Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

neděle 31. října 2021

Příběh, co se skrývá za sochou ze hřbitova

 
Je doba, kdy vzpomínáme na ty, kteří tu byli před námi a odešli tam, odkud není návratu. Každému nebyl dopřán dlouhý život, někteří, ač byli našimi současníky,  už tu nejsou. Doba se změnila, dnes někteří pozůstalí nakládají s popelem svých blízkých i netradičně, ale v tomto případě zastávám konzervativní názor, že k uložení slouží hřbitov. Nabízí se tedy otázka: Máte rádi hřbitovy? 

Někomu to možná bude připadat divné, když řeknu, že na hřbitov chodím docela ráda. Už od dětství a určitě má na tom podíl babička. Ta mi dala hodně do života a také mě naučila, že o hroby našich blízkých je třeba se starat. To není jen přijít na Dušičky se svíčkou v kapse a květinou, narychlo koupenou. Postát ani ne pět minut, nic tam neuklidit - jak to občas vidím a zase je na rok klid... Někteří to tak mají a ani své děti na hřbitov neberou, jak jsem slyšela, prý mohou mít z toho traumatické zážitky. Tento názor nesdílím a chceme-li, abychom v péči o hroby měli své pokračovatele, měli bychom na tom pracovat. Docela by mě zajímalo, jaký na to máte názor.

S babičkou jsem chodívala pravidelně na jeden z největších hřbitovů v republice, podle rozlohy je prý třetí největší. Ano, je to slezskoostravský hřbitov, dnes označován jako ústřední hřbitov. Bývalo to tak, že každá městská část - tehdy přilehlá vesnice, měla svůj malý hřbitov. Jak se tyto části přičleňovaly k Ostravě, ocitly se tyto hřbitůvky v centru zástavby, což nebylo žádoucí. Většina jich byla zrušena a byl vybudován Ústřední hřbitov na Slezské Ostravě. Tam jsme chodívali od dětství, je tam pochován můj pradědeček, který zemřel při závalu na šachtě. Tady v regionu takové případy nebyly vzácné. 

U kostela jsem koupila chryzantému, ještě má pupeny, snad v tomto slunečném počasí vykvetou.

 

 

 

 

 

 

 

Už jako dítě jsem si všimla jednoho náhrobku. Ten se výrazně odlišoval, nebyl to běžný náhrobek, ale stála tam světlá socha muže. Mimochodem o hrob je výborně pečováno a stojí tam dodnes, moje fotky jsou aktuální. 

Muž v uniformě a klobouku mi tehdy připomínal myslivce a tak jsem si ho pro sebe pojmenovala. A znáte to, pokud nikdo nic neupřesní, když si to v mysli opakujete, desetkrát, padesátkrát za tu dobu, je to prostě myslivec. Přesvědčíte sami sebe. Nevím, jestli babička o tom příběhu nevěděla, ale nikdy nic nedoplnila. Ta by se asi divila...
Loni o Dušičkách jsem opět procházela kolem hrobu se sochou, vyfotila jsem ji a pak zkusila pátrat. To jsem ještě neměla blog.
Socha je totiž na hlavní stezce vedoucí vzhůru od kostela. Zjistila jsem, že se nejedná o myslivce, ale že pozornost lidí už více než sto let poutá socha rakouského strážníka v životní velikosti!
Strážník se jmenoval František Schenk, bylo mu tehdy 37 let a sloužil na strážnici v tehdy Polské Ostravě. 

Sloužil tam až do osudné noci, kdy jeho život ukončily dva výstřely z browningu.
Bylo asi půl třetí ráno, noc z 15. na 16. listopadu 1911. Tehdy strážníci František Schenk a František Lubovský zastavili podezřelého muže a začali mu prohledávat kapsy. Tak se podle Ostravského deníku odehrálo osudové setkání mužů zákona s protřelým zločincem Michalem Dziembińskim, Haličanem nebo Rusem prý anarchistického ražení. Oba strážníci si té noci v ulicích Polské Ostravy všimli, že z jednoho okna v přízemí vyskakuje muž v pláštěnce. Vyzvali ho, aby zůstal stát a legitimoval se. Muž však nereagoval a dal se na útěk. Když byl dostižen, události měly rychlý spád. 

Ve tmě se ozvaly dva výstřely z browningu. První rána zasáhla Františka Schenka přímo do srdce, druhá těžce zranila jeho kolegu Lubovského, který ještě stačil duchapřítomně skočit na Dziembińského a "stáhnout ze zlosyna černý havelok", jak se tehdy do protokolu zapsalo.
Jak prokázalo tehdejší pátrání, havelok byl "sepnut strunou z klavíru č. 13, koupenou už před časem u jednoho ostravského nástrojáře", což mimo jiné dosvědčovalo, že Dziembiński se v Ostravě pohyboval už delší čas. Struna z klavíru se stala předmětem doličným.

Pohřeb strážníka Schenka se konal v sobotu 18. listopadu 1911 a většina českých nedělníků mu věnovala patřičnou pozornost. "Pohřeb zastřeleného strážníka Schenka konal se 18. t. m. za obrovské účasti obecenstva", to je citace z novin. Hromadnou účastí prý lidé vyjádřili nespokojenost s bezpečnostní situací v Ostravě. Loupežná přepadení i vraždy tady byly na denním pořádku.
 
Po vraždě Dziembiňski, kterého policie někdy uváděla i jako Sivińského nebo Zibińského, z Ostravy rychle zmizel, ale už v lednu 1912 byl v průmyslové metropoli monarchie opět spatřen. V Ostravě se objevil během srpna 1912, kdy si na Fifejdách otevřel paklíčem byt svého kamaráda a přiměl ho s pistolí v ruce a se slovy, že "již dávno neležel v posteli" k poskytnutí přístřeší. V říjnu 1912 zmizel do Itálie, kde se skrýval v horách, ale náhoda tomu chtěla, že se střetl s místními karabiniéry, kterým sice tehdy utekl, musel však odhodit svůj těžký batoh. Jeho obsah byl více než výmluvný - kladiva, pilky a výstřižky z ostravských novin.
V té době také Ostravané odhalili strážníkovi pomník na slezskoostravském hřbitově. Ano, ten pomník, který mě už v dětském věku upoutal. 

Stalo se tak v neděli 27. října 1912. Je tomu přesně 109 let! 

"Slavnostním nedělním odhalením pomníku zastřelenému policejnímu strážníkovi z Polské Ostravy se organizovaná policejní stráž snaží upozorniti širší veřejnost na své těžké a nebezpečné postavení a získati její přízeň", uvedl Ostravský deník v reportáži.

Do příběhu je nutno zapojit i komisaře Steinhäusela, který  přebral vrahův batoh. Byla to poslední policejní akce v záležitosti zavraždění Schenka, která předcházela odhalení jeho pomníku. Nutností byla cesta policejního komisaře z Moravské Ostravy Otto Steinhäusela do Itálie, kde si přebral od tamní policie vrahův batoh, který Dziembiński ztratil při přestřelce s italskými karabiniéry.

Pro doplnění: Druhým strážníkem z hlídky byl František Lubovský. Ten měl v té chvíli štěstí, protože jeho náprsní taška mu tehdy zachránila život. Podle vyprávění jeho vnučky jedna kulka uvízla v náprsní tašce. Strážník  František  Lubovský  po uzdravení opět sloužil jako strážník i po  vzniku  Československé  republiky. Ke konci své kariéry se stal  nadstrážníkem ve  Slezské  Ostravě.


"Dědeček byl vysoké, ramenaté postavy, a tak stačilo, aby se jen postavil do dveří, a hned se všichni uklidnili.  Někdy řídil i dopravu na křižovatce u spořitelny před dnešním mostem Miloše Sýkory,“ popisuje jeho vnučka paní Kníchalová. Zároveň upřesnila, že dědeček  skončil  v nemocnici s vážným zraněním. Jednu kulku se lékařům nepodařilo vyoperovat, a tak s ní žil až do své smrti. V náprsní tašce, kterou nosil v saku uniformy na levé straně v místě srdce, se našla další kulka. Náprsní taška tedy  dědečkovi  zachránila  život,“ líčí dávný příběh. Na vlastní oči svého dědečka nikdy neviděla. Narodila se totiž ve stejný den, kdy její dědeček zemřel.

Smrt se neřídí našimi plány.
Molière

zdroj: Deník, Ostravan

sobota 30. října 2021

Hudba různých žánrů: Řidič, ten tvrdej chleba má - Ladislav Vodička

Delší dobu jsem tady nepřipomněla písničku. Dnes navážu na úterní slavnou značku "Škoda", zároveň však připomenu zpěváka, který by letos oslavil 90 let. Měl specifický hlas - znělý bas a nosil přezdívku „český Johnny Cash“. V jeho prospěch hrál i žánr, v němž se pohyboval - country. Vystudoval strojnickou fakultu ČVUT, byl to tedy strojní inženýr.

Ing. Ladislav Vodička (narozen 10. 1. 1931 - zemřel 7. 3. 1999) byl český country zpěvák, textař. Prošel dlouhou řadu zajímavých povolání a celých patnáct let hrál na housle v různých skupinách, včetně tříletého angažmá v Lounské filharmonii. Zpívat začal v roce 1961 s amatérskou skupinou Tempest a o pět let později  mu Jiří Brabec nabídl angažmá ve skupině Country Beat. V témže roce společně s ním přešel do divadla Semafor. Ladislav Vodička založil v roce 1974 vlastní skupinu Vodomilové a z té doby je i jeho největší hit "Řidič, ten tvrdej chleba má". Je to  jeden z prvních českých raperů...😎

Pokud jste řidiči, ať už z povolání nebo prostě jezdíte po našich dálnicích a cestách necestách, jistě dáte za pravdu písni, že "Řidič, ten tvrdej chleba má"

V dušičkovém období je to nejen vzpomínka na zesnulého zpěváka, ale i 🌞🍀💗 pro vás, kteří při cestách na hřbitov vyjíždíte. Znám to, kolony aut u ústředního hřbitova, parkoviště nabitá, parkuje se, kde se dá... Prostě tvrdej chleba.

 
Tam, kde se točí autobus, já jednou jsem stál,
když jeden mladej řidič na svou práci lál.
A slyšel jsem, jak říká, že už chtěl by mít klid,
než po nocích se za volantem dřít.
A dispečer té noci byl náhodou starej Voda,
ten je starší než sám čas.
Povídá: hochu, jak dlouho už jezdíš s tou škatulí?
Víš, já jezdil snad se vším, co kdy mělo čtyři kola
a ty tu brečíš nad tou jedinou jízdou.
Já jsem najezdil tisíce kilometrů,
a můžeš mi věřit, když ti tady povídám,
řidič ten tvrdej chleba má...
musí znát volant, brzdy, spojku a plyn,
válce, písty, a rychlostní skříň.
chladič, čerpadlo, diferenciál,
sytič, karburátor, rozdělovač, kondenzátor,
hlavu, ventil, baterie, stěrače,
duše, pneumatiky, pera, tlumiče,
šasi, svíčky, hřídel a blok,
ložiska, poloosy, lanka, ojnice,
trysky, přerušovač - to dobrej řidič zná,
já vím, že řidič tvrdej chleba má.
Jednou sis tu práci zvolil, tak zůstaň při ní stát,
chce to jen pevnou vůli a kus svýho srdce dát.
Protože sednout za volant
jen pořádnej chlap si smí,
to ví i každej řidič sváteční.
 
https://i.scdn.co/image/ab67616d0000b2738cd0903cb1de0da43ccc9294
 
Musí mít pohotovost, pozornost, nervy a klid, chladnokrevnost, představivost, odhad, trpělivost,
zdvořilost, plnou nádrž, pásy připnuty,
dobrý zrak, lékárničku, peníze na pokuty,
pojistku musíš platit, mazat, tankovat,
zvládnout smyk, platit škody, značky sledovat.
Musíš znát vyhlášku, mít dávku štěstí,
na noc sundat tmavé brýle,
městem chodit radši pěšky,
odbrzdit před rozjetím, to dobrej řidič zná,
já vím, že řidič tvrdej chleba má.
Řidič nesmí kličkovat na dálnici, zastavovat o jinej vůz, o zeď, o strom, troubit na slečny, pouštět volant, věnovat se stopařce, brzdit při smyku, překážet rychlejším, nadávat chodcům, zapomenout klíče od vozu ve voze, kouřit u pumpy, přejet šéfovi psa a vůbec …
zdroj: Wikipedie, karaoketexty, YouTube

pátek 29. října 2021

Toulky českou minulostí: 43. schůzka: Slavníkovci

 V Toulkách českou minulostí nás na konci 10. století, k němuž jsme dospěli, čekají události drsné, kruté, doslova krvavé. Násilí, vraždy i fyzická likvidace. To vše se skrývá pod sjednocovacím a  státotvorným úsilím knížete Boleslava II., zvaného Pobožný.

Tento v pořadí šestý historický Přemyslovec se stal vlastně zakladatelem jednotného českého státu. Za cenu vyvraždění konkurence.

Boleslav žil v shodě s Bohem,
proto štěstí míval v mnohém.
Osopil se na Polany
po Krakov, až jejich lány
dobyl, v jméně pořádku
dal tam českou posádku.
Pro své udatenství vkrátku
přisvojil si mnoho statků.

Moc českého knížete vzrostla už za rekordně dlouhé vlády Boleslava I. Podle některých pramenů sahalo jeho panství až do polského Slezska a Krakovska. Někteří starší historikové soudí, že v souvislosti s porážkami Maďarů – o ty se Boleslav také zasloužil, jeho oddíly proti nim bojovaly na jižní Moravě i u řeky Lechu – získal český kníže i území Moravy a kus západního Slovenska.

 

Syn předčil otce

Boleslav II. se vydal ve stopách svého otce a byl ještě úspěšnější. Hranice svého státu posunul ještě dál na východ, zřejmě až k řekám Bugu a Styru, to by znamenalo zhruba na dnešní Ukrajině někde mezi Kyjevem a Lvovem. Tam se české knížectví dotýkalo hranic Kyjevské Rusi. Boleslav udržoval s Rusy vztahy vyvíjející se "v míru a lásce", tak to aspoň tvrdí tehdejší kronikář. Byl dvakrát ženat, český kníže Boleslav II. Pobožný. Poprvé s anglickou princeznou Adiveou - s tou měl syna Václava, ten ale zemřel v dětském věku a Boleslava III., řečeného Ryšavý. Po smrti Adivey se oženil s Emmou, možná francouzskou královskou dcerou, ta mu porodila syny Jaromíra a Oldřicha.

Ovšem ti potomci se příliš nevydařili. Triumvirát těchto ratolestí měl pro mladý český stát znamenat v blízké budoucnosti hotovou katastrofu. Země jenom tak tak nepadla za oběť nezřízené rvačce o moc.

Stále tu ještě máme poslední desetiletí prvního tisíce let našeho letopočtu. A uprostřed něj rok 995. Známe dokonce naprosto přesné datum, kdy to všechno vyvrcholilo. Výroční den úmrtí svatého Václava, tedy 28. září 995. Zřejmě na pokyn samotného představitele  přemyslovského státu byl toho dne vyvražděn rod Slavníkovců.

Kde se nacházelo slavníkovské území? Zahrnovalo pravděpodobně oblast severovýchodních Čech, tedy zhruba horní Pojizeří a horní Polabí, Čáslavsko a Chrudimsko až k výběžkům Českomoravské vrchoviny. Plus Kladsko v dnešním Polsku. Zatímco státu Přemyslovců se říkalo Čechy, přesněji: české knížectví, pojmenovává historik Rudolf Turek území Slavníkovců Velké Charvátsko. Byli Slavníkovci Charváti - patřili do tohoto kmene?

Někdy v roce 965 nebo 966 (ale bylo to možná až v roce 973) navštívil střední Evropu jistý kupec. Účel návštěvy byl samozřejmě obchodní, ale také poznávací. Ten kupec si psal deník a nesl jméno Ibrahim ibn Jakub al-Tartuší. Neboli Ibrahim, syn Jakubův, z Tortosy. Skutečně pocházel z hispánské Tortosy, ale nebyl to Arab, jak by naznačovalo jméno. On jenom arabsky psal, původu byl židovského.

Ibrahim ibn Jakub se podíval i do Prahy.  Byla to už tehdy metropole. Popisuje Prahu jako zděnou (zděné byly ovšem pouze chrámy), píše o jejím obchodním významu, o tržišti v místech dnešního Staroměstského náměstí s pravidelnými sobotními trhy, s dvorem pro cizí kupce a celnicí, nezapomíná na kupní sílu českého denáru a taky jmenuje tři části přemyslovské říše.

Z těch částí uvádí první jako Farága, případně Frága. Taky se objevuje zkomolenina Barája – je jasné, jde o Prahu a okolí neboli Pražsko, tedy přímé přemyslovské panství. Dále jmenuje Ibrahim Bojimu, neboli Bojemu. Známe: Bohemie. V tomto případě jde o území slavníkovských Čech. A do třetice – Karako - polské Krakovsko.

Zhruba ve stejné době píše o střední Evropě hebrejská kronika Josippón. (Josipon je židovská historiografická kniha, jež je založena na díle Flavia Iosepha a jež poprvé vyšla v Itálii v 10. století. Autorem je jakýsi Josipon ben Gurion, jehož identita však není blíže nijak známa.) 

 

Jména, která nás zajímají, se těžko vyslovují - Židé používali a vlastně dodnes používají pouze souhlásky (samohlásky si musí každý doplnit podle souvislosti). V tom textu  přesto vystopujeme jména jako Morava, Charvátsko a Srbsko (myslí se lužické Srbsko). Byzantský císař Konstantin VII. zase mluví ve spise, ve kterém se pokouší poučit svého syna Romana o správě říše, tak mluví nejenom o "hé megalé Morabia" neboli o velké Moravě, ale taky o "hé megalé Chróbatia" – o velkém Charvátsku. Jeho obyvatelé byli "Belochróbatoi", což mohlo znamenat jednak "Velkocharváti", ale taky "Bělocharváti".

Nejkonkrétnější je však náš  Kosmas. V poznámce k roku 981 uvádí, že zemřel kníže Slavník, ale hlavně že "sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice (v latinském originále se jí říká Lubic). Libice leží v místech, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví Slavníkovo mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice, až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou."

Záhadné území Slavníkovců

Akropole hradiště od východu


Libice nad Cidlinou na rytině z 2. pol. 17. stol. 

Letecký snímek (2013) akropole s rekonstruovaným půdorysem kostela

 

Jména řek a říček s výjimkou Suriny jsou jasná, potíže nedělají ani místní jména Libice, Litomyšl, Netolice. Slavníkovci během krátké doby spojili tři kmenové útvary: Velké Charvátsko: severovýchodní Čechy; Zličsko: východní část středních Čech; a Doudlebsko: což jsou Čechy jižní. To "Doudlebsko" používáme jako název území jenom nouzově... jestli šlo o kmen nebo kmenový svaz, o tom se můžeme jenom dohadovat.

"Tento kníže Slavník, dokud žil, št'astně žil." Jaký byl Slavník? A jací byli Slavníkovci?
Pod jménem Slavník ho známe dodnes. Nebylo však jediné. Zlaunic, Slaunic, Slawnik, Slawnyk. Víme o něm a o jeho rodu málo, a to jenom z posledního období jejich existence. Představovali asi stejně tak urozený rod, jakým byli Přemyslovci. Museli to být bud' potomci starých rodových předáků či stařešinů, anebo příbuzní někoho, kdo byl mezi vyšší vrstvy povýšen ještě v dávnějších časech.

  

Zlatý prsten nalezený na akropoli při průzkumu v r. 2013

 

Výzkum kostela na akropoli v letech 1949-50

 

Druhá etapa výzkumu 1967-73

 

Zlomek tzv. nápisové stély nalezený v blízkosti kostela na akropoli hradiště 

 

Meč zdobený panely z damaškové oceli (vlevo rekonstrukce) z pohřebiště v aglomeraci hradiště

O původní rodové šlechtě starých Slovanů u nás jsme se už zmínili, je to sotva pět jmen: Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci, Těptici, Munici. Všechno ostatní kryje tma. "Ač v povaze a životě knížete Slavníka vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných, chceme pověděti přece aspoň něco málo z toho. Byl to muž tváře ke všemu veselé, v svých úsudcích ducha bystrého, v hovorech vlídný, bohatý statky světskými i duchovními. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost předáků. V jeho činech se jevila znalost práva, podpora chudých, útěcha smutných, přijímání pocestných a ochrana vdov a sirotků..." Tolik Kosmas.

"Byl to muž tváře ke všemu veselé..." Zajímavý detail. Možná něco napovídá.  Kníže Slavník žil v manželském svazku s kněžnou Střezislavou (ta přijala při biřmování nové jméno Adelburg). Střezislava porodila Slavníkovi šest mužských potomků, ale ještě po něm zbyly i dcery (počet není znám), a také řada nemanželských dětí, neboť kníže byl povahy velice temperamentní. "Ne s jednou hřešil, ale se zástupem žen," to o Slavníkovi napsal hrabě Brun, životopisec Slavníkova syna Vojtěcha.

 

Sousoší svatých Vojtěcha a Radima (Libice)

Byli Slavníkovci spřízněni s Přemyslovci?

Jaký byl vztah libického knížete k Přemyslovcům? Bude to znít podivně, ale – příbuzenský. Musel s nimi být nějak spřízněn, protože byl spřízněn i s jinými čelnými rody – údajně snad i s císařským. Není rozhodně náhodou, že až do smrti jeho ženy Střezislavy nedošlo mezi Slavníkovci a Přemyslovci k otevřenému konfliktu, takže je tudíž dost pravděpodobné, že Střezislava byla Přemyslovnou. Předmluva Kristiánovy legendy předpokládá a přímo uvádí příbuzenství Slavníkovců s Přemyslovci.

 https://svataludmila1100let.cz/wp-content/uploads/2021/08/001-9.jpg

To je tak: Mnich řečený Kristián věnoval svoji legendu o životě a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily druhému pražskému biskupovi, a tím byl Vojtěch, syn knížete Slavníka a Střezislavy. V té předmluvě se autor obrací k Vojtěchovi, "k Vaší Svatosti, jenž z téhož rodu svůj původ odvozujete". Vojtěch měl odvozovat svůj původ z téhož rodu, ze kterého pocházel hrdina legendy, svatý Václav. To je jedna možnost. A druhá:

Biskup Vojtěch, strážce kříže,
ze slavníkovských byl statků.
Ten měl Střezislavu matku
a za ujce zličské kníže.

Kronikář Kosmas má údaje z pramenů dnes nedochovaných. Bylo by docela logické, kdyby sestra zličského knížete byla Slavníkovou matkou. Tím spíš, že Slavníkovci se vlastně ujali Zličska. Když se dostali do křížku český kníže Václav a zličský kníže – ten se možná jmenoval Radislav – tak Václavova mírnost umožnila ponechat věci v dosavadním stavu.

To znamená, že zličský kníže mohl ve své Kouřimi klidně dožít. Ale když byl Václav zavražděn, a když jeho bratr Boleslav skončil po čtrnáctiletém válčení napjatý vztah k Německu, tak Kouřim přepadl. Na trvalé ovládnutí Zličska však pražský kníže prostě neměl, a tak po pádu Staré Kouřimě zasáhli Slavníkovci, přičemž sjednotili skoro polovinu Čech. Tím si dovolili hodně. Přemyslovci byli postupně ze svých východních sousedů Slavníkovců nervóznější. Mohli očekávat, jestli se ten tým slavníkovských bratrů náhodou nepokusí podělit se o zděděné panství taky na jejich úkor.

 

Kouřim

Kdyby došlo k dělení, tak by to bylo dělení zásadní a o všechno. Z toho vyplývají dvě základní a jak se zdá, nepochybné skutečnosti: Slavníkovci přímou vládu Přemyslovců na svém vlastním území neuznávali a za druhé: mocensky, územně i počtem členů svého rodu rychle posilovali své vlastní pozice, což obojí museli Přemyslovci sledovat s rostoucí nevraživostí. Ještě krátce po smrti knížete Slavníka bylo politicky výhodné s pány Libice a celé východní poloviny Čech spolupracovat. Že by šlo o vřelé přátelství, to sotva. Spíše šlo o diplomacii, když Boleslav II. souhlasil v roce 982, aby druhou nejdůležitější funkci v zemi, biskupský úřad, obdržel Slavníkovec Vojtěch.

 Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi 

Svatý Vojtěch (v zahraničí známý pod svým biřmovacím jménem Adalbert). Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi

Jak dlouho trvalo, že se ti dva spolu chytli? Minimálně. Odpor a nenávist Boleslavova vůči přísnému biskupovi se rychle přenesly i na jeho rod. Tak to už to tenkrát chodilo. Když se o pár let později vztahy přiostřily, bylo třeba zapomenout na vzájemné příbuzenské svazky. V očích Přemyslovců se z takové přízně stala hrozba. Přátelství z rozumu definitivně skončilo.

Libice. Neboli Lubic a také Lubik, Libet, Liubuc a dokonce Bubic. Jsou to všechno jména druhého nejdůležitějšího města té doby u nás. Na rozdíl od většiny ostatních českých hradišť byla Libice založena v rovinaté krajině, na dvou terasách, které měly rozlohu dvacet hektarů. Kolem dokola bažiny a mokřiny – ty tvořily přirozenou ochranu, libické hradiště bylo takzvané "blatné". Základ Libice vznikl někdy v 8. století při ústí Cidliny do Labe. Dnes je toto ústí vzdáleno asi jeden kilometr od obce, ale původně říčka Cidlina omývala západní obvod hradiska.

Až do 10. století se v něm staví prosté dřevěné příbytky, vymazávané hlínou, zakládají se pohřebiště, ve kterých doprovázejí mrtvé na věčnou pouť zbraně a šperky velkomoravského typu, ale nijak zvlášť bohatě. Vedle křesťanských hrobů se tu nacházejí i pohanské pohřby ve skrčené poloze. Tehdejší Libičtí zřejmě věřili v upíry čili duše mrtvých škodící živým, protože několik hrobů bylo záměrně poškozeno.

Ke zvratu ve vývoji došlo v polovině 10. století. Libice začala přímo kvést. Osídlení se přesouvá do přehradí a do okolních osad a ve vnitřním hradišti staví Slavníkovci knížecí sídlo. Jak vypadalo centrum slavníkovské moci? Knížecí palác byl roubený, dřevěný, s maltovou podlahou. Vedle stála menší budova, asi sídlo kněze. Kostel zasvěcený Panně Marii s příčnou lodí a apsidou. Na oltář tohoto kostela položili malého Vojtěcha, když těžce onemocněl, a zaslíbili ho duchovnímu stavu, uzdraví-li se. Že by měli Slavníkovci pouze pokojné a mírumilovné úmysly, tomu odporuje jednak intenzivní opevňování libického předhradí, jednak svědectví v podobě mince.

Nejstarší autentický doklad tohoto hradiska i jeho jména je denár, který tu byl někdy v 80. a 90. letech 10. století ražen. Jestli Slavníkovci razili svoje vlastní mince, tak tím dávali najevo svoji nezávislost. Na jedné straně slavníkovského denáru je kaplice s opisem Liubuz, na druhé straně hlava, zdobená vínkem, s opisem Zobezlav. Jedno místní jméno, jedno jméno mincovního pána, knížete Soběslava, nástupce Slavníkova.

Soběslav však začal razit první mince na Malíně, latinsky "Malin civitas" – město Malín – na líci prvních slavníkovských mincí. Na posledních mincích libické ražby už není obrázek kaplice, ale ptáka. Je to obraz ptáka hledícího jak dopředu, tak i dozadu, a také ptáka s pozdviženým levým křídlem. Mince, kterou dal Soběslav razit těsně před libickou tragédií, má na sobě podobu orla útočícího na kořist.

Kdysi tento obrázek pokládali za pelikána, krmícího své mládě, ale jeho realistická podoba, zdůrazněná ještě kuličkami na krku, které mají zobrazovat známá orlí vztyčená peříčka při sehnutí ke kořisti, ta dává za pravdu orlovi. Také druhá strana mince, její rub, má svou symboliku. Je na ní ruka, provázená opisem, na němž je Soběslavovo jméno, a ta ruka třímá dýku jako výhrůžku. Komu ta ruka s dýkou hrozí, než – Přemyslovcům.

Každý, i ten nejmenší zbytek lidského díla, nese stopy po katastrofě. Chrámová podlaha ožehnutá vysokým žárem, oprýskané nápisové desky zazděné do příčné lodi a podlahy. V troskách chrámu byla nalezena velká lahvovitá nádoba na vodu nebo víno. Libice lehla popelem tak náhle, že klíče zůstaly v zámcích dveří. Co se stalo? Překvapující úder, zákeřný a zdrcující. Dostavil se v nejméně očekávané chvíli. Přemyslovci zaútočili ve výroční den smrti svatého Václava, 28. září roku 995. Že by v tom zvoleném okamžiku byla ukryta nějaká symbolika? Můžeme v tom možná náhodném datu vidět důkaz, že ještě šedesát let po zavraždění knížete Václava si Přemyslovci svého příštího světce vůbec nevážili, jestli dokázali takto znesvětit jeho památku? Možná. Faktem je, že využili příznivých okolností, které se jim naskytly, aby si to se slavníkovskou konkurencí vyřídili jednou provždycky.

zdroj: Josef Veselý, archeologickyatlas, internet

čtvrtek 28. října 2021

Jak vznikala valašská obec Velké Karlovice

 
Ve svém "seriálu" o Valašsku chci představit jednu konkrétní obec - jako příklad. Takovou, která vznikla v době valašské kolonizace. Je to malebná krajina, znala jsem i dva rodáky, kteří pak odešli za prací do Ostravy a založili zde rodiny. Měli i taková typická valašská příjmení. Jedním z nich byl můj strýc, ale to je celý příběh. Moje teta v mládí měla nemocné plíce a lékaři doporučili jejím rodičům změnu vzduchu. Poptávali se, lákalo je Valašsko a tak objevili Velké Karlovice - začali tam jezdit. Lidé tam nabízeli ubytování a tak si v chudém kraji přilepšovali. Jezdili tam i v zimě, protože teta ráda lyžovala. A právě při svých pobytech se zakoukala do místního  mladíka, až z toho byla svatba. Takto jsem je znala a z vyprávění strýce - Valacha o V. Karlovicích něco vím. 


Bohužel, všechno je už minulostí. Teta kolikrát říkala: Kdo z nás odejde  jako první, ten vyhraje. Vítězem byla suverénně teta, v listopadu to bude už 10 let, co není mezi námi. Strýc ji přežil o 5 let. Takže to je i vzpomínka na oba příbuzné v čase Památky zesnulých. Ráda jsem k nim jezdila. Charakterizují je tyto verše:
Zvykli jsme si na život ve dvou
a jeden pro druhého…
Bylo to hezké a bylo nám
spolu dobře.
 
 
Obec Velké Karlovice leží v podhůří Javorníků a Beskyd. Svou rozlohou 80,79 km² se řadí mezi největší obce České republiky.
Nadmořská výška se tady pohybuje mezi 520 - 1024 m nad mořem, což je dost velké rozpětí. 
Obec byla založena v roce 1714 Karlem Jindřichem ze Žerotína. Byl šlechticem, pocházejícím z falkenberské větve rodu Žerotínů, majitel moravského panství Rožnov-Krásno. 
 COA Zierotin.jpg 
Erb Žerotínů
Ačkoliv se Karel Jindřich ze Žerotína na svém moravském panství příliš často nezdržoval, deset let jeho zdejší vlády se neslo ve znamení aktivní budovatelské a zakladatelské činnosti - kromě nových hamrů mezi Zašovou a Zubřím také několik ovčích salaší (Valaši by řekli salašů), mlýnů a pil.  Je známo, že Karel Jindřich ze Žerotína využil hraničních sporů, vedených se sousedním vsetínským panstvím a na sporném území dal 8. listopadu 1714 založit ves Karlovice. To je podle jiných obcí dost pozdě, protože obce na Ostravsku už v té době fungovaly asi 400 let. 
V roce 1762 získaly Velké Karlovice svou pečeť. Z této doby se zachovalo několik stavebně kulturních památek, ale je jasné, které domy musely v obci být, aby fungovala: kostel, fojtství a kupecký dům, později též škola. Dodnes stojí dřevěný barokní kostel Panny Marie Sněžné z roku 1754 - postavený ve stylu pozdního baroka Františkem hrabětem ze Žerotína. Je to roubená stavba, je  postaven karlovskými tesaři pod vedením Jana Žáka z Hážovic v letech 1752–54 na půdorysu řeckého kříže. Při spojování trámů byly namísto hřebíků použity dřevěné klíny. 
Dále fojtství z roku 1793 -  byl to zpravidla největší a nejhonosnější objekt v obci. Povětšinou dvorec s obytným domem. V největší místnosti fojtství v přízemí byla šenkovna (jelikož fojt měl právo várečné a šenkovní) a zároveň sem fojt, zástupce vrchnosti v obci, každou neděli po mši svolával poddané k poradám a k přidělování úkolů při práci na panském. Kupecký dům dnes slouží jako Karlovské muzeum, které tisícům návštěvníků přibližuje obraz života lidí v tomto rázovitém koutu Valašska.
 
 
Velké Karlovice jsou typickou valašskou obcí. Najdete tu ještě zachovalé pastviny s menšími stády ovcí, najdete stavení v horách, kde se ještě dodnes hospodaří. Obec je   v Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Pod Trojačkou pramení Vsetínská BečvaTrojačka (839 m. n. m.) je vrchol v Moravskoslezských Beskydech, na němž se střetávají hranice tří krajů - Moravskoslezského, Zlínského a Žilinského. V  údolí Leskové na svahu hřebenu Lemešná je uchován pozůstatek  pralesa Razula s původním jedlobukovým porostem.
 

Karlovice leží na území, na které si už před založením obce činily nárok rožnovské a vsetínské panství a také uherská šlechta. V průběhu staletí se hranice Karlovic oproti jiným obcím velice často měnily. Je to způsobeno tím, že oblast Karlovic je jedním z posledních kolonizovaných území na Moravě.

Obec Velké Karlovice

Znak obce Velké Karlovice

Před kolonizací oblasti dostačovaly hranice panství určené jen přibližně, s postupným příchodem osadníků se zvýšil zájem na jejich přesném vymezení. (Šlo o to, komu připadnou výnosy a daně.) Už v 16. století docházelo ke sporům mezi vsetínským a povážskobystrickým panstvím a k čím dál častějším srážkám Moravanů a Slováků. V 17. století se do sporu přidalo ještě panství rožnovské a aby toho nebylo málo, v roce 1714 zakládá majitel rožnovského panství Karel Jindřich ze Žerotína obec Karlovice. Z té doby víme o 9 usedlostech, založených v podstatě "na černo", kterým byla při založení obce legalizována jejich práva. Osídlování bylo pro poddané lákavé, za pouhých 42 krejcarů získávali obživu. Proto zde v roce 1750 bylo už 132 usedlostí.

Ani po založení obce se spory o hranice neuklidnily. Dál docházelo ke srážkám mezi Karlovjany a Slováky. Největší bitka proběhla v roce 1733 na Machůzkách, kde podle lidové tradice zůstalo 59 mrtvých (podle úředních záznamů však jen 13). V roce 1734 došlo ke kompromisnímu řešení a hranice Uher se přesunula z hřebene Javorníků na jejich úbočí směrem k Bečvě.

Pokračovaly také spory s panstvím vsetínským, které skončily v roce 1774 rozdělením Karlovic na Velké a Malé. Spor prý ukončila sama Marie Terezie, která si dala předložit katastrální mapu a nakreslila hranice mezi oběma panstvími. Vsetínskému panství připadla část Pluskovce, Tísňav, Stanovnice, Bzového a Soláně a rožnovskému zůstal zbytek. Pomoc při ostraze hranic a další služby (doprovod vojenských jednotek, eskortování zločinců, hledání zbojníků) vykonávali portáši = Valaši, kteří nastoupili do císařských služeb. K nejslavnějším karlovickým portášům patřil Jan Stavinoha, purkmistr, který v r. 1817 vydal Rejstřík portášů. V letech 1746–51 se místní obyvatelé připojili k povstání na rožnovském panství. V r. 1831 vojáci, portáši i normální obyvatelé vytvořil ochranný kordón na hranici s Uhry, aby zabránili šíření asijské cholery. Tehdy se také stavěly strážní budky – čartáky

Horský hotel Čartákhttps://nasenoty.cz/inshop/catalogue/products/thumbs/H02576_00_1_co_591.jpg

K dalším změnám hranic došlo v roce 1888 při zakládání gruntovních knih.

 Gruntovnice. 4. Gruntovní knihy ( gruntovnice) – od 15. století do r. 1848, pak knihy pozemkové – MZA Brno fond C 17, svatební smlouvy. - knihy vedly vrchnostenské kanceláře – od roku 1849 hejtmanské úřady, a to až do roku jména držitelů gruntů (občas rodiče, sourozenci, manželky a děti), závazky držitele a jména oprávněných, popisy výměnků, předávání nářadí, zvířat atd. - později jsou zapisovány půjčky a jejich vypořádání, další břemena. - často předcházejí časově matriky (př. Tišnov) - jazyk: do 1784 čeština a novogotické písmo, 1784 – 1868 – němčina a kurent, dále čeština a latinka. 17. 

K Novému Hrozenkovu byla připojena část území s 15 domy v údolí Bzové a zřejmě i na Soláni, původní hranice je zde však dosud nejasná.

Výměra Velkých Karlovic tehdy byla přes 66 km² a s Malými Karlovicemi dohromady to bylo téměř 86 km². Spisovatel Čeněk Kramoliš na začátku 20. století napsal: "Katastrální výměra obce je veliká. Velké Karlovice samy mají čtyřikráte větší rozlohu než Brno, jež zaujímá 17 km²".

 SBOR.  Pěvecký sbor Karlovjanky v sedmdesátých letech. 

Pěvecký sbor Karlovjanky v 70. letech

V období 2. světové války se hranice obou Karlovic posunuly z úbočí až na hřeben Javorníků, ale po válce byly upraveny do původní polohy. V roce 1966 došlo k opětovnému sloučení Velkých a Malých Karlovic do jedné obce - Velké Karlovice. Zároveň došlo k oddělení Zadní Stanovnice s 26 domy od Malých Karlovic a jejímu připojení k obci Karolinka.

Matochova usedlost z Velkých Karlovic − Jezerného - Národní muzeum v přírodě

Matochova usedlost z Velkých Karlovic − Jezerného

Vývoj území obce byl v průběhu dvou staletí velice bouřlivý a některé její části byly v tomto období ve správě dvou panství a čtyř obcí, např. pravobřežní část údolí Bzové byla postupně součástí Karlovic, Malých Karlovic, Nového Hrozenkova a dnes patří Karolince. (Pokračování)

zdroj: Vojtěch Bajer, Ladislav Baletka, internet

středa 27. října 2021

Zámek Holešov: hanácké Versailles - popáté

https://www.holesov.cz/webfiles/Symboly-mesta/holesov-znak.gif

Holešov je dnes poklidné, 
zhruba desetitisícové město, které bývalo panským sídlem  šlechtických rodů, o nichž jsem psala v minulých dílech. Více jak sto let zde panoval hraběcí rod pánů z Rottalu a nakonec posledními holešovskými pány byli příslušníci rodu Vrbnů.

Proč dávám už páté pokračování holešovského zámku, když by se to dalo shrnout do jednoho krátkého článku? Je to záměr - ukázat, jak prohlídka probíhá a předvést, co je návštěvníkům prezentováno. Ten, kdo by chtěl navštívit zámecký okruh, "musí se připravit" na to, že tam je hodně výkladu zejména o majitelích zámku, celých rodech v souvislosti s dějinnými událostmi a možná ti, kdož na průvodcovský výklad nemají trpělivost, by to měli zvážit. To jsem pochopila až poté, proč paní průvodkyně "sondovala", zda jsme schopni výklad pozorně poslouchat. Naše "dvojka" tyto historické výklady má ráda a když jsem pak s paní průvodkyní debatovala, ona mi i  přidržovala materiály k ofocení a myslím, že byla ráda mému zájmu a navedla mě na další stránky. Tak tyto příspěvky o hanáckém Versailles mohly vzniknout.

Minule jsme skončili u rodu Rottalů, z nichž si zaslouží pozornost František Antonín Rottal a jeho rovněž uměnímilovná manželka Cecílie Marie z Trautmannsdorfu. Mimochodem nechal vybudovat Černou kapli jako hrobku pro sebe a svou manželku.

https://cirkevni-pamatky-holesova.webnode.cz/_files/200000087-77288791be/9.%20Hrab%C4%9Bnka%20Marie%20Cec%C3%ADlie..jpg

Zakladatel kaple a jeho manželka jsou zde zachyceni v nadživotní velikosti včetně do detailů provedeného rokokového oblečení.

Více zde: https://cirkevni-pamatky-holesova.webnode.cz/cerna-kaple/
Zakladatel kaple a jeho manželka jsou zde zachyceni v nadživotní velikosti včetně do detailů provedeného rokokového oblečení.

Více zde: https://cirkevni-pamatky-holesova.webnode.cz/cerna-kaple/

Nechal tam zvěčnit tento nápis: "Zastav se, poutníče, a pohleď pod tímto mramorem na nejvznešenější paní Marii Cecílii, hraběnku z Rottalu, rozenou z Trautmannsdorfu, která ctnostmi a zásluhami plná žila 47 let a na Kateřinu odešla do nebeské říše. Vyprošuj její duši, ať odpočívá v pokoji." 

Tehdy na holešovském zámku panoval hudební a divadelní ruch. Ve velkém slavnostním sále severního křídla zámku bylo zřízeno zámecké divadlo.

Sál je vyzdobený mohutnými postavami mužských polofigur atlantů, jejichž tváře jsou individualizovány. Ukončení výzdoby tvoří masivní římsové hlavice, takže celek sálu tvořil vhodnou dekoraci k italským operám i činohrám, které se tam provozovaly. Koncem července 1739 pobýval v Holešově hudbymilovný majitel jaroměřického panství hrabě Adam Questenberg,

jemuž se holešovské zámecké divadlo stalo vzorem pro zřízení zámeckého divadla v Jaroměřicích.

 

Zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou

Atlantové na stěnách

Velmi honosný a největší sál zámku v Holešově.


 


 

 

 

 

 

S holešovským kapelníkem Ignátem Holzbauerem se pravděpodobně stýkal i holešovský rodák F.X. Richter (1709-1789) - jemu bude věnován článek. Hudební produkce se konaly také v salle terreně.

Úmrtím Frant. Ant. Rottala roku 1762 končí v Holešově éra rottalovské slávy. Jím vymřel rod Rottalů po meči, majetek byl rozdělen mezi jeho dvě dcery a děti zemřelé dcery Maxmiliány, jejímž manželem byl František hrabě Nadassdy.

Rod Vrbnů na Holešově

Rodový znak Vrbnů

Říká vám něco Vrbno pod Pradědem? Je to podhorské středisko v okrese Bruntál. Tak právě tady vládl a panství vlastnil rod pánů z Vrbna.

V roce 1770 převzala panství Holešov dcera Maxmiliány - Barbora, provdaná za Ludvíka hraběte Erdödyho. Jejími dědici se stali roku 1810 její synové Karel a František, který svůj díl postoupil Karlovým dětem Barboře a Kajetánovi roku 1814. 

Panství zdědila Karlova dcera Barbora provdaná za hraběte Eugena Vrbnu. 

Rudolf Jan Bruntálský z Vrbna

Proslul především jako zakladatel železáren v Komárově, angažoval se i v obrozeneckých aktivitách v Čechách, kromě toho zastával posty u císařského dvora ve Vídni a získal Řád zlatého rouna. Roku 1801 založil v Hořovicích první řepný cukrovar v českých zemích. Ten sice brzy zkrachoval, v následujících letech začaly však vznikat další řepné cukrovary, mimo jiné i díky tzv. kontinentální blokádě za napoleonských válek.

Barbora zemřela r. 1858 a panství přešlo na její syny Dominika, Rudolfa Eugena a Eugena.

Eugen Dominik Bruntálský z Vrbna, kresba z roku 1820 

Eugen Dominik Bruntálský z Vrbna
Proslul především jako majitel železáren v Komárově u Hořovic a investor tzv. Lánské koněspřežky.

Rudolf Eugen přežil oba bratry, sám se neoženil.

 Erb Bruntálských z Vrbna 

Erb Bruntálských z Vrbna

Povoláním Rudolfa Eugena byl úřad vrchního císařského komořího a intendanta vídeňské dvorní opery. 

  

Rudolf Eugen Bruntálský z Vrbna (1813–1883), místopředseda rakouské Panské sněmovny a generální intendant dvorských divadel

Obnovil v holešovském zámku dřívější hudební a divadelní tradici z doby rottalovské, v jeho divadelním sále hostoval často vídeňský operní nebo činoherní soubor. Poněvadž neměl dědiců, odkázal své panství synovci Rudolfu Kristiánovi (1883 - 1925) z větve uherských říšských hrabat z Vrbnů.

Rudolf Kristián Vilém Wrbna-Kounic 

Rudolf Kristián Vilém Wrbna-Kounic

 Dosáhl na hodnost c. k. komořího a tajného rady u vídeňského dvora. Své postavení v řadách vysoké aristokracie upevnil společensky prestižním sňatkem s princeznou královské krve, Elvírou Bavorskou.

 Princess Elvira of Bavaria (1868–1943).jpg 

Elvíra Bavorská (nar. 1868, Mnichov ) náležela k bavorskému královskému rodu Wittelsbachů. V rodových dějinách Wittelsbachů proslula jako princezna, která se nerovnorodě provdala za „pouhého“ rakouského hraběte s českými kořeny - Rudolfa Kristiána Bruntálského z Vrbna. Po sňatku, již jako hraběnka z Wrbna-Kounic a vzdálená sestřenice císařovny Alžběty (Sisi), žila rušným společenským životem aristokratické vrstvy Rakousko-Uherska a zajímala se zvláště o chov francouzských buldočků.

Rudolf Kristián byl velkým ctitelem houslové hry a komorní hudby, byl  znamenitý houslista a také vlastník sbírky vzácných hudebních nástrojů. V zámku hostovali přední čeští housloví virtuosové (Jar. Kocián aj.). Kromě hudby byli jeho velkou vášní koně. Holešovská stáj anglických plnokrevných klusáků byla proslulá. Byl dvakrát ženat, poprvé s hraběnkou Choryňskou, s níž měl dceru Terezii, provdanou za hraběte Radeckého,

  

podruhé s Elvírou, rozenou princeznou bavorskou z královského rodu Wittelsbachů. S ní měl syny Rudolfa a Alfonse a dceru Isabelu, provdanou za hraběte Esterházyho.

Nákladný způsob života, jemuž byla zvyklá jeho druhá choť, byl příčinou stále vzrůstajícího zadlužení panství. Finančnímu ozdravění neprospělo ani dědictví po hraběti Kounicovi, který se pro nerovný sňatek musel vzdát práva nástupnického fideikomisu (Zůstavitel ve své závěti pověřil určitého dědice a vyjádřil přání, aby přesně popsaný majetek po smrti zůstavitele vyčleněně spravoval a užíval určitým způsobem a aby ho po splnění nějaké podmínky či po nějakém čase v nerozdělené podobě předal další osobě. Vše bylo zpočátku postaveno na osobní důvěře mezi dvěma aktéry.). Poněvadž rod Vrbnů zdědil již dávno předtím po Questenbercích panství jaroměřické, psal se Rudolf Kristián plným titulem říšský hrabě Vrbna - Kounic z Riedberku, Questenberku a Bruntálu.

Zakladatel kaple a jeho manželka jsou zde zachyceni v nadživotní velikosti včetně do detailů provedeného rokokového oblečení.

Více zde: https://cirkevni-pamatky-holesova.webnode.cz/cerna-kaple/

V roce 1910 byl zámek postižen požárem, který zničil střechu a poškodil  místnosti ve druhém patře budovy. Zámek byl rychle provizorně zastřešen, avšak provizorní střechu brzo nahradila dosavadní střecha mansardová, konstruovaná v předešlém tvaru.

Pozemková reforma z roku 1923 znamenala počátek konce holešovského panství. Z rozsáhlých hraběcích velkostatků v Holešově a okolí zbyly jen trosky. Ty už zdědil starší syn Rudolf Vrbna ml. (1925-1936), který ze zbytku kdysi rozsáhlých latifundií odprodával kus po kuse, zejména lesy. Rudolf byl milovníkem koní a několik chovných kusů měl ustájených v zámecké oboře. Za manželku pojal ženu občanského původu Barboru Wiedemannovou, avšak manželství zůstalo bezdětné. 

 Barbora Wrbnová - první portrét z roku 1917, druhý z roku 1933.

Barbora Wiedemannová-Wrbnová v r. 1917 a 1933

 Poslední holešovská hraběnka měla prý smysl pro pořádek a řád. Každý všední den chodila na obchůzky a všechno kontrolovala - v účtárně, v zahradnictví, ve stájích i v hájovně. Tehdy bylo v oboře velké stádo daňků, spousta bažantů a koroptví, rybník byl plný ryb a po jeho hladině plavaly labutě. Na všech obchůzkách ji doprovázel chrt Agil, který ji zbožňoval.

Rudolf ml. zemřel tragicky r. 1936 po úrazu způsobeném jeho koněm. Sám byl pohřben v rodinné hrobce v Černé kapli, která se nachází ve farním kostele. Zámek zdědila manželka Barbora. Ta pak sama na zámku bydlela a byla zámeckou paní až do okupace, kdy zámek zabrali Němci. Barbora zemřela v roce 1962 a byla pochována na městském hřbitově. Tak končí éra pánů a hrabat na Holešově.

Po roce 1989 byl zámek a bývalý majetek Vrbnů navrácen právoplatnému dědici, kterým se stala novodobá zámecká paní Dohnalová ( její matka Vlasta byla nejmladší sestrou Barbory).

zdroj: Holešov jinýma očima, Wikipedie, internet 





Toulky českou minulostí

Tam... v předvánoční Karviné

  Karviná... Odvažuji se tvrdit, že je to málo známé město. Když už  jsem s někým vzdáleným mluvila, tak: "... aha, tam jsou šachty, uh...