Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

čtvrtek 31. března 2022

Největší přehrada Orlík byla dokončena před 60 lety

 

Nedávno jsme mohli v televizi sledovat seriál Devadesátky, který, jak jsem četla, upoutal pozornost diváků. Aby ne, když jednak připomínal dobu, kterou jsme prožili a pak se to týkalo mj. i přehrady Orlík.

Vodní nádrž Orlík je podle objemu zadržované vody největší českou přehradou. Byla dostavěná 22. prosince 1961. Takže je to čerstvá šedesátnice!

Přehradě muselo ustoupit několik vesnic a samot, celkem asi 650 stavení, 14 mlýnů a velký počet pil. 

https://1gr.cz/fotky/idnes/10/083/gal/JB354013_Cervena_n_V.jpg

Původně románský kostelík v Červené nad Vltavou (obec zanikla v roce 1960)
 
https://1gr.cz/fotky/idnes/10/083/gal/JB354015_orl_zlakovice.jpg
 
Orlické Zlákovice musely také ustoupit stavbě orlické přehrady.

O tom, že přehrada povede údolím mezi soutokem Vltavy s Otavou, bylo rozhodnuto už v roce 1911. Měla sloužit energetickým účelům, ale k realizaci nedošlo. Znovu byl návrh oprášen v polovině 40. let. Tehdy bylo údolí důsledně prozkoumané geology a vznikl projekt přehrady.

Zachráněn byl empírový řetězový most i románský kostelík

 

https://1gr.cz/fotky/idnes/10/083/gal/JB354007_FO02102641.jpg

Stavba přehrady Orlík (2. února 1958)
 
https://1gr.cz/fotky/idnes/10/083/gal/JB35400b_FO03001263.jpg
 
Stavba přehrady Orlík (29. září 1960)

Stavba elektrárny začala v květnu 1959 a na konci září 1960 se začalo s napouštěním nádrže. Hned následující rok na jaře bylo uvedeno do zkušebního provozu první ze čtyř soustrojí vyrábějících elektřinu.

https://www.tourismato.cz/wp-content/uploads/sites/2/2017/08/JB3540ca_mattt.jpg

Nádrž Orlík přehradila tok Vltavy u obce Solenice. Převážná část nádrže se rozkládá na území jižních Čech. Jméno dostala podle zámku, který se kdysi vypínal nad hlubokým údolím. Dnes se nachází jen pár metrů nad vodní hladinou.

https://www.nase-voda.cz/wp-content/uploads/2016/08/podol.jpg

V Podolsku na Orlíku

Hrozilo, že pod hladinou skončí empírový řetězový most z Podolska. Unikátní technická památka ale byla rozebrána a po jednotlivých částech přemístěna ke Stádleci na Táborsku, kde se nad řekou Lužnicí klene dodnes.

Přestěhovat se musel i románský kostelík svatého Bartoloměje v Červené nad Vltavou, který byl před zaplavením zachráněn přesunem na nedaleké výše položené místo. Velká pozornost byla věnována zabezpečení hradů Orlík a Zvíkov, stojících do té doby vysoko nad řekou.

Přehrada poskytla čas před evakuací při povodních

 

V době svého vzniku byl největším jednoobloukovým ocelovým mostem bez táhla na světě. Elegantní most váží přibližně 4000 tun, je 543 metrů dlouhý a klene se přes vltavské údolí 50 metrů nad hladinou Orlické přehrady. Přelom 50/60 let 20. století se v Československu vyznačuje uvolněním architektury. Z toho pak pramenilo stále častější využívání odvážných konstrukcí.

https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/1850989-1280px-vodni_nadrz_orlik_01.jpg?itok=aGwZupVw

Dnes je přehrada i vyhledávanou turistickou lokalitou. Sedmdesát kilometrů dlouhé umělé jezero pokrývá 26 kilometrů čtverečních.

Při povodních v srpnu 2002 dokázala Orlická přehrada spolu s dalšími součástmi vltavské kaskády prodloužit čas potřebný pro evakuaci obyvatel a přípravu protipovodňových opatření v Praze i dalších městech a obcích.
Orlická přehrada má ale bohužel ještě jedno "nej". Je přehradou s nejhorší pověstí. Na jejím dně skončilo v minulosti několik mrtvol. Nejznámější je  případ takzvaných orlických vražd. Pachatelé v letech 1991 až 1993 uložili rozčtvrcená těla dvou zavražděných podnikatelů do sudů a zalili louhem. Sudy pak zaletovali a vhodili přehrady.

 ZAJÍMAVOSTI ORLICKÉ PŘEHRADY

• přehrada Orlík patří mezi nejtenčí na světě

• desetilopatkové kole, které pohání Kaplanovu turbínu, dostalo na výstavě EXPO 58 v Bruselu ocenění a bylo světovým unikem

• díky stavbě přehrady musel být přenesen i celý kostel

lodní doprava po Orlíku jezdí od počátku vzedmutí hladiny

• v roce 2002, kdy se před přehradu prohnala tisíciletá voda, čelila hráz přetížení, se kterým ani nejodvážnější projektant nepočítal

• přes přehradu Orlík měla jezdit nákladní doprava, která měla vozit písek na stavbu jaderné elektrárny Temelín

https://1gr.cz/fotky/idnes/13/013/cl6/JB48df34_slapy_cihla.jpg

zdroj: cesky.radio.cz, idnes

středa 30. března 2022

Brno a jeho kultura podle literárního historika (poslech s L. Lakomým)

 

Kdo se zajímá o kulturu a má vztah k Brnu - z pamětí literárního historika - univerzitního profesora Dušana Jeřábka. O divadle, literatuře, výtvarném umění a významných osobnostech brněnské Masarykovy univerzity v letech 1928 až 1948. Dostupné k poslechu 3 týdny!

Účinkuje: Ladislav Lakomý

Naše druhé největší město prochází v meziválečném období výraznou změnou, kterou ve svých vzpomínkách zaznamenává Dušan Jeřábek. Očima dospívajícího kluka sledujeme, jak se z Brna stává moderní metropole, kde začínaly i herecké celebrity jako Oldřich Nový či Karel Höger. Stranou nezůstávají ani spisovatelé a literární teoretici. 

Do osobních poznámek chlapce zasáhne 2. světová válka. Díky tomu poznáváme tíživou atmosféru neveselé doby, kterou nakrátko vystřídá naděje po květnu 1945.

Vzpomínání končí odchodem z vysoké školy v roce 1948, kdy Jeřábek zároveň navštěvuje fakultní ples, kterého se účastní sám ministr Jan Masaryk.

Literární historik Dušan Jeřábek (1922—2004) pocházel ze spisovatelské rodiny, psaním se živil jeho otec i dědeček.

Jeho jméno je neochvějně spjato s Brnem, výjimku tvoří pouze dvouleté totální nasazení v Kuřimi a jeden semestr na univerzitě v Greifswaldu.

Ve svých literárních rozborech se zabýval především generací májovců, zároveň je autorem monografie Arneho Nováka. Nezapomněl na své rodné město, jehož meziválečnou a válečnou atmosféru popsal ve vzpomínkovém díle s názvem Brněnská romance. 
Zdroj: plus.rozhlas.cz

úterý 29. března 2022

Příběhy slavných značek: Zátkovy těstoviny s recepty

 


Děláte nudle domácí nebo je kupujete? Já na rovinu řeknu, že jsem si to vyzkoušela, ale nudle/těstoviny různých druhů KUPUJI. U někoho bych tím "nebodovala", ale v podstatě pro naši domácí spotřebu se to neoplatí dělat. Takže dnes je to příběh, jak těstoviny z jižních Čech dobyly srdce hospodyněk v celém mocnářství.

 

Zatímco s výrobou sodovky udělal jihočeský rod Zátků díru do světa, první továrna na těstoviny, nudle a makarony ve střední Evropě to ve svých začátcích lehké neměla. Hospodyňky totiž byly odjakživa zvyklé vyrábět si těstoviny samy. Naštěstí to majitelé firmy nevzdali.

Příběh

Zátkovy

1884

Založení firmy

Vlastimil a Dobroslav Zátkové zahájili u obilného mlýna v Boršově nad Vltavou provoz v tehdy největší těstárně Rakousko-Uherska. V začátcích bylo nutné přesvědčit hospodyně, zvyklé připravovat si těstoviny po 'domácku', že těstoviny vyráběné průmyslově jsou nejméně stejně kvalitní.

 
1914-1918

1. Světová válka

Těstoviny nebyly zařazeny do tzv. vyživovacího plánu a tak byla těstárna po celou dobu války mimo provoz. Po válce nebyla k dispozici surovina a hlavně byly zpřetrhané obchodní vazby s alpskými zeměmi, když mezi jižními Čechami a Rakouskem vznikla státní hranice. Do té doby vzkvétající podnik ztratil plné dvě třetiny svých původních odběratelů.

Za účelem vybudování nové odběratelské sítě v právě založené ČSR byla zorganizována mohutná reklamní kampaň zdůrazňující přetrvávající prvotřídní kvalitu. Zátkovy těstoviny se opět staly pojmem mezi hospodyněmi.

1929-1939

Modernizace

Rozšíření výroby prostřednictvím prvních automatických strojů, do roku 1939 byly postupně nahrazovány staré výrobní haly novými. Od konce 19.stol do roku 1939 jsou expedovány Zátkovy těstoviny prostřednictvím jisté velkoobchodní firmy v Londýně lodí do Singapuru, protože v konkurzu prokázaly největší odolnost proti snížení jakosti v tropickém malajsijském prostředí.

1939-1945

2. světová válka

Němci zkonfiskovali veškerý majetek rodiny Zátků, potravinářská výroba byla zastavena a nahrazena vojenskou. Původní majitelé se do zdevastovaného mlýna a těstárny směli vrátit až po roce 1945. I tak jen na krátkou dobu.

1987-1989

Socialistická výroba

V roce 1948 byl kombinát znovu zkonfiskován, znárodněn a rodina Zátkova musela odejít do emigrace. Firma je pod názvem "Mlýny a těstárny, s.p., závod 2 Březí" začleněna do státního podniku a stává se střediskem jihočeského mlýnsko-těstárenského průmyslu. Až do roku 1989 se přes omezený rozvoj technické základny dařilo udržet kvalitu výroby a těstárna dál patřila mezi nejlepší v republice.

1991

Znovuzaložení firmy

Bývalý státní podnik je přidělen managementu Mlýnů a těstáren Březí a dědicům rodiny Zátků nejprve do ekonomického pronájmu. Natrvalo jej pak získají formou přímého prodeje k 1. 1.1994.

Prvním předsedou valné hromady se stává dr. ing. Vladimír Zátka. Do provozu byly uvedeny moderní italské vysokoteplotní linky na výrobu krátkých i dlouhých těstovin řízené počítačem se supervysokoteplotním sušením.

2000

Změna právní formy

Ze společnosti s ručením omezeným se stává společností akciovou.

2003

Holding

Firma se stává zakládajícím členem holdingu výrobců těstovin, Europasta B.V. Do něj pak postupně přistupují další významné těstárny z ČR a SR.

2010

Fúze

Završením změn v celkové struktuře společnosti byla v roce 2010 fúze všech společností skupiny do jedné firmy, současné společnosti Europasta SE.

Bezprostředně po fúzi firem došlo k realizaci vstupu strategických partnerů. Novými akcionáři s 50 % akcií se staly dvě významné evropské těstárenské společnosti Cerealis Produtos Alimentares (Portugalsko) a Gallo Productos Alimenticios (Španělsko).

2021

Inovace a modernizace

Společnost dlouhodobě investuje do rozvoje, inovuje a modernizuje výrobu. Linky jsou dnes již plně automatizované. Důraz je kladen na kvalitu a ekologii. Těstoviny se začaly vyrábět výhradně z podestýlkových vajec, je snaha o zachování tradice a českosti.

Rodina Zátkova

Těstoviny se značkou Zátka jsou produktem jihočeského podnikatelského rodu se šíří záběru přímo renesanční. Jeho kořeny můžeme najít jižně od Českých Budějovic už koncem 17. století.

Na začátku století 19. se Zátkovi přestěhovali do Českých Budějovic. Hynek Zátka zde založil obchod se solí, zemědělskými plodinami, tuhou a sádrou. Zakoupil několik usedlostí ve vesnici Libníč a vytvořil rodinný velkostatek. U Boršova nad Vltavou postavil první strojní mlýn na jihu Čech.

Na úspěchu Hynkova podnikání se podílel i jeho bratr Jakub, který se živil obchodováním se dřevem a stavbou říčních lodí. Díky vlastnímu říčnímu rejdařství přestal být rodinný obchod závislý na cizích dopravcích. Zátkovi mohli své produkty dopravovat pružně a podle potřeby. Jejich říční síť dosahovala na jih podél toku Dunaje a na sever až do Hamburku.

Chléb, sušenky... a sodovka

Hynek Zátka měl s manželkou Terezií devět dětí. Nejstaršímu Ferdinandovi se splnil sen, který nemohl realizovat jeho otec – vystudoval práva. Nakonec se jim ale stejně nevěnoval a začal podnikat. Nejprve převzal rodinnou pekárnu, pak se pokusil založit cukrovar – ale nezdařilo se, zkrachoval hned první sezonu. Pak Ferdinandovi osud přihrál do karet novou šanci – dědictví po tetě Marii.

Ferdinand Zátka neváhal, zřídil si v Karlíně parní pekárnu a v Železné ulici podnikovou prodejnu. Začal s pečením chleba a časem přidal i jemné pečivo a sušenky, které nazval Meteor.

K pekárně pak Zátka přidal továrnu na sodovky – první svého druhu v rakouské monarchii, a nabídku dále rozšiřoval. V duchu rodinné tradice považoval Ferdinand za vhodné propojit podnikání s vlasteneckým zápalem. A tak se zrodila Zátkova Česko-Slovanská káva.

Zátkovy

Zátkovy recepty

Široké nudle se slaninou a brynzou

4 porce

INGREDIENCE

30 g másla
1 cibule
400 g slaniny
150 g brynzy
400 g širokých nudlí Zátka
pažitka
pepř dle chuti

Postup

Osolenou vodu přivedeme k varu, přidáme široké nudle, uvaříme doměkka a scedíme. Cibuli oloupeme a nakrájíme nadrobno, slaninu nakrájíme na menší kousky. Na pánvi rozpálíme máslo, přidáme slaninu a orestujeme dozlatova. Přidáme cibuli a necháme zpěnit. Do pánve přidáme uvařené široké nudle, brynzu a dobře promícháme. Ochutíme pepřem a servírujeme do hlubokých talířů. Ozdobíme nadrobno nakrájenou pažitkou.

  

Rajčatová polévka s abecedou

4 porce

INGREDIENCE

50 g másla
1 cibule
500 g čerstvých rajčat
25 g rajského protlaku
cukr podle chuti
3 celé pepře
2 celá nová koření
větvička tymiánu
1 bobkový list
2 hřebíčky
80 ml smetany
sůl a pepř podle chuti
citronová šťáva podle chuti
80 g abecedy Zátka

Postup

Cibuli oloupeme a najemno nakrájíme. V hrnci rozehřejeme máslo, přidáme cibuli a zpěníme. Přidáme rajčatový protlak a orestujeme. Přidáme na kousky nakrájená rajčata, cukr, koření a ochutíme solí. Restujeme přibližně 20 minut, přidáme 500 ml vody a vaříme, dokud všechny ingredience nezměknou. Polévku přecedíme a opět přivedeme k varu. Do polévky přidáme těstoviny abeceda a vaříme je doměkka. Následně ochutíme kapkou citronu. Polévku servírujeme do hlubokých talířů a nakonec zjemníme smetanou.


Fleky s jablky, rozinkami a ořechy

4 porce

INGREDIENCE

2 jablka
400 g měkkého tvarohu
100 g rozinek
200 g ořechů
180 g hnědého cukru
200 ml smetany
50 g másla
400 g zvlněných fleků Zátka

Postup

Osolenou vodu přivedeme k varu, přidáme fleky, uvaříme doměkka, scedíme a promícháme s máslem. Jablka oloupeme a nakrájíme na silnější plátky. Do pánve nasypeme cukr, přidáme vodu a svaříme na karamel. Přidáme jablka a opékáme v karamelu doměkka. Přidáme smetanu, provaříme a vyndáme z pánve. Těstoviny servírujeme do hlubokých talířů, přidáme tvaroh, sekané ořechy, rozinky a opečená jablka.


Vřetena s mákem a lesním ovocem

4 porce

INGREDIENCE

200 g čerstvého lesního ovoce
100 g moučkového cukru
150 g mletého máku
300 g mraženého lesního ovoce
60 g cukru krystal
5 g povidel
400 g vřeten Zátka
50 g másla

Postup

Osolenou vodu přivedeme k varu, přidáme vřetena, uvaříme doměkka, scedíme a promícháme s máslem. V rendlíku smícháme mražené lesní ovoce s cukrem krystal, přivedeme k varu a svaříme na konzistenci husté omáčky, kterou dochutíme povidly. Mletý mák smícháme s moučkovým cukrem. Těstoviny servírujeme do hlubokých talířů, posypeme mákem s cukrem, polijeme omáčkou a ozdobíme čerstvým lesním ovocem.


zdroj: dvojka.rozhlas.cz, www.zatka.cz

pondělí 28. března 2022

Máte rádi/měli jste rádi školu?

 

Dnes uplynulo 430 let od narození Jana Ámose Komenského. V textu níže se dovíte, že část obyvatel naší země se stala v Komenského době také uprchlíky - z náboženských důvodů. Je to určité srovnání se současnou dobou.

Je 28. března, kalendář ohlašuje Den učitelů. Svoji otázku v nadpisu myslím  tak - chodili jste rádi do školy a učili jste se rádi ? Ono vlastně platí, že se učíme po celý život, aniž si to někdy uvědomujeme. Jako Češi můžeme být na dnešní osobnost hrdi, tedy pokud to vlastně umíme, o významu tohoto muže není třeba pochybovat. Uvedu několika citáty: 

Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost. S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školy. Bez knih nebývá učený nikdo ani ve škole. Není dobré zoufat si nad pokrokem. Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem. Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti.

Jan Amos Komenský je jednou z největších postav české historie. Stal se symbolem opředený řadou klišé. Jaký byl ale doopravdy? Pokusím se jej přiblížit trochu jinak.

Komenského dětství je velká neznámá. Lítal s klukama po humnech? Chodil k sousedům na hrušky? Nebo raději vysedával doma a luštil písmenka ve starém rodinném kancionálu? Jakou mu rodiče chystali budoucnost? A jakou si ji představoval sám? Co se honí v hlavě géniům, když jsou ještě malí?

Nadanému klukovi bylo ale sotva dvanáct, když docela osiřel a ujala se ho teta Zuzana Nohálová ze Strážnice. Ani Strážnice v té době nebyla žádná malá obec. Měla zhruba sedm set domů a žilo v ní na čtyři a půl tisíce obyvatel. Patřila tak k nejvýznamnějším městům na Moravě. Díky Žerotínům, kteří město na počátku 16. století koupili, tu fungovala i vyšší bratrská škola. Právě tam Jan studoval. Je mu ale teprve šestnáct, když vojska sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje Strážnici vypálí a Komenský ztrácí domov podruhé.

Dnes si už sotva umíme představit, v jak nejisté době Komenský vlastně žil. Kolik Morava zažila v jeho době nájezdů a jak krutě si tu dobyvatelé počínali! Uťatá hlava byla vlastně milosrdná smrt. Mnohem častěji zůstali ve vypleněném a spáleném městě ležet naříkající lidé s usekanýma rukama a nohama, rozpáraným břichem nebo vyloupanýma očima. Mladé ženy a dívky, pokud přežily znásilnění, byly často odvlečeny na trh, do otroctví. A děti? Vojáci si je napichovali na zakřivené šavle. O tom, jakou hrůzu tu šířili při svých vpádech Turci, se dodnes zpívá v lidových písních. Co z toho viděl Komenský ještě jako chlapec, na vlastní oči?

Moravští páni rozhodli, že proti případnému útoku bude povolán každý desátý muž. Byly uvaleny nové daně. Rovněž duchovní museli dát roztavit přebytečné zvony na nová děla. Válka s Turky skutečně roku 1528 vypukla. Moravané dali králi Ferdinandovi k dispozici 3 000 pěších a 200 jezdců. Brzy se ocitla v ohrožení i samotná Vídeň, jež byla v roce 1529 obležena. Moravští stavové proto vyslali městu na pomoc dalších asi 20 000 pěšáků a 1600 jezdců pod vedením zemského hejtmana Jana z Pernštejna. Část vojska byla vyčleněna na obranu jižní hranice u Znojma. Turecký sultán naštěstí po 23 dnech neúspěšného obléhání odtáhl s nepořízenou.

Více zde: https://www.mikan.cz/news/turci-na-morave-a-turecke-valky1/

Po vypálení Strážnice se nakrátko vrací do Nivnice, pak ale odchází na latinskou školu do Přerova. A v devatenácti letech zamíří do německého Herbornu. Zdejší učení vzniklo vlastně teprve nedávno, v r. 1584, a má prý sotva stovku studentů. V roce 1602 ale v herbornské akademické tiskárně vyšel Piscatorův první protestantský překlad Bible, který se pak rozšířil po celém protestantském světě. A odtud, z Herbornu, se dochoval i nejstarší rukopis Komenského. Spolužáku Crispovi píše do památníku: V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti, kterak by dobře umřel. V té době mu není ještě ani dvacet!

Heidelberg, Amsterodam a návrat na Moravu

V r. 1613 Jan studuje na univerzitě v Heidelbergu. Je to na JZ Německa na řece Neckar ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Na rozdíl od Herbornu je to věkovitá škola, založena byla už v r. 1386. Tehdy, v době papežského schizmatu, sem část profesorů přišla z Paříže a dokonce i z Prahy. Později se zdejší univerzita stala jedním z center reformačního učení kalvínského směru. Sešli se tu věhlasní profesoři z řady zemí, až z Francie a Nizozemí.

Jako sídlo kurfiřtského dvora lákal Heidelberg také studenty ze šlechtických rodin. Z českých a moravských rodů tu pobývali například Žerotínové nebo Kounicové. Pro ty ale studium v Basileji, Ženevě, Heidelbergu nebo Wittenbergu bylo především součástí jejich kavalírských cest Evropou. Mířili sem však i synkové ze zemanských nebo dokonce měšťanských rodin, kterým třeba i jen krátký pobyt na univerzitě umožnil, aby se později uplatnili ve správě obcí nebo šlechtických panství.

Sám Komenský ale zůstal v Heidelbergu jen krátce. Ve stejném roce navštívil také Amsterodam, už o rok později se ale vrací na Moravu. Jde hlavně pěšky a nese s sebou Koperníkův spis o hvězdách.

Když JAK konečně došel domů, stává se rektorem latinské školy v Přerově. Sám tu přitom ještě nedávno studoval. Ve čtyřiadvaceti letech je vysvěcen a působí jako kazatel Jednoty ve Fulneku. Zde se také ožení se svou první manželkou Magdalénou. Všechno je, jak má být. Do stavovského povstání chybí ještě dva roky…

Stavovské povstání a exil

Stavovské povstání, které začalo r. 1618 vyhozením místodržících Martinice a Slavaty na hromadu hnoje pod okny Pražského hradu a skončilo o dva roky později bitvou na Bílé hoře, je tuším dost známé, abychom je zatím mohli přeskočit. To ráno po bitvě ale muselo být opravdu kalné! 9. listopadu L. P. 1620 totiž začíná jedna z nejsurovějších etap českých dějin. Popravou 27 českých pánů na Staroměstském rynku v červnu následujícího roku šokoval Ferdinand II. celou Evropu. - I tehdy si totiž o sobě myslela, jak je moderní, tolerantní a otevřená novým myšlenkovým proudům. Dávno už přeci překonala tmářství středověku! Třicetiletá válka, v níž zahyne celá třetina obyvatelstva a která hospodářsky vrhne kontinent o století zpátky, teprve přijde…

Jsme ale teprve na začátku této pohromy. Po bělohorské bitvě se Komenský jako příslušník Jednoty musí skrývat. Ve Fulneku mu přitom umírají žena i dvě děti na mor. - Sama Magdaléna ještě celé dny sténala bolestí a třásla se v horečce, děti ale byly tím utrpením tak zesláblé, že už ani nenaříkaly. Jen prosily o vodu. Rty měly přitom do krve rozpraskané. Zemřely naštěstí rychle. Paní Magdaléně se ještě snažil felčar ulevit tím, že jí prořízl hnisavé boule v podpaží a v tříslech, bylo ale už pozdě. Nákaza pronikla do celého těla. Místní pohodný, kterému se nemoc bůhvíproč vyhýbala, je jako mnoho jiných obětí moru hodil do společné jámy a zasypal vápnem. Sebral jí přitom zlatý křížek, který měla na krku? Nejspíš ano. Byla to taky jeho jediná odměna.

Komenský se ale o smrti své rodiny dozví až za rok! Stejně jako o tom, že mu císařští vojáci na rynku ve Fulneku veřejně spálili jeho rukopisy a poznámky. Ta bezmoc! - Obrazem téhle životní rány se stane Labyrint světa a ráj srdce. Neboli Světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost a naposledy omrzení všeho a zoufání… - Už v r. 1624 ale potkává svou druhou ženu Marii Dorotu a bude s ní mít další čtyři děti.

V r. 1627 nastává v životě Komenského okamžik, se kterým si asi nejen já nevím rady. JAK se totiž v Branné v Podkrkonoší setkává s tehdy sotva šestnáctiletou prorokyní Kristinou Poniatowskou a začne zapisovat a šířit její věštby. Publikoval tak přes osm desítek halucinací, ve kterých Kristina věštila skvělou budoucnost Jednoty bratrské. Komenský vezme Poniatowskou dokonce s sebou i do exilu. Kuriozní ale je, že jakmile se v r. 1632 mladá polská šlechtična vdá za Daniela Strejce - Vettera, prvního Čecha, který pobýval na Islandu, její prorokování rázem ustane.

Rok 1627 přináší ale do života Komenského mnohem zásadnější zvrat. Sám v té chvíli ani netuší, jak definitivní. Vychází totiž Obnovené zřízení zemské!

https://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2021/02/E_2_17_19_moravsky-zakonik.png Uzákoněn absolutismus. Česká koruna vyhlášena za dědičnou v habsburském rodě až do vymření mužského potomstva. Duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města – ta měla na sněmu jen jeden hlas). Katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích. Jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým. VY_32_INOVACE_07_Habsburská monarchie a české země po třicetileté válce.

Obnovené zřízení zemské pro Moravu

Výmluvné je už samo to, že tento zákon vyjde německy, české vydání zůstalo nedokončeno. Ferdinandu II. to už asi nestálo za to. Právem vítěze v něm uzákonil svůj vlastní absolutismus a přivlastnil si českou královskou korunu až do vymření mužských členů habsburského rodu. Připustil jedině katolické vyznání. Bratrské sbory byly zrušeny, jejich budovy zabrány nebo zbořeny, Kralické bible spáleny. Kdo se odmítl podřídit, musel do půl roku odejít ze země. Prakticky s holýma rukama. Odešlo na šestatřicet tisíc rodin.

Všichni přitom věřili, jako ještě mnohokrát potom, že jejich exil potrvá jen krátce. Přesto se čeští bratři na život v cizí zemi důkladně připravovali. Nešlo jim ani tak o záchranu holého života, jako spíš holé víry. A k tomu budou potřebovat i bratrské tiskárny a školy. Psané slovo a s ním spojená vzdělanost se staly alfou a omegou jejich exilové existence. Měli přitom na co navázat, první velká exilová vlna odešla z Čech a z Moravy už před téměř osmdesáti lety, v letech 1547 – 1548, za vlády Ferdinanda I. Toho tehdy Jednota velmi rozezlila, české stavy jej totiž odmítly podporovat ve válce proti německým protestantům.

I tehdy se příslušníci Jednoty usazovali v Polsku, například v Toruni, Poznani nebo Lešně.

19 let v Lešně

 

 https://slideplayer.cz/slide/2005665/8/images/6/Le%C5%A1no.jpg

A právě sem v r. 1628 zamířil Komenský s rodinou. Bratrská škola tu vznikla prý už v r. 1516, od r. 1573 tu je dokonce gymnázium. Jan Ámos Komenský se tu stane nejprve zástupcem rektora, později samotným rektorem. A právě práce ve škole v něm prohloubí jeho zájem o pedagogiku. Vznikne tu jeho zásadní dílo v tomto oboru, Didactica Magna, ale také učebnice jazyků. Roku 1632 se stane i biskupem Jednoty a jejím sekretářem. Celkem v Lešně pobude dlouhých devatenáct let…

https://www.zsuhsportovni.cz/cardfiles/card-zssportovniuh/card-2062/img/cc6bfafb2753d410ddda5b3af879023a.jpg

Právě tady se může konečně soustředit na své obsáhlé dílo, které mu otevře cestu do světa. Zvou ho do Anglie, aby tu zreformoval školství. Podnikatel a mecenáš Samuel Hartlib mu v r. 1641 nabízí velkorysé podmínky, už o rok později (zase!) dochází ale v Anglii k revoluci a reformy se odkládají na neurčito. Komenský dostává další zajímavé nabídky, je zván i do Ameriky, přijímá ale pozvání do Švédska. Švédové by totiž podle jeho představ mohli stát v čele protihabsburské koalice a osvobodit české země. A myšlenky na návrat domů se Komenský nedokáže vzdát.

Roku 1642 se proto vydává na sever a usadí se ve švédském Elblagu. Měl by sice psát učebnice, které si u něj Švédové objednali, pracuje ale spíš na Obecné poradě o nápravě věcí lidských. To se ovšem Švédum příliš nelíbí a upomínají ho. A ještě víc se jim nelíbí, když se angažuje v politickém a ekumenickém smíření v Polsku. Švédové tu mají přeci jiné zájmy! Komenský se přesto setká s královnou Kristinou a požádá ji o pomoc pro český národ i pro Jednotu. Bylo ale výsledkem jeho žádosti to, že ta podivná, nevypočitatelná Kristina poslala vojáky na Pražský hrad, aby zde vyplenili rudolfinské sbírky? Od těch časů je například slavná Ďáblova bible z podlažického kláštera v Královské knihovně ve Stockholmu…

Komenského naděje na pomoc Švédů proti Habsburkům roku 1648 rázně ukončí Vestfálský mír. Ten se mimo jiné vrátil k osvědčené zásadě “čí vláda, toho náboženství”. Pro země Koruny české to znamenalo jednoznačné posílení katolické církve a pro exulanty jistotu, že se do Čech či na Moravu už nepodívají. Zklamaný Komenský se vrací do Lešna, jeho těžce nemocná žena tu ve stejném roce umírá. Sedmapadesátiletý Komenský se ale do roka (zase) ožení! Jeho třetí manželka Jana Gajusová je o celou generaci mladší.

Napsal někdy Komenský své nastávající milostný dopis? Nebo jí spíš předčítal ze svých mravoučných spisků? Z traktátu Truchlivý kupříkladu… Bylo další manželství pro něj jen výsledkem pragmatické úvahy? Potřeboval pro sebe a ke svým čtyřem dětem novou pečovatelku? Tehdy třiadvacetiletá Jana byla dcerou bratrského faráře, původem z Týna nad Vltavou, teď také v exilu. Z domova měla jistě přísnou evangelickou výchovu, uměla se obětovat. Bude Komenského opatrovat až do konce života. Sama zemře někdy po roce 1670 /snad/ v Berlíně, stopa po ní se pak docela ztrácí. To ale předbíháme…

Největší životní tragédie

Další dějství života Učitele národů: Blatný Potok nebo též Sárospatak v Uhrách. I kníže Rákoczi chce podle Komenského rad provést reformu školství a Komenský zde v letech 1651 - 1654 píše Orbis pictus i Školu hrou. Zase mu ale není dáno tu dlouho pobýt, jeho mecenáš brzy umírá a Komenský se dostává do sporů s vedením školy. Následuje další návrat do Lešna - k jedné z největších tragédií Komenského života. Roku 1656 mu totiž při požáru města shoří prakticky všechny jeho rukopisy! Čtyřiašedesátiletý muž ztrácí v ohni své celoživotní dílo. Co všechno tam vlastně vzalo za své? A co horšího může učitele, myslitele, reformátora, encyklopedistu, jazykovědce a spisovatele, který desítky let shromažďoval poznámky k pansofickým dílům, vůbec potkat?!

“Proboha, hoří!!!” slyší ze všech stran zoufalé výkřiky. “Honem vodu!” – Jenže vody je v ulicích Lešna málo. Obecní studně na takový oheň nestačí. Ze všech stran se k nim sbíhají lidé s vědry, podávají si je v dlouhém řetězu k hořícím stavením, jenže takové šplíchnutí do plamenů jen zasyčí. Domy hoří dál. Jejich krovy se brzy s praskáním hroutí a ven se pokaždé vyvalí oblak jisker. Navíc se zvedl horký vítr a rozfoukává jiskry i na vzdálenější stavení, která dosud oheň nezachvátil. Vzduch se plní dusivým kouřem, odevšak je slyšet nářek popálených lidí i divoké ržání koní a bučení dobytčat, která už nikdo nestihl odvázat. Vyděšení lidé se na poslední chvíli snaží před ohněm zachránit, co se dá. Někdo vynáší truhličku se zbytky rodinného jmění, jiný dvě tři knihy, na kterých mu nejvíc záleží, tamhle ženská ale ve zmatku popadla jen otlučený hrnec…

Jan Ámos Komenský stojí uprostřed té zkázy skoro bez hnutí, ochromený pocitem bezmoci. Tam, přímo proti němu, v tom patrovém domě s hrázděním, z jehož oken šlehají plameny a jehož střecha se právě propadla, je celé jeho dílo! Jeho myšlenky, které celá léta tak trpělivě obrušoval a formuloval do svých děl! Roky a roky práce, plánů a nadějí! Vše, co po sobě chtěl zanechat zde na zemi a s čím současně doufal jednou předstoupit před Nejvyššího, a složit mu tak počet ze svých dnů. Všechny ty spisky teď pohltil oheň. Listy popsané jeho krásným písmem ještě jednou, naposledy zazáří, pak se ale zkroutí a zčernají, všechno se ztrácí v nicotě… - Zoufalství autora, který přihlíží zkáze svého životního díla, asi nezná mezí. A to, že on i jeho rodina zachránili aspoň holý život, je v takové chvíli jen slabá útěcha.

Nemůže si za to ale trochu sám? - Byli to právě čeští bratři, kteří uvítali, když v r. 1654 do katolického Polska vtrhli Švédové. Sám Komenský dokonce napsal oslavný spisek na adresu švédského krále Karla Gustava. Podle něj to měl být začátek dalšího protihabsburského tažení… Exulanti měli zase jednou naději, že se vrátí domů. Není ale divu, že to Poláky rozhořčilo. A nekatolické Lešno na to nakonec doplatilo nejhorším požárem ve svých dějinách. Zapálili je sami Poláci.

Podzim života v Amsterodamu

Otřesený Komenský z tohoto svého celoživotního spáleniště odchází do holandského Amsterodamu, kde mu nabídl nové útočiště bohatý obchodník Vavřinec de Geer.  Posledních čtrnáct let života tu pak Komenský upravuje a doplňuje své spisy. Snažil se přitom obnovit, co se dá. O pár domů dál bydlí jeho přítel Rembrandt, často se navštěvují. Slavný malíř ho i portrétuje. A r. 1670, ve svých osmasedmdesáti letech, Komenský umírá. Pochován bude v Naardenu, jeho hrob ale “brzy upadne v zapomnění…“ Básník a archeolog Jan Erazim Vocel tu po něm v r. 1836 pátrá marně.

Díky šťastné shodě náhod se ho ale později přeci jen podaří najít. Skrývá se v kostelíku, který mezitím sloužil jako textilka, krejčovna, strážnice a dokonce vojenská věznice.  “Vděčné potomstvo” tak mohlo Učiteli národů postavit mohylu a sochař Ladislav Šaloun v r. 1920 vytvořil Komenského pomník. Kostelík, nebo alespoň to, z něj zbylo, byl ve 20. letech minulého století upraven do původní podoby a byl zde otevřen Komenského památník. Trvalo ale ještě dlouhých sedm desítek let, než mohlo v Naardenu vzniknout i Komenského muzeum.

zdroj: cesky.radio.cz, internet, Ukázka je z knihy o pobělohorském exilu. 

Toulky českou minulostí

Tam... v předvánoční Karviné

  Karviná... Odvažuji se tvrdit, že je to málo známé město. Když už  jsem s někým vzdáleným mluvila, tak: "... aha, tam jsou šachty, uh...