Máte rádi loupáky? Na úvod mám ale jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.
Špatná nejspíš pro někoho je, že loupáky jsou z kynutého těsta. A dobrá
zpráva? Že se jich vůbec nemusíte bát, protože se vlastně ani nedají
zkazit.
Tak si je zkusíme upéct. No jo, je to s droždím 😊. Recept na klasické snídaňové pečivo jsem vybrala z Pochoutkového roku. Sledujte video:
Ingredience
Na 8 loupáků:
200 g hladké mouky
200 g polohrubé mouky
80 g cukru
70 g sádla
2 žloutky
170 ml mléka
½ lžičky soli
25 g droždí
1 vejce na potření
mák na posypání
Postup
Nejdříve si zaděláme kvásek. Do hrníčku se 70 ml
vlažného mléka přidáme 1 lžičku cukru, rozdrobíme 25 g droždí a
přisypeme trochu mouky. Můžeme zamíchat a necháme v teple pracovat.
Do
mísy prosejeme obě mouky. Hladká udělá těsto jemnější a polohrubá zase
zajistí, že se těsto nelepí. Přidáme zbytek cukru a půl lžičky soli.
Pak
do mísy k mouce a ostatním surovinám přilijeme vzešlý kvásek a zbytek
mléka s rozšlehanými žloutky. Krátce suroviny zpracujeme, aby se spojily
a teprve potom přidáme změklé sádlo. Zamícháme vařečkou a dopracujeme
ručně. Těsto musí být hladké a nelepivé.
Vypracovaný bochánek
těsta přikryjeme utěrkou a necháme kynout 20–30 minut. Pak těsto znovu
proděláme na vále, ono se srazí, ale za dalších 75 minut opět nakyne do
skoro dvojnásobného objemu.
Potom těsto rozválíme na kruhovou
placku o průměru aspoň 30 cm. Tu rozkrájíme nožem na 8 stejných výsečí,
jako bychom krájeli dort.
Každý trojúhelníkový díl natáhneme co
nejvíce do protáhlé špičky. Na té straně, kde byl okraj placky přihneme
růžky směrem dovnitř a začneme rolovat budoucí loupák směrem ke konci
protáhlé špičky.
Srolovaný loupák ještě pod rukou na vále poválíme
jako pramen vánočky, pak ho lehce ohneme do obloučku a necháme dokynout
15 minut na plechu s pečicím papírem.
Poté loupáky potřeme
rozšlehaným vajíčkem a posypeme vydatně mákem. Vložíme do trouby vyhřáté
na 200 °C, teplotu snížíme na 180 °C a pečeme 15–20 minut dočervena.
Pojem minerální voda splýval v Evropě
po staletí s pojmem lázeňský pramen. A nejinak tomu bylo i u kyselky z
Vratislavic. Voda nevalné chuti zprvu nikoho z místních nevzrušovala.
Když se však potvrdily její léčivé účinky, staly se Vratislavice přes
noc slavné a na místě zřídla vznikly lázně.
Den Vratislavické kyselky se uskuteční dne 22. července 2022 a bude probíhat od 12:00 do 20:00 hodin ve výrobním areálu ve Vratislavicích nad Nisou, ulice U Kyselky 1862.
Pro návštěvníky bude připraven pestrý kulturní program, exkurze do
nových výrobních prostor minerální vody a bohaté občerstvení, včetně
domácích limonád Kitl a alkoholických i nealkoholických koktejlů Kitl.
Příběh Vratislavické kyselky se začal odehrávat v roce 1862. Z německé knihy Dorfchronik od Antona Jägera z roku 1865 se dovídáme, že v domku č. 74 na břehu řeky Nisy ve Vratislavicích nedaleko Liberce bydlel chalupník Karl Skollaude.
Na
živobytí si vydělával bělením prádla. A k tomu potřeboval dostatek
čisté vody. Jednoho dne se proto rozhodl, že v Maffersdorfu, jak se
původně Vratislavicím říkalo, vykope novou studnu. Roku 1862 si u svého domku vykopal studnu. Kromě toho, že byla hluboko ve skále, měla její voda i zvláštní nakyslou pachuť. Nejprve si myslel, že je to buď novou pumpou, nebo po střelném prachu při hloubení studny. Jenomže pachuť neustávala.
Vodou se bělilo a teprve po třech letech se omylem této „nedobré vody“ napila maminka pana Skollaudeho. A právě jí přišla nakyslá chuť povědomá. Jako by ji už někdy pila… Jako by jí připomněla pobyt v Libverdě. A tak se pan Skollaude vypravil za uznávaným jabloneckým lékárníkem Josefem Ulrichem z věhlasné jablonecké lékárny U Černého orla, která sídlila v budově pod dnešním okresním soudem. Lékárník potvrdil, že se jedná o kyselku. Prokázaly to i chemické rozbory, které potvrdily, že voda obsahuje uhličitan hořečnatý, oxid železitý a oxid uhličitý. A pak si někdo vzpomněl na přednášku berlínského profesora Dr. Rittera, který Jizerky kolem roku 1850 procestoval a v Jablonci vyslovil domněnku, že zrovna někde v údolí Nisy mezi Prosečí a Vratislavicemi by se mohly nalézat minerální prameny,“
„Studna má
hloubku šest loktů, z čehož asi čtvrtina musela býti zahloubena do
žulového kamene. V trhlinách této žuly se ukázaly tři vodní žíly, které
zaplnily studnu tak vysoko, že mohla býti vsazena trubka pro pumpu, což
se ale stalo až na jaře 1863, když majitel počal opět provozovati své
bělidlo.“
Voda divné pachuti
Voda z nové studny ale pana
Skollaudeho zklamala. Měla divnou pachuť. „Tohle se přece nedá pít,“
brblal si pod vousy. „Asi to bude tou novou pumpou. Nebo že by měla tak
divný pach kvůli tomu střelnému prachu, jak jsem s ním musel tu tvrdou
skálu střílet? No co, snad to časem vyprchá,“ utěšoval se pan Skollaude.
Jenomže
pachuť přetrvávala. Voda nechutnala ani panu Skollaudemu, ani nikomu
jinému, a tak si pro vodu k pití všichni chodili zase do nedaleké do
studánky jako dřív a vodu z pumpy používali jenom k provozu bělidla.
A
pak se k tomu nějak nachomýtla Skollaudeho máma. Jak to tenkrát přesně
do puntíku bylo, to už asi nezjistíme, tak bychom si to mohli vyprávět
třeba takhle:
Vratislavice měly příhodnou polohu nedaleko císařské silnice. A tak záhy k prameni proudily davy lidí z blízka i z daleka|foto:Kitl
Za všechno může máma
Starou
paní tři roky nato popadla hrozná žízeň. Bylo parno, nikde v domě ani
kapka vody k pití, a jí se nechtělo trmácet až ke studánce. „No co,
napiju se u pumpy, sice všichni říkají, že je ta voda nedobrá, ale snad
se z ní neotrávím.“
Napila se zhluboka, pak vodu trochu v ústech
poválela – no br, dobré to nebylo, pravdu měli ti, kteří ji před vodou
varovali. Ale pak jí přišla ta nakyslá chuť nějaká povědomá. „Počkat,
takovouhle vodu už jsem někde pila. No ano, kousek odtud, v Libverdě,
tam mají podobnou vodu. A jakej zlatej důl jim ty prameny přinesly,
lázně si kolem nich vystavěli! Možná ten můj synek narazil na zřídlo
léčivé a ani o tom neví, prádlo s ním ten můj trouba bělí!“
Energická
paní hned vodou naplnila skleněnou láhev a jala se ji pozorovat. „Ha!
Neříkala jsem to? Jak pomalu bublinky stoupají, vida, mnohem dýl, než je
u čerstvě natočené vody obvyklé. Ten můj zlatej Karlík ještě udělá
štěstí!“
Podnik přesto často měnil majitele až roku 1888, kdy nakonec vyhořel. To se ale nelíbilo Vratislavickým. Roku 1893 založilo jedenáct zdejších občanů společnost, ve které byl i textilní továrník Ginzkey, a požádali pražské místodržitelství o povolení k využívání pramene a zřízení lázní. Povolení obdrželi a navíc získali i svolení, aby se jejich voda mohla nazývat pramenem Rudolfovým. Podle korunního prince, který nedlouho před tím navštívil Liberecko.
Nové lázně byly skutečně výstavní. Architekt Schäfer postavil na prameni překrásnou budovu s věžičkou, pozdějším symbolem této minerálky. Podle památkáře Martina Nechvíle z Krajského úřadu v Liberci tu v roce 1894 dokonce vznikl celý lázeňský komplex s restaurací, parkem a vodotryskem. Kromě ubytovacích a provozních prostor se tu nacházely dokonce i rašelinové a parní koupele.
Na vratislavickou kyselku dopadla ale další rána poté, co byl jejím ředitelem jmenován bývalý šéf Františkových lázní. Ten nesmyslnými úpravami pramen zkalil. Naštěstí po první světové válce získal vřídlo pan Weber a začalo se zase blýskat na lepší časy. Lázně sice byly zrušeny, ale prameny se podařilo opět pod dohledem Státního vřídelního inspektorátu zachránit.
Kyselka se pod obchodní značkou Weberovka začala opět prodávat v zelenkavých lahvích, které lze dodnes objevit v zapadlém koutě půdy starých domů.
A co současnost slavné minerálky?
Roku 1989 byla založena společnost Vratislavická kyselka. Provedla další dva vrty, které spolu s těmi ze šedesátých let poskytovaly dostatek vody pro stáčírnu, ze které se denně expedovalo okolo 100 000 lahví. Opravena byla i historická budova, které dnes opět vévodí špičatá věžička - kopie té původní, zničená po válce. Nová „ovocná reklama“ signalizovala návrat ke starým dobrým časům. Minerální voda se v ní stáčela až do roku 2004, kdy tehdejší majitel, firma Unipo, zkrachoval. Konkurznímu správci pak trvalo dva roky, než se mu pro zchátralý areál podařilo najít nové majitele.
O dva roky později, v roce 2006, šel areál podniku do dražby dokonce opakovaně. Výrobu obnovil podnik na podzim roku 2006. Kvůli finančním problémům se výroba opět pozastavila v roce 2008. Noví majitelé, společnost CONOR, s.r.o. by chtěla v produkci pokračovat. „Areál je ale úplně vybydlený. Nemám jediný signál, že by výrobu chtěl někdo obnovit,“ tvrdil tehdy Pavel Podlipný z Technického odboru Městského úřadu Vratislavice.
Vratislavická kyselka svým složením připomíná minerální vodu Lázní Libverda. Po válce byla dokonce jednou z prvních minerálek, které se prodávaly ochucené.
Jak dokládají dobové fotografie, byly Vratislavice oblíbeným místem k relaxaci. A pak?
Opuštěný a chátrající objekt Vratislavické kyselky. Nejsou to malebné fotky, pravda? Jenže... Vratislavická kyselka má nového majitele - společnost Kitl (Jan Vokurka).
Středa 7. dubna 2021 se zapíše do análů jako datum vzkříšení legendárního areálu někdejší stáčírny Vratislavické kyselky. Společnost Kitl ve Vratislavicích nad Nisou stočila první šarži svého výrobku Višňový syrob Kitl.
Začátkem roku 2021 byla dokončena první etapa obnovy areálu, rekonstrukci výrobní haly. Po více než dvou letech od nákupu chátrajícího areálu s proslulým „zámečkem“ coby dominantou Vratislavic se tu opět začíná stáčet. Sice ne kdysi známá Vratislavická kyselka, ale i na ni má jednou dojít. „Musíme investovat do technologií, postavit další sklad. Ale kyselka bude,“ doplnil Vokurka.
Jan Vokurka se od března 2020 roku může pyšnit titulem Podnikatel roku Libereckého kraje. Nezávislá porota ocenila u Jana Vokurky houževnatost i odvahu, s kterou se pustil do podnikání, přestože v oboru neměl příliš zkušeností. Odchod z velké korporace a založení zcela nové výroby byl riskantním krokem, který se podařil.
„Korporace byla pro mě jako zlatá klec. Posouval bych se jen z jedné manažerské pozice na druhou. A mě vždycky lákalo podnikání. To pro mě znamená svobodu“ Jan Vokurka.
Křest vrtů Jablonec a Liberec a Vratislavická kyselka přímo ze zdroje
A tak vznikla společnost Kitl, která se specializuje na výrobu syrobů, tedy sirupů striktně přírodního charakteru. Svou výrobu směřovala společnost nejdříve do bývalého výměníku v jablonecké části Žižkův Vrch. Jméno si Jan Vokurka „půjčil“ od legendárního doktora Jana Josefa Kittela, který působil na dnešní Krásné na Pěnčínsku. Společnost od té doby podporovala snahy o rekonstrukci Kittelova domu, která se v uplynulých letech podařila.
V současné době je v areálu opravena výrobní hala, prostranství a obslužné cesty. V plánu je ale i rekonstrukce symbolu areálu, někdejšího lázeňského komplexu, poté administrativní budovy. „Teď probíhá stavebně historický průzkum, potřebujeme zjistit stav budovy. K rekonstrukci se dostaneme nejdříve za pět let,“ doplnil Vokurka.
Zdroj: J. Škápíková,
M. Šorelová, jablonecky.denik.cz
Před šedesáti lety vyšel poprvé román
Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Příběh o zneužití moci, manipulaci s
vědomím lidí, o strachu a touze člověka vzdorovat nátlaku, o léčení
vlastních komplexů týráním slabších proslavil film Miloše Formana Přelet
nad kukaččím hnízdem.
Příběh proslavil oscarový snímek Miloše
Formana s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Přelet nad kukaččím hnízdem (v originále One Flew Over the Cuckoo's Nest) je americký film z roku 1975 režiséra Miloše Formana. Film se natáčel v psychiatrickém zařízení Oregon State Hospital v Salemu ve státě Oregon, stejné místo je uvedeno i v románu. V roce 1975 dostal americké občanství a prvního Oscara. Tehdy bylo Miloši Formanovi třiačtyřicet let.
Film byl nominován na Oscara v devíti kategoriích. Získal pět ocenění: Oscar za nejlepší film, Oscar za nejlepší režii (Miloš Forman), Oscar za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (Jack Nicholson), Oscar za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (Louise Fletcher) a Oscar za nejlepší adaptovaný scénář (Laurence Hauben a Bo Goldman).
Divadelní hru Přelet nad
kukaččím hnízdem napsal na motivy knihy Dale Wasserman. Autorkou
rozhlasové adaptace je Petra Lásková, autorem překladu Luděk Kárl.
Osoby a obsazení:
Patrick McMurphy (Jiří Vyorálek), Vrchní sestra Ratchedová
(Helena Dvořáková), Náčelník Bromden (Pavel Šimčík), Billy Bibbit
(Ondřej Rychlý), Dale Harding (Radek Holub), Cheswick (Filip Kaňkovský),
Dr. Spivey (Luboš Veselý), Ošetřovatel Williams (Tomáš Dastlík), Candy
Starrová (Tereza Dočkalová), Sportovní komentátor z TV (David Nyč),
dětské hlasy (Mikuláš Čížek, Prokop Holiš, Ráchel Gojdová, Antonie
Bejčková, Jakub Král)
Režie:
Aleš Vrzák
Premiéra:
21. 6. 2022
Do ústavu pro duševně choré se přichází léčit svérázný Randle
Patrick McMurphy, který svou nespoutanou energií strhne všechny pacienty
a naruší tak zaběhlý řád a rigidní systém, v jehož čele stojí vrchní
sestra Ratchedová. V režii Aleše Vrzáka uslyšíte Jiřího Vyorálka, Helenu Dvořákovou, Ondřeje Rychlého a další.
Předlohou
známého filmu i divadelního scénáře Přelet nad kukaččím hnízdem je
román amerického spisovatele Kena Keseyho z roku 1962, který čeští
čtenáři znají pod názvem Vyhoďme ho z kola ven.
Vypravěčem příběhu je indián Bromden, jenž si jako jeden z mála
uvědomuje rozsah moci a nesprávnost počínání vrchní sestry. Aby sám sebe
ochránil, předstírá, že je hluchoněmý. V jeho vyprávění se mísí
halucinace, představy a vzpomínky na dětství i změnu v zaběhlém rutinním
řádu po příchodu nového pacienta. Divadelní, filmové i rozhlasové
zpracování staví do středu právě McMurphyho, člověka, jenž vybočuje z
většinové společnosti a následně čelí jejímu útlaku.
„McMurphy je
trochu grázl a výtržník, ale zároveň sympaťák, který se snaží vymezit
proti systému, do něhož se dobrovolně dostal a zpočátku si neuvědomuje,
jak to může být nebezpečné,“ vysvětluje režisér Aleš Vrzák. „Ve hře se
dostáváme do mikrosvěta psychiatrické léčebny, v němž má někdo moc
naprosto bezohledně zacházet s lidskými životy. Když to celé zvětšíme do
světových rozměrů, běhá z toho mráz po zádech. Přelet nad kukaččím
hnízdem je o svobodě člověka.“
V mikrosvětě psychiatrické léčebny má někdo moc naprosto bezohledně zacházet s lidskými životy.
Aleš Vrzák do ústřední role excentrického McMurphyho, jenž se odmítá
podřídit nesmyslným pravidlům a autoritám, obsadil Jiřího Vyorálka.
Vrchní sestru ztělesňující systém zavedených stereotypů, nařízení, moci a
kontroly ztvárnila Helena Dvořáková. Indiána Bromdena, jemuž se díky
McMurphymu podaří vyrůst, hraje Pavel Šimčík. Role dalších pacientů z
léčebny si rozdělili Ondřej Rychlý, Radek Holub a Filip Kaňkovský.
Rozhlasové zpracování se ještě více soustřeďuje na fungování malé
skupiny v uzavřeném prostoru, které nedovoluje jedinečnost.
Radek Holub
I proto se režisér spolu se zvukovým designérem Janem Trojanem a
zvukovým mistrem Tomášem Pernickým rozhodli, že v rozhlasovém studiu
vytvoří co nejrealističtější prostředí připomínající psychiatrickou
léčebnu. Kromě stolu a židlí nechybělo ani prosklené výdejní okénko,
různé skleničky, prášky, karty a další rekvizity. Elektrické zařízení
pro kabinu sester, které Bromden v závěru prohodí oknem, představovala
stará lednice. Většina zvuků se nahrávala živě přímo při natáčení – jak
kroky a pohyby herců, tak pleskání karet o stůl nebo šoupání židlí.
Nerealistickou,
snovou a až strašidelnou rovinou je v rozhlasové hře šeptané, zpívané a
různě rytmicky interpretované rozpočítávadlo rozhodující o tom, kdo
půjde z kola ven. Dětské hlasy členů a členek Dismanova rozhlasového
dětského souboru nepříjemně útočí na emoce posluchačů a vzbuzují pocit,
že před dobře propracovanou a zažitou mašinerií nelze utéct...
Dnešní téma je určeno všem švadlenkám - zejména pro začátečníky. Pokud už zvládáme šití na stroji, což je základ, můžeme si ušít něco na sebe, na dítě apod. K tomu potřebujeme dobrý střih. Ten, kdo podle střihu už šil, ví, že střih a střih je rozdíl! V kursech šití se v úvodních lekcích zhotovují střihy na míru. Základem je přesné změření postavy. Pak se vytvoří základní střih... Je s tím dost práce a možná lepší možností je koupit si časopis s osvědčenou střihovou přílohou. Sama to tak dělám a nastříhané věci pak i dobře sedí.
Připravila jsem pro vás toto video s výbornou lektorkou - paní Danou. Je to snadné... jen si pojďme shrnout pár základních kroků, aby nám střihy z časopisů skutečně ulehčily šití v maximální možné míře.
Zkuste to, ale nezapomeňte si koupit i vhodný papír k výrobě svého střihu ;o). Všechno je to na videu.
Krásné šití přeji.
Nezapomeňme se dobře změřit, ať znáte svoji velikost:
Pravčická brána je u nás unikát, to znamená, že jinde v republice se s podobným jevem nesetkáme. Už jsem ji na blogu představila ZDE. Dnes se zaměříme na poznatky vědců, kteří
přišli na to, jak ona a jí podobné útvary vznikly a vznikají.
Pravčická
brána je symbolem Českého Švýcarska.
Sedimenty (usazeniny) na území Českosaského Švýcarska se ukládaly v období svrchní křídy v druhohorách(Svrchní křída je geologické období v době před cca 100 až 66 miliony let).
V tomto období se zde vyskytovalo moře, které bylo v této své severní
části poměrně mělké. Ukládaly se zde především křemenné pískovce. Tam podstatnou část zrn tvoří křemen, který je tvrdý. Někdy došlo k prohloubení pánve (zvýšení mořské hladiny) a ukládaly se naopak prachovce,
které tak dnes oddělují pískovcové vrstvy. Samotná brána je tvořena
jizerským souvrstvím, které se ukládalo od středního do počátku
svrchního turonu
a nabývá mocnosti od 350 do 420 metrů. (Turon je druhý nejstarší chronostratigrafický stupeň oddělení svrchní křídy).
Šikmé zvrstvení pískovcových vrstev ukazuje na převládající jihovýchodní směr mořských
proudů, na rozdíl například od západního proudění patrného na skalách
bělohorského souvrství (například ve Hřensku). Po ústupu moře se na erozi a odnosu materiálu podílelo více faktorů.
Především to byla hloubková říční eroze, která vytvořila strmé skalní
svahy. Horniny byly následně vystaveny zvětrávání,
došlo k odnosu jejich méně pevných částí, a tím ke vzniku různých
útvarů pískovcového reliéfu. Při formování skalní brány nejprve došlo k
vytvoření tzv. skalní zdi postupným opadáváním kusů pískovce a skalním
řícením podél souběžných puklin v pískovcovém masivu. Ve spodní části
zdi potom z obou stran vznikl převis, který se dále postupně rozšiřoval
ve směru nahoru a do stran, až došlo k úplnému proděravění zdi. Ostré
hrany zbylé po opadu materiálu jsou časem zahlazovány zvětráváním
(solným či mrazovým) nebo bioerozí.
Naši vědci přišli na to,
jak takové skalní útvary vznikají. Výsledky výzkumu zveřejnil časopis
Nature Geoscience. Z toho jsem čerpala. V rozhovoru s Václavem Rokytou výzkum popsal jeden ze
členů vědeckého týmu Michal Filippi z Geologického ústavu Akademie věd
České republiky.
Pravčická brána na Děčínsku a další podobné
skalní útvary vznikly tak, že se skály samy zbavovaly zbytečné váhy.
Zjistil to česko-americký tým odborníků vedený českými vědci z
Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Akademie věd.
Michal Filippi
Vaše zjištění je jistě zlomové a unikátní, ale co si my laici máme
představit pod tím, že se Pravčická brána a další útvary samy zbavovaly
zbytečné váhy?
„Je potřeba říct, že ten výzkum probíhal
dlouhou dobu a byl založen na mnoha experimentech, takže každé krátké
vysvětlení je složité. Když to ale nějakým způsobem zkusím: jde o
pískovec, který nemá tmel, což je případ mnoha pískovců v České
republice a především unikátního pískovce ze Střelče v Českém ráji.
„Když se tento pískovec stlačí, má speciální vlastnosti a je odolný vůči
erozi. To znamená, že když je stlačený, eroduje se těžce, když je
nestlačený, eroduje se lehce. V případě, že porušíte stlačený pískovec,
který je stlačený svou vlastní vahou, svým nadložím, a porušíte ho
nějakým zlomem nebo jinou diskontinuitou, pískovec obteče tuto poruchu
přenosu tíhy. A část pískovce, která není zatížená, se lehce eroduje
vodou, větrem, zvětráváním a dalšími procesy. Je možno říci, že tvary
závisí na zatížení a porušení přenosu tíhy."
Dá se říct, že se ty pískovcové skály chovají inteligentně?
"Obrazně
to říci můžeme. Mnohé známé tvary, jako Pravčická brána a jiné brány,
skalní hřiby a sloupky, už jsou zakódované ve skále pouze tím, že je
stlačená a nějak porušená tektonickými poruchami. Tím, že eroze může
působit jen někde, kde skála dovolí, vytváří tvary, které už tam jsou
vlastně definované."
Simulace vzniku Pravčické brány, foto: ČT24 / časopis Vesmír
Kolik takových skalních útvarů podobných Pravčické bráně vůbec najdeme?
"To
je právě zajímavé a tím ten výzkum nabyl velice rychle na známosti,
protože ty skalní útvary jsou běžné prakticky v každé oblasti na světě,
kde se nacházejí pískovce. Můžeme je sledovat u nás, naše země je bohatá
na pískovcové krajiny. Můžeme je vidět v Německu, Belgii, Francii.
Nejznámější je samozřejmě národní park Arches v americkém Utahu, kde
jsou pískovcové fenomény mimořádně pěkně dochované. Ale také je najdeme
třeba v Jordánsku a dalších zemích. I proto výzkum zaujal spoustu lidí ze
spousty zemí."
Vy jste zmínil, že ten výzkum byl
dlouhodobý, jak dlouho přesně trvala a jak se bude vyvíjet dál, pokud v
něm budete pokračovat?
"Předně je potřeba říci, že, jako mnoho
výzkumů, také tento výzkum začal vlastně náhodou. Kolega Jiří Bruthans
se začal tomuto jevu věnovat jako první právě v tom lomu Střeleč si toho
všiml náhodou. Postupně se tomu začali věnovat další lidé a dospělo se k
oné myšlence. Ty aplikace směrem do základního výzkumu, do geologického
nebo i technického, protože tohle bude zajímat i mechaniky hornin,
geotechniky atd. My to samozřejmě nemůžeme teď předpovědět, ale myslím,
že právě směrem do té geomechaniky ta nějaké aplikace bude a je jen
otázka času, kdy se nějaký aplikovaný výzkum na toto téma objeví."
Neustálý pohyb a metody měření Pro
pochopení, jak brána funguje, je potřeba znát její stavbu. Oproti
nejznámějším skalním branám světa není Pravčická brána monolitickým
tělesem, ale sestavou skalních bloků oddělených prasklinami a puklinami
v pilířích, na kterých leží masivní mostní těleso trámce brány. Ač se
nám to pouhým okem nemusí zdát patrné, jsou jednotlivé bloky Pravčické
brány v neustálém pohybu. Mezi bloky probíhají drobné deformace
a vychylování, které mají rozdíl mezi letními a zimními hodnotami až 3
milimetry (Vařilová et. al 2014). To bylo ověřeno při kontrolním
monitoringu deformačního chování blokové stavby brány provozovaném
skalní četou. Křivka měřených pohybů má v ideálním případě tvar
sinusoidy, veškeré pohyby a deformace se periodicky vracejí
a neprojevuje se žádná nevratná změna. Sledování blokové stavby
se provádí dilatometricky ručně a také automaticky. Takto lze sledovat
aktuální stav blokové stavby Pravčické brány a to jestli jako celek je
kompaktní a stabilní.
Měření geologickým radarem a interpretace výsledků, zóny nejvyššího napětí. Archiv Správy NP České Švýcarsko
Dilatometrické měření je nejdéle
provozovaným kontrolním sledováním stavu Pravčické brány, ale není ani
zdaleka jedinou používanou metodou. Vzhledem k tomu, že se jedná
o národní přírodní památku, je nutno veškeré průzkumné metody volit tak,
aby nedocházelo k nadměrnému poškozování jejího přirozeného vývoje.
K tomuto účelu se hodí zejména různé metody geofyzikálního průzkumu
a dálkového průzkumu země. Na Pravčické bráně byly využity zejména
geologický radar, elektro-rezistivní tomografie nebo seizmická
tomografie. Dále byla brána skenována pomocí pozemního laseru,
pomocí dronu s přesným geodetickým polohováním byla fotogrammetricky
nasnímána a také byl takto pořízen její termometrický snímek.
Termometrie Pravčické brány pomocí dronu. Archiv Správy NP České Švýcarsko
První ze zmíněných metod je geologický
radar, který vysílá do země elektromagnetické vlnění a registruje odrazy
vln od geologických vrstev, puklin a jiných rozhraní, odlišných svými
geoelektrickými vlastnostmi, jako je měrný a vlnový odpor nebo
permitivita. Metoda byla použita pro základní zmapování průběhu hlavních
vrstevních ploch a otevřených puklin, které mohou být nebezpečné pro
stabilitu skalního útvaru a pro definování blokové stavby brány.
Pomocí metody měření šíření seizmických
vln je možno zaznamenat napjatost a geomechanický stav horninového
masivu a ověřit napjatost v dílčích blocích a chování v celém masivu.
Základní profil geofonů pro registraci seizmických vzruchů sleduje
trámec brány. Seizmické vzruchy byly bráně udíleny údery kladiva
do gumové podložky, aby bylo zabráněno nadměrnému poškozování povrchu
Pravčické brány. Právě touto metodou bylo v poslední době mezi
měřením provedeným v roce 2008 a 2016 zaznamenáno zvýšení seizmických
rychlostí při povrchu trámce, což pravděpodobně znamená zvýšení napětí
v hornině (Beneš 2016). Tento trend bude nutno dále sledovat.
Seismický model Pravčické brány.Archiv Správy NP České Švýcarsko
V nedávně době byla Pravčická brána
prozkoumána i pomocí dálkových metod, byla snímána laserově,
fotogrammetricky a termometricky. Je k dispozici podrobný digitální
model povrchu brány nebo fotorealistický model. Velice zajímavé výsledky
přinesla letecká termometrie pomocí dronu. V podzimních studených
měsících roku 2016 byla brána snímána, před vlnou největších mrazů, pro
zjištění vlhkosti v povrchových partiích brány. Teplota vzduchu byla
-2,7 °C a na skalním masivu byla měřena teplota okolo 0,3 °C. Měření
bylo zaměřeno na teplotu v intervalu několika stupňů kolem nuly
v kladném i záporném smyslu. Během letu bylo pořízeno přibližně 2000
snímků radiometrických fotografií ze vzdálenosti 15 až 40 metrů a ty
byly položeny na připravený model brány. Na povrchu brány byly takto
detekovány zóny s vyšší vlhkostí a v pozdějších týdnech byl předpoklad
potvrzen vznikem ledových rampouchů a ledopádů.
Sledování pokračuje, zřícení akutně nehrozí
K ochraně
přírodního výtvoru Pravčická brána už v tuto chvíli nelze uskutečnit
žádný další krok, zákaz vstupu výrazně pomohl zachování tohoto cenného
skalního útvaru. Byly sice nápady například na impregnaci povrchu brány
nebo její fixaci, ale podobné zásahy by mohly bráně spíše uškodit.
Impregnace povrchu by pravděpodobně pouze zintenzivnila opad zralé
krusty a fixace by mohla narušit blokovou stavbu a tím přispět fakticky
k jejímu zřícení. Jediné, co se dá smysluplně udělat, je pokračovat
ve zkoumání brány a díky nabytým zkušenostem vyhodnocovat budoucí
situace. V tuto chvíli a v blízké budoucnosti pravděpodobně ke zřícení
Pravčické brány nedojde, ale určitý stupeň rizika zde existuje.
V současnosti je sledována dynamika blokové stavby vnějšího pilíře
brány, kde naštěstí žádný významný nevratný jev, který by byl pro
existenci brány nebezpečný, není. Dalším nebezpečím je opadávání zralé
pískovcové krusty zejména z povrchu vnitřního pilíře, ale to
na stabilitu samotné brány nyní významný vliv nemá. Potenciálně
nebezpečné by však mohlo být prošlapávání, proto je zákazem vstupu
zajištěno, aby k tomu nedocházelo.
Pravčická brána a Sokolí hnízdo
K
Pravčické bráně patří výletní zámeček Sokolí hnízdo. Vybudován byl roce
1881 na místě chatrče z dubové kůry, která sloužila jako výčep. Původně
bylo Sokolí hnízdo využíváno k ubytovávání významných hostů zdejšího
rodu Clary-Aldringenů. Dnes je v prvním patře nachází muzeum národního
parku. V přízemí se dochovala stylová restaurace vyzdobená původními
malbami.
Je tady léto a začaly prázdniny, což pro některé může navodit otázku: Co podniknout? Jak příjemně vyplnit volný čas?
Jsou lidé, kteří jdou automaticky "k vodě" a mohou si vybrat koupaliště nebo aquaparky. Jiní zase spíše vyrazí do hor nebo do lesa.
Pak je tu, myslím, že velká skupina lidí, která ráda navštěvuje "památky". Však na mnoha blozích je to vidět. Mnozí tak mohou konstatovat "tam jsme už byli" nebo "to známe". Chci už na začátku prázdnin nabídnout projekt "Objevuj památky", kde si můžete vybrat nejen podle mapy kraj a jeho památky, ale i nabídku zajímavých akcí.
Klikněte ZDE a vybírejte podle vašich možností i zájmů. Nezapomeňte kliknout i na Motivační program , kde najdete zvýhodnění nebo třeba i něco vyhrajete. Ale podle mne je největší výhrou návštěva krásného místa a radost z výletu! 👍