Toulky českou minulostí: 203. schůzka: Soukromá podobizna českého krále Václava IV.

„Zpráva o krvavém povstání v Praze donesla se rychle na hrad kunratický. Král Václav vztekem ani vzpamatovati se nemoha, přísahal, že hrozně mstíti se chce, zvláště na kněžích husitských, které i jmenoval, a že vyhladí konečně tu sektu celou až do kořene.“

„Když jeden z důvěrníků jeho neopatrné prohodil slovo, jako by dobře byl předvídal, že něco takového se stane, král obořiv se naň co domnělého protivníka, porazil ho k zemi a byl by ho dýkou probodl, kdyby mu byli v tom nepřekazili. Lehká mrtvice, ranivše zvláště levý bok těla, avšak nezbavivší ho všeho pohybování, byla bezprostředním následkem tak neobyčejného rozzuření se.“

Ničitel důvěry, radící se s démony

To se stalo uprostřed léta v roce 1419. Král už předtím „neobyčejně zuřil“ nejméně dvakrát do měsíce. Což by tedy opravdu nebylo nic mimořádného, jenomže od defenestrace konšelů z oken Novoměstské radnice se jeho zdravotní stav zhoršil tak, že to bylo patrné na první pohled. Ani zvenčí to už dávno nebyl ten hezký mladík, jak ho známe z busty v triforiu svatého Víta, a taky to zdaleka nebyl onen pěkně vyhlížející zralý muž na staroměstské Mostecké věži u Karlova mostu.

Pokud tedy můžeme věřit soudobým kronikářům, stal se z něho člověk „hrozného vzhledu a hrozné tváře“. Nemusíme se spoléhat pouze na písemná svědectví – i na jeho portrétu v bibli Martina Rotleva, kde je král vyobrazen i s chotí, je vidět změna, kterou zaregistrovali jeho současníci: Václav má charakteristicky zarudlý obličej, a je odulý, jak notoričtí alkoholici bývají.

Králova povaha se měnila stejně jako rychle jako vnější znaky. Neuměl se ovládat, propadal hněvu a následně zase netečnosti. Z původně slibného panovníka se stal vladař programově krutý. Jeden nám neznámý duchovní, který měl blízko ke katedrále svatého Víta, o něm řekl: „Byl to ničitel důvěry, radící se s démony.“ Což už jsou silná slova. „Byl to člověk přímo divoký a hrozného vzhledu“ – to zase o něm tvrdil jeden augustinián. A kurfiřti, kteří se sešli v roce roku 1400, aby Václava zbavili římského trůnu, ho charakterizovali jako „člověka neužitečného a líného a pro římskou říši naprosto nevhodného.“

Když mu zemřel táta Karel IV., zůstal sedmnáctiletý Václav v rodině Lucemburků úplně sám. Přitom sourozenců měl dost. Jeho nevlastní bratr Zikmund se však k němu stavěl vždy velice nepřátelsky, a podobně si počínali všichni ostatní příbuzní. A pokud to snad o někom ještě neplatilo, tak se Václav brzy postaral, aby zničil i poslední zbytky přátelství. Do jeho života stále víc vstupoval alkohol. Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež, o něm ve své České historii napsal: „Kdyby byl válčil v Itálii, vzal by si za kořist pouze víno.“ Zpočátku mělo Václavovo pití společenský charakter (takto nevinně začínal snad každý druhý alkoholik). Jeho spotřeba však narůstala, zvětšovala se, stoupala. Podle některých soudobých svědectví se totiž úměrně zhoršovala i jeho žízeň. Po dvou pokusech o otravu (píše se dokonce o třech atentátech prostřednictvím jedu) si král stěžoval na palčivost v hrdle, kterou bylo třeba něčím zahánět.

Václavova závislost na alkoholu

„Václav byl výborným společníkem, moudrým a zdvořilým knížetem, ale jen když pil pro radost nebo střízlivě. Šlechtice a vyslance přijímal vznešeně, jak se slušelo na jeho královský majestát, přívětivě naslouchal jejich výkladu a ušlechtile s nimi rozmlouval.“ To znamená, že se dokázal držet zpátky. Když ale ne, ƒ„tak byl divokým, zvráceným, nebezpečným člověkem.“ Dynter svaloval všechny Václavovy ukrutné činy na alkoholickou závislost. Jednou prý ho ve stavu opilosti napadlo přesvědčit se, o čem přemýšlejí odsouzenci na smrt ve chvíli své popravy. Přikázal prý proto svému katovi, aby ho sťal. Mistr popravčí však stětí pouze předstíral (přihodilo se mu totiž, že byl kupodivu zcela střízliv), a tak udeřil krále pouze plochou svého meče. Král povstal z pokleku, přikázal katovi, aby si sám klekl, zavázal mu oči a sťal ho. Další případ: Na lovu v lese měl potkat mnicha, a toho skolil šípem, neboť takový mnich má být přece v klášteře a neměl by se nekontrolovaně potloukat po lese. I v tomto případě měl Václav jednat pod vlivem nemírného pití. Rovněž historce o kuchařovi předbíhal alkohol. V záchvatu opileckého vzteku měl král přivázat vlastního kuchaře k rožni a upéci ho proto, že mu odmítl podat žádaný pokrm.

Kronikář Dynter ovšem pečlivě odlišuje to, co sám viděl, zažil, čeho byl u královského dvora svědkem, a to, co zřetelně označil slůvkem „dicitur“, popřípadě „alii dicunt“ (což znamená „jiní říkají“). Ti jiní taky říkali, že král měl na svědomí život své první manželky Johanny Bavorské. Václav se totiž vyznačoval mimořádnou lásku k loveckým psům – pověřoval své vyslance, aby mu je přiváželi z různých evropských zemí – a toho největšího z nich přechovával ve své ložnici, kde obvykle spal u králových nohou. Když pak jedné noci „alii dicunt“ (ano, tedy „údajně“) vstala královna prudce z lůžka a když s hlukem šmátrala pod lůžkem po „noční váze“, mohutný pes se vylekal, skočil po ní, popadl ji za hrdlo a zardousil. Ale zase jiní „dicitur“, že královnu ve skutečnosti pokousal jeden z králových velkých psů, který dostal vzteklinu a královna pak na ty rány zemřela. Krále natvrdo charakterizoval pražský kanovník, doktor Pavel Žídek: „Byl to žráč a opilec,“ jeho svědectví ovšem zavání na každém řádku předpojatostí, protože Václava docela upřímně a nepokrytě nenáviděl. „Dále panny a paní bral bezděky, a když mu bylo učiněno, že nemohl roditi, kázal před sebou milostníkům hřešiti, kdy se mu zachtělo. Miloval řezáky, šípy, psy a touly a vydal se na nedbanlivost.“ Což může jak nepořádnost, ledabylost, tak i bezohlednost.

„O Václavově povaze a chování se, byly zplozeny nejodpornější úsudky jak již za jeho živobytí, tak i u potomstva. Tím se pak stalo, že když z jedné strany většina spisovatelů líčila ho co podlého ochlastu a zuřivce bezsmyslného, našli se na druhé straně také hlasové, kteří v něm spatřovali člověka rozumně a dobře smýšlejícího, ba mučenníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidí. Při takovém odporu zdání lidských nelze ke spravedlivému rozsudku vésti jinak, nežli co nejvěrnějším výkladem událostí skutečných, a my soudu čtenářova tím méně závadou býti chceme, čím méně zapírati lze, že král Václav sám co do chování svého v rozličných dobách svého živobytí rozličně se měnil.“

Muž dvou tváří

Rovněž tak i my (abych parafrázoval historikovu větu) soudu posluchačovu též závadou býti nechceme, což se nám snad v tomto seriálu podařilo. František Palacký se dotkl jednoho velice důležitého momentu: že totiž český král byl mužem dvou tváří. Jedna byla klidná, příjemná, vzdělaná, elegantní, ba občas i lidsky srdečná, druhá velice emotivní, drsná, vzteklá, divoká. Tvář číslo 2 budila samozřejmě větší pozornost. Každý na pražském královském dvoře si toho musel všimnout: král reagoval čím dál tím častěji v afektu a pod vlivem nestřídmého pití vína. Počínání Václavovo ovlivňoval jeho zdravotní stav, a ten se horšil, čím víc toho stačil vypít. Byl to člověk nervově labilní, povahou cholerik, který postrádal jakýkoli náznak trpělivosti. Zatímco v mládí se jeho slabost projevovala jako komplex mladické pánovitosti a svéhlavosti, v pozdějším věku doznala povážlivé a nebezpečné podoby záchvatů bezmezného vzteku. Když se vybouřil, upadl pravidelně do stavů netečné melancholie a později i chorobné apatie.

Václav se pak snažil uniknout z rušného dvorského prostředí a politického ruchu do klidu a nerušeného pohodlí královských hradů uprostřed lesního zátiší. Na rozdíl od svého otce Karla IV. prožil značnou část svého života v ústraní na českých hradech.

Takže bychom si mohli shrnout alespoň několik základních příznaků: Špatný zdravotní stav... rychle přicházející únava... častá žízeň... malátnost... ochrnutí. (Ochrnutí... Něco podobného postihlo i jeho otce, císaře Karla...) „Král Václav byl zachvácen tak, že se nemohl postavit na vlastní nohy a nemohl hýbat ani rukama, ale byl přenášen z místa na místo ve vozítku nebo na rukou jiných. Co mu nyní pomohou doly na stříbro a obrovské poklady, které přikázal jeho otec hrabivě shromáždit a jež později sám jeho syn s veškerou péčí rozmnožil a dosud zachoval nedotčené?“ táže se římský kuriální činitel a přední člen papežské kanceláře Dětřich z Niemu, aniž uvádí, o jakou nemoc se to mohlo jednat.

Pravděpodobně šlo o dnu neboli o naši starou známou podagru. Tedy o starou známou pro členy lucemburského rodu, neboť tatík Karel si s ní taky dost užil. A nejenom on – trpěl jí i markrabě Prokop a taky Zikmund Lucemburský se kroutil bolestí, když udeřila. Léčby se ujal králův osobní lékař Albík z Uničova, o jehož vzdělanosti svědčí, že svého času zastával funkci rektora university, a ten ho skutečně postavil na nohy (král dokonce mohl bez problémů jezdit na koni). Asi to neměl tak úplně jednoduché, Albík, protože musel čelit královým nápadům. Král mu mluvil nejenom do diagnózy, ale i do terapie. Ptal se ho, jestli by pomohlo, kdyby byl smáčen v destilační nádobě. Albík mu to rozmluvil, protože na rozdíl od krále neměl nějakou zvláštní důvěru k alchymistickým pokusům. Král se domníval, že tato procedura z něj nemoc vytáhne podobně jako se v destilační nádobě vyráběla růžová voda z květů nebo umělý balzámový olej, tedy že by se z něj ta podagra jaksi vydestilovala.

„Podával jsem mu aqua rosarum aut oleum balsami,“ říká doktor Albík z Uničova (došlo tedy i na tu růžovou vodu a balzámový olej). „Z dnešního lékařského hlediska si můžeme těžko představit jejich léčebný účinek,“ podotýká neurolog profesor Ivan Lesný ve své knize O nemocech mocných, „soudíme spíš na spontánní úlevu. Albíkovi však slouží ke cti, že se mu krále od tehdejších alchymistických praktik podařilo odradit.“
Václav onemocněl ve svých sedmačtyřiceti letech prakticky úplně stejně jako jeho otec Karel, když mu bylo čtyřiatřicet. Karlův zánět nervů a jejich kořenů trval deset měsíců, načež došlo k trvalé úpravě. Po ohledání jeho kostry se však zjistilo, že Karel utrpěl úraz (pravděpodobně na některém turnaji, kterých se často inkognito účastnil), a ten mu způsobil výron tlačící zevně na krční páteř, což u něj mohlo vést k tetraplegii, tedy ochrnutí všech čtyř končetin. Něco podobného v úvahu u Václava nepřipadalo, na rozdíl od jeho otce se mu vůbec nedostalo vojenské výchovy a skutečně nikdy nebojoval. S jedinou výjimkou, kdy vedl vojsko. K boji ovšem nedošlo.

Ochrnutí končetin

Co tedy mohlo způsobit Václavovo ochrnutí všech čtyř končetin? Podkladem mohl být alkoholický zánět nervů (a jsme zase u jeho záliby ve vinném moku). Možná to byla i takzvaná Korsakovova nemoc (u té se mohou objevit i známé „bílé myšky“ alkoholiků neboli delirium tremens). V popisu královy nemoci uvádí ošetřující lékař Albík, že šlo o „contractus“ (to by nasvědčovalo, že mohlo jít o spastické ochrnutí). „Contractus“ však neznamená jenom „stažení," ale i „scvrklost“ – tedy atrofii – a kromě toho by se křečové ochrnutí nemohlo v krátké době upravit natolik, aby pacient mohl chodit a jezdit na koni, ať už byla příčina jakákoli. Takže jaká je tedy diagnóza? Možná diagnóza? Václavovo ochrnutí bylo jenom periferní a jeho příčinou mohl být alkoholický zánět nervů.

„Po tom mordu na Novém Městě, protože se Pražané tak velmi vzbouřili a konšely jím dosazené z radnice shodili a takové ukrutenství nad nimi činili, osmnáctý den, tj. ve středu po Nanebevzetí Matky Boží, 16. srpna, král Václav v hodinu nešporní, byv raněn mrtvicí z opravdového zármutku, náhle zemřel s velikým křikem a řvaním jako lvím na Novém hradu, jinak Kunraticích.“ Po událostech u Novoměstské radnice se král sice uklidnil, ale duševní depresi a melancholii, kterou doprovázely nevolnosti a občasné zvracení, prožíval naplno. Trpěl návaly strachu, a často naříkal, že je ode všech opuštěn. Stěžoval si taky na prudkou bolest v levé paži (ta ho podle svědectví dvořanů sužovala devět nebo deset dní po údajném mrtvičním záchvatu). V den Nanebevzetí Panny Marie (tedy 15. srpna) se králi poněkud ulevilo a požádal o zpovědníka. Svátost oltářní však přijmout nemohl, protože zvrátil všechno, co pozřel. Na druhý den (to znamená 16. srpna) si Václav naříkal před polednem jenom na bolest v levé ruce, jinak se cítil líp. Po poledni kolem devatenácté hodiny (podle tehdejšího počítání, to je asi ve 13 hodin našeho času) byl náhle stižen záchvatem mrtvice. O mrtvici neboli šlaku se zmiňuje několik kronikářů. Ukrutná bolest, která projela jeho tělem, způsobila, že ze sebe vydal strašný výkřik. František Palacký měl za to, že šlo o mozkovou mrtvici, ale profesor Josef Thomayer určil jinou diagnózu: „srdeční smrt“. To, co ho postihlo, mohla být srdeční angína (i za její vznik vděčil Václav svému alkoholismu). MUDr. Thomayer vycházel z faktu, že král měl trvající bolest v levé paži a že trpěl úzkostí a hrůzou. Před svou smrtí měl takové řezavé bolesti, že podle záznamu městského písaře Březiny řval jako lev.

Smrt krále

Tyto poslední fáze Václavovy choroby vyplývaly z toho, že trpěl zkornatěním jednak srdečních věnčitých tepen, jednak aorty. To znamená, že (podle profesora Thomayera) zemřel nejspíš na infarkt srdečního svalu. Něco jiného si ovšem myslí neurolog profesor Ivan Lesný: „Je tu jedna okolnost, která mluví proti: k incidentu u Novoměstské radnice došlo 30. července, a král zemřel až 18. srpna. Při tehdejších léčebných možností se zdá být nepravděpodobné, aby někdo s infarktem myokardu přežíval skoro tři týdny. A když už přežil, bylo by to na delší dobu. Jinými slovy: uzdravil by se, kdyby infarkt nebyl těžký.“ Na co tedy mohl český král zemřít? Vraťme se ještě jednou ke svědectvím, která se nám o oné smutné události zachovala. Staré letopisy české: „Umřel jest v hodinu nešporní od šlaku náhlého pravým hořem a velikým křikem a s řvaním jako lvovým na Novém hradu, jinak Kunraticích.“

A co o tom říká Husitská kronika pana Vavřince z Březové? „Ze shození konšelů král Václav náramně se rozhněval. Ve středu po Nanebevzetí Panny Marie král Václav v hodinu nešporní poražen jsa šlakem, s velikým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven na Novém hradě blízko Prahy.“ Veliký křik ani řvaní však obvykle infarkt myokardu neprovází, zato je úvodním příznakem velkého epileptického záchvatu. Říká se mu (tedy tomu záchvatu) „cri épileptique“ – doslova „epileptický křik, výkřik, řev“. Taky to však může být takzvaný „epileptický status“, což je život ohrožující jev, kdy epileptický záchvat nepřestává a trvá několik hodin. Epileptickými záchvaty trpí často alkoholici – alkohol takové záchvaty přímo vyvolává, řada notoriků v epileptickém statu zemře. My už dnes asi žádný podrobnější popis skonu Václava IV. nezískáme, „ale to, co je k dispozici budí podezření, že spíše na infarkt myokardu zemřel Václav IV. v epileptickém statu.“

Smrt nastala po tříhodinové agónii kolem čtvrté hodiny odpolední. Jak neklidný bouřlivý byl život Václava IV., tak komplikovaný byl i jeho konec a posmrtný úděl. „Královna Žofie dala tělo manžela svého balšámem napuštěné dne 18. srpna nejprve v kostele svatého Petra na Vyšehradě na máry položiti; za příčinou však velkých bouří, které hned po jeho smrti v Praze vypukly, nemohl obyčejný pohřební průvod jemu ke cti brán býti. Proto v noci ke dni 21. srpna převezeno jest tělo jeho potichu cestou nejkratší do kaple svatého Václava v kostele svatého Víta; když ale ani potom ještě pokoj se nevracel, odřeknuvše se slavného pohřbu, zavezli smrtelné ostatky královy dne 12. září lodí do kláštera zbraslavského, kde nebožtík sám sobě hrob připravil, a pochovali ho s obřady obyčejnými.“

Však, když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel!

Pochovávajícími nebyli přední mužové království, ale rybáři, pekaři a laičtí mniši. V následujícím roce – prakticky rok po králově smrti, 10. srpna 1420 – vyrazily táborské a pražské ozbrojené davy ke Zbraslavi pod vedením táborských kněží v čele s Václavem Korandou. Klášter nikdo nehájil, tak ho vzaly útokem a zničily, co se dalo. Z klášterních sklepů vyvalily sudy vína a piva a daly se do hodování. Při útoku nebrali táboři ohledy ani na pohřebiště přemyslovských králů, kde byl pochován i Václav IV. Jeho mrtvolu vytáhli z rakve, položili v kostele na oltář a ověnčili ji senem. Pak nalívali nebožtíkovi do úst víno a tento akt doprovázeli slovy: „Však, když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel!“ Když se dostatečně pobavili, zapálili klášter i se zásobami obilí a vrátili se do Prahy.

„Pak nějaký rybář jménem Moucha vzal jeho tělo a tajně ho pochoval pod kamenem opukovým na své vinici, takže o něm žádný nevěděl, a tam ležel asi tři roky. Potom čeští páni pátrali po těle krále Václava a slibovali veliké dary tomu, kdo by jim o něm dal zprávu. A když je nalezli, přenesli tělo krále Václava na Vyšehrad a odtud se slavným procesím a s poctami cechů je slavnostně přenesli na Hrad a tam řádně pochovali.“

Jenomže to už se psal rok 1424 a mnohé bylo v tomto království zcela jinak a mnohé jiné ještě jinak bude. O králi Václavovi toho jména Čtvrtém se toho řeklo hodně, ale jen opravdu málo je mu ke cti. Rozmnožme to dobré, co o něm lze vypovědět, ještě několika větami ze Starých letopisů českých: „Jaký byl za krále Václava v zemi klid, o tom si dodnes lidé po celé zemi vyprávějí. Říká se, že za jeho časů mohl člověk jít nebo jet po cestě a nést na hlavě zlato a nikdo si ho ani nevšiml. Také se o něm říká, jak chtěl, aby bohatí byli k chudým spravedliví. Oblékal se do obyčejných šatů, jaké nosí prostí lidé, a sám všechno zkoumal. Tak šel třeba mezi pekařky kupovat chleba a tam smlouval a kupoval. Když byl chleba dobrý a měl poctivou váhu, zaplatil a odešel. Ale když byl chléb malý, hned podvod odhalil, dal se poznat, chléb jim sebral a přikázal, aby ho rozdali chudým a do škol. A majitele trestal na penězích a někdy i na hrdle. To dělal také řezníkům, šenkýřům a všem řemeslníkům. Na každé řemeslo a zaměstnání šel vždycky jinak a tak zkoumal a zkoušel je, jak jsou při svém obchodování poctiví. Jednou šel také kopat na vinici, aby zjistil, jak to tam chodí, a kopal tam celý den jako každý jiný nádeník. Za ten den poznal jejich práci a ustanovil, aby ti dělníci v poledne, když jedí, hodinu odpočívali, a také v kterou hodinu mají s prací končit. To všechno rozhodl a přikázal. Bylo by dlouhé vypisování o tom, co všechno dělal a vyváděl se svými kumpány, když se po nocích toulali po Praze, ale to vynechám. Milý Pane Bože, rač se jen smilovati nad jeho dobrou duší!“ 

zdroj: Josef Veselý

Zamyšlení nad novinami

Kdysi byl rozšířen slogan "Noviny a Slunce vycházejí každý den." Také se říkalo denní tisk. Dnes už tohle neslyším, většinou je to v elektronické podobě. Přečtete a už to je k nepotřebě.  Kdysi jsem všechny ty noviny a časopisy svazovala do balíků a pak odvážela do sběru. Ve školách bývaly soutěže sběračů papíru a myslela jsem, že je to už pasé. V Dolních Datyních jsem zjistila, že tam mají sběr papíru ve škole jako soutěž. Chválím p. učitelku, dávám jí 👍, patří to i k výchově lidí v obci. 

Kdysi jsem noviny i časopisy protřídila, něco schovala - výstřižky receptů z Vlasty nebo i výtisky Mladého světa. Někdy vycházel román na pokračování v Naší rodině, kterou si kupovala babička. Takto vycházel román od Javořické nebo Kája Mařík. Dnes "to" hodím do modrého kontejneru, většinou letáky nebo zpravodaj. Vzpomínáte si, jak jste kdysi nastoupili do autobusu a všichni vytáhli noviny nebo časopis? Dnes to neuvidíte, "každý" (já ne) okamžitě vytáhne mobil a s hlavou skloněnou nevnímá své okolí. Časy se mění... 

 

   

České noviny poprvé vyšly v roce 1719, je tomu přes tři sta let! Jejich náklad samozřejmě není znám, ale nedlouho před zánikem v roce 1772 měly čtyři předplatitele (ale další si je kupovali bez předplatného). Před první světovou válkou měl nejúspěšnější český deník Národní politika náklad až 400 tisíc kusů. Rudé právo se podle idnes tisklo ve dvoumiliónovém nákladu. Po sametové revoluci náklady novin byly dlouho statisícové, s rozvojem internetu po roce 2000 však začala asi poslední fáze českých "listů" vydávaných na novinovém papíře. 

Kdy jste si naposledy koupili noviny? Já si to ani nepamatuji, ale měli jsme předplatné Deníku. Sloužily vám noviny i k něčemu jinému, prozradíte? Blíží se Vánoce, proto vzpomínka  aktuální: U nás se tradičně po léta kupoval živý kapr, někdy dva. Táta vzal starou štokrli, která měla všestranné využití a posloužila i k tomuto účelu. Nahoru se rozprostřely noviny, z vany se vyndal kapr... tedy on se nevyndal sám, on sebou mrskal 😄 a na štokrli se celá ta procedura s kaprem odehrála. Jak to souvisí s novinami? Posloužily jako podložka, která se pak vyhodila a pokud jste byli šikovní - čistá práce. 👍 Vím, že se novinami vysušovala promočená obuv a také jsme do novin balili hlízy jiřin k uložení do sklepa. 

***

Co jsou staré noviny? Historie novin spadá už do doby před naším letopočtem (!) a ráda připomenu, jak to praktikovali v minulosti. Ráda "listuji" ve starých novinách a časopisech, jsou mnohdy i přes sto let staré. Naučila jsem se to v ostravském archivu. Ještě že tyto výtisky nikdo nevyhodil, dnes si můžeme počíst. Přečetla jsem takto opravdu hodně článků a víte, čeho jsem si všimla? Ten čerstvý dobový popis některých událostí bývá dost odlišný od toho, jak je za několik desetiletí veřejně prezentováno. Nejednou jsem si toho všimla, vím, noviny vydávaly i politické strany, ale... člověka napadne asi zásah historiků nebo nějakých "politologů", kteří dané období zpracovávají a "učešou" si ho podle "potřeby". A tak člověk získá představu, jak za nějakých padesát a více let bude novým generacím podána naše doba. To bychom si početli a jistě divili, si myslím. Začtěte se do starých novin a uvidíte, jestli mám pravdu. 🙇

Napadlo vás, jak starou mají noviny historii? A nemuselo to být jen tištěno na papíře!

Acta diurna latinsky denní akta či denní zprávy byly denní římské oficiální zprávy, předchůdci dnešních novin. Informace byly tesány do kamene nebo ryty do kovových desek, pak následně "věšeny" na veřejných místech, např. na Forum Romanum. První takovéto zprávy se objevily okolo roku 131 př. n. l. v období Římské republiky. Původním obsahem byly soudní rozsudky. 

Rukopisný věstník událostí začal vycházet na čínském císařském dvoře v Pekingu roku 713. Čína je vynálezcem papíru, není to tak překvapivé. 

V Evropě začaly být rozesílány rukopisné noviny od poloviny 15. století. Dostávali je zpravidla členové královských rodin, nejbohatší šlechtici a vlivné církevní instituce. Rozšiřování novin do všech vrstev společnosti umožnil knihtisk vynálezem Johanna Guttenberga kolem 1450 a postupné zavádění pravidelného poštovního spojení. 

 

Johannes Gutenberg byl povoláním vynálezce, typograf, rytec, inženýr, kovář, zlatník, brusič drahokamů a zrcadel a také mincmistr, ale do povědomí lidí se zapsal jako vynálezce knihtisku. Tím došlo k masovému šíření knih a možnosti šířit informace. 

 

 

Francouzská tiskárna kol. r. 1500.

 Od počátku 16. století běžně vycházely jednotlivé listy se zprávami o bitvách, podivuhodných úkazech, přírodních katastrofách apod. Nyní pár konkrétních údajů:

1605 – Johann Carolus začal vydávat ve Štrasburku první tištěné noviny Relation aller fürnemmen und gedenckwürdigen Historien.

•  
  Titulní stránka Carolových novin (Štrasburk 1605)

1618 – v Amsterodamu a 1621 v Londýně začal vycházet týdeník Courante (Corrant) „týdení novinky z Itálie, Německa, Uher, Polska, Čech a Nizozemí“, a to již ve foliovém formátu.
1645 – začaly vycházet nejstarší noviny vydávané dodnes, i když jen elektronicky – švédské Post-och Inrikes Tidningar. 
1656 – poprvé vyšel v Haarlemu Opregte Haarlemsche Courant, nejstarší tištěné noviny, prý vycházejí dodnes, ověřit to nemohu.

  

První polské noviny (Krakov 1661)

Nyní si přečteme zprávičku z novin, které jsou staré sto let! Je sice psána archaickým jazykem, ale prozrazuje, že se lidé až tak nezměnili.

Doporučení zdravé stravy se objevovalo už dříve. Tehdy nikdo neřešil GDPR a jak se můžeme přesvědčit, i zaměstnanec, který byl "roztrhán na kusy", je uveden plným jménem!

 

Na nabídce k sňatku mě zaráží to, že si dává podmínku, aby ta dívka měla hotové jmění 4-5 tisíc zlatých, což v početných a nemajetných rodinách mohlo být problémem neřešitelným. Takže já si to vyložím po svém: ty hledáš ženu, protože potřebuješ její peníze do "firmy", slušného zevnějšku proto, aby tvůj pekařský závod na velmi dobré cestě reprezentovala svým vzhledem. Má být mírné povahy, potřebuješ poddajnou, aby ti vše odkývala a ty chceš rozhodovat sám - i když ti dá až 5 tisíc zlatých!  A jako na ženatého majitele "pekařství" budou na tebe zákazníci pohlížet důvěryhodněji. Jak promyšlené, hlavní je tady pekařský závod. Nebo se pletu? 😉

V dobové inzerci si vždy ráda počtu. 😎  

Zdroj: dobový tisk, Wikipedie, idnes

Přeji vám nejen hezký den, ale hlavně to, abychom vždy četli zprávy příjemné a nezarmoucující. 🌸 🍀 🌺 

Procházka po Vyšehradě nabízí pestrost i výhledy, já nabízím i hudbu

O Vyšehradu slyšíme od dětství, hlavně v pověstech o Krokovi a jeho dcerách, o Horymírovi a Šemíkovi, a tak místo dostalo název "bájný Vyšehrad". Připomenu, že Vyšehrad je první symfonická báseň z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Připomenu, že v Historické budově Národního muzea probíhá výstava Má vlast k 200. výročí skladatelova narození a k Roku české hudby. Bude do konce října příštího roku. 👍

Symfonická báseň je inspirována legendami a třebaže nejste milovníky vážné hudby, poslechněte si alespoň začátek, který je zajímavý harfovým motivem, kdy harfy věštců vyjadřují, jak se z temných hlubin vynořuje Vyšehrad. Tady hudba vypravuje a tak slyšíte harfu a to Lumír (sousoší na fotografii) hraje na varyto, tak se nazýval předchůdce harfy... Rychlé tempo této symfonické básně vyjadřuje vítěznou bitvu, která připomíná události r. 1420 a bitvu pod Vyšehradem. Tuto báseň Smetana tvořil úplně hluchý a její premiéra byla v březnu r. 1875.

Zapněte si zvuk a při tónech hudby prohlížejte: 

 

Na Vyšehradě jsem byla víckrát, poprvé jsme tam byli na výletě v 9. třídě a za tři roky podobně z gymnázia. Až později jsem docenila význam školních výletů (nejen do Prahy) a svým učitelům za ně děkuji. Mám tam několik známých míst spojených s určitou situací. Třeba to máte podobně.

 

 

Vyšehrad vypadal v každé historické epoše jinak.

 

Na Vyšehrad zvolím cestu od metra C kolem Kongresového centra a pak z ulice Na Pankráci přicházím k Táborské bráně.

Touto bránou vstupujeme do areálu Vyšehradu.  Brána byla postavena v letech 1655-56 a původně sloužila jako celnice. Po táborské silnici do Prahy denně putovalo zboží a potraviny a brána sloužila jako místo výběru potravní daně.

 

 

Ulicí V Pevnosti pokračujeme ke zbytkům gotické brány Špička. Bránu nehledejte, zůstaly jen pozůstatky, kde sídlí "Íčko" a můžete si tam něco koupit. Připomíná mi to návštěvu s kamarádkou, kdy jsme sem šly na kávu a koupila si tu i suvenýry. Všimněte si, jak zajímavá byla brána vystavěná za Karla IV. a byla součástí vyšehradského opevnění. V polovině 17. století byla zbořena a zbylo z ní jen torzo.

Na Vyšehradě sídlí Jedličkův ústav a školy, v Praze je nejstarším českým zařízením pro děti a mládež s tělesným postižením.  Byl založen na jaře roku 1913 na základě iniciativ pražského Spolku pro výchovu mrzáků. Založení ústavu je spojeno především s MUDr. Rudolfem Jedličkou, předsedou Spolku, jehož jméno je v názvu už od listopadu téhož roku. Na budově má pamětní desku.

 

Takové tabulky uvidíme na místě národní kulturní památky. 😉

 

Naproti Jedličkovu ústavu je tato historická budova akcízu, což je "čára" potravinové daně. Přízemní stavení ve vyšehradské ulici V Pevnosti postavila městská správa v roce 1841 pro úřadovnu a byt výběrčího mýta a potravinové daně. V jeho blízkosti byla zřízena v roce 1889 mostní váha, která však později zanikla.

Od r. 1892 až do své smrti v r. 1941 v přízemním domku žila spisovatelka, průkopnice dívčího skautingu, bojovnice za emancipaci žen a patriotka Vyšehradu Popelka Biliánová. 🌹

Přicházíme k Leopoldově bráně.

 

Mezi stromy se občas objeví věže baziliky sv. Petra a Pavla. Blížíme se k jednomu z nejznámějších míst na Vyšehradě.

 

 

 Rotunda je zasvěcena sv. Martinovi známému z legendy, kdy se rozdělil se žebrákem o plášť. Nechal se pokřtít a kvůli neslučitelnosti víry a násilí odešel z armády, později se stal knězem a misionářem. Ve 12. a 13. století byl podle archeologických nálezů v okolí rotundy hřbitov.

Na vrcholu má lucernu se čtyřmi okny se sloupky. Do lucerny byl umístěn nový zvon ulitý v Praze.

 

Rotunda je v románském slohu a z pražských rotund je nejstarší. Zdivo je kvádříkové - viz vpravo. Vedle okna nad portálem je možné vidět zazděnou dělovou kouli, která byla ponechána jako památka na ničení Prusů v roce 1757.

 

  

Neorománský portál z hořického pískovce, s tympanonem, pro jehož tvorbu se autor inspiroval Vyšehradským kodexem. Vnitřní průměr rotundy je 6,5m a síla zdiva až 95cm, apsida vystupuje z hlavní části o 2,2m. Apsida je ten zaoblený výstupek tvaru podkovy. Uvnitř se tomu také říká "oltářní nika".

Nedaleko rotundy je kaple Panny Marie Šancovské. Vyšehrad sloužil také jako pevnost, to nepřehlédnete. Hradbám se po zrušení opevnění říkalo šance a od poloviny 19. století se chodilo na procházky „na šance“ a „po šancích“, čili po bývalých hradbách. Kaple tak získala své jméno. Tato poutní kaple byla určena pro sošku P.  Marie Loretánské, ale ta byla v roce 1784 umístěna do blízkého kostela sv. Petra a Pavla. V témže roce kapli zrušil Josef II. a zabral ji vojenský erár. Poté tu byl sklad nejrůznějšího harampádí (už tehdy!), později zde bydleli chudí lidé.

 

 

Jedná se o novobarokní kapli postavenou na místě staršího kostela. Dominantou kaple je věžička, které se říká lucerna, na ní je měděná kupole se zlaceným křížem s orlem a lvem. Vydali jsme se ulicí K Rotundě.

 

  

Socha svatého Prokopa je umístěna ve výklenku zdi usedlosti.

 

  

Naproti je novogotický dvojdům postavený v letech 1874-75 podle návrhu architekta Františka Niklase. Objekt byl postaven pro Vyšehradskou kapitulu jako kanovnická rezidence. Je tam nika se sochou Panny Marie s Ježíškem nebo kamenný reliéf znaku kapituly.

 

Vyšehradskou kapitulu dal založit první český král Vratislav. Měla to být církevní instituce zcela nezávislá na pražském biskupství a podřízená výlučně moci papeže. Zakladatel Vyšehradské kapituly byl pohřben ve vyšehradské bazilice v lednu v roce 1092.

***

Naproti jsou Karlachovy sady, které svůj název mají po proboštovi vyšehradské kapituly Mikoláši Karlachovi. Jsou hned za Vyšehradským hřbitovem. Rozloha sadů je jen asi 1 ha a hned na začátku je tato fontána.

Kamenná klasicistní fontána tady původně nebyla. Stávala na Fügnerově náměstí na Novém Městě, ale v r. 1945 byla poničena při bombardování Prahy. V roce 2000 byla zrestaurována a přemístěna na Vyšehrad do Karlachových sadů.

 

  

Ke studni, nad kterou je postavena stavba podobná kapličce, se váže pověst o tajné chodbě k vyšehradským pokladům. Inspirovala Jana Zrzavého k jeho grafice Studna v Karlachových sadech:

 

 

Znáte obraz?

 Jan Zrzavý (1890 – 1977), Studna v Karlachových sadech

 

 

Pomník významného probošta vyšehradské kapituly v životní velikosti, který žil v letech 1831–1911, vytesal sochař Pavel Malovaný. K jeho odhalení došlo u příležitosti 100. výročí přestavby vyšehradské baziliky 29. června 2003.

 

Socha sv. Jana Nepomuckého.

 

 

Uličkou v Karlachových sadech přicházíme k vyšehradskému hřbitovu a na snímku vlevo je vidět část pohřebiště Slavín, kde nahoře můžeme číst jméno "rady Vacátka" - herce pana Jaroslava Marvana, který zde byl uložen. Pod ním čteme jméno Eduard Kohout, který byl desítky let členem činohry ND. 

 

Na okraji Karlachových sadů v Praze na Vyšehradě stojí do trojhranu srovnané tři mohutné kamenné sloupy. První zmínka v písemných pramenech je z roku 1609, kdy se katolický kněz ze Slavkova Zachariáš Theobald ve svém spisu Bellum hussiticum zmiňuje o tom, že na hřbitově u kostela svatého Jana Křtitele leží takzvaný Čertův sloup.

Mapa hlavních míst Vyšehradu je i vkusnou ozdobou. Vstup na pohřebiště slavných od Karlachových sadů a otevřenou brankou vidíme náhrobek Jana Nerudy: 

V centrální části Vyšehradských sadů najdeme čtyři monumentální sousoší od Josefa Václava Myslbeka, která byla původně na Palackého mostě. Možná ani nevíte, že tato sousoší do konce 2. světové války zdobila tento most přes Vltavu. Můžeme to vidět na dobových fotografiích:

 

Kdysi se vybíralo clo pro přechod mostu a tak na obou stranách mostu stály "budky" výběrčích mýta a podle prvního sousoší, které zde bylo umístěno, se těm výběrčím přezdívalo "Lumíři". Přišel 14. únor 1945 a Praha zažila nálet, při němž 62 amerických bombardérů z osmé letecké armády prý kvůli navigační chybě shazovalo bomby na Prahu. Tak ke konci války zahynulo 701 lidí a bylo poničeno více památek, např. Emauzy a Palackého most to odnesl také. (zdroj ct24.ceskatelevize.cz)

Myslbekova sousoší byla z mostu odstraněna, nejvíc to odnesli Přemysl a Libuše a sousoší Lumír a Píseň, nahradily je kopie, které byly v r. 1947 umístěny na Vyšehrad.

 

  

Monumentální sousoší z hořického pískovce vytvořené J. V. Myslbekem pro Palackého most z r. 1888. Zdobilo pravý pylon na novoměstském konci mostu a bylo tam ze soch první.

Lumír je bájný pěvec z básně Záboj - z Rukopisu královédvorského. Pěvec Lumír odmítne po konci dívčí války zazpívat vítězným mužům oslavnou píseň, zlomí svůj nástroj a odejde navždy z Vyšehradu. 

 

 

Čtyřmetrové sousoší, které představuje kněžnu Libuši a Přemysla Oráče je z hořického pískovce. Libušina zvednutá ruka na Palackého mostě ukazovala k Hradu, což mělo připomínat její známou věštbu: Vidím město veliké... Společně s ní tvoří sousoší manžel, kterého povolala na knížecí stolec.

 

  

Sousoší zobrazuje příběh z Rukopisu královédvorského, podle něhož pohanský vůdce Záboj shání bojovníky, kterým oznamuje, že otec před smrtí nepředal nikomu vedení, a toho se ujali cizáci. Slavoj povzbuzuje Záboje a společně se rozhodnou pro boj. Vylákají do boje Luďka, Záboj jej v boji zabije a nepřátelé utečou.

 

  

Znázorňuje ústřední postavy pověsti O dívčí válce, uváděné v Kosmově kronice z 12. století, zpopularizované ve Starých pověstech českých Aloisem Jiráskem. Sousoší zdobilo pravý pylon smíchovského konce mostu. Oproti sochám na novoměstské straně toto sousoší americké bombardování 14. 2. 1945 nepoškodilo.

 

 

Naproti Myslbekovým sochám vidíme baziliku sv. Petra a Pavla z netradičního pohledu. Můžeme si uvědomit její délku 110 metrů a prohlédnout si její sanktusník. Je to malá štíhlá věžička na hřebeni střechy presbytáře kostela, obvykle zhruba nad hlavním oltářem. V sanktusové věžičce je zavěšen malý zvon obsluhovatelný zevnitř kostela. Je používán při zpěvu Sanctus a při pozdvihování. 

 

 

Na průčelí baziliky vidíme i tyto portály nad postranními vchody s moderními mozaikami od Lumíra Šindeláře. Mozaiky nesou jako hlavní motiv písmena řecké abecedy alfa a omega: 

 

 Myslím, že výklad mozaiky málokdo zná: Spodní okraje kompozic jsou vyplněny dvanácti pahorky cihlově červeného zabarvení, které podle legendy vynesl král Vratislav, zakladatel Vyšehradské kapituly pro základy chrámu. Ve spodních rozích jsou po bocích pahorků situovány historické postavy, které svými roztaženými křídly ochraňují andělé. Na mozaice Alfa je vlevo vyobrazen první český král Vratislav a vpravo sv. Anežka Česká. Na mozaice Omega je vlevo situována postava Elišky Přemyslovny a vpravo jejího syna Karla IV. (zdroj ceskemozaiky.cz)

 

  

Nárožní bronzová busta královny Elišky Přemyslovny od Lumíra Šindeláře připomíná, že zde na Vyšehradě roku 1330 zemřela matka pozdějšího krále Karla IV. 1. října roku 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.

 

  

Na rohu Vyšehradského hřbitova, pár metrů od baziliky, je tato kaplička.

 

 

Po Václavu Štulcovi je na Vyšehradě pojmenována ulice i Štulcovy sady, ze kterých je tato fotografie. Pomník tu stojí od roku 1910 a je věnován českému spisovateli a knězi Václavu Svatopluku Štulcovi (1814–1887), jenž se snažil o "obnovení slávy Vyšehradu". Na pískovcovém podstavci je bronzová busta vytvořená Štěpánem Zálešákem.

 

Galerii jsme nenavštívili, rozhodli jsme se pro něco, co představím jako "překvapení". Tak ještě pár výhledů z "bájného" Vyšehradu. 

 

  

Vlevo je výhled k Pražskému hradu, kam se také vydáme. Vpravo je kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. 

 

 

Tato fotka vznikla náhodou. Stáli jsme na vyhlídce a v dálce mě zaujala tato stavba na kopci za řekou, tak jsem si ji přiblížila. Nevěděla jsem, co fotím, až při přípravě článku jsem zjistila, že to je Krulišova vila. Název má podle původního majitele uhlobarona Kruliše. V budově sídlí ministerstvo vnitra.

Toto místo je známé, říká se mu Libušina lázeň. Pověst říká, že se tu koupávala kněžna Libuše se svými milenci. A když ji přestali bavit, shodila je skalní proláklinou do řeky. Jenže s touto pověstí přišli v 19. století pražští Němci, kteří tak prý chtěli snížit důstojnost kněžny Libuše. Tady někde snad skočil Horymír na Šemíkovi, ale nikdo to nepamatuje, tak to je v našem dávnověku a možná právě to je poutavé?

 Procházka tady končí, ale v rukávu mám ještě nějaký trumf. 😎