Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

úterý 31. srpna 2021

Příběhy slavných značek: Tesla


Při slově Tesla se nám vybaví jednotka indukce magnetického pole a pak možná střídavý proud nebo vysokonapěťový transformátor, rádio či bezdrátové dálkové ovládání, případně vize bezdrátového přenosu energie. Ale skutečný život inženýra a vynálezce se neskládá z čekání na den, kdy náhle změní svět a poté již následuje jen sláva a bohatství. Když se blíže podíváme na střídavý proud, tak Nikola Tesla vyhrál svoji válku mezi rozvody stejnosměrného a střídavého proudu... 👍

Dnešní značku jsem znala od útlého dětství, aby ne, když strýc pracoval v Tesle Rožnov a tak se při návštěvách o tom často mluvilo. V té době jsem o tom nepřemýšlela a sama jsem toto jméno zaregistrovala víc, než v hodinách fyziky, při návštěvě Prahy, kde je ulice jeho jména a Tesla tam má také památník: 

https://www.drobnepamatky.cz/files/2018/okres-hlavni-mesto-praha-obec-praha-ku-dejvice_51.jpg 

Motivem pomníku je stylizovaný „výboj“, tedy elektrický výboj jako hybná síla a základní kámen Teslových vynálezů a jako nástroj jeho proslulých prezentací, kdy mu byly tehdejší veřejností přisuzovány až nadpřirozené schopnosti. Bronzový odlitek s nápisem NIKOLA TESLA 1856 – 1943, je zevnitř prosvícený, sloužící zároveň jako večerní podsvícení plastiky. Rozměry jsou 270 x 495 x 225 centimetrů. Autory pomníku Nikoly Tesly jsou akademický sochař Stefan Milko a ing. architekt Jiří Trojan.

Monopolní výrobce především televizí a rozhlasových přijímačů v bývalém Československu původně nesl jméno po chorvatském géniovi Nikolu Teslovi. Ten ale soudruhům začal v 60. letech vadit, proto vymysleli tuto „geniální“ zkratku – TEchnika SLAboproudá.

Kdo byl Nikola Tesla? 

Dovíte se o něm v audiu, ale uvedu aspoň základní informace. Na foto v r. 1893:

Nikola Tesla byl geniální vynálezce srbského původu. Byl průkopníkem na poli fyziky především v té době začínající elektrotechniky. Mimo jiné vynalezl indukční motor a objevil vícefázový střídavý proud, který přispěl k všeobecnému rozšíření elektřiny. Je po něm pojmenována jednotka magnetické indukce tesla. 

Mimo jiné studoval  filozofii na Pražské Karlově-Ferdinandově univerzitě a pobýval v letech 1936–1937 v tehdejším Československu. Možná i proto jsem objevila ulici Nikoly Tesly v pražských Dejvicích. 

Cílem Nikoly Tesly byl bezdrátový přenos elektřiny, tedy možnost napájet všechny spotřebiče bez použití vodičů. Pracoval na využití a zdokonalení principů, na nichž je založen např. rádiový přenos (včetně televize), automobilové zapalování, telefon, nebo výroba a přenos střídavého proudu.


Historie jednotlivých předchůdců Tesly, jak ji známe, je mnohem delší.

Elektra

Jeden z prvních elektrotechnických podniků, který vznikl na území tehdejšího Československa v lednu 1921, výhradně s českým kapitálem. Škála jeho výrobků sahala od žárovek, elektronek, radiopřijímačů, přístrojů pro vojenské účely až po rozhlasové a televizní vysílače. Později se stal majetkem koncernu Philips. Zhruba ve stejnou dobu začaly vznikat společnosti, které se zaměřovaly na oblast telefonního spojení.

Elektromechanický závod

Vznikl v květnu roku 1919 a šlo o akciovou společnost, která byla majetkem bratranců Prchalových. Ti se zaměřovali na výrobu součástek pro československou poštu, licenční výrobu anglických radiopřijímačů a telefonních přístrojů, vyvíjeli i výrobu vlastních zařízení. Po deseti letech vstoupili do společnosti koncernu Ericsson, a tak továrna dostává nový název: Prchal, Ericsson a spol.

Telegrafia

Ještě o pár měsíců mladší akciová společnost, která vznikla z iniciativy ministerstva pošt a Živnobanky. Šedesát procent akcií v ní vlastnil stát. Společnost v mateřském závodě v Roztokách u Prahy a v pobočkách ve Velešíně a v Jablonném nad Orlicí vyráběla telefony a telegrafy. Když dosavadní prostory přestaly stačit, firma se přesunula do nového areálu v Pardubicích a výrobu rozšířila o telefonní ústředny, reléová zařízení a také zajišťovala budování telefonní sítě. Dál přišly na řadu radiopřijímače, elektronkové zesilovače, rozhlasové ústředny, rentgeny...

Microphona

V dubnu 1926 založili bratři Antonín a Ludvík Knotkové v Praze na Letné podnik s názvem Microphona, Bratří Knotkové, tovární výroba a zařizování telefonů. Na počátku 30. let přesídlili do Strašnic, přibrali výrobu radiopřijímačů a změnili název firmy na Mikrofona, Bratří Knotkové, telefonní a radiotechnická továrna. A když už bylo i v novém areálu těsno, založila továrna pobočku ve Valašském Meziříčí, kde se vyráběly i potřeby pro sluchově postižené.

Elektrotechna

V roce 1930 byla založena akciová společnost pro slaboproudou techniku Elektrotechna Praha. Sídlila v Karlíně v areálu po elektrotechnickém závodě Františka Křižíka a od počátku byla úzce propojena s koncernem Siemens-Halske. Vyráběla telefony, telefonní ústředny a další slaboproudá zařízení včetně zabezpečovacích zařízení pro železnice.

Radio Zenit Přelouč

Za dalším předchůdcem Tesly se podíváme do Přelouče. Tam v roce 1921 založil místní rodák, soukromý podnikatel J. V. Myslík-Hyršovský malou továrničku. Její původní název zněl Radiozávody Přelouč – J. V. Myslík-Hyršovský a spol.. Vyráběl vojenskou spojovací techniku a kromě ní i krystalky a sluchátka. Brzy přibral společníka a změnil název na Radio Zenit Přelouč. Ovšem nedostatek financí majitele koncem 20. let přinutil firmu odprodat německému koncernu Siemens-Halske.

A byl tu nový název – Radiotechna. A protože se radiopřijímače rychle dostaly do módy, nový majitel rozšířil areál i výrobu. Zpočátku přebral výrobu německé firmy Telefunken a přizpůsoboval ji vkusu českého zákazníka. Časem začal vyrábět i své vlastní typy přijímačů, od těch obyčejných až po luxusní skříňové modely, a dokonce i radiogramofony.

Televizor Ametyst je stále funkční (foto Šarounová, Č. rozhlas)

 

V Tesle se vyráběly i luxusní hrací skříně (foto Kobza, Č. rozhlas)

Tímto přístrojem mnozí u nás začali sledovat televizní vysílání: Tesla 401A - první československý televizor 1953 (foto Sauber, Wikimedia Commons) 

 

Orlík - jediný typ autorádia vyráběný v Tesle Přelouč

Radiopřijímač Tesla ve venkovském muzeu v obci Pořežany (foto Aktron, Wikimedia Commons) 

 

Radiopřijímač Tesla (foto Gruber, Wikimedia Commons)

 

Tranzistor T59 vyráběný pro Tuzex

 

Příručka magnetofonu B 115 (foto Pablosiux, Wikimedia Commons)

Soukromé muzeum sběratele Petra Schejbala v Přelouči mapuje kompletní sortiment pardubické a přeloučské Tesly (foto Kopecký, Č. rozhlas)

 

Od poloviny 30. let se montáží vysílačů dle dokumentace firmy Marconi začala zabývat Radioslavia a během války pak firma Mikrofona. Po 2. sv. válce se výrobou vysílačů zabýval i národní podnik Tesla (foto Národní technické muzeum Praha)

Kapesní rádio Tesla Zuzana (foto Juříček, Flickr)

 

Československý 8bitový počítač Tesla PMD 85-1 (foto Starý, Wikimedia Commons)

 

Magnetofon Tesla Sonet duo 

zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, Osobnosti.cz, internet 

pondělí 30. srpna 2021

Milostné legendy: Napoleon a Walewská - 5. díl Neviditelný císař


Pokračování 4. dílu Schönbrunnské intermezzo 

Maria Walewská opustila svého muže a nejdříve cestovala s Napoleonem všude, kam to šlo. Brala to jako vlastenecký úkol, protože po tzv. Trojím dělení Polska byl Napoleon jediný, kdo mohl Polákům pomoci obnovit jejich stát. Pro Napoleona byla ideálem ženy jemné, poddajné a ochotné splnit mu jakékoli přání. Když pracoval a neměl na ni čas, trpělivě čekala, četla si, nebo se zabývala ručními pracemi. Nejkrásnější chvíle spolu zažili na zámku Finckenstein.

Následovala jej i do Paříže a také do Vídně. Zde zjistila, že čeká s Napoleonem dítě. Napoleonova radost byla nezměrná! To však netrvalo dlouho, brzy začal uvažovat, jak se na to budou dívat Francouzi, potřeboval následníka z manželského svazku. V těhotenství se Walewská vrátila do Polska a zde také porodila Napoleonova syna Alexandra, kterého ale na Napoleonovo přání starý hrabě Walewski uznal za vlastního.

 

Sídlo Walewských ve Walewicích

Když pak Marie odjela i se synem do Paříže a dělala si naděje, že se s ní Napoleon ožení, vše už bylo jinak. Těhotenstvím Marie padly pro Napoleona poslední překážky k rozvodu s Josefínou, který Napoleon z důvodu neplodného manželství dlouho plánoval, ale záměr neuskutečnil, dokud si nebyl jist svou plodností. Josefína měla totiž dva syny z předchozího manželství. Napoleon rozhodl definitivně zrušit své manželství s Josefínou, samozřejmě uváděl, že tak činí ve státním zájmu. Měl sice dva nemanželské syny (Alexandra a Leona), ale potřeboval jako svého nástupce syna legitimního. Jakmile tedy Maria otěhotněla, rozhodl se manželství s Josefínou rozpustit, ale mladičkou Marii si ani přes tuto skutečnost nevzal. A dokonce ji přinutil, aby se k otcovství přihlásil její manžel.

 https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ef/Maria_Walewska_by_Fran%C3%A7ois_G%C3%A9rard.PNG  

Maria Walewska na obraze Françoise Gérarda

A začal se ohlížet po vhodné ženě, s níž by zplodil následníka. Sám prý uvažoval o několika možných nevěstách, klepal v Evropě na různé dveře. Ale většinou se dal na rychlý ústup, protože se mu žádná adeptka nelíbila. Měl velké nároky. Uvažoval i o Marii Walewské, tu jedinou miloval téměř jako kdysi Josefínu. Jenže - tímto sňatkem by si příliš své postavení v Evropě nevylepšil.

Uvažoval také o sestrách ruského cara Alexandra, kterého porazil u Slavkova, Kateřině či Anně. Car by možná ve jménu politických výhod  na tuto nabídku přistoupil, ale carevna – matka o tom nechtěla ani slyšet. Řekla, ať je tomu „Minotaurovi“ předhozeno dítě někoho jiného. Car přesto váhal. A v tento moment se chopil své příležitosti bývalý vyslanec v Paříži a rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Metternich. Domluvil sňatek Napoleona s dcerou rakouského císaře Františka I. Marií Luisou.

Také rakouský císař nebyl Napoleonem jako svým příbuzným nadšený, ale nakonec na Metternichovo naléhání souhlasil. Také ve státním zájmu.

Když se o těchto plánech dověděla Marie Luisa, nechtěla věřit svým uším. Bylo pro ni nepochopitelné, že by ji tatíček provdal za toho netvora, jehož jméno se donedávna nesmělo ve Vídni ani vyslovit. Každý se hned křižoval, když na něj došla řeč. A teď se měla stěhovat do Francie! Nakonec Marie Luisa tuto oběť jako poslušná dcera podstoupila. Dále bylo vše podle Napoleonova scénáře.

Marie Louise Empress.jpg

Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská  byla rakouská arcivévodkyně a po sňatku s Napoleonem I. francouzská císařovna.

Svatba v zastoupení se konala v augustiánském kostele ve Vídni. Hned po oslavách ve Vídni se Marie Luisa vydala na cestu, která se shodovala s cestou její pratety Marie Antoinetty. Stejně jako ona musela na hranicích odložit vše rakouské a stát se Francouzkou. Důvod jejího sňatku jí byl také znám, měla zajistit nejen mír s Francií, ale hlavně porodit Napoleonovi děti, nejlépe syny.

Maria si dělala naděje, že ji Napoleon pojme za ženu, ale sňatek ze státně politických důvodů nepřipadal v úvahu. Napoleon místo toho přiměl hraběte Walewského (m.j. i vysokým peněžním darem) k uznání otcovství dítěte. Mariin vřelý vztah k Napoleonovi přetrvával, třebaže císař po zbylou dobu své vlády z obav z kompromitace přerušil s Marií kontakty. Ta jej však za přísných konspirativních opatření navštívila na Elbě. Když připlula, všichni mysleli, že je to Napolenova zákonitá manželka Marie Luisa. Ta si však užívala se svým obdivovatelem hrabětem Neippergem a na Napoleona chtěla co nejrychleji zapomenout. Walewská  chtěla navštívit Napoleona i na Svaté Heleně, což však on odmítl. Začal být věrným manželem.

Na Josefínu i Marii pohlížel už jen jako na své dobré přítelkyně, i když ony obě ho milovaly dál celým svým srdcem. O Marii i syna se ale velmi dobře do budoucna postaral. Když se Josefína dozvěděla, že Napoleon ukončil svůj vztah s Marií, pozvala ji do Malmaisonu. Byly si obě povahově velmi podobné, a proto se nikdo nedivil, že se spolu spřátelily. Josefína si velice oblíbila i Mariina syna.

Jak to dopadlo s Napoleonem? Po tažení do Ruska, kde jeho armáda dostala pořádně za vyučenou, následovaly jen porážky ve velkých bitvách. Po bitvě u Waterloo skončil na ostrově Svaté Heleny, kde také zemřel.

Mapa Svaté Heleny

Ostrov Svatá Helena (122 km²) se nachází v jižním Atlantiku 1 930 km západně od břehu Angoly a 4000 km východně od Rio de Janeira. Má mírné i tropické podnebí. Ostrov se zapsal do historie zejména jako místo, kde byl internován Napoleon Bonaparte po své porážce u Waterloo v roce 1815; Britové ho zde drželi šest let až do jeho smrti v roce 1821.

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7c/16_Napoleons_exole_St_Helena_June1970.jpg 

Longwood House - Napoleonův dům

Zpočátku neměli Britové pro francouzského excísaře připravené vhodné ubytování, a tak se přechodně usídlil v zahradním domku „The Briars“ (Šípková růže) na pozemcích statku, jenž patřil anglickému velkoobchodníkovi Belcombovi. Zde se seznámil s šestnáctiletou obchodníkovou dcerou Betsy, jež mu byla i v pozdějších letech pobytu na ostrově vítanou společnicí a k níž pociťoval zřejmě víc než jen otcovskou náklonnost. Později se Napoleon přestěhoval do vily Longwood (na snímku). Své postavení snášel statečně, avšak lidé, kteří jej znali, pochopili, že to je jen maska. Velmi mnoho četl, jezdil na koni, chodil na procházky a diktoval své paměti hraběti de Las Cases.

Podmínky internace se rapidně změnily, když na ostrov dorazil nový guvernér sir Hudson Lowe. Ten se rozhodl, že jeho vězeň, kterého považoval jen za zajatého generála a nikoliv císaře, má moc svobody a tak se rozhodl vše změnit. Omezil proto možnosti Napoleonova  pohybu po ostrově, přidělil přímou vojenskou ostrahu, a silně omezil peníze určené na provoz císařovy domácnosti. Napoleon se začal bránit jediným možným způsobem jaký měl a to pomocí uplatňování podmínek, které mu byly stanoveny britskou vládou. Zahrnoval guvernéra malichernými dotazy ohledně protokolu a svých osobních výsad. Tento vzájemný spor však vyústil ve stále větší Napoleonovu izolaci a návštěvníci získávali jen stěží svolení k návštěvám. 18. března 1818 byla z ostrova - za odesílání tajných Napoleonových zpráv do Francie - Lowem vypovězena rodina Belcombeových a excísař se po ztrátě své mladé společnice stával stále zasmušilejším.

 https://faithpro.org/wp-content/uploads/2017/10/Napoleon-Bonaparte-fp.jpg

Po Loweových opatřeních se navíc začaly výrazně zhoršovat Napoleonovy životní podmínky. Dům začínal být vlhký, množily se v něm krysy, na tapetách se tvořila plíseň a následkem zimy, jež se zvyšovala nad únosnou mez, a kvůli níž byl nucen rozštípat i některý nábytek, trpěl ustavičným nachlazením a revmatismem. Takřka jedinými lidmi, s nimiž se v posledních dvou letech života Napoleon stýkal, byli kromě sloužících pouze korsický rodák a lékař doktor Antommarchi, maršál Bertrand a generál Montholon. S postupujícím časem se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval a osobně předpokládal, že trpí rakovinou žaludku. Občas o své nemoci vtipkoval: „Rakovina, to je Waterloo, které se dostalo dovnitř.“ Dne 13. dubna 1821, upoutaný na lůžku a trýzněn stále častějšími bolestmi, začal diktovat závěť, v níž rozdal své jmění, jež čítalo 200 milionů franků ve zlatě. Polovinu rozdělil mezi vojáky, kteří bojovali v řadách jeho armád, druhou půlku pak odkázal krajům, jež byly nejvíce postiženy válkami v letech 1814 a 1815. Testament dokončil v poslední chvíli, protože v dalších týdnech jej nemoc zmohla natolik, že nebyl schopen věnovat se materiálním záležitostem.

 https://magazin.aktualne.cz/klic-k-napoleonove-pokoji/r~1ec72cd654b211eba25cac1f6b220ee8/r~d8a7039454b011eb8972ac1f6b220ee8/

Třinácticentimetrový klíč, který zamykal dveře v domě na ostrově Svatá Helena v jižní části Atlantiku, na kterém byl od roku 1815 do své smrti internován někdejší císař Napoleon Bonaparte, šel do dražby. Podle Davida MacDonalda z aukční síně Sotheby's se klíč našel před časem "v obálce uložené v kufru v jednom skotském domě".

Do Skotska klíč přivezl voják Charles Richard Fox, který pobýval na ostrově Svatá Helena v roce 1821, kdy Napoleon zemřel. Předmět následně daroval své matce, která byla velkou obdivovatelkou bývalého francouzského císaře a to tak velkou, že mu do vyhnanství posílala sladkosti a knihy. Klíč k prodeji nabídli právě potomci Foxovy matky, kteří o jeho existenci dlouho věděli, až nedávno se jim ho ale podařilo objevit.

Ke klíči je připevněná cedulka, na které Charles Richard Fox píše, že sám klíč vzal z paláce Longwood House na Svaté Heleně po Napoleonově smrti. Datována je rokem 1822. 

Kniha "Poslední dnové císařovi na Ostrově Svaté Heleny", 1923

 https://antikvariat-brno.cz/upload/images/large/145417.jpg

A Maria Walewska? Po smrti svého legitimního manžela se Marie v roce 1816 provdala v Bruselu za generála Philippe-Antoine d´Ornano, Napoleonova bratrance. Manželé pak bydleli v Lutychu. Marie plánovala dokonce spolu s manželem navštívit Napoleona na sv. Heleně. Bohužel od porodu třetího syna se však její zdravotní stav prudce zhoršoval. Zemřela v pouhých 28 letech. Příčinou smrti byla urosepse, která byla komplikací urolitiázy v šestinedělí. Její a Napoleonův syn se zmítal mezi Francií a Polskem. Svými kořeny byl Polák, srdcem však Francouz. Stal se francouzským ministrem zahraničních věcí a se svým bratrancem, pozdějším císařem Napoleonem III., si dobře rozuměl.

 Philippe-Antoine d'Ornano

 Hrabě Philippe-Antoine d'Ornano byl francouzským generálem, pairem, maršálem a na sklonku života guvernérem Paláce invalidů v Paříži.

https://f.aukro.cz/images/sk1614116856342/d-ornano-marie-walewska-l-epouse-polonaise-de-napoleon-1938-fr-94002935.jpeg

zdroj: Žena IN, Wikipedie, foto internet

neděle 29. srpna 2021

Před sedmdesáti sedmi lety Ostravu bombardovala spojenecká letadla

 
Na dnešní den připadá výročí události, bohužel velmi smutné, o které jsem už v dětství slyšela od více lidí.
 
Jeden z nejčernějších dnů historie Ostravy začal krásně. Bylo úterý 29. srpna 1944. Blankytně modrá obloha napovídá, že bude hezký letní den. Jenže někdy okolo 10:30 hodin prořízlo klid kvílení sirén. Nic neobvyklého, americké bombardéry často přes Ostravsko směřovaly nad průmyslový jih okupovaného Polska. Na plané poplachy jsou všichni zvyklí.
Tentokrát však byla cílem náletu právě Ostrava - to nikdo nevěděl.

Nejtěžší nálet postihl Ostravu 29. srpna 1944, kdy v pěti vlnách udeřilo na město od jihu zhruba během jedné hodiny 400 amerických bombardérů typu B24 Liberator 15. letecké armády USA ze základny v jihoitalském Bari. Američané podnikali toho dne nejprve nálety na vedlejší klamné cíle, jejichž smyslem bylo odlákat pozornost německé protivzdušné obrany od hlavní skupiny letounů, která mířila na Ostravsko. Hlavním cílem měly být zdejší průmyslové závody.

Největší ostravskou tragédii 20. století  připomíná pamětní deska.  Jejím autorem je ostravský výtvarník Marek Pražák.

 

 

Letecký poplach byl vyhlášen v 10.45 hod. a skončil v 11.55 hod. Vlny bombardérů směřovaly od Výškovic přes Zábřeh, Vítkovice a Moravskou Ostravu k Přívozu.

Nejvíce byly z průmyslových objektů poškozeny Vítkovické železárny, koksovna Trojice na Slezské Ostravě, chemický závod Julius Rütgers v Zábřehu n. O. Na mnoha místech byly poškozeny telegrafní, vodovodní a elektrické sítě. Těžce byla zasažena také obytná zástavba, zejména v okolí Masarykova náměstí v Ostravě (střed města) a na několika místech v Zábřehu.

I přes značné škody nebyl ostravský průmysl nějak výrazně ohrožen. Ztráty na životech však nebyly malé, například v závodech Vítkovických železáren zahynulo při náletu 108 osob. Přímý zásah dostaly ve městě tři protiletecké kryty. Byl to kryt v blízkosti rourovny vítkovických železáren na Pohraniční ulici, v prostoru dnešního výstaviště Černá louka a kryt v haldě na Zárubku. Představte si kryt, kam spěchají lidé se ukrýt a jak to asi vypadalo po přímém zásahu. Svědkové popisovali, jak v okolí byly rozmetány části těl ... hrůza. 

Zcela zničeno bylo ve městě celkově 123 domů, dalších 1500 bylo poškozeno. Celkem zahynulo při náletu 409 civilních osob. Na Ostravsko dopadly stovky bomb. Bez přístřeší zůstalo 1 256 lidí. Byly zničeny budovy a známé objekty, jako třeba požární zbrojnice, Strassmanův pivovar, Středisko podnikatelů a Tatry Kopřivnice, Dělnická kolonie Šalamouna, obchodní dům Rix, Německý dům, obchodní dům Bachner, drogerie Kulík, dílny Glassner a jiné obytné domy.

Důsledky náletu v Zábřehu

Vzdušný úder nebyl prováděn cíleně, nýbrž tzv. kobercovým způsobem. To mělo za následek poškození mnoha civilních objektů. Z území dnešního obvodu Ostrava-Jih byl zasažen pouze katastr Zábřehu nad Odrou. Bomby dopadaly v objemu mnoha desítek kusů do zábřežských ulic, zejména do střední části Zábřehu.

V Zábřehu byla výrazně zasažena nemocnice, kdy přímý zásah dostalo chirurgické a interní oddělení. Největší počet lidských obětí si nálet vyžádal v zábřežských ulicích Hollarova (dnes V Troskách) a Karpatská. Tříštivá puma dopadla i do blízkosti farní budovy na ulici Závoří. Explodovala 5 m od budovy, zcela zdemolovala kůlny.

Proč byl Zábřeh tak poškozen? Bylo to dáno přilehlými průmyslovými objekty. V Zábřehu stála rozsáhlá chemička Julius Rütgers, cementárna, haly Vítkovických železáren (které jako celek byly cílem náletu). Chemičku Julius Rütgers zasáhlo 23 amerických bomb. 

Rütgersova továrna na zpracování dehtu v Zábřehu nad Odrou. Pohlednice z počátku 20. století. Foto: soukromý archiv rodiny Drastichovy.

Fotogalerie bombardování Ostravy 29. 8. 1944:

Pohled od hotelu Imperial do ulice 28. října. Obchodní dům Rix nedaleko náměstí dostal přímý zásah bombou | foto: Archiv města Ostravy

 

Bombou poškozený obchodní dům Bachner, později Horník

zdroj: Moravskoslezský deník

Toulky českou minulostí

Příběhy slavných značek: Pražská šunka

  V předvánočním období připomenu výrobek, který by se hodil i na vánoční pohoštění pro návštěvy. Je to naše Pražská šunka. V čem je ...