Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

čtvrtek 29. února 2024

Proč je přestupný rok ... není to tak jednoduché

Dnes je 29. února, tak se jistě objeví více článků na toto téma. Dnes také po čtyřech letech mohou své narozeniny slavit ti, kteří se narodili tohoto výjimečného dne. Znáte někoho? Vím o dvou pánech, ten starší už nežije a byl to otec mé spolužačky, ona to prozradila. Tím druhým je manžel kamarádky, ale ten si na oslavy stejně nepotrpí. Ze slavných jsem vybrala Gioacchina Rossiniho, italského hudebního skladatele (1792). 

Gioacchino Rossini, portrét z roku 1820, jeho dílem je např. Lazebník sevillský. Je to komická opera o dvou dějstvích. Její děj se odehrává v 17. století ve Španělsku.

Z událostí rok 1784, kdy při 
velké povodni v 6 hod. ráno příval ledových ker podtrhl osmý pilíř Karlova mostu a k němu přistavěná vojenská strážnice zmizela ve vodě. Z Karlova mostu spadla do Vltavy i část sousoší sv. Václava a postava Anděla. 

To jsou práce na 8. pilíři Karlova mostu. 

V Česku se podle statistik v tento den rodí průměrně kolem 300 dětí (zdroj Deník). Dost párů tento den uzavírá sňatek. Zajímavější na tom je, že letošní rok je delší, nemá tedy obvyklých 365 dní, ale plus jedna, takže 366 dní. Je zajímavé, že pojem přestupný rok zná každý, ale nejsem si jistá, že to každý umí vysvětlit. Má to totiž historické kořeny a souvisí se vznikem kalendáře. 

Přidání přestupného dne má významný vliv na kalendář, brání postupnému rozporu mezi naším lidským kalendářem a přirozenými astronomickými cykly. To se určitě musí vysvětlit.

Zatímco křesťanský gregoriánský kalendář, který používáme i v Česku, je dnes nejvíce používaným kalendářním systémem, existují rozdíly v pravidlech přestupného roku napříč různými kulturami a kalendáři. Některé kultury sledují lunární nebo lunisolární kalendáře a jejich výpočty přestupného roku se mohou lišit od gregoriánského systému.

Základní princip platí: každé čtyři roky.

Zatímco běžný kalendářní rok má 365 dní, oběžná dráha Země kolem Slunce trvá přibližně 365,25 dne. Tato odchylka se může zdát malá, ale s postupem času by se velmi zvětšila. Zavedení přestupného roku, s jeho dodatečným dnem, tedy 366 dny, představuje klíčovou úpravu, která sladí naše člověkem vytvořené kalendáře s astronomickou realitou oběhu Země kolem Slunce. Nastává jednou za čtyři roky kvůli vyrovnání rozdílu mezi kalendářním a tropickým rokem. Kalendářní rok má 365 dní a začíná 1. ledna a končí 31. prosince. To je jasné. Tropický rok je doba trvání oběhu Země kolem Slunce. Rozdíl činí 5 hodin, 48 minut a 45,4 sec. Pokud by přestupné roky nebyly, posunul by se začátek astronomického jara o čtvrt dne dozadu a jaro by začínalo dříve. Pak by se stalo, že za několik desítek let bychom např. Vánoce slavili v létě a letní prázdniny by byly v zimě.

k nejkratšímu měsíci únoru, který má osmadvacet dní, přidává jeden den. Nastává jednou za čtyři roky kvůli vyrovnání rozdílu mezi kalendářním a tropickým rokem.

Kalendářní rok začíná 1. ledna, končí 31. prosince a má 365 dní. Oproti tomu tropický rok je doba trvání oběhu Země kolem Slunce. Rozdíl mezi nimi je 5 hodin, 48 minut a 45,4 sekundy.

Pokud by přestupné roky nebyly, posunul by se každý rok začátek astronomického jara o čtvrt dne dozadu, a jaro by začínalo stále dříve. Za několik desítek let bychom tak Vánoce slavili v létě a letní prázdniny měli v zimě.

Termíny přestupných roků: 29. únor máme v kalendáři v letošním roce, tedy 2024, a poté každý další čtvrtý rok: 2028, 2032, 2036 atd.

Více na https://prozeny.blesk.cz/kdy-je-prestupny-rok-29-unor-tradice-svatek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy
V přestupném roce se k nejkratšímu měsíci únoru, který má osmadvacet dní, přidává jeden den. Nastává jednou za čtyři roky kvůli vyrovnání rozdílu mezi kalendářním a tropickým rokem.

Kalendářní rok začíná 1. ledna, končí 31. prosince a má 365 dní. Oproti tomu tropický rok je doba trvání oběhu Země kolem Slunce. Rozdíl mezi nimi je 5 hodin, 48 minut a 45,4 sekundy.

Pokud by přestupné roky nebyly, posunul by se každý rok začátek astronomického jara o čtvrt dne dozadu, a jaro by začínalo stále dříve. Za několik desítek let bychom tak Vánoce slavili v létě a letní prázdniny měli v zimě.

Termíny přestupných roků: 29. únor máme v kalendáři v letošním roce, tedy 2024, a poté každý další čtvrtý rok: 2028, 2032, 2036 atd.

Více na https://prozeny.blesk.cz/kdy-je-prestupny-rok-29-unor-tradice-svatek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy
Dodatečný den, 29. únor, je vložen do kalendáře, aby zajistil, že naše každoroční měření času se blíží astronomickému roku – času, který Zemi zabere jeden oběh kolem Slunce.

A teď zbystřete: Neznamená to ale, že každý čtvrtý rok je přestupný. Ani těch necelých 6 hodin totiž není úplně přesný údaj a za několik desítek let by roční události opět neseděly. Rozhodlo se proto, že roky dělitelné 100 nebudou přestupné, pokud nebudou zároveň dělitelné 400.

V uplynulých 500 letech nebyl přestupný den v letech 1700, 1800 a 1900, ale v roce 2000 byl. V příštích 500 letech, pokud bude praxe dodržována, nebude přestupný den v letech 2100, 2200, 2300 a 2500. No, ale o tom já už psát nebudu, na blog stejně chodit nebudu. 😎

A proč má únor 28 dní?

Možná vás napadlo, proč má únor v běžném nepřestupném roce pouze 28 dní, a nikoliv 30 či 31 dní jako ostatní měsíce.

Zvláštní délka února s 28 dny má původ v historickém římském kalendáři. V raném římském kalendáři, který měl deset měsíců a celkem 304 dní, byla zima nevyhrazeným a nedefinovaným obdobím. Když se druhý král Říma, Numa Pompilius, snažil sladit kalendář s lunárním rokem, představil kolem let 713–673 př. n. l. dva nové měsíce, leden a únor. 

 https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d9/Numa_Pompilius.jpg 
Numa Pompilius na staré římské minci. Byl to údajně druhý římský král, nástupce Romulův, který se snažil zjemnit římské mravy a dodržovat hranice a meze. 
_____________________
Přeji všem, ať je dnešní den úspěšný!  

středa 28. února 2024

Co si pamatuji od babičky, je potvrzeno

Otvírat takové téma může někomu připadat zvláštní až nepatřičné tohle dávat blog. Nechci sem dávat jen fotky z výletů a psát, jak to bylo úžasné. Zatím jsem nikde na blogu o podobných věcech nečetla, ale není se za co stydět. Takže nelze čekat radost a nadšení tam, kde to nebylo. Bude to také "retro", jak je dnes zvykem starší věci označovat. Dnes je to vzpomínka na babičku, ale z jiného pohledu. Nakonec tu toho o babičce moc nebude, ale o tom, co tehdy povídala vnučce, která už chodila do školy, ale vyrůstala v době, kdy ze svého pohledu měla všechno, i když možná byly fronty na banány. Zahrada plná ovocných stromů to plně nahradila. Hladem jsme netrpěli. Mít plno hraček, oblečení a dokonce i sváteční, a několik bot během roku - bylo samozřejmostí. I když to nebylo značkové, nikdo se nevysmíval, že jsi "socka". 

Tohle babička za svého dětství a mládí nezažila, z rodinných důvodů i kvůli mezinárodní situaci. Když jí bylo 4,5 roku, zemřela jí maminka, moje prababička, bylo jí 36 let. Sotva si ji pamatovala a fotku, tu nemám žádnou. Zůstaly tři dcery, tetám bylo 7 a 10 let, o ty se staral tatínek, můj pradědeček. Umíte si představit, že tyto holky vařily a praly prádlo v neckách? Když babičce bylo 13 let (byla nejmladší), došlo na Trojici, kde byl horníkem, k sesuvu stěny a tehdy tam zahynuli dva.

Dnes už bývalý Důl Trojice na Slezské Ostravě, kde se kopalo "černé zlato".

Toho nešťastného dne dětství skončilo a kdo se měl postarat, když podobných případů bylo hodně? Tři neplnoleté sestry se rázem staly sirotky. Pokud chtěly na hřbitov, maminka měla hrob v Heřmanicích, ale tatínek byl pochován na Slezské, pěšky dost daleko od sebe. Dodnes o ten hrob pečuji. Důvodem byla spodní voda, protože brzy po skonu maminky se na heřmanickém hřbitově už nepohřbívalo. Mám to potvrzeno ze hřbitovní správy. Ani fotku tatínka babička neměla a já nevím, jak vypadal. Určitě nebyl "tlustý" a tou dřinou ti lidé vypadali starší. Bylo to těsně před první světovou  válkou, za císaře pána, kterého jsem připomínala ZDE

Nejstarší Anna se proto hned v 18 letech provdala, dvě mladší šly do služby k sedlákům. Kokory u Přerova a Sedlnice u N. Jičína - to byly štace, o kterých babička občas vyprávěla a shrnuto jednou větou, dobře se tam neměla. Dovedete si představit jejich Vánoce? Tři sestry bez rodičů, každá jinde a babička byla ráda, jestli jí sedlák dovolil být u štědrovečerního stolu někde v koutku. Dárky žádné, to se neočekávalo, byla ráda, jestli hospodář něco dal za službu, protože "ujídala z jeho talíře". Takového člověka snad drží při životě jen vzpomínky a sen o lepším životě. Smutné na tom je i to, že se během života jinam pravděpodobně nedostala. Tam také prožívala válečná léta, stejně neměla kam jít. 

Bavíme se, prosím, o 1. světové válce, ano? Často říkala, že za války byla bída a hlad. Vzpomínám si, že takový odstaveček býval i v učebnici dějepisu, že potraviny byly z českých zemí přednostně odváženy vojákům na frontu a šily se uniformy, tak ani šatstvo nebylo. Ovšem, dobře živený žák nebo student to spíše bere jako učivo, když k tomu nemá osobní vztah. Z dnešního pohledu možná jako propaganda doby, v níž jsme chodili do školy. 

Babička byla křtěná Beatrix, což se pak, po vzniku republiky, překládalo jako Božena. Opravdu pocházela "z chudých poměrů" a to si člověk nese celý život. Neměla tehdy nic, jen pár kusů oblečení a pár osobních věcí, takže byla ráda, když se najedla. Možná jste z kraje, kde lidé byli majetnější, protože mezi oblastmi byly dost rozdíly, ale tady na Ostravsku a ve Slezsku to bylo běžné. Je to jak z dávnověku? Její slova, že první světová válka byla tady pro nás horší tím, že byl velký hlad, proto byly i potravinové lístky, se mi zapsala do paměti. Řepa a tuřín (to píšu kvůli vám, u nás se tomu říká "kvaky") pomáhaly přežít.

 
To jsou u nás kvaky > tipuji, že mnozí tuřín ani neviděli.

Pro přidělování nezbytných potravin byly v roce 1915 zavedeny poukázky na odběr zboží s pevnou dobou platnosti (chlebenky, moučenky, karty na mléko, maso, tuky, cukr atd.). Postupně byly „-enky" zavedeny i na další zboží denní potřeby (mýdlo, svíčky, uhlí…). Prodávalo se volně zboží, které bylo na lístky, zatajovaly se zásoby potravin a samozřejmě také obilí, zboží bylo předražováno. Docházelo i k častým krádežím potravin a oblečení. Těm, co kšeftovali s lístky, se říkalo "keťasi".

Státními úřady předepsaná spotřeba potravin na osobu poukazovaná různými lístky – chlebenkami, tučenkami atd. zdaleka nedostačovala ani k výživě těla, vzhledem k špatné a často pochybné jakosti potravin. Tak např. do mouky byly přidávány mleté kaštany a Bůh ví, co ještě…


Moje slova si můžete ověřit v novinách  Slezský venkov, č. 12/1917. Rok 1917 byl třetím rokem 1. světové války. Obrázky rozklikněte:

 

   

  

úterý 27. února 2024

Pro krásu lesa ... na podívání i na počtení

Ve škole jsme se kdysi učili, že lesy u nás zabírají 1/3 území. Původně totiž byla většina území zalesněna a zarostlá, takže pro vznik vesnic a při osídlování oblastí bylo třeba kácet. Také se žďářilo, proto máme některé názvy, např. Žďár nad Sázavou. A Ždírců je hned několik, český název vystihuje způsob získání plochy pro kolonizované oblasti, v tomto případě mýcením a žďářením, např. Ždírec v okr. Jihlava nebo Ždírec nad Doubravou. 

Tady nejde o lesní požár, vypalování lesa (žďáření) ve středověku býval běžný způsob, jak získat volné místo na založení vesnice.

Když loni v létě vzplanul obrovský požár v Českosaském Švýcarsku, zdálo se, že tamní příroda je na dlouho zničená. Uplynulo ale jen pár týdnů a na místě zdánlivé zkázy se začaly objevovat nové zelené výhonky. Až letos na jaře vyrazí mladá, silná vegetace, park se opět zazelená. To je, prosím, názor odborníka.

Je to proto, že při silných požárech, kde není dostatek vzduchu, aby vše shořelo na popel, vlastně shoří jen málo uhlíku. Zbylé uhlí je tak výživou pro nový porost, kterému se na vypáleném místě dobře daří.

Této vlastnosti si kdysi dávno všimli lidé, takže když vypalovali lesy, aby mohli vytvořit pole, získaným uhlím kultivovali půdu, aby rostliny daly větší úrodu. Živiny z biouhlí se uvolňují postupně, nevyplavují se zaléváním a neodnáší je déšť, takže při pěstování rostlin není třeba tolik hnojiva.

My, na kraji města, jsme měli do lesa docela blízko, ale nebyly to žádné hluboké lesy, kde by se člověk ztratil, jako někde v podhorských oblastech. Docela to stačilo, abych se tam naučila poznávat stromy a rostliny, to šlo nějak samo při procházkách s prarodiči. Byla to moudrost předků. Nebyl to les, kam by se chodilo na lesní plody, ale byli tam zajíci nebo bažanti, i nějaká srnka se objevila. Ptáků daleko více, než dnes. Zajímavé bylo pojmenování - Bučina, Olšina, Lipina.Tehdy jako dítě jsem ten les nevnímala jako "zelené plíce", ale v lesích býval pořádek. Určitě nějaké uschlé stromy či větve se tam nepovalovaly roky, byly odstraněny a nebyl tam "neprostupný prales", který se rozmohl v posledních letech, spíše už desetiletích. Ale určitě je to jak kde. Třeba máte jiné a lepší zkušenosti. 

Naše lesy byly zasaženy kalamitami, to nejsou jen polomy po vichřicích, ale všude, kam jsme zajeli, jsou stopy po kůrovci a lesy notně prořídly. Jenže tohle už bylo i v minulosti. Díky knize Karla Klostermanna "V ráji šumavském" jsem si to uvědomila. Je tam popsáno, že v r. 1870 byla na Šumavě velká vichřice, lesy byly zdevastovány a pak se tam rozmohl "brouček kůrovec".

 V ráji šumavském [e-kniha] - Karel Klostermann 
Kdo má rád Šumavu a hlavně les, tomu se budou Klostermannovy romány líbit.

Pro potvrzení toho, že boj s kůrovcem není jen v románech, prostudovala jsem několik ročníků starých časopisů Lesnická práce - sto a více let od vydání. Tam se člověk dozví hodně zajímavostí o lese. Byl to časopis vydávaný Čs.maticí lesnickou a věnovaný lesnické vědě a praxi. K nahlédnutí nabízím článek z roč. 1925/č. 3: 

Čtěte podle číslování stránek.

Místa, která navštěvujeme, po mnoha letech vypadají tím odlesněním úplně jinak. Každý si jistě pamatujeme nějaké místo, které se zapsalo do paměti a po letech se divíme, že je to k nepoznání...

Lesoparků je v okolí našich měst opravdu hodně. Na okraji Ostravy je Bělský les, o kterém jsem už psala ZDE. Hlavně, aby se o ty naše lesoparky někdo (město nebo majitel) staral a tohle jsme viděli při jedné procházce, protože člověka potěší, že se ten lesopark pročistí a ty kupky nasbíraného roští a větví svědčí o tom, že se v lese nepoužívá jen technika, ale mnohdy je třeba i ruce zapojit. Samozřejmě, nejsem nadšena z těch rýh a kolejí, které ta mechanizace zanechává v měkké lesní půdě, ale věřím, že příroda i tyhle jizvy zacelí a tento lesík bude určitě vypadat mnohem lépe. 👍








Na závěr bych ještě těm, kteří mají rádi přírodu, připomněla spisovatele Jaromíra Tomečka. Mám dojem, že se na něj trochu zapomnělo, přitom napsal tolik krásných knih, které poučí i pohladí po duši. Byl to oblíbený autor mého tatínka. Tak jako příklad dvě knihy pro milovníky přírody: 

V první knize jsou zajímavé příběhy ptáků i rostlin, od zimy do zimy.  
Stříbrný lipan je o životě ryby. Vypráví životní osudy lipana – ryby, která se svou bystrostí dostává ze všech úkladů, které jí přináší život v proudu dravé horské říčky.  
Hora hoří je baladický příběh o mladém divočákovi, jemuž autor zachránil život a dělal mu patrona i potom, když kňour odrostl a stal se Křížovým králem. Jsou to knihy do dnešního neklidného světa jak "dělané".  
Zdroj: Wikipedie, abecedazahrady.dama.cz

Toulky českou minulostí

Kaštan - síla přírody i léčivé využití květů

  Kaštan zná každý už od dětství. Správně je to jírovec maďal. Po celém světě existuje asi 15 druhů této dřeviny. Doba květu závisí jednak n...