Školní světnice

Ukončený školní rok připomenu školní třídou před 120 lety. Třídu z 19. století můžeme vidět např. na zámku Lešná u Valašského Meziříčí, který jsem dvakrát navštívila:

Až někdy v muzejní expozici uvidíte staré školní lavice, všimněte si té "kostry". Základem nových lavic z r. 1908 je kostra z litiny, proto začneme v Komárově v okr. Beroun. V bývalém komárovském zámku sídlí Železářské a slévárenské muzeum, stálá expozice představuje uměleckou litinu. 

Litina je slitina železa s vysokým obsahem uhlíku, která je známá pro svou pevnost a schopnost zachovat detaily i při složitých formách. Roztavená litina se odlévá do forem, které byly často vytvořeny z hlíny, vosku nebo jiných materiálů. Litinové výrobky se tam vyráběly od konce 16. století v souvislosti se vznikem vysokých pecí. Správce uměleckých dílen p. Josef Hercík psal v r. 1908 o amerických lavicích a z jeho textu jsem čerpala. Foto muzea z Wikipedie:

Přeneseme se do roku 1908 do doby Rakouska-Uherska, kdy školy byly vybavovány "Regulačním školním nábytkem dle amerického systému". Tehdy se nepoužíval název třída, ale "školní světnice". Železárny v Komárově vyráběly do školních světnic nábytek a byla to novinka! 👍

"Nejdůležitější pro vývoj lidského těla je právě doba, kdy dítě navštěvuje školu. Pro všecky dítky bez rozdílu znamená návštěva školy mnohaleté sezení v lavici. Aby vývoj těla dítěte netrpěl nepohodlným sezením, je velice nutné, aby byly školní lavice a stoly svými rozměry přiměřeny rozměrům dětského těla. Na dítky, které vychodily školu, čeká v dalším životě těžký existenční boj, a proto jest svatou povinností školy, aby se po čas návštěvy školní pečlivě a svědomitě starala nejen o jejich duševní, ale i tělesný vývoj. Jako má býti školní světnice hygienická, tj. světlá, vzdušná, opatřená dobrou ventilací a řádnými výhřevnými tělesy, má býti také opratřena nábytkem v každém směru účelným."

Na začátku 20. století chtěli obnovit školní nábytek, ten starý již nevyhovoval moderním požadavkům pedagogickým a hygienickým. Má-li býti školní lavice pohodlná, musí svými rozměry vyhovovat proporcím těla dítěte, zkrátka musí "tělu padnouti". Rozměry stolu jsou dány poměrnou vzdáleností psací desky od očí dítěte, vzdáleností od okraje lavice a přiměřenou šířkou i délkou psací desky stolu. Prostor mezi lavicí a stolem má poskytovat úplnou volnost pohybům těla, žák má bez vyrušování souseda opouštěti místo, nebo vraceti se na ně, a učitel má mít volný přístup ke každému žákovi. Stůl i lavice má pevně stát na podlaze a nemá trpěti otřesy druhé lavice, což se děje, když se lavice navzájem dotýkají. Taktéž je důležité, aby lavice a stůl nezabíraly příliš mnoho místa ve školní světnici, aby bylo snadné čistit podlahu pod nimi, aby byly trvanlivé a umožnily jednoduché opravy.

Sedadlo a deska stolu musí být ze dřeva, neboť tyto části přijdou do bezprostředního styku s tělem dítěte a neodnímají mu teplo. Dřevěné části lavice musí být pečlivě zpracovány, aby se dítě neporanilo třískami. Těmto podmínkám vyhovuje školní lavice amerického systému, která je ve Spojených státech téměř ve všech školách zavedena. V březnu a dubnu 1907 se v tehdy nové školní budově na Smetance na Král. Vinohradech konala veřejnosti přístupná výstava školního nábytku a pomůcek.

Škola Na Smetance v Praze 2 dříve a nyní, na fotografii z encyklopedie.Praha2.cz

Školní světnice tam byla vybavena praktickým školním nábytkem (obr. č. 1), který vystavovaly komárovské železárny jako novinku. 

  

Nábytek zhotovený z větší části ze železné litiny se těšil pozornosti odborných kruhů i široké veřejnosti. 

Školní lavice této konstrukce vyráběl závod ve třech velikostech podle normálního vzrůstu dítek mezi pátým a patnáctým rokem. Rozdíl vzrůstu hochů a děvčat v této věkové skupině nemá větší význam pro délku A a šířku B sedadla nebo rozměry E a F stolu (obr. 2). 

 

  

"Výška sedadla i stolu se dá upravit podle potřeby tak, že francouzským klíčem uvolníme šrouby, sedadlo a stůl posuneme do žádané polohy a matice šroubů opět utáhneme. Aby byly nohy stolu po obou stranách stejně vysoké, jsou opatřeny stupnicí, s níž souhlasí i stupnice na noze sedadla. Výšku sedadla i stolu lze seřídit pro každé dítko individuálně. K tomu je třeba změřit výšku nohy dítěte od chodidla do podkolení, načež se pomocí zvláštního měřítka ihned zjistí příslušná výška sedadla i stolu."

Kromě lavice vyrábí závod také šicí stolek a židli pro dívčí pracovnu (obr. 5), které lze rovněž přizpůsobit vzrůstu dítěte:

 

Na závěr srovnání historického nábytku se současností: fotografie z opavské školy, jak byla vybavena nábytkem po ničivých povodních v září 2024: 

 

 

 

Veduta komárovských železáren z roku 1906, zdroj Wikipedie

Jaké daně platili naši předkové?

„Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela.“
Jean-Baptiste Colbert, ministr financí krále Ludvíka XIV. (1643-1715)

"Mezi stěžejní příjmy veřejných rozpočtů (státu, krajů a obcí) patří daně. Daň je platba, jejíž placení je ze zákona povinné." V tomto článku se Kaleidoskop bude zabývat daněmi v minulosti. 😉 

 

První známý systém výběru daní je znám ze Starověkého Egypta kolem roku 3000 - 2800 před naším letopočtem. Bylo to vybírání desátků a nucené práce nemajetných. Rolníci byli příliš chudí, než aby mohli platit daně, proto byli nuceni pracovat ve prospěch faraóna, popřípadě jeho zástupců. 

Ve starověkých Athénách jsou od 4. století př. Kr. známa cla, veřejné dávky a fároi – dobrovolný tribut spojeneckých měst určený k financování společné obrany. Pozvolna se z dobrovolného příspěvku stala vymahatelná povinnost a jeho výše vzrostla více než o 100 %. Přímá daň z majetku byla v Athénách zavedena roku 428 př. n. l.

 

Jak to bylo u nás, se dočteme ve Slovanu americkém - týdenník pro politiku, vědu, zábavu a vzájemnost všech Slovanů amerických v letech 1873-1920, uchovává Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur v Praze.  

V článku starém 148 let si můžete přečíst, jaké daně a platby naši předkové platili:

Jaké daně a platy naši předkové platili.

"Peníze jedněm kralují, druhým slouží." Nár. přísloví.

 

Svět si nyní stěžuje na veliké daně a jakby nestěžoval, když nové daně se vymýšlejí a když ani ta smrt zadarmo není? Pro potěšení všem zarmouceným poplatníkům sepíšeme jména nejhlavnějších poplatků, jak se dávaly druhdy. K tomu konci užijeme Brandlova glossáře, spisu pro porozumění dějinám našim veledůležitého, avšak podle možnosti přihlížeti budeme i k dějinám naší vlasti, dodávající i ze svého, co ve spise řečeném obsaženo není. 

Berna - vlastní daň králi placená v našich vlastech, připomíná se roku 1235 a nazývá se jinak pomoc králi. Mimo tuto daň vybírali "bernu" také naši bývalí markrabí, když za pány země Moravské jsou přijati. Později, když Opavsko se stalo knížectvím, i knížata Opavská, jakmile nastoupila vládu, bernu knížecí přijímala. R. 1323 král Jan vyznává, že od svých poddaných všecku bernu na korunovaci obdržel, a kdyby dceru vdávati mínil, tehdy aby země po ortu z lánu "pomoci" dávala, avšak aby páni zemané Opavští svému knížeti jen tehda bernu dávati povinni byli, kdyžby páni v Čechách a na Moravě jemu bernu platili. 

A poněvadž i biskupové Olomoučtí byli knížaty na církevních svých statcích, dostávali ze svých statků "bernu na korunovaci" biskupskou. Berny vůbec vybírala vrchnost, a to ustanoveno jest, kolik z lánů platiti přijde. 

Bičové platilo se pastýřům kromě obyčejného jejich platu. 

Bobrové byla povinnost dávaná královským opatrovníkům bobrů, a sice obyčejně: nocleh bezplatný, jídlo a také povoz. 

Cestné, daň, kterouž platili za užívání cest vedoucích lesem královským nebo knížecím.

 

Čechelné jest daň jak bychom řekli z košile, neboť čechel jest staré pojmenování košile. Takový plat tehda se platíval, když pán na svém statku udělil dovolení k sňatku. Avšak nevybírali je všude, ale vybírala se místy ještě na konci 16. století. 

Čistotné. Za starodávna, asi před 600 lety, když někdo obžalován byl, povinen byl očistiti se před soudem, který právě proto, že se bylo obžalovaným očisťovati čili "ocudovati" cudou se nazývá a soudce "cudařem". (Odtud také naše slovo "cudovati".) Očišťování dělo se ohněm (čist byl ten, kdo se nepopálil) a vodou (kdo se neutopil) anebo také přísahou. Kdo se tudíž viny očistil, platil čistotného něco soudci a něco knězi, bez něhož očisťování předsevzato býti nemohlo.  R. 1235 náš markrabí Moravský Přemysl Otakar osvobodil všecky statky kláštera Zábrdovského od placení toho čistotného, "poněvadž ti, kdož se očistili, s pomocí Boží očištění došli a nikoli s pomocí lidskou." Mezi statky od placení čistotného osvobozeny byly též Levice u Krnova. 

Čižebné platil, kdož od vrchnosti čižbu tj. chytání ptáků najal. 

Daň živá slove poplatek na živé drůbeži dávaný vrchnosti. 

 

  

Desátek též "tacmo" u nás, jinak "decem" nazvaný, dával se vrchnosti jak název ukazuje po jednom z desíti. Desátek byl veliký (z obilí) a drobný z jiné úrody (z konopí, lnu, hrachu atd.). Vedle vrchnostenského desátku byl u nás také desátek biskupský, a to r. 1201 král Přemysl Otakar I. nařídil, aby v kraji Holasovském (tj. v Opavském) biskupovi Olomouckému z lánu po 6 denárech desátku placeno bylo. Tato daň platila se napotom i dále, avšak r. 1265 smlouvou dobrovolnou mezi biskupem Brunonem a knězem opatem kláštera Velehradského tento biskupský desátek ze statků Velehradských platil opat sám, a to o sv. Martině hřivnu zlata. Patrně tu biskupský desátek pro vsi kláštera Velehradského nepřestal, ale opatu na prospěch byl, tak že z něho i on užitek měl. Kdy u nás biskupský desátek přestal, není nám známo. Známo jest, že desátkem podobným "biskupnica" nazvaným biskupové sužovali Slovany Lutice v Podmořansku a Meklenbursku. 

Dýmové čili podýmné platilo se z "dýmníkův", jak naši předkové komínům říkali, a "dýmníky" tj. komíny stavěti uměli Slované již v 9. století, neboť již tehda, jak připomíná Nestor dějepisec ruský, platilo se z dýmníkův daně po veveřici. Tu daň v Čechách zavedl, jak se zdá, biskup Jakart, cizinec a ve prospěch kostelů obracel. Později zobecněla, až se z ní vyvinula daň domovní. Proto úředníci na každém panství udávali, kolik v té které vsi komínů jest. To se ví, že často mnohá ves byla bez komínů nebo jen o jednom komíně (ve správě správcově). Dýmové se vybíralo buď v penězích nebo také jinak, proto slýcháme o podýmném ovsu, o podýmných slepicích apod. Vrchnosti ovšem kvůli tomu evidovaly lidi takové, kteří na panství byli a k těmto povinnostem neměli svých domků. Tak např. na panství Rožnovském byly zavázány i "samostatné baby" a "hofeři čili podludníci" - dodávali suché houby, lískové ořechy a kmín.

Hnojové platilo se pacholkům.

Hostinné - poplatek, který platili hosté, tj. cizinci, kupci, nepochybně za dovolení, aby směli prodávat své zboží v našich zemích.

Hrabné - plat za dovolení v lese hrabati listí nebo mech. 

 

  

  

Na závěr ukázka českého pivovaru Dostal v Iowě.

Kroměříž za třicetileté války

Dnes nahlédneme do historie, připomenu třicetiletou válku (1618-48). Ve střední Evropě, kam se počítá naše země, o ní slyšel určitě každý. Je spojena s bitvou na Bílé hoře (1620) a hlavně přinesla velké utrpení a zkázu civilistům. 

Jak jdou staletí, lidé zapomínají, protože je to dávno, málokdo ví, jak těžká doba to byla. Měli bychom si to připomínat. V 17. století nebyly tak moderní zbraně, přesto lidé umírali nejen na bojištích, ale také při drancování vesnic a měst, na morové epidemie, které cizí vojáci přinášeli. Některé obce úplně zanikly, v mnoha městech a obcích vymřela až polovina obyvatel! Hrůzy se nevyhnuly ani Kroměříži, kterou jsem nedávno představila v článku ZDE.

Ve středověku zde byl brod přes řeku Moravu a křižovatka Jantarové a Solné stezky (jež byla faktickým pokračováním slavné Hedvábné stezky). Na snímku zámecká věž a morový sloup na náměstí.

 

Následkem válečných tažení bylo téměř celé město zničeno, hlavně jeho gotická a renesanční podoba. Dnes návštěvníka možná udiví, že tam nic takového není. Vše co zbylo, pak zničil velký požár, který vypukl jako následek drancování města švédským vojskem v červnu 1643. Oheň zničil také městský archiv, což je nenahraditelná ztráta pro poznání historie města před r. 1643. Zkázu dovršila morová epidemie, která v Kroměříži vypukla v červnu 1645 a vyžádala si tisíce lidských životů. Hrůza.

 

Kníže František kardinál z Dietrichštejna byl biskupem olomouckým (1599–1636) a jedním z nejvýznamnějších politiků na Moravě v 17. století. 

Na počátku 17. století se stal biskupem kardinál František Dietrichštejn, jedna z velkým postav nejen moravské historie. Kroměříž si zřejmě oblíbil, zámek se stal díky němu opravdu knížecím dvorem a zde se scházel se šlechtici a s církevními hodnostáři. Zámek byl dvakrát ročně místem konání manských soudů. Ve městě sídlil vrchní správce biskupských statků. Kardinál Dietrichštejn přivedl do Kroměříže františkány v r. 1606 a za městskými hradbami nechal postavit františkánský klášter (1610-20), který se stal cílem častých poutí a procesí. Klášter byl mnohem později přebudován na octárnu (opravdu se tam v 19. století vařil ocet) a dodnes na tomto místě stojí budovy stále zvané Octárna (hotel a restaurace). 

 

Kardinál přivedl do města i jezuity, kteří zde pobývali jen krátce a odešli do nedalekého Uherského Hradiště. Dietrichštejn podporoval výstavbu měšťanských domů, bohatý život na zámku pak měl vliv i na rozvoj města. Konaly se týdenní i výroční trhy, kam přijížděli kupci i kupující z blízka i z daleka, dařilo se řemeslníkům. Opraveny byly kanovnické domy, Kovářská i Vodní brána, nechal postavit probošství naproti kostelu sv. Mořice.

 

 

Pečetidlo pekařů, Kroměříž.

 

V r. 1618 začala třicetiletá válka a již v r. 1619 přitáhlo k městu císařské vojsko - vypálilo blízké vesnice - Oskol, Bělidla i Štěchovice. V tomto roce byl zajat vzbouřenými stavy kardinál Dietrichštejn a jako nepřítel Moravy vypovězen za hranice, jeho statky byly zabaveny a předány "zimnímu" králi Fridrichu Falckému. Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) se však kardinál vrací na biskupský stolec, získává zpět majetky i moc a ještě horlivěji rekatolizuje Moravu. Pro Kroměříž to znamená návrat k budování a rozvoji - je dokončena stavba radnice, budována zámecká knihovna a získal právo pro biskupství razit mince. To je počátek slávy kroměřížské mincovny. Dříve se tam razily mince olomouckých biskupů, kteří od císaře Rudolfa II. získali mimořádné právo razit vlastní měnu. Svou činnost pak mincovna, která stojí v ulici Na Sladovnách, ukončila v 18. století. 

 

Tolar ražený v kroměřížské mincovně Karlem II. Liechtensteinem. Tato mince pomohla obnovit město Kroměříž.

 

Dodnes kardinála Dietrichštejna připomíná městský znak Kroměříže - vinařské nože v zlatočerveném poli, které jsou rodovým znakem Dietrichštejnů.  

 

 

Znak města Kroměříže.

V r. 1636 kardinál umírá a olomouckým biskupem se stal Leopold I. Vilém Pasovský, který byl současně vrchním velitelem císařských vojsk.

 

 

Leopold I. Vilém se narodil roku 1614 jako druhý syn budoucího českého krále a římského císaře Ferdinanda II. a jeho ženy Marie Anny Bavorské. Mladším synům byla obvykle předurčena buď církevní anebo vojenská kariéra. Leopold Vilém byl nepříliš obvyklou výjimkou, protože zkombinoval obě možnosti. Od svých 11 let byl velmistrem Řádu německých rytířů.

Třicetiletá válka byla v plném proudu. V červnu 1643 dobylo švédské vojsko pod velením generála Torstensona a za podpory vzbouřených Valachů Kroměříž. Město bránilo jen málo vojáků a tak během krátké doby byly proraženy hradby a plenitelé vtrhli do města.

 

Lennart Torstenson byl jmenován vrchním velitelem švédské armády a Švédského Pomořanska. Zároveň byl povýšen do hodnosti polního maršála. S vojskem třikrát vpadl na Moravu.

V r. 1648 válka skončila a zanechala po sobě zpustošenou zemi, která čekala na svou obnovu, tak jako téměř zničené město Kroměříž. 

zdroj: Státní okresní archiv Kroměříž, Wikipedie, Kroměřížský deník - tolar

Valašský Slavín: na čísle posledním

Vztah k některým místům si člověk vytváří od dětství. Mojí srdcovkou se tak stal Rožnov pod Radhoštěm a jeho Valašské muzeum v přírodě. Příspěvek navazuje na článek o rožnovském masopustu.

Přijdete k dřevěnému kostelíku Svaté Anny v areálu Dřevěného městečka, který obklopuje nízká zídka a už vidíte vstupní bránu s nápisem „Číslo poslední“. Za zídkou je tzv. Valašský Slavín - hřbitov, kde jsou  náhrobky a hroby zakladatelů muzea, hudebníků, spisovatelů, sportovců, učitelů z valašského kraje. 

 

  

O tom, kdo jednou na Valašském Slavíně spočine, kdo si to za své "činy" zaslouží, rozhoduje Rada starších, složená z významných valašských občanů. Valašské muzeum v přírodě už oslavilo 100 let, ale myšlenka Valašského Slavína je mladší, vznikla v 60. letech 20. století. Myšlenka, že osobnosti kraje se mají připomínat následujícím generacím a podle mne se to daří. 🙇

 

  

K loňským oslavám 100. výročí probíhaly akce Valašský rok 1925, na ukázku jeden z plakátů.

Tehdejší ředitel muzea v přírodě Jan Rudolf Bečák a jeho spolupracovníci Josef Maléř a prof. Karel Langer chtěli vytvořit imitaci vesnického hřbitova v blízkém okolí kostela, jak to v minulosti bývalo na Valašsku obvyklé.

Prvním pietním aktem bylo přenesení ostatků valašského muzikanta Janka Pelára z Pržna. Jejich uložení se uskutečnilo 5. října 1969. Takto vznikl Valašský Slavín, který je čestným pohřebištěm. 

Hřbitov byl nafocen během Masopustu 7. února, proto jsou fotky zimní. Do fotografií jsem vepsala základní údaje o osobnostech, které měly na Valašsko silnou vazbu. Začneme těmi, kdož se o toto - dnes Národní muzeum v přírodě zasloužili - sourozenci Jaroňkovými: Bohumír, Alois a Julie. Fotografie zvětšíte rozkliknutím.

 

  

Miloš Kulišťák - spolupracovník Bohumíra Jaroňka.

 

  

PhMr. František Klauda, mecenáš Valašského muzea v přírodě.  

 

  

PhDr. Jaroslav Štika byl dlouholetým ředitelem Valašského muzea v přírodě.

   

ThDr. Vladimír Petřek - pravoslavný kněz a mučedník. 

 

  

MUDr. Jaroslav Masařík - propagátor rožnovského lázeňství. 

  

Malíř Augustin Merwart, "kronikář Pobečví".

 

  

Jaroslav Žíla-Lipjan vydával vlastivědnou kroniku Podřevnicko.

  

Metoděj Jahn, spisovatel a pedagog.

 

  

Akademický malíř František Podešva, spisovatelka Marie Podešvová.

 

  

František Hanus - český herec.

 

Josef František Karas - spisovatel, jeho dcera Vilma Volková - národopisná pracovnice a vypravěčka. 

 

  

Akademický malíř Karel Hofman. 

 

  

Jarmila Šuláková - "královna lidové písně". 

 

  

Jožka Nejedlá - spisovatelka, Albert Janík - gruntovník a sládek.

 

  

Cyril Mach - organizátor a vlastenec odbojář (na snímku). Jiří Demel - vlastivědný pracovník muzea. 

 

  

Josef Sousedík - valašský Edison a bojovník proti fašismu. 

 

  

Malíř Jan Kobzáň - valašský Mikoláš Aleš.

  

Emil Zátopek a Dana Zátopková - olympijští vítězové. Zátopkovi byli skromní, přáním Emila bylo mít prostý hrob na Valašsku (rodák z Kopřivnice) a chtěl jen obyčejný kámen z Bečvy. Byli s manželkou na den stejně staří, paní Dana přežila Emila o dvacet let. 

 V kopřivnickém technickém muzeu má Emil Zátopek samostatnou expozici.

  

Ludvík Daněk, diskař, olympijský vítěz, měl silnou vazbu na Valašsko. Proto jeho urna byla uložena na Valašském Slavíně.

 

  

Jiří Raška, olympijský vítěz ve skoku na lyžích z Frenštátu. 

 

  

Břetislav Bartoš - valašský malíř. Prof. Karel Langer - na snímku, podílel se na výstavbě Valašského muzea v přírodě. 

  

Jaroslava Hýžová - valašská malířka. 

 

  

Jan Karafiát - evangelický kněz, autor knihy Broučci.

 

 

Akademický malíř Jaroslav Frydrych. 

 

  

Bedřich Čuba - zpěvák, skladatel, hudebník. 

 

  

Luděk Majer - akademický malíř.

  

Jan Rokyta - muzikant, hudební redaktor. 

 

  

Valašský Slavín je místem připomenutí a uctění života a díla významných osobností východní Moravy, které se zasloužily o rozkvět a povznesení Valašska.

zdroj: Osobnosti Valašska