Mapové značky na turistických mapách

Z turistické mapy můžeme vyčíst, zda je ve městě, kterým budeme procházet, hotel, muzeum, kulturní památka či se tam narodil významný člověk. Jsou zde vyznačena tábořiště a kempy, koupaliště, turistické ubytovny – prostě mnoho potřebných věcí pro turistická putování. Na rubu turistické mapy bývá většinou vytištěn stručný průvodce krajem s odkazem na příslušný čtverec mapy. Turistická mapa je výborným pomocníkem a kdo umí zacházet s mapou topografickou, ten si s turistickou poradí hravě.

Na turistické mapě je nejcennější, že jsou tam vyznačeny turistické cesty. Turistická cesta je trasa krajinou vedená po nejzajímavějších a nejkrásnějších zákoutích kraje. Turistické cesty nejsou určeny pouze začátečníkům nebo svátečním turistům, ale využívají je i ostřílení cestovatelé. Takové cesty jsou ve skutečnosti velice dobře a přehledně značeny tzv. pásovým značením. Naše republika je turistickými cestami velice dobře značena.

Turistické mapy se velice brzy a snadno opotřebují, potrhají a zmuchlají. Stačí silnější průhledné desky nebo silný igelitový sáček. Mapa je pro nás velkým pomocníkem, a tak bychom ji měli chránit. Někdy se stane, že do mapy potřebujeme něco zakreslit. K tomuto účelu požíváme výhradně měkkou tužku – dobře ořezanou a snadno gumovatelnou. 

zdroj: planetacestovani, internet

Do terénu s mapou a buzolou: k čemu jsou azimuty, vrstevnice, měřítko a plánovací folie

Článek je součástí turistického seriálu ZDE a  ZDE  a následujících.

S jakýmkoli pohybem v horách je neodmyslitelně spojeno umění orientace. A i když se zrovna za experta v navigaci nepovažujete, znát pár základních pravidel a dovedností není rozhodně na škodu. Podle Murphyho zákonů dojdou v GPS baterky zrovna v momentě, kdy lije jako z konve, netušíte, kterým směrem je chata a došla poslední tabulka čokolády. V tu chvíli přicházejí na řadu těžce nemoderní orientační pomůcky, a to mapa a kompas, respektive buzola. K nim přidejme ještě nadmíru praktickou plánovací fólii (tzv. Planzeiger) a jde se na věc.

Jaké zvolit měřítko?

Zkontrolujte si u mapy měřítko: s „pětadvacítkou“ (tedy mapou 1:25 000) se vám bude líp pracovat (měření vzdáleností, sklonů svahu, souřadnic apod.), na druhou stranu, když tuto mapu rozložíte, tak málem převrhnete pivo u sousedního stolu.

Někteří výrobci začali vyrábět mapy laminované, tištěné na voděodolné materiály nebo upravené tak, aby výrazně zvýšili jejich životnost. Stojí za to se zamyslet nad tím, jestli považujete mapu za spotřební zboží, nebo se chcete s jednou a touž do oblasti vrátit. Klasická papírová mapa se časem jednoduše potrhá, a tak budete nuceni investovat svůj čas a izolepu do její opravy nebo koupit další novou. A mapa odlehlé oblasti někde na druhé straně zeměkoule asi nebude v obchodech tak snadno dostupná jako mapa Dachsteinu.

V neposlední řadě si projděte tiráž mapy – jestli vám stačí všechny uvedené informace, jestli na mapě nechybí souřadnicová síť nebo jestli vám vyhovuje výškový rozdíl mezi vrstevnicemi.

Čteme vrstevnice

Křivkám na mapě, které spojují body se stejnou nadmořskou výškou, nebude od věci věnovat víc pozornosti. Setkáte se s třemi základními typy vrstevnic – vrstevnice základní (nepřerušované tenké hnědé linie), zesílené (rovněž nepřerušované, ale zesílené linie) a doplňkové (zakreslují se čárkovanou čarou a používají se v takových místech, kde základní vrstevnice nestačí k vystižení tvaru terénu). Zesílené vrstevnice bývají doplněny výškovou kótou. Ta je na mapách vždycky psána tak, abyste ji četli po směru stoupání terénu. Díky vrstevnicím znáte tedy nadmořskou výšku každého místa (chaty, jezera, vrcholu).

Na mapě bychom měli být schopni přečíst díky vrstevnicím také reliéf terénu (vrcholky, údolí, hřebeny…), což je jedno ze stěžejních umění orientace. Pokud stoupáte údolím, ale z mapy pomocí vrstevnic vyčtete, že cesta vede spíš po hřebeni, s největší pravděpodobností jste na jiné stezce. Jednoduché pravidlo velí – čím klikatější vrstevnice, tím členitější terén. Řada map zjednodušuje začátečníkům orientaci v terénu tím, že má vystínovaný reliéf.  Mapa tak působí víc plasticky.

Sklon terénu

Čím blíže jsou vrstevnice u sebe, tím prudší je terén. A platí to samozřejmě i naopak. S tímto faktem souvisí další dovednost – určení sklonů svahů na mapě. Při pohybu ve vysokohorském terénu je tato dovednost mnohem důležitější než odhad vzdálenosti. Např. v zimě je znalost sklonu svahů, na kterých se budeme pohybovat, zcela stěžejní informace při našem rozhodování o tom, jestli na túru vyrazit nebo ne, protože určité sklony svahů jsou např. náchylnější k lavinám apod.  Měření sklonů se přitom na mapě provádí velmi jednoduše. Tedy za předpokladu, že máte kvalitní mapu, kterou výrobce opatřil patřičným měřítkem. Skvělé pro určování jsou mapy, které vydává Österreichischer Alpenverein. Mají vrstevnice kreslené po 20 výškových metrech (což je už výš zmiňovaná ekvidistance), vrstevnice znázorňující stometrové vzdálenosti jsou navíc tučněji zvýrazněny a vždycky obsahují i výškovou kótu.

S mapami je kompatibilní i plánovací fólie, tzv. Planzeiger – pokud jedno meřítko na něm přiložíte na mapu tak, aby spolu lícovaly jednotlivé linky, víte během pěti vteřin, kolik stupňů konkrétní svah má. Někteří vydavatelé tisknou mapy s ekvidistancí 10 nebo 25 metrů, často ale přikládají ke svým mapám vlastní měrku pro změření sklonů. Obecně – pokud je vzdálenost mezi vrstevnicemi na mapě 50 až 100 metrů, zkuste se poohlédnout po jiném vydavateli. Čitelnost takové mapy je velmi špatná a nejste schopni rozlišit důležité detaily.

Co vám řeknou azimuty?

Nevím, kolik lidí dnes chodí podle azimutu a do terénu si bere buzolu (buzola je de facto kompas doplněný o úhloměr), ale oproti GPS má jednu ohromnou výhodu – nikdy jí nedojdou baterky a práce s ní je velmi jednoduchá. Základní pravidlo orientace zní – v každém okamžiku znáte svou polohu a dokážete ji určit i na mapě. Drtivá většina map je zorientována na sever. Tam ukazuje i magnetická střelka kompasu.  V terénu se proto vždycky snažte orientovat si mapu směrem k severu. Jednoduše tak, že mapu otočíte tak, aby sever na mapě mířil tam, kam ukazuje střelka buzoly. Můžete pak porovnávat terén s mapovými podklady a případně si pomocí azimutů třeba změřit, na které vrcholy koukáte. Jak na to? 

 

Azimut z buzoly odečítáme ve výšce očí

Z terasy na horské chatě se například díváte na lákavý kopec a s parťáky se hádáte, jak se jmenuje. Wi-fi na chatě není, signál taky ne, GPS nemáte. Vezměte si k ruce buzolu a zaměřte cíl, který vás zajímá, v našem případě vrchol kopce. Buzolu držte v úrovni očí. Pak otáčejte úhloměrem buzoly tak dlouho, dokud nebude střelka ukazující na sever schovaná přesně mezi ryskami. Na stupnici úhloměru si pak přečtěte změřenou hodnotu (např. 320 ⁰). Na papírové mapě si najděte bod, ze kterého azimut měříte (tedy terasu chaty). Teď můžete použít znovu buzolu, libovolný úhloměr nebo plánovací fólii. Ta je pro práci s mapou při určování azimutů rozhodně nejpřesnější. Z bodu, ze kterého jste azimut měřili, si na mapě vytáhněte linku, která svírá se severem úhel právě oněch 320 ⁰. Tato linie protne na mapě vámi měřený vrchol. Jakmile si osvojíte dovednost měření azimutů, jejich přenos z mapy do terénu nebo opačně přenos naměřeného azimutu na mapu, dokážete tyto znalosti využívat např. i při obcházení překážek nebo při určování vlastní polohy podle dvou známých bodů.

Plánovací fólie, tzv. Planzeiger, je v alpských zemích samozřejmým doplňkem papírové mapy. Velmi usnadní určování azimutů nebo sklonů svahu. Díky několika měřítkům a stupnicím spočítáte jednoduše a rychle vzdálenosti na mapě a určíte souřadnice. Někteří mapoví výrobci nabízejí ke svým mapám obdobné orientační pomůcky tištěné na papíře, nejpraktičtější je ale plánovací fólie průhledná, se silonovým vlascem uprostřed. Zakoupíte ji ve specializovaných obchodech nebo na českých pobočkách zastoupení rakouského Alpenvereinu. Ceny se pohybují lehce nad 100 Kč.

Úskalí magnetické deklinace

Pro práci s buzolou/kompasem je jedinou větší záludností tzv. magnetická deklinace. Jedná se o odchylku – úhel mezi geografickým a magnetickým pólem Země. Zatímco střelka kompasu ukazuje vždycky k pólu magnetickému, ten není totožný se severem zeměpisným, kam jsou naopak orientovány mapy. V rámci střední Evropy se pohybuje magnetická deklinace v jednotkách stupňů (asi 2 – 4 ⁰), a tudíž je pro praktickou orientaci v terénu opravdu zanedbatelná. Při treku např. v Kanadě, ale i v severnějších částech Skandinávie, je ale už potřeba tento údaj zohlednit, deklinace tam může dosáhnout odchylky až 20 stupňů. Na kvalitních mapách si v tiráži můžete vyhledat informaci o tom, jaká je magnetická deklinace pro danou oblast. Zajímá vás velikost a směr – západní či východní.  Dražší, kvalitnější buzoly nabízejí možnost deklinaci v těle korigovat. Magnetická deklinace navíc není stálá, ale časem se mění. Hlavně praxe Rada na závěr: Umění orientace je běh na dlouhou trať. Můžete si přečíst desítky článků a prozkoumat stovky map, ale absolutním základem je hlavně praxe. Koukejte na túrách do mapy, porovnávejte s terénem, který vidíte, a cvičně si počítejte. Vzdálenosti, převýšení, sklony svahů. Noste a používejte kompas. Porovnávejte svůj odhad s realitou. A hlavně si udělejte z orientace zábavu, ne nepříjemnou povinnost. 

Zdroj: Marie Lollok Klementová

Pěší turistika + Desatero bezpečného chování na horách

 

Léto je v plném proudu a já pokračuji v seriálu o pěší turistice do přírody. Je důležité, abychom se v terénu uměli orientovat a měli z výletu radost.

Chůze je přirozenou formou pohybu bez ohledu na věk, zdravotní stav a kondici.  Chůze v přírodě – turistika je doprovázena i širokou škálou poznávacích činností v prostředí lesů, polí, skal ale i setkáváním s národní historií, lidovou tradicí - a to vše člověka obohacuje a slouží k rozšíření vědomostí. 

Jaké jsou přednosti chůze a jaké má účinky na tělo?

• Zlepšuje koordinaci a pohyblivost celého těla. Díky přirozenému fyziologickému pohybu se vytváří dostatek kloubního maziva, což šetří kloubní aparát. Lidé, kteří pravidelně chodí, mají menší riziko úrazů a zranění, a to díky lepším rovnovážným schopnostem i svalové síle.
• Zvyšuje hustotou kostní tkáně, přispívá tak k vyšší pevnosti a odolnosti kostí, a tím předchází vzniku osteoporózy.
• Snižuje pravděpodobnost vzniku srdečně cévního onemocnění jako je infarkt, mozková mrtvice, onemocnění periferních tepen.
• Optimalizuje lipidové spektrum, snižuje se hladina cholesterolu, zvyšuje se citlivost buněk na inzulín a oddaluje se riziko vzniku a závažnost cukrovky II. typu.
• Přispívá k optimalizaci tělesné hmotnosti zrychlením metabolismu.
• Zlepšuje činnost mozku, který se lépe prokrvuje, tím i okysličuje a zlepšuje se paměť.
• Při chůzi se zvyšuje produkce hormonů jako je dopamin, endorfiny a serotonin, což zlepšuje náladu i kvalitu spánku.

Je potřeba na turistiku nějaké speciální vybavení?

Vybavení na turistiku závisí na typu, délce a obtížnosti akce, ročním období, na velikosti skupiny a na zkušenostech účastníků. Nejdůležitější je asi vhodná obuv, je nutné ji vybírat podle terénu, kde budeme chodit. Výběr by měl splňovat některá kritéria, jako je pevnost, pružnost, pohodlnost, lehkost a relativní trvanlivost. V těžkém kamenitém terénu a tam, kde hrozí uklouznutí, je nezbytná obuv zpevňující kotník a proti uklouznutí tvarovaná podrážka. Důležité je, se projít při nákupu na nakloněné rovině směrem nahoru i dolů. Při sestupu nesmějí prsty bolestivě narážet do špičky, při výstupu by se neměla pata zvedat.

Oblečení by mělo odpovídat aktuálnímu počasí. Důležité je, aby bylo pohodlné a prodyšné. Doporučovaný je funkční materiál, který dobře odvádí pot, rychle schne a je příjemný na tělo. Vzhledem k tomu, že se při chůzi tělo zahřívá, je užitečné oblečení „vrstvit“, aby bylo možné postupně jednotlivé vrstvy odkládat nebo při případném ochlazení se naopak přiobléct. Nezbytným doplňkem je pláštěnka nebo deštník.

Pro potřeby vycházek a malých výletů je optimální malý batoh (do 30 litrů), pro náročnější víkendové akce batohy s objemem 30-50 litrů. Velké batohy s objemem 50–75 litrů jsou určené pro vícedenní akce. Tyto batohy mají nastavitelná záda s tvarovaným bederním pásem a tvarovanými popruhy.

Jídlo a pití

Před túrou je dobré nejíst nic tučného a nepít alkohol. Svačina na výlet by měla být lehká, aby nezatěžovala zažívání. Nezapomeňte na zeleninu, ovoce a hlavně dostatek tekutin. Nejlepší je čistá voda s citronem. Pijte pravidelně, i když nemáte žízeň, zvláště při vysokých teplotách.

Chůze s hůlkami -  „nordic walking“

Nordic walking neboli severská chůze je vhodnou, oblíbenou a finančně dostupnou variantou chůze pro všechny věkové kategorie se speciálními hůlkami. Při této tréninkové/kondiční chůzi jsou zapojovány do pohybu téměř všechny svalové partie, až 90 % svalů celého těla. Kromě svalů nohou i svaly paží, ramen a svaly trupu. Zároveň dochází k odlehčení nosných kloubů a ke zlepšení pohyblivosti páteře, často vedoucí k úlevě od případných bolestí. Podle dynamiky chůze a obtížnosti terénu může být energetický výdej až o 20 % vyšší než u běžné chůze, což vede ke zvýšení kondice i k rychlejší redukci hmotnosti.
Pro takovou turistiku je důležitý výběr správných hůlek.

Rozlišujeme dynamickou chůzi, tzv. „severskou“ nordic walking a chůzi v členitém terénu s trekingovými holemi.

• Hůlky pro chůzi Nordic Walking (NW) – hlavní funkcí NW hůlek je dynamika, slouží k aktivnímu odrazu při každém kroku. Při chůzi NW je v pohybu také horní polovina těla, aktivně se zapojuje větší počet svalů a stoupá energetický výdej.
• Trekingové hole – zásadní funkce trekingových hůlek je opora a ochrana kloubů při překonávání nerovných horských terénů, potoků, při pohybu v mlze nebo za tmy. Trekingové hole se používají především pro horskou turistiku.

Výběr správných hůlek je velmi důležitý, cena není vždy rozhodující. Hůlky je dobré si před zakoupením vyzkoušet z důvodu jejich správné délky.
Jaká má tedy být správná délka hůlek?

Správná délka hůlek ovlivňuje techniku chůze. Délka hůlek musí odpovídat tělesné výšce, měření by se mělo provádět v obuvi, ve které se chodí.

Pro chůzi v rovném terénu lze vypočítat vzorcem: výška chodce x 0,68 cm s tolerancí ± 5 cm. Druhou možností je hůlky při nákupu prakticky vyzkoušet tak, že ve vzpřímeném stoji, s pokrčenými lokty u těla v úhlu 90° (zdatnější chodci), hůlky držíme s poutky na ruce rovnoběžně s tělem. Pro méně zdatné platí, že úhel v lokti je otevřenější a tedy hůlky mohou být o cca 5 cm kratší.

 

 

Správná technika chůze

Na začátku výletu zvolte mírnější tempo, které můžete postupně zvyšovat. Nejdříve vykračuje pata, potom ploška chodidla a nakonec prsty. Vyvarujte se takové chůze, při které se vyvracejí nohy ven. Při výstupu na kopec zkraťte krok a přitom se snažte udržet stejný rytmus. Při chůzi z kopce používejte techniku šikmého scházení, ulevíte kolenům a zároveň předejdete uklouznutí.

Desatero bezpečného chování na horách

1. Vždy pečlivě naplánovat trasu túry a vybavení na ni (nezapomenut na léky). Túru plánovat podle fyzické a psychické kondice nejslabšího ze skupiny.

2. S předstihem získat co nejvíce informací o prognóze počasí, sněhové a lavinové situace.

3. Před odchodem na túru předat informace o trase a předpokládané době návratu. Tempo na túře zvolit podle nejslabšího ze skupiny.

4. Správně používat mapu, znát druhy značení turistických cest specifické pro jednotlivá pohoří.

5. Znát typy výstražných tabulí a jejich význam.

6. Nepohybovat se mimo značené cesty.

7. Mít s sebou lékárničku a v případě potřeby umět poskytnout první pomoc.

8. Znát kontakty na Horskou službu, nebo na Zdravotní záchrannou službu. Mít vždy nabitý a zapnutý mobilní telefon.

9. Znát zásady chování pro případ zbloudění, pádu laviny, nebo zřícení v exponovaném terénu.

10. Nikdy nepodceňovat hory a nevystavovat nezodpovědným chováním do nebezpečí sebe ani ostatní.

Co dělat v případě nehody?

Nezmatkovat, zavolat pomoc, poskytnout první pomoc.

Kontakt na Horskou službu (non-stop): +420 12 10

Zdravotnická záchranná služba: 155

Pro nahlášení případné nehody je nutné nahlásit:

• co a kde se stalo nejlépe GPS souřadnice,
• charakter nehody, problému,
• popis zranění, věk, pohlaví a stav zraněného,
• jestli již někdo poskytuje první pomoc,
• vaše jméno a telefonní číslo,

a dále postupovat podle pokynů Horské služby.

zdroj: nzip.cz,bezpecnecesty.cz, internet

Plánování túry v horách: délka, převýšení, terén a časová rezerva

 

Dnes pokračuji v seriálu, který začal článkem Turistické značky a pokračoval Orientací v terénu.  Chceme-li si při jakékoli akci v horách říct, že jsme pro bezpečnost svou, ale i druhých, udělali maximum, je nutná pečlivá příprava a plánování. Zvláště tehdy, máme-li odpovědnost za skupinu lidí, kteří na nás spoléhají. A jít s dětmi nebo staršími lidmi do lesnatého nebo horského terénu - to je teprve zodpovědnost! Jakými pravidly se při plánování horské túry řídit, abyste při setmění nebyli teprve v polovině trasy? Může být ve skupině někdo, kdo tempu z různých důvodů nestačí - i na to je třeba pamatovat. Možná se někomu bude následující text hodit.

Základem každého plánu je strategické rozhodnutí – volba cíle. Může se jednat o vrchol hory, horskou chatu nebo přechod určité trasy (projití horského údolí, přechod horského hřebene, sedla atd.)  Nesmíme přitom zapomenout na návrat zpátky na základnu nebo domů.

Nepostradatelným nástrojem pro orientaci na horách je buzola či kompas, který je lepší mít po celou dobu túry po ruce pro rychlé zorientování mapy. Ovšem - musíme s tím umět pracovat! 

 

Vzdálenost trasy zjistíte nejlépe pomocí mapoměru, kdy trasu projedete na mapě měřícím kolečkem a na stupnici, odpovídající měřítku vaší mapy, odečtete vzdálenost v km.

Dobrým pomocníkem je plánovací fólie, tzv. Planzeiger, pomocí níž na mapě naměříme azimut, určíme vzdálenost nebo sklon svahu.

Teprve s vědomím cíle jsme schopni zamyslet se nad tím, kudy se k němu vydat, jak na cestě postupovat a co na ní budeme potřebovat. Budeme se  věnovat dovednosti, kterou  je výpočet času, který na túře strávíme.

Mapa a buzola nepotřebují nabíječku

V době mobilních aplikací a bezpočtu webových stránek s podrobnými popisy tras se může zdát dovednost plánování a počítání času túry nad mapou s papírem a tužkou v ruce jako zcela zbytečná. Ne vždycky ale bude mobil nabitý, ne vždy je internetové připojení k dispozici. A my najednou potřebujeme vědět, jestli je náš plán reálný.

Základní osou každého plánování túry je časový odhad. Musíme vědět, jak dlouho budeme na cestě. Z toho pak odvodíme, kdy vůbec vyrazit na cestu, abychom se ve stanovený čas dostali do cíle. V určitém čase musíme být na konkrétním místě často kvůli změně počasí a charakteru terénu (provlhlý sníh, sestup exponovanou cestou, poslední vlak…).

Ačkoli má papírová mapa a buzola v batohu vždy své jisté místo, doporučovány jsou  i některé z aplikací, díky nimž můžete mít v mobilu mapy stažené i offline.

Vertikální i horizontální metry

Při výpočtu času túry vycházíme ze dvou základních veličin: ze vzdálenosti v metrech, případně kilometrech, a převýšení v metrech. Obě vyčteme z každé lepší mapy.  Ideální mapy pro pěší turistiku jsou v měřítku 1:25 000, vzdálenost změříme za použití měřiče vzdáleností nebo plánovací fólie (tzv. Planzeigeru), převýšení spočítáním vrstevnic (samostatně počítáme výškové metry při stoupání i klesání). Pak musíme znát rychlost chůze naší skupiny. Alpské svazy ve svých metodických materiálech shodně udávají pro větší či menší skupiny tyto hodnoty:

Jednotlivec, případně malá skupina lidí ujde pěší chůzí za hodinu:

• 400 výškových metrů ve výstupu
• 600 – 800 výškových metrů v sestupu
• 5 km vodorovné vzdálenosti

Větší skupina lidí, případně i malá skupina při pohybu „na těžko“, ujde pěší chůzí za hodinu:

• 300 výškových metrů ve výstupu
• 500 výškových metrů v sestupu
• 4 km vodorovné vzdálenosti

Pokud si nejsme jistí, jak rychle se budeme jako skupina pohybovat, je vhodnější ze začátku kalkulovat s pomalejšími časy a být radši příjemně překvapeni, než podcenit své schopnosti a do cíle dorazit mnohem později, než bylo v plánu.

Vzoreček pro matematiky

výstup T1 = 300 – 400 vm/hod
sestup T1 = 500 – 700 vm/hod
rychlost chůze T2 = 4 km/hod Celkový čas túry T:
T = T1 + (T2/2)  (pokud T1 > T2) nebo T = (T1/2) + T2 (pokud T1 < T2)

Rovnice pro výpočet času

Pokud jsme pomalejší skupina, vypočítáme si časy pohybu horizontálně a vertikálně: první čas získáme podělením vzdálenosti v kilometrech hodnotou 5 (u rychlejších skupin 4), druhý dostaneme vydělením výškových metrů číslem 300 (u rychlejších skupin 400). Z těchto dvou časů vydělíme ten s menší hodnotou dvěma. Výsledek přičteme k hodnotě větší. Vyjde nám čistý čas, který na túře strávíme.

Přestávky a časové rezervy

Při plánování jednodenní túry si přidáváme vždycky minimálně hodinovou rezervu, nezávisle na velikosti skupiny. Musíme zohlednit riziko zhoršujícího se počasí nebo nejednoznačnosti trasy. Jenom pokud dobře známe trasu, prostředí i fyzickou kondici účastníků, můžeme časovou rezervu z plánování vypustit. Pokud víme, že v rámci túry budeme překonávat i technické pasáže, vyžadující použití maček, sedáku, lana, feratového kompletu atd., počítáme s další půlhodinovou rezervou.

Příklad z praxe Z mapy jsme spočítali celkové stoupání 600 výškových metrů, klesání 1200 výškových metrů, vzdálenost 10 km. Jsme menší skupinka, která má svižnější tempo. T1 (výstup a sestup) spočítáme jako součet času výstupu (600 výškových metrů vystoupáme za 1,5 hod) a sestupu (1200 výškových metrů sklesáme za 2 hod), tedy T1 = 3,5 hod. Vzdálenost 10 km ujdeme za 2 hodinky, tedy T2 = 2 hod. Čas T2 je menší, jeho hodnotu podělíme dvěma a celkový čas, který strávíme na túře, bude čtyři a půl hodiny. Pozor, jedná se o čistý čas chůze, ke kterému je potřeba přičíst přestávky!

V každém případě plánujeme během jakékoli túry několik přestávek. První by měla nastat 10 – 15 minut poté, co se vydáme do terénu. Stačí krátká, v délce 5 – 10 minut, a slouží hlavně k úpravě výstroje a vrstev oblečení. Pak plánujeme přestávky podle fyzické a psychické kondice účastníků ideálně každou hodinu, případně každé dvě hodiny, v délce 15 – 20 minut, v poledne jednu delší, 30 – 60 minut. Každý na túře ocení, pokud jsou přestávky na zajímavých místech s výhledy, u naučné či informační cedule, na fotogenických místech apod. Délky přestávek rostou úměrně s velikostí skupiny – čím víc lidí, tím se časy přestávek prodlužují. Pokud zohledníme zkušenosti účastníků túry a znalost terénu, platí tu naopak nepřímá úměra – zkušenější skupiny v důvěrně známém terénu můžou mít přestávky kratší.

Výsledný čas postupu v terénu také ovlivňuje řada dalších faktorů, např. roční období, počasí (velké horko, déšť, bouřka, nečekaný sníh) nebo fyzická kondice a předchozí zkušenosti účastníků. Tyhle faktory se dají jen těžko promítnout do matematických vzorců, musí být zohledněny podle reálné situace. Při dobře naplánované túře si můžeme pojmenovat všechna rizika, vyvodit patřičné závěry, máme dostatek prostoru na zvážení alternativ a nebudeme vystaveni nebezpečí.

Pečlivým plánováním můžete předejít bloudění.

zdroj: M. Lollok Klementová

Orientace v terénu bez internetu a bez šťávy - práce s buzolou

Článek navazuje na Turistické značky. Dnes to bude trochu složitější, ale možná jsme se s tím už setkali ve škole, na turistickém kurzu nebo na táboře. Je třeba to nacvičit.

V době navigací, chytrých telefonů a všudypřítomného internetu má klasická mapa a buzola při výpravách do hor pořád svoje místo v batohu. Mapa a buzola nejsou na elektřinu. Fungují za každého počasí a jsou takřka nerozbitné. Přesto vyžadují víc než vyťukat do klávesnice svou polohu nebo cílovou destinaci. Tento postup je rychlejší a jednoduchý. Při práci s mapou je dobré znát několik základních pravidel a ty si prakticky osvojit. Ukažme si některé z nich.

Upozornění pro navigaci v terénu

GPS navigaci ať už v mobilu nebo specializovaném přístroji (Garmin atp.) vnímejte  zejména jako velké usnadnění a urychlení, ale rozhodně ne jako jediný orientační nástroj. Bez papíru si každý horal koleduje o solidní průšvih.

Klasická papírová mapa vždy bude fungovat minimálně jako záloha v případě selhání elektroniky.

Pokud s prací s mapou a buzolou nemáte moc praxi, doporučuji koupit si nějakou mapu ve výprodeji (nebo vytisknout z map.cz) a vyrazit do terénu trochu trénovat 😉.

Úplný základ: Orientace mapy k severu

Orientaci mapy k severu můžeme v terénu provést nahrubo i bez buzoly. Mapou pootočíme tak, abychom známé markantní cíle v terénu viděli pod stejným úhlem, v jakém jsou zakresleny v mapě. Z místa, na kterém se nacházíme (to si najdeme  na mapě), namíříme mapu tak, aby vrchol v mapě byl ve stejné přímce (v zákrytu) s vrcholem skutečným. Totéž je možné udělat se silnicí, cestou, potokem či okrajem lesa.

Pokud chceme mapu "zorientovat" přesně tak, aby horní okraj mapy mířil k severu, použijeme buzolu následovně:

Nebo tento typ buzoly:

N - sever (north)
S - jih (south)
W - západ (west)
E - východ (east)

• Otáčením úhloměru nastavíme na buzole sever „N“ neboli 0º.
• Buzolu přiložíme na mapu tak, aby hrana přesně kopírovala boční okraj mapy (severojižní linii N – S). Stačí také využít severojižní linie kdekoliv na mapě.
• Mapou i přesně přiloženou buzolou otáčíme současně tak dlouho, dokud střelka neukazuje na značku severu na úhloměru buzoly. Pak míří mapa přesně k severu.

Orientace mapy k severu

Měření azimutu na mapě

Azimut je pochodový (směrový) úhel mezi severem (geografickým) a směrem k cíli, měřeno ve směru hodinových ručiček. Jdeme-li pod úhlem 0°, míříme na sever (N), 90° na východ (E), 180° na jih (S) a 270° na západ (W).

Buzolu přiložíme na mapu tak, aby její okrajová hrana kopírovala linii mezi výchozím a cílovým místem. Z toho vyplývá, že místo, ze kterého azimut měříme, musíme co nejpřesněji určit na mapě. Potom otáčíme úhloměrem buzoly až do chvíle, kdy jsou severojižní linie na úhloměru rovnoběžné s těmi na mapě, přičemž sever „N“ na otočné stupnici míří k hornímu okraji mapy (k severu). Na stupnici pak odečteme úhel (naměřeno 72 °). Buzola přitom funguje jen jako úhloměr, je tedy jedno, v jaké poloze je mapa a kam míří střelka.

Měření azimutu v mapě

Tip: Velmi přesně a pohodlně se měří azimut i pomocí plánovací fólie s úhloměrem.

Přenos azimutu z mapy do terénu

Nejprve jsme na mapě změřili potřebný azimut na úhloměru buzoly. Stupnicí už neotáčíme, uchopíme buzolu do natažených rukou ve výši očí a otáčíme jí. Polohu střelky vůči ryskám sledujeme v zrcátku. Otáčíme tak dlouho, dokud magnetická střelka nemíří k severu, tedy mezi rysky (též „chlívek“) vymezující sever. Pak si určený směr přes mířidla buzoly prohlédneme v terénu.

Co je to záměrná chyba?

Používejte i „záměrnou chybu“. V případě, že např. máte namířeno na křižovatku (modrá linie), zaměřte azimut kousek mimo (červená linie) tak, abyste v případě, že netrefíte tenhle bod přesně, věděli, že jej máte po pravé ruce a dojdete k ní po cestě, na kterou jste narazili.

 

Záměrná chyba

Měření azimutu v terénu

Buzolu držíme ve výši očí a mířidly zaměřujeme cíl. Zatímco v zrcátku sledujeme střelku, otáčíme úhloměrem tak, aby severní konec střelky mířil přesně mezi „severní rysky“. Také se používá výraz „zachlívkovat“. Pokud tomu tak je, odečteme na stupnici hodnotu azimutu.

 

K vysílači je to pochodovým úhlem 18 stupňů.

Přenos naměřeného azimutu na mapu

Nejdřív změříme ze známého stanoviště azimut vybraného cíle. Pak položíme buzolu rohem okrajové hrany na místo, ze kterého měříme (stojíme s mapou), a celým tělesem buzoly (nikoli úhloměrem) otáčíme tak dlouho, dokud nejsou severojižní linie pro střelku rovnoběžné s těmi na mapě. Někde na přímce, shodné s hranou buzoly, leží v terénu naměřený bod. Zbývá ho najít na mapě, což je tím snazší, čím výraznější objekt to je (např. rozhledna, vrchol, sedlo apod.).

Tip: Seznamte se také s měřítkem mapy, abyste bezpečně určili vzdálenost, a s její ekvidistancí (výškovým rozdílem mezi dvěma sousedními vrstevnicemi). Trénujte klidně doma nebo za barákem, než vyrazíte do divočiny nebo do hor. Udělejte si z měření pochodových úhlů zábavu.

Tech-info: Buzola a kompas

Magnetická střelka buzoly či kompasu míří díky působení siločar k severu. Na průhledném těle buzoly či kompasu jsou obvykle zakresleny severojižní linie a rysky vymezující střelce sever. Srdcem buzoly je střelka. Aby správně fungovala, držíme buzolu vodorovně. Mířidla na principu „muška – hledí“ jsou velmi důležitá pro zvýšení přesnosti při měření azimutu. Užitečné je i zrcátko, ve kterém sledujeme vzájemnou polohu střelky a rysek. Některé dokonalejší buzoly jsou navíc doplněny i sklonoměrem. Při používání buzoly dávejte pozor na rušení magnetického pole např. vedením vysokého napětí, mobilním telefonem apod.

Tip: Navigaci v mobilu používejte spíš jako záložní řešení. Učte se obejít i bez ní. Šetřete energii v telefonu na důležitější činnosti – třeba na přivolání pomoci nebo na moment, až se opravdu ztratíte.

zdroj: V. Dvořák, K. Venglář, internet 

Socha boha Radegasta byla na beskydském hřebenu Radhoště odhalena před 90 lety

 

Kdo zná Moravskoslezské Beskydy, určitě zná i Pustevny, odkud trasa pokračuje dále na horu Radhošť. Je to velmi atraktivní místo pro výlety. Můžete se tam  vyvézt lanovkou, přijít pěšky, v zimě na běžkách a v létě na kole. Je tam více zajímavých míst, ale socha Radegasta je nejznámějším symbolem. V těchto dnech je to přesně 90 let od umístění sochy na beskydském hřebenu.

Když se na Radegasta podíváme, upoutá nás zvířecí výraz v obličeji, na hlavě je býčí maska a na nohou valašské krpce. V pravé ruce drží roh hojnosti, na kterém sedí kachna, levou rukou se opírá o sekeru na dlouhém topůrku - snad valašku. Socha Radegasta, slovanského pohanského boha Slunce, hojnosti a úrody je symbol vrchu Radhošť v Beskydech ve Zlínském kraji, přesněji to území patří obci Dolní Bečva. Stojí přesně v polovině cesty z Pusteven na Radhošť v nadmořské výšce 1 105 metrů.

Radegast byl pohanským bohem uctívaným především slovanskými kmeny z Pobaltí. Jak se však jeho kult dostal až na Radhošť, není známo.

Původní Radegastova obří socha byla údajně vyřezána ze dřeva, na sobě měla pancíř z ryzího zlata a na hlavě strašlivou helmu. Byla součástí svatyně, kde byli kromě zvířat obětováni snad i lidé. Věrozvěstové Cyril a Metoděj přikázali pohanskou modlu strhnout, rozsekat a spálit. Pohanským kněžím se však sochu podařilo zachránit a ukrýt ji někde uvnitř hory, v podzemní svatyni, kde možná leží dodnes.

Cyril a Metoděj|foto:Dana Josefová

Socha Radegasta, jak ji známe dnes, je dílem akademického sochaře Albína Poláška, rodáka z Frenštátu pod Radhoštěm. Na svém díle začal pracovat už v roce 1924. Je známo, že už v Americe, kde v té době působil, vzniklo několik variant tohoto díla. V roce 1930 si v Praze najal ateliér a vytvořil konečnou podobu Radegasta. Tělo mužské, tvář lví, hlava s přilbicí v podobě býčí hlavy s rohy.

Poláškova socha Radegasta vyrobená z betonu a kameninové drti byla na hřeben Radhoště umístěna v roce 1931, slavnostně byla odhalena 5. července. Originální sochu měřící tři metry a dvacet centimetrů a vážící téměř jeden a půl tuny financovali američtí krajani, kteří ji věnovali své rodné vlasti. Socha je záměrně postavena zády k příchozím.

S instalací sochy pomáhala vojenská posádka  z Místku. Byla bouřka a jeden z těch vojáků zahynul. A lidé říkali: Ano, Radegast si přinesl lidskou oběť.

Socha boha Radegasta

 

Restaurování a přesun

Materiál, ze kterého byla socha vyrobena, ale poměrně špatně snášel drsné klimatické podmínky, které na Radhošti panují. Nejvíce sochu poškozovalo zamrzání vody v prasklinách, což mělo za následek odlupování betonu a korozi železné kostry. Sochu bylo proto nutné v roce 1980 rozebrat a restaurovat, pod vedením olomouckého sochaře Karla Hořínka. Socha byla na své původní místo vrácena 11. června 1982.

I přes nákladnou opravu se socha Radegasta dál drolila. A tak byla roku 1996 z Radhoště odvezena a po dalším zrestaurování umístěna ve vstupní hale frenštátské radnice. 

 

Na úbočí Radhoště se pak Radegast vrátil jako kopie 4. července 1998.

Replika sochy byla vytesaná ze žuly. Ta totiž mnohem lépe odolává drsným klimatickým podmínkám. Pod vedením akademického sochaře Miroslava Machaly vytesal kameník Jan Sobek z Leskovce u Vsetína z 16,5 tunového žulového kvádru sochu novou. Finanční náklady spojené s vytvořením kopie, která stála téměř 1 milión korun, uhradil Nošovický pivovar, který má sochu Radegasta v logu. Stejná socha je i v areálu pražské ZOO.

To je "pražský" Radegast.

Místo u Radegasta je turisty velmi oblíbené a není divu, že tento slovanský bůh inspiruje, tak vypadala jeho ledová socha:  

zdroj: Andrea Kratinová, Wikipedie, internet