Toulky českou minulostí: 227. schůzka: Soukromá podobizna Jana Žižky z Trocnova

„Za místo ku pohřbení vůdce vojska českého Jana Žižky zvolen byl Hradec nad Labem, jakožto přední z měst, která stála v bratrstvu za posledních dvou let od něho zřízeném. Z úmrtního místa vyprovodili tam tělo kněz Ambrož, farář hradecký, jemu zvláště oddaný, a kněz Prokůpek. V Hradci pochován jest s velikou ctí v hlavním farním kostele svatého Ducha před velkým oltářem.“

„Z prvního tohoto hrobu bylo však tělo Žižkovo později převezeno do Čáslavě, a tam ve farním kostele svatého Petra Pavla položeno. Neví se kterého určitě času se to stalo, ani z jaké příčiny, a podobno jest toliko pravdě, že teprve někdy okolo polovice 15. století. Hrob nacházel se tu u jednoho pilíře kostela poblíž postranního oltáře, u kterého byla nadána mše za jeho duši. Tělo čili toliko kosti Žižkovy byly vloženy v truhličce dřevěné, a při nich se nacházely rozličné památnosti, mezi jinými palcát železný. Na hrobě položen byl kámen a na něm vytesán obraz Žižkův.“ 

 

Věž kostela svatého Petra a Pavla v Čáslavi

V době, kdy se Žižkovy ostatky stěhovaly z Hradce do Čáslavě, vládl Jiřík z Poděbrad. Na jedné straně tento král pronásledoval jednotu bratrskou, aby přesvědčil papeže, že plní slib poslušenství papeži, na druhé straně otálel s tím, aby se pokořil Římu. Celá jeho politika byla chůzí po tenkém ledě, balancováním nad propastí. Byl to spisovatel Miroslav Ivanov, který přišel s hypotézou, že to byl zrovna král Jiří, který se snažil s tím Žižkou papeži vyhovět. Tím papežem byl Pius, občanským jménem Eneáš Silvius Piccolomini. Tentýž, který napsal o Žižkovi, že to je „příšera ohavná, krutá, strašlivá, bezohledná“. 

 

Pius II., rodným jménem Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini, italský humanista, diplomat a historiograf, který usedl roku 1458 na papežský stolec. Jeho rod vlastnil v l. 1634–1783 rovněž náchodské panství ve východních Čechách.

Nenápadné převezení Žižkových ostatků

A ta „příšera“ odpočívá se všemi poctami u hlavního oltáře chrámu v Hradci Králové, tedy ve městě, které bylo Jiříkovi po Praze nejbližší. Když si to všechno dáme dohromady – král, kličkující před papežem, který proklíná Žižku; král, pronásledující jednotu bratrskou; král, který si potrpí na „opatrnost předivnou“; král, který ví, že slibem úplné poslušnosti a pokory vůči Římu by ztratil své zázemí; ten král, kráčející po tenkém ledě, vydává někdy mezi lety 1458 až 1462 příkaz. Chápe, že pro papeže je Žižka symbolem kacířského husitství, a tak ho musí uklidit. Nařizuje, aby byl jeho hrob v Hradci opatrně zrušen a vojevůdcovy ostatky převezeny do nenápadné Čáslavě. Podmínka: Provést všechno v tajnosti. Důvod: Král si nemůže dovolit, aby se proti němu bouřili jeho poddaní, kteří ještě nezapomněli na Žižkova slavná vítězství. Takže tedy utajená akce. S nejvyšším stupněm utajení. 

 

Katedrála Svatého Ducha je významnou dominantou starého Hradce Králové. Katedrální věže jsou spolu s Bílou věží neodmyslitelnou siluetou města.

V kostele svatého Ducha v Hradci dodnes oznamuje nápis, že tady v roce 1463 skončila oprava chrámu. Když se opravovalo, byl chrám plný trámů z lešení, kádí, cihel, písku, zmatků a nepořádku, zkrátka nepřehledná, takřka ideální situace pro to, aby byl Žižkův hrob otevřen nenápadně a bez nežádoucího zájmu veřejnosti. Stačili dva tři mlčenliví muži, spolehlivý kněz, oddaný Jiříkovi, a akce byla zdárně započata. A v Čáslavi ji zdárně dokončili. Zdejší chrám nedávno vyhořel, takže i tady vládl ještě nepořádek, nelad, chaos, zmatek. To dovolovalo tiché a tajné uložení truhličky s ostatky. „Pouze panovník mohl způsobit, aby se přemístil tiše Žižkův hrob a nikdo to nezapsal,“ tvrdí ve své knize o Žižkovi dr. Miroslav Ivanov. „Teprve mnohem později vznikla pověst, že byl vojevůdce dopraven do nepříliš od Hradce vzdáleného kostelíka v Sendražicích, který měl husitskou tradici – třeba se přece něco málo mezi lidmi o převozu proslechlo. Až po letech se nechal slyšet místní farář Jan, že Žižka leží jistotně v Čáslavi.“

Zbytek 15. a celé 16. století ležel Žižka v Čáslavi více méně klidně. Jenomže pak přišlo století sedmnácté a s ním i Bílá hora, a po ní byl Žižkův palcát slavně poslán do Říma jakožto dar papeži. V roce 1623 přijíždí do Čáslavě Vilém Vřesovec, mincmistr z Kutné Hory, ale provedl dílo zkázy. Kamennou tumbu přikázal rozkopat a Žižkovy ostatky zničit. O tom, co následovalo, říká Jan Amos Komenský v Historii a těžkých protivenstvích církve české: „Avšak hluboko velmi kopavše, nic nenalezli kromě prachu. I obrátili svou vzteklost na hrobový kámen. Ten ztloukše, s prachem hrobu toho z kostela vynesli a v písek rozdrtili, tak se nad mrtvým, kterýž je živý živé turboval, pomstivše.“

Komenského informace je důležitá. Dávala naději. Někdo musel mincmistra Vřesovce předejít – ten, třebaže si pospíšil a vandalsky zničil tumbu už necelé tři roky po Bílé hoře, tak neuspěl. Obsah hrobu kdosi ukryl. Kdy? Muselo to být v rozmezí let 1620 a 1623. Proč? To snad není třeba vysvětlovat. Tak tedy – kdo? Snad to byl čáslavský děkan Pauli za pomoci Matouše Ulického. Anebo to byl pouze Ulický, který miloval starou českou slávu a v jednom svém letáku připomíná „žižkovský meč“? Kam? Na otázku „kam“ se hledala dlouho odpověď. Dokonce nastala chvíle, kdy už se myslelo, že se podařilo ostatky objevit. Vilém Vřesovec nebyl poslední, koho rozčilovala Žižkova čáslavská památka. Po roce 1631 sem přicházejí první katoličtí kněží a mezi nimi i děkan Anselm Gramsci, o němž je tento zápis:

„Muž horoucně horlivý kosti strašlivého Žižky, totiž zastánce husitského kacířství, tajně ukryté mezi stěnami děkanského kostela, s vymodleným štěstím našel, dal je vykopat a vykopané rozhodl na příkaz pražské konsistoře ve smolné nádobě rukama katovýma na čáslavském náměstí před přihlížejícím nesmírným množstvím lidí spálit a popel rozptýlit do vzduchu, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana. Tento vznešený čin se málem stal příčinou, že se občané čáslavští a královéhradečtí jakožto velcí příznivci husitského kacířství seběhli ke zbraním, kdyby byl včas veledůstojný pan Questenberk sporné strany mírně a v klidu s páterem Anselmem neporovnal.“

Nalezení ostatků

Jenomže ono se ukázalo, že páter Anselm Žižkovy kosti nezničil, anebo že je nezničil všechny. Ony se totiž našly. Ve dvacátém století. „Hrob Žižkův nalezen? Z Čáslavě 26. listopadu 1910. Při restauraci děkanského kostela svatého Petra a Pavla bylo pátráno po neznámém hrobu našeho věkoslavného reka Jana Žižky z Trocnova. Dnešního dne přišli zedníci při otloukání omítky v kapli pod věží, kterou lid zove kaplí Žižkovou, na zazděný výklenek. Práce byla ihned zastavena a kaple uzamčena. U přítomnosti zvláštní komise bylo ve výzkumu pokračováno. Po odbourání zdiva nalezena ve výklenku náhrobní deska úplně hladká, z níž – jak se zdá – byly veškeré nápisy zahlazeny. Deska tato opřena byla o zeď výklenku. Po odtažení desky nalezena stará knižní papírová deska, na jejíž straně jest tento latinský nápis: Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur. Na desce byla městská pečeť ze 17. století. Na protější zdi skutečně nalezen nový výklenek a po jeho vybourání se přišlo na zbytky kostry, mezi nimi hořejší část lebky patrně ze staršího muže s orličím nosem, kosti hnátní, zbytky menších kostí a zbytky zetlelé látky. Po konstatování těchto fakt byly kosti i desky uloženy bezpečně v městském archivu a kaple uzavřena a zapečetěna. O nálezech sepsán ihned zevrubný protokol a usneseno povolati ostatní znalce. Pan profesor Matiegka rovněž požádán, aby přijel.“

Musela to být hotová senzace. Čáslavský objev rozvířil hladinu zájmu po celé zemi. Rozjela se sem archeologická komise Akademie věd a umění ve složení Kamil Hilbert, Jaroslav Matiegka, Josef Ladislav Píč a ještě další odborníci a členové místní rady. Hlavní zájem se soustředil na lidské pozůstatky, ale pozornosti neušla ani cedulka, oznamující, čí kosti tu vlastně jsou. Jeden z nálezců a svědek komisionálního ohledání, čáslavský pekař Josef Pelikán o ní učinil hned po Novém roce 1911 tuto výpověď: „Když přijela komise z Prahy, a to pánové Matiegka, Píč, Nováček a další, aby shlédli a prozkoumali dokument a Žižkovy kosti, byl jsem též přítomen. Nahoru v kanceláři prohlédl dokument archivář a znalec písma pan Nováček. Byla to chvíle velikého napětí. V tom se pan Nováček, maje destičku v ruce, usmívá a praví: Pánové, tato destička jest pět dní stará! To zklamání! Hned jsme každý přiložili polénko, že by destička mohla být snad starší, snad od posledního ohně věže v roce 1841. Ano, praví pan Nováček, sama destička jest starší, ale písmo na ní jest mladší.“

Podvod? Možná spíš naivní snaha pomoci. Destičku měl na svědomí místní učitel a C. K. konzervátor pan V. V. Jeníček. Padělatel psal ocelovým perem a ještě ke všemu tuší. Pan učitel chtěl prostě podpořit pravost nálezu - falsifikátem. Hodnověrnost nalezených kostí byla hned na začátku zpochybněna. Ta nešťastná cedulka, místo aby podpořila jednoznačně nález, tak na něj vrhla stín, trvající desetiletí. Ano, každý i musel říct – co když jsou podvrženy i kosti?

Dochované části lebky

Ve vědeckých kruzích zavládla vůči čáslavskému objevu nedůvěra. Té podlehl zpočátku i antropolog, profesor Jaroslav Matiegka: „Byl jsem zaveden do přízemní místnosti v radnici, do archivu, kde byly uloženy zbytky kostrové. Zde vzav lebku do rukou při světle právě ne příznivém, daleko od okna a za podzimního počasí, mohl jsem přece tolik rozpoznati, že jsem prohlásil, že na lebce jsou všecky švy zachovány, což svědčí pro mladý věk, kdežto Žižka byl při smrti starcem. Ostatně, přidal jsem, jsou dvě očnice asymetrické, odpoledne to blíže prohlédneme. První vystoupení v Čáslavi působilo tak, že se s námi ostatní páni hned u vchodu rozloučili a nedoprovodili nás ani k restauraci.“ Když ale profesor Matiegka kosterní pozůstatky, objevené v zazděném výklenku, náležitě prostudoval, prohlásil je za kosti vojevůdce Jana Žižky. Tento soud opíral hlavně o nález jednookosti mozkovny. Jeho vývody potvrdil po víc než půlstoletí průzkum, který v letech 1966 a 1980 podnikl profesor doktor Emanuel Vlček. „Dochované části lebky jsou tvořeny kostí čelní, oběma kostmi temenními a horní polovinou kosti týlní, která je nepravidelně odlomena. Samostatně se dochovala část pravé kosti spánkové a ještě malý zlomek týlní šupiny s části okraje týlního otvoru. Z obličejové kostry zůstaly připojeny ke kalvě obě kosti nosní a část pravého výběžku horní čelisti a přiléhající část pravé kosti slzní. Mimoto byly ještě nalezeny kousky kosti čichové.“

Zkoumání mozkovny vedlo ke zjištění, že patřila muži, který přišel v mládí o levé oko a v dospělém věku byl vážně poraněn na pravém. Odborníci shledali na očnicích defekty, kterou jsou ve shodě s historickými zprávami o Janu Žižkovu. „Levé oko bylo patrně v chlapeckém věku zničeno vážným sečným zraněním. Rána byla vedena šikmo dolů od vnějšího okraje oka ke kořeni nosu a na horní čelist. Zanechala stopy i v kostní tkáni: levá čelní kost je mírně oploštělá, na horní očnici zbyla jizva tři milimetry hluboká a skoro dva centimetry dlouhá. Strop levé očnice ve srovnání s pravou skoro o čtyři milimetry poklesl. Poranění natrvalo deformovalo levou část obličeje, zejména tvar oka. Orlí nos se vyhnul doleva.“

Pravá očnice pak vykazuje stopy jiného druhu poranění. „Na horním okraji při kořenu nosu je zdrsnělá a zvápenatělá ploška asi třikrát dva centimetry, podle interpretace odborníků nejspíš pozůstatek po hojení těžkého krevního výronu, vzniklého úderem.“ K tomuto úrazu muselo dojít nedlouho před smrtí, možná se to stalo při obléhání hradu Rabí.

Byl tu však byl taky problém se stářím, kterého se měl Žižka dožít. Ještě v roce 1974 antropologové podle určitých příznaků soudili, že majitel lebky zemřel relativně mladý, ve věku kolem čtyřiceti let. Po dalším zkoumání profesor Emanuel Vlček připustil, že majitel lebky dosáhl zralého věku, to znamená 50 plus minus 5 let. „Můžeme ještě upřesnit, že dolní hranici věku lze považovat za prokázanou, ale horní nelze spolehlivě stanovit.“

Roku 1981 však prozkoumal vzorky kostní tkáně světoznámý odborník, maďarský vědec doktor Imre Lengyel. Ten po komplexním rozboru histologickém, sérologickém a po chemické analýze došel k závěru, že kalva náležela muži ve věku jedenašedesáti až pětašedesáti let. Čili i svým stářím by mozkovna z Čáslavě odpovídala hypotéze, která předpokládá, že v kryptě petropavlovského kostela byly kdysi objeveny pozůstatky autentického Žižky. Dalšími testy zjistil doktor Lengyel, že k majiteli mozkovny patří na základě společné krevní skupiny A i další dvě kosti z čáslavské kolekce – žebro a levá stehenní kost. „Čáslavská mozkovna patřila muži se středně velkou a krátkou lebkou, ale dosti vysokou. Čelní kost ukazuje na zakulacené čelo. Z obličejového skeletu se mnoho nezachovalo. Ale jsou zde přítomny obě kosti nosní. Hřbet nosní kosti nese ve své dolní polovině vytvořený hrbol, což dokládá přítomnost tak zvaného orlího nosu. Při pohledu zepředu jsou obě nosní kůstky druhotně vyhnuty od střední čáry zřetelně doleva o dva až tři milimetry. Dominantou v podobě jedince je čelní partie a utváření nosu a potom vyhojená sečná rána levé očnice a tváře. Toto poranění vyvolalo vznik dalších tvarových změn v tváři.“

Když zemřel, vzali lidé jeho sobě to jméno sirotci, jako by jim byl otec umřel; a dobyvše hradu Přibyslavě, upálili těch, kteří se na něm bránili, na šedesát lidu branného a hrad také vypálili a zbořili.

Když Žižka umíral, vydal slábnoucím hlasem svůj poslední armádní rozkaz. Nebo to snad byla závěť?... Poroučí, aby bratří „milého Boha se bojíce stále věrně bránili pravdy Boží pro věčnou odplatu.“ Václav Hájek z Libočan později zaznamenává Žižkův odkaz v poněkud ostřejší formulaci. Učinil tak zřejmě svévolně, nikoli však v rozporu s prací husitského náčelníka. „Svolav hejtmany k svému loži, důtklivě jich žádal, aby neustávali v nemilosrdném boji, a kdožkoli by se při víře s nimi nesrovnával, buď pikarti, nebo římaníni, aby mu pokoje nedali, ale takové všecky napořád mordovali.“ Umírající hejtman měl snad ještě požádat, aby ho vynesli na vzduch, pod noční nebe. „Když zemřel, vzali lidé jeho sobě to jméno sirotci, jako by jim byl otec umřel; a dobyvše hradu Přibyslavě, upálili těch, kteří se na něm bránili, na šedesát lidu branného a hrad také vypálili a zbořili.“

„Takový byl nenadálý konec bojovníka, který zrodiv se již za císaře Karla IV. a zůstav až do stáří svého téměř neznámým, v posledních pěti létech teprve naplnil národy a století celá hrůzou jména svého. Hnutí ono náboženské, jehož duch v osobě Husově zvláště se vtělil, nabylo hlavně skrze Žižku oné síly také ve světě hmotném, že zatřásti mohlo celou Evropou na drahný čas: a jakož on děkovati má husitství za proslulost jména jinak naskrz chatrného, tak i husitství velikou částí svého významu přičítati musí válečnické geniálnosti Žižkově – bez ní bylo by zajisté udušeno mocí brannou na první potkání. Až podnes není jména z dějin českých užívanějšího v ústech i sprostého lidu nad jméno Žižkovo, ačkoli v něm již nikoli geniální válečník, ale vzteklý jakýsi ďas, mocí lidskou nepřemožitelný se představuje. Chudost souvěkých a předpojatost potomních dějepisců zavinila to, že historie posavad nesplnila k němu svaté povinnosti úřadu svého, jenž požaduje věrné obrazy a soudy spravedlivé.“

Pět roků vedl permanentní válku se všemi nepřáteli kalicha a s každým, kdo nesdílel jeho program čtyř artikulů. V poslední fázi života se rozešel s mnoha dřívějšími spojenci. Opustil i kolébku revoluce, Tábor – chtěl mít volné ruce, potřeboval odhodit přítěž všech těch věroučných debat, těch bezvýchodných sporů, přesvědčen, že Kristus očekává činy, nikoli slova. Na konci života prožíval něco, čemu jeho vojácká bytost nebyla s to porozumět: Na válečném poli slavil úspěch za úspěchem, jenže jako by mu s počtem vítězství přibývalo i nepřátel. Spílali mu ze všech stran, sbírali proti němu zbraně. Jak rostla jeho moc, tak rostla i nenávist proti němu. Zatímco Žižka nepolevoval ve své nesmiřitelnosti, naopak, beze známky únavy ohněm a mečem likvidoval nepřátele kalicha, bořil kláštery, napadal hrady a tvrze katolíků i polovičatých husitských odpadlíků, tak sílilo na druhé straně přesvědčení, že věčná válka není tou pravou cestou. Hejtman však žádnou jinou neviděl. Kdokoli vyzýval k umírněnosti, kdokoli naznačil úmysl hledat smír, tak ho Žižka zatratil jako zrádce svatých idejí. Jak ale ukázala budoucnost, dějiny zvolily nakonec kompromis, tedy směr Žižkovi naprosto cizí.

zdroj: Josef Veselý

Když se v rodině dědí řemeslo a kumšt

Dnešní příspěvek je hlavně o osobnostech - a všechny jsou z jedné rodiny! Seznamuje s žádaným řemeslem našich předků, které se předávalo z otce na syny. Také je to moje osobní vzpomínka na rodinu Lamrů, kteří provozovali hrnčířské řemeslo v Litovli. Stali se posledními představiteli litovelské hrnčiny a to vše jsem zpracovala na základě návštěvy  muzejní expozice v Litovli. Poznali jste osobně člověka, jehož práce se dostala do muzea? Jsou totiž setkání, která se neopakují. 

Expozice tradičních řemesel mě přenesla do dávných vzpomínek. Fotografie rozklikněte.

Expozice má název Litovelská řemesla 1. poloviny 20. století, ale mnohá řemesla sahají do dávných staletí. Jsou představeny nástroje, řemeslné postupy a hotové výrobky nejrůznějších litovelských profesí, dnes vybírám hrnčířské řemeslo. Jen toho místa by bylo zapotřebí více... Expozice má hlavně poučit mladou generaci a také vyvolá nostalgické vzpomínky pro ty druhé. A zrovna tohle se tam stalo mně! 

Prohlížím si formy na pečení, kachle a hrníčky, pak vidím vývěsní štít s vyobrazením JL a když čtu na tabulce "kachlová kamna od Lamra", paměť připomíná - tohle přece znám! Tuto značku najdu na dně bábovek a různých misek. Je tam tabule, kde je "kachlové" řemeslo připomenuto litovelským rodem Lamrů. 

 

 

Na světě je plno náhod a toto je zároveň vzpomínkou na mého strýce a tetu. Jednou se vrátili ze zahraničního zájezdu bohatší o pár přátel, se kterými udržovali kontakty do konce života, i když později už písemné. Jedním z přátel byl pan Josef Lamr. Spolu s manželkou p. Bohunkou navštívili tetu a strýce v jejich ostravském bytě a pak je pozvali do Litovle. Byla jsem jejich průvodkyní a přes Červenku jsme dojeli do Litovle. U Lamrů jsme přenocovali a tak jsem měla možnost vidět celé to jejich "království": výrobu keramických váziček, talířků, forem atd. a také pořádnou pec na vypalování těchto výrobků.

 

 

Tehdy jsem si neuvědomovala, že jsem navštívila mistra kamnářského, ani to, že p. Josef Lamr byl se svým synem posledním nositelem tradice hrnčířského rodu, kdy se řemeslo předávalo z otce na syna. 

Vrátíme se do minulosti, kdy stál dům na Rybníčku, který koupil kamnářský mistr Alois Lamr. Rybníček je ulice poblíž řeky Moravy. Tou koupí to začalo. Alois byl z daleka, přišel do Litovle z Kdanic u Sobotky. Nevím, co ho vedlo k takovému "přesunu", ale nepřišel sám, vzal s sebou synovce Václava. Ten byl v jeho dílně nejdříve tovaryšem, ale pak ho to přestalo bavit a na čas se stal městským strážníkem. Uvědomme si, že ty začátky probíhaly ještě za starého Rakouska a když pak v r. 1912 Alois Lamr zemřel, zůstali po něm čtyři sirotci. Aby se o ně mohl postarat, synovec Václav Lamr dům odkoupil a celé to vybavení využil k výrobě a stavbě kachlových kamen. Tehdy to frčelo a bylo zárukou obživy. Václavův syn Josef se u svého otce vyučil a přejal rodinnou živnost. Vedle stavby kamen pracoval jako hrnčíř, ale v r. 1950 mu byla živnost odebrána a on pracoval jako požární technik. V r. 1958 získal povolení k otevření komunální provozovny, ovšem i tehdy se už jeho syn Josef Lamr mladší u otce vyučil hrnčířskému a kamnářskému řemeslu. 

 

Dům Na Rybníčku byl starý, říkalo se, že po 400 let je spjatý s hrnčířským a kamnářským řemeslem. Z muzejní expozice vím, že když na konci 19. století přišel první Lamr do Litovle, bylo na Rybníčku a v okolních ulicích čtrnáct hrnčířských mistrů! Dnes si to nelze ani představit, ale uživili se všichni. Bylo to jedno z řemesel, která pracovala s ohněm a to bylo nebezpečné kvůli riziku požáru, proto byli "vytlačeni" na okraj města. Hrnčíři se usadadili právě tady, cechmistr sídlil ve velké dílně v dnešní Hrnčířské ulici. 

Pro Litovel byla tehdy typická keramika z červené hlíny - červenice, zdobená bílou hlínou nebo glazovaná. Hlína se těžila na Července blízko trati, dříví na topení v keramických pecích získávali z Nových Zámků u Litovle. 

 

  

Pan Josef Lamr v místech, kde dříve stála tzv. kasselská pec. Byla obestavěna vepřovicemi, jenže v r. 1997 přišla povodeň a voda tam stála tři dny, takže nakonec se to muselo zbourat. 

Pořídit si nová kachlová kamna je nákladná záležitost. Proto pan Lamr - náš hostitel, často opravoval stará kamna. Někdy měli lidé stará kamna na půdě rozebraná a schovaná. Kamnáři pracují hlavně v létě. V zimě, kdy je vlhko a pojivo neschne, se vyráběly kachle. Ty byly u Lamrů vystaveny všude. Některé vypadaly jako malé obrázky - Adam s Evou v ráji nebo sv. Jiří na koni. 

 

P. Josef Lamr stavěl i gotická kamna, první postavil v Mohelnici v 90. letech. Nikdo jiný to neuměl, ale rekonstruovali tam muzeum a při vykopávkách se našly střepy starých kachlí. Ty se poslepovaly, domodelovaly a podle nich pak vyrobil nové kachle. Klasicky stavěná kamna jsou tvořena podezdívkou z cihel, na niž se skládají jednotlivé řady kachlí. Spojují se dráty, takže se jednou zase budou moci poměrně snadno rozložit. Moderní lepená kamna se dají už jedině sekat. Spáry mezi sdrátovanými kachlemi se vymažou kamnářskou hlínou. 

 

Výroba samotných kachlí trvá kvůli schnutí asi měsíc, kamna se pak staví přibližně týden. Posledním litovelským kamnářem byl právě pan Josef Lamr starší, měl značku JL. Když jsem u vzpomínek, tak si vybavuji okamžik, kdy mi teta ukázala parte pana Lamra...

_______________________________

Jak to bylo dál?

Lamrovi měli syny Josefa a Václava. 

Josefem Lamr ml. byl posledním nositelem tradice hrnčířského rodu Lamrů v Litovli, kde se narodil r. 1944 do rodiny Josefa Lamra staršího. Hrnčířskému a kamnářskému řemeslu, kterému se vyučil u otce, se nejdříve věnoval jako koníčku při zaměstnání u Českých drah. Svému otci JL začal pomáhat v r. 1967 v malé řemeslné dílně s experimentální kramickou pecí na plyn. Vyráběl předměty denní potřeby - hrnky, misky, talíře, džbánky, svícny, i drobnou dekorativní keramiku. Věnoval se i stavbě a rekonstrukci historických kachlových kamen, replikám středověkých kachlí s autentickými vzory, kterých měl bohatou sbírku. Opravoval troje kamna na zámku v Plumlově, spolupracoval na gotických kamnech na tvrzi Orlice v Letohradu. Zemřel 21. března 2016. 

Druhý syn Václav Lamr:

 

Václav Lamr (1943 –  2020) byl český výtvarník, básník, aforista a osobnost evangelikálního hnutí.

Na uměleckou dráhu se vydaly i děti Oldřicha Lamra - bratra Josefa Lamra staršího.  Dokázali se prosadit a je možné, že tato jména znáte i vy. Podle Wikipedie:

 

Aleš Lamr (1943 – 2024) byl český malíř, grafik, autor nástěnných maleb a keramických reliéfů, sochař, keramik. Narodil se v rodině kamnářů a keramiků, usazené v několika generacích v Litovli. 

 Roku 1971 se přestěhoval na Malou Stranu a v následujícím roce se oženil s textilní výtvarnicí Blankou Grebeňovou. Jeho syn Řehoř (* 1973) je podnikatel, synové Hanuš (* 1976) a Jan (* 1983) jsou výtvarníci. Roku 1978 získal ateliér na Malé Straně a začal se věnovat litografii v litografické dílně Jana Tůmy.

 Roku 1975 cestoval do Francie a roku 1979, v souvislosti se svou první zahraniční výstavou do USA, kde se seznámil s paní Medou Mládkovou a navštívil galerie v New Yorku a Washingtonu. Známý je i díky nástěnným malbám v prezidentské kanceláři Václava Havla.

 

A syn umělecký designér Hanuš Lamr? Jeho brož s motivem květu růžového kaštanu a fialkové náušnice zdobily první dámu p. Evu Pavlovou ve chvíli, kdy se její manžel stal českým prezidentem.

 

Na vernisáži s p. Pithartem - Lamrová Blanka.

Blanka Lamrová (*1949) je rodačka z Litovle, patří k osobnostem české fotografické scény. Po studiích na Střední průmyslové škole grafické v Praze (1968–1972) pracovala 43 let (1972–2015) jako fotografka v Národní galerii v Praze. Celý život se věnovala dokumentární a časosběrné fotografii, cenné jsou i její snímky z roku 1989, kdy se jí podařilo zachytit řadu zlomových okamžiků, jako byla emigrace občanů NDR či sametová revoluce. Je členkou Asociace profesionálních fotografů České republiky a členkou Svazu českých fotografů. Její fotografie se od roku 1983 do současnosti dočkaly třiceti samostatných výstav nejen doma, ale i v zahraničí (Vídeň, Berlín, Drážďany, Curych, Stockholm), od roku 1974 se podílela též na šedesáti kolektivních výstavách. 

 

Z rozkvetlého májového města

Pátý měsíc v roce byl dlouho nazýván máj, byl to jediný název měsíce, který neměl slovanský původ. Změna nastala v roce 1805, když Josef Jungmann překládal román Atala aneb láska dwau diwochů na paušti od francouzského spisovatele Chateaubrianda, a poprvé přitom použil slovo květen. Tento název se ujal.

Na přírodě je znát, že fotografie, které jsem nafotila ve městě, dávám se zpožděním. Je to tím, že v květnu jsem měla články pro mne důležitější.

Ledoví muži bývají poslední připomínkou zimy. Známe to všichni, nejdříve teplo a krásné dny a pak do střední Evropy pronikne velmi studený vzduch od severu. Podle meteorologů "nejčastější příčinou bývá tlaková výše nad Skandinávií a tlaková níže nad východní Evropou, kdy k nám od severu začne proudit studený vzduch. Pokud se během noci vyjasní, může po ránu mrznout, a to klidně i v polovině května. Předpověď o zmrzlých mužích se naplní v průměru jednou za tři roky. Ledoví muži ( období mezi 12. a 14. květnem) přinesou rána chladné dny a podle předpovědi i přízemní mrazíky.

Pankrác, Servác, Bonifác, ledoví muži spalují mrazem ovoce i růži. 

Pankráce, Serváce a Bonifáce bojí se všechny zahradnice. 

Víte, že tito tři "muži" byli světci? Za všechny představím Pankráce:

Svatý Pankrác se narodil okolo roku 290 ve Frýgii (Malá Asie). Pocházel z vážené křesťanské rodiny, rodiče mu však záhy zemřeli. Strýc Dionýsos s ním později přesídlil do Říma v době, kdy císař Dioklecián velmi tvrdě pronásledoval křesťany. Čtrnáctiletý Pankrác se nedal přesvědčit, aby se vzdal své víry, a tak byl 12. května roku 304 veřejně sťat. Pankrácova hlava je dodnes uložena v relikviáři v římské bazilice svatého Pankráce.

Tak vidíte, říkala jsem si, dnes tu žádná historie nebude. Stačí zabrousit na zmrzlé muže a už je tady! 😃

 

Socha sv. Pankráce z Barcelony. (Wikipedie)

• Pankrác je považován za patrona nemocných, dětí, mladých, nové setby a ve středověku v německých zemích i rytířů a šlechty, ochraňuje mladé rostliny a květy. Je také mstitelem křivé přísahy.

Společnicí ledových mužů je Žofie, která bývá uplakaná, u nás se říká "počůraná Žofka". O vydatných a studených deštích kolem 15. května se traduje, že:
    Čas ledových mužů a svaté Žofie bez deště nemine.
    Déšť svaté Žofie švestky ubije.

Když vyhlédnete z okna, které stromy zahlédnete? U nás je to třešeň, vrba a břízy. Začneme rozkvetlou třešní, která už samozřejmě odkvetla, ale každoročně připomene pana souseda, který ji před léty zasadil a zůstala tu jako památka na něj. 

 

  

Vprostřed dědiny vrba stojí
A pod ňú lávka schovaná
Tam se mnú milá sedávala
Za pěkných nocí do rána.

(Hradišťan)

Také na vrbu máme výhled. Patří mezi stromy, které se využívaly v lidovém léčitelství. Starý návod určoval, že je nutné otrhat 99 lístků z 99 vrb - ne míň, ne víc, které ženy usušily, rozemlely a natřikrát přikazovaly užívat. Léčivé mělo být polknutí "kočičky z jívy" svěcené na Květnou neděli, člověk pak nedostal ani zimnici, ani bolení hlavy nebo krku.

 

Břízy jsou hodně rozšířené a jsou nenáročným stromem, takže se vyskytují i na haldách a zkrášlují i poddolované území. 

Březové větve se zastrkávaly v předvečer 1. května a o letnicích za okna domu a na vrata chléva na ochranu proti čarodějnicím. Obřadním prutem březovcem, který roznášel na Vánoce s blahopřáním pastýř, se vyháněl na jaře dobytek na pastvu. Hospodyně si brala prut rukou v zástěře, aby se jeho síla nezeslabila. Magický očistný význam mělo i nové březové koště, jímž hospodyně vymetaly na Velký pátek světnici. Tak se zabraňovalo i přístupu čarodějnic do vsi.

Březová kůra pomáhá při žaludečních potížích, při problémech s trávením i při dně. Březové listí posiluje ledviny a využívá se při urologických potížích, písku a kamenech v ledvinách, při potížích s prostatou a močovým měchýřem. Saponiny v březovém listí také čistí cévy – toho se využívá při ateroskleróze. Úplně nejlepší je vybrat si čerstvě pokácené stromy, kterým řezání neškodí. Kůru sušte doma v teplé, suché místnosti, dokud není křehká.

Jak se připraví březový nápoj? 2 lžičky řezaného listu spaříte čtvrthodinu ve čtvrt litru vody a pijete 2-3x denně – to neublíží ani při dlouhodobějším užívání.

 

Pampeliška neboli Smetánka lékařská je jaterní bylina, čistí krev a léčí játra.

Pokud máte zahradu, asi s pampeliškou bojujete a máte ji za nezničitelný plevel. Určitě to pro vás není "princezna" Pampeliška. Pro zahrádkáře může však být i přírodním lékem. Pampeliška je v léčitelství jednou z nejcennějších bylin, její kořen je ceněn jako „český ženšen“. Už v dávných dobách si ženy omývaly tváře pampeliškovou vodou, která je zbavovala trudovitosti. Z praženého kořene pampelišky se vyrábí náhražka kávy, vhodná i pro těhotné a kojící matky a pro děti.

Tinktura z kořenů pampelišky

Kořeny sbírané brzy na jaře před rozkvětem rostliny nebo pozdě na podzim vyperte, pokrájejte na kousky a nechte zavadnout, aby nebyly mokré. Pak jimi naplňte zavařovací sklenici a zalijte čistým alkoholem tak, aby byly zcela potopené. Louhujte asi 3 týdny, pak přeceďte a uchovávejte v lahvičce z tmavého skla. Tinktura se kape do čaje. Zhruba 10 kapek 1–2x denně užívejte při nemocech jater a žlučníku nebo jako podpůrnou léčbu onkologických diagnóz.

  

Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) mi roste pod balkonem a je to nenáročný keř.

 

  

 Až uzrají bobule mahonie cesmínolisté, můžete je bez obav konzumovat, protože jsou jedlé. Plody obsahují kromě organických kyselin a barviv také cukry, látky podporující krvetvorbu a především velké množství vitaminu C. Nezralé plody jsou naopak velmi kyselé a podobně jako třeba plody černého bezu obsahují jedovatý alkaloid berberin, který může způsobovat nevolnost. Proto nezralé plody nekonzumujte. (zdroj Vlasta)

 

 

V kombinaci s aspirinem je tato rostlina fantastická proti angíně. (ireceptar.cz)

Růžově kvetoucí rostlina je bergenie tučnolistá, která pochází ze sibiřských a severočínských hor, kde roste do nadm. výšky 2000 m. Byla již v r. 1760 dovezena do Evropy a začala se pěstovat jako okrasná rostlina. Její název je odvozen od německého lékaře a botanika Karla Augusta z Bergenu (1704-1759).

 

 

   

Vpravo je rozrazil perský,  je hojně rozšířeným plazivým plevelem, na rozdíl od rezekvítku - bouřky je to kytka, jejíž květy vyrůstají jednotlivě (nejsou uspořádány v žádném květenství). Léčivé účinky rozrazilu perského:

• Detoxikuje organismus, čistí krev.
• Uvolňuje bolavé svaly a ucpané dutiny.
• Je močopudný, používá se při zánětech močových cest a ledvinových kamenech.
• Pomáhá při léčbě kašle, astmatu a zánětu průdušek.
• Má příznivý vliv na oči a zrak.
• Podporuje trávení.
• Uklidňuje nervový systém, pomáhá při stresu, nervozitě a úzkosti, zlepšuje paměť.
• Zevně hojí vyrážky, kožní záněty, omrzliny, popáleniny.

Na závěr jsem nechala sedmikrásku, která roste téměř všude. Mívá bílé květy s růžovým nádechem a žlutým středem, které se otevírají ráno a zavírají večer nebo při deštivém počasí.

Sedmikrásky lze sbírat od jara do podzimu, nejlepší doba pro sběr je dopoledne po oschnutí rosy. Mezi její hlavní léčivé účinky patří to, že snižuje záněty a otoky, což ji činí užitečnou při léčbě kožních problémů, jako jsou ekzémy, vyrážky nebo bodnutí hmyzem.

Sedmikráskový čaj na podporu trávení: dvě čajové lžičky sušených květů přelijeme 250 ml vroucí vody a necháme 10 minut louhovat.

Sedmikráska není jen léčivou bylinou, ale také chutným doplňkem do kuchyně. Květy se mohou přidávat do salátů, polévek nebo jako dekorace na dorty a dezerty. Věděli jste, že sedmikráska má své jméno díky tomu, že kvete sedm měsíců v roce?

Zdroj: Eva Večerková: Strom v lidové víře a obyčejích iprima.cz, kudyznudy.cz, bylinkyprovsechny.cz

Máte-li čas a chuť, poslechněte si píseň paní Věry Špinarové: