Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 31. ledna 2024

K vysvědčení: Do školy jsme chodili všichni

 

Dnes je den, který mají žáci rádi i neradi. Víte, že dnes se ve škole rozdává pololetní vysvědčení? Nedávno jsem tu měla článek o platu učitele před 200 roky. Můžete si přečíst, kdo tehdy vyučoval a jak celé to "školství" vypadalo.

Škola - základ života, se říkalo. Do školy jsme  chodili všichni, protože je to povinné. Je trestné to, když někdo neposílá děti do školy. Není to ve všech státech stejné, protože před lety jsem v rámci Adopce na dálku přispívala jedné dívce na to, aby mohla chodit do školy. Rodiče měla negramotné, tak aspoň ona aby prolomila tu bariéru a pak třeba už své děti vedla ke vzdělání. 

U nás víme, která osobnost za školní docházkou stojí. Byla to panovnice, z habsburských panovníků možná ta nejznámější - osvícená  Marie Terezie. Je známo, že měla 16 dětí. Byla to ona, kdo si uvědomil, že lidem by se mělo dopřát vzdělání. Vydávala patenty a jedním z nich byla reforma školství v monarchii, jejíž součástí bylo i území dnešní naší republiky. Takže Marii Terezii můžeme vděčit za to, že naši lidé mají přístup ke vzdělání a i když někdo brblá na školu, bez vzdělání by byl ztracen. Umíme číst, psát a počítat a hlavně máme přehled. To se hned pozná. 👍

 
Osvícená panovnice Marie Terezie s dětmi.

Doufám, že vzpomínkou na školu někoho neznechutím, protože já jsem chodila do všech škol ráda a jestli nebyly všechny dny podle mých představ - a byly i takové, nevadí, bylo to nakonec k mému prospěchu. Člověk nemůže být jako skleníková kytička a já vzpomínám na školu ráda. 

Chci představit školské reformy Marie Terezie, protože ona jistě věděla, jak je vzdělání důležité. To platí do dneška a nechci, aby to vyznělo jako fráze. Jestli je to dobrý nápad, nevím, texty prý stejně nikdo "nečte". 😎

 
Dnes je Hradiště součást Těrlicka a její současný vzhled.
Běžně se ve třídě sešlo šedesát i osmdesát spolužáků, kteří se tísnili ve dřevěných škamnách s rukama za zády a nohama často bez bot. V naší škole byla situace vlastně příznivější, přestože při delší absenci učitele občas docházelo i ke spojování tříd a žáků ve třídě pak bylo i přes šedesát, celá kopa. Společné fotografie tříd odhalují, že boty opravdu nebyly u dětí samozřejmostí, a to přesto, že pro školu byly organizovány vánoční sbírky bot i oblečení. Např. o Vánocích r. 1922 přišlo na darech „70 párů botků, 8 šatů dívčích a 8 chlapeckých, 3 košile dívčí a 2 chlapecké, 4 svetry, 2 spodničky, 2 páry ponožek, 1 šátek a 3 kapesníky a asi 2000 Kč“. Dnes by uspořádat takovou sbírku nebyl nejmenší problém. Stačilo by věnovat často zánovní boty či části oblečení, ke kterým se žáci neznají a ani si nevzpomenou, že v nich dříve do školy přišli. Vyžadovala se přísná kázeň. Někdy v tehdejších školách došlo i na trestání ukazovátkem, tahání za uši, klečení v koutě či odklizení žáků do oslích lavic.

Více zde: https://www.skolaterlicko.cz/historie-skoly/#!
Běžně se ve třídě sešlo 60-70 žáků, kteří se tísnili v dřevěných škamnách s rukama za zády a často s nohama bez bot. Při delší absenci učitele občas docházelo ke spojování tříd a boty opravdu nebyly u dětí samozřejmostí. Rodiče na boty neměli peníze. Pro školu byly organizovány vánoční sbírky bot i oblečení. Např. o Vánocích r. 1922 přišlo na darech "70 párů botků, 8 šatů dívčích a 8 chlapeckých, 3 košile dívčí a 2 chlapecké, 4 svetry, 2 spodničky, 2 páry ponožek, 1 šátek a 3 kapesníky a asi 2000 Kč". 
Vyžadovala se přísná kázeň. Někdy v tehdejších školách došlo i na trestání ukazovátkem, tahání za uši, klečení v koutě nebo sezení v oslí lavici. Fyzické tresty byly sice zrušeny (1870), ale mnozí rodiče je požadovali.


Běžně se ve třídě sešlo šedesát i osmdesát spolužáků, kteří se tísnili ve dřevěných škamnách s rukama za zády a nohama často bez bot. V naší škole byla situace vlastně příznivější, přestože při delší absenci učitele občas docházelo i ke spojování tříd a žáků ve třídě pak bylo i přes šedesát, celá kopa. Společné fotografie tříd odhalují, že boty opravdu nebyly u dětí samozřejmostí, a to přesto, že pro školu byly organizovány vánoční sbírky bot i oblečení. Např. o Vánocích r. 1922 přišlo na darech „70 párů botků, 8 šatů dívčích a 8 chlapeckých, 3 košile dívčí a 2 chlapecké, 4 svetry, 2 spodničky, 2 páry ponožek, 1 šátek a 3 kapesníky a asi 2000 Kč“. Dnes by uspořádat takovou sbírku nebyl nejmenší problém. Stačilo by věnovat často zánovní boty či části oblečení, ke kterým se žáci neznají a ani si nevzpomenou, že v nich dříve do školy přišli. Vyžadovala se přísná kázeň. Někdy v tehdejších školách došlo i na trestání ukazovátkem, tahání za uši, klečení v koutě či odklizení žáků do oslích lavic.

Více zde: https://www.skolaterlicko.cz/historie-skoly/#!
Zdroj: ZŠ Těrlicko - Hradiště

Současný vzhled školy Petra Bezruče. V interiéru je vidět, že škola má letos 100 let. 
 

 
Zdroj: Těšínský kalendář 1926

úterý 30. ledna 2024

Tak trochu si postěžovat na poměry

 

To všecko nám uštědřila naše vláda. Mnoho naslibovala, mnoho pro sebe spotřebovala, nadělala spousty dluhů a nyní počítá, kdo to zaplatí. Dluhy stouply na 6 miliard a skutečné práce nikde. Celkový úsudek o státním hospodářství je žalostný. Slibovaný ráj se neuskutečnil, až na ty, kteří sedí v teplých křeslech různých úřadů. Smutné účtování a ještě smutnější placení...

__________________________________

Hmmm... Něco vám to připomíná?? Divíte se, co to tady na blog píšu, a už se divíte, že tady veřejně kritizuji vládu? Tak zadržte, vážení, zadržte. Já jen cituji výňatek ze starých novin, které jsou staré 105 let!! Stojí zato přečíst si tento článek "Účtování se starým rokem" z konce roku 1919.

 

Považuji za nutné připomenout, o jakou vládu v roce, kdy nová republika měla teprve rok, se jednalo. Vlády v Československu se před sto pěti lety ujala rudo-zelená koalice a v našich dějinách se jí říká Tusarova vláda. A víte, jak v posledních letech politikové používají slovo slušnost nebo označují, kdo je slušný. On to použil už Tusar (sociální demokrat) v programovém prohlášení 1919 a jestli vás to zajímá, můžete si přečíst ZDE.

Mnohým to jméno už nic neříká, ale to je Vlastimil Tusar, předseda této vlády. Je po něm pojmenovaná i ulice v Holešovicích. Tak jako jeho, i dnešní politiky zavane čas, jen si to zatím neuvědomují. Žil v letech 1880 -1924, byl to český sociálně demokratický politik a novinář, jako druhý československý ministerský předseda stál v čele tzv. rudozelené koalice. Jeho vláda pak v září 1920 podala demisi. Takové bylo složení vlády, v pořadí druhé od vzniku Československa:
 
 
Asi málo čteme staré noviny. Já vím, není na to čas. Po pravdě, ony nejsou ani všechny noviny veřejně přístupné, sice nevím proč, ale je to tak. Tak aspoň ty přístupné. Ale pak posloucháte v televizi vystoupení nějakého politika a říkáte si: Safra, ten je ale originální! 
Jenže pak např. oprášíte věkem století zavátého starého Tusara a ... čtěte jen kousek:
"Předpokladem trvale zdravých financí veřejných jest vedle dobré administrace zdravý
hospodářský základ. Bez rozmnožení výroby není rozmnožení blahobytu širokých vrstev ani
zdravých financí, ani ozdravění naší měny. Pokud výrobní síly nestačí k lidskému životu
posledního občana, jest čeliti každému mrhání výrobních sil, poutaných přepychem dovozu,
výrobě a spotřebě."
V. Tusar, 1920

_________________________

A bezpečno večer vůbec není. Je to den ke dni nejistější. Zdivočilost mládeže lze u nás pozorovat. Mladí se toulají a místo, aby výdělek přinesli domů a něco potřebného si koupili, nakoupí si lihoviny a opíjejí se. Do školy nechodí, ale kde kterou hospodu vymetou. Potom se divíme, jak ta mládež víc a víc pustne. ... Ale kdeže, to vůbec není o dnešní době, v současnosti se přece nic podobného neděje. Za sto let jsme mnohem dál. To jsem jen opsala část článku z roku 1919! 😎

 

 ___________________
 
A co vy, milí kuřáci, stěžujete si, že se pořád zvedá cena cigaret a někteří z vás si raději jedou pro karton cigaret do Polska? Tak si přečtěte, jak od začátku roku 1920 k veliké žalosti kuřáků bylo velmi zdraženo kuřivo. Vždyť taková Zorka bude státi 6 haléřů místo dřívějších tří haléřů. Mnohem lepší druh Slavia bude za 77 haléřů, i když předtím stála 33 haléře. 💁 I názvy byly nové, hmm...👌
 
 

Doufám, že nahlédnutí do starých novin vás nenudilo, měsíc končí a zítra tu bude něco k vysvědčení. Přeji všem úspěšný den! 🍀 🌺
 
 
Zdroj: Nový deník 1919, Wikipedie

pondělí 29. ledna 2024

Pozoruhodné ženy: Eliška Junková - "královna volantu"

 

Ráda připomínám ženy, které ve svém oboru něco dokázaly. Teď nemám na mysli nějakou "miss", která celý život těží z toho, že se narodila podle určitých měřítek a většinu života krmí bulvár "důležitými" informacemi. A vidíte, celý život ji nazývají "královna krásy" a některá místa, např. v televizi, má na dosah. Je celebrita. Také má šanci u hokejistů a fotbalistů, ale teď se fakt směju. 😍 Osobně hodnotím to, co nevyžaduje minisukně do půli stehen, ale vědomosti a dovednosti. Prosadit se v mužském světě není lehké ani dnes a ženě, o které je tento příspěvek, se přezdívalo "Královna volantu". Nepochybuji, že jste určitě o ní už slyšeli. Je to nejslavnější žena českého motorismu. V lednu uplynulo od úmrtí paní Elišky Junkové rovných 30 let.  
 

Ve 20. letech minulého století byla nejrychlejší ženou světa. O paní Elišce Junkové se vždy říkalo, že to byla křehká a drobná žena. Ve filmu se uvádí, že byla vysoká něco přes 150 cm a vážila 47 kg (i s postelí 😎). V autě seděla na polštáři. Přesto odvážně zaútočila na místa do té doby vyhrazená jen mužům. Je považovaná nejen za nejslavnější českou automobilovou závodnici, ale vůbec za jednu z nejúspěšnějších závodnic světa. V našem autosportu byly pak další legendy, ale ona byla tou "průkopnicí", což je slovo ne zrovna často používané.

Eliška Junková, původním jménem Alžběta Pospíšilová, se narodila v Olomouci 16. listopadu 1900 do rodiny stavebního zámečníka Kašpara Pospíšila.

Po absolvování dvouleté dívčí obchodní školy nastoupila do filiálky Pražské úvěrní banky v Olomouci, kde poznala Vincence „Čeňka“ Junka, mladého nadšeného motoristu. Vzali se 24. června 1922.

Oba se nadchli pro motoristický sport a lásku k vozům značky Bugatti

  
Auto E. Junkové: Bugatti 35A vyráběla francouzská automobilka Bugatti v letech 1925-29. Auto mělo hmotnost asi 750 kg, výkon kolem 90 koňských sil, rychlost okolo 170km/hod. Skladatel Jaroslav Ježek napsal v r. 1928 jazzovou skladbu „Bugatti Step“. Skladbu složil Ježek na oslavu vítězství Louise Chirona a věnoval Elišce Junkové, oba závodili na voze Bugatti.

   

Nejdříve Čeněk závodil sám, později s Eliškou jako se spolujezdkyní. Triumfovali v mnoha závodech. Netrvalo ale dlouho a Eliška vzala do ruky volant sama. Závodila a také vyhrávala. „Královna volantu“ se zúčastnila celkem 25 závodů, z toho 20 krát zvítězila. Mezi její největší úspěchy patří první místo ve Velké ceně Německa na okruhu Nürburgring v roce 1927.

Okruh v Porýní-Falc byl nazván podle středověkého hradu, dnes je trať už jiná a nese název Caracciola-Karussell na počest Rudolfa Caraccioly.

„Naše Eliška tam vyhrála svou třídu a to bylo skutečně něco neuvěřitelného, protože to byla skutečná Grand Prix, čili velká cena Německa. Poté si právě Eliška vysloužila obrovský obdiv celého toho Československa. A vítala ji celá Praha. Slavný spisovatel a novinář Eduard Bass napsal k tomu takovou krátkou oslavnou veršovánku: 

"Pro německou velkou cenu 

 stačilo nám vyslat ženu – 

arci když je taková, 

jako paní Junková! 

Ta když sedne k volantu, 

rekordy jdou k čerchmantu!"

 

O rok později - v roce 1928 - přišel další velký úspěch Elišky Junkové. Pátá pozice na Targa Florio na Sicílii, tehdy nejtěžším závodě na světě, když dvě třetiny závodu vedla. Vedle tohoto mezinárodního úspěchu přinesl rok 1928 Junkové ale i velkou ránu a předčasné ukončení kariéry. Když při závodech na Nürburgringu dostal Čeněk Junek v jedné zatáčce smyk, po nárazu vyletěl z auta a na místě zemřel, Eliška ten den se závoděním definitivně skončila. Její kariéra byla kvůli odchodu jejího muže krátká. 

Lidé si Elišku Junkovou pamatují nejen jako jednu z nejlepších závodnic své doby, ale i jako průkopnici v boji za rovnost. Svou odvahou totiž rozhodně předběhla dobu.

„Měla odvahu postavit se v té době silným mužům v nejtěžších závodech světa. Odvahu také v tom, že se dokázala vypořádat s tlakem i z ženského pohledu. Kdy na ni nahlíželi způsobem - co tam blbneš s těmi chlapy? To taky nebylo úplně snadné a vím, že i feministická hnutí na ní útočila."

 

„A další věc, co se týče odvahy - ona sama jela do Alsaska, do sídla Bugatti. Z Prahy do Alsaska ve 20. letech. To je něco neuvěřitelného za těch podmínek. Odvahu měla i v tom, že když jela svoji slavnou Targu, byla tam už tři týdny předem sama bez svého muže a celé to tam zvládala. Jakkoli postavou malinká, drobná a přitom půvabná dáma, tak s velkou silou, odvahou a vůlí.“

 

I když po fatální nehodě svého manžela zanechala Eliška Junková závodní činnosti, o motoristický sport nikdy nepřestala mít zájem a snažila se podporovat československé jezdce a také motoristický sport v Československu obecně. Zásadně se také zasloužila o výstavbu brněnského Masarykova okruhu.

„Ona udělala nádech a výdech a pak žila dál plným životem. Byla vyslancem Bugattiho ve světě, spolupracovala se značkou Baťa. Bylo to ohromně mnoho a tato krásná, drobná paní vždycky přišla s úsměvem a elegancí a chytrostí. Proto ji také měli všichni rádi. Protože to nebyla nějaká zahořklá tetka, která by někde všude pořád fňukala, byla to zkrátka silná žena všemi směry.“

 
Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 ve věku 93 let. Zanechala po sobě syna Vladimíra, kterého adoptovala po smrti jeho otce, bratra Elišky Junkové. V říjnu 2019 jí prezident republiky udělil in memoriam medaili Za zásluhy. 
 

Zdroj: cesky.radio.cz, autozive.cz, YouTube

 
První video je krátké, je to ukázka z audioknihy, kterou čte Hana Maciuchová. Druhé video je podrobnější, 15minutové a vystupuje tam i p. Junková už ve starším věku.


neděle 28. ledna 2024

Jaký plat měl učitel v Buslavicích r. 1824

 

Mám ráda staré kalendáře. Napoví totiž mnohé o tehdejším životě víc, než kdejaká učebnice. V dřívějších dobách byl tištěný kalendář mnohem váženější než dnes. Kromě bible byl často jedinou literaturou v domě. Texty byly vybírány s ohledem na čtenáře. Kalendář tak měl vzdělávací roli, přinášel informace o vědě a technice, historické články, seznamoval s kulturním děním, ale obsahoval i zábavu, anekdoty, povídky a ilustrace. V pozdější době i inzerci. Zvláště povídky byly velmi oblíbené a lidé si kvůli nim kalendáře navzájem půjčovali.

Z Těšínského kalendáře  jsem vybrala článek napsaný před sto lety o platu učitele. O práci učitele se říká, že to je poslání. Mnozí byli obětaví a šli do zapadlých končin, i do zahraničí, aby děti našich krajanů nebyly negramotné. Pamatuji si některé výroky svých prarodičů a několikrát jsem od nich slyšela: Starosta (fojt), farář a učitel - to byl na vesnicích "někdo". Lidé si jich vážili. Původně byl učitel placen v naturáliích, rodiče žáků mu dávali obilí, mouku, vajíčka… Ale většinou je žáci nenosili dobrovolně, pan učitel pak musel sám rodiny obcházet a o svou almužnu prosit. Proto se kantoři velmi často stěhovali

První učitele si většinou pamatujeme všichni. Já tedy ano. Jako žáci jsme o platech učitelů asi neuvažovali, dnes se o tom často píše. Nevím jak vy, ale např. my s kamarádkami jsme se NIKDY o výši našeho výdělku nebavily. Takové téma je tabu. 

Pokud máte chuť si text přečíst, je tu popisována doba a poměry před 200 lety. Mnohé vás překvapí. Nechtěla jsem text přepisovat, ztratilo by to "kouzlo autentičnosti".

Buslavice dnes na mapě nenajdete: 

"Dnes se naše obec nazývá Bohuslavice u Hlučína, takto se jmenuje zhruba 90 let, kdy po připojení k Československu v rámci očisty českého  jazyka od germanismů byla obec přejmenována z Buslavic na Bohuslavice. Předtím se 600 let a možná i více jmenovala Buslavice resp. německy Buslawitz." 

  
Bohuslavice jsou na mapě Hlučínska uprostřed. 
 

 
Před sto lety měly třídy až 80 dětí. Učebnice nebyly. Psalo se kurentem a třeba si daný text přečtete. (Text z Barunčiny školy v Č. Skalici.)
Děti měly povinně náboženství a tak jedním z hlavních předmětů ve školní třídě byl kříž. Děti nosily břidlicovou tabulku, u které byla houbička na smazání textu a babička mi kdysi říkala, že psali "kamyčkem" - ve slezském nářečí.  

Pro představu to vypadalo asi tak:
Slate Writing Board I.


Toulky českou minulostí

Kaštan - síla přírody i léčivé využití květů

  Kaštan zná každý už od dětství. Správně je to jírovec maďal. Po celém světě existuje asi 15 druhů této dřeviny. Doba květu závisí jednak n...