Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pondělí 31. ledna 2022

Pozoruhodné ženy: Kateřina z Ludanic vlastnila hrad Helfštýn



 

Jméno Petra Voka z Rožmberka zná snad každý, zejména z televizního zpracování. Nevím, jestli jste zaregistrovali jméno Kateřiny z Ludanic. Ti dva totiž k sobě patřili.
Rozděloval je věk, nevěra i duševní choroba. Přesto ji Petr Vok hluboce miloval. Máme tady v kraji hrad Helfštýn a mladičká choť Petra Voka Kateřina z Ludanic, se kterou se oženil ve svých čtyřiceti letech, byla dědičkou helfštýnského panství. Víte, jak to bývalo, u sňatků byl na prvním místě majetek a k tomu "mladé masíčko", no co by ne? Uvádím to i proto, až se pojedete na Helfštýn podívat, abyste se tam při výkladu průvodce nedivili, když řekne, že majiteli byli i Rožmberkové. Řeknete si - tady? a Rožmberkové?? Ano, to je spojeno s tímto sňatkem. 

  
Hrad Helfštýn
 
Sňatek čtrnáctileté Kateřiny s mnohem starším Petrem Vokem z Rožmberka jí měl pomoci k větší prosperitě. Manželství ale nemělo ustláno na růžích a Petr Vok se nedočkal žádného potomka. Kateřina, která trpěla psychickou nemocí, zemřela v pětatřiceti letech.

 Kresbu erbu poskytlo vydavatelství Ivan Rillich.

Erb Ludaniců

 

Do života vstupovala jako sirotek. Šlechtický původ a nemalý majetek jí ale umožnily získat vzdělání i postavení a stala se manželkou Petra Voka z Rožmberka. Rozdílnost povah, velký věkový rozdíl i duševní onemocnění šlechtičny k manželské harmonii nepřispívaly. Přesto ji manžel ctil a respektoval až do samotného konce. 

Audio: Host: Eva Doležalová
Účinkují: Lukáš Hlavica, Jana Kotrbatá, Igor Bareš, Martina Preissová, Daniel Bambas, Pavel Soukup, Petra Špalková
Režie: Michal Bureš

Kateřina Rožmberská, jak se jí po sňatku říkalo,  pocházela z movitého šlechtického rodu Ludaniců. Byla inteligentní, sečtělá a zbožná. Jako velmi malé dítě osiřela. Její obrovský majetek lákal řadu šlechticů a ocitla se kvůli němu i před soudem. 

Spory většinou nekončily ve prospěch Kateřiny, ale smírem mezi těmi, kteří se na jejím majetku obohacovali. Zásadní pro ni, stejně jako pro každou ženu jejího postavení, byl sňatek. 

Sňatek z rozumu

 

Nastávajícím Kateřiny z Ludanic se stal Petr Vok z Rožmberka, jeden ze správců jejího majetku. Svatební smlouva mezi 41letým šlechticem a teprve 14letou Kateřinou byla uzavřena v roce 1579. Svatba byla o rok později.

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/69/P%C3%A1ni_z_Ro%C5%BEmberka%2C_star%C3%BD_znak.png

Podle historika Jaroslava Pánka šlo bezpochyby o pragmatické rozhodnutí. Roli hrály vedle majetku i nastupující zdravotní problémy Petra Voka a jeho touha konečně se usadit.

Sňatek z rozumu přinášel vedle možnosti sblížit se s moravskou šlechtou i šanci získat přízeň osoby, která měla podobný osud jako on sám. I Petr Vok totiž vyrůstal jako sirotek ve fraucimoru na zámku v Jindřichově Hradci.

Zdánlivá harmonie 

Z dochovaných pramenů vyplývá, že Petr Vok byl Kateřinou absolutně okouzlený a snažil se nahradit jí její neradostné dětství luxusem na svém sídle. „Kateřina ale nebyla vychována k šetrnosti. Petr Vok proto brzy musel kvůli dluhům prodat helfštýnské panství.

Kritické momenty manželství se prohlubovaly. Potomek nepřišel, Kateřina byla usvědčena z milostného románku a prameny navíc naznačují, že se u ní začala projevovat duševní rozkolísanost.

„O povaze jejích psychických problémů příliš nevíme. Víme ale, že Petr Vok nechal kvůli její duševní chorobě přepsat část majetku zpátky na sebe. Přesto její exaltované chování a sklony k zármutkům a bludům přecházel s velkou velkorysostí. A snažil se na ní vidět to lepší z její povahy.“

Kateřino, ty ses proti Bohu a manželskému slibu provinila, svým odjezdem si příčinu k pomluvám a klevetám dala. Já však tobě vše, co jsi proti mně učinila, odpouštím. Z listu Petra Voka Kateřině

Pochopení pro nemoc

Její chování se nicméně stalo po čase pro celou vnější společnost neúnosné a Petr Vok musel přijmout fakt, že Kateřina je těžce psychicky nemocná. Přesto ji nikdy neopustil. Naopak jí zajistil početný fraucimor, který se o ni staral. A v této podobě ji dopečoval až do její smrti.

Kateřina zemřela roku 1601 ve svých 34 letech. Petr Vok ji následoval o deset let později. Spolu s ním zanikl i rod Rožmberků. Zde jsou zlaté mince, které vydala Pražská mincovna k jejich výročí: 

Kateřina z Ludanic - 450. výročí narození zlato proofKaterina z Ludanic - 450. vyroci narozeni zlato

Ale to není všechno. Představte si, že archeologové zkoumali rožmberskou hrobku a  vědci našli další zlato. Rakev patřila zřejmě Kateřině z Ludanic!
Archeologové se po deseti letech vrátili k průzkumu rožmberské hrobky v klášteře ve Vyšším Brodě na Českokrumlovsku. Prozkoumali rakev vedle sarkofágu Petra Voka a zjistili, že patřila zřejmě Vokově manželce Kateřině z Ludanic. V truhle objevili luxusní látky i dámské šaty s řadou ozdob. Našli i další rožmberské zlato.

https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/node-article_horizontal/public/images/2604572-p2021110501684.jpeg?itok=LgWQh1DD 

Rakev, která zřejmě patřila Kateřině z Ludanic (autor Josef Vandělík)

V roce 2011 potvrdili archeologové přesné místo, kde je, a že je v hrobce vedle Voka pohřbeno i dalších 38 členů rodu. Teď prozkoumali i obsah rozpadající se dřevěné rakve, která je na druhém cínovém sarkofágu, vedle Vokovy rakve. Poprvé zdokumentovali pohřební výbavu uvnitř rakve a určili kosterní ostatky.

https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/2604576-p2021110501686.jpeg?itok=bSCFlH7V 

Sarkofág Petra Voka a zlatý prsten na víku

„Průzkum přinesl další řadu indicií, které podporují hypotézu, že jde o rakev s ostatky manželky posledního Rožmberka, Kateřiny z Ludanic. Odpočívá v dřevěné, zřejmě dubové truhle zbavené víka. Vedle luxusních textilních přehozů a výstelek rakve lze dobře rozpoznat velmi honosné dámské šaty s řadou ozdob, případně osobních šperků ze zlata. Důležité zjištění je, že prsten není ani zdaleka jediné rožmberské zlato. V téhle rakvi je zlatých šperků mnohem větší množství,“ řekl geoinformatik Jiří Šindelář z firmy Geo-cz.

https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/2604578-p2021110501687.jpeg?itok=YBvMQtnB 

Sarkofág Petra Voka se zlatým prstenem  na víku

Vznikne kopie prstenu

Nově vytvořili archeologové i digitální kopii Vokova sarkofágu včetně všech reliéfních ozdob. Už v roce 2011 objevili na víku jeho cínové rakve dámský zlatý prsten, jenž patrně patřil Kateřině z Ludanic. Teď pořídili snímky i 3D sken renesančního šperku. „Jedná se o výjimečný zlatý prsten, zdobený emailem a drahými kameny červené a zelené barvy s velmi netradičním tvarem korunky“. Snímky a digitální model prstenu předali zlatníkům, kteří vytvoří kopii.

Odborníci hledají po světě podobné prsteny. Našli analogii v Anglii. „Prsten je výjimečný. Našli jsme analogie v anglickém prostředí, pohybujeme se v prostředí významných zlatníků, rytců, kteří pracovali také na dvoře Rudolfa II. Tím je nález hodně vzácný. Je to zatím jen pracovní hypotéza, že Petr Vok ho nechal udělat pro Kateřinu z Ludanic, když měli zásnuby,“ řekla  archeoložka Zuzana Thomová.

Za důležité považuje i to, že v hrobce, která je nepřístupná, mohli udělat průzkum díky technologii vyvinuté přímo pro tento účel. „Je tak dokonalá, že dokáže udělat výzkum za nás, aniž bychom do hrobky museli vstoupit“. 
 
https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/2604574-p2021110501685.jpeg?itok=359JiXFi
Použitá literatura a zdroje:dvojka.rozhlas.cz
Březan Václav: Životy posledních Rožmberků. Praha: Svoboda, 1985.
Pánek Jaroslav: Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra. Praha: Vyšehrad, 2010. 
ČT24/ČTK

neděle 30. ledna 2022

O původu příjmení: Jména a příjmení, některá dost kuriózní

 

Napadlo vás někdy, co znamená vaše příjmení a jaký máte vy a vaše příjmení původ? Určitě nejste jediní a ani poslední. Vybrat jméno dá někdy, hlavně v posledních letech, pořádně zabrat. Stačí, že běží nějaký film nebo seriál a už se objevil např. Vinnetou, jak originální... Vliv hlavně anglicky mluvících zemí je také znát. 
Když jsem pracovala se starými matrikami v zemském archivu, bylo tam většinou pár jmen, která se opakovala. V mužské i ženské podobě. Tehdy bylo časté jméno František (Franz) a když se narodila holka - hop, byla Františka. Podobně Antonín - Antonie. Také to máme v rodokmenu. 
Původ příjmení mě dost zajímá. Příjmení vyjadřuje část osobního jména s významem příslušnosti k určité rodině. 
A nejste náhodou paní Roztomilá nebo Šílená? Pak při představování můžete být středem pozornosti, ale těžko se divit.
Dnes odstartujeme s paní Marií Tomsovou (možná znáte z televize) seriál, kdy vysvětlíme původ a význam některých příjmení. Občas zařadím i jména. Všechna to určitě nebudou, to si řekněme hned na začátku. 
Pojďme se dnes podívat na kuriózní jména a příjmení.

 

TOP 10 nejoblíbenějších chlapeckých jmen ve světě pro rok 2021

  1. Liam
  2. Noah
  3. Oliver
  4. Elijah
  5. Lucas
  6. Levi
  7. Mason
  8. Asher
  9. James
  10. Ethan
Dívčí jména:
  1. Olivia
  2. Emma
  3. Amelia
  4. Ava
  5. Sophia
  6. Charlotte
  7. Isabella
  8. Mia
  9. Luna
  10. Harper

Nejoblíbenější jména dětí v Česku:

Holčičím jménům vévodí Eliška, která vznikla z hebrejštiny a překládá se jako „přísahám na svého Boha“. Eliška je variantou anglického jména Elisabeth.

Druhá v pořadí je Anna. Toto jméno je opět hebrejského původu a znamená „milá“ či „milostiplná“.

Bronzovou pozici obsadila Adéla, která je starogermánského původu. Jde o počeštělou verzi německého jména Adelheid, které značí vznešenou bytost. V českém jazyce ji překládáme jako „vznešená“ či „spanilá“.

Čtvrtá je Tereza. Toto jméno je opředeno záhadou. Jednoznačný význam je nedohledatelný a tedy je problém i s jeho významem. Vycházíme z řeckým jmen s významy „ochrana“, „záštita“ nebo „teplo“.

Páté místo patří Sofii. Česká obdoba tohoto jména je Žofie a znamená „moudrost“.

 Plecháček se jménem Jana | BIANO

Chlapeckým jménům vévodí jednoznačně Jan. Toto jméno je jednoznačně nejoblíbenější české jméno, které pochází z hebrejštiny. Překlad zní: „Bůh je milostivý.“

V závěsu za Janem je Jakub. Jméno pochází z hebrejštiny, konkrétně z jména Jákob, což znamená „druhorozený“ nebo také „ten, kdo se drží za patu“.

Třetí příčka patří Tomášovi. Jedná se o biblické jméno, které má prastarý původ. Kořeny najdete v aramejštině a význam tohoto jména je „dvojče“ nebo „blíženec“.

Čtvrtým nejoblíbenějším jménem roku 2020 je Matyáš. Pochází z hebrejštiny a má velice blízko ke jménu Matěj. Význam slova je „dar od Boha“.

Chlapeckou pětici uzavírá Adam. V původním hebrejském významu znamenalo slovo „ádám“ člověk, tedy obecné označení. Význam jména Adam je překládáno jako „člověk, který je spjatý s půdou“.

Setkali jste se s nějaký kuriózním jménem nebo příjmením? Já jsem potkala Perlu Mrkvovou.  

zdroj: český rozhlas, svetzeny.cz, internet

Nadívaná kachna s karamelizovaným zelím - původní recept od Lichtenštejnů

 

Je neděle, tak trochu podráždíme chuťové buňky. Máte-li rádi kachnu a chcete-li něco nového a dobrého, můžete vyzkoušet:

Vítězný recept "Pochoutkového roku" podle odborné poroty za rok 2021:

Je to zřejmě poprvé, co se na veřejnost dostává recept, který původně milovala knížecí rodina Lichtenštejnů, kteří obývali Valtice a Lednici na jižní Moravě. S receptem soutěžil pan Tibor Novotný z Jarošova (Uherského Hradiště), který se ho naučil od své babičky. Je to dokřupava upečená plněná kachna s fantastickým sladkým zelím.

  • Na kachnu:
  • 1 kachna
  • 500 g kuřecích jater
  • 1 velká cibule
  • 1 lžíce soli
  • 1 lžička sušeného tymiánu
  • 100 ml oleje
  •  
  • Na vysypání kachny:
  • 1 lžíce soli
  • 1 lžíce kmínu
  •  
  • Na potření:
  • 1,5 lžíce medu
  • 2 lžíce sojové omáčky
  • 2 lžíce oleje

     

    Postup

    Drůbeží játra opláchneme, zbavíme blanek a žilek. Poté je nožem naškrábeme.

    Na pánvi orestujeme na 100 ml oleje 1 velkou cibuli nakrájenou na kostičky dosklovata. Potom přidáme naškrábaná játra a společně je krátce orestujeme, aby zůstala šťavnatá. Na závěr směs osolíme a okořeníme sušeným tymiánem. Necháme vychladnout.

    Kachnu opláchneme, uvnitř vysypeme solí a kmínem. Zadním otvorem pomocí lžíce drůbež důkladně naplníme játrovou nádivkou. Vše řádně upěchujeme, aby se jí do kachny vešlo co nejvíce a byla pěkně zakulacená.

    Kachnu uzavřeme biskupem a zbytky kůže na stranách u otvoru přeložíme tak, abychom otvor uzavřeli. Vše zajistíme dvojicí párátek.

    Kachnu přeložíme do pekáčku, podlijeme vlažnou vodou a přiklopíme. Pečeme při 150–180 °C cca 1 hodinu.

    Následně kachnu vyndáme, svrchu ji potřeme marinádou, kterou jsme si připravili smícháním 1,5 lžíce medu, 2 lžic sójové omáčky a 2 lžic oleje. Pak vršek osolíme a kachnu vložíme zpět do trouby.

    Tentokrát ji pečeme odkrytou při teplotě 200 °C opět 1 až 1,5 hodiny. Během tohoto pečení minimálně 4x potřeme kachnu směsí medu, oleje a sójové omáčky. Kachna by měla být po upečení celá hnědá, ale ne spálená.

    Ingredience

    • Na zelí:
    • 750 g cibule
    • 1 hlávka zelí (asi 2,5 kg)
    • 1 lžíce kmínu
    • 1 lžíce soli
    • 200 ml oleje
    • 350 g cukru
    • 2 lžičky mleté skořice
    • 1 lžička octa

      Zelí rozdělíme na 4 části, vykrojíme košťál a na struhadle ho nastrouháme na tenčí nudličky. Delší nudličky můžeme překrájet. Zelí prosypeme kmínem. Stejně tak si nadrobno nakrájíme i 750 g cibule. Tu pak ještě prosolíme.

      Do hrnce nalijeme olej, po rozehřátí přisypeme cukr, který opatrně zahříváme. Tím nám vzniká mastný karamel. Cukr se rozpouští u dna pod vrstvou oleje. V okamžiku, kdy se odspodu začíná připalovat, barvit do hněda a stoupají k hladině malé bublinky, přihodíme do hrnce nakrájenou cibuli.

      Cibule nám zastaví karamelizaci. Směs mícháme, všechna cibule musí mít stejnou barvu. Po 10–15 minutách přidáme po částech nakrájené zelí a vše neustále promícháváme. Za 45–60 minut by mělo být měkké, zkaramelizované, sladké a skoro kandované. V tu chvíli ho dochutíme mletou skořicí a octem.

      Kachnu podáváme se zelím a dvěma druhy knedlíků.

      Tibor Novotný

      Recept získal od své babičky narozené ve Valticích. Pracovala jako vrchní kuchařka u knížecího rodu Lichtenštejnů na zámku ve Valticích a na jejich letním sídle v Lednici. Nadívanou kachnu se zelím v tomto pojetí vymyslela už její babička, která recept naučila svou dceru a ta zase svou vnučku. Nejvíc kachnu miloval kníže Jan a jeho děti. Recept panu Novotnému prozradila jeho babička v roce 1968 a musel slíbit, že ho do její smrti nikomu neprozradí. Učinil tak až v soutěži Pochoutkový rok. Tento recept "Pochoutkového roku" odborná porota ocenila jako nejlepší za rok 2021 a pan Novotný je tedy vítězem!

 

zdroj: regiony.rozhlas.cz

sobota 29. ledna 2022

Málo známá historie: Sedmidenní válka - konflikt na Těšínsku, který určil hranice

 

Před 103 lety to tady u nás muselo být pořádně napnuté a nechtěla bych to zažít... Válka skončila, tedy pro úplně mladé čtenáře říkám, ta 1. světová válka, aby jasno bylo, jenže Československo si muselo Ostravu, Bohumín, Karvinou i Těšín vybojovat, když území v rozporu s Dohodou zabrala polská armáda. Byli bychom v Polsku. Šlo o toto území: 

https://img.magazin.cz/img/img/ce06476214df.jpg

Polská armáda obsadila zhruba dvě třetiny území Těšínska včetně Jablunkova, Třince nebo Bohumína. Situaci dočasně uklidnila listopadová dohoda s českým Zemským národním výborem pro Slezsko, podle které rozhodnou o hranicích vlády obou zemí. Ujednání ale československá vláda odmítla. Napětí vygradovalo ve chvíli, kdy polské úřady vyhlásily na obsazeném území volby do varšavského sejmu.

„Z hlediska mezinárodního práva je to výkon cizí státní suverenity na československém území, které jiný stát považuje za své. A s tímto pohledem na to přistoupila československá vláda, dívali se na to českoslovenští politici, kteří měli v Paříži ujednáno už z doby první světové války, že se hranice budoucí Československé republiky budou vyvíjet v hranicích historických zemí Koruny české,“ říká Zbyšek Ondřeka, ředitel Muzea Těšínska.

Útok byl rychlý. Do 26. ledna 1919 byly dobyty Bohumín a Karviná, o den později padl i Těšín. Silnější československé jednotky postupovaly vpřed a Poláci se stáhli za řeku Bialu a ke Skoczówu.  Boje se zastavily až u Skočova na řece Visle, a především po naléhání Edvarda Beneše, který v Paříži musel vysvětlovat, proč spolu válčí dvě nově vzniklé oficiálně bratrské slovanské země, přistoupily na příměří. Ale to neznamenalo, že by na Těšínsku nastal klid a mír.

 

Přesně 23. ledna 1919 v česko-polském Těšínsku začal válečný konflikt, na jehož základě byla stanovena státní hranice mezi nedávno vzniklým Československem a Polskem. Ta mimo jiné rozdělila tehdejší Těšín na dvě části. Proto je dnes Český Těšín a Cieszyn. Hranici tvoří řeka Olše.

Vojenské velení čsl. vojsk na Těšínsku.

V minulém příspěvku jsme došli k tomu, že  československá vláda v Praze poslala do oblasti celkem asi 15 tisíc vojáků, a to pod velením plukovníka Josefa Šnejdárka. Polsko, které mělo problémy s ustavením moci na mnoha jiných místech vznikajícího státu, nedalo dohromady víc než asi 3 až 4 tisíce vycvičených vojáků a něco okolo 5 tisíc dobrovolníků. Nabízím zajímavý dokument:

Neznámí hrdinové - Pan generál Josef Šnejdárek

Těšínsko chtěli zabrat Poláci

Protože ve východní – těšínské – části Rakouského Slezska žilo podle posledního rakouského sčítání lidu z roku 1910 celkem 427 tisíc lidí, přičemž víc než 55 procent z nich mluvilo polsky, nárokovali si území Těšínska Poláci. Město Těšín a další důležitá místa v zemi záhy obsadili jednotkami své armády a četnictva, ovládli úřady, soudy i nádraží a přistoupili k zavádění polské administrativy a organizovali dokonce i odvody branců do polské armády.
Ostatní obyvatelé Těšínska – nejen Češi, ale také Němci, a s nimi dokonce i nemalá část polsky mluvícího obyvatelstva – však představy národně uvědomělých Poláků nesdíleli.
 
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Polish-Czechoslovak_war_of_1919.png 
Polská mapa vojenských akcí sedmidenní války

Československé síly v Těšínsku bojovaly pod velením plukovníka Josefa Šnejdárka. Polským silám velel plukovník Franciszek Latinik.

Image alt 

Josef Šnejdárek byl český armádní důstojník, účastník první světové války, sedmidenní války o Těšínsko a bojů na Slovensku proti Maďarské republice rad.

Mapka těšínského Slezska po rozdělení v roce 1920.

První výstřely

První výstřely padly 23. ledna 1919 a československé jednotky, v jejichž řadách byli veteráni z francouzské a italské fronty, rychle obsadily Těšín. A postupovaly dál na polské území. Především se však s těmito představami neztotožňovala československá vláda. A protože se Poláci chystali vypsat na leden 1919 parlamentní volby, které měly proběhnout také na území celého Těšínského Slezska, musela tomu nová československá vláda, nechtěla-li o Těšínsko přijít, zabránit. Na společném zasedání vlády a prezidenta T. G. Masaryka 17. ledna 1919 se rozhodlo o obsazení území Československou armádou s cílem vytlačit všechny polské vojenské jednotky za hranice.

https://g.denik.cz/73/e4/0123_ha_valka_ceska_vojenska_organizace_dotyk-galerie-680@2x.jpg

Ultimátum nepřijato

Ještě pár hodin před termínem stanoveným pro zahájení operace (23. ledna, 13. hodin) se k polskému vojenskému veliteli v Těšíně, generálu Franciszku Ksawery Latinikovi, vydal velitel českého vojska, tehdejší podplukovník Josef Šnejdárek se skupinou důstojníků Dohody a s ultimátem, podle kterého měli Poláci vyklidit sporné území až za řeku Bialu. Termín byl šibeniční a prakticky nesplnitelný - dvě hodiny. To nemohli Poláci přijmout, ani kdyby chtěli o území vyjednávat.
Československá armáda proto zahájila obsazování Těšínska se stejným úkolem, jaký dostaly její jednotky dříve na Slovensku a v oblastech obývaných převážně Němci.

Pro operace v severozápadní části Těšínska byl vyčleněn 21. střelecký pluk francouzských legionářů se třemi prapory (s francouzským velením), 54. pluk z Olomouce, prapor 93. pluku ze Šumperka, 17. myslivecký prapor z Fryštátu a také několik dobrovolnických praporů - bohumínský, orlovský Pro operace vedené od jihu, od Jablunkovského průsmyku, byly určeny dva prapory italských legionářů a další jednotky domácího československého vojska. Prvosledové pluky měly zajištěnou podporu praporů domácího vojska, dobrovolnických jednotek, obrněného vlaku i dvou baterií dělostřelectva a jezdecké roty.

https://g.denik.cz/72/59/cesky-tesin-sedmidenni-valka-1919-02_denik-galerie-800@2x.jpg 

Hanácký vojenský oddíl, který bojoval na čsl. straně na Těšínsku.

Image alt 

V bojích proti Polákům se vyznamenali hlavně příslušníci 21. pluku československých legií ve Francii.

Velitel polských vojsk Franciszek Latinik měl k dispozici na Těšínsku pět praporů pěchoty, čtyři kulometné roty, jízdní četu a dělostřeleckou baterii, asi 550 příslušníků polského četnictva a několik dobrovolnických jednotek, ale jejich bojová hodnota se s československými legionáři nedala srovnat. Polské zdroje uvádějí počet milicionářů od 600 do 1300, 2 000 polských vojáků a neurčený počet civilistů, hlavně horníků a hutníků. Síla československé armády je pak udávána na 16 tisíc mužů. Údaje v počtech se však neshodují.

Výsledek sedmidenní války? "Z československé armády šlo o 53 padlých, 124 raněných a sedm nezvěstných, kdežto na polské straně bylo mrtvých 92, zraněných 855 a nezvěstných 813," vypočítává historik Muzea Těšínska Jan Saheb. Československé jednotky navíc 576 Poláků zajaly.

https://1gr.cz/fotky/idnes/12/012/org/JOG4090a3_TESIN_1.jpg.JPG

Převoz československých vojáků padlých během bojů o Těšínsko do Orlové v roce 1922. | Foto: Archiv

https://1gr.cz/fotky/idnes/13/021/org/JOG48facf_legionari.jpg.JPG

Fotografie ukazuje smuteční průvod při pohřbu padlých legionářů v Českém Těšíně.
Autor: Archiv Státního okresního archivu Karviná

Sedmidenní válka pomohla Československu v tom, že se celý spor  přenesl se na jednání do Paříže. Přijela mezinárodní Dohodová komise, která měla navrhnout demarkační linii. Pak ale začalo narůstat napětí. Nastalo období, kdy se sice připravoval plebiscit, ale od toho ustupovala nejdřív jedna, potom druhá strana, obě si přitom chtěly zajistit co nejlepší podmínky. 

 https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/23/Czech_plebiscite_workers.jpg 

Čeští plebiscitní pracovníci v Těšíně

Český právní řád termín plebiscit nezná, používá se pouze referendum. 

https://g.denik.cz/73/e4/0123_ha_valka_mapa_dotyk-galerie-680@2x.jpg 

Mapa plebiscitního rozdělení

https://1gr.cz/fotky/idnes/12/012/org/JOG4090a6_Tesin_2.jpg.JPG

Slavnostní předání správy rozděleného Těšínska Mezispojeneckou komisí 10. srpna 1920/Autor: Archiv MF DNES

 Image alt 

Demarkační linie z Paříže z 3. 2. 1919 Foto: Muzeum Těšínska

 Image alt 

Mapka bojů pod Skočovem v muzeu Těšínského Slezska v polském Těšíně

Vznikají nejdřív agresivní agitační kampaně, potom různé tajné polovojenské spolky a stupňují teror. V období od března do května 1920 jsou zaznamenané bombové útoky i hromadné útoky na obce, únosy a vyhánění lidí. Vytvářela se atmosféra strachu. Lidé ztráceli práci podle toho, ke které národnosti se hlásili, časté byly násilné útoky na jednotlivce, a dokonce i národnostně motivované vraždy.

https://1gr.cz/fotky/idnes/12/012/org/JOG4090b4_Tesin_3.jpg.JPG

Ukázka protičeské polské tiskové agitace, která zdůrazňovala bezbožnost Čechů.
Autor: Archiv MF DNES
  
Pumou zničený dům v Orlové při pokusu o atentát na Josefa Šnejdárka 15. května 1920
 
  
 
Protipolská šlonzácká agitace v humoristickém listu „Nasz Kocur“, vydávaném Josefem Koždoněm v Moravské Ostravě

Situaci na Těšínsku definitivně vyřešila až velvyslanecká konference v belgickém Spa 28. července 1920. Stanovila hranici v dnešní podobě. Město je od té doby rozdělené, stejně jako celý okolní kraj. Obě země jsou od roku 2008 v Schengenském prostoru. Za vzděláním, turistikou i prací se dá přes hranici jezdit zcela volně.

Můžeme říci, že  česko-polským Těšínskem se během sedmi dnů přehnal konflikt, díky němuž dnes v Bohumíně, Karviné nebo Třinci mluvíme česky.

zdroj: karvinsky.denik.cz, ostrava.rozhlas.cz, Dotyk, magazin.cz, internet

pátek 28. ledna 2022

Colu poprvé namíchal lékárník. Proti jakým neduhům měla pomáhat?

 

Tento sladký šumivý nápoj už někdy ochutnal snad každý. Jeho historie je zajímavá a recept přísně tajný. My sice pijeme naši českou kofolu, ale vědět můžeme.

Oblíbenou limonádu poprvé namíchal americký lékárník John Pemberton v roce 1886. Nejprve se tedy prodávala v lékárně jako přípravek, který měl léčit žaludeční potíže a pomáhat proti únavě a bolestem hlavy. Zajistit to měly hlavní dvě složky nápoje. Které to byly? A kolik lidí zná tajný recept? 

https://www.extrastory.cz/wp-content/uploads/2021/01/john_pemberton.jpg

John Pemberton vynalezl Coca-Colu, přesto zemřel jako naprostý chuďas.

zdroj: junior.rozhlas.cz, internet

Toulky českou minulostí: 56. schůzka: Vratislav a Jaromír

 

Dnešní setkání bude královské. Po prvé v něm totiž usedne na našem trůně Čech, ozdobený královskou korunou.

Jednu výsadu měl však už jeho starší bratr Spytihněv, toho jména Druhý. Kromě odznaků knížecí moci si mohl na hlavu posadit obřadní biskupskou mitru. Poprvé v našich dějinách se v jedněch rukách spojila světská a duchovní moc. (A taky naposledy.)

Úlitba církevního majestátu?

Jaký význam to Spytihněvovo biskupování mělo, to lze dnes jenom stěží odhadnout. Možná šlo o vyznamenání... nebo o projev papežovy přízně. Anebo to byla nepatrná náhrada za požadovaný královský titul. Či snad tím byl odbyt žadatel, který marně očekával povýšení Prahy na arcibiskupství. To prostě není jasné a asi už nikdy nebude. "Papež Mikuláš II., nechtěje bezpochyby říši německé dáti příčiny ke stížnostem, poslal Spytihněvovi na místě koruny mitru, to jest biskupskou kápi hranostajovou s příslušnou k ní ozdobou." Tak o tom zpravuje František Palacký.

V každém případě musel Spytihněv za svoje privilegium vysázet pěkných pár stříbrňáků na dřevo. Vysázel jich sto hřiven ročně. Náročná výsada. Poznámka na okraj: když jeho bratr Vratislav dosáhl královské hodnosti, tak vetkl do své zlaté čelenky i symbol získaný bratrem. Takže český král má něco málo i z biskupa – v koruně. Od těch dob tvoří českou korunu jako nedílný celek biskupská mitra ověnčená čelenkou.

Spytihněv měl čtyři bratry,
jež jak svého otce ctil.
Když nabyli mužných sil,
stanovil jim velké platy.
Trůn přislíbil Vratislavovi,
Kunrát s Otou na Moravu
vydali se každý rád,
Jaromír se pak měl stát
biskupem, a kdyby snad
trvalo to dlouho všecko,
dostane glejt na Hradecko.
Po úradku jasnozřivém
rozdělil sto tisíc hřiven
stříbra mezi ně, jak patří.
Spokojeni byli bratři.
Jaromír, šťastný jak děcko,
odebral se na Hradecko,
rád měl ten kraj, jeho lesy,
jeho lučin žírnou šíř
a brzy v něm vystavěl si
sličné sídlo Jaromíř.

To je ale fakt neuvěřitelné... Dvacet a ještě jedna řádka. Soustředit na takovou malou tiskovou plochu takovou porci propagandy... Dalimilovi se to povedlo. (Skvělý to předchůdce novodobých upravovatelů historie...)

Spytihněv měl čtyři bratry,
jež jak svého otce ctil...

Tady je snad pravdivá akorát ta číslovka. Spytihněv měl opravdu čtyři sourozence mužského pohlaví – Vratislava, Konráda, Jaromíra a Otu. Ale že by je jakkoli ctil... ani náhodou. Měl takového zvláštního koníčka. Jmenoval se "vyhánění ze země".

Vyháněti znamená pozici posilovati

Vyhnal kdekoho. Abatyši od svatého Jiří, slovanské mnichy ze sázavského kláštera, bratra Vratislava (ten honem honem opouští svůj olomoucký hrad a utíká tam, kam většina uprchlíků do Uher, pod ochranu krále Ondřeje). Matka Jitka už pro jistotu na nic nečekala a prchla stejným směrem. Ještě tu jsou další bratři... S těmi měl trošku jiné záměry. Bratr Konrád musí opustit svůj brněnský úděl, nikoli ovšem do emigrace, ale do Prahy, aby tam sloužil knížeti u dvoru jako lovčí, tedy správce lesů. A bratr Ota? Ten byl velmi mladý, ale ani on neušel Spytihněvově pozornosti. Taky musel ze svého Znojma do Prahy a tam dostává "vysoké místo": seberou mu úděl a svěří mu – správu knížecí kuchyně.

Že kníže Spytihněv nepřímo zavinil smrt své švagrové Marie, Vratislavovy ženy, o tom jsme si už vyprávěli. Kosmas si však knížete Spytihněva nemůže vynachválit, čehož nevýznamným sice, ale docela názorným důkazem je i tato příhoda, kterou ve své kronice zachytil. "V čas, kdy plukové vyjíždívají na vojnu, kdy už praporce byly zdviženy a kníže urazil už asi jeden den cesty, vyšla mu vstříc jedna vdova plačíc a naříkajíc a nohy mu líbajíc za ním volala: Pane, pomsti mne nad protivníkem mým! – Učiním to, až se z výpravy vrátím. – A což nevrátíš-li se, komu mne zanecháš, aby mne pomstil? Anebo proč, maje svou odplatu od Boha vzíti, ji pomíjíš? – A tu on ihned na žádost jediné vdovy přerušil výpravu a spravedlivým soudem pomstil ji nad jejím protivníkem."

To ještě není všechno. Zbývá mravní Kosmovo naučení: "Co tomu říkáte vy, nynější knížata, kteří se neohlížíte na nářky tolika vdov a tolika sirotků, nýbrž v naduté pýše na ně zpupně shlížíte?" Proč našel náš starý kronikář takové zalíbení v tom sice fešáckém, avšak nikterak lidumilném knížeti Spytihněvovi?...

"Takými, jak jsme svrchu uvedli, ‚střevy milosrdenství’ získal si kníže Spytihněv to příjmení, že byl ode všech nazýván otcem duchovních a ochráncem vdov." V tom to nejspíš bude. Kromě vdov byl Spytihněv ochráncem duchovních.

Svatovítská bazilika

„Roku od narození Páně 1060. Když kníže Spytihněv přijel k svátku svatého Václava do Prahy, viděl, že kostel svatého Víta není tak veliký, aby stačil lidu sbíhajícímu se k svaté slavnosti – ten kostel vystavěl někdy svatý Václav k podobenství kostela římského okrouhlý, v něm i tělo téhož svatého Václava odpočívalo – a rovněž i druhý kostelík, přilehlý a jakoby v portiku toho kostela ležící, kde uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob svatého Vojtěcha. Uznal, že bude nejlepší, aby oba zbořil a vystavěl jeden veliký kostel oběma patronům, vyměřil hned místo kostela, položil základy, dílo rostlo a zdvihla se zeď.“

To napsal Kosmas. Spytihněv vstoupil do dějin především tím, že začal na Pražském hradě budovat románskou baziliku svatého Víta. Jednu zbořil, druhou stavěl. On toho nechal postavit víc – už předtím se zasloužil o kolegiátní chrám v Litoměřicích. Každopádně: „O věci nábožné a církevní dbal Spytihněv se zvláštní horlivostí,“ tvrdí František Palacký. "V kostele vykonával pobožnost svou uprostřed kněží s tou pilností a setrvalostí, která jim samým sloužiti mohla za příklad." Kosmas měl důvod, proč psal o knížeti Spytihněvovi dobře, ale proč následující, v pořadí dvanáctý Přemyslovec, kníže Vratislav našel v jeho očích přízeň jen nevalnou?

Na rozdíl od svého předchůdce Spytihněva projevoval velkomyslnou přízeň slovanským mnichům ze Sázavy. On je ihned po té, co se chopil moci, povolal zpátky do Čech, štědře je podporoval, dokonce požádal papeže, aby povolil staroslověnskou liturgii. Což se mu už ovšem nepovedlo. A to všecko se Kosmovi nelíbilo... Byl to latinský vzdělanec, přesvědčený, že slovanští mniši představují jakousi kacířskou úchylku... Diví se ještě někdo, proč Kosmas tomuto knížeti a později prvnímu českému králi nefandil?

"Ale poněvadž častěji vídáme, že z tajného soudu Božího zlí zde zůstávají a dobří bývají nám vzati, byl tento velmi zbožný muž vyrván z tohoto světa dne 28. ledna, šestého roku svého knížectví a od narození Páně roku 1061. Zemřel Spytihněv, kníže český." Dnes je tedy zrovna jeho výročí úmrtí.

Další podivný skon

Smrt byla tenkrát častým hostem v rodinách chudých i bohatých. Po předčasné a nejasné Spytihněvově smrti (bylo mu sotva třicet let) se moci ujal jeho mladší bratr Vratislav. Ten se zrovna vrátil z Uher. Odtud si přivedl svou druhou ženu (jmenovala se Adleyta neboli Adléta, ale brzy zemřela – bylo jí sotva dvaadvacet let). Zdá se, že nedlouho před výměnou jmen na českém trůně (tedy jména Vratislavova za Spytihněvovo) se ti dva smířili. Aspoň navenek. Zůstal tady však jeden problém. Ano, z těch čtyř zbylých přemyslovských bratří nejmladší problém. Jmenoval se: Jaromír.

Jaromír se pak měl stát
biskupem, a kdyby snad
trvalo to dlouho všecko,
dostane glejt na Hradecko.

Tedy – že by Jaromír dostal Hradecko, jak to tvrdí se vší vážností Dalimil, o tom neexistuje ani jeden doklad. A ta "Jaromíř" neboli Jaroměř? Spojení vzniku Jaroměře s Jaromírem, synem Břetislavovým, je jenom dohad. Dalimilův dohad. S tím biskupem měl kronikář pravdu, i když – na rozdíl od Dalimilova názoru se Jaromírovi do duchovního stavu nechtělo. Zoufale se mu nechtělo. Nedá se říct, že by se Vratislav nesnažil. Šel na Jaromíra střídmě, domluvami, po dobrém. Šlo mu o to, aby tento temperamentní a – jak to říct? – ano, aby tento velice světský mladík respektoval otcovo přání a věnoval se kněžské dráze.

"Nechtěj, bratře," mluvil mu do duše Vratislav, "nechtěj býti odpadlictvím odříznut od hlavy, jejímž ses stal údem, a býti uvržen do pekla. Kdysi tě vyvolila božská milost ve své prozřetelnosti k stavu kněžskému, a proto i otec náš tě dal na učení, abys byl určen na vhodného nástupce biskupa Šebíře, když ho ovšem s Boží milostí přežiješ." Vratislav neuspěl. Pohořel. A to tak, že naprosto. Když to nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Roku 1061 Vratislav přikázal, aby byl Jaromír násilím podroben kněžském svěcení.

„Hned jak nastal měsíc březen, první den sobotní, kdy se slaví svěcení na kněžství, oholil jej docela proti jeho vůli a ač se tomu velmi vzpíral," to znamená, že Jaromírovi vyholili tonzuru na hlavě – tonzura je kolečko na temeni, ne nepodobné pleši, ovšem na rozdíl od pleši umělého původu. "I byl v přítomnosti knížete samého vysvěcen až k hodnosti jáhenské, četl veřejně evangelium a přisluhoval biskupovi při mši, jak jest obyčej.“

Nemilé kněžské roucho

Knězem proti své vůli. Bylo mu to natolik proti vůli, že vzal okamžitě nohy na ramena, aby byl co nejdřív z dosahu svého starostlivého bratříčka. „Nový jáhen – spíše by měl slouti starým odpadlíkem Julianem – odhodiv neslavně štít svatého rytířství a pohrdnuv milostí, jíž nabyl vkládáním rukou, vzal rytířský pás a prchl se svými následovníky ke knížeti polskému; u něho zůstal až do skonu biskupa Šebíře.“

Zrovna tenkrát začal konflikt, který nepříjemně poznamenal celé období Vratislavova panování. Ti dva se už neshodli. A kdyby jenom to „neshodli se“. Ti se ani vidět nemohli. Ani vystát. Mezi českým knížetem a budoucím pražským biskupem se rozhořela zášť o to nešťastnější, že šlo o dva nejvyšší představitele přemyslovského státu. Vratislavovi bylo jasné, že v případě jeho nejmladšího bratra dřív nebo později může dojít k maléru. A tak se pojistil. Rozdělil pražskou diecézi na dvě. Se souhlasem biskupa Šebíře vzniklo v zemi druhé biskupství. S kapitulou v Olomouci – do jeho čela se postavil stařec Jan. To byl mnich z břevnovského kláštera.

Praha s tím rozdělením kompetencí souhlasila – s rozdělením nejenom pravomocí, i statků. Žádné námitky. A když, tak každá námitka se dá vhodně umlčet. Nejvhodněji korupcí, jak jinak. To je po staletí osvědčená metoda. „Šebíř si vymínil pod svědectvím mnoha osob takové léno a zboží neboli výměnu, že si má biskup pražský za ztrátu onoho biskupství vybrati dvanáct nejlepších vesnic v Čechách a že má dostávati ročně sto hřiven stříbra z komory knížecí, dvůr pak u Sekyře Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem, a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky, Podivín.“

Jak se zdá – na rozdíl ode dneška byla korupce věcí přímo veřejnou. Byl to obchod neboli "výměna", jak to trefně charakterizuje Kosmas. Vratislav to myslel dobře. Doufal, že včasným oslabením Jaromírovy budoucí moci předejde konfliktům. Ale nepředešel. Právě naopak. "Tehdy Konrád a Ota uslyšeli, že se biskup pražský Šebíř odebral ke Kristu. (Jenom poznámka na okraj: těmto dvěma svým mladším bratřím vrátil Vratislav jejich úděly – Konrádovi brněnský a Otovi znojemský.) Poslali ihned pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska a odpásali mu pás rytířský, a on opět přijal duchovní roucho a tonzuru."

Jaromír se vrátil, aby se chopil biskupské berly, ale nic se nevyřešilo. Neustále ho někdo o něco šidil, upíral mu něco... tedy: aspoň si to myslel. Kupříkladu otec Břetislav... Ten ho vlastně chtěl připravit o podíl na politické moci, když pro něj vybral kněžskou sutanu... A teď zase bratr Vratislav, ten mu navíc odkrojil kus diecéze. Jenže protesty Jaromírovi asi moc nepomohly. Co s tím?

Vrchol neshod a neporozumění

Ten spor (čím dál nesmiřitelnější) vyvrcholil událostí charakteristickou pro divokou povahu mladého pražského biskupa. Pro vaši informaci: Jaromír tehdy svým věkem sotva překročil třicítku. "Bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštíviti svého bratra, již zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc." Ten ho pohostinsky přijal a ještě se mu omlouval: "Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku."

Jaromír však neměl na zdvořilosti náladu. "Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci." Biskup Jan nevěděl, co si má o tom všem myslet, a vedl svého hosta dál. U jeho postele pak Jaromír uviděl sýr zpola snězený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, to, co zbylo biskupovi od snídaně. "Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti!"

Tomu, co následovalo, se říká v moderním slovníku inzultace. Inzultace znamená nejenom napadení, ale taky a hlavně potupu, pohanu. V případě českého a moravského biskupa šlo o obojí. "Zapomenuv na svaté svěcení, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host (tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka) oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu." Nezůstalo jenom u zápasu dvou biskupů. Hostitele napadla i Jaromírova družina. "Najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy, a třetí, bičuje biskupa, mu s posměchem říká, aby se učil trpěti, ten uchvatitel cizích oveček..."

Smírné řešení nemožné

Po téhleté biskupské fackovačce z nás Evropa musela mít hotové povyražení! Troufáme si tvrdit, že to nebylo poprvé ani naposled, co jsme měli z ostudy kabát. A co pohaněný olomoucký biskup? Poslal posla, aby si postěžoval u knížete: "Jestliže pohlížíš na pohanu, kterou mi tvůj bratr nelidsky učinil, nestrannou myslí, dokaž, ať všichni vědí, že se bezpráví stalo tobě, nikoli mně." V tom měl biskup Jan pravdu. V jeho osobě byl přece napaden i panovník. "Neboť čím jsem se provinil, čeho jsem si zasloužil já, kterýž jsem učinil jenom to, co se tobě líbilo, kníže?"

Jestli toto poselství z Olomouce do Prahy opravdu odešlo, tak z hlediska psychologického nebylo sestaveno špatně. "Hle, já, byť nehodný, přece jen z tvé milosti biskupem jmenovaný, biči až do únavy biřicovy zmrskaný, přál bych si raději, abych nebyl nikdy dosáhl biskupské výsosti. Rozhodni se: buď mne navrať k mému opatu (třeba pozdě), nebo se mnou sdílej tuto pohanu (v mysli stejně ji snášeje), a vyprav mne nebo mého posla k stolici apoštolské."

Zdali se dostalo to řešení oné trapné inzultace biskupa biskupem až před papeže? Dostalo. A řešilo se. Léta. Mezi Prahou a Římem putovaly stížnosti, návrhy, protesty a úplatky. (Vážně. Kosmas uvádí naprosto přesné cifry.) "Když s průvodem přišli poslové do Říma, odevzdali otci apoštolskému psaní dvěma sty hřiven podmazané."

Patrně vůbec poprvé se v Praze tenkrát objevovali papežští legáti, aby marně hledali pro ty dvě rozštěkané strany smířlivé řešení. Ani se už neptáme, jestli je taky našli. Nenašli. A kvůli zášti těch dvou bratrů byl postaven Vyšehrad.

 

Hrad na skále nad Prahou

Vyšehrad vznikl proto, že ti dva se nesnášeli. Tedy: samozřejmě, že nevznikl až za vlády Vratislavovy, on už tu byl předtím, ale toto druhé výšinné opevnění v Praze doznalo právě za Vratislava mimořádného rozkvětu. Milého Vratislava totiž k tomu, že Vyšehrad ožil najednou stavebním ruchem, nevedla ani tak pieta k místu opředenému pověstmi, jako spíš snaha uniknout před sousedstvím nepovedeného bratra biskupa Jaromíra. Na druhý břeh Vltavy... Tady se s ním aspoň nemusel potkávat, tady ho nemusel vidět.

A přitom – na druhé straně – na Pražský hrad to zase nebylo tak daleko, vlastně na dohled. Roku 1070, po třech letech Jaromírova biskupování, ten knížecí trucpodnik začal. Nebylo to jenom tak. Základy vyšehradské kapituly, skutečně mohutného bazilikálního chrámu svatého Petra a Pavla, položil kníže se souhlasem papeže. Byl u toho papežský legát a celý knížecí dvůr, když se český panovník sám chopil nůše (nejspíš prvně ve svém životě), a tu nůši dvanáctkrát za sebou vrchovatě naplnil kameny a na svých vznešených zádech nanosil do základů. Přitom si předem vymínil: Budoucí kapitula bude podléhat přímo a jedině Římu! Nikoli (jak by odpovídalo zvyklostem a řádu) pražskému biskupovi.

Tedy další trucpodnik. Zcela evidentně. Nic jiného to nebylo. Demonstrace proti Jaromírovi. A po daru církvi přišel na řadu další Vratislavův nápad: v koutě vyšehradského ostrohu, bezprostředně nad známou skálou, začal vyrůstat kamenný knížecí palác s kaplí svatého Jana, věncem vlastních hradeb, obranným příkopem a padacím mostem. Vratislav na tu výstavbu nelitoval prostředků. Ještě ten hrad nebyl hotový, už se do něj nastěhoval a nakonec na tom Vyšehradě pobýval častěji než na Pražském hradě. Dnes už z té jeho výstavby moc nezbylo, ale je pravděpodobné, že to byl právě Vratislav, kdo ozdobil svoje zamilované knížecí sídlo (pozdější královské sídlo) dvěma dalšími církevními stavbami. A to byla zmizelá trojlodní bazilika svatého Vavřince, a snad i dodnes stojící rotunda svatého Martina, což je skutečný skvost nejstarší české architektury.

Jen tak na okraj...

Jenom ještě taková maličkost: Po Vratislavovi (ten se dal na Vyšehradě i pochovat) tu sídlili taky někteří jeho následovníci. Posledním z nich byl Soběslav I. Pozoruhodné je, že sem přenesl svůj knížecí dvůr ze stejných důvodů jako Vratislav. I on se prostě nesnášel se svým biskupem...

Vratislav vládl v době, kdy většina panovníků musela zaujmout ten či onen postoj v ostře vyhroceném sporu dvou vůdčích sil v křesťanském světě, totiž papežství a císařství. Evropa se rozdělila na dva tábory. Také český panovník musel volit. Dostal se do protipapežské koalice, stal se nejužitečnějším spojencem mladičkého císaře Jindřicha, toho jména už Čtvrtého. Za prokázané cenné služby se dává odměna. Vratislav II. ji dostal. Jako první z českých panovníků byl v roce 1085 ověnčen královským diadémem.

 https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2017/09/Kr%C3%A1l.jpg 

Pro zájemce a příznivce románů p. Vlastimila Vondrušky

 

zdroj: Josef Veselý, internet 

čtvrtek 27. ledna 2022

Příběhy hvězd: Meteority Příbram a lednové výročí astronoma

 

Dnes  27. ledna si připomínáme  nedožité 93. narozeniny významného českého astronoma, specialisty na meteory, Zdeňka Ceplechy.
 

Shodou okolností já si připomínám nedožité narozeniny svého dědečka, se kterým jsem se nesetkala, což mě mrzí, protože opustil tento svět před mým narozením. Znám ho jen z vyprávění. Nejdříve tedy jako vzpomínku zapaluji svíčku: 

Jméno astronoma pana Zdeňka Ceplechy bude navždy u nás spojeno s rozvojem bolidové sítě a zejména pak s meteoritem Příbram. Fragmenty tohoto tělesa byly nalezeny díky práci týmu, který vedl.

Zdeněk Ceplecha a meteorit Příbram. 

Zdeněk Ceplecha a meteorit Příbram.

O astronomii se začal zajímat ve třinácti letech, v době, kdy studoval reálné gymnázium v pražské Michli. Kromě toho jej už dříve zaujala též anorganická chemie a geologie, což se ukázalo jako velmi vhodná kombinace pro pozdější výzkum meteoritů. Začal navštěvovat hvězdárnu na Petříně a přihlásil se do České astronomické společnosti, kam byl přijat roku 1944.

Jako vysokou školu si vybral Univerzitu Karlovu, konkrétně její Matematicko-fyzikální fakultu a studium úspěšně završil roku 1952. V té době již rok pracoval v astronomickém ústavu v Ondřejově, kde díky jeho poznatkům bylo možné výrazně urychlit výpočty drah vesmírných těles. Už tehdy se zabýval zpracováním fotograficky zachycených meteorů, u kterých počítal dráhu jak v atmosféře, tak i ve sluneční soustavě.

 

Ondřejovská hvězdárna stojí na kopci Žalov nad obcí Ondřejov již více než sto let a patří k nejdůležitějším vědeckým pracovištím ve svém oboru v Evropě.

Během zaměstnání se Zdeněk Ceplecha věnoval dalšímu studiu, roku 1956 získal titul kandidát věd a o jedenáct let později doktor věd. V těchto letech také začal s budováním sítě fotografických kamer, vybavených objektivy typu "rybí oko", která měla pokrývat co největší území a snímkovat celou oblohu během jasných nocí. Hlavním cílem bylo zaznamenávat jasné meteory (bolidy) a získávat o nich co nejvíce informací. Získané fotografie se ale daly (a dosud dají) využít i k široké škále dalších astronomických účelů.

https://www.astro.cz/_data/images/news/2007/02/08/asu_ondrejov_27062005_008.jpg

Projekt Evropské bolidové sítě v 60. letech vymysleli a začali uskutečňovat naši vědci. Jako bolid se označuje velice jasný meteor, jehož vizuální jasnost je vyšší než -4m (magnitudy). Bolid tedy dosahuje stejné a nebo vyšší jasnosti než planeta Venuše v době svého největšího lesku. 

Bolid z 28. března 2017, Javorníky

Díky dlouholeté práci této bolidové sítě, která funguje dosud, se podařilo získat velké množství unikátních dat, díky kterým se významně rozšířily a zpřesnily naše poznatky o chování těchto částic při průletu atmosférou.

Největší úspěch zaznamenala tato síť roku 1959. Ve večerních hodinách 7. dubna zachytily její dvě kamery průlet velmi jasného tělesa. Ceplecha a jeho tým se pustili do výpočtu dráhy a podařilo se jim určit místo, kam mohly zbytky meteoroidu dopadnout. Následné pátrání bylo úspěšné a podařilo se nalézt čtyři fragmenty, z nichž největší měl hmotnost téměř 4,5 kg. Podle nedalekého města dostaly jméno meteorit Příbram. Bylo to poprvé, kdy byl meteorit nalezen na základě výpočtu jeho dráhy. Navíc byla určena i jeho původní dráha, která ukázala, že pocházel z hlavního pásu planetek, ležícím mezi Marsem a Jupiterem. Říká se proto, že se jedná o první meteorit s "rodokmenem".

Na základě předpovězeného místa dopadu východně od Příbrami byly z původního tělesa nalezeny celkem 4 kusy nazvané podle vesnic poblíž nálezu:

  • Luhy – 4,48 kg
  • Velká – 0,8 kg
  • Hojšín – 0,42 kg
  • Drážkov – 0,1 kg.

https://ct24.ceskatelevize.cz/sites/default/files/styles/scale_1180/public/images/1491506-84655.jpg?itok=3lluPs83

https://www.astro.cz/_data/images/news/2009/04/07/pribram_luhy.jpg 
  • Meteorit Luhy - jeden ze 4 meteoritů Příbram (Hornické muzeum Příbram)

Tyto meteority jsou nyní vystaveny v Národním muzeu v Praze. Nejmenší kámen, který tehdy našel třináctiletý pasáček krav. Hmotnost meteoritu při vstupu do zemské atmosféry vědci podle pozorování odhadli na 1300 kilogramů, hmotnost před rozštěpením na 53 kilogramy. Do ovzduší vletěl rychlostí 21 kilometrů za sekundu. Objekt pohasl a na poslední úlomky se rozpadl ve výšce zhruba 12 kilometrů (ve výšce 22 kilometrů, kde končilo fotografování, jich bylo 17).

 

Z. Ceplecha a čtyři meteority bolidu Příbram: Luhy, Hojšín, Velká a Dražkov

http://www.hvezdarnaplzen.cz/wp-content/uploads/2014/04/pribram_draha_letu.gif

Zdeněk Ceplecha za svůj život obdržel celou řadu ocenění a vyznamenání a velmi zvýšil prestiž československé a české astronomie ve světě. Také pomohl vychovat řadu žáků, z nichž někteří v jeho práci pokračují a také dosáhli významných úspěchů. Zemřel 4. prosince 2009 ve věku 80 let, tedy v roce padesátého výročí pádu Příbramských meteoritů.

Ve výzkumu bolidů máme dominantní postavení ve světovém měřítku po řadu desetiletí. Pro tyto účely jsme vytvořili rozsáhlý pozorovací systém, tzv. Evropskou bolidovou síť, jejímž centrem je Česká republika, ale kamery jsou rozmístěny i na území jiných států. Koordinace této sítě, stejně jako zpracování veškerých napozorovaných dat se provádí od samého počátku v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. Na území celého světa spadne ročně kolem 150 tun úlomků.

zdroj: Hvězdárna a planetárium Plzeň, Wikipedie, astro, www.hvezdarnaplzen.cz

Toulky českou minulostí

Dovolená v Jeseníkách: Vzhůru na hrad Edelštejn!

  Dnes je státní svátek, 28. září, tak si uděláme menší výlet a pobudeme v přírodě. Alespoň virtuálně. 👍 Budova městského muzea ve Zlatých ...