Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 31. března 2021

Šoldra (velikonoční plecovník)

Velikonoční recept, o kterém si myslím, že na většině území republiky ho lidé nebudou znát. Tipuji, že je to krajová záležitost severní Moravy, spíše však ve Slezsku. Na Těšínsku se mu "po našemu"  říká šondra, známější je ale pod označením šoldra.

Šoldra patří na stůl na Boží hod, tedy o velikonoční neděli. Potřebovat budeme uzené maso, nebo koleno, které uvaříme den předem. Maso pak využijeme i po studenu na mísu o Velikonocích, do šoldry budeme potřebovat polévku z uzeného masa. Dále si připravíme zapékací salám, který koupíme v řeznictví.

Suroviny:
- 0,5 kg polohrubé mouky
- 1 kostka droždí
- 2 lžíce oleje
- 2 vejce
- sůl
- 400 g uvařeného uzeného masa
- 2 až 4 bílé klobásy na zapékání

Postup:
1.
Kvásek připravíme z droždí, trochy vody a cukru.

Do mísy si dáme mouku, sůl, žloutky, sádlo, olej, kvásek a zaděláme už zmiňovanou polévkou z uzeného masa. Necháme kynout asi hodinu. Mezi tím jednou promícháme.

2. Připravíme si pekáč, který pořádně vymažeme.
3. Do pekáče nalijeme do poloviny těsto, na něj pokrájíme uzené maso a klobásy a nahoru dáme zbytek těsta.
4. Pečeme v předehřáté troubě asi 50 minut do růžova. 

Je to výborná velikonoční snídaně, svačina nebo večeře. Vychladlý plecovník krájíme na plátky a jako přílohu podáváme sterilizované okurky, červenou kapii, nebo nakládané feferonky.

autor: ČRo

Obrázky na profil, obrázky na lide.cz

úterý 30. března 2021

Příběhy slavných značek: Orion - Česká čokoládovna jako první přišla s výrobou vánočních figurek a kolekcí

Máte rádi čokoládu? A koupíte si někdy Orion? 😁 Tak o tom to dneska bude, ale nebude to vždy veselé čtení. Firma se čtyřcípou hvězdou a letopočtem 1896 ve znaku obživla díky geniální invenci jejích tvůrců, manželů Maršnerových, a marketingovému mágovi Zdenkovi Rykrovi.

Historii čokolády u nás začali psát manželé František a Albína Maršnerovi, kteří se roku 1886 rozhodli společně pustit do výroby cukrovinek. Turecký med, sultánský chléb, halvu, rahat nebo sučuk pak prodávali jen tak na ulici nebo po trzích a poutích. A zákazníci jim mohli ruce utrhat.

Nejdřív tedy zkusili přijmout pár zaměstnanců, ale těsně před koncem 19. století se rozhodli vzít živnost za nový konec. Jen co získali povolení, začala růst za měšťanským pivovarem na Korunní třídě první výrobní hala.

Maršnerovi chrlili další a další nápady

Továrna na orientálské cukrovinky Maršner, hlavní závod na Královských Vinohradech, odštěpný v Praze, jak zněl oficiální název, brzy rozšířila výrobu. Začala zpracovávat kakaové boby na čokoládu a čokoládové cukrovinky.

Jako vůbec první začali vyrábět vánoční čokoládové figurky a kolekce. Vzápětí byli zákazníci ohromeni další novinkou. Na trh přišel kakaový prášek Maršnerovo kakao. A taky Maršnerova reformní čokoláda. V sortimentu byly také čokolády Česká, Slovanská nebo Sokolská.

Přišly špatné časy i nový začátek

V roce 1912 zdražily kakaové boby o celých 40 %. Nahoru šla i cena cukru. A podnik začal stagnovat.  Pětapadesátiletý František Maršner zvolil po všech stránkách šťastné řešení: odešel na odpočinek a vedení čokoládovny s tisícovkou zaměstnanců předal generaci mladých odborníků.

Ještě stihl zrenovovat klášter a založit lázně ve Svatém Janu pod Skalou, dlouho si jich ale neužíval. Zemřel 28. července 1917. Vedení firmy po Maršnerovi převzal tehdy 27letý doktor Milan Čapek. Kariéru zahájil tím, že se vydal do světa, aby okouknul, jak to dělají jinde.

Londýn, Bristol, Paříž, Halle, Drážďany… Tam všude se Čapek seznamoval s novinkami a trendy. Po návratu si stanovil cíl: zdvojnásobení výroby a zlepšení kvality. Aby dosáhl větší jemnosti čokolád, nakoupil moderní stroje. A povedlo se!

Hvězdná budoucnost

Čokoláda z nové linky, to byla mnohem lepší kvalitka! Čeká ji doslova hvězdná budoucnost, to je jisté!  Proto se správní rada rozhodla uvést ji na trh pod novou značkou. Název Orion měl spojit čokoládovnu s jedním z nejjasnějších a nejznámějších souhvězdí.

Značka byla zaregistrována 11. 3. 1914. Nejstarší datovaný obal nesoucí značku Orion byl registrován v říjnu přespříštího roku. Unikátní pokus o řešení loga se dochoval na obalu Orion nejjemnějších kávových bonbónů.

Vytvořil obal Kofily, hvězdu Orion a šlo po něm gestapo

Už několik generací má v paměti obal na mléčnou čokoládu Kofila s kávou.

Pracoval pro Orion, Baťu i Škodu

Vedle Rykrovy reklamní tvorby, obalů na cukrovinky, propagačních letáků a plakátů pro různé firmy zanechal i volnou tvorbu. Rykr záměrně rezignoval na jeden stylový modus, tvořil expresionisticky, realisticky i kubisticky, v duchu novoklasicismu, smyslového realismu, neofauvismu, abstrakce i surrealismu. Vytvářel koláže a asambláže, objekty i plastiky. Dvacet let pracoval pro čokoládovnu Maršner, později Orion, v roce 1935 začal spolupracovat s firmou Baťa, jeho služby ale využily i firmy Zátka, Škoda a mnohé další, v roce 1937 spolupracoval s ministerstvem obchodu na turistických plakátech pro československý pavilon v Paříži.

Ve volné části své tvorby se Rykr zabýval místy, kde žil, a cestami, které podnikal – Kolín, Španělsko, Mallorca.

Získával tam inspiraci také pro užitou tvorbu, pro návrhy na čokolády. Rykr byl zručný kreslíř a karikaturista, podílel se na tvorbě satirického časopisu Trn, psal fejetony, které si také často ilustroval, redigoval časopis Domov a svět. Byl nezvykle úspěšný také jako výtvarný kritik a žurnalista. Již v roce 1921 vystavoval jako samouk a student se slavnými Tvrdošíjnými, ve 30. letech vystavoval v Paříži v Salónu Nadnezávislých. Výrazně se podílel také na expozici Lázeňství v Československém pavilonu architekta Jaromíra Krejcara na Světové výstavě v Paříži 1937. Z jeho soch se zachovala jedna plastika, dvě jsou zastoupeny jako repliky. 

Za svého života se Rykr pozitivního kritického ohlasu nedočkal. Spíš naopak. Považovali ho za přechytralého, přeintelektualizovaného umělce, vyčítali mu proměnu stylů – všehochuť, heslo, které se objevilo už počátkem 20. let.

Chránil židovské umělce

Okolnosti Rykrova úmrtí nejsou docela objasněné. Nenechal žádnou zprávu, dopis, nic. Bylo to 15. ledna 1940 v 11:15, kdy vstoupil do kolejiště pod Barrandovem a kdy ho přejel vlak Praha–Plzeň. Jako jedna z možných příčin sebevraždy bývá označováno pronásledování gestapem. V druhé polovině 30. let totiž působil jako ředitel ve společnosti PIRAS (První inzertní a reklamní společnost), kde se snažil zachránit židovské výtvarníky, kteří tam pracovali. Nacisté tento záměr odhalili a Rykrovi hrozilo zatčení. Cyklus  Koupelna vytvořil před svou dobrovolnou smrtí.

Video Youtube -

Orion - Váš čokoládový film (1934)

2. díl



pondělí 29. března 2021

Jidáše

Tradiční velikonoční recept na pečivo, kterému se říká Jidáše. Kdysi se Jidáše pekly na Zelený čtvrtek.


Uvedené množství surovin je na asi 25 kusů Jidášů, ale záleží samozřejmě na tom, jak velké je uděláte.

A co se týče jejich tvaru, tak mají prý symbolizovat provaz, na kterém se kdysi Jidáš oběsil poté, co zradil Ježíše. Podle lidové pověry by se jidáše měly upéct i sníst na zelený čtvrtek ráno a kdo je sní, tak se prý bude těšit celý rok dobrému zdraví.

Suroviny:
- 60 g krupicového cukru
- 500 g hladké mouky
- 300 ml smetany (12%)
- 40 g droždí
- 2 žloutky
- 150 g másla
- nastrouhaná kůra z 1 citronu
- 2 lžičky citronové šťávy
- 1 vanilkový cukr
- špetka soli
- 1 vejce na potření
- med na pokapání

Postup:
Ze lžíce cukru, mouky, trochy vlažné smetany a droždí připravíme kvásek. Zhruba po čtvrthodině ho smícháme se zbytkem cukru a mouky, žloutky, měkkým máslem, citronovou kůrou a šťávou, vanilkovým cukrem a trochou soli. Na závěr přilejeme vlažnou smetanu. Zaděláme těsto; pokud je třeba, podsypáváme ho moukou. Pak ho necháme asi hodinu kynout.

Troubu předehřejeme na 180 °C, na plech dáme pečicí papír. Z vykynutého těsta oddělujeme kousky a vyvalujeme z nich válečky. Na plechu je stočíme do spirály a necháme ještě čtvrt hodiny kynout. Pak je potřeme rozšlehaným vajíčkem a přibližně na 25 minut dáme do trouby. Horké jidáše pokapeme medem a podáváme. 

autor: ČRo

Obrázky na profil, obrázky na lide.cz

neděle 28. března 2021

Proč se slaví Velikonoce

 

Velikonoce jsou nejvýznamnější křesťanský svátek, jehož hlavním smyslem je uctění památky umučení a oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista Mezi hlavní symboly Velikonoc patří beránek,  dnes nejčastěji v podobě sladkého pečeného pokrmu, a vajíčka, která znamenají nový život.

Původ svátku sahá již do doby předkřesťanské – v dávné minulosti se v tomto období slavil konec zimy a příchod jara. Před zhruba 3500 lety pak dali těmto svátkům nový význam Židé, kteří slavnosti spojili s oslavou osvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Dnešní význam Velikonoc vznikl před dvěma tisíci let jako svátek Křesťanů. V některých kulturách splynuly oslavy s pohanskými slavnostmi příchodu jara.

Zelený čtvrtek nám připomíná poslední večeři, kterou slavil Ježíš s apoštoly. Na Velký pátek byl Ježíš ukřižován, na Velikonoční neděli vstal z mrtvých.

Adorace u Božího hrobu v jednom našem kostele

Velikonoce jsou svátkem pohyblivým. Slavnost začíná 40 dnů po 1. neděli postní - na Velký pátek. Mohou tedy připadnout nejdříve na 22. března, nejpozději na 25. dubna. Těžiště velikonočních oslav je v takzvaném velikonočním triduu. Jde o tři významné dny v křesťanském kalendáři: Velký pátek, Bílou sobotu a Neděli zmrtvýchvstání. V neděli se slaví vzkříšení Krista - což je vrchol liturgického církevního roku. Velikonoce se vyvinuly z židovského svátku Pesach (hebrejsky Pésach, řecky Pascha). Svátek se slaví 14. den nísanu - prvního měsíce podle židovského kalendáře (březen - duben) - a připomíná odchod Hebrejců z Egypta.V rané církvi se Velikonoce slavily zprvu v den židovského svátku. Ještě dnes se považuje křesťanská slavnost Velikonoční noci, tedy Bílá sobota, také za vzpomínku na "starou smlouvu", tedy smlouvu uzavřenou mezi Bohem a izraelským lidem. (Český překlad Starého zákona přesně nevystihuje, oč jde).

Zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek je dnem připomínky poslední večeře, kterou slavil Ježíš s apoštoly a při níž ustanovil svátost kněžství a eucharistie. Slovo eucharistie znamená v řečtině díkůvzdání a označuje vlastně to, čemu se běžně říká mše. Křesťané mluví o svátosti Ježíšova Těla a Krve, protože Ježíš použil chléb a víno jako znamení své stálé přítomnosti mezi věřícími a symbol duchovního pokrmu. Dopoledne na Zelený čtvrtek se setkávají všichni kněží v diecézi se svým biskupem a světí se posvátné oleje, které se pak během roku používají při různých obřadech. Tato bohoslužba se nazývá Missa chrismatis.Večer se pak slaví mše svatá se symbolickým mytím nohou učedníkům (připomínka Ježíšovy pokory), svatým přijímáním "pod obojí způsobou" (chleba a vína, tedy věřící přijímá jak hostii, tak z kalicha) a vzpomínkou na Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě. Utichají zvony a hudební nástroje.

Velký pátek

Velký pátek je dnem přísného půstu a připomínky Ježíšovy křížové cesty a ukřižování. Neslaví se mše svatá, ale konají se obřady uctívání kříže. Podobně jako na Květnou neděli se zpívá zpráva z evangelia o Ježíšově smrti, tzv. pašije.

Bílá sobota

Bílá sobota, to je připomenutí Ježíšova přebývání v hrobě. Večer po setmění se už slaví předvečer (vigilie) nedělní slavnosti Zmrtvýchvstání Páně – Božího hodu velikonočního. Při této mši svaté se světí oheň a svíce (paškál), čtou se biblické pasáže o dějinách vykoupení, rozeznívají se zvony a hudba, světí se voda a uděluje svátost křtu čekatelům (katechumenům).

Boží hod velikonoční

O neděli Zmrtvýchvstání Páně - Boží hod velikonoční - se slaví mše svaté už v plně radostném duchu, připomíná se nejdůležitější událost křesťanské víry, kdy mrtvý Ježíš vstal z hrobu k novému životu a tím zničil hřích a smrt. Tento den je natolik zásadní, že se slaví celých osm dní; následuje tedy velikonoční oktáv. Charakteristickou součástí obřadů je zpěv Aleluja.

Pondělí velikonoční

Na Pondělí velikonoční se připomíná, ostatně jako po celou velikonoční dobu, setkání vzkříšeného Ježíše s jeho učedníky.

V lidové tradici se u nás uchovaly některé zvyky a obyčeje starých Slovanů, které souvisely s oslavami probouzející se přírody: pletou se pomlázky, malují vajíčka... 

Velikonoce na Valašsku (Tradiční i méně tradiční velikonoční zvyky na pomezí Beskyd a Bílých Karpat)   klikni

zdroj iDnes, iVysílání ČT, foto vlastní + internet

sobota 27. března 2021

Má mít stařenka větší strach z dětí než z covidu?

To, co tady popíši, se skutečně stalo, bohužel...   
Větší město (žádný zapadákov) prožívá poklidnou neděli. Je asi 13 hodin, čas po nedělním obědě a lidé jsou většinou doma. Je nouzový stav a většina lidí dodržuje doporučení, u nás tedy ano. To, co nastalo, jsem neviděla na vlastní oči, říkali nám o tom sousedé. 

Nedělní ticho narušil příjezd sanitky k domu, brzy na to přijela policie. Co se stalo?
To z vedlejšího vchodu se po obědě vydala sousedka, paní ve věku 94! let, na menší nákup do blízké večerky. I přes svůj věk paní žije sama v bytě, je stále soběstačná. To, co potřebuje, v malém obchodě mají a ona není náročná. Znám ji jen podle vidění. Na svůj věk vypadá dobře, jistě, chůze je pomalá a paní spíše kouká pod nohy, nehledí kolem sebe. Večerka, kam se vydala, je od vchodu zhruba 150 metrů, víc to nebude. Paní si nakoupí a spokojeně se vrací stejnou cestou domů. Jak říkám, dívá se pod nohy a ani si nevšimla, že je sledována.
 
V ulici parkuje dost aut, ale v tuto dobu je tam liduprázdno. To se však jen zdá. Asi po 100 metrech paní odbočuje k domu, kde bydlí. Ke vchodu to má jen kousek. Najednou k ní přiskočily dvě postavy a snaží je jí vytrhnout tašku. Paní si ani neuvědomuje, že byla přepadena, pevně svírá svou tašku s nákupem a brání svůj majetek, ale  ty dvě postavy jsou silnější - paní se ocitá na zemi. Je tam dlažba i obrubník, paní si rozbila hlavu. Když to ty "postavy v rouškách" vidí, dají se na útěk. Byla to chvilka, paní nevolá o pomoc. Nikdo prý nic neviděl, přitom tolik oken je kolem. Pak po ulici projíždí osobní auto, jeho posádka si všímá, že poblíž leží žena na chodníku. Zastavili a zavolali sanitku. Osádka následně volala policii. Paní i přes svůj vysoký věk zůstala při vědomí, prokázala i bystrý postřeh - přepadly ji DVĚ HOLKY! Samozřejmě v rouškách. Tak tohle překvapilo asi každého, tu starou ženu přepadla dvě děvčata, no, na tato dvě individua mi tohle slovo nesedí.
Samozřejmě, že mezi sousedy se to rozneslo, navíc se policie snažila zjistit nějaké poznatky. Bezvýsledně. Každý si myslel, že pachatelky nebudou dopadeny.

Paní si v nemocnici poležela pár dnů, při tom všem měla strach, aby se tam ještě nenakazila covidem a podepsala reverz.
Asi za týden mi přítel říká: "Tak ty dvě holky už mají". Nechápavě koukám. Ano, v tomto případě pomohly kamery umístěné na večerce. Pravděpodobně si "holky" svoji oběť vytipovaly už u večerky a pak ji sledovaly. Vytipovaly si starou ženu, u které předpokládaly, že nebude klást odpor. Kamery je zachytily. Holky byly dopadeny, ale co dál?
Je nouzový stav, kdy by přestupky měly být přísněji trestány. Ale napadá mě jak, když nejsou plnoleté? Těm pachatelkám je prý totiž 15 let!!  Jsem zvědavá, jak to dopadne. Kdysi ve městech býval pranýř, kde byl provinilec určenou dobu vystaven veřejnosti a tak byl zostuzen. Nechci středověk, ale něco to mělo do sebe. Dnes, když se hledá pachatel, jeho obličej je rozmazán, aby se, proboha, neporušila jeho práva!
 
Jak byste tyto dvě pachatelky potrestali vy? 


pátek 26. března 2021

Toulky českou minulostí: 12. schůzka: Naši Germáni – Markomani a Kvádové

 

Časová kóta, k níž jsme dorazili, nese letopočet 0. Vlastně 1 – neboť po roce -1 musel následovat rok 1 po Kristu. Ale podobné úvahy jsou stejně nadbytečné. Zatím vstupujeme do nového, prvního století, a také do nového, prvního tisíciletí. Na území Čech potkáváme Germány. Trochu si je přivlastníme, ať nám nepřipadají v tom propadlišti času tak docela ničí. Budeme jim říkat „naši“ Germáni.

Předěl století, ba tisíciletí. Budiž řečeno se značnou dávkou skromnosti, že české země se v této době nenalézaly právě v centru hlavního evropského dění. Budiž skromně dodáno, že to nebylo ani poprvé, ani naposled, co náš národní či státní vagón odpočíval na vedlejší koleji. Pokud jde o stopy v zemi, byla tehdejší situace tak měnlivá a neustálená, že hmotných svědectví moc nezbylo. Když odhlédneme od podružnějších fakt, můžeme nahlédnout do temna prvních staletí našeho letopočtu vlastně jenom ve dvou, ve třech krátkých obdobích.

Jak to nejspíš bylo

Když shrneme hlavní fakta do hutné zkratky, získáme následující obraz:
Kelty vypudili z Čech na sklonku starého letopočtu blíže neznámým způsobem germánské kmeny Markomanů, zatímco obyvatelstvo Moravy a části Slovenska bylo ovládnuto a převrstveno germánskými kmeny Kvádů. Všimli jste si toho slovesa – totiž "převrstvit"? Vyjadřuje dokonale, co se s našimi Kelty stalo. Nelze totiž s jistotou říct, jestli keltští Bójové odešli všichni, nebo jestli případně část keltského obyvatelstva zůstala. A byla „převrstvena“. Možnost s převrstvením je pravděpodobnější.

Dobyvatelé se ovšem stali rozhodující a vládnoucí složkou obyvatelstva. Je skoro jisté, že osídlení u nás silně prořídlo a že hlavně po markomanských válkách (tedy koncem 2. století po Kristu) musely české země působit dojmem téměř neobydlených území. Ale tak daleko jsme ještě nedoputovali. Jsme stále v době, kdy k nám od severu začínají proudit kmeny, hovořící divnou, tvrdou řečí.

Markomani. Patřili k velkému germánskému celku Svébů. (Což není nikdo jiný než pozdější Švábové.) Po jejich boku vedli na sklonku starého letopočtu války s Římany daleko od nás, na území dnešní Francie. Roku 58 před Kristem zaútočili pod vedením Ariovista na Caesarovy legie. Byli poraženi a během římských odvetných akcí, vedených západním směrem do hloubky germánského území, couvli k nám, na východ. Tak asi (ve snaze vyhnout se římským útokům) dospěli Markomani na samém konci starého letopočtu do Čech. Tedy do Boiohaema. Do keltské Bohemie. Jejich vzdálení potomci jí říkají dodnes podobně – Böhmen.

První zmínky o území

Opět si odskočíme v čase pár století dopředu. Za válek Římanů s českými Markomany a moravsko-slovenskými Kvády vznikla vůbec první literární památka na našem území (pokud tedy „naše“ území chápeme setrvačně jako území našeho bývalého společného státu, někdejšího Československa). Jejím autorem se stal sám římský císař Marcus Aurelius, muž neobyčejně vzdělaný, osvícený, kupodivu i mírumilovný. (Ony spíš okolnosti než vlastní vojenská ctižádostivost donutily tohoto filosofa na trůně, aby se chopil meče...) Ani za polního tažení nepřestával literárně tvořit.

„Na Hronu, v zemi Kvádů...“ tedy na Slovensku – napsal první knihu svých slavných Hovorů k sobě. Bylo to patrně v roce 172 po Kristu, když v Pohroní řídil válečné operace proti Kvádům. Jenom ještě maličkost: domácí zvířata Germánů byla ve srovnání s těmi našimi takřka trpasličích rozměrů. Minule jsme si pověděli, jak malý byl jejich severský koník. No a kupříkladu takový germánský tur domácí neboli kráva? 80 až 90 kilogramů. Prasata? 30 kilogramů. Ovce a kozy? Asi 20 kilo. Kráva přes metr vysoká byla tenkrát už obr...

 

 

středa 24. března 2021

Omluva a vysvětlení

Vážení návštěvníci, 

když se blíží problém, je na blogu výhoda, že si člověk může články přednastavit. Tak jsem to udělala i já, proto to tady funguje. Vaše blogy jsem však nemohla navštěvovat, proto ode mne nebyly žádné komentáře téměř dva měsíce. Nebyla jsem schopná se dostat do vlastní administrace a napsat aspoň odpověď na vaše komentáře - to také nešlo. To píši na vysvětlení a svou omluvu - píseň trochu objasní: 


Zároveň musím vyslovit obdiv nad tím, jak naše blogerky výborně vidí. Mnohé neřeší výběr písma ani jeho velikost, což svědčí o dobrém zraku. To vám, děvčata, samozřejmě přeji, ale i trochu závidím. 

Doufám, že se vše vrátí do normálních kolejí. Hodně zdraví všem.



úterý 23. března 2021

Příběhy slavných značek: TON

Průkopnická metoda ohýbání dřeva i přístup jejího tvůrce k zaměstnancům udělal z tohoto nábytku nadčasovou klasiku.

„Ohnout nebo zlomit?“ Heslo Michaela Thoneta, pod kterým začal v druhé polovině 19. století vznikat ručně vyráběný ohýbaný nábytek. Poprvé ho Thonet představil veřejnosti roku 1841 na průmyslové výstavě v Koblenci. A s úspěchem.

Svoji výrobu proto přestěhoval do Vídně. Jako „Nerakušanovi“ se mu tam ovšem nedařilo. Naštěstí přišel na skvělý nápad přesídlit na Moravu – konkrétně do Koryčan. To se psal rok 1857. Svou druhou továrnu založil Michael Thonet o čtyři roky později v Bystřici pod Hostýnem. Sídlí tam dodnes.

Věhlasné Thonetky

Thonetka – nadčasová klasika, která sbírala úspěchy po celém světě. Stačí se podívat na obrazy i interiéry takových velikánů, jakými byl Lev Nikolajevič Tolstoj, Toulouse-Lautrec, Picasso, Renoir nebo Salvador Dalí. Všude najdete thonetky. Čtrnáctku, ale také osmnáctku z roku 1867, která je mladší kolegyni v patách, o houpacím křesle nemluvě.

Ruční broušení při výrobě židlí Thonet z ohýbaného dřeva kolem r. 1910. Tuto práci vykonávaly převážně ženy. (foto Gebruder Thonet, Wikimedia Commons)
Ohýbárna dřeva při výrobě židlí Thonet kolem r. 1920 (foto Gebruder Thonet, Wikimedia Commons)
Ohýbárna dřeva při výrobě židlí Thonet, cca 1900 (foto Gebruder Thonet, Wikimedia Commons)
Paření dřeva před ohýbáním při výrobě židlí Thonet cca 1900 (foto Gebruder Thonet, Wikimedia Commons)

Demonstrace pevnosti židle Thonet (foto Gebruder Thonet, Wikimidia Commons)

Parní stroje v továrně Thonet v Bystřici pod Hostýnem (foto Gebruder Thonet, Wikimedia Commons)

Le Corbusier, s nímž firma Thonet spolupracovala, je možná autorem jednoho z nejslavnějších křesel této značky. Ve svých interiérech navíc thonetky důsledně používal. Před č. 14 se skláněl i světový proslulý architekt Adolf Loos, který nesnášel dekorativismus. Také nejmladší generace designérů má pro ni jen slova chvály:

"Jemná harmonie tvarů, vytvořených průkopnickou metodou ohýbání dřeva, učinila z této židle nadčasovou klasiku."

 Thonet jako předchůdce Bati

Málokdo tuší, že Michael Thonet se o své zaměstnance staral se stejnou láskou a obětavostí jako například Tomáš Baťa. V Bystřici pod Hostýnem nechal zřídit například odborné školy pro zpracování dřeva, mateřské školy, podpořil výstavbu železnice, vybudoval dělnické domy a třeba i kasino. Právě kasino je spolu s vilou Michaela Thoneta poslední stavbou, která se zachovala.
Video Youtube

pondělí 22. března 2021

Karin Lednická: Šikmý kostel. Poslech ukončen.

 

Karin Lednická svůj karvinský příběh zasadila do přelomu 19. a 20. století. Velké dějiny s dramatickými změnami zrcadlí na pozadí osudů Barbory, Julky a Ludwiga.

Sledujme společně historii místa, které vyrostlo v město mezi doly, jež nakonec, jak místní dobře vědí, původní Karwinou taky zahubily...

Staneme se svědky velkého důlního neštěstí, vzniku a rozkvětu lázní Darkov, navštívíme hornické harendy a hornické kolonie i proslulý vykřičený ostravský podnik U Šalerky. S románovými hrdiny zažijeme světovou válku i následný sedmidenní boj mezi Čechy a Poláky.

Spletitými osudy mužů a žen, kteří velmi pravděpodobně prožili stejně těžký život, jako naši přímí předci, nás provede hlas ostravské herečky Anny Cónové.

Karin Lednická se narodila v Karviné, vyrostla v Havířově, pobývala v Anglii a nyní žije v Ostravě. Chtěla studovat knihovnictví a žurnalistiku, což ale v jisté době nebylo možné, takže si po maturitě osahala celou řadu průmyslových profesí ostravsko-karvinského regionu.

O češtině od A do Z: Skloňování podstatných jmen podle vzoru předseda (nyní táta)

10. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.


neděle 21. března 2021

Hlas pro tento den: Bramborníček černohlavý

 

foto Naši ptáci

 

Začíná jaro a bez ptačího zpěvu by to nebylo ono. Proto dnes opět zařazuji Hlas pro tento den .

 Hlas – varování „fit tak tak“, zpěv jsou rychlé skřípavé opakované tóny.

 

Sídlí v Českém středohoří,

nejen tam však zašvitoří,  

přilétá již brzy zjara,

kde zahnízdí, hned se stará.

 

Vhod mu přijde vlhká louka,

po hmyzu se hnedle kouká,

pro ptáčky je dobroučký,

zobák chystá na broučky.

 

Sedá si rád na byliny,

přeletovat není líný,

pochytil to od motýlků,

neposedí ani chvilku.

 

Samičce se tokem hlásí,

tu nejhezčí vybírá si,

roli táty zvládá hravě,

vzorně střeží hnízdo v trávě.

 

Nešetří svým dětem péčí, 

dokud nejsou trochu větší,

mladé krmí, družku hýčká,

rád zaletí pro červíčka. (autor Plysacek)

 

Za pozorováním a poslechem zpěvu bramborníčka černohlavého se musíme vypravit do předem známých lokalit, protože tento drobounký ptáček je u nás rozšířen jen ostrůvkovitě. Jeho výskyt je vázán především na polostepní prostředí s nízkými keři, na pastviště, rumiště, rovněž se s ním můžeme setkat na podhorských zamokřených loukách. 

Souvisleji u nás hnízdí jen na východě státu, zvláště na jižní Moravě, v Čechách se početněji vyskytuje především v Českém Středohoří a na výsypkách u hnědouhelných lomů v Podkrušnohoří. Ojedinělé hnízdící páry však můžeme zastihnout i na řadě dalších lokalit v podhůří Šumavy, Českého lesa a na Českomoravské vrchovině.

Bramborníček černohlavý sice nepatří mezi vynikající zpěváky, jeho zpěv je jen vrzavé švitoření bez výraznější melodie, zato jej přednáší s neobyčejnou živostí. Co však překvapí pozorovatele, je jeho nevšední zbarvení – sameček má uhlově černou hlavu, po stranách krčku bílé skvrny, celou hruď má rezavě červenou a v letu výrazně vynikají bílé skvrny ve křídlech. Je to neposedný ptáček přelétající jako motýl z vrcholu jedné byliny na druhou. Vyhlíží při tom hmyz, za kterým často vyletuje do výše, aby si opět opodál usedl na vršek jiné byliny nebo keříku. V době hnízdění si ho může všimnout i méně zkušený pozorovatel, protože v blízkosti hnízda sameček vzrušeně přeletuje kolem vetřelce a úzkostlivě se ozývá výstražným tíkáním. Člověk však nemá šanci jeho hnízdečko objevit, protože je nenápadně ukryto pod trsem trávy.

Přestože je bramborníček černohlavý tažným ptákem, který zimuje ve Středomoří a na africké straně až v polopouštních oblastech Sahary, objevují se u nás první samečci již koncem března na nejrůznějších otevřených místech, na mezích polí a luk. V tu dobu jim ovšem ještě není do zpěvu a pokud člověk náhodou takového nedočkavce spatří, zůstane v údivu stát nad tak neobyčejně půvabným poslíčkem jara.

Základní údaje

Bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) je menší než vrabec. Sameček má černou hlavu a hřbet, bílý proužek na černém křídle a rezavě hnědou hruď, samička je zbarvena méně výrazně. Živí se hlavně drobným hmyzem. Hnízdo si staví na zemi v husté trávě, samička snáší 5 až 6 nazelenalých vajec s jemnými rezavými skvrnami a sama je zahřívá, na péči o mláďata se však podílí i sameček. Převážně tažný, naši ptáci pravděpodobně zimují ve Středomoří. Odlétá v říjnu a vrací se v březnu. Zvláště chráněný, patří mezi ohrožené druhy.

Jak vznikaly nahrávky

Bramborníček sedává na vyvýšených místech a zaujme nás nápadným pocukáváním křídel a rozevíráním ocásku. Jeho zpěv je tichý, nenápadný, jednoduchý a poměrně krátký. Můžeme však nalézt samečky, kteří zpívají i výrazně a někteří také hlasitě. Protože se u nás vyskytuje jen místy na sušších slunných místech, nalezení zpěváka lepších kvalit je úkolem zpravidla na několik let. Jelikož okraje silnic a železničních tratí, kde se místy zdržuje, nejsou z hlediska hluku právě vhodné pro zvukový záznam, dal jsem se zmást staršími údaji z ornitologické literatury a hledal jsem ho také na horských loukách. To však zřejmě koncem dvacátého století již neplatilo. Byl jsem nakonec spokojen s nalezením zpívajících bramborníčků podél komunikací na jižní Moravě.

autor: Pavel Pelz, video Youtube

pátek 19. března 2021

Toulky českou minulostí: 11. schůzka: Germáni na scéně dějin

 

Překračujeme časové rozhraní, předěl starého a nového letopočtu. Putování minulostí nás dovedlo do světa, kde nic nezůstává na svém místě. Vstupujeme do časů nesčetných posunů lidských společenství, vcházíme do doby od roku 1 asi do roku 400 po Kristu, do doby římské. Pravda, Římané u nás nikdy nežili, a když, tak jenom na pár místech, takže pro naši zemi se název epochy příliš nehodí, ale – zvyk je železná košile...

Germáni. První z nich se přihlásili – zatím jenom v malém – už kolem roku 150 před Kristem. Teutoni a Kimbrové, tak se jmenovaly kmeny, o kterých se zmiňují římské písemnosti. Odkud pocházeli? Jejich kolébkou byl evropský sever. Jutský poloostrov. Dánské ostrovy. Jižní cíp Skandinávie. Pobřežní kraje mezi horním Labem a horní Vislou.

Dobyvatelé z donucení?

„O Germánech bych soudil,“ hlásal Publius Tacitus, římský dějepisec, „že jsou obyvatelstvem původním, jež se přistěhováním a pobytem jiných kmenů nejméně pomísilo.“ Měl velký kus pravdy v tom, Germáni skutečně vstoupili na historickou scénu jako domorodí Evropané a ne jako přistěhovalci. I Nebylo už vinou Tacita ani jiných starověkých zpravodajů, že jejich vývodů bylo po staletích zneužito k nevědecké a nehistorické argumentaci.

Germáni vnesli do historie hodně proměn a změn, ale že by právě oni vybudovali Evropu? Že by jenom oni vytvořili její středověkou mapu? Že by pouze oni byli prvními nebo alespoň hlavními tvůrci evropské kultury? Odtud je už jenom kousek k "nadřazené rase", a od nadřazené rasy zase jenom krůček ke zbožnění celého nordického plemene, k nárokům na území, na životní prostor, a "samozřejmě" na právo nadvlády... Ne... V dějinách bylo mnohé jinak, než jak se později tvrdilo...

Proč se vydali ti ryšaví severští divousové, nazývaní Germáni, na jih? To mělo tři příčiny. První z nich byl – rozrod. Ano, populace byla najednou početnější, než mohl dosavadní hospodářský systém unést. Keltové dokázali přelidnění čelit vyšší výrobou, ale Germáni? Jejich zemědělství bylo primitivní. Takže hrozící hlad se stal druhým impulsem, který Germány přinutil k posunům. A třetí podnět? Podnebí.

Z dlouhodobého hlediska se na severu Evropy kolem střídání letopočtu klima sice pozvolna, ale trvale a výrazně zvlhčovalo, zatímco oblasti na východě, a také střed Asie postihovalo sucho. Výčet prvotních germánských kmenů by mohl být hodně dlouhý: Istaevoni, Ingaevoni, Hermunduři, Chaukové, Cheruskové, Chattové... A tak dále, a tak dál. Ti malí časem srostli ve větší uskupení a pod novými jmény se vydali na pochod dějinami. Však se s nimi co nevidět setkáme...

Obětní dary a mystika

Germánům přímo učaroval – hřeben. Byla to navýsost praktická a zároveň kouzelná věcička. Každý Germán nosil hřeben neustále při sobě – dokonce ve zvláštním pouzdře –, protože věřil, že chrání před nebezpečím a před zlými duchy. Ono je zajímavé, že jakousi tajemnou, kouzelnou moc si hřebeny zachovaly dodneška – tedy aspoň v pohádkách: Ano, hodíš za sebe hřeben, a jsi-li černokněžník, vyroste les. Vlasy a vousy, na jejichž údržbu bylo hřebenů zapotřebí, obklopovalo tajemno magie. Byly symbolem důstojnosti, zatímco záměrným ostříháním, zvláště pak dohola, se vyjadřovalo symbolicky buďto pokání, nebo dokonce trest a ostuda. Poběhlicím se ničila kariéra vyholením lebky (o takovém případě doloženém archeologicky se ještě zmíníme), v jiných případech se na vlasy a vousy přísahalo. A dodneška leckde přísahá: „Při vousech prorokových!“

Když to bylo zapotřebí, tak se vlasy a vousy stávaly obětním darem. Tento dávný zvyk se promítl i do křesťanských praktik: mniši a kněží stvrzují svou pokoru před Bohem vyholeným kolečkem na temeni, takzvanou tonzurou. A ještě malá douška k barvě germánských vlasů, taky o ní už padla zmínka: Byla ryšavá, a vzbuzovala silnou závist římských černovlásek, které si po germánském vzoru barvili vlasy tinkturami, anebo nosily paruky z vlasů germánských zajatkyň. Půldruhého tisíciletí před Tizianem byl ticiánový přeliv v módě.

Koně... Jako klasický dopravní prostředek lidstva po mnoho tisíc let používali i Germáni koně. Ale jaký to byl kůň? Severský, jakoby zakrslý, říkáme mu přídomkem „lesní“. Germán, stojící vedle něj, musel každému, například Římanům, připadat abnormálně vysoký. Vypadal velice urostle, protože jeho kůň byl malý. V kohoutku měřil asi 130 centimetrů. Jezdci se svou ostruhou (Germáni používali jenom jednu, jak ukazují nálezy v hrobech bojovníků), tou ostruhou se téměř dotýkali země.

Koníci vydrželi všechno, a nic je nerozházelo, ani ve nejhorší bitevní vřavě. Jízda navíc zvláštním způsobem pomáhala pěchotě. Pěší bojovníci se při rychlých přesunech chytali za hřívy, nechali se nadnášet a dlouhými, patrně speciálně trénovanými kroky běželi společně s koňmi. Jednotky tak dosahovaly neobyčejné pohyblivosti a manévrovací schopnosti.

Drancování, znásilňování, ničení

Germáni se dali do pohybu... Jdou, stěhují se, pochodují proti toku Rýna i Labe. Okupují rozlehlé kraje ve střední, západní i východní Evropě. Násilím se zmocňují opevněných sídlišť Keltů. Jak to probíhalo? To paměti evropského lidstva uniklo... Zvláště děje týkající se vyvrácení keltské kultury na našem území. Zřejmý je jenom výsledek mocného tlaku severských Germánů – keltská oppida a s nimi i vyspělá kultura podivuhodného, inteligentního národa se ocitají v troskách. Všude tam, kde Keltové žili, se příchodem Germánů dějinný vývoj dočasně vrací o několik století zpět.

Když tak člověk z výšin 21. století nahlíží zpět do propasti času, připadá mu, že se začátkem nového letopočtu cosi opět začíná takřka od začátků. S údivem sleduje návrat k časům, které tu už jednou byly. Za Germánů se mnoho vymožeností ocitá ve tmě zapomnění – hrnčířský kruh například, ten se na naše území vrátí zas až se Slovany... Taky rotační mlýn na drcení zrna. A rovněž vyspělá technika orby, specializované kovářství, stejně jako hrnčířství a řada dalších řemesel... To všechno je znehodnoceno, a dlouho potrvá, než se obyvatelé našich zemí k úrovni kdysi dosažené opět propracují. Úsloví "objevit Ameriku" vzniklo až mnohem později. Ale jeho smysl... jako by byl vymyšlen právě v této době.

Runové kameny. Balvany popsané rytými znaky, posvátným písmem starých Germánů, takzvanými mocnými runami. Zachovalo se pět tisíc nápisů. Germáni vytvořili písmo o čtyřiadvaceti znacích. Většinou si je vypůjčili od Etrusků, z jejich severoitalské abecedy. Jenomže runové písmo nesloužilo k dorozumívání a běžnému psaní, nýbrž k zaklínání a k náboženským obřadům. Slovo "runa" znamená tajemství. Svým původem souvisí se slovesem „raunen“ – šeptat. Runy se tesaly do skalních stěn, vrývaly na hroty kopí, zdobily zbraně, amulety a kultovní potřeby. Jejich úkolem bylo vnuknout sílu meči, ochránit posvátné místo, přinést štěstí nebo naopak prokletí.

Magie zaklínání

Runy v sobě ukrývaly tolik magické síly, že ve Skandinávii se na jejich kouzlo věřilo ještě v devatenáctém století. Opravdovým hláskovým písmem však nebyly nikdy. Tajné znaky obdařené mocí tak mimořádnou nemohly být přece znesvěceny užitím k účelu natolik přízemnímu...

Zbraně, které dostávali zemřelí na cestu s sebou, byly často zohýbané nebo zpřelámané. Snad se znehodnocením vyjadřovalo, že „zemřely“ také. Doprovázely je slavnostní šaty, šperky, osobní potřeba jako nůž, nůžky, břitva, hřeben, pinzeta, lžička na čištění uší (to bych moc rád věděl, jak na funkci tohoto nástroje archeologové přišli), dále váček s ocílkou, pazourkem a troudem k rozdělání ohně. Boháče vyprovázel do záhrobí někdy i kůň; vždycky však měl k dispozici soupravu nádob na pití, pokud možno luxusní a co nejpočetnější.

V průběhu dvou tří staletí však cenností v hrobech ubylo, nakonec skoro úplně vymizely. (Ano, jakási úsporná opatření.) Místo skutečného koně doprovázel mrtvé na onen svět kůň vyrytý či nakreslený. Poprvé se u nás objevily náhrobky v podobě vztyčených kůlů s dřevěnými vyřezávanými holubicemi anebo otesaných kamenů s nápisy. Květiny kladené na rovy se staly jakousi náhražkou a symbolem někdejší bohaté hrobové výbavy. Byly však pohřby poněkud jiného druhu... Poněkud jiného druhu byly i nálezy starých Germánů.

Když chceme vyprávět o našich Germánech, tak jsme v situaci fotografa, který má jedinou možnost: pořídit pouze podexponovaný snímek. Přesto však v šedé černi onoho obrázku můžeme něco spatřit. Ale ten pohled si necháme na příště. (Autor Josef Veselý)


 

úterý 16. března 2021

Příběhy slavných značek: Koh-i-noor

Jak se z nejznámějšího diamantu světa stala značka legendárního českého výrobce psacícha výtvarných potřeb?Josef Hardtmuth (1758–1816) odmalička projevoval umělecké schopnosti. Vyučil se zedníkem a kameníkem a ve Vídni u svého strýce, městského stavitele, získal i kreslířské dovednosti. Když strýc zemřel byl jmenován lichtenštejnským stavitelem.

Továrna na tužky 

Proslul ale i svými vynálezy, jako byly například nehořlavé cihly, „vídeňská kamenina“ anebo proslulá směs rozemletého grafitu s jílem vypáleným v peci, která dala základ pro výrobu tužek různé tvrdosti. V roce 1802 si ve Vídni založil i továrnu na tužky.

Po deseti letech továrna vyráběla přes 840 000 tužek ročně. Po smrti Josefa Hardtmutha vedli podnik jeho dva synové – Ludwig a Carl. A právě Carl rozhodl, že výroba bude v roce 1848 přeložena z Vídně do Českých Budějovic.

Slavná kohinorka

V roce 1889 uvedla firma na trh tužku, kterou můžete vidět po 130 letech v obchodech i dnes. Má žlutou barvu, vyrábí se v různých stupních tvrdosti a nese jméno Koh-i-noor. Jako slavný diamant, který je součástí britských korunovačních klenotů.

V době vzniku byla tato tužka považována za nejlepší psací a kreslicí pomůcku. Získala i řadu ocenění. Po této tužce dostala později název i celá firma. Koh-i-noor Hardtmuth.

Kuličkové tužky Blue Star (foto Michaela Rozsívalová, Národní muzeum e-Sbírky)
Kuličkové tužky Sunpearl (foto Michaela Rozsívalová, Národní muzeum e-Sbírky)
Reklamní plakát Dany Puchnarové (foto D. Puchnarová, Národní muzeum e-Sbírky)
Legendární guma této značky (foto Anton Diaz, Wikimedia Commons)
Verzatilky Koh-i-noor (foto kamujp, Flickr)

Tradiční české tužky Koh-i-noor čtyř prodávaných tvrdostí (foto Marius J. Svoboda, Wikimedia Commons)

 

Videa Youtube

Toulky českou minulostí

Dovolená v Jeseníkách: Vzhůru na hrad Edelštejn!

  Dnes je státní svátek, 28. září, tak si uděláme menší výlet a pobudeme v přírodě. Alespoň virtuálně. 👍 Budova městského muzea ve Zlatých ...