Poslech: Karin Lednická: Šikmý kostel, část třetí.

Románová kronika ztraceného města, léta 1945-1961

Poslech je jen pro posluchače znalé českého jazyka. Postupně tu bude 20 dílů k poslechu!

Mnozí jsme četli Šikmý kostel paní Lednické a víme, že ztraceným městem je stará Karviná... Díky uhlí zbohatla. Kvůli uhlí ale nakonec zanikla. Zůstal jen kostel.

 

Kostel sv. Petra z Alkantary v Karviné nechal postavit roku 1736 v barokním slohu hrabě Larisch.  

Následkem poddolování došlo k jeho poklesu o 37 metrů - viz obrázek. Po zahájení těžby černého uhlí bylo od roku 1854 pod kostelem vytěženo 27 slojí v celkové mocnosti 46,82 metrů. Ještě počátkem 90. let minulého století hrozilo kostelu zřícení a byl určen k demolici. Foto vpravo ukazuje původní podobu, věž byla snížena, aby její pád nepoškodil kostel. (zdroj karvina.cz) 

Karvinná - v románu označovaná "ztracené město", byla městem s výstavnými domy stejně jako hornickými koloniemi, reprezentativním zámkem Solca včetně krásného zámeckého parku, byla zde radnice, úřady, pivovar, dva kostely (zůstal jen nynější šikmý kostel), školy, řada kulturních i sportovních zařízení a spousta dalších objektů dotvářejících občanskou vybavenost většího města.

______________

Barka a Ludwik, Fanka, Ženka, Halka, Olga, Leon a Beata, Wojtek, Bogdan, Henrik a Anuška a taky Štěpán nebo Julie… Většinu románových hrdinů už dávno známe, ale na cestě životem je doprovází i skutečné historické postavy.

  

Majitelka stavební firmy Anna Danielová, jejíž firma před válkou postavila velkou část Karvinné. Petrovický kněz Ludvík Sobek, který se po válce dostal do tragického střetu s mocí. Komunista Viktor Košťál, první poválečný předseda národního výboru v Karvinné. Nebo Józef Stoszek, po důlním neštěstí na Barboře odsouzený za sabotáž ve vykonstruovaném monstrprocesu s devíti inženýry a techniky. A taky třeba komunistický politik Drahomír Kolder, který už tehdy bezskrupulózně stoupal vzhůru po kariérním žebříku.

Se všemi hrdiny závěrečné části trilogie  Karin Lednické prožijeme první poválečná léta. Staneme se svědky vzestupu sílící strany, jejíž ideologie je postavena na hesle Kdo nejde s námi, jde proti nám. Doslova hmatatelně prožijeme zkázu Karvinné, která se téměř propadne do země, i postupné umírání zámku Solca. Jak se s tím vším vyrovná Barčina rodina?

Ženka se snaží najít samu sebe, Leon trpí oprávněným pocitem zmaru, Halka se pokouší zapomenout na krutý zážitek znásilnění v prvních dnech míru, Wojtek se nechává strhnout budovatelským nadšením a Anuška chřadne pod tíhou ztráty syna, zatímco Henryk chce zapomenout. Sama Barka novému světu přestává rozumět a Ludwik dobře ví, že nejhorší je začít se bát.

Účinkují: Alena Sasínová-Polarczyk a David Viktora

Dramaturgie: Eva Lenartová

Zvukový mistr: Aleš Huber

Režie: Peter Gábor

Premiéra: 30. 8. 2026

Poslech knihy: Karin Lednická: Šikmý kostel II.

Pro zájemce o poslech jsem zařadila druhý díl knihy Šikmý kostel. Poslech jednotlivých kapitol je časově omezen, jak je tam uvedeno. 

Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945. Dvacetidílné pokračování ságy z Karvinska vás vezme do dramatických dob, kdy změněná státní hranice, pouhá čára na mapě, vede v příběhu napříč rodinami a nekompromisně ovlivňuje lidské životy… Autorka je vypravěčkou téměř skryté, neznámé historie, která se ale dotýká každého.

 

Knihu čte: Zuzana Truplová

Natočeno: v roce 2024  

 

Druhý díl trilogie Šikmý kostel sleduje osudy románových hrdinů Ženky, Julky, Barky, Anušky, Wojtka, Fanky, Halky a jejich blízkých v letech 1921–1945.
První díl o životech jejich rodičů a prarodičů se setkal s mimořádnou odezvou, román se stal Knihou roku 2020.

Ženka, Julka, Barka, Anuška, Wojtek, Fanka, Halka, to jsou hrdinové druhého dílu rozpracované trilogie Karin Lednické Šikmý kostel, jejichž rodiče a prarodiče ožívají v úvodní části stejnojmenné románové ságy. Netřeba se ale obávat, autorka myslí i na čtenáře, kterému se první část do ruky zatím nedostala, a je-li to nutné, stručně připomíná osudy jednotlivých postav. Tentokrát se dostaneme na Karvinsko let 1921 až 1945, tedy do doby velmi dramatické a plné historických změn a zvratů. 

 

Zatímco na prvních stránkách románu trhají pokračovatelé Barbořina rodu své duše na českou a polskou polovinu, aby obě nerozhodně a marně potěžkávali v dlaních, ke konci pod urputným tlakem vybírají dokonce mezi třemi národnostmi: polskou, českou a německou; a k těm můžeme přičíst ještě slezskou identitu, která se zpočátku zdála únikovou cestou ze všech špatných osudových voleb. 

Noví Němci šli na frontu, Poláky čekal Polenlager a Češi vyfasovali papír nadepsaný Przepustka bez prawa powrotu. Změněná státní hranice, pouhá čára na mapě, vede v příběhu napříč rodinami a nekompromisně ovlivňuje lidské životy.

 

Jana Žižku si na blog dám! Poslech podle knihy P. Čorneje

Uvažovala jsem, když letos vzpomínáme 600 let od úmrtí tohoto vojevůdce, že  článek vytvořím. Kdy jindy než letos a teď? Znáte ty otázky typu: Byl Žižka padouch nebo hrdina? 

Blog máme i proto, abychom kromě jiného vyjádřili svůj názor. Tedy, pokud jsme toho v takovém případě schopni. Na výše položenou otázku neodpoví ten, kdo o tom nic neví. Nechci podceňovat, ale ono je to složitější než říct, jestli se látka hodí na halenku nebo na kabát. Můj názor je takový, že Žižka (nebo Jan Hus) byl "výplodem" doby, to je třeba si uvědomit. Měli bychom vzít v úvahu i ty mezinárodní souvislosti a vliv ze zahraničí, to existovalo stejně ve středověku jako i v současné době. Pokud aspoň trochu známe dějiny, máme přehled a říká se tomu historické myšlení. Stačí, když pochopíme, že existuje příčina a následek. To je něco jako ve fyzice Newtonův zákon akce a reakce. Husitské hnutí by nevzniklo, kdyby k tomu nebyla příčina, viz upálení M. Jana Husa a pak se objevily snahy o reformy církve, proti Čechům byly vyhlášeny křižácké výpravy. A kdo je vyhlásil? Byl to papež - hlava katolické církve (mimochodem jeden čas byli papežové tři), a křižáci šli do boje na území Čech se znamením kříže. Tady nejde o to, jestli jsem věřící nebo nevěřící. Jde o fakta. Tak se nedivme, že se našel někdo, konkrétně Jan Žižka, který se chopil palcátu a bil hlava nehlava. Vytýká se mu, že za ním byly stovky, možná tisíce mrtvých. Ptám se: za křižáky a jejich výpravami ty tisíce mrtvých nebyly, nebo je nemáme vidět? ... Patří to k dějinám našeho státu a v dějinách prý najdeme poučení. Proto už po tři roky uvádím Toulky českou minulostí. Tady nemusíte nic číst, jen si pustíte poslech a můžete relaxovat nebo třeba dělat večeři. 🙆 Je to nové, premiéra proběhla před několika dny.

Jana Žižku zná historie jako nepřemoženého vojevůdce a geniálního stratéga. V podání historika Petra Čorneje však vystupuje "mnohem plastičtěji" jako polní velitel, charismatická osobnost vybízející k následování, ale také jako sršatý stařec budící kontroverze.

Pokud vám jméno našeho současného známého historika prof. Petra Čorneje nic neříká, můžete nahlédnout ZDE. Je tam i seznam knih a článků, které napsal. 

Čte: Jiří Valůšek

Napsal: Petr Čornej

Režie: Radim Nejedlý

Premiéra: 8. 10. 2024

Knihu vydalo v roce 2019 nakladatelství Paseka.Je toho sice málo, co víme o mládí trocnovského zemana Jana Žižky, jsou to však poznatky charakteristické. Jako jednooký do dějin již vstupuje. Páska přes oko jej musela činit nepřehlédnutelným i jako člena družiny Matěje Vůdce, která, ať už ve službách vlivných šlechticů, nebo na vlastní pěst, na počátku 15. století zločinně škodila v oblasti jižních Čech a západní Moravy.

Historik Petr Čornej si klade otázku, co přimělo starého válečníka připojit se k davu, který provedl defenestraci na Novém Městě a jehož vzbouření spustilo husitskou revoluci. Odpověď nalézá v Žižkově minulosti a v potřebě starce – podle tehdejších měřítek – nastoupit cestu ke spáse.

Čornej provází čtenáře a posluchače Žižkovým životem od lapkovských let přes první kališnické bitvy až po jeho nejslavnější roky. Ukazuje Žižkův um stratéga i jeho kruté účtování s odpůrci. Vypráví o formativních zážitcích vojevůdce, jakým byla například ztráta zraku u hradu Rabí v roce 1421.

Historik popisuje i to, jak se husitské hnutí štěpilo a jak Žižka sám popravil palcátem nehodného husitského kněze. A cituje i poslední Žižkova slova: 

„Aby se milého Boha bojíce, i stáli a bránili věrně pravdy boží pro věčnú odplatu.“

Čornejova kniha se v roce 2020 stala v soutěži Magnesia Litera vítězem kategorie Litera za naučnou literaturu a také držitelem hlavní ceny Magnesia Litera Kniha roku.

zdroj:  plus.rozhlas.cz, Wikipedie

K Dušičkám: Poslech vyprávění o Vyšehradském hřbitově

Hřbitovy v těchto dnech ožívají ruchem. Patříme k těm, kteří pravidelně navštěvují hroby, a to nejen na Svátek zesnulých. Nepamatuji si, že by mi rodiče nebo někdo jiný uložil "musíš se starat o ty naše hroby". Nebylo to třeba, brala jsem to jako samozřejmost, pokud je k tomu člověk veden od dětství. Kdo nemá představu, to není jen donést svíčku nebo květinu. Obnáší to i mytí hrobu a jeho úklid, také placení hrobového místa. Někdy musí zasáhnout kameník, protože třeba náš hřbitov je poddolovaný a na těch pomnících je to znát, jak to ujíždí. Pro mnohé je tabu, bavit se v takovém případě o penězích, ale píši to pro představu těm, kdo vůbec netuší, jak to je. V Ostravě oplacení hrobu dělá několik tisíc za jeden (podle plochy místa), jasná věc. Já mám takové hroby dva a partner také dva tady a pak na Šumavě. Takže my si hlavně přejeme hezké dušičkové počasí.

K Dušičkám chci připomenout hřbitov v naší republice patrně nejznámější - Vyšehradský. Je hodně navštěvován turisty a možná jste tam také zavítali. Kdy jsem ho navštívila poprvé? Vím to přesně, chodila jsem do 9. třídy a naše třídní nás v rámci výletu do Prahy zavedla právě tam. Dnes ocením, že to byly kvalitní výlety. 👍 Za tři roky, to jsem byla už na gymplu, byl školní výlet opět do Prahy, a naše třídní profesorka opět vybrala toto místo. Jak by ne, učila nás český jazyk, literaturu a dějepis. Blížila se maturita, z těchto předmětů jsme maturovali a na tomto hřbitově odpočívají desítky těch, o kterých jsme se učili. Nenásilnou formou jsme si je tam právě u jejich hrobů připomněli. Taková netradiční "výuka" pod širým nebem. Po letech jsem tam byla s maminkou, když jsme se jely podívat na korunovační klenoty. 

Před pár lety jsem jako dárek dala kamarádce k Vánocům "den strávený v Praze", s manželem se nikam nedostane. Jely jsme začátkem listopadu, aby nebyl sníh. Zvolila si mj. Vyšehrad, že od těch gymnaziálních let tam nebyla a tak jsme nejdříve zašly na hřbitov. Totiž, každá měla v tašce dva balíčky svíček (já jich měla dvacet) a některým osobnostem jsme svíčku rozsvítily. Najednou k nám běží postarší muž a volá: "Ženský, vidím, že dáváte na hroby svíčky, heleee (rukou ukazuje) ... táámle leží Pepi Bican, moc prosím, dejte mu tam svíčku, von si to zaslouží!" Bylo to milé zpestření, těch svíček bychom musely mít aspoň sto, ale pánovi jsme přání splnily. Možná i on si příště, při návštěvě nějakého hřbitova, nějakou svíčku strčí do kapsy. Kdo neví, tak Pepi Bican byl náš slavný fotbalista. 

Na vyšehradském hřbitově je dnes uloženo přibližně 600 významných osobností – spisovatelů, vědců, básníků, výtvarných umělců, skladatelů, herců, lékařů nebo politiků. Pozoruhodnou zajímavostí je, že jejich náhrobky jsou také  vynikajícími uměleckými díly. (zdroj: vltava.rozhlas.cz, encyklopedie.praha2.cz)

 Můžete si zapnout poslech, není to časově omezeno a jednotlivé díly trvají zhruba 5 a půl minuty. Pokud se vám některý díl nezobrazí, klávesou F5 pokyn opakujte.

 

Snad vás to zaujme.  😎 Příště spolu navštívíme některé vybrané hroby.

Karen Blixenová: Vzpomínky na Afriku - poslech knihy

Pro dnešek jsem vybrala poslech knihy, podle které byl natočen film, který jste mnozí viděli. Je léto, kdy spousta lidí jezdí na dovolenou a dálky lákají. Třeba i takové, kam se nepodíváme. Film je známý a  také nese název Vzpomínky na Afriku. Režisér Sydney Pollack obsadil do hlavních rolí opravdové hvězdy té doby - Meryl Streepovou, Roberta Redforda a Klause Mariu  Brandauera. Film byl uveden v roce 1985 a získal sedm Oscarů a tři Zlaté glóby! To snad hovoří za všechno. Mnoho přírodních záběrů se natáčelo v rezervaci Masai Mara.

Film byl natočen podle této knihy: 

 

Účinkuje: Dana Černá

Režie: Vlado Rusko

Premiéra: 7. 7. 2024 

V nitru Afriky, odkud se kdysi do světa rozšířila káva i samo lidstvo, nalézá sotva třicetiletá dánská intelektuálka nový domov a brzy i jámu lvovou, zvlášť když začne být na všechno sama. Nestěžuje si. Na šesti stech akrech půdy v nadmořské výšce dvou tisíc metrů pěstuje baronka Blixenová od jara 1914 až do krize v roce 1931 náročný kávovník a vnímá dění kolem sebe se severskou zjihlostí, která tak ráda hledá lepší já v teplém klimatu. Keňa na mapě: 

  

Najatí domorodí Kikujové své „Msabu“ důvěřují, neboť je neváhá léčit, vyučovat a občas i rozsuzovat, aniž dává najevo převahu bílého etnika, jež si ze země uloupené přírodním národům dlouho dělalo pouze safari. Krajina rovníkové Keni, čarovná, hrdá a drsná zároveň, uchystá však autorce barvitého poloautobiografického pásma i bolestné ztráty. A přece si uchovává nádech ztraceného ráje, k němuž se srdce ve vzpomínkách vroucně vrací jako do mateřské náruče.  

zdroj: český rozhlas, wikipedie

Štědrý den bratří Mánesů - vánoční příběh s písničkami a koledami

 

Quido Mánes (17. července 1828 Praha-Staré Město - 5. srpna 1880 Praha-Nové Město) byl český malíř, kreslíř a ilustrátor doby romantismu a realismu.

Josef Mánes (12. května 1820 Staré Město - 9. prosince 1871 Nové Město) byl český malíř, ilustrátor, grafik a jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Je považován za mistra české malby a krajinářství v období romantismu a realismu.

Štědrý den se bratři Quido a Josef Mánesovi, kteří spolu vedli staromládenecký život, rozhodli udělat po klasickém způsobu, se stromečkem a kaprem. Vyšli si do staré Prahy, koupili kapra a doma čekali, až jim obživne, aby ho posléze hodili do řeky…

 

Televizní féerie podle povídky J. Arbesa (1981). 

Hrají: M. Růžek, R. Brzobohatý, V. Postránecký, J. Suk, K. Gott, J. Korn, H. Vondráčková, H. Zagorová a orchestr V. Hybše. Scénář J. Dietl. Kamera J. Lebeda. Režie J. Vašta.

V rolích bratří Mánesů Josefa a Quida Radoslav Brzobohatý a Václav Postránecký.

 

Karel Gott: Má cesta za štěstím - umělá inteligence hlasem KG (Poslech)

 „Já si to pamatuji takto, po svém.“

Karel Gott by v těchto dnech slavil 84. narozeniny. Jako vzpomínku na tohoto ojedinělého umělce dávám na blog k poslechu jeho knihu "Má cesta za štěstím". 

Několik let sepisoval jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších českých umělců Karel Gott svoji rozsáhlou autobiografii Má cesta za štěstím. Jejího vydání se bohužel nedožil. Fanoušci měli možnost objemnou knihu otevřít až víc než rok a půl po jeho odchodu. Řadě z nich přesto zněl při čtení v uších jeho specifický a jasně rozpoznatelný hlas.

Zpěvák v knize hovoří o svém dětství, rodinném zázemí, rodičích, kamarádech, o svých dcerách i zálibách, k nimž patřilo především malování. Popisuje svoje peripetie s bývalým režimem, pracovní i soukromé cesty po celém světě i poslední roky života, kdy ho omezovaly vážné zdravotní problémy.

„Možná čekáte nějaké pikanterie, ale to nikdy nebyl můj záměr ani styl. Zdůrazňuji, že vydávám moje vzpomínky. Někteří aktéři z mé knihy mohou tvrdit, že ‚to přece bylo jinak‘, to však potom budou jejich vzpomínky. S tím už nic nenadělám. Já si to pamatuji takto. Po svém,“ uzavírá prolog své autobiografie Karel Gott.

Igor Bareš čte z autobiografie nejúspěšnějšího českého zpěváka všech dob. Ve vybraných pasážích uslyšíte hlas Karla Gotta vytvořený umělou inteligencí.

Giacomo Casanova: Historie mého života. Poslech

 

Paměti slavného svůdce žen, ale také diplomata, umělce a špióna.  

Po neobyčejně pestrém životě zakotvil slavný Benátčan Giacomo Casanova v 80. letech 18. století v severočeském Duchcově. Díky hraběti Josefu Karlu Emanuelovi z Valdštejna, kterého prý okouzlil svým vyprávěním, byl na zdejším zámku ustanoven bibliotékářem. A právě tady na sklonku života sepsal své stěžejní dílo – Historie mého života.

 

 

Čte: Luděk Munzar

Ač jeho rodným jazykem byla italština, paměti napsal ve francouzštině, která byla tehdy v Evropě jazykem číslo jedna. Sám ji považoval za krásný jazyk.

Historie mého života připomíná, že Giovanni Giacomo Casanova de Sengal nebyl jen pověstným svůdcem žen, jak je zapsán v obecném povědomí, ale také diplomatem, spisovatelem, hudebníkem, špiónem a hlavně velkým dobrodruhem.

Desítidílná rozhlasová četba na pokračování z jeho vzpomínek se snaží představit Casanovu jako komplexní osobnost. Text načetl herec Luděk Munzar.

Giacomo Casanova

Giacomo Casanova se narodil v roce 1725 v italských Benátkách. Jeho rodiče byli herci. On sám vystudoval na padovské univerzitě filozofii a práva. Po dokončení studií začal cestovat po Evropě.

 

Francesco Narici: Giacomo Casanova|foto:Profimedia

Pobýval v Římě, kde vstoupil do služeb španělského velvyslance při Svatém stolci, v Benátkách se nějaký čas živil jako houslista, žil ve francouzském Lyonu, kde vstoupil do lóže Svobodných zednářů, poté v Paříži. Po dlouhém pařížském pobytu se vrátil zpět do rodných Benátek.

Procestoval Holandsko, Švýcarsko, pobýval v Londýně, v Berlíně, v Moskvě, v Polsku, ve Španělsku, ve Vídni… Na sklonku života se usadil v severočeském Duchcově, kde působil jako knihovník na zdejším zámku.

Giacomo Casanova se na svých cestách a při svých dobrodružstvích setkal s řadou velikánů tehdejší doby – seznámil se s Jeanem Jacquesem Rousseauem, Voltairem, Madam de Pompadour, Mozartem, carevnou Kateřinou Velikou nebo pruským králem Fridrichem II. Velikým.

Ženy i muže dokázal zaujmout svým charismatem, ale i vyprávěním neuvěřitelných historek a sečtělostí. Často se dostával do potíží kvůli svým milostným dobrodružstvím, hazardním hrám a obviněním z podvodů. Byl několikrát zatčen a vězněn. 

Zdroj: budejovice.rozhlas.cz

Poslech: Alena Mornštajnová: Slepá mapa. Životní příběhy tří žen z jedné rodiny.

 

 

Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace a tři navzájem propletené osudy v jedné rodině. Mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. A také nové začátky, které se ale mění v neúprosný boj o přežití. Poslechněte si premiérovou četbu na pokračování z prvního románu Aleny Mornštajnové Slepá mapa. Čte Petra Kocmanová. 

Premiéra: 11. 6. 2023

 

„Vždycky mě překvapí, když lidé řeknou, že moje knihy jsou drsné. Když se ale podíváte na dnešní, třeba na severské detektivky, tak tam je po kolena krve. Uvědomila jsem si, že moje knihy zasáhnou člověka spíš po emocionální stránce a je to možná působivější než nějaké krváky.“ Alena Mornštajnová

  

Alena Mornštajnová (* 24. června 1963 Valašské Meziříčí) je česká spisovatelka a překladatelka, členka PEN klubu. K jejím nejvýznamnějším dílům patří romány Hana (2017), za nějž získala několik ocenění, a Tiché roky (2019). 

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, Wikipedie

Karin Lednická: Šikmý kostel - poslech knihy

 

Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921. Podtitul knihy shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který varovně ční do pusté krajiny. Z bestselleru Karin Lednické o životě plném prachu, dřiny a zoufalství, ale také přátelství, lásky a naděje čte Anna Cónová.

   

V letech 1973-1977 studovala divadelní fakultu JAMU. Od roku 1991 je členkou Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Někteří už knihu znají, nyní nabízím na blogu k poslechu:

Barokní kostel sv. Petra z Alkantary  z roku 1736 je raritou v celém Česku, Šikmý se mu říká proto, že je nakloněný k jedné straně. Půda pod ním klesla o celých 36 metrů! Stává se vyhledávaným cílem turistů z celé republiky. 

 

Na snímku paní Lednická v místech, o kterých píše v románu. Za ní je vidět, jak vypadá poddolovaná krajina. Kostel totiž původně stál "na kopečku". 

Kostel je z roku 1736, postavit jej nechal tehdejší majitel panství – hrabě František Wilhelm Larisch – na místě dřevěného kostelíka z 15. století. Po zahájení těžby uhlí v bývalé Karvinné (ano, psalo se s dvěma "n") až do 90. let minulého století se kostel začal naklánět a propadl se až o 36 metrů. V 90. letech jej nechala společnost OKD zpevnit a upravit, dodnes je to kostel funkční – se všemi typy farních obřadů. Bohoslužby tu jsou každou neděli od 9:30 hodin. 

 

Tak kostel vypadal, věž byla snížena, kdyby se totiž zhroutila, probořila by střechu. Foto zdroj: Státní okresní archiv v Karviné

 

 

Takto dopadly poddolované doly v okolí kostela, foto ze 60. let 20. st.

***

„Šikmý kostel vypráví o světě, který zmizel, a my jsme na něj zapomněli. Ráda jsem se nechala unést vyprávěním o městě, v němž bylo snadnější umřít než žít, o městě plném dolů, uhelného prachu, každodenní dřiny a zoufalství, ale také přátelství, lásky a naděje.“ – Alena Mornštajnová   

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, denik.cz

Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá. Historický román k poslechu

 

 ... ze života Françoise Villona. Říká vám to jméno něco? Připomenu - kdysi jsme se o něm učili, byl to první „prokletý básník“, který se narodil v Paříži jen několik týdnů po upálení Panny Orleánské. Hlavní město bylo sužováno Angličany, vládl hlad a mor. Probíhala Stoletá válka, o které se pojednává v souvislosti s Janem Lucemburským v Toulkách českou minulostí.

François Villon (narozen v Paříži 1429/1431 – 1463 či později), byl to tedy francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti). 

Vyrůstal v chudé vesnici, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života.

Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. V roce 1455 se Francois Villon dostává do vážných potíží se zákonem – 5. června, v hádce, mající milostné pozadí, zabíjí kněze Phillipa de Chermoye: po tomto činu Villon prchá z Paříže a skrývá se na francouzském venkově.

Již v roce 1456 je ale Francois Villon omilostněn a může se do Paříže vrátit. Jenže v roce 1456, ve vánočním čase, se podílí na krádeži 500 zlatých écu v Navarrské koleji a je nucen znovu z Paříže prchnout.

Po tomto útěku žije Villon převážně na francouzském venkově – nějaký čas putuje s kočovnými herci, jindy se načas někde usadí, nicméně vždy se pohybuje mezi společenskou spodinou. Při svém putování Francií se snaží o získání přízně šlechty – v Angers marně doufá v přízeň Karla Orleánského, v Bourges se pokouší získat ochranu u vévody-básníka Jana Bourbonského.

Léto roku 1461 stráví ve vězení v Meungu – je uvězněn na příkaz orleánského biskupa Thibaulta d’Aussigny: propuštěn je pak v říjnu téhož roku, když Orléans navštíví nový francouzský král Ludvík XI. Po svém propuštění odchází do Paříže, v roce 1462 je zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením: tento rozsudek je ale nakonec změněn na deset let vyhnanství, Villon musí opustit pařížský kraj.

Rok 1462 je zároveň posledním rokem, kdy lze ještě Villonův osud sledovat – jeho život v dalších letech zůstává neznámý, není ani známo, kdy a kde (a jak) umírá.

Poslech: V poutavém příběhu, zasazeném do 15. století, můžete sledovat pohnuté osudy francouzského básníka Françoise Villona a nahlédnout do života středověké Paříže – od šlechtických paláců až po vykřičené krčmy. Čte Hana Kofránková.

 

Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.

O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně.

Dílo

Často se u něj setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká – autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí. Typické je využití renesančních prvků oproti středověkým nebo kontrast cynismu s hlubokým upřímným citem odrážejících se v jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřen pomocí oxymór  – uměleckého prostředku spojujícího slova, která si navzájem protiřečí.

• Le Lais (Odkaz)
• Závěť (Velký testament)
• Balady v žargonu
• Různé básně (většinou formou villonské balady a ronda)

Balada

Villonská Balada kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, který u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský:

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,

srdečně přijat, každým odmítán.  

Zdroj: zivotopisyonline.cz, Wikipedie

Anketu vyhráli Hana Maciuchová a Viktor Preiss, záznam galavečera

 

 

Možná jste už četli o tipování posluchačů Českého rozhlasu v anketě "Neviditelný herec století". Zmínila jsem se o tom už v článku ZDE. Jde o 100. výročí Českého rozhlasu, které připadá na tento rok. Nominovaní herci a herečky se často podíleli na natáčení a účinkování v ČR (Český rozhlas) a jak bylo uvedeno, byla to oslava zvuku a lidského hlasu. Každý posluchač mohl hlasovat až pro tři herce a herečky, využila jsem toho a zveřejním, kterým nominovaným jsem dala svůj hlas:

Ivan Trojan Karel Höger Rudolf Hrušínský

Další nominovaní herci:

 Jiří Adamíra

 Eduard Cupák

Oldřich Kaiser

 David Novotný 

Viktor Preiss

 Josef Somr

Václav Voska

 

Dana Medřická Věra Galatíková Hana Maciuchová

Další nominované herečky: 

Jaroslava Adamová

Vilma Cibulková

Helena Dvořáková  

Tatiana Dyková Vilhelmová

Daniela Kolářová

Taťjana Medvecká

Pavla Tomicová

Deset herců a deset hereček, z nichž mohli hlasující vybírat, nominovala odborná porota, která zohledňovala především umělecký přínos jednotlivců pro rozvoj specifického oboru rozhlasového herectví a taktéž intenzitu a rozsah rozhlasového působení. 

Jak byste hlasovali vy?

Podle mého názoru nebylo lehké vybírat, sama jsem posluchačkou ČR a občas na blog vkládám audio. Jeden z režisérů prohlásil, že rozhlasová četba je "královská disciplína", kam se hrabe dramatizace knihy. Určitě ví, o čem mluví. Myslím, že ve výsledku se projevilo známé české "Sejde z očí, sejde z mysli". Někteří z herců již mnoho let, celá desetiletí nejsou mezi námi a tak určitě hodně posluchačů je nezažilo a nepamatuje si je. Proto se těžko dá očekávat, že těmto legendám dají svůj hlas. I proto jsem převážně hlasovala pro již nežijící herce/herečky, protože ti žijící ještě mají možnost se prosadit. 

V anketě Neviditelný herec století rozhodovalo více než 82 tisíc posluchačských hlasů. Mezi herečkami s velkým náskokem zvítězila Hana Maciuchová, kategorii herců ovládl Viktor Preiss. Poslechněte si záznam galavečera spojeného s vyhlášením vítězů. Slavnostního vyhlášení na Nové scéně Národního divadla se osobně zúčastnila většina ze žijících nominovaných. Večerem provázel p. Matouš Ruml a skupina Tata Bojs.

 

Na druhém místě se mezi ženami umístila rozhlasová herečka Dana Medřická, bronzovou příčku obsadila Taťjana Medvecká. 

Mezi muži byl zvolen druhým nejoblíbenějším rozhlasovým hercem Rudolf Hrušínský a třetím nejoblíbenějším se stal Ivan Trojan. 

Galavečer na Nové scéně ND moderoval p. Matouš Ruml

 

Nominovaná herečka p. Vilma Cibulková

 

Nominované herečky na scéně - Helena Dvořáková, Taťjana Medvecká, Daniela Kolářová

 

Nominovaný herec p. Ivan Trojan

 

Nominované herečky p. Pavla Tomicová a p. Tatiana Dyková Vilhelmová

 

Vítězi ankety p. Viktoru Preissovi cenu předává astronom p. Jiří Grygar

 

Zúčastnění herci a herečky na Nové scéně ND

Vítězové ankety: Za již nežijící Hanu Maciuchovou cenu převzala její sestra p. Silvie Marková. 

Máte-li zájem, poslechněte si záznam galavečera spojeného s vyhlášením vítězů.

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz

Můj hlas pro p. Medřickou - Miloslav Stehlík: Linka důvěry

 

Tak jsem po nějakém čase opět hlasovala. Musím říci, že ráda. Šlo totiž o "Neviditelného herce století". Pokud jste to zaregistrovali, víte, oč tu běží. Síla a kouzlo hlasu patří mezi dary, kterými člověk je nebo není obdařen. U herců se předpokládá, že i jejich hlas na diváka/posluchače působí a spoluvytváří jeho image. Někteří v tom opravdu vynikali. Byli to "mistři". Nebo ještě stále jsou. Vůbec se nedivím, že český dabing patří k nejlepším na světě. K anketě určitě vytvořím článek, ale dopředu prozradím, že jeden ze svých hlasů jsem udělila herečce paní Daně Medřické. To je důvod k dnešnímu příspěvku - poslechu Linky důvěry.

Třináct nočních zastavení na telefonní lince důvěry, kde právě slouží doktorka Marie v jedinečném podání Dany Medřické. Poslechněte si jednu z nejslavnějších a historicky nejúspěšnějších českých rozhlasových inscenací, která v roce 1966 zvítězila na mezinárodní soutěži Prix Italia a poté v překladech obletěla téměř celý svět.

 

Původní hra Miloslava Stehlíka v režii Jiřího Horčičky námětem a tvarem vystihla aktuální soudobé trendy rozhlasové tvorby. Svým dramatickým časem obsáhne jednu noc na lince důvěry. Každý volající představuje jiný případ potíží – bezradnosti, uražené ješitnosti, malichernosti, tragikomičnosti či opravdového neštěstí. Volající ztvárnili například Čestmír Řanda, Jaroslava Adamová, Blanka Bohdanová nebo Martin Růžek. Vrcholem pak je rozhovor lékařky a opuštěné staré ženy v podání Olgy Scheinpflugové. 

 

„Kdybych měla začít svůj život znova, nežila bych jinak. Pěkný život to byl.“ Tato slova pronesla Erži Orbánová – Dana Medřická.

Dana Medřická se narodila 11. července 1920 v Praze do rodiny účetního firmy Brouk a Babka. Už od dětství chtěla hrát divadlo. Absolvovala gymnázium v Dušní ulici (1939) a začala studovat Pražskou konzervatoř (1939 – 1940) u Plachého, Iblové a Suchánkové. Hrála od osmi let v bubenečské sokolovně, později v holešovické Uranii a v malostranské Umělecké besedě. Na soukromé hodiny herectví docházela k herecké legendě Národního divadla Anně Suchánkové. Po úspěšných zkouškách na konzervatoř v roce 1939 dále hrála i přes přísný zákaz konzervatoře v uměleckém souboru Fráni Francla pod pseudonymem Dáňa Čechová.

1. ledna 1960 se Medřická stala právoplatnou členkou činohry Národního divadla, kde setrvala až do své smrti. Nejen na této scéně, ale i na scéně Městských divadel pražských vytvořila bezpočet krásných a kritikou velice ceněných rolí (Amélie - Neapol, město milionů, Líza - Obchodník s deštěm, Blanche - Tramvaj do stanice Touha, La Poncia - Dům doni Bernardy, Matka Kuráž a její děti).

Když vedení ND nabízelo Daně Medřické roli Eržiky Orbánové v Kočičí hře maďarského dramatika Istvána Örkenyho, mělo v úmyslu obsadit ji do podprůměrné hry. Netušili však, co Medřická s kolegyní Vlastou Fabianovou s touto hrou udělají. Vznikla tak nejúspěšnější inscenace v historii Národního divadla - hrála se 9 let a čítala 403 repríz. Bylo by jich určitě víc, kdyby paní Dana v roce 1983 nezemřela. Letos od jejího úmrtí uběhlo už 40 let...  

„Jakmile si stoupla na jeviště, soukromé problémy šly stranou,“ popsal její přístup k životu i herectví Radovan Lukavský, její dlouhodobý divadelní kolega.

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, csfd.cz, danamedricka.cz

Jean-Paul Belmondo: Mých tisíc životů. Vyprávění o výjimečném a šťastném životě

 

Legendární francouzský herec Jean-Paul Belmondo by 9. dubna 2023 oslavil devadesátiny. Tento příspěvek je tedy vzpomínkou na bezvadného herce, kterého snad znají z jeho četných filmů všichni. Patří totiž k nejznámějším hercům své doby. Hrál např. ve filmech Zvíře, Profesionál, Muž z Acapulca, Policajt nebo rošťák, Veselé Velikonoce...

  

Jean-Paul Belmondo, přezdívaný Bébel na snímku z r. 1960 (9. dubna 1933 Neuilly-sur-Seine – 6. září 2021 Paříž), byl francouzský divadelní a filmový herec. Typické pro něj byly role neodolatelných dobrodruhů, nebo cyničtějších hrdinů. Při riskantních filmových scénách se nenechával zastupovat kaskadéry. 

Legendární francouzský herec Jean-Paul Belmondo by oslavil devadesátiny. Tohoto požehnaného věku se však již nedožil, zemřel před dvěma lety a zanechal po sobě několik dětí.

Zdroj: https://www.extra.cz/jean-paul-belmondo-by-slavil-90-jeho-dcera-stella-19-roste-do-krasy-a-ma-zivot-snu-c23eb

Legendární francouzský herec Jean-Paul Belmondo by oslavil devadesátiny. Tohoto požehnaného věku se však již nedožil, zemřel před dvěma lety a zanechal po sobě několik dětí. Nejmladší z nich je devatenáctiletá Stella Belmondo

Zdroj: https://www.extra.cz/jean-paul-belmondo-by-slavil-90-jeho-dcera-stella-19-roste-do-krasy-a-ma-zivot-snu-c23eb

Rošťák i blázen, detektiv i kaskadér, ctihodný kněz i nenapravitelný sukničkář. Jean-Paul Belmondo během svého života ztvárnil obrovské množství nejrůznějších rolí, i když mu zpočátku jeho učitelé tvrdili, že nemá herecký talent, a vytýkali mu jeho zvláštní vzhled. Přitom jeho tvář patřila dlouhá léta k nejlepším exportním artiklům francouzské kinematografie. O šťastném dětství, trnité cestě za tou nejmenší roličkou, až po spolupráci s velikány filmu se slavný herec rozepsal ve své výjimečné autobiografické knize. Poslechněte si ji v podání Ivana Řezáče.

Premiéra: 5. 4. 2023

  

2001

  

 

V dubnu 2007 byl vyznamenán Řádem čestné legie, roku 2019 získal hodnost velkodůstojníka řádu. V roce 2012 se stal rytířem Leopoldova řádu. Ještě předtím se v roce 2011 se objevil na filmovém festivalu v Cannes, kde mu byla předána Zlatá palma za celoživotní dílo. Při této příležitosti byl uveden televizní dokument o jeho životě s názvem Belmondo, cesta… (Belmondo, itinéraire…). 

V říjnu 2013 sklidil bouřlivé ovace na zahájení festivalu Lumière (festivalu světel) v Lyonu, kterého se zúčastnil v doprovodu syna Paula. Dne 9. února 2015 pak Belmondo oznámil v televizi RTL definitivní konec aktivní umělecké kariéry. Na svém kontě má přes 80 filmů. Kniha:

 

 

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, Wikipedie