Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

neděle 31. ledna 2021

Moje cesta za Venuší



Vidět Věstonickou venuši na vlastní oči je jistě snem každého milovníka historie. Jistě, fotek je všude plno, ale vidět sošku, jejíž tvůrce ji modeloval zhruba před 29 000 lety, je něco nepředstavitelného. Každá památka má své uložení a  VV "bydlí" v Brně.
Moravské zemské muzeum má ve svých sbírkách nemalé kolekce uměleckých předmětů z údobí lovců mamutů (kultura pavlovien) i lovců sobů (kultura magdalénien). Mezi nejvzácnější umělecké poklady z období téměř před 30 000 lety, kdy osídlení Moravy představovalo vrchol kulturního vývoje v rámci celé Evropy, patří mj. i keramická soška ženy „Věstonická venuše”.


Soška ženy je vymodelovaná z hlíny a vypálená. Byla nalezena na Jižní Moravě, v Dolních Věstonicích (odtud přívlastek „věstonická“). Uložena je ve sbírkách Moravského zemského muzea, v Ústavu Anthropos. Výška sošky je 11,5 cm, šířka 4,4 cm a tloušťka 2,8 cm. Venuši nalezl E. Dania, preparátor a technický vedoucí výzkumů Karla Absolona v Dolních Věstonicích, dne 13. 7. 1925, a to v popelišti velkého ohniště. Soška, rozlomená na dva díly, dokumentovala existenci keramiky v paleolitu (starší doba kamenná) a představovala druhý nález paleolitické lidské plastiky ve střední Evropě. Věstonická venuše je nejstarším (asi 29 tisíc let) a současně velmi hodnotným uměleckým předmětem z keramiky na světě. Patří mezi nejvýznamnější umělecká díla lovců starší doby kamenné – paleolitu.

Věstonická venuše byla nalezena v mocné vrstvě popela centrálního ohniště loveckého sídliště. Dva oddělené kusy ležely 10 cm od sebe. V ohništi zřejmě docházelo k záměrnému ničení hodnotných předmětů, jak o tom svědčí nejen velké množství deformovaných zlomků dalších keramických sošek především zvířat, ale také několik set přepálených jader a nástrojů z ceněného importovaného pazourku. Takové obřady jsou známé například od severozápadních indiánů, kteří takto demonstrují svoje postavení a vliv. Věstonická venuše představuje ve světovém měřítku zcela unikátní svědectví kultury a spirituality spojené s šamanistickým výkladem světa tehdejších lovců a sběračů žijících v Evropě a na území Moravy. Pro přesnost jsem zvolila popis MZM.
Soška je vystavována jen při velmi vzácných příležitostech, naposledy v zahraničí v roce 2013 v Londýně u příležitosti výstavy Ice Age art – arrival of the modern mind (Umění doby ledové: Zrození moderní mysli) v Britském muzeu.
Výročí 200 let muzejnictví u nás v roce 2014 představovalo ovšem tak mimořádnou příležitost, že Moravské zemské muzeum unikátní sbírkový předmět vystavilo u nás na třech místech! Vzhledem k tomu, že je Věstonická venuše stále ze dvou kusů a v současné době je zcela nemožné je instalovat do stojánků, bude soška vystavena v otevřené etui, do které byla po svém objevu uložena.
Za perlami našeho muzejnictví vážilo cestu do uvedených měst množství lidí. Možná jste byli mezi nimi. Samozřejmě, že jsem tyto rarity chtěla vidět na vlastní oči a vydala jsem se do Brna. Co bylo vystaveno? Hlava Kelta, Věstonická venuše a meteority z Opavy-Kylešovic. (Samozřejmě, kdo si zakoupil vstupenku, mohl si poté prohlédnout celé muzeum).
Jak se Venuše vystavuje?

„Toto je prázdná trezorová vitrína. Vidíte, že má speciální sklo,“ ťuká ředitel muzea Břetislav Holásek na bezpečnostní trojsklo vitríny, která bude chránit sošku Věstonické venuše. Podle něj jsou tyto trezory v Česku jen tři (proto bylo možno vystavit VV, hlavu Kelta a meteority).

Takto se VV převáží:

Do výstavního prostoru byl z bezpečnostních důvodů vpuštěn omezený počet lidí, samotná prohlídka tří exponátů byla v počtu 7 lidí. Samozřejmě zákaz focení, ale nebyla omezena délka prohlídky, člověk tam mohl být "rozumnou" dobu. Pokud se někdo přiblížil do těsné blízkosti, ozval se alarm. Vypadalo to tak, jak na videu z Olomouce:


O keltské hlavě bude zmínka i v Toulkách.
Tento pán je nálezcem slavné keltské hlavy:

Takto VV zpodobnil malíř pravěku Zdeněk Burian: 
Zdroj: internet, Youtube

sobota 30. ledna 2021

Rozhovor s herečkou Hanou Maciuchovou o rodině, o životě (audio)

Ve věku 75 let zemřela herečka Hana Maciuchová. S rozhlasem ji pojila letitá spolupráce. Byla i čestnou prezidentkou rozhlasového festivalu Prix Bohemia Radio. Poslechněte si poslední rozhovor s Jitkou Novotnou z roku 2019.

Ačkoli se neváhala rozverně označit jako moravská buchta, byla Hana Maciuchová v každém gestu, slově, pohledu i úsměvu noblesní dámou. S Jiřím Adamírou se seznámili během natáčení TV inscenace První radosti.

„A tak jsme se zamilovali. Ale Jiří byl ženatý a já moravská buchta, která si nedovedla představit, že by odvedla muže od rodiny. A taky jsem byla zadaná. Peripetie našeho vztahu byly velmi drastické.“

Adamíra byl navíc o 19 let starší. „Mně nikdy nepřišlo, že by věkový rozdíl byl nějaký problém. On samozřejmě měl větší přehled, nadhled nad věcma. Jak separoval ty, kterým se věnovat, a ty úplně nepodstatné. Zírala jsem, jak padaly pod stůl.“

„Mnoho svých životních situací jsem řešila jeho optikou. Ale zase já jsem byla plná energie a jiných nápadů, takže jsme si velmi přesně konvenovali.“ Co díky Jiřímu Adamírovi ví o lásce? „Že láska je takového druhu, že když tě potom opustí, tak máš intenzivní pocit, že máš vybráno.“

H. Maciuchová přebírá v r. 2010 státní vyznamenání od prezidenta Klause.

pátek 29. ledna 2021

Toulky českou minulostí: 4. schůzka: Od lovců k nejstarším zemědělcům


 Sledujme stopy našich praprapředků, které nám zanechali v průběhu času, abychom pochopili jejich způsob života i umírání, procesy objevů, vývoje řemesel, pěstování plodin a mnohé další skutečnosti, které nás provázejí z daleké minulosti až do současnosti.

Jsme cestovatelé přítmím času. Jsme obdařeni schopností ocitnout se mávnutím proutku kdekoli a kdykoli. Do těchto míst jsme vstoupili nedlouho poté, co tady utichl křik dětí a zpěv žen. Předběhli jsme o mnoho tisíciletí archeology, abychom mohli zřetelněji a naráz uvidět, co oni museli trpělivě shledávat a ještě trpělivěji rekonstruovat z nepatrných stop, které mlýn času přece jen nestihl rozdrtit na prach.

Jsme v pravěku. Přesněji: ve starší době kamenné. Neboli paleolitu. Tak... a protože paleolit je bezkonkurenčně nejdelší doba v celé prehistorii, tak ji pro přehlednost dělíme na tři kusy. Naším kusem... chci říct cílem naší dnešní výpravy je paleolit dočista nejmladší. Nebude tomu však pořád, ale tolik k času, teď už místo děje: Blízká řeka se bude jednou jmenovat Dyje. Vrchy nad ní Pavlovské neboli Pálava. A pravěké Pompeje dostanou jméno Dolní Věstonice.

Tady vše začalo

Právě tady badatelé ve dvacátém století naleznou poklady. Několik tisíc kamenných nástrojů - škrabadla, rydla, nože, pilky, vrtáky. Vynesou na denní světlo přes dva tisíce plastik a jejich zlomků - hlavičky zvířat, portrét lidské hlavy, také sošku otylé ženy, kterou pojmenují Věstonická Venuše. Další nálezy je čekají na jednom z pálavských kopců, také v jeskyni Pekárně na Brněnsku, a pak ještě v Předmostí u Přerova. Morava, ještě přesněji dnešní Haná, ovšem v době ledové, byla stejně jako dnes doširoka otevřenou kotlinou, chráněnou ze severu Jeseníky a na jihu dokořán otevřenou teplým jižním větrům. I touto kotlinou procházela každoročně velká stáda mamutů za novými pastvišti. Byla to jakási dopravní tepna... magistrála, kudy procházely dvakrát do roka nepřehledné zásoby masa. Mamuti taky dali jméno svým lovcům.

Na koňské čelisti, objevené v jeskyni Pekárně, je vyryta scéna předvádějící souboj dvou bizoních samců. Právě se do sebe obořili hlavami, těla i nohy jsou vypjaty nárazem. Opodál čeká třetí bizon. Pustí se do boje s unaveným vítězem. Ta scéna je zobrazena dramaticky, se všemi podrobnostmi, s neobyčejnou živostí a velkou ryteckou zručností. Bojující bizony objevil v srpnu roku 1927 profesor Absolon a jeho nález byl považován za nejvýznamnější objev nejstaršího umění ve střední Evropě... za objev dokonce cennější než je proslulá Věstonická Venuše.

Šedesátá léta vydala svědectví

Čím je ta kresba tak vzácná? Zobrazuje scénu... Děj. A není sama. Byla nalezena i druhá rytina, a to poměrně nedávno, v roce 1963, a zase v Pekárně. Tento vzácný nález má mnoho společného s nálezem z roku 1927 a není vyloučeno, že je zhruba před patnácti tisíci lety vytvořil jeden a týž umělec.

V létě roku 1963 objevili pracovníci brněnského Archeologického ústavu přímo před vchodem do Pekárny ohniště. Takové ohniště pro archeologa znamená asi tolik, co čerstvá stopa pro lovce. U tohoto ohniště leželo uprostřed sobích parohů i žebro koně, rozlomené na dvě části. Když byly očištěny od vrstvy hlíny, vylouplo se podivuhodné kreslené poselství z pravěku: kresba čtyř pasoucích se koní.

Nejsou to koně v nějaké ustrnulém postoji. Jsou v pohybu. Pasou se. Je na nich zřetelně znát i snaha zachytit u nich prudké trhání hlavou a šlehání ohonem. Pečlivě jsou naznačeny oči, chřípí, zřetelnými čarami i vousy na bradě a hlavní obličejové svaly. Kreslíř, který obraz vyryl ostrými a hlubokými rýhami do hladké kosti, ovládal výborně anatomii koňské hlavy. Celou kresbu zarámoval dvojitou klikatkou, aby zdůraznil, že koně patří k sobě, že jde o stádo. Je to klidné stádo, soustředěné na pastvu; zvířata však střídavě zvedají hlavu, aby sledovala okolí. Za chvilku, možná už v příštím okamžiku, k nim může vyletět smrtící zbraň číhajících lovců. To si ostatně tvůrce obrazu přál – proto do boků zvířat naznačil i několik šípů. Jsou to koně živí, ještě živí, ale byli nakresleni proto, aby se z nich stali koně mrtví. Aby přičarovali lovcům podobné stádo, které by se stalo jejich kořistí.

Rytiny a sošky nahrazovaly předvěkým lovcům jeskynní obrazy. Nebyly tak veliké a krásné jako ty z Francie nebo ze Španělska, byly však pro ně výhodnější – daly se přenášet. Lovci je mohli mít pořád u sebe, kdykoli s nimi mohli provádět kouzla a čáry. Sošky zvířat nalezené ve Věstonicích měly třeba úmyslně zurážené hlavy nebo nohy. Věstonický tvůrce je zřejmě nejdřív zhotovil, a pak je poranil, možná úplně rozdrtil, a za určitých kouzel rozhodil kolem sebe tak, aby si přičaroval štěstí v lovu, aby poranil při skutečném lovu skutečná zvířata a tak se jich zmocnil.

Přišla však doba, kdy bylo třeba změnit jídelníček. Mamuti na konci poslední doby ledové vyhynuli, velká stádní zvířata, hlavně sobi, odtáhla k severu. Člověk se začal živit drobnými lesními živočichy, rybami, sbíral plody. Příroda byla vůči člověku štědřejší než za doby ledové, nenutila ho k velkému vypětí sil. Lidé nemusili tak často zápasit o holou existenci jako v drsných časech království věčného ledu. Teď stačilo víceméně pasivně brát, co matička země dávala. A dávala toho dost.

Lidé si opravdu nepřekáželi

Zvěře, ryb, lesních plodin, divokého ovoce bylo dost, obyvatel kontinentu jenom hrstka. Jak velká to byla hrstka? Člověk byl pořád ještě vyloženě vzácným tvorem. Odborníci odhadují, že zhruba před deseti tisíci lety žilo na celé naší planetě asi tak pět milionů lidí (tolik je obyvatel dnešní Slovenské republiky), v nejpříznivějších oblastech činila hustota obyvatelstva o něco víc než půl člověka na kilometr čtvereční. V nepříznivých krajích jich bylo šestkrát až desetkrát méně.


Osídlení Čech a Moravy bylo až do mladší doby kamenné řídké. Pohybovalo se tu snad několik tisíc lovců a sběračů. Přírůstky obyvatelstva byly mizivé, skoro nulové. Samozřejmě – vysoká úmrtnost a pak taky způsob hospodaření, které bylo kořistnické. Vedle těchto důvodů však vězí příčina i v jedné zvláštní skutečnosti, zdánlivě malicherné, zato však překvapivé: Kočovnický způsob života neumožňoval, aby ženy nomádů vychovávaly víc dětí najednou. Matky nemohly na loveckých stezkách nosit několik potomků z toho prostého důvodu, že unesly nanejvýš jednoho. Takže obyvatel jaksi nepřibývalo. Situaci změnil teprve až usedlejší způsob života prvních zemědělců.

Psal se rok 10 000 před Kristem. On se samozřejmě nepsal, nebyl kdo by ho psal, to si jenom pomáháme, abychom věděli, kam jsme až v Toulkách českou minulostí dostali. Dostali jsme do se doby, kdy nám v Evropě skončilo chladno. Jinak: poslední doba ledová. Ty ledové kleště, které svíraly po tisíciletí evropský kontinent, polevily v čelistech. Ledovce ustoupily, zbyly po nich morénové valy, oka jezer, horských ples, a taky tisíce bludných balvanů. Zbyla mokřiska a močály. Na severu Evropy je krajina jakoby převálcovaná. U nás se objevily obrovské, doslova pásma lesních společenství s duby, jilmy a topoly. Dokonce i Krkonoše se zalesnily až do úrovně tisíce dvou set metrů nad mořem. Oteplilo se.

čtvrtek 28. ledna 2021

Poslechněte si oblíbené verše Hany Maciuchové v jejím podání

Po dlouhé, těžké nemoci zemřela herečka Hana Maciuchová (26. ledna 2021). Bylo jí 75 let. 

Poslechněte si, jaké ze svých oblíbených veršů před čase vybrala pro BáSnění.


S herečkou připravila Marina Feltlová.
Natočeno v roce 2019.

ÚDAJE O VYDÁNÍ:

  • JIŘÍ KOLÁŘ: NOVÝ EPIKTET (Mladá fronta, 1968)
    František Hrubín: Malíř a kniha (nepublikováno)

  • Vojtech Mihálik: Prebúdzanie (Mladé letá, 1981)
    Oldřich Mikulášek: Poezie pro dvě řasy (z výboru Ztracený v poezii, Host, 2010)
    Antonín Sova: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy (ze sbírky Ještě jednou se vrátíme..., Československý spisovatel, 1959)

  • Vladimír Holan: básně Mezi, Miluj, Není, Setkání ve zdviži (ze sbírky Bolest, Československý spisovatel, 1965)

  • Jan Skácel: Teiresias čte zprávu o králi Oidipovi, Pláč pro Hekubu (ze sb. Básně II, Blok, Brno, 1996)

  • Kateřina Pokorná: Znám (z almanachu Královny slz a ostružin, van Aspen, s.r.o, 2010)
    Viola Fischerová: Ach lásko (z almanachu Královny slz a ostružin, van Aspen, s.r.o, 2010)

Herečka Hana Maciuchová (1945–2021) pocházela z Olomoucka, narodila se ve Šternberku. Vystudovala pražskou Divadelní fakultu Akademie múzických umění, kde jejími profesory byli Radovan Lukavský, Karel Höger či Libuše Havelková. Od roku 1965 účinkovala v inscenacích Divadla za Branou a od roku 1971 byla v Divadle na Vinohradech. V poslední době vystupovala v Divadle Ungelt, v Divadle v Řeznické, ve Viole a s monodramatem Žena Vlčí mák v divadlech po celé republice.


Proslula svými rolemi v mnoha pohádkách, televizních inscenacích a seriálech, jako jsou Krkonošské pohádky, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Chalupáři, Ulice. Hrála například ve filmech Samotáři, Lucie, postrach ulice, Únos domů, Člověk proti zkáze aj. Byla čtyřnásobnou držitelkou ceny TýTý pro nejlepší herečku a v anketě Českého rozhlasu třikrát získala ocenění Neviditelný herec. Byla též čestnou prezidentkou festivalu Prix Bohemia Radio. V roce 2010 jí byla udělena Medaile Za zásluhy v oblasti kultury.

H. Maciuchová s hereckým kolegou Rudolfem Hrušínským v roce 2010, kdy získali ceny TýTý | Foto: iDNES.cz | Zdroj: Profimedia

Čest její památce! 

středa 27. ledna 2021

Hlas pro tento den: Bažant obecný

Hlas pro tento den je určen zejména milovníkům přírody, jenže to jsme všichni. Nápad se zrodil při návštěvě Muzea Sýpky v Rokytnici v Orlických horách. Mají tam (mimo jiné) v expozici  množství vycpaných ptáků s jejich popisem a dnes je samozřejmostí pustit si i hlas opeřence. 

Začneme u nás rozšířeným ptákem, kterého nejen zná každý, ale mnohý z nás ho ochutnal i na talíři.

foto Naši ptáci 

 

Délka: M 70-90 cm (z toho ocas 35-45 cm),F 55-70 cm (ocas 20-25 cm)
Hmotnost: 1100 g
Vejce(data z ČR):
Výška x šířka:41,5-52,1×33,5-37,8 mm
Hmotnost:24,5-37,9 g

Bažant obecný (Phasianus colchicus). Myslivecky významný, původně asijský druh, který byl v Evropě vysazován už od starověku. Velikosti slepice. Samec je červenohnědý, s tmavou hlavou a červenými políčky ("poušky") kolem očí; velmi nápadný je jeho dlouhý klínovitý ocas. Samice je šedohnědá, s kratším ocasem. Bažanti se téměř stále zdržují na zemi a vzlétají jen za nebezpečí, jejich let je velmi hřmotný. Výskyt v zemědělské krajině. Potrava jak živočišná (hmyz, červi, měkkýši, drobní obratlovci), tak rostlinná (semena, příp. plody pěstovaných i divokých rostlin, mj. 150 druhů plevelů). Polygamní druh, na jednoho samce připadá 6 až 10 samic. Hnízdo je na zemi, samice do něho snáší ve druhé polovině dubna nebo během května obvykle 8 až 16 vajec. Vejce zahřívá a o mláďata, která po vylíhnutí opouštějí hnízdo, pečuje pouze samice. Stálý pták.

Bažant obecný - kohout (foto L. Lukasik)

Slyšeli jsme hlasový projev bažantů, který se dá slyšet při souboji dvou samců, dvou kohoutů v toku. Bažanti tokají v průběhu března, kdy je tento hlasový projev slyšet skoro z každé meze. Ale samozřejmě toto kodrcání a bojový ryk není typický jen pro březen, ale protahuje se i do dalšího období a funguje už potom ne jako výstražný signál, nýbrž jako teritoriální hlas, kdy samec tímto vyjadřuje příslušnost k danému území.

Video Lukáš Pilch

K nám do střední Evropy se bažant dostal asi v 11. století, ale objeven byl již dříve. Již v 5. století př. n. l. jej přivezli staří Řekové z oblasti Kolchidy do Řecka. U nás se od 11. století začíná tradovat bažantnictví a chov bažanta jako takového. Ovšem ne jenom z hlediska myslivosti je tento pták důležitý, protože díky bažantu je naše příroda dostatečně pestrá a dostatečně bohatá.Bažant se dorozumívá mezi svými příslušníky i optickými signály. To znamená, že nastavuje různé části svého těla na odiv. Mnozí jste viděli bažanta právě při kodrcání, kdy stojí na nějaké vyvýšenině, kodrcá, což je hlasový projev, ale přitom se čepýří, svěšuje křídla, roztahuje klínovitý ocas a podobně.

Právě jsme slyšeli hlas, kterým se bažant ozývá, když je vyplašen. Tento hlas můžeme slyšet velmi často. Když bažanta překvapíme na krátkou vzdálenost, prudce vylétne za docela značného lomozu křídel a při tom vydává tento varovný hlas.

Bažant obecný - slepice (foto Lukasz Lukasik)
Bažant patří k druhům polygamním, to znamená, že jeden kohoutek je schopen pojmout více slepiček. V přirozených podmínkách, v Číně, na jednoho kohoutka připadá tři až pět slepiček. V našich podmínkách, kdy se bažanti do přírody vypouštějí z voliér, je to v poměru jeden kohoutek k asi deseti slepičkám. Tento systém je významný především proto, že zajišťuje co nejvyšší možný přírůstek druhu. Všichni víme, že bažant je víceméně pozemní druh, který velice obtížně létá. Má proto velké množství nepřátel a velmi významnou obranou je, že má obrovské množství potomstva. V jednom hnízdě slepička zahřívá někdy až šestnáct vajec. Pokud má tedy jeden samec takových deset slepiček, může mít až sto šedesát vajec za sezónu. Z těchto sto šedesáti vajec může přežít jen několik málo jedinců, úmrtnost je skutečně velká a není to jenom otázka šelem, ale je to především otázka nepříznivého počasí, které zamezuje přístupu k potravě. Potrava, která bývá v době rozmnožování především živočišná, není k dispozici. Malá kuřátka jsou náchylná k promoknutí a k prochladnutí. V případě velkých, klimaticky nepříznivých změn bývá úmrtnost skutečně obrovská. A z tohoto důvodu je polygamní systém nesmírně významný. 

Tok kohoutů probíhá na stálých místech, tokaništích. Kohouti v toku rozestírají peří, krouží kolem slepiček a ozývají se hlasitým, daleko slyšitelným kokrháním, které občas doprovázejí hlučným třepotáním křídel. Rozvášněný tokající kohout pronásleduje na tokaništi hned tu a hned jinou slepičku. Objeví-li se v té chvíli na tokaništi slabší soupeř, odráží ho kohout útokem. Bojovně vyskakuje a za hlasitého volání ho odhání. Někdy soupeře úporně pronásleduje a za pokřiku ho vyprovází i na větší vzdálenost.

autor: Pavel Pelz

úterý 26. ledna 2021

Příběhy slavných značek: Laurin & Klement

Český automobilový průmysl vděčí za svůj vznik a rozkvět dvěma kamarádům, kteří začínali jako opraváři velocipedů v malé pronajaté dílničce na mladoboleslavské periferii. Kdo mohl tušit, že knihkupec a zámečník udělají díru do světa jako hrom?

Václav Klement se narodil 16. října 1868 ve Velvarech. 


Jeho snem byl velociped.  Mít v 80. letech 19. století vlastní velociped bylo něco. I když jeho cena představovala půlroční plat tovaryše, ve všech městech vznikaly cyklistické kluby. Možná by v knihkupectví  i zůstal, kdyby se mu nenaskytla příležitost odejít do Mladé Boleslavi. Bylo mu osmnáct let. Vedl tedy knihkupectví a přitom se ani na chvíli nevzdával svého dětského snu: Jen co mu to gáže dovolí, pořídí si vlastní kolo. Původně se tam staral o úklid a účetnictví, ale Vokoun si ho oblíbil natolik, že mu jako starý mládenec svůj obchod prodal. Na splátky. Klement do toho prodával a opravoval kola a neřešil daně nebo fakt, že na prodej nemá koncesi. Po svatbě manželčiným věnem doplatil dluh za knihkupectví, které se rázem stalo centrem cyklistiky.

Václav Laurin se narodil 27. září 1865 v malé vsi kousek od Turnova. 

Psal se rok 1894. Devětadvacetiletý Václav Laurin si právě vzal domkářovu dceru Emilii Marii Beranovou. Ve stejném roce se oženil i šestadvacetiletý Václav Klement a zároveň začal drandit po Boleslavi na svém drahém kole Germania od drážďanské firmy Seidl und Naumann. Jenže kolo se mu polámalo... Co chvíli mu spadl řetěz z převodníku.


Václav Klement chtěl vadné kolo reklamovat, a tak ho odeslal do Ústí nad Labem do pobočky drážďanské firmy a připojil k němu slušný dopis. Česky. Ředitel pobočky mu ale odpověděl, že firma reklamaci nepřijme, pokud nebude zákazník používat „pro ni srozumitelný jazyk“. Tahle nehoráznost panu Klementovi hnula žlučí! Řekl si, ať jdou ti nafoukaní Němci k šípku, on se bez nich obejde!

A tehdy došlo k osudovému setkání obou Václavů. Laurin byl Klementovi doporučen jako člověk, který to s bicykly umí. Aby ne, když to byl vyučený zámečník a donedávna i spolumajitel dílny na opravu a výrobu jízdníchkol v Turnově.

 



Spojit síly bude lepší!

Sešli se v jedné mladoboleslavské hospůdce a padli si do oka. Oba mysleli na totéž: založit si ve městě výrobu a prodej jízdních kol. Jenže Mladá Boleslav nebyla dost velká, aby se v ní uživili na jednom dvorku dva kohouti. Spojit síly bude lepší. Knihkupec Václav Klement a strojní zámečník Václav Laurin založili původní společnost pro opravy, výrobu a prodej jízdních kol v Mladé Boleslavi v roce 1895. A zrodila se nová obchodní značka: Laurin & Klement. řekli si. A dobře udělali.

Laurin se stal technickým ředitelem a vývoj automobilu nechal už na svých lidech. Když se pak jejich první automobily zase skvěle prodávaly a značka L&K měla jméno už i ve světě, přišlo na řadu rozhodnutí na změnu směrem k akciové společnosti, která přinesla cizí kapitál.

To už měli 600 zaměstnanců a chtěli být největší automobilkou v Rakousku-Uhersku. Během první světové války zařídili, aby se jejich zaměstnancům vyhnuly povinné odvody na frontu. Po válce to ale bylo horší.
Auta se neprodávala a pak ten požár, při kterém jim shořela téměř celá technologie. Nezbylo nic jiného, než sňatek z rozumu, tedy spojení s plzeňskou Škodovkou. Taky tak ztratili vliv na směřování firmy a jejich tituly generálního rady a ředitele byly čistě formální.

Vyráběné vozy od té chvíle nesly název Laurin & Klement – Škoda, a ty později vyvinuté už byly jen Škodovky.

neděle 24. ledna 2021

Audiokniha k Toulkám: Eduard Štorch - Lovci mamutů

V Toulkách českou minulostí právě procházíme obdobím pravěku. K tomu se hodí kniha, kterou možná znáte už z dětských let. Můžete si ji poslechnout. 

Lovci mamutů je název nejznámějšího literárního díla Eduarda Štorcha, které bylo pod tímto názvem vydáno poprvé v roce 1937. Jedná se o historický román, který je zasazen do starší doby kamenné na území českého státu. Popisuje putování pravěké lovecké tlupy od jejich sídla na břehu Dyje u současných Dolních Věstonic  až po Libeň na území Prahy. V díle vystupují skutečné nálezy historických předmětů z doby kamenné, které jsou autorem do děje zakomponovány, čímž spisovatel dosahuje autentičnosti a zároveň čtenáři nabízí i možnost vzdělání. Popisuje zároveň i patriarchální společnost té doby. 

Postavy knihy:
    Kopčem – hlavní hrdina ve věku 10-12 let
    Mamutík – dospělý lovec, který se stane náčelníkem tlupy
    Veverčák – vrstevník a kamarád Kopčema
    Žabka – vrstevnice Kopčema a Veverčáka
    Kukačka - vrstevnice a kamarádka Žabky
    Houžňák – lovec, který se stane náčelníkem, ale pozbude funkce kvůli své zbabělosti
    Huňáč – starší lovec, výborný stopař
    Rváč – statečný, ale krutý a zlomyslný lovec, který by se rád stal náčelníkem
    Zajíc – jeden z lovců, přítel Huňáče
    Sova – mladý lovec, přítel Kopčema a Veverčáka
    Ognoš – mladý lovec, přítel Kopčema, Sovy a Veverčáka
    Ukmas – jeden ze statečných lovců
    Vlčí dráp – jeden z lovců, přítel Mamutíka
    Ďarga – žena Mamutíka, kterou dostal od tlupy, se kterou se spojili poté, co se stal jejím náčelníkem
    Džgan – jeden z lovců
    Niana - matka Kopčema, která ovšem zahynula při lovu bizonů v napůl vyschlé Dyji, protože ji zavalil bizon, kterého lovci ulovili
    Njan - pravděpodobný otec Kopčema a manžel Niany. Když zahynula, uloupil kdesi v cizí tlupě Ščektu. Cizí tlupa na ně ale pak při lovu mamutů zaútočila a Njan byl zabit.
    Kluch - lovec
 

Začátek děje knihy:
Spíše slabší tlupa lovců mamutů sídlí blízko řeky Dyje při jihovýchodním okraji současné České republiky. Při lovu zubrů je zabita Kopčemova matka Niana. Otec Njan vymodeluje její sošku Věstonické venuše. Během hodování tlupa rozšlape studánku a Mamutík ji obloží kameny. Niana je uložena na ohniště, je na ní navršena hlína, přičemž tlupa přijde málem o oheň, který na poslední chvíli zachrání Kopčem. Členové tlupy vyrábí pálené hliněné figurky na motivy prožitých událostí. Kopčem se neustále aktivně snaží lovit menší zvířata, často za pomoci Veverčáka, protože lovci je nechtějí kvůli jejich nízkému věku brát s sebou na lovecké výpravy. Tlupa nemá už delší dobu náčelníka a tato funkce je nabídnuta při rokování tlupy Njanovi, který však oznámí, že nejprve musí získat novou ženu. Uloupí cizí tlupě ženu Ščektu a přitom narazí na mamuty. Tlupa se vypraví na lov, který je však překažen cizí tlupou, ze které pochází Ščekta a která mamutí stádo pronásleduje. Věstonická tlupa se obrátí na chaotický útěk, přičemž se oddělí od zbytků tlupy, které zůstaly v táboře (včetně Njana). Cizí tlupa obsadí tábořiště, zbytky věstonické tlupy pobije a pronásleduje unikající část. Při zběsilém úprku odhodí Škuta uplakané děvčátko, které nalezne a přijme cizí tlupa. Nepřátelský oddíl se vzdá pronásledování.

Audiokniha: Eduard Štorch - Lovci mamutů

Část 1.

Část 2. 
Zdroj: Youtube, internet

pátek 22. ledna 2021

Toulky českou minulostí: 3. schůzka: Člověk cromagnonský

Naši předkové, pravěcí lidé, neměli ani potuchy o stavebnictví. Jejich přirozeným domovem byly jeskyně. Potvrzuje to řada nálezů jeskynních maleb a různých skalních zobrazení. Zanechávali nám vzkaz?

Cro-Magnon. To je jméno jedné malé francouzské obce, ležící v údolí řeky Vesery, v kraji zvaném Dordogne. Tato řeka protéká malebnými skalnatými údolími s četnými jeskyňkami. Ty jeskyně lákaly předvěké lovce, aby se v nich usadili. Přicházeli do nich, nějaký čas v nich žili a pak zase odcházeli, protože čas pobytu i cesty svých putování si neurčovali sami - určovala je stáda stěhující se zvěře. Třeba opustili některé jeskyně i z jiné příčiny - tehdy, když je navštívila smrt...

Tam, kde dřív žili, upravili svým mrtvým nerušené útočiště, a snad aby jim dopřáli klidu, snad ze strachu před nehybnými těly se přestěhovali jinam, do jiné jeskyně. Tak tomu asi bylo, když tlupa lovců pohřbila v jedné malé jeskyňce tři muže, ženu a malé dítě...

Nejznámější kostra patří nejstaršímu muži. Později se mu bude říkat „stařec z Cro-Magnonu“. Ten takzvaný „stařec z jeskyně Cro-Magnon“ ve skutečnosti žádným starcem nebyl, šlo spíš o muže v plné síle. Vysoký, urostlý, měřil asi 185 centimetrů (jak se zjistilo z dlouhých kostí končetin; kostra nesla mohutné svalstvo, postavy byl tedy atletické. Hlavu měl dlouhou a velkou, s krásně vyklenutým čelem.

Jak vlastně vypadal?

Při tak dlouhé lebce bychom čekali i podlouhlý obličej. Ale ten byl nízký a široký. Zato nos měl úzký, dlouhý, pravděpodobně orlí, a brada – ta byla výrazná, silně vysunutá dopředu. Tlupa upravila těm mrtvým hroby, položila jim po bok zbraně, ozdoby z provrtaných zvířecích zubů a z lastur, a nakonec zavalila vchod balvany. Dlouhou dobu nikdo zesnulé nerušil. Teprve po mnoha tisíciletích je našli při stavbě železnice údolím Vesery. Bylo to v roce 1868.

Cromagnonec ale není ve skutečnosti jediným představitelem předvěkých lidí. On je nejspíš zástupcem jedné z nejstarších forem člověka. Kromě něj žila v Evropě i rasa chanceladská na západě a grimaldská na jihu našeho kontinentu. Ti lidé se však lišili od sebe spíš svým zjevem než schopnostmi a vyspělostí své kultury. Cromagnonec používal mnohem dokonalejší zbraně.

Měl dobrá kopí a oštěpy s ostrými kamennými nebo kostěnými hroty. Měl luk a šípy. Měl laso. A měl taky zbraň, které se dnes říká „bolas" – podle obdobného loveckého nástroje jihoamerických Indiánů. Jakýsi provaz s koulemi na obou koncích. Používal dýku. Pazourek dokázal opracovávat neobyčejně zručně a jemně. Z nepatrných úštěpků kamene, z jakýchsi kamenných žiletek, skládal celé dlouhé čepele a vsazoval je do násad z kostí nebo ze dřeva. Z jediného kilogramu pazourku dovedl naštípat snad sto metrů (když se poskládaly vedle sebe) kamenných břitů.

Rozhlédněme se! Ocitli jsme se v Pompejích pravěku... Kráčíme údolím močálovité řeky, před námi šplhá vzhůru nevysoký sprašový svah. Chvíli stoupáme. A jsme na místě. Hledíme na skupinku zvláštních obydlí. Vypadají trochu jako chaty, ale připomínají i stany. Malou osadu obkružuje plot. Je tady taky protáhlý rigol, ve kterém se povalují hromady odpadků a kostí. mamutích kostí... leží jich tu všude obrovské množství. Ze stovek zvířat.

I my máme slavné nálezy

Naši další výpravu za cromagnonci jsme nasměrovali k nám domů. Vydali jsme se na jedno z míst, které obýval. Teče tu řeka Bečva a jmenuje se to tady Předmostí. Město Přerov je přes tu řeku na dohled. Z mnoha překvapení, která v Předmostí na archeology čekala, bude jedno (zřejmě už napořád) obestřeno tajemstvím: Badatelé pronikli pod slupku terénu a v zemině rozeznali nezřetelné obrysy hluboké, rozlehlé jámy. Kolem ní našli zvláštní hrazení, jakési zábradlí z mamutích kostí. A jáma... Ta byla něco na způsob masového hrobu. Z kosterních pozůstatků dvaceti lidí patřilo dvanáct nedospělým jedincům. Odehrála se tu kdysi nějaká hromadná tragédie? Byli tu naši dávní předkové pobiti? A kdo je pohřbil? Nepřítel? Nebo je snad zkosila nějaká prudce nakažlivá choroba? Kdoví. Kdo by věděl, ten už dávno nežije.

Každoročně táhla stáda mamutů svými magistrálami Moravskou branou na jih a pak zas zpátky na sever. Lovci šli po jejich stopách. Techniku kolektivního lovu zvládli zřejmě dokonale. Pozůstatky kostí na proslulé nahromadělině v Předmostí musely patřit nejméně sedmi stům a možná dokonce tisícovce mamutů. Pravda, byli uloveni v průběhu dlouhých let, největší mamutí hřbitov v Evropě je dílem řady loveckých generací, ale to nic nemění na oprávněnosti našeho obdivu k lovcům, kteří bez bázně bojovali s obry pouhými šípy a oštěpy. Ty zbraně sice byly na dobu kamennou dokonalé, ale jejich průraznost byla víc než ostrostí hrotu kamene či kosti dána statečností a silou slabého člověka...

Stranou od sídliště, asi ve vzdálenosti osmdesáti metrů, stojí zajímavá okrouhlá chata... částečně zahloubená do terénu. Podíváme se dovnitř. Ale - kam jsme se to vlastně dostali? Co to je? Nějaký příbytek šamana? Nebo snad náčelnický dům? Dílna? Ta chata je na první pohled rozlehlejší než ostatní. Uvnitř, kolem rozpadlé pece, se z neznámých důvodů válejí nějaké střepy... Zvedneme jeden z nich... Má na sobě zřetelný povlak času, ale - přece jenom poznáváme, že má čísi rukou vepsaný tvar... co navíc: ten úlomek je zřejmě z pálené hlíny. Co by tak mohl představovat? Nohu medvěda? Nebo snad – lidskou? To je divné... těch úlomků je kolem nás na stovky... Možná by se z nich dalo něco složit... Třeba: celá soška.

Tu drobnou plastiku, vysokou necelých 11 centimetrů, objevili v roce 1925 spolupracovníci profesora Karla Absolona. Podobných Venuší (většinou nebyly větší než 15 centimetrů) bylo nalezeno na stovky, od Francie až po Sibiř. Jenomže ta věstonická soška je pozoruhodná tím, že pravěký kumštýř ji uhnětl ze zvláštní modelářské hmoty – ze směsi drcené mamutoviny, hlíny a tuku. Vlastně je to jeden z prvních dokladů pravěké keramiky, ovšem natolik ojedinělý a kuriózní, že mohlo jít o objev náhodný, který pak upadl v zapomenutí.

Kromě těla mužského se předvěcí lidé skoro úzkostlivě vyhýbali zobrazování lidské tváře. Tajemný rituální zákaz překročili jenom málokdy. Jeden ze vzácných dokladů toho, že se tak přece jenom někdy stalo, představuje miniaturní, jenom čtyři a půl centimetru vysoká hlavička, řezaná z mamutoviny. Byla nalezena roku 1936 v Dolních Věstonicích. Dodnes není jasné, jestli jde o portrét ženy nebo muže. Má velice podlouhlý obličej, čelo výrazně vysoké a úzký nos.

Naše představa o cromagnoncích jako o primitivních tvorech je pokřivená. Dopouštíme se křivdy, soudíme-li je pohledem sebevědomých tvorů, kteří se dívají zpět z výšin civilizace 21. století. My prostě nejsme s to se dívat jinak. Ostatně - za co všechno předvěkým lidem vděčíme? Jsme jim zavázáni za objev umění. Jim náleží vynález krejčovského řemesla, protože právě oni začali šít oděv. Převzali jsme umění splétat provazy a tětivy k luku Jejich byla taky probuzená touha zdobit se, a to náhrdelníky, náramky, šperky vůbec. Právě oni začali vyjadřovat svůj vztah k zemřelým obřadnými úkony. Byli prvními tvory na této planetě, kteří záměrně pátrali po svém vlastním smyslu... kteří se pokoušeli odhalit dění v přírodě a ve svých kultech a magických úkonech vlastně formulovali, co si o sobě a vnějším světě mysleli. Měli v sobě cosi velkolepého: Odvahu hledání, nutkavou a krásnou lidskou potřebu pochopit, překročit vlastní rozměry, prozářit myšlenkou, co je temné, zmocnit se i jevů, které nelze nahmatat.

Z hlubin dávnověku až k nám, do 21. století, v jasné ozvěně zaznívají hlasy lidí, o nichž máme sklon tvrdit, že byli pouhými primitivy, divochy. Ale dědictví, které nám odkázali, je mnohem velkolepější, než jsme ochotni připustit...

První Evropané dokument 1 (Youtube)

 

 

Toulky českou minulostí

Na pečení vánočky je znalec pan Maršálek 👍

Dnešní příspěvek je "vánočkový" a záměrně ho dávám dříve, ne těsně před svátky.  Říká se, že vánočka je královnou vánočního pe...