Na svatého Jana otvírá se k létu brána

"Na svatého Jana otvírá se k létu brána."

"Na svatého Jana - jahody do džbána." 

 

"Červen - kouzelný, vonný měsíc luzného podletí, zamával nad zemí žezlem svým. Je to nejkrásnější doba roční, kdy příroda je svěží a jásavá. Měsíc to ptačího zpěvu, vonných růží, kouzel a poesie, divů a zázraků. Nová část roku, nádherné léto nastupuje svou vládu v tomto vonném měsíci. Radujme se z rozkvetlé přírody a těšme se ze všech darů, jakých nám dává tento měsíc". Úryvek z článku z listu českých žen a dívek "Lada" ze dne 15.06.1915. Připomínám, že 1. světová válka tehdy trvala už téměř rok...

24. června má svátek Jan. Pro naše předky to bylo významné datum, pečlivě se připravovali k lidovým zvykům, o kterých je dnešní příspěvek. 

***

Máme tady léto, které je z našich čtyř ročních období nejteplejší a letošní červnové teploty to potvrzují. Zároveň pozorujeme i nejdelší dny a nejkratší noci. Využijme toho, dny se budou už pomalu zkracovat, do konce června o 3 minuty. 🙇 Léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností. Letní slunovrat nastal 21. června a lidé věřili, že nastává období hojnosti, plodnosti a naděje. Hlavní oslavou slunovratu pro naše předky bylo pálení ohňů v předvečer svátku sv. Jana Křtitele - tzv. Svatojánská noc. 

Naši předkové v předvečer tohoto svátku pálili na kopcích ohně, které představovaly slunce, které je v této době na vrcholu síly. Lidé se shromáždili, nastalo všeobecné veselí a pro načerpání sil přeskakovali ohně.

 

Při ohních se tančilo, zpívalo a hrály se různé hry. Dívky přes plameny prohazovaly věnečky a chlapci je na druhé straně chytali. Pokud chlapec věneček chytil, bylo to znamení, že dané dívce bude po celý jejich příští společný život věrný. Nejlepšímu skokanovi to přineslo pevné zdraví po celý rok. Pokud se skákalo přes oheň ve dvojicích, zjišťovalo se, jak šťastné manželství ten pár čeká. Také se zapalovala košťata, která se pak vyhazovala vysoko nad hlavy účastníků, aby se zaplašily čarodějnice. Zároveň se věřilo, že kdo hodí do vzduchu koště, bude tolik let živý, kolikrát se mu podaří koště vyhodit, aniž by mu zhaslo. Z kopců se pouštěla i zapálená dřevěná kola, symbolizovala putování slunce, které pro mnoho lidí hrálo velkou roli. 

Slunce pro své teplo a světlo vládlo ve dne a naši předkové věřili, že noc je skrytá mnoha tajemstvími, rozestupovaly se skály, které odhalovaly skryté poklady. K jejich nalezení měla sloužit kvetoucí větvička kapradí, které kvetlo přesně o půlnoci a vydávalo zlatou zář. 

 

Ten, kdo chtěl objevit poklad či tajemnou moc, musel pod větvičku rozprostřít bílý šat, který měl zachytit padající květ. Kdo tento kvítek nosil u sebe, byl neviditelný, rozuměl řeči zvířat, rostlin a stromů, měl ve všem štěstí a byl předurčen k nalezení pokladu. Získat tento poklad nebylo snadné, protože ho střežily temné síly, jako jsou čerti, čarodějnice, bludičky a divoženky. Bludičky tancovaly na lukách a v bažinách, lidé věřili, že dobrého člověka dovedou k pokladu a hříšného do bažiny. Divoženky tančily na loukách a svým zpěvem vábily mládence k sobě, aby ho utancovaly a pak roztrhaly. Pokud člověk překonal temné nástrahy a našel poklad, mohl si jej odnést. Ale mohl odnést jen tolik, kolik unesl, jinak by jeho duše propadla peklu pro jeho chamtivost. 

Vrcholem noci bylo svatojanské čarování spojené se sběrem "devatero bylin", které měly po celý rok kouzelnou moc. Sběr bylin souvisel také s milostnou magií a dívka, která si tajně v noci nasbírala květy a uvila si z nich věneček, s jeho pomocí pak zjistila, koho si vezme. Některá svatojanská kouzla sloužila k tomu, aby se mladík do dívky zamiloval. 

V době svátku sv. Jana Křtitele poletuje večerní dobou nejvíce světlušek, říká se jim mušky svatojánské, které přinášejí štěstí. Pokud se panně nebo mládenci podaří utrhnout na den sv. Jana Křtitele kvítek, na němž seděla svatojanská muška, dojde štěstí - ještě téhož roku se vdá nebo ožení.
Aby byli krásní, umývají se mládenci a panny studenou rosičkou za časného rána v tento den.

 

   

Na elixír pevného zdraví a stálého mládí z devíti bylin smíchejte po jednom díle třezalky, sedmikrásky, mateřídoušky, řebříčku, pelyňku, chrpy, mařinky, heřmánku a kontryhelu. Odeberte do sklenice 9 lžic bylinné směsi, zalijte 900 ml vroucí vody a nechte 9 minut vyluhovat. Sceďte. Výluh oslaďte 9 lžičkami medu. Užívejte po lžičkách, ale můžete zředit vodou a popíjet třeba jako domácí limonádu. 

Zdá se vám, že současná doba už nepřeje tradicím a ty postupně vymírají? Tak si přečtěte, co k tomu psali v listu žen a dívek Lada přesně před 111 lety: "Střízlivá prosa a krutý zápas životní zatlačuje poesii vůbec a poutá nás převážně ku hmotě, zavinily, že hyne svatojanské kouzlo, že se nevěří už věštbě této čarovné noci a zapomíná na všechno, co dříve naše předky povznášelo, oblažovalo a utěšovalo. Již nevídáme zapalovati svatojanských ohňů na návrších, dívky nevijí již svatojanské věnce z devatero kvítí, trhaných v noci kouzelné, neházejí jich na stromy, aby jim prorokovaly. Hospodyně již nestelou pod stolem ve světnici svatojanské lůžko z devatera koření natrhaného.  

Slovem, kouzlo a čáry mizí a jen rozum ovládá lidstvo, rozum, který všechno osvětluje a věda, která svou určitou a rázovitou pravdivostí vynáší na světlo i nejtajnější divy a zázraky přírody."

 ***

 

 

 Z díla Karla Jaromíra Erbena jsem vybrala báseň Svatojanská noc. Je to úryvek z delší básně.

Svatojanská noc inspirovala umělce - malíře i básníky. První je obraz Anderse Zorna Svatojanská noc. A. Zorn  žil v letech 1860-1920, byl to švédský malíř a grafik. Druhý je Fritz Erler (1868-1940), německý malíř, grafik a scénograf. Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

Je dobré připomenout si lidové tradice. 👍

Staré velikonoční zvyky a tradice

Tak tu zase máme velikonoční svátky! V Národních listech, které vydával Julius Grégr, jsem našla tento fejeton. Přesně před 120 lety redaktor napsal slova, která mě zaujala. Byly Velikonoce roku 1906:

  

Následující text jsem zpracovala podle Světozoru 1887 a tak si připomeneme zvyky, které se už mnohde nedodržují.

Kdo jen může, jde na Boží hod do kostela. Hoši a děvčata se cestou předbíhají, aby dovedli celý rok čerstvě běhat. Do sakristie je sneseno hodně mazanců, kusů pečeného beránka a vajec, tyto věci se po mši knězem posvětí a potom doma je celá rodina jí. Církev světí tyto věci z dávné tradice, kdy za starých časů se věřící přísně postili, nejedli nejen maso, ale ani mléko nebo vejce. Když pak půst pominul, světila tyto potraviny církev. Z posvěceného mazance dá se po kousku i dobytku, zejména kravám, aby hojně dojily. Skořápky ze svěcených vajec a kosti z beránka zahrabávají se na zahradě - snad jako pozůstatek obětí kdysi přinášených zemi. Někde hned po návratu z kostela, někde až po obědě, hospodář rozkrojí jedno z posvěcených vajec (jinde se vybíralo k tomuto účelu vejce na Velký pátek uvařené) na několik kousků - podle počtu lidí v domě a pak každý z nich ve stoje svůj kousek sní. Kdyby potom někdy na cestě nebo v lese zabloudil, má si vzpomenout na toto společné požívání vejce a hned najde správnou cestu.

Holoubě, jehož krví se na Zelený čtvrtek holubům zrní kropilo, pojídají dnes hospodář s hospodyní, ale nekrájejí ho, má zůstat vcelku. Pak silou maso roztrhnou a komu zůstane větší kus v ruce, bude déle živ. Vedle mazanců je také jiné velikonoční pečivo v mnoha krajích známé - jsou to svítky neboli nádivky různým způsobem připravované. Do nekynutého těsta se pokud možno rozbije mnoho vajec, přimíchá se na kousky rozkrájené uzené maso, pažitka, petržel i na drobno rozkrájené lístky mladých kopřiv. To vše se promíchá a peče na širokých pekáčích, krájí se pak na kusy. Nejdůležitějším symbolem dnů velikonočních jsou červená vajíčka neboli kraslice. Bez nich by Velikonoce nebyly ani tam, kde všechny jiné zvyky upadly v zapomenutí. Název "kraslice" se původně vztahuje k barvě těchto vajec, v ruštině krásný totiž znamená červený, ale dnes se to chápe jako krásně malované vejce. Kraslice se mají připravovat podle starobylého zvyku, jsou v tom jisté symboly. Někteří je považují za obraz slunce v jarní záři, proto by se hodila žlutá barva. Velikonoční vejce se považuje za symbol obrození vší přírody a jejich plodivých sil, za utajený obraz nového života, neboť jako ve vejci dříme nový živočich, tak v celé zemi za jarního slunce na probuzení čeká veškerá říše rostlinstva a živočišstva. V tom smyslu také Angelo de Gubernatis ve spise Zvířata v indogermánské mythologii píše: "Vejce, k němuž o Velikonocích se vztahuje tolik obyčejů, písní a říkadel, představuje zmrtvýchvstání vejce nebeského, symbolu úrodnosti, symbolu jarního slunce."

 

Vedle červených najdeme na venkově také vejce různých barev. Jako barvivo se používá velmi jednoduchých prostředků - slupek z cibule, kůry některých stromů, např. jabloně nebo švestky, zeleného osení apod. Někdo zdobí vajíčka různými motivy, přitom používá vosk, aby se barvy chránily. Takové exempláře se dávají darem a celý rok se pak uchovávají ve skříních, z čehož je patrné, že si jich podarovaní velmi váží. Ve zdobení vajec vynikají některé kraje moravské, polské, rusínské, kde se uchovávají i předlohy. 

 

Odpoledne rozvine se na návsi čilý ruch. Chasa již dostala od hospodyně vajíčka, které jí podle zvyku náleží (děvečkám jich patří tolik, kolik toho dne slepice snesou) a pouští se nyní do náležitých her. Nejobyčejnější je ťukání, při kterém vyhrává ten, kdo prorazil protivníkovu kraslici. Odrostlí hoši ťukají také krejcary, snaží se je z vyměřené vzdálenosti do ležících kraslic zarazit. Velmi oblíbené je koulení kraslic, což je také obvyklé u Lužičanů a Němců. Vajíčka se spouštějí po nakloněné ploše, vyhrává ten, kdo svým vajíčkem do cizího vrazí. ... To, že se hrátky leckdy neobejdou bez malé hádky, si snadno domyslíme.

 

Pondělí, druhý svátek velikonoční, je dnem pomlázky, což je obdobný zvyk jako vánoční koleda. Pojem toho slova je dost obsáhlý, je to do podoby bičíku spletené vrbové proutí, a konečně starobylý zvyk chodit po domech a velikonoční písně prozpěvovat. V pondělí chodí po pomlázce hoši, v úterý děvčata. Splétají si pomlázku, místy se jí říká dynovačka nebo binovačka. Je z osmi vrbových proutků, na konci je zdobená barevnou pentličkou. Hoši nechodí jen po domech, tam mohou jít jen tehdy, jsou-li blíže známi, ale od časného jitra číhají, kde se děvče  jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí. Není sporu, že toto šlehání pomlázkou je starobylý zvyk. Dle Hanuše "udeřiti pomlázkou je rovněž symbolické, tím se zima z osob vyhání a jaro i štěstí se v ně uvádí. Tak jako na jaře lidé vynášejí Moranu a léto přivádějí."

Pravděpodobný je náhled Sobotkův. Pomlázka (ze slova po-mlád-ka, mladý, mladiti) z mladého proutí zhotovená, musí se neustále "čepejřit" = kývat, pohybovat, je tedy znakem svěžesti, jarosti, čipernosti. Šlehat s ní má ten smysl a účel, aby se zmíněné vlastnosti přenesly na šlehané osoby. Vrbový proutek je tedy symbolem omladlé jarní přírody, která bují ve vrbě a jako znovuzrozená projevuje svou sílu občerstvující a plodivou. Šleháním se symbolicky přenáší tato síla z vrby na živé bytosti. 

  

Jak vyrobit pomlázku z 8 vrbových proutků, uvidíte na videu. Začíná se výběrem správných prutů: 

 

Pomlázka prý přináší domu štěstí, ovšem ta, která je tam přinesena jako první. Proto hospodyně hocha, který s ní přijde první, sama zvláště štědře obdaruje a když děvčata nevyhnutelné šlehy dostala, bere mu pomlázku z rukou, jde do chléva a tam jí pošlehá všechny krávy, aby se "pomladily". Děvčata dávají hochům obyčejně po kraslici, což se dnes považuje již jen jaksi za výkup od šlehání, ovšem tehdy to byla odměna za účinek, který šlehání způsobovalo. Někde bývalo darované vajíčko červené i důkazem zvláštní náklonnosti, asi tak, jako v létě jablko. Kolem Mšena děvčata říkávala:

"Komu vajíčko daruju,

toho upřímně miluju.

Komu to vajíčko dám, 

toho tuze ráda mám."

Pro tak srdečné vyznání se jistě vyhlédla chvíle beze svědků. Děvče to řeklo jen hochovi milovanému, který se již bezpochyby sám postaral, aby mnoho dalších druhů jeho vyvolenou nepřišlo obtěžovat. Vedle dospělých chodí po pomlázce děti obojího pohlaví, zvláště chudé, a to tak četně, že se za nimi skoro ani dveře nezavírají. Pro ně je pomlázka vlastně velikonoční koledou, příležitostí, aby ze štědré ruky jakýkoliv dárek dostaly. 

"Hody, hody,

doprovody, 

dejte vajíčko malovaný,

nedáte-li malovaný -

dejte aspoň bílý, 

slepička vám snese jiný!"

Na videu vidíte jeden ze způsobů barvení reliéfních kraslic v Muzeu v Uherském Brodě:

 

 

Doma mám několik kraslic, tak na ukázku:

Ve východních Čechách se pomlázka nazývá (jako na Moravě) mrskut čili šmerkust. V některých krajích bylo také obvyklé slovo pomrhoda, jak se slýchá v písni: "Dej Bůh štěstí tomu domu, my k vám jdeme na pomrhodu." 

Daleko skromnější než pomlázky, jsou v Čechách pozůstatky dávného obřadu o Velikonocích obvyklého - oblévání studenou vodou za časného jitra v pondělí a v úterý velikonoční. V pondělí polévají muži ženy, které jim to v úterý oplatí. U nás se polévají jen mladí lidé navzájem, aby byli čerství a svěží, je to stejné, jako na Velký pátek, když se myjí nebo koupají. Jinde, např. v Lužici a zvláště v Polsku (dyngus, šmigrust), polévá se kdekdo. Někteří v tom vidí památku na první křest, ale mnohem pravděpodobnější je to jarní očista, třeba v podobě prvního jarního deště. Když země táním sněhu jako by se opláchla, když dle polské tradice i slunko z koupele vychází, pak je snadné uvěřit, že i lidé chtěli do léta projít jarní očistou, svěží koupelí. V Čechách tento obřad měl podobu polévání se čeledí, když na jaře se poprvé do polní práce vychází. 

Z počasí, jaké je na Velikonoce, hlavně na Boží hod, hospodáři odhadují úrodu nebo neúrodu příštího léta. Dávná "Pranostyka sedlská" učí: 

 

"Na velikou noc bude-li málo pršeti,

ne mnoho píce pro sucho budem míti.

Pakli ten den jasno míti bude,

máslo, vomastek lacino přijde."

Srovnáme-li zvyky velikonoční se zvyky vánočními, všimneme si mnohých společných rysů, např. koledy a pomlázky, ale neujde nám rozdíl v celkové povaze těchto obřadů. Většina zvyků vánočních věští budoucnost, předvídá lidské osudy, život nebo smrt, štěstí a neštěstí. Zvyky velikonoční jsou rázu praktického, týkají se především hospodářství a blahobytu, k němuž se i tělesné zdraví počítá.

  

Všem návštěvníkům, kteří došli až sem, přeji příjemné Velikonoce, hodně jarní pohody a hlavně zdraví! 🎶 🌼 🌷

 

 

Z domácí výzdoby, černá kraslice je vyškrabávaná z husího vejce.

1. duben - Mezinárodní den ptactva

Tento článek je načasován na první dubnový den, kdy kromě tradičního žertování v podobě aprílových vtípků, se také slaví Mezinárodní den ptactva. Opeřenci si naši pozornost zaslouží a právě v dubnu tu udělám "měsíc ptactva", tento článek nebude ojedinělý. Na začátku jara velké množství ptáků migruje z teplých krajin zpět do oblastí mírného podnebního pásu.

Začalo to už v době Rakouska-Uherska a na myšlenku slavit "Den ptáků" přišel slovenský přírodovědec Oto Herrmann (1835-1914), který působil v Brezně. Trochu to připomíná nynější Den Země, protože původně to byla akce pro školy a společně s ptáky se oslavovaly i stromy. 1. dubna 1906 byla podepsána Mezinárodní konvence o ochraně užitečného ptactva. Právě na památku podpisu této konvence se již od roku 1906 slaví 1. duben jako „Den ptactva“. 

Podle údajů je v naší republice vyhlášeno celkem 41 ptačích oblastí. V celé Evropské unii je vyhlášeno celkem 5 646 ptačích oblastí o celkové rozloze 541 867 km2 (Natura 2000 Barometer).

Největší hrozby na ptáky číhají v době jejich často velmi dlouhých cest. Někteří letí až 10 000 km, rekordmanem je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), který dokáže překonat až 40 000 km. Nejohroženějšími jsou druhy cestující přes Středozemní moře, zejména křepelky polní (Coturnix coturnix), chřástalové polní (Crex crex), vlaštovky obecné (Hirundo rustica), drozdovití ptáci (Turdidae) a další malí ptáci. Podle údajů BirdLife International ve Středomoří každoročně v období jarního a podzimního tahu zahyne více než 1 milion ptáků. Nezahynou však vyčerpáním z dlouhé cesty, ale zejména v důsledku neoficiálních lovů.

Zajímavé akce připravuje i ZOO Ostrava, 1. dubna mají slevu na vstupném do ZOO nositelé ptačích příjmení 😎, tedy všichni Ptáčci, Drozdi, Kosi, Sýkory, Holoubci a Čápi ... Příště připravím článek z ostravské zoo a předběžnou pozvánkou jsou fotografie:

 

1+2. Plameňák kubánský (Phoenicopterus ruber), 3. Puštík bělavý středoevropský (Strix uralensis macroura), 4. Lori horský (Trichoglossus moluccanus). 

 

 

Lori patří k nejpestřeji zbarveným papouškům. Potravu vyhledává v korunách stromů. Při hledání se zavěšuje i hlavou dolů. K přijímání tekuté potravy má přizpůsobený jazyk – špička jazyka vytváří kartáček. Nocuje ve velkých, i několikasetčlenných, skupinách, část hejna nocuje i na zemi.

 

 

Trichoglossus moluccanus

 

  

Páv korunkatý (Pavo cristatus) a Čejka australská (Vanellus miles). 

 

Čejka australská je největším druhem čejky. Žije v páru nebo rodinné skupině. V období hnízdění má velmi nápadné chování, po zbytek roku je spíše plachá. Miskovité hnízdo si staví v otevřené krajině zarostlé trávou. Hnízdící pár si pečlivě hlídá svoje hnízdo, troufá si zaútočit i na výrazně většího predátora (i na člověka). Nepřítele se snaží zahnat nebo odlákat – předstírá snadnou a zraněnou kořist, potom odlétne pryč. 

  

1. Tenkozobec opačný (Recurvirostra avosetta), 2. Lori tříbarvý papuánský (Lorius lory erythothorax), 3. Ústřičník velký (Haematopus ostralegus).

 

Tenkozobec opačný je černobíle zbarvený bahňák velikosti racka chechtavého. Jeho zvláštností je dlouhý a velmi tenký zobák, který má na rozdíl od ostatních ptáků otočený špičkou vzhůru. Podle svého zvláštního zobáku dostal jméno. 

Ústřičník velký (Anglický název: Eurasian oystercatcher) je černobíle zbarvený bahňák se silnýma nohama. Jako převážně mořští ptáci mají dobře vyvinuté solné žlázy pod očima, jimiž se zbavují přebytku soli, kterou získávají z kořisti nebo i pitím mořské vody. Hnízdí v mělkém důlku v zemi vyloženém mušličkami či kamínky, ve vnitrozemí i savčím trusem. Samice snáší 2 až 4 skvrnitá vajíčka, mláďata se líhnou po 24 až 35 dnech. Jsou jedinými ptáky, u nichž se mláďata hned po vylíhnutí čile pohybují, ale od rodičů dostávají potravu i v době, kdy už dávno létají. Pohlavní dospělosti dosahují ve 3 – 4 letech a dožívají se až 40 let. Asi do 2 měsíců od vylíhnutí nemají dost silný zobák na otevírání lastur mlžů, a proto je rodiče krmí i v době, kdy už dávno létají. Během těchto dvou měsíců (této doby) mláďata po celý den následují svou matku, pozorují ji při otevírání schránek mlžů a učí se technice lovu. 

 

Voliéry ptáků Tibetu a Číny v Zoo Ostrava: Procházka z vrcholků velehor až do nížin.

 

 

1. Satyr Temminckův (Tragopan temminckii), 2.+3. Čáp černý (Ciconia nigra).

Satyr žije ve smíšených lesích s hustým podrostem od severovýchodní Indie, přes Vietnam, až po severní Čínu. Je poměrně zavalitý, dorůstá 55-65 cm a váží 1-1,5 kg. Samička snáší 3-6 vajec, na kterých sedí 28-30 dnů. Oproti ostatním druhům hrabavých se pohybuje více na stromech.

 

 

Tragopan temminckii

 

Tento zajímavý pták je Korunáč Sclaterův (Goura Sclaterii). Korunáči se vyskytují na ostrově Nová Guinea ve 3 druzích. Korunáč Sclaterův obývá suché i rozvodněné deštné lesy v nížinách a podhůří do nadmořské výšky 500 m. Ve dne se pohybuje v lese po zemi a sbírá spadané plody, v noci hřaduje na stromech. Tito největší pozemní holubi se mohou vyskytovat v malých skupinkách o 3–7 jedincích, výjimečně ve větších skupinách složených z 10–30 jedinců.

 Korunáč se živí semeny, bobulemi, spadlým ovocem, hmyzem a příležitostně i kraby.

 

 

  

 1. Sup hnědý (Aegypius monachus), 2.+3. Sup bělohlavý (Gyps fulvus fulvus).

 

 Sup hnědý obývá nížinná a horská pásma lesů, aridních stepí a savan do nadmořské výšky 1 300 m v Evropě (Pyrenejský poloostrov) a 4 500 metrů v oblasti střední Asie. Zalétá i do střední Evropy. Jedná se částečně o tažného dravce, který zimuje v Africe.

Sup hnědý je největší evropský dravec, který dorůstá délky těla 115 cm, v rozpětí křídel až 285 cm a hmotnosti 12 kg.

Velikonoce: Dávná tradice pečení beránka a mazance

K velikonočnímu příběhu se během staletí vyvinula řada tradic a zvyků. Jsou to největší křesťanské svátky a v každé zemi k tomu přistupují po svém. Zakončuje se čtyřicetidenní půst a tak je čas i na tradiční velikonoční pečivo. K nejznámějším patří mazanec, ve Slezsku se mu říkalo velikonoční svěceník, protože se na Bílou sobotu přinášel do kostela, kde byl posvěcen. Mazanec by se měl tedy péct na Bílou sobotu, abyste ho mohli na Boží hod (v neděli, kdy je největší slavnost křesťanů) posnídat. Boží hod velikonoční je vždy první neděli, která následuje po prvním jarním úplňku. Právě velikonoční neděle bývala prvním dnem, kdy se mohli ti, kteří se poctivě postili, pořádně najíst. Letos připadá na 5. dubna.

Mazanec patří mezi zvyky, které se dodržují už několik staletí. Znali ho už v 15. století, ovšem tenkrát nebyl vůbec sladký. V dávných dobách se sladilo hlavně medem, později cukr byl drahý a byl výsadou jen majetnějších. Chudší rodiny do něj přidávaly  trochu smetany, která je nasládlá, také šafrán a tlučený hřebíček.V bohatších rodinách se také peklo mazanců více, aby měl každý člen rodiny svůj bochníček. Do všech mazanců se vykrajoval křížek, aby symbolizoval ukřižování Ježíše Krista. Z pekařského hlediska má křížek důležitou funkci – díky naříznutí mazanec lépe kyne a pak může snáze unikat pára při pečení. Podle knihy "Jídlo a pití v pravěku a ve starověku" (autorka historička Magdalena Beranová), se obřadní pečivo podobné mazanci peklo k slavnosti vítání jara již v pohanských dobách.  

Pokud chcete upéct domácí mazanec, je tu pár základních pravidel: pravé mazance jsou z kynutého těsta, kdy se doporučuje kvásek z čerstvého droždí. Aby těsto nakynulo, je třeba kvásek rozdělat ve vlažném mléce. Před pečením všechny suroviny nechte alespoň půl hodiny v pokojové teplotě. Po zadělání těsta nechte bochánek odpočívat v teple nejméně hodinu. Můžete ho nechat kynout na okně, kam svítí sluníčko, zkrátka všude tam, kde bude mít šanci „pracovat“. Pokud byste kynutí podcenili, mazanec nevyběhne a nebude nadýchaný. Těsně před vložením do trouby, nezapomeňte na zmíněné naříznutí do kříže. Jakmile bude upečený, nechte ho pořádně vychladnout, opět v pokojové teplotě. Teprve pak krájejte. Pokud to nedodržíte, mohl by se vám srazit.

Mazanec

Takto psala o velikonočním mazanci známá kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová před 160 lety:

Čeští krajané, kteří se usadili v Americe, uchovávali své zvyky. V krajanském tisku Pokrok západu býval i recept na velikonoční mazanec z r. 1911:

 

Názorné video p. Romana Pauluse: 

 

 

Suroviny (množství na dva mazance):

 Kvásek: 42 g droždí (1 kostka), 1 lžíci cukru krupice, 50 ml čerstvého mléka (3,5 % tuku) 

Těsto: 400 g polohrubé mouky, 100 g hladké mouky, 150 g cukru krupice, 100 g másla, 3 vejce „M“ (pouze žloutky), sůl, 1 lžička citronové kůry, 150 ml čerstvého mléka (3,5 % tuku) 

Ostatní: vejce „M“ na potření, mandlové plátky na posypání, cukr moučka na posypání

  

Jako zdroj receptů jsem využila časopis pro ženy Lada z roku 1913, tedy před 113 lety, kdy se schylovalo k 1. světové válce a naše prababičky musely s potravinami šetřit.

Zjistila jsem, že beránci se pečou pouze u nás a na Slovensku, kde jsou ty tradice podobné. V Německu mají spíše štoly, ale třeba v Itálii pečou kynuté holoubky zdobené mandlemi a na pondělní ráno se jí zeleninový koláč - torta rustica. Kdyby někdo ze zahraničních návštěvníků popsal jejich velikonoční tradice, bylo by to báječné.

Rozklikněte odkaz, je tam 5 receptů k upečení: ZDE

V židovské tradici představoval beránek boží stádo, které vyvedl Mojžíš z otroctví. Na památku této svobody obětovala každá izraelská rodina berana, kterého přivedla do chrámu a po vykonání oběti položila jeho krev na oltář, zatímco maso upekla a snědla. V křesťanství symbolizoval beránek čistotu a pokoru Ježíše Krista, který prolil svou krev na kříži a obětoval se za spásu celého světa. Postupem doby bylo beránčí maso nahrazeno sladkým beránkem - symbolem víry.

 

Peču beránka většinou z piškotového těsta, nazdobit si ho můžete dle fantazie. 

Často je připomínána první republika, v kuchařském světě byla respektována paní Anuše Kejřová, z její kuchařky je následující recept:

 

 

Věřící lidé připravovali na Bílou sobotu beránky, kteří představovali oběť a proto byli snědeni. Oproti současnosti, kdy připravujeme biskupské, čokoládové nebo krémové moučníky, byli beránci podstatně jednodušší. Na jejich přípravu se používaly vejce, cukr, mouka a máslo, těsto se dochucovalo sušeným ovocem a rozinkami. Každá hospodyně vlastnila keramickou nebo smaltovanou formu, kterou poctivě vymazala, vysypala moukou a upekla beránka, kterého ráno odnesla do kostela a nechala mu požehnat.

Beránka krájíme odzadu, aby nebyla pošlapána jeho důstojnost.

zdroj: www.toprecepty.cz, Jídlo a pití v pravěku a středověku, Lada 1913