Dnes uplynulo 107 let od zavedení letního času v českých zemích

 

Včera jsem v příspěvku "Co je cirkadiánní rytmus a jak nás ovlivňuje" uvedla, že je přípravou k dnešnímu tématu. Jen tak tu něco uvést bez předchozího vysvětlení mi nepřipadalo rozumné, navíc, když se to týká nás všech. My si tu kolikrát navzájem přejeme pohodové dny a příjemné, jenže problémy tohoto druhu, navíc dlouhotrvající, nás dovedou "parádně" rozhodit. Mezi ně počítám i změnu času.

Dnešní den nabízí výročí možná nečekané, protože kdo by si pamatoval tyto věci, zároveň téma, které pravidelně rozvlní názorovou hladinu lidí. Je to změna času, která má své zastánce, ale i hodně kritiků. Na začátku prozradím, že patřím mezi ně. Považuji totiž za nepřirozené "hýbat" s časem, navíc když se pak člověk dozví, že o nějakých úsporách nemůže být řeči. Jsou prostě věci, se kterými nesouhlasím, i když mi to je "houby platné". Ale snad se dočkáme. Nepatřím mezi dobré spáče odjakživa, co si pamatuji, už od dětství a po té změně času mám to spaní ještě více rozhozené. Vyslechla jsem i Noční linku na toto téma, které tam mělo velkou odezvu. Někomu to sice nevadí, ale názorově převládali právě ti odpůrci. Názor můžeme mít jakýkoliv, stejně to neovlivníme.

Vždy mě zajímá pohled do minulosti, i v tomto případě jsem zjišťovala, která hlava toto vymyslela. Znáte jméno Benjamin Franklin? Byl to americký politik, ale jeho pole působnosti bylo široké, možná i proto se do té politiky dostal. Kromě jiného zkoumal i přírodní jevy, dokonce v anglofonních zemích je mu přičítán vynález hromosvodu. A právě on v roce 1784 (a to je, prosím, období Josefa II., syna Marie Terezie) poslal dopis časopisu Journal of Paris. V dopise Franklin nenavrhoval přímo zavedení letního času, tehdy se to takhle nemohlo nazývat. Doporučoval, aby lidé vstávali i chodili spát dříve, čímž by lépe využili denní světlo. Tehdy mu prý šlo o spotřebu svíček, lidé by ušetřili.

Poprvé o zavedení letního času mluvil londýnský stavitel William Willett roku 1907 ve své eseji The Waste of Daylight. Jeho návrh z roku 1907 měl posunovat každou dubnovou neděli hodiny o 20 minut dopředu a opačný postup měl následovat zase v září. Neprosadil to. Ani se nedivím, tohle by byla pěkná "ptákovina" i dnes posouvat co týden ručičku hodinek.

Zatím přihořívalo, ale teď už hoří. V praxi byl letní čas poprvé zaveden za první světové války v roce 1916, a to hned v řadě evropských zemí. Tady se nedivím, byl válečný čas a šlo o válku světovou, kdy i podle vyprávění prarodičů vím, že byla velká bída. Na zbraně se dokonce rekvírovaly zvony, šily se uniformy, takže látek nebylo. Byl i hlad, protože potraviny se přednostně vyvážely na frontu.  

A tady je to dnešní výročí:  Jako první zřejmě letní čas zavedlo Německo  - od 30. dubna 1916 do 1. října téhož roku, pak Rakousko-Uhersko, jehož součástí tehdy byly i české země. Tento letní čas se v obou říších uplatňoval až do roku 1918 (v podstatě do konce 1. SV). Také Velká Británie upravila lidem hodinky a letní čas zde ve třetím válečném roce fungoval mezi 21. květnem a 1. říjnem 1916. Tehdy byly boje největší, to jsou ty slavné bitvy na západní frontě. Dále pak ve Švédsku od 15. května 1916 do 30. září téhož roku, ale v dalších letech v něm už nepokračovalo. Přece jen Švédsko leží hodně na severu a tam je délka dne podstatně jiná než např. u nás.

Dne 19. března 1918 (půl roku před koncem války) byla v USA zákonem zavedena časová pásma (tehdy již používaná na železnici), se kterými bylo zavedeno i používání letního času od 31. března až po celý zbytek 1. světové války. Letní čas platil v letech 1918 a 1919, byl však natolik nepopulární (lidé tehdy vstávali i chodili spát dříve), že tento zákon byl poté zrušen. Následující mapu jsem převzala z Wikipedie, lepší jsem nenašla. Rozklikněte:

Přestože je používání letního času v Evropě a Severní Americe obvyklé, většina světové populace ho nevyužívá.      Letní čas zaveden      Letní čas přestal být využíván      Letní čas nikdy nezaveden

Co v Rusku, protože jsem kdesi v komentářích četla, že za změnou času stojí "komunisté". Jak vidíme, je to omyl, tam byl letní čas poprvé zaveden v roce 1917, v některých obdobích ve 20. letech byla hodinová ručička posunuta o dvě nebo dokonce i o tři hodiny dopředu. Těžko tedy říct, jestli to byl čas letní, řekla bych spíše nařízením upravený. Po několikaleté přestávce byl v SSSR znovu čas změněn v roce 1930 a lišil se od pásmového času o jednu hodinu, tedy jakoby letní čas platil po celý rok. Za 2. světové války v letech 1943 a 1944 byl k tomuto posunutému času ještě zaveden další letní posun o jednu hodinu, čímž se hodinky dostaly o dvě hodiny napřed vůči časovému pásmu. Možná k tomu přistoupili i ze strategických důvodů, kdoví...

Tyto hodiny známe všichni:

  

Jaro – posun o jednu hodinu dopředu; ve střední Evropě z 2:00 na 3:00

  

Podzim – posun o jednu hodinu zpět; ve střední Evropě z 3:00 na 2:00

Letní čas byl znovu zaveden v důsledku úsporných opatření za druhé světové války. V českých zemích (tehdy v Protektorátu Čechy a Morava) fungoval nepřetržitě (!) od 1. dubna 1940 až do 2. listopadu 1942, dále pak od 29. března do 4. října 1943, od 3. dubna do 2. října 1944, a konečně od 2. dubna do již svobodného 1. října 1945. Chápu, je to plno dat, uvedla jsem je jen pro úplnost. Jen pro představu, takhle to platilo  do 2. října 1949. Uvědomujete si, že tyto změny času neprožíváme jen my, ale podle uvedených let se s tím potýkali už naši předkové? Moji rodiče a prarodiče už tím tuplem, a víte, že o tom nikdy nemluvili? Divím se, že ani můj tatínek, se kterým jsem hodně diskutovala o mnohých věcech, to nikdy nevzpomněl.

Každoroční letní čas byl v Československu zaveden v roce 1979. Po několika letech se ustálilo pravidlo, podle kterého se letní čas zaváděl poslední březnový víkend (v noci ze soboty na neděli) a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší – trvá až do posledního víkendu v říjnu, čímž je letní čas zaveden po větší část roku než čas pásmový. Tato změna byla provedena v celé Evropské unii, takže se jí přizpůsobilo i Česko.

Argumenty pro

Argumentem pro zavedení letního času byly především již dříve uvedené energetické úspory. Občas se také argumentuje tím, že se poněkud zmírňují některé energetické špičky.

Denní biologický rytmus člověka ovlivňuje sluneční záření. Proto ranní vstávání v daný čas neodpovídající slunečnímu úsvitu může způsobovat deprese. Letní čas tak napomáhá synchronizovat cyklus spaní. To jsou ty cirkadiánní rytmy, o kterých byl včerejší článek.

Argumenty proti

Kritici letního času jej považují za zcela nepřirozený a umělý. Argumentují, že se člověk řídí vnitřními biologickými hodinami, které si obtížně zvykají na změnu času. Jde však "pouze" o cirkadiánní rytmus, který běžně umožňuje přizpůsobení (například tzv. časový posun, kdy se mění časové pásmo). Pamatuji si na jednoho pána - povoláním pekaře, který každoročně neúnavně brojil proti těm změnám, ale nedočkal se a prý už nežije.

Většina uznávaných energetiků tvrdí, že spotřeba energie se posunem času téměř nemění nebo že energetické úspory jsou diskutabilní. Potvrzuje to i měření Pražské energetiky, že je úspora elektrické energie pouze v období okolo rovnodennosti v rozsahu jednoho procenta, v letních měsících nemá letní čas na spotřebu elektrické energie v podstatě žádný vliv.

Podle studie amerických kardiologů se například den po zavedení letního času zvyšuje o 25%  počet srdečních záchvatů a po přechodu na zimní čas jich naopak přibližně stejným poměrem ubývá. Počet mrtvic podle amerických vědců narůstá o 2%. Další studie vědců z USA zjistila, že v období přechodu na letní čas se zdvojnásobil počet potratů u žen, které podstoupily umělé oplodnění.

Přibývá také nehod a úrazů. Švédský výzkum uvádí, že po změně času na letní se zvýšil počet havárií na silnicích o jedenáct procent. Americká studie zase zachycuje nárůst pracovních úrazů o šest procent a navíc se závažnějšími důsledky. 

Zkusme si pamatovat, že tahle "vymoženost" trvá od roku 1916 a uvidíme, kolik let to zrušení bude odsouváno.  Přeji vám pohodový poslední dubnový den. 💗 🌺 🍀

Zdroj: Wikipedie, internet 

 

Co je cirkadiánní rytmus a jak nás ovlivňuje?

 

Nevím, jestli tento pojem znáte, možná se běžně neužívá, ale berte dnešní článek trochu jako úvod, možná "přípravu" k tomu zítřejšímu. Týká se to nás všech - abychom byli v pohodě a o to nám přece jde. Každý z nás má v sobě biologické hodiny, které ovlivňují naše nastavení pomocí cirkadiánního rytmu, který nám říká, kdy spát a kdy bdít. Když ho budeme poslouchat a vnímat, vyřeší se tím řada našich problémů jako spánek, kvalita pleti nebo hubnutí.

Každou chvíli probíhají v našem těle různé procesy, aniž si to vždy uvědomujeme. Tyto procesy mají svůj cyklus, který se opakuje v určitých intervalech – mohou být různě dlouhé. Těmto cyklům říkáme biorytmy. Tento pojem je už běžně používaný, tak jsme "doma".

Některé procesy v našem těle probíhají v delších cyklech a jedná se  tedy o biorytmy s delším cyklem (např. menstruační cyklus), některé naopak v kratších (např. dýchání, srdeční činnost), a některé v cyklech, které odpovídá zhruba jednomu dni (např. spánek a bdění, tělesná teplota).

Biorytmy s dobou odpovídající zhruba jednomu dni se nazývají cirkadiánní rytmy. Slovo cirkadiánní pochází z latinských slov „circa“ – přibližně, „diem“ – den.

Zkusme si uvědomit, že cirkadiánní rytmus je biorytmus s cyklem, který trvá přibližně jeden den. Cirkadiánní rytmus se ve skutečnosti může pohybovat v rozmezí od 23-25 hodin. Tyto rytmy mají tedy svůj vlastní vnitřní čas, který běží nezávisle na tom vnějším, i když se mu přibližuje. Nemají přesně 24 hodin nebo jen přibližně.

Cirkadiánní rytmy řídí např. tělesnou teplotu, vylučování hormonů, nebo právě rytmus spánku a bdění. Tedy procesy, které se opakují den co den – mají denní cyklus (rytmus).

Aby procesy, které jsou řízeny cirkadiánními rytmy, probíhaly v našem těle ve správnou denní dobu – například abychom chodili spát večer a vstávali ráno – musí se vnitřní čas cirkadiánních rytmů sladit s časem venku (astronomickým časem). Musí se synchronizovat. Tuto synchronizaci mají na starost centrální hodiny. 

Centrální hodiny se nacházejí v mozku (hypotalamu) a tvoří je malý párový orgán nazvaný "Suprachiasmatická jádra" (SCN). Jejich hlavním úkolem je řídit a synchronizovat cirkadiánní rytmy v našem těle s časem v okolním prostředí.

Pokud by vás tohle více zajímalo, dám odkaz na bakalářskou práci studentky na Univerzitě Karlově na téma: Suprachiasmatická jádra jako denní hodiny a kalendář.

Aby mohly centrální hodiny sladit vnitřní čas s vnějším, potřebují nějaký signál o tom, jaký je venku čas. Signálů je celá řada (teplota, atmosférický tlak…), ale tím nejdůležitějším je světlo.

Centrální hodiny jsou napojeny na sítnici našeho oka, ve kterém jsou fotoreceptory citlivé na modrou část spektra – modré světlo. V závislosti na tom, kolik dopadá na sítnici světla, odesílá se do centrálních hodin signál o tom, jaký je čas v okolním prostředí. Rozklikněte:

Suprachiasmatická jádra (SCN) získávájí informace o světle ze sítnice oka a synchronizují cirkadiánní rytmy v tělesné teplotě, produkci melatoninu a kortizolu, regulují spánek a přímo i nepřímo fyziologii periferních orgánů.

Když se venku začne stmívat, na sítnici oka dopadá méně světla a do centrálních hodin se odešle signál, že se blíží čas večera a tedy spánku. Centrální hodiny vyšlou signál do epifýzy a ta začne produkovat melatonin – spánkový hormon (hormon tmy). Postupně se začne snižovat tělesná teplota a tělo se připraví ke spánku. Melatonin má důležitou funkci v regulaci cirkadiánních rytmů. 

Přesně naopak je tomu ráno, kdy začnou naše oči vnímat první světlo. Centrální hodiny dostanou ze sítnice signál, že se blíží den, sladí se cirkadiánní rytmy, zastaví se produkce melatoninu a tělo začne produkovat hormon kortizol, který nás nabudí a připraví na aktivní den. 

Vyšší hladinou kortizolu člověk disponuje zejména po probuzení, po konzumaci jídla a nebo třeba po nějaké aktivnější činnosti. Kromě toho ale samozřejmě má vliv i váš celkový zdravotní stav – úroveň kortizolu do jisté míry souvisí s hladinou estrogenu, s množstvím stresových situací v našem životě, s problémy s fungováním hypofýzy a svůj podíl na výsledné hladině kortizolu může mít i užívání některých léků.

 

Grafické znázornění průměrných hladin kortizolu v organismu je jednoznačné – 30 minut po probuzení dochází prudkému nárůstu

 

Zvýšená hladina: Symptomy většinou zahrnují přibírání na váze, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, zhoršenou paměť i vyšší náchylnost k různým onemocněním. Problém může představovat také zhoršené hojení ran, akné a dokonce i podrážděnost, která v případě dlouhodobého těžkého nadbytku kortizolu může vyústit až v závažnější psychické poruchy.

Tímto způsobem za pomocí světla regulují a synchronizují centrální hodiny vnitřní a vnější čas a tedy i procesy v našem těle.

Jste ranní ptáče nebo noční sova?

Cirkadiánní rytmy jsou nám vrozené, ale přesto nejsou u každého člověka stejně načasované. Během dne se u člověka střídají fáze útlumu a čilosti, spánku a bdění. U každého ovšem v trochu jiných časech. Někdo je plný energie hned ráno a někdo naopak až večer. V odborné literatuře se o tomto jevu mluví jako o rozdílné cirkadiánní preferenci nebo chronotypu jedince (ranní – večerní).

Poruchy cirkadiánního systému

U některých lidí není možné seřizovat cirkadiánní systém pomocí vnějších podnětů (světla) a jejich vnitřní čas běží samovolně. Setkáme se s tím například u nevidomých osob. Ty je možné synchronizovat s vnějším dnem pravidelným podáváním melatoninu.

Volný běh vnitřních hodin mohou vykazovat i pracovníci ve směnném provozu nebo lidé s nepravidelným denním řádem. Tito lidé si často stěžují na únavu, poruchy spánku, sníženou výkonnost nebo koncentraci. Bývá u nich také zvýšené riziko výskytu nádorových onemocnění.

S rozhozenou fází cirkadiánních rytmů se setkáváme také po přeletu více časových pásem, tzv. pásmová nemoc (angl. jet lag). Časté cestování narušuje rytmus spánku a bdění. Při přeletu časových pásem dochází k nesouladu mezi vnitřním a vnějším časem. S tím jsme se mnozí, jako cestovatelé, určitě setkali. Mně pobyt v místě vzdáleném několik časových pásem rozhodil spánek dokonale. Vnitřní hodiny se pak přizpůsobují novému času jen pozvolna a může to trvat i několik dnů. Takže pak i na dovolené, až si zvyknete, zase vlastně "jedete/letíte" domů a zase podobná písnička. Pásmová nemoc se často projevuje vyčerpaností, bolestmi hlavy, dezorientací, neschopností koncentrace, žaludečními problémy, neschopností usnout a dalšími příznaky. Měli bychom na to pamatovat.

K poruchám zaviněným nedostatečnou synchronizací s vnějším časem se někdy přiřazuje také deprese, které se objevují zejména s příchodem kratších podzimních dnů.

V odborných publikacích byla popsána i souvislost mezi narušením cirkadiánního systému a metabolickými poruchami. Narušení cirkadiánního systému může vést k obezitě nebo cukrovce.  

Zdroj: ispanek.cz, internet

Toulky českou minulostí: 120. schůzka: Soukromá podobizna českého krále Jana Lucemburského

 

"Po Božích tajemstvích pátrat, co jsou, i po nebi ustaň! Poněvadž smrtelný jsi, též o to, co smrtelné, pečuj! Já však poznávám to a chci, ať vy též to znáte: směšným že stává se člověk, jenž k věcem budoucím touží pozvednout svoji tvář, ač by měl na péči míti toliko přítomnou věc, neb neví, zda uštknutím náhlým zítra ho neskosí smrt neb co se mu přihodit může."

Ke králi Janovi přišla smrt kmotřička krátce po jeho padesátinách. Navštívila ho v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie. Dva páni Jindřichové si vzali krále mezi sebe, jeho koně přivázali ke svým. Český král udatně máchal mečem kolem sebe, doslova naslepo, protože byl nevidomý, až zemdlený ranami spadl z koně mezi své druhy. "Když nastávala noc, nalezli ho mezi mrtvolami jeho druhů, an ještě dýchal," dozvídáme se z Dějin Františka Palackého. Král Edward kázal jej zanésti do vlastního stanu svého a pilně ošetřovati (no, tak to zřejmě neodpovídá pravdě, jak nás o tom přesvědčují kosterní pozůstatky, ale o tom až později), on však již té noci vypustil ducha, na což dívaje se vítěz spanilomyslný nemohl sám se zdržeti se slzení." Král Jan měl v Evropě tu nejlepší pověst ozdoby rytířstva. "Na znamení vítězství sňal král anglický z přilbice krále Jana tři supí péra s nápisem Ich dien (anebo ještě jinak:) Ich dene" (což v obojím případě znamená jedno:) Sloužím. (Tak skromné až pokorné bylo erbovní heslo rytířského krále Jana.) I dal ta péra král Eduard (Edward) svému synovi, Černému princi (ten se ve skutečnosti jmenoval taky Eduard), jenž přední čest toho dne byl sobě vysloužil. On postavil je do svého štítu, jehož užíval co princ waleský; ony pak zdobí až podnes erb jeho nástupců, princů waleských." (Což platí i pro dnešního prince waleského, tedy Charlese - za pár dnů korunovaného britského krále.) 

Ještě předtím, než český král Jan nastoupil svou poslední cestu do Lucemburku, jak naznačuje František Palacký, dal král Edward přenést tělo svého mrtvého kolegy do blízkého opatství Valloire. Tam bylo nabalzamováno a v klášteře dominikánek v Montardis, kde byla pohřbena králova sestra Marie, bylo uloženo srdce krále do zvláštního náhrobku. Anglický král dal slavnostně pohřbít i padesát padlých pánů na náměstí v Crécy. "Mrtvolu rytířského krále Edward po odbývání zaň smuteční služby boží společně se synem svým kázal odevzdati králi Karlovi Čtvrtému (léčil si po bitvě zranění v blízkém opatství Ourchamps), a ten ji dal odvézti do Lucemburka, do kláštera benediktinského." Už jako čtyřiačtyřicetiletý napsal král Jan svou závěť. Při poněkud bojovném způsobu jeho života to bylo akorát včas. V té závěti určuje, že má být pohřben v cisterciáckém klášteře v Clairfontaine. Toto rozhodnutí ovšem později změnil a zvolil pro svoje poslední spočinutí benediktinský klášter Altmünster v Lucemburku. Dvanáct ořů táhlo smuteční vůz. Královo tělo bylo slavnostně uloženo v basilice Panny Marie v Altmünsteru a jeho hrob dal Karel vyzdobit mramorovým náhrobkem, na němž bylo vyobrazeno s králem i jeho padesát padlých rytířů. "Tam postaven i jemu i rytířům s ním padlým pomník důstojný." Při návštěvě Lucemburska dal pak český a římský král Václav IV. zřídit na paměť svého dědečka Jana náhrobek ve tvaru oltáře před jeho hrobem a současně ustavil i nadaci při opatství. "Avšak bouře pozdějších století zničivše náhrobek již roku 1541., daly příčinu, že tělesným ostatkům slavného krále popřáno tak málo stálého pokoje v hrobě, jak se vyznamenávalo celé jeho živobytí."

 

Věž kláštera Altmünster v Lucemburku.

Nebylo to v roce 1541, jak tvrdí František Palacký, ale o rok později, a mohli za to Francouzi, potažmo válka s Turky. Tehdy využili Francouzi turecké války ke vpádu na německé území a oblehli i město Lucemburk. Po několik dnech sice byli vypuzeni, ale město se chtělo chránit tím, že zesílí stávající opevnění. Stavebním pracím na novém opevnění padlo za oběť i opatství Altmünster a s ním i hrob českého krále. Královy pozůstatky byly přeneseny v jednoduché rakvi do františkánského kostela v horním městě, kde byly uloženy za horním oltářem a hojně navštěvovány. Ale král se musel i potom ještě několikrát stěhovat. Poprvé to bylo v roce 1613, kdyby byl otevřen nový benediktinský klášter a v něm vybudován i nový Janův hrob. Jakže to napsal pan Palacký? "Tělesným ostatkům slavného krále popřáno tak málo stálého pokoje v hrobě, jak se vyznamenávalo celé jeho živobytí." Při přenášení byl totiž sarkofág otevřen a zjistilo se, že - chybí hlava. Nikdo nevěděl, jak se to stalo a jak vlastně Janova lebka zmizela. Teprve po usilovném pátrání byla tato detektivní záhada vyřešena - královskou lebku si vypůjčil jistý Hermann z Manderscheidu. Opat se obrátil na hraběcího syna, aby byl laskav a hlavu vrátil. Bez úspěchu. Než stačil věc vyřídit, hrabě zemřel. Musela intervenovat holandská regentka Isabella a po sedmnácti letech (tak dlouho hádání o Janovu hlavu trvalo) byly všechny jeho kosti zase pohromadě.

Český král si věru po smrti klidu nedopřál. Spíše: nedopřáli mu jej. Za dalšího francouzského vpádu do Lucemburku byl klášter vypálen a hrob porušen - pozůstatky krále zůstaly naštěstí nepoškozeny, jenomže se zase musely vydat na cestu do horního města. Tam benediktinští mniši ukazovali cizincům i zvědavcům Janovy pozůstatky, v té době v dřevěné schráně přeházené spolu s dalšími spálenými kostmi. No a když v roce 1744 táhli Lucemburkem čeští vojáci, byl Jan přestěhován zase zpátky. Češi chtěli vidět svého někdejšího krále a každý si přitom vzal aspoň kousek na památku. Jak potom vyprávěl maršál Bender, bylo tělo krále značně poškozeno. A máme tu napoleonské války, konec 18.století. Příběh putovních Janových kostí pokračuje: Před tím, než Francouzi město Lucemburk okupovali, nechal opat královy pozůstatky opět přenést klášterním kovářem a sluhou do bytu místního pekaře v sousední ulici. Ten schoval Janovy ostatky pod střechu svého domu. Když ale cítil, že umře, sdělil své tajemství tehdejšímu lucemburskému purkmistrovi. Milý purkmistr kosti popadl a převezl je ke svému tchánovi, což byl majitel továrny v Rolingergrundu.

Když pan továrník svůj podnik rozšiřoval, vzal si do nové fabriky v městě Mettlachu i chudáka Jana. Tady ty relikvie viděl při jedné své objížďce rýnskými provinciemi pruský princ, pozdější král Fridrich Vilém IV. Požádal o jejich vydání, což byla pro Lucemburčany rána, protože pozůstatky jejich národního hrdiny tím pádem opustily svou rodnou zemi. Oni si Prusové velice rádi věhlasného krále přivlastnili, sami takových králů nemajíce. V Kastelu nad Saarou vybudovali českému králi honosný sarkofág z černého mramoru velikosti stolu. Tento čin na jedné straně zvýšil nadšení a zájem o Jana Lucemburského, na druhé straně vyvolal nevoli vůči těm, kdo vydali pozůstatky krále, patřící celé zemi. Je zajímavé, že opět zasahoval holandský panovník. Ovšem mezitím uplynulo další desetiletí. Byly vypracovány plán, projekty a příležitostné sbírky pro vybudování důstojného mauzolea krále Jana v Lucemburku, jenomže zůstalo pouze při těch plánech a projektech, a jak to vypadalo, tak český král měl zůstat už navždycky v Německu.

Poslední kapitola však byla dopsána, když skončila 2. světová válka: Lucemburská armáda vstoupila společně se spojenci do oblasti Saary a obsadila i město Kastel. Lucembursko využilo svého práva a v srpnu 1946 převezlo pozůstatky svého velkého krajana zpátky do vlasti. Převoz se stal hotovým národním svátkem. Pozůstatky (vložené do velké kované truhlice) byly vezeny na lafetě a pak uloženy do původního náhrobku v katedrále Panny Marie. A tak se po šesti století skončila pouť Jana Lucemburského. 

 

V kryptě katedrály Panny Marie nalezneme náhrobek Jana Lucemburského

Leč - neskončila. Jana čekala ještě jedna cesta. V srpnu 1980 otevřel jeho hrob komisionálně náš antropolog profesor doktor Emanuel Vlček, pověřený průzkumem ostatků významných osobností českých dějin. Z tumby byla vyňata dřevěná truhlice uzavřená čtyřmi visacími zámky a na víku zdobená litými štítky s českým a lucemburským lvem. Nápis na čele truhlice hlásal: "Ioannes, rex Bohemiae, comes luxemburgensis," pak tam byl rok narození a smrti českého krále a lucemburského hraběte, "1296 až 1346," a pod ním ještě sdělení v lucemburštině: "Jang de Blannen, kinek vu Bemen, grof vu Letzeburg." Neboli: "Jan Slepý, král český, hrabě lucemburský." V té rakvi pak komise objevila narovnané zbytky velmi špatně zachované mumie muže. V celé své délce tam byla nalezena pravá dolní končetina, spojená dosud s pánví. Kyčelní i kolenní kloub i vlastní noha držely pohromadě, protože všechny části pravé nohy byly spojeny vazy a zbytky svalstva a vše bylo kryto mumifikovanou pokožkou. Levá noha byla poškozena mnohem víc - kůže zde byla odtržena, stejně jako celá krajina genitálu. Na těchto zbytcích původní mumie českého krále spočívají víceméně izolované kosti horních končetin, pletence horních končetin, kostry hrudníku, izolované obratle a lebka. Z horních končetin byla opět zachovalejší pravá. Zůstala část zápěstí, nesoucí stopy po sečných ranách. Z levé horní končetiny se dochovala jenom kost pažní a kost loketní - ostatní kosti chybějí. Z pletence horních končetin byly v rakvi dvě lopatky. K dispozici bylo celkem 14 žeber. Lebka není celá. Vlastně nezůstala obličejová část a obě čelisti s chrupem. Profesor Vlček ve své zprávě o komisionálním vyzvednutí Janových ostatků v Lucemburku zdůrazňuje: "Celý tento nález jasně hovoří o mnohonásobném druhotném poškození mumie a posléze i jednotlivých izolovaných kostí kostry. Je patrné nešetrné zacházení s mumifikovaným tělem krále a i s jeho záměrným poškozováním při odebírání částí na památku. Mezi kostmi jsou přimíseny ještě malé zlomky spálených kostí jiného jednotlivce. Pozůstatky byly ve speciální truhlici dne 30. srpna 1980 převezeny letecky do Prahy k ošetření a vědeckému zkoumání."

A tak se král Jan vydal ještě jednou a asi už naposledy na návštěvu do země, které kdysi víc než jednu třetinu století vládl. Během pražského zkoumání Janových tělesných pozůstatků se odborníci zaměřili na shodnost dědičných znaků, hlavně mezi otcem a jeho synem Karlem. Velkou shodu mohli konstatovat u šestého krčního obratle, přesněji u otvorů, kudy prochází tepna k lebce. Levý tunýlek pro tepnu je o víc než 70 procent menší než otvor pravý. Totéž u Karla IV. U prvního křížového obratle byl nalezen rozštěp. U Karla se tento rozštěp zachoval v podobě štěrbiny. Byla shledána shoda v utváření čelní kosti, zejména nosního výběžku čelní kosti. Kostra obou mužů je velmi podobná, snad je dá říct, že Karel byl o něco robustnější a měl asi o 2 centimetry vyšší postavu. Na tehdejší dobu byl Jan poměrně slušně vysoký. Podle propočtu provedených z délky dlouhých kostí, které nejspolehlivěji určují celkovou výšku, měl 171 centimetr vysokou postavu velice atletických proporcí. Svalové úpony na kostře napovídají, že ta postava byla opravdu výrazně svalnatá a že ji král zatěžoval neustálým tréninkem. Některé znaky určují Jana jako profesionálního jezdce na koni. Projevilo se to utvářením stehenních kostí a sesunem sedacích hrbolů na pánevních kostech směrem dozadu. Z historických údajů víme, že Jan byl schopen urazit na koni za den 80 až 120 kilometrů. Byl přímo pověstný svou jezdeckou vytrvalostí a rychlostí v přesunech i na velké vzdálenosti. Cestu Praha - Paříž zdolával za 12, nejvýš za 14 dní. "Velmi výstižně vyjadřuje fyzickou charakteristiku Lucemburků vyobrazení jejich postav ve Zbraslavské kronice," všiml si prof. Emanuel Vlček. "Na obraze vlevo je císař Jindřich VII, uprostřed jeho syn, král Jan a vpravo jeho syn, císař Karel IV. Postavy vyjadřují současně subtilnost Jindřichovu a robustnost Karlovu. Král Jan je co do robustnosti skutečně někde uprostřed. Jana i Karla lze dobře popsat současnou atletickou terminologií. Zatímco král Jan odpovídá svým typem a rozvojem atletovi-desetibojaři, je král Karel těžký atlet."

Otec Janův a dědeček Karlův, císař Jindřich VII. byl ve srovnání se svými potomky velice štíhlý. Nosil plavé vlasy nadlouho střižené, měl výrazné obočí. Byl silně krátkozraký a snad trochu šilhal. Jindřichovy pozůstatky však ještě prozkoumány nebyly. Zůstávají pohřbeny v Pise. (V Pise proto, že ho při výpravě do Itálie zaskočila ve Florencii těžká nemoc - byla to pravděpodobně malárie.) Ani ne za týden zemřel. V padesáti letech, stejně jako později jeho syn Jan. Tělo císaře Jindřicha bylo vypraveno do Pisy k pohřbení, ale protože nebylo nabalzamováno a panovalo letní horko, bylo nutno je vystavit žáru plamenů a oddělit kosti od měkkých částí.

Určit přesnou podobu jeho syna Jana je obtížné, protože se zachovala jenom mozkovna bez čelistí a obličejové části. Když však byly s jeho lebkou porovnány dochované portréty, bylo možné se shodnout na několika výrazných rysech: Dominantní nos se širokými nosními křídly. Nosní kořen a čelo měl asi zbrázděno několika vráskami. Ústa měl středně veliká s úzkými rty, bradu výraznou. Tvář měl krytou (jak prozrazují dobové podobizny) plnovousem a malým, přistřiženým knírkem. Celek rámovaly dlouhé nakadeřené blond vlasy. Oči měl modré. Jeho hlava byla zakulacená a obličej, kterému antropologové říkají výrazný. Takovou tvář si každý určitě zapamatoval. Můžeme najít shodné rysy s dalšími Lucemburky, kteří měli výrazný dlouhý, úzký nos se širokými masitými křídly, horní ret byl nižší, než by se dalo čekat oproti mohutné dolní čelisti a velkému nosu. Král Jan měl krevní skupinu A, jeho manželka Eliška Přemyslovna skupinu 0. Karel podědil "nulku" po mamince.

A jak to bylo se slepotou krále Jana? "Jang de Blannen, Johann der Blinde, Jean d'Avuegle." Ano, všechna tato jména, totiž lucemburské, německé i francouzské o českém králi hovoří jako o "Janovi Slepém." Připomeňme si, co vyprávějí kronikáři o druhé výpravě krále Jana do Pruska proti pohanským Litevcům: "Během té doby cítil český král Jan, že namnoze slábne na oči, které neměl nikdy bystré, a začal proto povolávat pro zbystření zraku pomoc lékařů; jeden z nich, Francouz, který v onom léčení selhal, byl na rozkaz českého krále Jana ve Vratislavi vhozen v pytli do řeky Odry. Po jeho záhubě přišel jiný, pohan z Arábie, povolaný do Prahy od samého krále, a ten způsobil králi mnoho muk, ale se slovy utěšujícími zcela oslepil krále Jana na pravém oku." A tak dále, jak to s ním dopadlo, to už víme, pytli a řece unikl, protože mu král slíbil bezpečný odchod.

Král Jan oslepl na pravé oko ve svých jedenačtyřiceti letech. Po dvou letech nacházíme další záznam o zhoršujícím se královském zraku: "Po ukončeném tažení francouzského krále proti Angličanům (kterého se účastnil na francouzské straně Jan Lucemburský i s Karlem) odjel Jan do jižní Francie, aby na staroslavném učení lékařském v Montpellieru dal léčit neduh oka svého. Lékaři montpellierští bohužel neměli a nepoznali léku, jímž by chorobný zrak Janův vyléčili, ba naopak pokud ho ještě léčili, zcela oslepnul i na druhé oko." To znamenalo úplnou slepotu ve třiačtyřiceti letech. Podle vyšetření profesora Vlčka nejsou na stěnách i na okrajích očnic žádné známky vyhojeného zranění, zánětlivého procesu nebo nádorového růstu. Králova choroba se zřejmě týkala pouze očních bulev. Jan měl slabý zrak už od mládí a oslepl na obě oči v průběhu dvou let. Ztráta zraku nenastala náhle, ale postupně. Udávaná slabozrakost mohla být způsobena vrozenou krátkozrakostí nebo výraznou dalekozrakostí. Vysoká krátkozrakost mohla po létech vyústit v odchlípení sítnice nejprve na jednom, potom na druhém oku.

Takže co mohlo být příčinou Janovy slepoty? Pravděpodobně šedý zákal očních čoček. Dnes je operace šedého zákalu docela jednoduchou oční operací a nemusí se ani čekat, až čočka úplně "uzraje," tedy až se zcela zakalí. Operativní řešení šedého zákalu montpellierští lékaři v Janově době už znali. Jehlou vbodnutou do oka ze strany čočku vyluxovali a jejím stlačením dolů do sklivce umožnili, že světlo na sítnici pronikalo. Janovi ale nepomohli. Proč? To se dnes těžko dozvíme. Možná, že nakonec nešlo o šedý zákal (on totiž tento šedý zákal nastupuje většinou mnohem později a ne již u čtyřicátníka), možná, že šlo o zánět spojivek nebo duhovky (během výpravy do Litvy trápily krále Jana v zimě velké mlhy). Velkou roli tu mohla hrát dědičná zátěž - Lucemburkové totiž byli prakticky všichni "slabí na oči." Otec Jindřich byl silně krátkozraký a měl vadu levého oka - pravděpodobně šilhal. Do dálky špatně viděl i Janův strýc Walram. V jedné básni se líčí, jak Walram, jinak známý donchuán, spěchal v Miláně od milenky ke králi, nesa na ruce ostříže, a protože byl jednooký, zakopl a upadl. O dalším strýčkovi, arcibiskupu Balduinovi se uvádí, že měl oči tupé. Takže když shrneme možné příčiny Janovy slepoty: Oslepl pravděpodobně na základě dědičné krátkozrakosti, snad pro šedý zákal, ale možnou příčinou mohl být i pokračující glaukom. Není vyloučeno, že král trpěl obojím druhem zákalu.

A jaká byla vlastní příčina smrti českého krále Jana? Nejzávažnějším zraněním byla bodná rána levého oka, která pronikla v očnici štěrbinou do nitra lebky. Tvar pronikajícího nástroje byl trojboký - tedy kopí, dýka, anebo snad i šíp. Toto jediné poranění mohlo způsobit smrt krále pro těžké krvácení do přední jámy lebeční. Další zranění bylo nalezeno na levé lopatce. Kruhovitým otvorem vniklo do hrudníku hrotnaté těleso, které způsobilo bodnou rádu zad. Důsledkem bylo být krvácení cév, případně průnik vzduchu do hrudníku - pneumotorax. Na kostře byly však kromě bodných i sečné rány. Uťaly část levého lokte. Na pravém zápěstí se zjistily tři sečné rány, které měly oddělit ruku od paže nejspíš proto, aby uvolnily stisk dlaně s drahocennou zbraní a aby umožnily sejmout ze ztuhlých prstů prsteny. To se však stalo až na mrtvém těle krále. Tento nález umožňuje stanovit výklad o době královy smrti. Jan tedy nezemřel ve stanu anglického krále, ale byl nalezen již mrtvý přímo na bojišti a oloupen.
Král Jan zůstal pro Čechy "králem-cizincem," protože z hlediska následnického v jeho žilách nepokračovala krev první české královské dynastie Přemyslovců jako pak u jeho syna Karla IV. Právě jemu, římskému císaři a králi českých králů, se začneme už od příští schůzky Toulek českou minulostí důkladně věnovat.

Zdroj: Josef Veselý

Když si třešeň oblékne svatební šaty

 

Při pohledu z oken bytů máme potěšení na zelené ploše mezi domy. Nemohu tvrdit, že tady máme zeleně málo. Je tady třešeň, která v těchto dnech je plná květů, je celá v bílém - jako nevěsta. Škoda, že ta krása trvá krátce.

Tento strom, který dnes už převyšuje některé domy, v sobě ukrývá příběh. Vlastně je to vzpomínka na jednoho příjemného člověka, souseda, jednoho z těch, na které se nezapomíná. Je to hlavně proto, že nebyl lhostejný a tady kolem domu pravidelně dělal hodně práce. Původně byl stolař, ale co jsem ho znala, pracoval jako horník. Jako tehdy spousta lidí. Podle řeči bylo poznat, že není zdejší, přišel z jižní Moravy za prací. Havířina je těžká práce, pracoval na směny a přesto odpočíval aktivně. Jsou lidé, kteří bez práce nevydrží. Náhodou jsem tehdy byla doma, když soused se synem na zeleném trávníku vykopali jámu a zasadili stromek. Tehdy byl tenký a jen trochu vyšší, než ten sadař. Tak mě napadá, jestli by to mohl udělat dnes? Proč? Od té doby se totiž změnila vlastnická práva a my sice vlastníme byty, ale pozemek u domu k tomu nepatří. Je to majetek města. Takže dnes už osazenstvo z domu neseká trávu, město to zajistí. Ono taky, ruku na srdce, změnili se i lidé a pochybuji, že by se dnes tady mezi mladšími v domě našel člověk, který by to tady kosil. Kdysi to bylo normální a nikdo za to nic neměl. To je dáno dobou, ale o tom článek není. 

Stromek zdárně rostl a ani jsme netušili, co z toho bude, tedy že to bude třešnička, to mě nenapadlo. Pán se o ni staral jako i jiné věci do doby, než onemocněl. Původně šel na operaci žlučníku, ale zklátila ho zlá nemoc a už je to hodně let, co je soused na obláčku. "Jeho"  třešeň zůstala a roste dál, nyní je krásnější než kdysi. Strom poskytuje útočiště i ptáčkům, i když v posledních letech jich je u nás málo.

 Třešeň je slovo všeslovanské, jen v češtině však má na začátku hlásku t, v ostatních jazycích začíná na č. Slovensky se třešeň řekne čerešňa, rusky skoro stejně čerešnja, slovinsky češnja, bulharsky čereša, původně v praslovanštině to slovo znělo asi čerša a k našim praslovanským předkům se dostalo prostřednictvím nějakého románského nebo germánského nářečí z latiny; tam se třešeň jmenovala cerasus. Z tohoto latinského zdroje jsou i německé Kirsche, nizozemské kers a anglické cherry. Ani v latině však tohle slovo nevzniklo, sem se dostalo z řečtiny, kde se třešně označovaly slovem keratos, do řečtiny slovo přišlo z Malé Asie. Nejspíš jde o pojmenování maloasijského města Kerasus.

 

Nižší větve neořezáváme, protože si z nich v prosinci se sousedkami stříháme barborky. Tak vidíte, i ve městě máme takový pěkný strom za domem.

 

Uprostřed lučin stojí třešeň -
divoká a hrdě skromná,
bělostí svou lesy češe
a ničemu se nevyrovná.

Stojí tam, stojí a voní v dál,
dívá se do kraje - jako by snila,
a slunce nad hlavou je pro ní král,
s nímž květy z jara zasnoubila.

V zeleni princezna měkká a snivá
hledá si prince na bílém koni,
a že ta samota bolestná bývá,
místo slz do kraje rubíny roní.

 

 

Fotila jsem zrovna v době, kdy na modré obloze pluly obláčky jako polštářky. Dělaly těm větvičkám zajímavé pozadí.

 

Snové symboly: Strom s ovocem vyjadřuje brzkou svatbu či navázání nového vztahu, který se zakládá na skutečných hodnotách. Máme-li třešeň i s plody v domě (bytě), čekají nás pozitivní změny. Lezeme-li na třešeň, prožijeme krátký románek. Třešeň v květu je znakem, že naše  ideály dojdou uplatnění. Zralé třešně jsou erotickým symbolem. Natrhané zralé třešně značí pláč a nářky a v koších  nesou špatné zprávy. Jíme-li nezralé, čekají nás zmařené naděje a sebeklam. Sladké jsou zase závistí (vůči nám). Je-li dobrá úroda, bude se nám dobře dařit. Napadnou-li ovoce na stromě špačci, je pravděpodobné, že je nám partner nevěrný.

Mezi těmito a fotografiemi nahoře uplynuly dva dny. Bohužel, mezitím pršelo, trochu byl i vítr, takže to tady vypadalo jako sněžení. To padaly okvětní lístky z třešně. Už jsou ty kvetoucí větve mnohem chudší.

 

Zdroj: internet

Ještě že mě tehdy na tu školu nevzali!

 

V dubnu proběhly přijímací zkoušky na střední školy. V příspěvku bylo zadání testů z českého jazyka a matematiky - ZDE. Správné řešení najdete  ZDE> jsou tam i videa s vysvětlením. Kdyby to někoho zajímalo.

Napsala jsem, že k přijímacím zkouškám sestavím článek. Není nad  vlastní zkušenost, s odstupem mnoha let. Takže to píši bez úmyslu něco zkreslit. Trochu i jako odpověď na komentáře, které jsem si pozorně přečetla. Díky za ně!

Svoji školní docházku jsem ukončila v 9. třídě na jedné nejmenované ZŠ v Ostravě. Tam je škol opravdu hodně a uvědomuji si, že v té době vůbec ve škole nefungoval výchovný poradce, který by žákům radil, kam podat přihlášku. Tehdy jsme nevěděli, že může být nějaký výchovný poradce. Tahle funkce aspoň v naší škole nebyla. Tohle všechno bylo v kompetenci naší třídní učitelky, tehdy mladé ženy, která měla asi 28 let a na konci svého třídnictví v naší 9. třídě byla těhotná a čekala první dítě. Rodiče na třídní schůzce dostali informace a jak si pamatuji, všichni se hlásili do škol nebo do učebních oborů na území města Ostravy. Bylo tu dost možností. Když to srovnám s dneškem, kdy je velký přístup k informacím, s námi nikdo nerozebíral, co která profese obnáší, neměli jsme ani rodinnou výchovu nebo nějakou volbu povolání. Žáci si ale více vybírali podle toho, jaký mají prospěch. Po lopatě řečeno, na co mají. Tehdy nikdo neměl dyslexii nebo dysgrafii, ani dyskalkulii, protože nikdo nechodil na pedagogicko-psychologickou poradnu. Tehdy to byly pojmy neznámé. Nikdo tedy neměl "papír" na to, že nemůže psát diktát nebo má mít určitá omezení či úlevy ve výuce. Za nás se říkalo, že někomu učení prostě nejde, jsme v Ostravě, kde jsme odjakživa věci nazývali pravým jménem, tak se řeklo - "Pepík je blbý na učení, půjde na .......". Ani nápad, že je dyskalkulik nebo jiný "dys". To jen jako příklad. Prostě rodiče nějak lépe přijímali, že jejich dítě se špatně učí, možná věděli proč. Proto z naší 9. třídy většina žáků (bylo nás přes 30, už nevím) šla na učební obor. Tehdy nebyla "hanba" dát syna nebo dceru do učení. Takže kluci šli na soustružníka, elektrikáře nebo do oboru pro Vítkovické železárny a holky na prodavačku, švadlenu, kuchařku... Moje kamarádka byla dost slabá na učení, vyučila se cukrářkou a moc se jí to hodilo. Takže na střední školu se nás ze třídy hlásilo asi deset, spíše méně, z toho jsme byly jen čtyři dívky. Dnes je ten zájem o studium na SŠ mnohem větší. Zastával se názor, že řemeslo je do života potřebné.

V naší rodině se vzdělání považovalo za velmi důležité. To se týkalo obou mých rodičů a věřím, že i prarodičů. Jestli myslíte, že bych uspěla, kdybych si doma stěžovala na učitelku, jste vedle jak ta jedle. Jednou jsem to zkusila a už nikdy více. Vnímala jsem, jak si doma uvědomují, že ten, kdo chce jít dále studovat, musí něco umět. Myšleno tak, že mu učení jde, jak se tehdy říkalo a nebude mít se studiem problémy. Názor prarodičů vyjádřím tak, že tatínek i jeho bratr měli obchodní akademii, oba ji vystudovali v Orlové, kam denně dojížděli tramvají. A děda byl havíř, jako většina chlapů tady. Možná se podivíte, ale tehdy vedla tramvajová linka z Ostravy až do Karviné. Tramvají se tedy jezdilo i do Orlové. Jedna cesta z domu k tramvaji asi 2 km, sedadla dřevěná, vůz nevytopený ani v zimě. Jezdil by dnes takto student?

Maminka měla odbornou školu pro ženská povolání a už ten název zní jako z doby Magdaleny Dobromily Rettigové. Ale opravdu, tam se dívky učily češtině, matematice, psaní na stroji, účetnictví - samozřejmě jednoduché, mnohé ruční práce (šití, pletení, háčkování), zdravovědu a těsnopis je učily jeptišky z kláštera. Ano, tady na Slezské Ostravě byl klášter. Některou z učebnic své maminky mám dodnes a možná ji někdy představím. Tehdy taková škola připravila ženu na práci v mnoha profesích. V té době byla tedy kvalifikovaná a začala pracovat jako mzdová účetní. Na šachtě, samozřejmě. Většina lidí v Ostravě a okolí vykonávala různé profese na povrchu nebo v dole. V závěru mé školní docházky si maminka musela  doplnit vzdělání (maturita na SEŠ), pokud tu mzdovou účetní měla dále dělat. Tak jsem viděla na vlastní oči, tedy na vlastní matce, co to je studovat. A ještě při zaměstnání. Vstávala ve čtyři ráno a na šachtu se chodilo pěšky. A tak nějak normálně všichni doma brali to, že v těch šlépějích půjdu já. Učení "mi jde", tak půjdu na tu obchodku jako rodiče, všichni studovali v Orlové. A budu, jak jinak, účetní na šachtě. Brala jsem to jako dobré řešení, protože jsem vyrůstala v době, kdy se rozhodnutí rodičů brala jako správná a také jsem viděla, jak jejich práce vypadá. 

Přišel čas přihlášek. Tehdy jsme mohli podat dvě přihlášky na střední školu (udělal to ten, kdo měl na to známky) + jeden učební obor. Ti, kteří měli horší známky, podali jen přihlášku do učení. Pamatuji si dobře, že na 1. místo jsem napsala... co? Ano, obchodní akademii v Orlové. Jako 2. školu jsem uvedla gymnázium. Oříškem byl učební obor, tady jsem fakt nevěděla. Nakonec opět převážilo to, co jsem viděla doma. Maminka doma dost šila a často  stříhala látky. Tak jsem na přihlášku napsala prodavačku textilu. Často jsme chodily do Textilie, Horníka a dalších obchodních domů a líbilo se mi, jak prodavačky přinášejí roli látky, pak ten vál rozbalily a stříhaly zákaznicím. Tak tomu jsem tedy unikla. 

K přijímačkám jsem se připravovala doma a hlavně to bylo z matiky, nad tím měl dohled  tatínek. Žádné přípravky ke zkouškám ve škole nebyly, jak to slyším dnes. Panoval názor, že kdo chce dále studovat, má se učit, aby to zvládl, měl být prostě lepší v té třídě. Pamatuji si na den, kdy jsem jela do Orlové na přijímačky. Samozřejmě sama, rodiče byli v práci, přece si na to nebudou brát dovolenou. To, prosím, není vtip, to bylo normální. Takže jsem jela autobusem. Dnes je běžné, že v den přijímaček stojí před středními školami kolona aut. Rodiče chtěli, abych i nějak vypadala, maminka mi koupila tmavou, téměř černou sukni s faldem vpředu a k tomu halenku barvy slonové kosti s odstínem dožluta s tehdy módním krajkovým rukávem. Měla jsem trému spíše z toho neznámého. Možná znáte ten pocit sevřeného žaludku před zkouškou. Tady je nejhorší to, že v tom věku je to poprvé, kdy za vás nikdo nic neudělá, musíte sami. Zkouška z českého jazyka se skládala z diktátu, který byl vybrán z učebnice dějepisu. Diktát už v současnosti není, možná i proto, že spousta žáků by se dnes prokázala platným vyšetřením z PPP (pedagogicko-psychologické poradny). Text byl nadiktován a nikdo se nedivil. Psát diktáty bylo v našem dětství normální. Pak se šlo na větný rozbor. Tady mohu říci, že pravopisu se na ZŠ věnovalo hodně pozornosti a kdo měl jazykový cit, možná s tím vystačil do dneška. Pak přišla na řadu matematika. Myslím, že úvodní tréma, která může svazovat, poněkud pominula a nějak jsme to každý spočítali. Nikdo tam nikoho neznal, sešli jsme se z různých škol, naprosto neznámí.

Doma nikdo z prarodičů tu moji přijímací zkoušku nějak moc neprožíval. Tohle mi věřte. Nebylo to zvykem. Prostě "ať se ti daří". Rodiče se samozřejmě zeptali, jaké to bylo a jak to vidím, ale já jsem si věřila. Bylo to v době, kdy nikdo "neběžel" k večeru ke škole, jestli tam na dveřích náhodou nevisí výsledky. Seznam přijatých tam tehdy opravdu nevisel. Rozhodnutí přišlo poštou domů. Zhruba po dvou týdnech přišla  obálka. První obálka, která se mě týkala a cítila jsem, že je důležitá. Po otevření jsme četli, že přijímací zkoušky jsem úspěšně udělala, ale pro velký počet uchazečů na obchodní akademii nejsem přijata! 😯 Zklamání tam bylo, ale žádné nadávání na nadržování, vztekání, jak vidím kolikrát v dokumentech.

Nijak jsem se nehroutila, určitě jsem kvůli tomu neplakala, nebyly sociální sítě a nikomu jsem si nestěžovala. To nebylo zvykem. Myslím, že celkově naše generace dětí byla psychicky odolnější než jsou dnešní děti. Příští den se šlo hůře do školy, člověk musel říct, že ho nepřijali. S odstupem času dnes řeknu, že to není špatná zkušenost. I tohle je užitečné v životě. Ve třídě byli snad všichni přijati na učební obory, tady bývalo podniků, kde místo našel každý. Na SŠ nebylo napoprvé přijato pár žáků. Někteří napsali odvolání, což naši odmítli s tím, že na "ekonomku" to nemá cenu, protože tam byl skutečně ten převis nejvyšší. Brali žáky do jedné třídy a zájem byl třeba čtyřnásobný. Tlačenku jsem neměla. Takže co dál? Výsledky úspěšných přijímaček se převedly na druhou školu: Šla jsem na gymnázium, které jsem na přihlášku napsala "jen tak". 

Po letech mohu zodpovědně říci to, co jsem uvedla už v nadpisu a později kolikrát mezi přáteli hlásala: "Lidičky, chvála Bohu, že mě tehdy na tu školu nevzali!" 😜 Fakt že jo, "někdo" (= komise) svým rozhodnutím mě potrestal a já mu dnes děkuji. Říkám to zcela při smyslech. Totiž, předpokládám, že bych tu ekonomku  udělala, předpoklady jsem měla a místo účetní, nejspíš mzdové, bych našla na některé z našich šachet. Byla bych zašitá v kanclu, seděla bych "na zadku" mezi čtyřmi stěnami a dny by byly jeden jako druhý. Práce s čísly, termíny, uzávěrky, přesčasy, žádné leháro, znala jsem to na šachtě od svých rodičů, několikrát jsem tam byla na brigádě a znala jsem dost lidí. Jenže tu šachtu by mi nakonec stejně zavřeli a co pak? 

Nakonec se potvrdilo, že "Všechno zlé je pro něco dobré"! Opravdu. Šla jsem na  gymnázium a to byla moje volba nejlepší. Člověk dospěl, vyzrál, ale přesto i tehdy jsem chodila do těsnopisu a psaní na stroji. Protože, co kdyby... chápete, ta účetní. Otevřely se přede mnou "obzory", jak praví básník a já se mohla rozletět do sfér, o kterých doma ani neuvažovali. A když jsme po osmi letech měli první sraz ze základky, spolužáci se hned ptali, na které šachtě "robim". "Na žádne". No, ti zírali. 😁

Tímto článkem jsem chtěla naznačit všem, kdo mají děti/vnoučata, která se také na první šup nedostanou na školu, aby nestresovali. Na mém příkladu vidíte, že někdy je to lepší. Navíc tipuji, že těchto dětí je dnes málo. Hlavní je ty zkoušky udělat. Jde o budoucnost dětí, to je jasné, ale v dnešní době je více možností a hlavně škol - když vás nepřijme první, dostane se ta ratolest na druhou či třetí školu. Důležitější je, aby žáci školu pak dokončili. Pokud se člověk hodí na střední školu, na některou z mnoha se dostane. Víte, jak zpívá Kája Gott: "To musím zvládnout sám, na to snad sílu mááám..." A tu sílu přeji nám všem. 💓

Pokud jste dočetli až sem, jste borci. Chtěla jsem jen popsat svou vlastní zkušenost s přijímacími zkouškami. 👍

Korunovační klenoty - symboly moci a prestiže II.

 

Druhý díl seriálu o korunovačních klenotech, I. díl  najdete ZDE. 

Dnes se zaměříme na to nejtypičtější z korunovačních klenotů, což je "koruna". V mnoha jazycích zní podobně, to je dáno tím, že pochází z latinského corona – věnec, řecky κορώνα – věnec, koruna. Jedná se o drahocenný klenot, používaný jako pokrývka hlavy, vyrobený většinou ze zlata a zdobený drahými kameny.

Koruna je používána panovníky jako odznak moci a důstojnosti, a to především v západním křesťanství. Je také symbolem vlády těchto panovníků nad určitým národem nebo územím. Přeneseně proto výraz „koruna“ znamená i samotné království nebo císařství (tzn. prohlásíme-li o panovníkovi, že získal korunu, máme tím na mysli, že společně s korunou získal i nárok na k ní náležející území).

Dnešní díl seriálu se zaměří na anglické korunovační klenoty. V květnu budeme svědky korunovace nového krále Karla III., tak o další informace jistě nebude nouze.

Královské jablko nebo také globus cruciger (lat. sféra nesoucí kříž) je jedním z korunovačních klenotů ve tvaru koule s nasazeným křížem na horní straně. Symbolizuje svět, který je zobrazený glóbem, nad nímž vládne Kristus, symbolizovaný křížem.

 

Karel II. Stuart (1630 – 1685) byl král Anglie, Skotska a Irska.

Jeho otec, král Karel I. Stuart, podlehl svým protivníkům a anglickému parlamentu v občanské válce a byl 30. ledna 1649 popraven. Parlament nejmenoval Karla II. jeho nástupcem, ale dokonce vydal nařízení označující toto jmenování nezákonným. Anglie se de facto stala republikou a země byla řízena Oliverem Cromwellem. Skotsko bylo nezávislým královstvím a tak ho skotský parlament jmenoval 5. února 1649 skotským králem. Karel II. byl korunován jako skotský panovník 1. ledna 1651. Po porážce od Cromwellova vojska 3. září 1651 v bitvě u Worcesteru unikl na kontinent, kde strávil dalších devět let.

Politická krize po smrti Olivera Cromwella roku 1658 vedla k tomu, že byl požádán, aby se vrátil a nastoupil na trůn a byla tak obnovena monarchie. Karel dorazil do Londýna 29. května 1660.

 

Karel II. v korunovačním rouchu

Great Star of Africa (Velká hvězda Afriky)

Tento 530,20 ct diamant přezdívaný také Cullinan I. je největším broušeným diamantem světa. Diamant byl vybroušen do tvaru hrušky a je zasazen do britských korunovačních klenotů, konkrétně do královského žezla. Tento broušený diamant pochází z dosud největšího nalezeného surového diamantu, který se nazývá Cullinan a měl neuvěřitelných 3 106 ct. Diamant byl objeven v Jižní Africe v 11. století a příprava před jeho opracováním trvala více než 6 měsíců. Nakonec byl surový diamant rozřezán na 9 velkých a 96 malých diamantů. 

 

Koruna svatého Eduarda, nejvýznamnější kus mezi britskými korunovačními klenoty.

Korunu tvoří masivní zlatý rám osázený rubíny, ametysty, safíry, granáty, topasy a turmalíny. Stejně jako jeho středověká předchůdkyně má na bocích čtyři tlapaté kříže a čtyři lilie. Uvnitř je vložen sametový čepec s hermelínovým lemem.

Při své korunovaci ji na sobě měla Alžběta II. a koruna byla položena i na její rakvi. 

 

Arcibiskup z Canterbury klade korunu svatého Edwarda na hlavu královny Alžběty II. během korunovace ve Westminsterském opatství (Londýn, 2. června 1953).

 

 

 Královna Alžběta II. a její manžel princ Philip v den korunovace (Londýn, 2. června 1953)

***

 

Vilém I. Dobyvatel, král Anglie a vévoda normandský

Vilém Dobyvatel (cca 1028 – 9. září 1087) byl jako Vilém II. Normanský v letech 1035–1087 normandský vévoda a jako Vilém I. v letech 1066–1087 anglický král. Z anglosaských kronik před Normanským záborem je znám jako Vilém Bastard. 

Roku 1049 se v Eu Vilém oženil s Matyldou, dcerou hraběte Balduina Flanderského. K uzavření tohoto manželství se váže příhoda o tom, že Vilém nejprve musel Matyldu zbít, protože se odmítala vdát za bastarda, potom však souhlasila, protože ji svým činem přesvědčil, že je pevný a vytrvalý ve svých cílech. Matyldě pak měl být Vilém na svou dobu nezvykle věrný. Manželé spolu zplodili devět dětí.

Blanka z Lancasteru byla nejmladší dcera Jindřicha z Grosmontu, prvního vévody z Lancasteru, a jeho manželky Izabely z Beaumontu. Ona a její starší sestra Maud se narodily v Bolingbrokském zámku v Lindsey. Byla anglická šlechtična a dědička. Stala se první manželkou Jana z Gentu a jejich syn Jindřich se stal anglickým králem. 

 

 

Jakub V. (1512 – 1542) byl sedmý skotský král z rodu Stuartovců; syn krále Jakuba IV. a anglické princezny Markéty Tudorovny, manžel Marie de Guise, otec francouzské a skotské královny Marie Stuartovny.

Podle legendy král Jakub V. občas cestoval po Skotsku v přestrojení za prostého muže a někdy prý dokonce sváděl ženy. Pokud by to byla pravda, mnoho lidí by ho však pravděpodobně poznalo podle charakteristických zrzavých vlasů.

Jakub V. měl ve velké oblibě červené oblečení. Během slavností v Paříži roku 1537 tím rozčílil místní církevní hodnostáře, kteří měli jako jediní právo nosit tuto barvu při procesí. Zaznamenali, že neuměl ani slovo francouzsky.

Jiří V., král Spojeného království Velké Británie a Irska a císař indický 

Jiří se narodil za vlády své babičky královny Viktorie jako druhý syn Alberta Eduarda, prince z Walesu. Byl třetím v linii následnictví britský trůn za svým otcem a jeho starším bratrem, princem Albertem Viktorem. Od roku 1877 do roku 1892 sloužil Jiří v britském královském námořnictvu, dokud ho nečekaná smrt jeho staršího bratra na začátku roku 1892 nepostavila do přímé linie následnictví trůnu. Jiří se následující rok oženil se snoubenkou svého bratra, princeznou Viktorií Marií z Tecku. Společně měli šest dětí. Po smrti královny Viktorie v roce 1901 nastoupil na trůn Jiřího otec jako Eduard VII. a Jiří se stal princem z Walesu. Po smrti svého otce v roce 1910 se stal králem a císařem. 

 

Korunovace krále Jiřího V. a královny Marie z Tecku. Královna si pro tuto příležitost dala vyrobit klenot nyní známý jako Koruna královny Mary. Nyní si jej při korunovaci svého chotě nasadí královna manželka Camilla.  

Tři koruny tří královen manželek: Vlevo koruna královny manželky Alexandry, uprostřed koruna královny manželky Alžběty (zvaná Koruna královny matky), vpravo Koruna královny Mary: 

 

 

 

Tehdy princ Charles se už stal anglickým králem a bude korunován.  Slavnost začne v sobotu 6. května 2023, kdy se průvod s králem Karlem III. a jeho chotí Camillou vydá z Buckinghamského paláce do Westminsterského opatství, kde je korunuje arcibiskup z Canterbury. 

 

Královna Alžběta II. (ještě coby princezna) a její syn princ Charles, nyní už král Karel III. (Londýn, 10. dubna 1949) 

 

Král Jiří VI. a král Karel III.  (Londýn, 14. listopadu 1951)

 

Její Veličenstvo královna Alžběta, královna matka, rodným jménem Elizabeth Angela Marguerite Bowes-Lyon, byla jako manželka Jiřího VI. královnou Spojeného království a britských dominií od roku 1936 do jeho smrti v roce 1952. Po jeho smrti byla po více než 50 let známa jako královna Alžběta, královna matka, aby nedošlo k záměně s její dcerou Alžbětou II. Před korunovací svého manžela byla známa jako vévodkyně z Yorku, byla poslední irskou královnou a indickou císařovnou. 

 

Zdroj: Wikipedie