Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pondělí 31. května 2021

Alois Jirásek: Staré pověsti české (Poslech)


Staré pověsti české zná asi každý, někdo knihu četl už dávno. Mladší ji potřebují do školy. Poslech knihy zařazuji k Toulkám českou minulostí - brzy budou na blogu uveřejněny díly, se kterými jsou příběhy spojeny. 

Alois Jirásek: Staré pověsti české - O Čechovi, o Krokovi a jeho dcerách

Krásný přednes v podání herců pana Radovana Lukavského a paní Věry Galatíkové.

Jak to bylo (anebo také úplně nebylo) s dávnou historií českých zemí? Alois Jirásek sepsal události z českých dějin podle lidového vyprávění a některých historických pramenů. Kniha Staré pověsti české poprvé vyšla v roce 1894.


Portrét Aloise Jiráska od Jana Vilímka

Alois Jirásek – ( 23. 8. 1851 Hronov - 12. 3. 1930 Praha) byl český prozaik, dramatik a politik,  autor řady historických románů a představitel realismu. Celý život pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu.

Pověsti v Jiráskově podání vycházejí do současnosti. Je to pravděpodobně nejznámější převyprávění naší historie.

Čte Jiří Schwarz, režie Markéta Jahodová. Natočeno v letech 2008 a 2009.

O Křesomyslu a Horymírovi

 

Faustův dům

 

O Bruncvíkovi

  

O králi Ječmínkovi

 

Dívčí válka

  

Blaničtí rytíři

 

Ze starobylých proroctví

  

O Daliborovi z Kozojed

 

O králi Václavovi

  

O staré Praze

 

Žito kouzelník

  

Staroměstský orloj

 

Smutná místa

  

Ze židovského města

autor: Filip Rožánek, YouTube
  
Mne zvláště těší, že v četných projevech lásky k Vaší osobě zároveň jest vyjádřena láska našeho lidu k dobré české knize. Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě...
  —  Tomáš Garrigue Masaryk v dopise Jiráskovi   

neděle 30. května 2021

Stonávka - řeka pramenící v Komorní Lhotce

 

Chci na blogu představit některé vodní toky - řeky a říčky našeho kraje. Nebudu to brát abecedně, ale začnu řekou, o které jsem se zmínila už v článku o Těrlicku. V našem kraji je to tedy dost důležitá řeka, na které byla vybudována přehradní nádrž. Osobně znám dost dobře několik míst na Stonávce. 

Naše řeky v regionu patří k úmoří Baltského moře. Je to dáno sklonem terénu, proto  všechny toky se svým spojením s dalšími většími toky nakonec dostanou do Odry, která tyto moravskoslezské vodní toky nakonec odvede do Baltu. Tak je to i se Stonávkou, která je po Petrůvce druhým největším přítokem řeky Olše. 

 

Pramení v nadmořské výšce 695 m n.m. v těšínské části Moravskoslezských Beskyd na katastrálním území obce Komorní Lhotka v prostoru pod horským hřebenem Kotař – Čupel. Na snímku nedaleko od pramene.

   

Celková délka toku činí 33,215 km, povodí má plochu 131,3 km2. V pramenném úseku  (ř. km 31,7 – 33,215) protéká Stonávka úzkým zaříznutým údolním dnem tvaru V, typickým pro karpatské bystřiny. Pouze v pramenném úseku protéká Stonávka typickou lesní krajinou Moravskoslezských Beskyd. Další úseky jsou ovlivněny  nejprve nesouvislou venkovskou zástavbou obce Hůra a posléze souvislejší zástavbou Komorní Lhotky.

  

Nad soutokem s Ráztokou nad Komorní Lhotkou existuje na Stonávce řada bystřinářských úprav (mj. s dřevěnými stupni a prahy, km 28,8)

V tomto úseku je povodí součástí Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Odtud teče severním směrem, protéká údolní nádrží Těrlicko a celkově po 33,3 km délky toku od pramene se vlévá do Olše v území mezi starou částí okresního města Karviné (Karviná II – Doly) a části jeho dnešního centra (Karviná - Fryštát). Významné jsou na Stonávce vlivy poddolování.

Z nejvýznamnějších přítoků, které do Stonávky ústí, jsou to Černý potok, do nějž je zaústěn přivaděč vody ze sousedního povodí Ropičanky. Na dolním toku je to pak Chotěbuzka, ústící zprava pod obcí Albrechtice u Českého Těšína.

Mimo Karviné neprotéká Stonávka žádným z dalších větších sídel, z těch menších je možno jmenovat Komorní Lhotku, Hnojník, Třanovice, Těrlicko, Albrechtice u Českého Těšína a Stonavu.

 

Kamenný stupeň v Hnojníku (km 25,9 - z roku 1960) je nezvyklého tvaru svého přelivu, dosud však funkční a stabilní.

 

Na Stonávce existují snad nejstarší balvanité skluzy na území ČR. Tento typ objektů byl zde Státními lesy poprvé použit začátkem 60. let min. stol. ke snížení přísunu splavenin do níže budované nádrže Těrlicko. Po doplnění balvanů jsou skluzy (i ten na obr. - km 24,9) funkční dodnes.

Z chráněných živočichů se vyskytuje ve dvou úsecích střevle potoční nad nádrží vodního díla Těrlicko a v úseku od Albrechtic k ústí. 


Střední a dolní část toku je lovištěm ledňáčka a vydry, v posledních letech byl zaznamenán i výskyt bobra evropského. Rybí společenstvo je od pramene po most silnice I/48 v Třanovicích (km 23,1) tvořeno druhy pstruhového pásma.

Nad nádrží Těrlicko bylo nutno zásahy do řeky provádět v mnohem intenzívnější podobě. Už více než před sto lety až do 30. let min. století byla v horních tratích postupně provedena řada bystřinářských úprav sledujících stabilitu toku a činnost v tomto směru byla zintenzívněna ještě na přelomu 50. a 60. let. Tehdy bylo rozhodnuto o výstavbě Těrlické přehrady pro zásobení průmyslu na Karvinsku a Třineckých železáren (TŽ) vodou, takže koryto Stonávky bylo třeba sklonově stabilizovat, aby se zmírnil přísun splavenin ze zdivočelých úseků toku do budované přehrady. 

 

Úsek bystřinného úseku s brodem v trati nad nádrží Těrlicko (km 23,4 - po toku)

Stonávku původně lemovala soustava přibližně 15 rybníků od Stonavy (místní části Smolkovec na úrovni cca km 9,0) směrem po vodě k severu až po její ústí. Soustava rybníků časem ustoupila jednak rozvoji zástavby a v druhé polovině 20. stol. pak ve vyústním úseku celkové degradaci území v důsledku důlních poklesů. Poklesy se nejvíce projevovaly v místech, kde do Stonávky zleva ústil Karvinský potok. Potok byl těžbou ovlivněn snad nejvýrazněji ze všech vodních toků v oblasti Ostravsko - karvinského revíru (OKR). Karvinským potokem se odvádějí čerpané slané důlní vody až do míst pod průmyslové odběry vody z řeky Olše. 

Pomineme-li již zmíněnou historicky vzniklou rybniční soustavu na Stonávce, která vývojem zanikla, nejvýznamnější akumulaci vody dnešní doby na tomto toku je údolní nádrž Těrlicko.

  

Přehradní hráz údolní nádrže Těrlicko na řece Stonávce (stav v r. 2015 po předchozí rekonstrukci). Koruna sypané zemní hráze údolní nádrže Těrlicko (km 12,4)

Nádrž ovládá celkovou plochu povodí v rozloze 82 km2 v severovýchodní části Moravskoslezských Beskyd, což je necelých 8 % z celkového povodí Olše. Přehrada je klíčovým zdrojem provozní vody pro karvinskou část OKR a pro TŽ, i pro odběr vody z řeky Olše pro Elektrárnu Dětmarovice. 

Pod nádrží (pod km 12,4) se vesměs delší část úseku toku obešla bez větších systematických regulačních opatření a nachází se v přirozeném stavu. Pouze zcela spodní úsek a trať podél Dolu Darkov bylo v minulosti třeba regulovat.

Pokud jde o výstavbu přehrady, zájem o její zřízení vyvolala krizová zkušenost s nedostatkem vody na Ostravsku během 2. světové války. Po válce báňský průmysl začátkem 50. let, předpokládající až trojnásobné zvýšení těžby uhlí proti předválečné úrovni, došel ke zjištění, že jeho dosavadní zdroje vody nebudou jeho potřebám ve východní části OKR výhledově stačit, výstavba Těrlické přehrady se tak stala vysoce aktuální a její příprava nabyla na rychlosti. Volba velikosti nádrže byla ovlivňována  požadavky na množství provozní vody (pro průmysl, doly a energetiku) a stavba přehrady byla zahájena v r. 1958.

   

Zátopa nádrže Těrlicko je jedinou vodní plochou v povodí Odry, na nímž je povoleno vodní lyžování (v části zátopy)

  

Pod přehradou protéká Stonávka převážně neregulovaným korytem. Upravena je jen v krátkých soubězích s komunikacemi, mj. s tratí ČD Ostrava - Č.Těšín (v Albrechticích u Českého Těšína, km 9,2 - po toku)

  

Upravený úsek podél areálu Dolu Darkov

 

Zatápěná poklesová kotlina v důsledku vlivů poddolování podél řeky Stonávky (místní část Lipiny), byla po plošné sanaci přetvořena na golfový areál (v pozadí důl Darkov a řeka Stonávka s porosty směrem proti vodě)

 

Stonávka ústí do řeky Olše zleva

Zdroj: Atlas hlavních vodních toků povodí Odry , YouTube

sobota 29. května 2021

Jak se stalo, že Marie Terezie prohrála Slezsko

 

Nedávno jsem na blogu uvedla článek o Slezsku a dnes doplním, proč v dnešní České republice máme této původně celistvé země jen kousek. Musíme jít daleko do minulosti, až do 18. století. Každý zná Marii Terezii (vládla 1740 - 1780), v té době mladou ženu, která osm let válčila a při tom porodila sedm dětí! Na obrázku je přibližně v době nástupu na trůn.

 

Když se ujala vlády v Habsburské monarchii, bylo jí 23 let a možná netušila, že její nástup na trůn vyvolá dlouhou válku. Jejím  otcem a předchozím panovníkem byl  Karel VI. a jeho problémem byl fakt, že neměl mužského potomka - "jen" dcery. Tehdy platilo, že trůn dědí nejstarší syn. Předpokládal, že syna se už nedočká, proto už v roce 1713 vydal pragmatickou sankci = listina,  zajišťující nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské.

Byl to dokument, díky němuž se fakticky Marie Terezie dostala na habsburský trůn, ale okamžitě po smrti Karla VI. 20. října 1740 začaly klíčové evropské státy její nástupnictví zpochybňovat. Byla přece žena! 

Hlavně to bylo Prusko, silný sousední stát, v podstatě předchůdce Německa, i když hranice byly jiné než dnes. Navíc měli silného panovníka - Fridricha II., který už 16. prosince 1740 vpadl, tehdy 28letý, s početnou armádou do Slezska s cílem obsadit ho

  

Fridrich II. Veliký - pruský král, nastoupil k vládě ve stejném roce jako Marie Terezie

Dobře vyzbrojené a vycvičené pruské vojsko nemělo v té době v Evropě konkurenci a zatlačilo rakouskou armádu do Čech.

Proti Marii Terezii se vzápětí utvořila silná koalice států, které se po vzoru Pruska rozhodly urvat si z habsburské říše svůj díl. Kromě Pruska ji tvořily Francie, Španělsko a Neapolské království, a také Bavorsko, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko a kurfiřt kolínský. Na svou stranu naproti tomu Marie Terezie získala Británii, Rusko, Nizozemsko a nakrátko i Sasko.

V létě 1741 vpadli do Horních Rakous a Čech Bavoři a Francouzi a mimo jiné obsadili Prahu. Jenže západním sousedům se tento tah vymstil – armáda Marie Terezie posílená o uherské a italské oddíly na oplátku zaútočila na Bavorsko a obsadila Mnichov. V roce 1742 sice habsburská vojska pod vedením švagra Marie Terezie Karla Lotrinského kousek od Čáslavi prohrála bitvu s Prusy (u Chotusic 17. května 1742, 5200 mrtvých) a Vídeň následně ztratila Kladsko a velkou část Slezska, ale po uzavření míru téhož roku v Berlíně získala Marie Terezie prostor pro dva roky trvající okupaci Bavorska.

 

Fridrich II. (na obraze) patřil k největším vojenským velitelům své doby v Evropě a pozvedl Prusko na úroveň velmoci. 

Zajímavostí je, že Fridrich II. v Berlíně požadoval nejen Horní a Dolní Slezsko, ale také území dnešního Královéhradeckého kraje, což Marie Terezie zásadně odmítla.

Marie Terezie chtěla Prusům oplatit neúspěch v roce 1745, kdy se k protipruské koalici připojilo i Polsko. Jenže rakousko-saskou armádu stíhal jeden neúspěch za druhým a i když dočasně operovala i v Prusy obsazeném Slezsku, musela nakonec po sérii porážek ustoupit. Tato druhá slezská válka, během které Prusové podruhé dobyli Prahu, skončila o Vánocích 1745 podepsáním míru v Drážďanech, který pruské ovládnutí Slezska potvrdil.

Konečný mír byl ale v Evropě podepsán až 18. října 1748. Marie Terezie ve válkách ztratila Slezsko a několik menších území v Itálii (Parmu, Piacenzu a Guastallu), ale uhájila Milán a Rakouské Nizozemí. Nejdůležitějším vítězstvím ale bylo, že osm evropských zemí, které mírovou smlouvu podepsaly, uznalo platnost pragmatické sankce.

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bf/Europe_1748-1766_en.png

Evropa roku 1748 po podepsání cášského míru. Habsburská monarchie uprostřed - sytě žlutá barva. Slezsko = Silesia je už mimo.

Během takzvaných válek o rakouské dědictví Marie Terezie nejen sháněla spojence, přesouvala armády a domlouvala mírové smlouvy, ale především svému manželovi Františku I. Štěpánu Lotrinskému porodila sedm dětí (z celkových 16) včetně dvou následníků trůnu a budoucích císařů - Josefa II. a Leopolda II.

Zdroj: PrimaZOOM, Wikipedie

pátek 28. května 2021

Toulky českou minulostí: 21. schůzka: Cyril a Metoděj

 

Ocitáme se ještě jednou ve vstupní bráně našich národních dějin, v bráně jménem Velká Morava. Potkáváme se v ní se dvěma vynikajícími učenci. Nikoli tyrany, nikoli dobyvateli, ale vědci, muži osvíceného ducha. To je přece jenom fakt, který nás opravňuje k troše hrdosti.

Lze v tom spatřovat i symbol. V té míře, v jaké chováme úctu ke vzdělání a ke kulturním statkům, v té míře se v nás rozechvívá i struna dávné tisícileté tradice. Vždyť tento národ měl vlastní písmo a knihy dřív než většina ostatních evropských národů. Srdce kontinentu se zásluhou Konstantina a Metoděje stalo kolébkou slovanského písemnictví. Zatímco převážná část Evropy se ještě po staletí kulturně vyžívala v latině, na Velké Moravě už vznikala literatura psaná jazykem téměř totožným s tehdejší mateřštinou našich předků.

Osud tomu tak chtěl?

Ti dva, Cyril (původně Konstantin) a Metoděj, nebyli Moravané ani Češi, nebyli to ani Slované. Jejich mateřština zněla řecky. Věnujeme tolik pozornosti cizincům přibližně z téhož důvodu, proč se hlásíme s náramnou pýchou k odkazu Karla IV., ačkoli je nepochybné, že v jeho žilách kolovalo pouze padesát procent české krve. Anebo spíš ještě méně. Vklad dvou soluňských bratří do naší historie nebyl menší než Karlův; spíš si to jenom neuvědomujeme.

Ruku na srdce: Naprostá většina průměrně vzdělaných lidí ví o byzantských bratřích snad jenom to, že k nám přišli v roce 863 (což je málo pravděpodobné, spíš se tak stalo až v roce 864), že mají 5. července, na Cyrila a Metoděje, svátek, a že je to také státní svátek České republiky. To jsou myslím naše vědomosti o Karlu IV. určitě bohatší...

Jestliže tedy podnikáme tuto výpravu do časů, kdy sourozenci z řecké Soluně zasáhli do historického vývoje na Moravě, činíme tak proto, abychom jim vyhradili – přiměřenější prostor. Je tu však ještě jeden důvod: Cyril a Metoděj vystupují z šera zmizelého času jako vůbec první alespoň trochu plastičtěji nasvícené osobnosti naší historie, jako lidé z masa a kostí. Využijme tedy příležitosti a pohleďme jim do tváře!

Bylo jich sedm sourozenců, ale historie zná jenom ty dva. Toho mladšího (vlastně nejmladšího) dokonce pod dvěma jmény a jednou přezdívkou: Konstantin – Cyril – Filosof. Metoděj byl správcem slovanského knížectví na řece Strymon (dnes se jí v Bulharsku říká Struma), pramení pod Vitošou a protéká západní částí země. Patrně se musel účastnit nejrůznějších válečných akcí, které byly na denním pořádku. Je tedy jasné, že podobně jako biskupové západní musel i on být ozbrojen. Na rozdíl od svého nejmladšího bratra.

Svůj meč odložil Konstantinův bratr jenom nakrátko, navždy ale získal nové mnišské jméno: Methodios. Toto jméno rozhodně nesouvisí s latinským výrazem „metus“ – strach, obava, něco takového k němu, jak se později ukáže, rozhodně nepatřilo. Řecký "Methodios" znamená "způsob bádání, zkoumání, poznání". Mimochodem, slůvko "metoda" je stejného původu. Právník Metoděj rozhodně musel být metodický.

A ještě jeden závěr z této informace vyplývá: Stejně jako jeho bratr Cyril i Metoděj se původně jmenoval jinak. U Konstantina víme jak, u Metoděje se to už asi nikdy nedozvíme. Ten klášter, do kterého se Metoděj uchýlil, leží v nepřístupných horách Olympu. Nikoli toho proslulého řeckého Olympu, ale Olympu tureckého. Tam, v tichém ústraní, se k němu přidal i Konstantin. Tam, odloučen od světa, se v hlavě mladšího bratra zrodila zbožná idea budoucího misionářského působení mezi slovanskými pohany. Oni už tak docela pohany nebyli. Tedy západní Slované. Aspoň oficiálně. Aspoň jejich panovníci a dvořané. Ale – co si budeme povídat...

Poctivá příprava

Pro svůj plán získal Konstantin spolupracovníky a žáky. Šel na věc od lesa. Zřejmě už na tom Olympu sestavil Konstantin první slovanskou abecedu – hlaholici a přeložil také první církevní texty. Svou budoucí práci viděl ve východní Evropě. Netušil, že se mu všechna ta studia a přípravné práce budou hodit docela jinde.

Hlaholice. Je to písmo parádní, až ornamentální. Však si na něm dal Konstantin taky záležet. Dá se říct, že už bylo sestaveno s tím úmyslem, aby se Slovanům zalíbilo a aby na ně byli pyšní. Proto autor při sestavování hlaholice nepoužil jenom tvary malých řeckých písmen, ale některé litery si vypůjčil z abeced orientálních jazyků. Ona totiž řecká abeceda jaksi nestačila na vyjádření všech slovanských hlásek, a proto hledal profesor Konstantin v písmu starých Féničanů, Židů a Samaritánů.


Tak to bylo například s hláskou "š", kterou nemá ani řečtina ani latina. Konstantinovi a Metodějovi žáci hlaholici ještě víc zjednodušili a začali jí říkat – aby uctili památku svého učitele – cyrilika. Všetečná – a možná dokonce zbytečná otázka: žije ještě dnes hlaholice, po více než jedenácti stoletích?

Na chorvatském pobřeží a ostrovech Jaderského moře se nachází několik katolických kostelů, ve kterých se mše neslouží latinsky, ale staroslověnsky z hlaholských knih. U nás jsou kostely, které mají také toto zvláštní privilegium, ale jen jednou do roka – například na Velehradě slouží mši z hlaholského misálu na svátek Cyrila a Metoděje. Na jiné slovanské svátky platí tato výsada pro pražské Hradčany, Vyšehrad a Břevnov, pro Sázavu, Starou Boleslav a Svatou Horu v Příbrami.

čtvrtek 27. května 2021

Hudba různých žánrů: Jan Vyčítal - Battledress (píseň o atentátu na Heydricha)

Dnes je 27. května a na tento den připadá  jedno významné výročí. Letos je tomu už neuvěřitelných 79 let od doby, co byl spáchán atentát na Heydricha (1942). 

O tom je ta písnička, jestli ji znáte. Když jsem tu píseň kdysi slyšela poprvé z rádia, měla jsem husí kůži a nevěřila jsem, že zpívá o této události. Kdyby už nic, tak za tuhle píseň má Honza Vyčítal ode mne 👍👍👍.

 

29. prosince 1941 vyskakují nad územím Protektorátu Čechy a Morava skupiny Silver A, Silver B a Anthropoid, aby po dlouhých měsících, 27. května 1942, českoslovenští parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora. Reinhard Heydrich po několika dnech umírá a ze strany německých okupantů následuje obrovská vlna teroru a represí. Zbytky mužů z československých výsadkových skupin končí svůj hrdinský boj v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje v Praze. V tomto kostele jsem byla, mnohokrát procházela kolem a vždy nezapomenutelný zážitek. 

Chtěla jsem píseň jen v podání autora, přímo to přehrát nejde, klikněte na "Přehrát na YouTube"


Battledress

Zapnu vzpomínkovou frézu 
romantiky battledressů
a najednou je mi šestnáct let.
Když jsem byl do čundrů janek, 
dřív, než zpíval Wabi Daněk
když jsem našel celtovanej svět.
 
Strašně jsem chtěl, než zestárnu, 
battledress mít i usárnu,
a pak jsem stál na nádraží i já,
zabalený saky-paky, 
na sobě tu bundu khaki
s domovenkou Czechoslovakia.
 
Silver A, Silver B, 
pak poslední pozdrav z paluby,
šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby,
právě slét' bílý květ, 
noc je protržená obálka,
už se k lesům snáší Valčík, Švarc a Opálka.
Horečně se potí záda 
a ruka už stengun skládá,
mercedes se blíží od Břežan.
Pak ožehne výbuch zdola 
pyšný profil protektora,
s kletbou Gabčík odhazuje zbraň.
 
Silver A, Silver B, 
véčkem zdraví ruka z paluby,
šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby.
Silver A, Silver B, 
bubny ladí černá kutálka,
vzpomínám na ta jména - Gabčík, Kubiš, Opálka.
 
Půl čtvrté a potom celá, 
motory zní u kostela,
v kterém sedm stínů tají dech.
Už se vojsko staví do řad, 
Jidášové žijí pořád,
a už salvy duní na schodech.
 
Silver A, Silver B, holky krásněj', 
válka - neválka,
vzpomínám na ta jména - Bublík, Hrubý, Opálka.
Silver A, Silver B, 
smrťák roztočil už osudí,
it's a long way to Tipperary, 
kov na spánku zastudí.
 
Antropoid ...
Out Distance ...
Tin ...
Bioscop ...
Percentage ...
Antimony ...
 
Silver A, Silver B, 
ozvěny stengunů doráží,
Resslovkou kráčím dolů 
ke smíchovskýmu nádraží ...

Hudba a text: Jan Vyčítal

V kostele sv. Cyrila a Metoděje k operaci Anthropoid 

https://docplayer.cz/docs-images/73/69059432/images/58-0.jpg

Zdroj: internet, video Youtube 

středa 26. května 2021

Hlas pro tento den: Budníček menší

 

Vědecké zařazení: Pěvci 

Budníček se pěním hlásí,

rád zvesela zazpívá si,

zná však jen dvě ptačí slova,

čiv-čav, zpívá stále znova.

 

V husté trávě, jindy v křoví,

ptáčata si v hnízdě hoví,  

chválí si svou ptačí budku,

  podařená bývá vskutku.  

 

Máma po nich šťastně kouká,

shání mušku nebo brouka,

létá v lese, v parku, v sadě,

vzorně krmí každé mládě.

 

Táta s péčí nepomáhá.

„Jen se starej, moje drahá,

já jim místo Večerníčku,

   vzlétnu zapět na větvičku!“ (Plysacek)

Foto
Jednotvárný hlas, který je slyšet téměř po celý rok, patří zcela nenápadnému malému zelenému ptáčkovi – budníčku menšímu. Jméno budníček má tento pták, stejně jako mnoho dalších příbuzných druhů, podle toho, že jeho hnízdo se podobá i shora kryté kulaté budce. Ta je zbudovaná z trávy, listí, vystlaná srstí nebo peřím a umístěná v husté vrstvě bylin při zemi.

Všichni budníčci, z nichž u nás hnízdí 4 druhy a dalších 5 bylo zastiženo vzácně na tahu, jsou velikostí a vzhledem velmi podobní - některé druhy se dají rozeznat jenom podle poměru délky jednotlivých letek v křídle. Čím se však jednotlivé druhy vzájemně liší, je u jednotlivých druhů naprosto odlišný hlas, především zpěv. Ten slouží nejen k druhové identifikaci, ale především ke komunikaci uvnitř druhu – hlavně jako revírní nebo teritoriální zpěv. Tím jednotliví budníčci označují svůj revír. Zpěv budníčka menšího však není vázán pouze na dobu hnízdění a obhajobu hnízdního teritoria. Samozřejmě nejčastěji ho slyšíme po jarním příletu ze zimovišť, a poněvadž je to pták u nás všude početný, slyšíme ho velmi často. V létě však zpěv umlká, ale po proběhlém hnízdění a pelichání se začínají občas budníčci menší ozývat znovu – zejména za jasných pozimních dnů až do listopadu.

Poslechněte si, jak o budníčkovi mluví  ornitolog Ludvík Mühlstein:

Všechny druhy budníčků jako ptáků hmyzožravých jsou tažné. Budníčci menší odlétají od srpna do října, ale zimují často již ve Středomoří. A tam všude se občas ozývají po celou zimu. S jarním tahem, který probíhá v březnu a se začátkem hnízdního období zpěv nabude na intenzitě.

V posledních letech zůstávají jednotliví budníčci menší u nás přes celou zimu. Dříve bylo jejich přezimování zcela ojedinělé a každé zjištění si zasloužilo publikování v ornitologických časopisech. Při soustavném zimním mapování ptáků v České republice však bylo zjištěno, že zde zimuje snad až 60 jedinců. Především je to v nížinách kolem vodních toků, v jejichž hustých břehových porostech patrně nejsnadněji nalezne potravu. V době hnízdění však obývá téměř všechny typy lesa a v posledních 50 letech pronikl i do městských parků a zahrad. A to mu jistě zajišťuje nejlepší vyhlídky na další přežívání.

Základní údaje

Budníček menší (Phylloscopus collybita) je jedním z našich nejmenších ptáků, váží 5 až 9 gramů. Shora je olivově hnědý, zespodu bělavý; od téměř stejně zbarvených dalších druhů budníčků - zejména budníčka většího - je odlišitelný prakticky pouze podle zpěvu. Žije v jehličnatých i listnatých lesích, v parcích, zahradách apod. Kulovité hnízdo s vletovým otvorem na boku bývá na zemi nebo v křoviskách nízko nad zemí. Snůšku 5 až 6 vajíček zahřívá pouze samička, na kterou posléze připadne i rozhodující díl péče o mláďata - sameček je krmí jen výjimečně. Živí se hmyzem, jeho larvami i vajíčky. Tažný (u nás přezimuje jen velmi vzácně), koncem září a v říjnu se vydává na cestu do zimovišť, která leží ve Středomoří, severní Africe a dokonce i v tropické Africe mezi Saharou a rovníkem. Na hnízdiště se vrací v březnu a v první polovině dubna.

Jak vznikaly nahrávky

Budníček menší se u nás vyskytuje běžně od března až do listopadu v lesních a křovinatých porostech, a nalezení zpívajících samců tedy nepředstavuje žádný problém. Pro záznam hlasu je ale důležité vyhledání klidného zákoutí s bezvětřím. I slabý větřík dokáže v listnatých porostech, zvláště s osikami, znemožnit nahrávku. To, co sluchem v terénu nepostřehneme, dopadne někdy na záznamu překvapivě špatně.

autor: Pavel Pelz,
Video: Jarmila Kačírková

úterý 25. května 2021

Příběhy slavných značek: Nivea

 

Nivea: Modrá krabička se sněhobílým krémem známá napříč kontinenty.
Název Nivea je odvozen z latiny a znamená sněhobílý.

Legendární krém pro péči o pleť používaly už naše babičky a neoddělitelně patří k dětství leckoho z nás. Jaké ale byly okolnosti vzniku tohoto krému? A jak se vznikem Nivey souvisí ovčí vlna?

Celé to začalo v roce 1911, kdy farmaceut a vizionářský podnikatel Dr. Oscar Troplowitz objevil možné využití Euceritu, emulgátoru vyvinutého chemikem Dr. Isaacem Lifschützem. Eucerit, který umožňoval spojit vodu a olej do stabilního krému, se původně měl používat v oblasti medicíny. Dermatolog Prof. Paul Gerson Unna si vážil odborných znalostí Dr. Lifschütze a seznámil ho s Dr. Troplowitzem. Ten si hned uvědomil, že emulze vody a oleje by byla ideálním základem pro kosmetický pleťový krém. Teď už potřebovali jen název.  

Nejúspěšnější pleťový krém všech dob se za století své existence prakticky nezměnil. S dobou se vyvíjelo pouze balení. Typická modrá krabička totiž nebyla původně modrá. Převratná novinka, kterou výrobce uvedl před sto lety na trh, se prodávala v krabičce žluté. Zdobily ji zelené lístky v secesním stylu. Zmodrala až v roce 1925.

Příběh Nivey ale začal daleko dříve – v německém Hamburku v 80. letech předminulého století. A může za to hned několik chytrých hlav.

První byl Paul Carl Beiersdorf. Vystřídal spoustu povolání v různých koutech světa, až se stal úspěšným lékárníkem s vlastním obchodem. Ale jenom prodávat mu nestačilo, chtěl i něco vymýšlet. A už dlouho mu nedal spát jeden zajímavý nápad, který se mu usadil v hlavě. 

Paul C. Beiersdorf

Zrodila se náplast

Když se člověk poraní, překryje bolístku gázou. No dobrá, ale jak tu gázu přesvědčit, aby zůstala na místě právě tam, kde je jí potřeba? Ano, můžete ji přivázat, zkrátka to celé zafačovat. Ale ještě lepší by bylo ji přilepit! K tomu by se mohla hodit gutaperča, tedy šťáva z perčovníku pravého.

Pan Beiersdorf si tak dlouho lámal hlavu, až vymyslel náplast. O dva roky později si ji dal patentovat a založil si společnost, která dodnes nese jeho jméno. Bylo to 28. března 1882.

Milovník nových postupů

A teď vstupuje do hry chytrá hlava číslo dvě: Paul Gerson Unna, Beiersdorfův o čtrnáct let mladší kolega. Nejprve pracoval u svého otce, vzápětí si otevřel v Hamburku soukromou dermatologickou kliniku. 

Paul Gerson Unna

Pan Unna byl ve své podstatě velký inovátor. Nechtěl dělat věci tak, jak se dělaly dosud. A tak přicházel s velkou řadou nových myšlenek a originálních řešení – což jeho staromilští profesní kolegové ovšem neviděli rádi. Přílišné novátorství tehdy ještě nebývalo v módě a panu Unnovi nadělalo v oboru dost zlé krve.

Nivea r. 1913
Výzkumná laboratoř r. 1914

Pan Unna  se ale nevzdal. Ve své knize popsal veškerá tehdy známá kožní onemocnění: seboroickou dermatitidu, varikózní vředy, hyperkeratózy… a navrhl nové terapie léčby. Mezi jinými speciální masti, bandáže a zejména použití ichtyolu a resorcinolu.

Toulky českou minulostí

O češtině od A do Z: Skloňování vlastních jmen

  28. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem. Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich.