazky...) Po chlapeckém způsobu s požitkem pojídal první plody a z jakéhosi zvyku se hrozil pohledu na kočky a jejich mňoukání.“

https://dress-fr.techinfus.com/images/article/thumb/715-0/2019/05/ajlurofobiya-chto-eto-takoe-i-kak-ot-nee-izbavitsya-4.jpg

Strach z koček má několik jmen, které jsou navzájem synonymem - galeofobiya, gatofobiya. Nejčastěji se však tato duševní porucha nazývá ylorofobie - z řeckého „α? λουοος - kočka. Druhá část slova je reprezentována slovem „fobie“ - jedná se o patologický strach.

Kočky, kočky a koťata způsobují v ilyrofobii opravdovou hrůzu, kterou člověk nedokáže ovládat. Je možné, že nastane záchvat paniky, při kterém si pacient může ublížit, ztrácet vědomí... Název této fobie je uveden v knihách o psychiatrii jako jedna z odrůd zoofobie (strach zvířat). Jedná se o duševní poruchu, při které dochází k neadekvátnímu vyhýbavému chování, nastanou i somatické reakce, nepřiměřené stupni nebezpečí.

Kočky opravdu nesnesl. Ani je nemusel zahlédnout; stačilo, když je zaslechl mňoukat. Když už náhodou nějakou kočku zahlédl, tak omdléval. Odpor vůči kočkám se vystupňoval v hotovou fobii. Když k těmto faktům připočteme často se ozývající zprávy o jeho fyzické křehkosti a malé odolnosti, tak se před našima začíná rýsovat obraz člověka nepříliš zdatného, psychicky labilního, celkově nevyváženého. Navíc ještě opakujeme - v době, když se vrátil do svého království, měl pouhých dvanáct let. Bylo jasné, že nemůže vládnout. Tedy alespoň ne hned teď. Potřeboval zástupce. Někoho, kdo by vzal břímě vládnutí na sebe. (Nemáme strach, že by se snad někdo nepřihlásil. Jak jde o moc, on se vždycky někdo přihlásí...) Nemusel se však hlásit. Byl už znám. Respektive - byli. V jeho jméně pokračoval v řízení dalších běhů království kruh pánů kolem biskupa Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic (který už předtím přejímal vládu z rukou braniborského poručníka). Odtud vzešli i nejvyšší úředníci, jenomže ti všichni si tam nahoře po Václavově návratu nepobyli příliš dlouho. Objevila se totiž konkurence. Jmenovala se Záviš z Falkenštejna.

"Když bylo království české požáry a loupežemi nadobro vypleněno, natolik se rozmohl, jak jsme pověděli, hlad, že mohl býti zřídkakdo mezi těmi, kdož zůstali ve městech, nezbytnou tělesnou výživu. Zámožnější tedy omezili své domácí služebnictvo, a aby ušetřili na stravě, spokojili se ti, kdož dříve okázale vystupovali obklopeni houfem sluhů, od té doby pomocí jediného služebníka. Tak se paní královna Kunhuta, když se jí nedostávalo v Čechách potravin, upozorněna od některých přestěhovala na Moravu a zdržujíc se tam v letech vyhnanství syna Václava, zakusila se svou družinou nesčíslně nedostatků v životních potřebách."

Královna utekla nikoli na Moravu, ale do Slezska. Pobývala na Opavském Hradci neboli Hradci u Opavy. Ten byl postaven na základě staršího osídlení na ostrohu mezi říčkou Hradečnou a řekou Moravicí jako slovanské sídliště a později i opevnění. Je možné, že byl původně jedním z hradišť slovanského kmene Holasiců. Odnepaměti byl Opavský Hradec problémem sporu mezi Čechy a Poláky. A ještě jeden detail z historie česko-polských vztahů - právě tady se setkaly svatební průvody české princezny Doubravky a polského knížete Měška. Přemysl Otakar II. přebudoval Hradec na mohutný gotický hrad a ten daroval svému nemanželskému synovi Mikuláši, po bitvě na Moravském poli jej dostala královna-vdova Kunhuta i s celým Opavskem. Ocitla se zde hned po svém útěku z Bezdězu, tedy v roce 1279. V roce následujícím se na jejím dvoře objevuje Záviš z Falkenštejna.

"Byl v těch dnech jeden šlechtic z Čech, jménem Záviš, kterého dal král Otakar pro jeho viny potrestati odsouzením za psance a neodvolatelně ho s celým jeho domem vykázal pokutou trvalého vyhnanství." Tak tedy Záviš. Přídomkem "z Falkenštejna." Ten přídomek dostal podle hradu, ležícího nad říčkou Rann v bavorsko-pasovském pomezí. Byl synem pana Budivoje, jednoho ze zakladatelů hradu Krumlova. Toho Českého, samozřejmě. Když český král vedl svůj osudový boj s Rudolfem Habsburským, postavil se Záviš do čela vzpoury Vítkovců a nemalou měrou se přičinil o Přemyslův pád. Za bitvy na Moravském poli byl v táboře Rudolfa Habsburského (tedy pravděpodobně, nezvratné důkazy chybějí), ještě rok po králově smrti vedl útok vítkovských ozbrojenců na České Budějovice. Kolik tak asi mohlo být Závišovi v době bitvy na Moravském poli? Kolem pětadvaceti. A už byl šéfem opozice (někteří politici začínají brzy. Taky mohou dřív skončit.) To platilo i v případě Falkenštejnově. Ovšem v době, kdy se ocitl na Hradci u Opavy, neměl ani tušení, kdy skončí, a hlavně jak.

"Záviš po smrti krále Otakara navštívil královnu Kunhutu a začal jí býti nad jiné rytíře ne tak ve službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější; neboť doufal, že bude-li chtít opět získat své bývalé postavení, dostane zpět bez nesnáze své statky v království, jestliže najde s pomocí jakékoli chytrosti u královny milost důvěrného přátelství."

Královna Kunhuta a záviš

Záviš pobyl u Kunhutina dvora něco přes rok. Bylo mu tehdy asi sedmadvacet let, královně pětatřicet. Jak se mohla královna zamilovat do muže, který se podílel na porážce a nepřímo na smrti jejího manžela, českého krále? "Protože mysl ženy tak snadno podléhá změnám, královna, jak říkají, ošálena od něho jakýmisi úskoky kouzelného umění, milujíc jej velmi, prudce, brzy se snažila jemu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti králi a ustanovila ho v denní družině svého dvora přednějším před ostatními." Ano, někdy v roce 1281 byl jmenován purkrabím na Hradci u Opavy. "Protože mysl naplněná úskoky zřídka spokojí se s povolenými mezemi, Záviš pozoruje, že nalezl v očích královniných milost, zatoužil po vyšších věcech a vzbudil v srdci královnině lásku k sobě, obelstiv ji nějakými černokněžnickými pokusy." Kunhuta byla vášnivá Uherka. Ten mladý, kavalírský, výmluvný a jemný Falkenštejn ji velice zaujal, ke všemu byl ještě velice pohledný. Všechny tyto zprávy shrnul ve tvaru navýsost uměleckém Vladislav Vančura. Až jeho věty vyslechneme, bude nám mnohem zřejmější, proč se do něj královna zakoukala:

"Byl krásný, ducha vzdělaného, podoby sličné, údů spanilých. Daleko široko mu nebyla rovna. Měl hluboké a temné oči, jeho pohled byl jímavý, a tak někteří povídálkové pustili do světa zvěst o Závišova čarodějnictví. Když rytíř mluvil, nesl se jeho hlas tiše, krásně, půvabně a s takovou naléhavostí, že mu bylo těžko odporovati. Jeho myšlenky byly jasné a řadily se v souvislost, která plyne a uchvacuje."

Jestli Záviš královnu umluvil nebo jestli ji přesvědčil upřeným pohledem svých temných očí (případně ještě něčím jiným), to nevíme. Podle různých autorů mu královna kladla odpor různou dobu. Podle některých jej už za života Přemysla Otakara příliš nekladla, ale toto tvrzení raději odkazujeme do říše nepodložených pověstí. Spisovatel Jiří Mařánek, který sepsal čtivou rožmberskou trilogii, věnoval její jeden díl Romanci o Závišovi. Podle ní a podle něj se odehrával první dialog Kunhuty a Záviše takto:

´Co kdyby, královno, sám Záviš z Falkenštejna se dnes jako věrný spojenec blížil trůnu Václavovu?´ ´Sama bych jej usmrtila v té chvíli, kdy se odvážil s otevřeným hledím předstoupit před kohokoli z Přemyslovců, kterým pomsta Otakarovy smrti zůstává nejsvětějším odkazem!´ ´Msti se tedy, královno!´ (V tuhle chvíli měl Záviš údajně podávat Kunhutě meč, čímž zároveň prozradil svoji identitu. Poněkud riskantní krok.) ´Ne. Pomstou zahoří i srdce posledního z poddaných, ale srdcím královským náleží velkodušnost. Jsi-li vskutku Záviš z Falkenštejna, jdi, skryj svou tvář pod pláštěm noci, zachraň svůj život! Prchni ještě v tuto chvíli z hradu před tou, která ti přísahala pomstu a která tuto přísahu vědomě zrazuje.´ ´Chtěj, královno, abych sám si před tebou protkl srdce mečem - a nezaváhám. Ale nežádej od Záviše z Falkenštejna, aby se od tvého prahu odplížil zbaběle jako zločinný stín! Nežádej, abych opouštěl hrad, jemuž vládne tvůj smělý zjev, královno Kunhuto! Nuže meč, svůj meč, který jsem odevzdával do tvých rukou, chci od této chvíle tasit jen pro obranu svatých práv Přemyslovců, pro tvého syna... pro tebe, královno!´

Třeba to tak doopravdy bylo. Je neuvěřitelné, kolik kronikářů, spisovatelů, dramatiků, básníků, malířů fascinoval ten příběh královny a rytíře... První české královny, která se jako vdova znovu provdala a dokonce měla se svým druhým manželem dítě... Byl to příběh lásky? Byl to příběh vášně? Nebo snad politického vypočítavosti? Možná, že to všechno dohromady.

Zhanobil Záviš jak Kunhutu, počestnou ženu,
poskvrnil lože již mrtvého českého krále
soudí Zbraslavská kronika, zatímco Vladislav Vančura svýma laskavýma očima člověka 20. věku to vidí jinak: "Odmítá ho, prahne však po pomoci, prahne po lásce! Obklopena krňousy, hňupy, fňukálky, lichváři a zákeřníky, třikráte za jedinou chvíli uražena, v neštěstí, bědách, bez synáčka, který ji snad volá, v beznaději, uprostřed hrůz a lkání, uprostřed tmy nemůže rozeznati, že Záviše je rytíř."

Záviše - neboli jak mu říkáme dnes Záviš - však nebyl jenom rytíř. Zcela určitě by obstál v hodinách logiky, matematiky, strategie a taktiky... Lze se domnívat, že každá cesta mu byla, pokud vedla k posílení jeho osobní moci, dobrá. A o to mu šlo. Zdali v první či v další řadě, to rozsouzení necháváme na vás.

Zdroj: Josef Veselý

čtvrtek 29. září 2022

Před 90 lety tragicky zahynul Tomáš Baťa: Investiční aktivity Tomáše Bati

 

Tomáš Baťa, který před 90 lety tragicky zahynul, byl tvůrcem světového obuvnického impéria. Když je letos jeho výročí, chci ho opět připomenout. To byl "pan podnikatel". Při vyslovení jména Tomáš Baťa (1876–1932) většině z nás vytanou na mysli boty a jejich velkovýroba. Baťův Zlín byl v polovině 20. století bez nadsázky hospodářským a sociálním fenoménem. Takže i Zlín a jeho obyvatelé by si Baťu měli připomínat a komu to "pálí", ví proč. 
 
 
Starý Zlín 1. 1. 1929

Natočeno: Ostravské studio Českého rozhlasu v roce 2022

Na začátku 30. let minulého století koncern Baťa však již zdaleka nebyl pouze obuvnickou továrnou. Baťovci se prosazovali v příbuzných oborech gumárenských, byli činní v dopravních projektech a dnešní terminologií by se dali označit též za šikovné developery. I díky tomuto širokému a především funkčnímu podnikatelskému základu se i po tragické smrti T. Bati mohly baťovské výrobní i sociální systémy dále rozvíjet.

 

Svatební fotografie Tomáše Bati a Marie Menčíkové

Zhodnocení vybraných kroků Tomáše Bati - komunální politiky a farmaření -  při budování důvěry

Na Tomášovy snahy navázal nevlastní bratr Jan Antonín (1898–1965) se spolupracovníky.

 

Jan Antonín Baťa

Zapomínat by se nemělo především na Dominika Čiperu a Hugo Vavrečku. Základ úspěchu firmy byl přitom dán ještě za života Tomáše Bati, který ve svých úvahách promýšlel řadu mezioborových problémů a výzev, od vzdělání a výzkumu až po zdravotní péči ve městě, jež se za jeho starostování rozrůstalo nevídaným tempem.

Mezi zjevnými talenty Tomáše Bati vedle novátorství vynikaly komunikativnost a „čich na lidi“.  Dobrou personální politikou dokázal zakladatel firmy přilákat do Zlína řadu schopných jedinců z celého Československa. Tak byl na východní Moravě položen základ pro rozvoj mnoha oborů, nejen obuvnictví a gumárenství, ale též výroby strojů, letectví, stavebnictví, polygrafie, designu, filmové tvorby, propagace atd. 

  

Baťova čtvrť

Jeden z baťovských domků ve Zlíně

 

Baťův mrakodrap ve Zlíně 

 

Práce na mrakodrapu, kolorovaná fotografie

  

Výhled z ochozu 21 Baťova mrakodrapu ve Zlíně

 

Zdymadlo na Baťově kanále

 

Interiér pojízdné kanceláře T. Bati

 

Opuštěný důlní most Zlín

 

Vchod do filmových ateliérů ve Zlíně

Výlety s Vltavou se baťovské dědictví snaží alespoň částečně přiblížit, námětem reportáží se staly jednotlivé baťovské projekty přesahující ševcovský základ firmy Baťa. Pokud si zapnete poslech,  budeme pátrat po místech nedostavěné dálnice, postojíme u zaniklého přístaviště, nahlédneme do kdysi nejvyšší budovy ve střední Evropě, projdeme se jedinečnou obytnou čtvrtí a navštívíme proslulý filmový ateliér. Snad poté uznáme, že jméno Baťa skutečně neznamená jen boty
 
 
Tomáš Baťa zemřel po pádu letadla
Zdroj: vltava.rozhlas.cz, blesk.cz

středa 28. září 2022

Dovolená v Jeseníkách: Vzhůru na hrad Edelštejn!

 

Dnes je státní svátek, 28. září, tak si uděláme menší výlet a pobudeme v přírodě. Alespoň virtuálně. 👍

Budova městského muzea ve Zlatých Horách je na náměstí, což je vlastně širší ulice, k nepřehlédnutí. Z budov se mi zdá nejhezčí svým barokním stylem. Návštěvník města se v muzeu může dovědět mimo jiné také o existenci nedalekého hradu Edelštejn. Už z názvu je cítit německé pojmenování, takže někdy se píše Edelstein, v překladu Ušlechtilý kámen, možná lépe Drahokam. Nepřekvapí nás to, protože ve Zlatých Horách a okolí bylo toho "ušlechtilého kamení" hodně a přilákalo to spoustu dobrodruhů i chamtivců. 

https://foto.turistika.cz/foto/136136/136604/img-20200705-145224.jpg

Když pak v muzejní vitríně uvidíme archeologické nálezy z tohoto místa, k tomu obrázek hradu jak asi vypadal, máme motivaci tam zajít. Bohužel, do dnešních dní se toho z kdysi krásného hradu moc  nedochovalo. Ke zřícenině hradu můžeme dojít po turistické značce ze Zlatých Hor přímo z centra.

 https://foto.turistika.cz/foto/13416/60142/full_25e3fa_aP6290004.JPG 

Hrad je kulturní památka a pokud je v létě v provozu lanovka, pak není co řešit. Máme-li  toho v plánu během dne více, lanovka příznivě ušetří čas. Hrad Edelštejn je zajímavý pro milovníky historie i běžné turisty.

https://hradyazamky.eu/wp-content/uploads/2020/11/hrad-edelstejn-mapa-cr800.jpg

 

Z mapy se dá vyčíst, že v minulosti se v přilehlých kopcích kutalo opravdu hojně a dodnes je tam možno často narazit na různé štoly.

Půdorys hradu Edelštejn 

Půdorys hradu

Hrad Edelštejn stál na Zámeckém vrchu (702 m) nad městem Zlaté Hory a podle nákresu to byl majestátný a krásný hrad. Sloužil k ochraně blízkých zlatorudných dolů a významné obchodní stezky z Vratislavi do Bruntálu. Vše se tam točilo kolem zlata a rudného bohatství. Velká škoda, že z něho do současnosti nezůstalo víc... Jeho předchůdcem mohl být podle pověsti dřevěný hrádek založený Odou z Erlitzu někdy okolo roku 1119. Některé odborné zdroje považují za zakladatele hradu Přemysla Otakara II. a rok založení hradu kladou do období okolo roku 1222. To by znamenalo, že hrad byl budován zhruba před osmi sty lety.

https://zlatehory.cz/assets/Image.ashx?id_org=19319&id_obrazky=150305&datum=5%2F5%2F2021+10%3A55%3A14+AM

Historická vyobrazení hradu silně připomínají hrad Starý Jičín střežící Moravskou bránu. Hradní jádro má tvar nepravidelného lichoběžníku o rozměrech asi 120 × 65 metrů. Celá stavba byla pak ještě navíc obklopena hradním příkopem.

Vstup do hradních paláců střežila válcová věž o průměru asi 7 metrů, celé opevnění pak bylo dále zesíleno mohutnou baštou v jednom z rohů opevnění. Edelštejn tak patřil k největším hradům v tehdejším Slezsku.

 Celkový pohled na předhradí a horní hrad (v pozadí) od severu. 

Tohle z mohutného hradu zbylo. Celkový pohled na předhradí a horní hrad (v pozadí) od severu.

Prvně je hrad písemně připomínán v roce 1281, kdy Opavský kníže Mikuláš (nemanželský syn Přemysla Otakara II.) dává hrad do zástavy vratislavskému biskupovi Tomáši II. jako náhradu škod, které mu páchali loupeživí držitelé hradu, bratři Otta a Oldřich z Linavy.

Loupeživí bratři z Linavy, kteří se svou posádkou asi 50 mužů byli postrachem širokého okolí, se však k vydání hradu neměli. Vratislavský kníže Jindřich IV. musel podniknout trestnou výpravu a hrad dobýt. Stalo se tak v dubnu 1285. 

V roce 1339 opavský kníže Mikuláš II. postupuje hrad Edelštejn, Zlaté Hory, dnešní polskou ves Arnoltovice a Heřmanovice se zlatými doly, fojtstvími a patronáty českému králi Janovi Lucemburskému pro uzavření smíru. To, že hrad Edelštejn patřil už otci Karla IV., asi ví málokdo...

V roce 1361 jej král Karel IV. vrací opavským knížatům. Ta však již v roce 1440 prodávají Edelštejn opolskému knížeti Bolkovi, avšak hrad v roce 1445 nešťastnou náhodou vyhořel. Bolek nechal hrad sice opravit, avšak již v roce 1465 jej postupuje Jiřímu z Poděbrad, jenž chtěl z Edelštejnu vybudovat opěrný bod proti katolickému Slezsku.

Hradním hejtmanem Edelštejnu se stává Jan ze Žerotína, husita. Jeho posádka možná něco věděla o pánech z Linavy, neboť se i ona začala přepadávat obchodníky i široké okolí. Jejich výpady směřovaly především na katolická území… To se však Slezanům příliš nelíbilo a vojenská výprava katolických vojsk vratislavského biskupa si to zamířila v roce 1467 přímo k hradu s "nezbednou posádkou". Na svátek svaté Markéty Slezané hrad dobyli a pobořili. Od té doby je Edelštejn uváděn jako pustý a již nikdy nebyl opravován.

 

Plán lokality podle Archeologického atlasu.  Na předhradí se vstupovalo ze západu, přičemž v těch místech jsou dodnes dochovány zbytky brány.

 

Informační tabule jsou zde i v polštině, protože do Polska je z návrší vidět, např. Glucholazy jsou na dohled. Vede tam Zlatohorská hornická naučná stezka.

Na rovinu, kdo hledá mohutnou zříceninu, bude zklamán. Hodně mi to připomínalo hrad Křídlo v Hostýnských vrších nebo Hradisko nad Rožnovem p. R. Kdo si tento cíl vybere v létě, dá se to připojit k prohlídce Zlatých Hor i s muzeem, dny jsou dlouhé a procházka je to příjemná.


 
Edelštejn kdysi býval nejmohutnější pevností na Jesenicku a tohle z něho zbylo
 
https://www.hrady.cz/data_g/137/195201.jpg




 
Pohled na Zlaté Hory, v dáli je už Polsko.
 
 
Je tam dost zarostlý terén, dobré obutí je nutnost. 

Pověsti

Mezi lidmi se vyprávělo, že na hradě měli žít obři. Jedna verze pověsti vypráví, že byli lidožraví a nebezpeční, druhá verze je však označuje jako dobré bytosti. Takoví obři měli pomáhat chudým a brát bohatým. Proto je šlechtici neměli příliš v lásce a rozhlašovali, že jsou to lidožrouti. Jednoho dne však obři zmizeli neznámo kam. Pověst o nich ale zůstala a říká se, že každý, kdo přišel nepoctivě k penězům a ocitne se na Edelštejně, bude o své jmění brzy za nejasných okolností připraven.

Další pověst vypráví o velkém pokladu. Kdysi žil čeledín, který nesnášel svého pána, a začalo se mu honit hlavou, že by jej zabil – jakoby nešťastnou náhodou. Stále se však nemohl odhodlat, aby hrozný skutek vykonal. Jednoho dne se ale před ním zjevil tajemný lovec s pichlavýma očima a nabádal ho, aby pána zabil, že se mu za to bohatě odmění – dostane prý nejen věčný život, ale i hrad Edelštejn a zlato. Čeledín pak vystřelil po pánovi šíp a zabil jej.

Stal se z něj mocný pán Edelštejna a pomocí magické černé hůlky si vyzvedával z podzemí zlato. A věčný život – i to mu tajemný lovec splnil, ovšem za podmínky, že nenastane okamžik, kdy si bude sám přát zemřít.

Lidé nového pána neměli rádi, byl to intrikán a byl proslulý svojí nesnášenlivostí a zlobou. Jelikož i jeho začali brzy všichni nenávidět, stal se z něj nešťastný člověk. Byl se svým zlatem sám. Jednoho dne mrštil hůlku do hluboké rokliny a proklel den, kdy se mu tajemný lovec zjevil. Pochopil, že to byl sám ďábel. Tu se však země otevřela a tento pán se propadl do pekla. Zároveň zmizelo z hradu i zlato. Povídá se, že je ukryto pod troskami hradu. A věčný pokušitel, tajemný lovec, se tu má stále zjevovat. Pověst tedy radí každému, aby se vyvaroval zlých myšlenek, pokud prochází troskami Edelštejna.

 
Všimněte si směrovníku na Svatou Annu

Lanovka:


V březnu 2007 se pod hradem vystavělo lyžařské středisko Bohemaland. Zatím nejmodernější sedačkovou lanovkou v Jeseníkách se dá dostat až 150 m pod hrad. Cesta trvá asi 15 minut.

Edelštejn 
 
Na 27 stranách osudy hradu a jeho pánů od počátku do dnešních dnů, 21 fotografií, 3 kresby s podobou v minulosti, příběhy, jež se k hradu váží, půdorys s popisky, situace a seznam všech majitelů s erby stavitelů.
 
Zdroj: treking.cz, archeologickyatlas.cz

Toulky českou minulostí

Tam... v předvánoční Karviné

  Karviná... Odvažuji se tvrdit, že je to málo známé město. Když už  jsem s někým vzdáleným mluvila, tak: "... aha, tam jsou šachty, uh...