Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 30. června 2023

Toulky českou minulostí: 129. schůzka: Příběh nevlastního bratra

 

Na 129. schůzku Toulek českou minulostí se dostaví muž, který dostal při křtu stejné jméno jako jeho nevlastní, o 21 let starší a nesrovnatelně slavnější bratr. Vévoda Václav. Mezi Lucemburky natolik zajímavá osobnost, že stojí za to schůzku s ním nepromeškat.

Z ničeho se tak neraduji,
má paní, jako že vás mám,
a nechci víc, to přísahám.
Až bouře je, ať větry dují,
navždycky budu patřit vám.
Z ničeho se tak neraduji,
má paní, jako že vás mám.
Neopustím, co potřebuji,
vždyť blaho nejvyšší, jež znám,
toliko u vás nalézám.
Z ničeho se tak neraduji,
má paní, jako že vás mám,
a nechci víc, to přísahám.

To byly jeho verše, Václavovy. Narodil se Janu Lucemburskému jako osmé dítě, ale zároveň jako první. První v druhém manželství s Beatrix Bourbonskou. Že by byl jeho start do života zrovna nejšťastnější, to se říct nedá. "Dne 25.února 1337. roku porodila královna Beatrix v Praze syna, k veliké jeho radosti," uvádí ve svých Dějinách František Palacký, "ale kromě krále zdálo se, že nikdo v Čechách se netěšil události té." Důvody, proč to tak bylo, tady už padly: Češi prostě měli rádi svého prince Karla a princeznu Blanku a jejich prvorozenou Markétu a dávali to té "cizí" královně najevo. "Z té okolnosti, že rodičové synáčkovi tomu na křtu dali jméno Václav, nehovící valně franským jejich zálibám, dá se souditi, že snažili se uvésti prvorozence svého do přízně v národu českém." Nejtvrději to ten "národ český" vyjádřil při Beatricině korunovaci. Proběhla za okázalého nezájmu. "Netečnost lidu vystoupila tu ještě více najevo a žádné korunování v Čechách neslaveno nikdy s menší oslavou a menším veselím, nežli toto." Beatrix odjela do Francie a malého Václava nechala v Praze s kojnou.

Když byly Václavovi tři roky, porazili Angličané Francouze ve velké námořní bitvě u Sluis. Král Jan tím pádem počítal, že bude zapotřebí jeho plného nasazení v nastávajících bitvách na západě. Byl si vědom vážného rizika a tak složil závěť. Stalo se tak v době, kdy (snad) přičiněním slovutných lékařů montpellierských oslepl i na druhé oko. "Neštěstí toto v mysli jeho způsobilo dojem hluboký a trvalý; ještě téhož léta uložil svou poslední vůli, kterou nicméně později zase ještě měnil." Nejstaršímu Karlovi odkázal Čechy, Budyšínsko a Zhořelecko, mladšímu Janu Jindřichovi markrabství moravské, a Václavovi hrabství lucemburské s tím, že po dobu jeho nezletilosti budou spravovat zemi lucemburská šlechta a města prostřednictvím volených správců a důchody budou poukazovat ovdovělé královně. Za další tři roky (to bylo malému Václavovi šest) začal tatík pomýšlet na jeho ženitbu. V otcových úvahách vystoupil jako možný nápadník dcery římského císaře Ludvíka Bavora. "Bylo mezi českým králem Janem a Ludvíkem Bavorem ujednáno, že týž Ludvík dá svou dceru a 240 000 hřiven stříbra věna Václavovi, poslednímu synovi českého krále."

Václava měl král Jan ze všech svých dětí nejraději; určitě mu chtěl připravit tu nejlepší budoucnost, ale neméně mu šlo o to stříbro. "Když se o té věci dozvěděl Karel, velice se mu to nelíbilo a napsal otci, že utrpěl-li Jan od Ludvíka Bavora bezpráví, proč dává otec v zadostiučinění přednost jinému synovi, totiž Václavovi, jemuž nebylo žádné bezpráví učiněno?" Tím myslel své mladšího bratra Jana Jindřicha, kterému vzali Korutany a ještě ho navíc vyhnala manželka Markéta Pyskatá. Všechno to byla součást politického handlování než vážný plán, protože Lucemburkové se vzápětí pod papežskou patronací postavili proti Bavorovi a po Ludvíkově koruně sahal Janův syn Karel. Pak Václavovi otec zahynul, jak dobře víme, v bitvě u Kresčaku. Bylo mu padesát, jeho synkovi Václavovi necelých deset.

Bůh chraň jí před nudou a zlem,
tu lásku, jež mou duši sytí.
Poněvadž mne má v srdci svém,
Bůh chraň ji před nudou a zlem.
Své přáním na mou věru, jsem
ochoten i ctí zaplatiti.
Bůh chraň jí před nudou a zlem,
tu lásku, jež mou duši sytí.

První kapitola života nejmladšího člena lucemburského rodu byla uzavřena. Druhá začala zásnubami, tentokrát od nich nikdo neucukl, které vyjednala maminka Beatrix, a to s vévodou brabantským. Brabantsko... tato země je dnes jednou z belgických provincií. Po řadu let byl Brabant v nepřátelství s Lucemburskou. Spolu s Flandry, Hennegavskem a Holandskem patřilo ke svazku zemí, které stranily Anglii. Pro Francii znamenala tato koalice dost velké ohrožení, protože to vytvářelo pro anglické vpády na pevninu jakési předmostí. Zásnuby proběhly, když bylo snoubenci deset, na svatbu si však počkal až o patnácti. V té době bylo nevěstě - třicet. Pokud mi to ještě dobře počítá, tak měla o patnáct víc, když si Václava brala, bylo jí jednou tolik než jemu. Jmenovala se Johanna neboli Jana Brabantská a nebylo to její první manželství. S hrabětem Vilémem, který byl švagrem jak anglického krále, tak i římského císaře, měla děcko, ale to brzy zemřelo. Ti dva žádné svoje potomky neměli. Václav snad dva levobočky, ale ti se nepočítají. Přesto ti dva spolu (sídlili většinou v Bruselu) žili šťastně. Zvali k sobě i jezdili do sousedních krajů na hony, na hostiny, masopustní veselice a taneční zábavy, hráli v karty a kostky, přijímali vzácné návštěvy (jako například kyperského krále), a proto k nejdůležitějším zábavám té doby patřily rytířské turnaje, máme doloženo, že i Václav se nezapomněl zúčastnit kdejakého klání ve vlastním i cizích vévodstvích; rovněž naslouchali výstupům, zpěvům a recitacím histrionů, jokulátorů a truvérů z blízka i zdaleka (v záznamech dvorních účtů se nalézají i výkonní umělci z českých zemí), a taky příležitostně pěstovali poezii. Tedy přesněji: Václav ji pěstoval, i když některé z jeho básniček jsou psány pro ženu.

Myslím-li na vás, radost mám
a zapomínám na bolest.
Pravdu, příteli, povídám:
myslím-li na vás, radost mám.
Ať kamkoli se zatoulám,
vždycky mi po vás teskno jest.
Myslím-li na vás, radost mám
a zapomínám na bolest.

"Dne 20. března 1354. roku povýšil Karel IV. rodný dům svůj, hrabství lucemburské na vévodství, i jmenoval nejmladšího bratra svého Václava prvním vévodou lucemburským. To ještě nebylo zdaleka všechno, čím pamatoval Karel na svého nevlastního bratra. Není divu, protože jejich vztahy, stejně jako všech dětí krále Jana byly k sobě navzájem velice dobré. Karel mu udělil právo jezdit při výpravách proti povstalcům po císařově - tedy po vlastním - levém boku a taky právo nosit za císařem říšský meč. Jmenoval ho arcičíšníkem (měl právo obsluhovat císaře vínem ve zlatých pohárech) a taky arcištolbou, a později dokonce generálním vikářem pro západní oblasti říše. Václav se podílel na bratrově horečném sbírání svatých ostatků, účastnil se sněmu a korunovace Karlovy druhé manželky Anny v Metách, kde při slavnostech "představoval osobnost českého pana krále," Karel ho ve své Zlaté bule nazýval "svým drahým, věrným a ve stálosti pevným bratrem."

Usmívejte se, lásko milá,
úsměv nás zachrání
před proradnými pomlouvači.
Vždyť jejich duše závistivá
vlastní zbraní se poraní.
Usmívejte se, lásko milá,
úsměv nás oba zachrání
Pak ani slova závistivá, nástrahy,
svědci falešní mne vyvést z míry nepostačí.
Usmívejte se, lásko milá,
úsměv nás oba zachrání před proradnými pomlouvači.

Život vévody Václava však nebyl zdaleka tak bezproblémový jako svět jeho rondelů a virelů. Do jeho vévodství vtrhl brzy soused. "Starý vévoda brabantský a limburský zemřel bez dědiců mužského pohlaví a nejstarší jeho dcera Johanna, nyní manželka bratra císařova Václava Lucemburského, prohlášena byla za dědičku Brabantu a Limburka jak od otce, tak i od stavu oněch zemí; Václav i Johann skutečně přijali slib člověčenství od obyvatelstva. Ale hrabě flanderský, Ludvík, manžel Johanniny sestry, kladl při tom takové požadavky, ježto, když lakomý Václav ani k sebeslušnějším výminkám svoliti nechtěl, nemohly než vésti k válce." Odpustíme si pátrání, čím si Václav zasloužil Palackého zmínku, jako že měl být lakomý, a raději se podíváme, jak si v tom válčení syn válečníka Jana Lucemburka vedl. Nevalně. V době, kdy se Václav s Janou veselili v Maastrichtu, porazil flanderský švagr Ludvík veškeré domácí rytířstvo, zabral Brusel, Lovaň a řadu dalších brabantských měst. Na Václava a jeho ženu čekal exil, naštěstí jenom jednoměsíční. Václav musel pronajmout svému švagříčkovi Antverpy, tedy svoje vůbec nejbohatší město.

Na tuto událost možná narážel klášterní kronikář, když připomínal: "Václav nebyl nejšťastnější ve svém podnikání." Anebo mu možná tanula na mysli jiná pohroma, kterás stihla lucemburského vévodu o 15 let později, při sporu s markrabětem jülišským. Příčiny neshod obou těch pánů nejsou tak úplně jasné. Podle většiny kronik přepadali jacísi cizí loupežníci kupce, kteří procházeli Jülišskem. (Faktická poznámka: Jülich je město v německém severním Porýní-Vestfálsku, mezi Kolínem a Cáchami.) Václav, jako generální vikář říše římské, jako takový odpovídal mimo jiné za bezpečnost cest, chtěl proti podobné zvůli zakročit. Nabádal prý k tomu markraběte, ten na jeho výzvy nedbal, a tak se Václav vydal do Jülišska sám. To je jedna verze. Podle druhé se tvrdí, že obě strany šly do bitvy s neobyčejně velkým množstvím vojska. Údaje kronikářských podání se sice liší, ale i taková střízlivá limburská kronika uvádí tři a půl tisíce lidí; některé zprávy ale říkají, že na bojišti zůstalo 8000 mrtvých. Ono asi nešlo ve skutečnosti jenom o nějakou trestnou výpravu, ale o boj proti zneužití těchto hord v zájmu Anglie. Nezapomínejme - pořád probíhala a ještě dlouho probíhat bude stoletá anglicko-francouzská válka. Ty loupeživé bandy, to byly původně anglické posádky dosazené na ty hrady, které pokořil při svém pochodu Francií anglický král Eduard. (Mimochodem - prý se na nich vyskytovala spousta nejenom z Němec, Brabantska a Holandska, ale i z Čech.)

Když došlo roku 1360 k dočasnému anglicko-francouzskému mírovému narovnání, tak se většina obsazených hradů vrátila do francouzských rukou. Okupační posádky byly rozpuštěny, ale žoldnéři, kteří si už náramně přivykli bezpracnému životu a drsné vojančině, se dali dohromady a vytvořili jakési samosprávné sbory. Jaká byla jejich pracovní náplň? Živily se tu loupežemi, tu příležitostnými službami, ke kterým se dávali různými pány najímat. Na konci 70. let hrozila zase další anglická invaze do Francie. No a v té době jülišský markrabě, tradiční spojenec Angličanů, shromáždil na svém území žoldácké hordy. V bitvě u Baesweileru padl výkvět brabantské šlechty. "A Václav, přemožen mnohými ranami mečů a šípů, byl a zajat a takřka rok vězněn na hradě Nynderke, nejpevnější hradbě nepřátel." Musel pomoci bratr Karel. Pohrozil markraběti soudem v Cáchách a Václav byl rázem na svobodě.

Ať v kterémkoli koutě světa,
vždy na vás budu vzpomínat.
Při panství svém, jež stál vzkvétá,
jak přítel vás chci míti rád.
S vámi je radost, bez vás slota,
jste moje léno, jste můj hrad,
bez vás jsem jako bez života.
Ať v kterémkoli koutě světa,
vždy na vás budu vzpomínat.
Jen k vašemu mé srdce vzlétá,
jen vás chci věrně milovat
a nedbám nic, že závist kletá
nás bude ovíjet jak had.
Ať v kterémkoli koutě světa,
vždy na vás budu vzpomínat.
Při panství svém, jež stál vzkvétá,
jak přítel vás chci míti rád.

Někdy v roce 1379 (to už byl císař a Václavův bratr Karel IV. po smrti) se princezna Anna, dcera římského císaře a českého krále brala s velkou družinou z Čech do Calais, odkud ji měli převézt přes kanál a potom slavnostně korunovat za anglickou královnu. Tento politický tah, který zařizoval ještě Karel IV., chtěli Francouzi na poslední chvíli překazit. Jejich loďstvo hlídkovalo při pobřeží La Manche s příkazem, aby Annu za každou cenu zajalo. Zasáhl však vévoda Václav. Prozřetelně zdržel svou neteř na svém dvoře, potom za ni intervenoval v Paříži a nakonec vymohl záruční listy pro bezpečnou cestu do přístavu i na moře. A to byl poslední významný Václavův čin v tehdejší hře vysoké politiky.

Vlastně předposlední. Poslední zpráva se týká lovaňských tkalců, kteří se vzbouřili, vyhodili oknem šestnáct rytířů a urozených pánů, a to rovnou na halapartny. Václav jim to nedaroval, vytrhl proti nim s početným vojskem a donutil je k nemilosrdné kapitulaci - zástupci města se museli dostavit s prosíkem, bosí a s nepokrytými hlavami, museli zbořit městská opevnění a vůdcové vzpoury byly navždy vykázáni z Brabantska. Na protest proti těmto trestům odešla většina tkalců do Anglie, což způsobilo značný úpadek města. V roce 1383 přesídlil Václav na lékařskou radu z Bruselu do Lucemburska (prý kvůli lepšímu povětří). Svěží vzduch mu však nepomohl a on tu ve svých 46 letech umírá.Podle jedné dost rozšířené verze to bylo na malomocenství - jeho tělo bylo prý poseto skvrnami a tkáň se na mnoha místech rozpadala. Možná, že odchod z Bruselu souvisel s nutností izolovat ho od ostatních lidí. Také Jana, která Václava jinak téměř vždycky a všude provázela, s ním tentokrát do Lucemburska nejela. Jiná zpráva tvrdí, že půl roku po manželově smrti nevycházela ze svých komnat. Zda ze smutku nebo kvůli izolaci, těžko dnes rozhodnout. Jistý trevírský kronikář jménem Browerus zapsal, že těžce nemocný Václav vyslovil přání, aby mu po smrti vyřízli z těla srdce a poslali je na důkaz věrné lásky Janě do Bruselu. To bylo poslední rytířské gesto "galantního vévody."

Pohřbili ho v cisterciáckém klášteře v místě zvaném Zlaté údolí. Hrobku z černému mramoru ozdobili bílou postavu a opatřili nápisem: "Zde odpočívá převýtečný a chrabrý princ Václav Český, vévoda lucemburský, brabantský, limburský a hrabě z Chiny, který zemřel roku 1383. v noci Početí Panny Marie. pros za něho každý, jenž Boha máš za štít."

Byla bych velmi potěšena,
kdyby můj přítel poznal sám,
s jakou úlevou přijímám,
že žádný z nás své srdce nemá.
Vždyť sám mi svoje srdce dal,
abych je dobře ochránila
a před tím, co působí žal,
abych je v schránce ochránila.
Milá mi byla tato změna
a od té chvíle v péči mám
srdce, s nímž všude chodívám,
sama jsou jako vyměněná.
Byla bych velmi potěšena,
kdyby můj přítel poznal sám,
s jakou úlevou přijímám,
že žádný z nás své srdce nemá.
Své vlastní srdce si pak vzal.
Já ráda se s ním rozloučila,
protože milý můj si přál,
abych s tím jeho zase žila.
Má radost je tak znásobena,
neboť své srdce ponechám
v hrudi, kde nemá místo klam
a kde já smím být spokojena.
Byla bych velmi potěšena,
kdyby můj přítel poznal sám,
s jakou úlevou přijímám,
že žádný z nás své srdce nemá.

Po smrti vévody Václava jeho poezie jako by se ztratila. Ony se jeho básně skutečně ztratily. Vědělo se sice, že Václav byl nejen podporovatelem potulných i nepotulných minstrelů, histriónů, žakéřů a muzikantů, ale také že on sám skládal básně. Ano, o tom se vědělo ze zprávy jeho současníka, básníka a kronikáře Jean Froissarta, který patřil celých 16 let mezi vévodovy nejoblíbenější chráněnce. "Sepsal jsem tento rytířský román Méliador na žádost a pro rozjímání svého laskavého a dobrého ochránce," uvedl Froissart ve svých Kronikách, "a zařadil jsem do něj všechny písně, balady, rondely a virely, které šlechetný vévoda svého času složil." Problém byl ovšem v tom, že rukopis páně Froissartova románu byl nezvěstný. Teprve začátkem minulého století ho objevil a identifikoval francouzský literární historik Auguste Longnon. V tom románě bylo schováno 79 básní, přesněji: 11 balad, 16 virelů a 52 rondely. S těmi pětasedmdesáti básničkami vypadá Václav jako trpaslík vedle svých současníků. Například takový Guillaume de Machaut složil víc než 82 000 veršů, o něco mladší Eustache Deschamps celkem 1400 básní. Jenom ten Froissartův román, o které byla řeč a do kterého byly vsunuty Václavovy básně, má přes 30 000 veršů. Množství má sugestivní sílu. Vévoda Václav nebyl žádný velkým básníkem ani spisovatelem, ale malé místečko v dějinách literatury mu určitě patří.

Své písně skládal francouzsky, v řeči své matky a svých přátel. V zemích, kde vládl, však byla francouzština převážně pouze dvorskou řečí. Byl v nich cizincem, jako byl z jiných důvodů cizincem ve Francii. A tak ve všech dobových dokladech nacházíme jediný stálý přídomek pro tohoto lucemburského prince a básníka: Václav Český.

Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní.
V mé oddanosti není klam,
vemte dar, s nímž k vám pospíchám.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám.
Proto po pravdě přísahám:
když věrnost za vše uhlídám,
chci náležet vám do skonání.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní.

Zdroj: Josef Veselý

čtvrtek 29. června 2023

O krvi, dárcovství k Světovému dni dárců krve

 

Výročí měsíce mě inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Týká se každého člověka, ať už mu v žilách koluje krev kterékoliv skupiny, možná i modrá krev. 😊 
 
Možná i vy jste dárcem krve, možná jste dostali transfúzi (nebo někdo blízký). V mém případě to byla maminka, je to sice už hodně let, ale byly to pravidelné transfúze, po kterých se vždy cítila lépe. Tehdy jsem přišla s nabídkou, že krev daruji. Bohužel, těch hledisek, které musíte splňovat,  je hodně a já darovat krev nemohu. Takže z vlastní zkušenosti psát postřehy nemohu. 
 
14. června se  od r. 2005 připomíná Světový den dárců krve, který má zvýšit povědomí o potřebě zdravé, bezpečné krve a také je příležitost poděkovat dobrovolným dárcům. 
V tento den se totiž narodil držitel Nobelovy ceny Karl Landsteiner. Znáte toto jméno? Byl to rakouský biolog a lékař (patolog), který rozdělil typy lidské krve na A, B a C (dnes známé jako 0) a přišel i na to, že krevní transfúze provedená mezi lidmi stejné krevní skupiny nevyvolává hemolýzu čili pacientovi pomůže bez negativních vedlejších efektů. 
 
 Jan Janský (1902) 
prof. MUDr. Jan Janský, který se dožil jen 48 let (srdeční selhání)

MUDr. Jan Janský v r. 1907 prokázal existenci čtvrté krevní skupiny a představil přesnou klasifikaci skupin, objevil Rh faktor v krvi.
 

Nejčastější krevní skupina v evropské populaci, tedy i v ČR, je krevní skupina A, kterou má zhruba 40% lidí; následuje ji skupina 0, kterou má asi 36%  lidí. Méně časté jsou krevní skupiny B cca 18%  a AB, kterou má zhruba 6%  lidí. Znak RhD nese zhruba 75 procent evropské populace, jsou tedy RhD pozitivní, cca 15 procent je RhD negativní. Jsou to údaje primáře Turka z Thomayerovy nemocnice.  Červené krvinky krevní skupiny 0 a plazmu skupiny AB může dostat prakticky každý, nejčastěji chybí dárci krevní skupiny 0, zejména 0 negativní.

https://www.nemocnicepk.cz/photo-pg-2857-1800-.png https://www.nemocnicepk.cz/photo-pg-2856-1800-.png

Zájemce o darování by si měl ověřit, zda krev jeho krevní skupiny je zrovna v danou chvíli na daném místě potřeba většinou to mají transfuzní stanice na webu.

Jaká je historie transfúzí?  Již na začátku 18. století zkoušeli léčit lidi převodem zvířecí krve. Obvykle nešlo o náhradu ztracené krve, ale o akce typu "pokus-omyl" a mnohem častěji "omyl. První pokusy o cílenou léčbu ztráty krve prováděl v Anglii na začátku 19. století porodník James Blundell

Ještě na začátku 20. století byla transfuze heroickým výkonem, kdy šlo o přímý převod ze žíly do žíly. Od 1. světové války se začalo dbát na krevní skupinu AB0 systému, v Čechách to bylo až od druhé světové války. Koncem 30. let se začalo využívat protisrážlivého působení kyseliny citronové a začaly vznikat krevní banky a registry dárců nesrážlivá krev byla odebírána a uchovávána ve skleněných lahvích a dodávána na chirurgická pracoviště.

PLASTOVÉ VAKY NA KREV PŘIŠLY POZDĚJI

Krev se začala odebírat do plastových vaků až koncem 70. let ve světě. To umožnilo lepší oddělení jednotlivých složek. V České republice byly odběry do vaků zavedeny až v 90. letech. Od té doby se prakticky veškerá odebraná krev zpracovává na jednotlivé složky - červené krvinky, plazmu, krevní destičky a velkou část plazmy pak zpracovává farmaceutický průmysl na řadu nezbytných léků. Každý dárce prospěje řadě příjemců.

https://www.ordinace.cz/img/articles/16b9/darovani_krve.jpg

Co všechno obnáší dárcovství?

Krev mohu darovat, pokud:

» je mi 18 ­- 65 let
» vážím alespoň 50 kg
» netrpím vážnější alergií
» neprodělal jsem zánět jater, nebo jiné onemocnění jater
» neprodělal jsem zánět ledvin, netrpím chronickým onemocněním ledvin
» neměl jsem toxoplazmozu, tularemii, brucelozu
» netrpím onemocněním srdce a cév (infarkt, srdeční vada, vysoký krev.tlak)
» netrpím vážným kožním onemocněním
» neměl jsem malárii ani jinou tropickou nemoc
» neprodělal jsem pohlavní nemoc (kapavka, syfilis)
» neprodělal jsem TBC
» netrpím vředovou nemocí žaludku, ani onemocněním žlučníku či slinivky
» neměl jsem tyfus, paratyfus
» netrpím revmatickým onemocněním
» netrpím zvýšenou krvácivostí (z nosu, dásní)
» nemám onemocnění nervového systému (epilepsie, roztroušená skleróza)
» neprodělal jsem zhoubné onemocnění
» v pokrevním příbuzenstvu nemám výskyt Creutzfeldt-Jacobovy nemoci

» neprodělal jsem žádnou transplantaci orgánů
» nejsem alkoholik
» nebyl v posledních 28 dnech v některé evropské či jiné zemi s výskytem koronaviru nebo
» nebyl v kontaktu s osobou, která v posledních 28 dnech byla v takové zemi nebo měla či má projevy onemocnění dýchacích cest.
» nejsem HIV-pozitivní, ani nepatřím do tzv. rizikových skupin (promiskuitní způsob života, nitrožilní narkomani, pohlavní styk mezi muži v posl. roce)

Dále musím splňovat tyto podmínky:

» nejsem právě nemocen
» v posledním půl roce jsem nebyl v kontaktu s vážnou nakažlivou nemocí (žloutenka, TBC, pohlavní nemoci, malárie)
» v posledním půl roce jsem nebyl na operaci
» v posledním půl roce jsem neabsolvoval mimo zdravotnické zařízení akupunkturu, piercing nebo tetováž
» v posledním měsíci jsem neužíval antibiotika
» v posledním měsíci jsem neměl přisáté klíště
» v posledním týdnu mi nebyl trhán zub
» u žen: nemám právě menses, nejsem těhotná, od posledního porodu uplynulo aspoň půl roku
» nejedl jsem v posledních 14 hodinách žádné jídlo obsahující tuk (není však vhodnéhladovět ­ jezte jídla bez tuku, pijte dostatek nealkoholických nápojů)

Uvedené podmínky platí "v zásadě". Vhodnost konkrétního člověka pro darování krve posoudí individuálně lékař na transfúzní stanici.

Jaké zásady dodržovat před odběrem?

  • Den před odběrem vypijte dostatečné množství nepřeslazených nápojů (čaj, káva, ovocné šťávy, džusy, minerálky).
  • Večer před odběrem a ráno v den odběru nejezte tučnou stravu. Večeře s nižším obsahem tuků: omezte těžce stravitelná jídla a jídla s vysokým obsahem tuků (smažená jídla, tučná masa, uzené ryby, houby, vnitřnosti, majonézové saláty, ...).
  • 14 hodin před odběrem nepijte alkoholické nápoje.
  • Důležitý je také dostatečný odpočinek a spánek.
  • Na odběr nechoďte nalačno. Ráno před odběrem posnídejte lehkou stravu a vypijte dostatek tekutin.
  • 6 – 12 hodin před odběrem by se nemělo kouřit.

Co vzít s sebou k odběru?

  • průkaz totožnosti
  • kartičku pojištěnce
  • legitimaci dárce krve (opakovaní dárci)

Jak probíhá odběr krve?

  • Odložíte si věci v šatně a dostanete dotazník dárce.
  • Sestra zaznamená vaše údaje.
  • V laboratoři vám bude odebrán vzorek krve k předodběrovému vyšetření (analýza trvá asi 5 minut).
  • Lékař zkontroluje vyplněný dotazník a posoudí váš zdravotní stav.
  • Občerstvení před odběrem – dostanete pečivo a nápoj.
  • Vlastní odběr krve.
  • Občerstvení po odběru – nápoj a drobná sladkost.
  • Dostanete omluvenku do zaměstnání, potvrzení na odečet daní a stravenku.
  • Vyzvednete si své věci v šatně a odcházíte.

Standardně se odebírá 450 ml krve a samotný odběr trvá 5-10 minut. Celková doba strávená na transfuzním oddělení při darování plné krve je asi 50 – 100 minut.

Každá osoba dědí krevní skupinu po některém ze svých předků, ale jeho krevní skupina se nemusí shodovat s matkou ani otcem.
Ačkoli se to může zdát k nevíře vzhledem k tomu, co všechno umíme v současné době uměle vyrobit nebo alespoň věrně napodobit, v případě krve to tak bohužel není. Krev je pro nás naprosto nezastupitelná a nenahraditelná, současná věda ji uměle vyrobit neumí. Právě proto je dárcovství krve tak nutné a potřebné.  
Zdroj: denik.cz, www.zdrave.cz, wikipedie

středa 28. června 2023

K výročí: Žofie Chotková změnila život arcivévody Ferdinanda

 

Možná znáte tuto knihu: 


Název knihy hovoří za všechno. Dnes si připomeneme, co je to morganatický sňatek.

Jméno Žofie Chotková (von Hohenberg) je známé. Možná "díky skandálům", i tak by se to dalo nazvat. Vždyť navzdory císaři pánu změnila život arcivévody Ferdinanda. A zemřela s ním. "Sedm kulí v Sarajevu" - pamatujete? Dnes uplynulo přesně 109 let od události, která roztočila "kolo dějin" tak, že brzy vypukla 1. světová válka, v té době nazývaná Velká válka. A tohle už za připomenutí stojí!
 
Jaká byla Žofie Chotková? Krásná, štíhlá, hnědooká a vzdělaná. Celým jménem Žofie Marie Josefína Albína Chotek hraběnka z Chotkova a Vojnína, ale co je nejdůležitější, naprosto uchvátila prince. To nebyl lecjaký princ, byl to následník trůnu. A to i přesto, že už v té době není nejmladší. Tedy ta hraběnka. Být tehdy v šestadvaceti letech neprovdaná, to je za Rakouska-Uherska už na pováženou. Jak vidno, Františkovi Ferdinandovi (to je jméno toho prince) je to ale fuk. 

Kdy se následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este setkal s krásnou Žofií Chotkovou poprvé? To každého "zvědavce" odjakživa zajímalo, ale neví se přesně, kdy mu padla do oka. Mohlo to být někdy v letech 1888 – 1890, kdy se, coby voják sloužící v Praze, často stýkal s českou aristokracií, ke které Žofie patřila. Jisté ale je, že spolu protančili skoro celý večer na plese českého místodržitelství v září 1894. 

 
Obraz Žofie Chotkové z Konopiště

Žofie se narodila v německém Stuttgartu 1. března 1868 do rodiny někdejšího českého místodržitele říšského hraběte Bohuslava Chotka. Její maminka byla hraběnka Vilemína Kinská z Vchynic a Tetova. Celý rodokmen sahá až do 13. století. Taková rodina samozřejmě dbá na výchovu i vzdělání.

Žofie ovládala několik jazyků. Je katolička a umí vzorně pečovat o domácnost a je šetrná. Na hraběnku působí jako hospodyňka. Vzhledem k tomu, že Chotkové neoplývají velkým majetkem, ani to jinak nejde. Fakt, že se o ni zajímá sám d´Este je pro ni naprostým štěstím. František Ferdinand patří mezi Habsburky k nejbohatším. Jeho majetek se odhaduje na osm milionů zlatých. 

Následník trůnu se smí oženit pouze s příslušnicí panovnické dynastie. Mladí milenci se proto stýkají tajně. Příležitostí je ale málo. Franci, jak mu Žofie říká, proto přemýšlí nad tím, jak milou ubytovat poblíž Vídně, kde by ji mohl nenápadně navštěvovat. Díky shodě náhod zrovna arcivévodkyně Isabela z Croy, žijící v Bratislavě, hledá dvorní dámu a Chotková je vhodnou kandidátkou. Navíc má Isabela 6 dcer, návštěvy nejžádanějšího ženicha říše jsou tedy žádoucí. 

Nějakou dobu se zdá, že jeho vyvolenou je nejstarší arcivévodkynina dcera Marie Kristina. K prozrazení dochází v letovisku Opatija. Budoucí císař v koupelně zapomněl hodinky s dvojitým pláštěm, které skrývají Žofiinu podobiznu. Isabela vyvolá příšernou scénu, kterou Franci ukončí prohlášením: „Žofie je má nevěsta!“ 

To bychom měli, ale princ má před sebou nejtěžší úkol – představit svou vyvolenou císaři. Jeho osobní sluha Karel Mikula vzpomíná, že František Ferdinand chvíli přiznání dlouho odkládal, až koncem října 1898 se konečně odhodlá: „Tenkrát čekal následníka snad nejtěžší okamžik v životě, jel k císaři se zpovídat a prosit o povolení k svatbě.“ Císař je striktně proti: „Absolutně vyloučeno!“  Synovec ale nechce nic slyšet. Franz Josef mu dá na rozmyšlenou 8 dní, Franci trvá na svém. Panovník tedy prodlouží lhůtu na celý rok. Franci nechce povolit. Raději se vzdá trůnu!

K celé „aféře“ se vyjadřují šlechtické rody a rádci, dvůr, příbuzní, státní i církevní činitelé. Papež Lev XIII., ruský car Mikuláš II. i německý císař Vilém I. píší k císaři žádosti ve prospěch mladých milenců. Spor mezi císařem a jeho následníkem destabilizuje celou monarchii.

Franci na jaře 1900 píše strýci: „V tísni a strastiplné situaci, ve které se již dlouho nacházím, obracím se ještě jednou na otcovské srdce Vašeho Veličenstva s nejvřelejší prosbou… Manželství s hraběnkou je jediný prostředek, abych se stal tím, čím chci a musím být: mužem, který je věren svému povolání, šťastným mužem…“

 
„Příslušníci rodu Habsbursko-lotrinského se mohli oženit a provdat pouze za příslušníka jednoho ze 13 panovnických rodů, které v té době v Evropě žily. Habsburkové byli jedním z nich. A pokud zrovna nebyl volný partner, ženili a vdávali se mezi sebou. Představa, že by řekli ano někomu neurozenému, byla pro císaře Františka Josefa nepřijatelná.“ 

Franz Josef si možná vzpomene na své vlastní nepodařené manželství, v každém případě nakonec ustoupí.

Při audienci odpoledne 25. června 1900 neochotně svolí k morganatickému sňatku – tedy nerovnorodému manželství s přísně určenými pravidly. Žofie nedostane žádný z titulů, který by jí jako císařovně náležel, ani její děti nebudou mít v žádném případě právo na trůn! Franci celou dohodu potvrdí potupnou veřejnou přísahou v pravé poledne 28. června před celým habsburským dvorem shromážděným v Hofburgu. 

 
Zámek Zákupy

Svatba se konala 1. července v Zákupech, na zámku Franciho nevlastní matky Marie Terezy Portugalské, která ho vždy milovala jako vlastního. Kromě ní byly z habsburského rodu přítomny ještě její dvě dcery, jinak se účastnili Žofiini příbuzní a přátelé.

Před koncem slavnostní hostiny však přichází spolu s vzácným diadémem také telegram sdělující, že Franz Josef povýšil Žofii do knížecího rodu – stává se z ní tak kněžna Hohenbergová a její předepsané oslovení zní „knížecí Milosti“. 

Ani tak se ale Žofii nedostává patřičné úcty. Naopak – u dvora je stále ponižována, při oficiálních příležitostech nesmí sedět vedle svého manžela u jednoho stolu, nesmí s ním sdílet lóži v divadle, její postavení je horší než má nejmladší arcivévodkyně. I když jí později císař udělí titul vévodkyně, nic se nezmění. 

 
Když má našinec někoho rád, najde se vždycky v rodokmenu nějaká maličkost, která zakazuje manželství. Tak se stane, že u nás vždycky muž a žena jsou navzájem dvacetkrát příbuzní. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci a idioti. František Ferdinand d'Este

Přesto je manželství harmonické. A Žofi nejenže dělá svého manžela šťastným, ale také perfektně vede jeho domácnost. Děti se rychle za sebou narodí. Nejstarší Žofie, Max i Ernst jsou prý nejlépe a nejláskyplněji vychovávané „habsburské“ děti. Franci pro svou rodinku nákladně přebuduje zámek Konopiště. 

  
„Růže, tulipán, karafiát, každá z těch tří květin zvadne, kámen a železo se zlomí, jenom moje láska ne,“ napsal arcivévoda Ferdinand hraběnce Žofii 30. dubna 1894 báseň. Od té doby až do roku 1914 psal tuto báseň (v nepatrných obměnách) skoro na všechny dopisy pro ni.
 
 
Konopiště

Inspirovala ho k úvahám o reorganizaci a reformě říše. Podporovala ho na každém kroku, byla mu velkou životní oporou. Až do osudné neděle 28. června 1914, kdy byl v ulicích Sarajeva spáchán atentát. Zemřeli společně. 

 
František Ferdinand s manželkou vystoupili z vlaku v Sarajevu. 
 
 
Na své osudové jízdě v Sarajevu.
 
 
V těchto místech došlo k výstřelům, které byly osudné nejen pro Evropu, ale pro celý svět.

„Žofinko! Žofinko! Neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!“ byla prý, dle očitého svědka hraběte Harracha, který s nimi jel v tomtéž otevřeném voze, poslední slova arcivévody ke své milované ženě.

Těhotná Žofie pak zemřela jen o několik minut později, než on sám.

 
Posmrtné masky - Pochováni jsou bok po boku, v nově vybudované hrobce na zámku v Artstettenu.

zdroj: dvojka.rozhlas.cz

úterý 27. června 2023

Za ještěrkami a hady do olomouckých terárií

 

Nedávno jsem na blogu představila pavilon žiraf, budovu, kde jsou také nová terária.  Během covidu, kdy ZOO byla zavřená, začali rekonstruovat, výsledek mohou vidět návštěvníci, kteří jdou hlavně za žirafami. Terarijní zvířata jsou umístěna i nedaleko v nově postaveném pavilonu Kalahari. Terarijní expozice u žiraf vypadá jako  stěna s terárii. Varani mají parádní terárium i s vestavěným vodopádkem, který napodobuje jejich prostředí na březích řek severní Austrálie. 👍 Jakými vědomostmi musejí být vybaveni zoologové, aby vybavili terária podle potřeb chovanců!

Návštěvníci se tam mohou setkat s chameleonem pardálím, korovci jedovatými, varany Mertensovými, s několika druhy užovek, leguánky měnivými, arborikolními ještěrkami Gastropholis prasina - ty žijí na stromech, dokonce tu mají  šváby, bazilišky zelené, ale i hroznýše královského. Focení je tam samozřejmě přes sklo, a to v menším prostoru s osvětlením není jednoduché. 
 Zdroj: olomoucky.denik.cz, www.olomouc.cz 
 
 

 
Je typickým obyvatelem tropických deštných pralesů, kde většinu života tráví zavěšená ve větvích stromů a keřů. V pralese je výborně maskována.

Potrava: malí savci, ptáci, žáby
Hmotnost: 1,1-2,2 kg
Délka: 150-180 cm
 
 
Obývá okolí řek a jezer, aktivní je ve dne, v noci se ukrývá v norách, které mohou být hluboké i přes 3 m. Potravu si často vyhledává ve vodě, kde loví ryby, různý hmyz a další bezobratlé živočichy i drobné obratlovce.
 
Při páření se samec zakousne samici do krku, snáší okolo pěti vajec. Mláďata se vylíhnou po 70 dnech a jsou dlouhá 11–12 cm.






 
Krajty jsou hroznýšovití hadi dorůstající obvykle značné délky, ale druhy z tohoto rodu patří spíše mezi jejich menší zástupce. Také tyto krajty mají vyvinutou péči o vejce, která obtáčí svým tělem, chrání je a zahřívají, ale po vylíhnutí mláďat se už o ně nestarají. Rozšířené jsou v Indonésii a v australské oblasti. Dožívají se až 17 let.
 
Šváb syčivý 
 


Je jedním z několika málo druhů jedovatých ještěrů na světě. Toxin má poměrně silný, ale smrtelné případy otravy jsou velmi řídké. Jedové kanálky ústí při základnách zubů, proto většinou nebývá kousnutí tak nebezpečné jako uštknutí hadem, který jed vpravuje přímo do tkání. Dávka, kterou má v zásobě, by stačila k usmrcení až pěti lidí.


 

Toulky českou minulostí

Praha ... ve srovnání dnešních a dávných fotografií

Na staré fotografie měst mají své kouzlo. Tak které vybrat, aby se většina zorientovala? Fotografie si rozklikněte. Doplnila jsem to krátkým...