Na dlouhé cesty s lenoškou nebo pohovkou

V tomto příspěvku můžeme poznat slasti i strasti cestovatelů z doby našich pradědečků. Budete překvapeni, jak obsáhlé muselo být cestovní zavazadlo, kdo se totiž chtěl mezi lepší vrstvu cestujících zařadit, patřičný oděv byl k tomu vstupenkou. Poznáte výhody korkového klobouku, ale i nutnost mít pyžamo.

Připravila jsem další zážitky českého cestovatele z přelomu 19.-20. století - Josefa Kořenského. Cestovat do Austrálie bylo obtížnější, chyběly zkušenosti a cesta lodí byla dlouhá. Letadlem letět nemohli, vždyť Louis Blériot přeletěl kanál La Manche až v r. 1909!

 

Mapa Austrálie vydaná v Paříži r. 1894. Austrálie je nejrovnější a nejsušší obydlený kontinent na světě. Název z latinského Terra Australis Incognita („neznámá jižní země“) používali už staří Řekové.

Austrálie byla posledním objeveným kontinentem. Kromě Tasmánie jedinou oblastí vhodnou k osídlení byl jen úzký pruh země na východním pobřeží. I dnes je to oblast s nejvyšší hustotou obyvatel. Na nejsevernějším cípu Austrálie se rozkládaly horké a vlhké tropy, na západním pobřeží ležela rozlehlá plocha vyprahlé a nehostinné země.

Holanďané dosáhli australských břehů na začátku 17. stol., hledali zde zlato a koření. Našli však nehostinnou zemi, a tak se rychle vrátili. Po více než 150 letech se Evropané dostali na východní pobřeží, kde začala kolonizace Austrálie. Dvě výpravy tam podnikl Abel Tasman, další zprávy byly od piráta Williama Dampiera a stále nedocházelo ke kolonizaci Nového Holandska. 

Nové Holandsko je historický název pro dnešní Austrálii. Až britský kartograf a mořeplavec Matthew Flinders roku 1804 doporučil používání názvu Austrálie místo termínu Nové Holandsko.

 

Abel Janszoon Tasman byl nizozemský obchodník a mořeplavec, v roce 1642 objevil Nový Zéland a ostrov, který je od roku 1855 zván Tasmánie. (zdroj Wikipedie)

Všechno změnil objev zlata v polovině 19. století. V několika měsících vstoupilo na pevninu více přistěhovalců než za celé století. V letech 1851-61 přišlo na 700 tisíc lidí! Zlatá horečka zahájila obsazování dosud neobydlených oblastí, současně začalo probíhat osídlování. 

Cestovatel Josef Kořenský přijel do Austrálie právě v době, kdy se schylovalo k referendu, ve kterém se mělo po vzoru Kanady rozhodnout o spojení australských kolonií ve federaci - Commonwealth of Australia. Většinou občanů byla přijata a 1. 1. 1901 vznikl nový národ, přesto zůstalo mnoho politických a kulturních vazeb na Británii.

Kořenský musel pamatovat i na společenskou stránku své cesty. Bylo nutné vzít do cestovního vaku nezbytný oblek plesový, který byl "vstupenkou" do všech salonů, k obleku pak sklapovací klobouk a lehké lakýrky s černou stuhou uprostřed, aby se mohl účastnit večerních hodů a mohl se nechat pozvat k slavnostem na dvorech východních knížat, což byli pasažéři kajut 1. třídy. 

 

Skládací cylindr (klak) aneb sklapovací klobouk.

Popisoval, že samotní Holanďané zvyklí pohybovat se po palubě skoro po celý den v nedbalkách, udělají během společné večeře výjimku a objevují se u tabule jen v salonním oděvu francouzském. 

Ti, kdož se parádnímu úboru vyhýbají a nechtějí se často převlékat, raději se z těchto důvodů vyhýbají kajutám první třídy a pochvalují si volnější a sousedský způsob života ve třídě druhé. 

 

Muž v obleku s cylindrem v ruce. (zdroj Wikipedie)

  

Zámořský parník Normandie

Do šatníku cestovních zavazadel je třeba již doma přibalit několik úborů tropického oděvu - bílého jak padlý sníh, aby byl po ruce při plavbě horkým podnebím, palčivými kraji moře Rudého a Arabského a vlhkou atmosférou nebe Indického.
Lehké střevíce z bílého plátna a korkový širák s šedým povlakem doplní výbavu tropického šatu. Běžný čtenář blogu takovou informaci přejde nebo se tomu pousměje. Ale! Korkový širák je vynikající pokrývka hlavy pro horké tropické klima. Korek je lehký, přírodní a prodyšný materiál, který poskytuje optimální ochranu před sluncem a výborně izoluje proti horku. Možná by se i v letošním horkém létě hodil. 😎 Zakoupení lehkého korkového klobouku s dvojnásobnou střechou proti slunečnímu úpalu pan Kořenský plánoval až v některém přístavu egyptském. Už věděl, že prodejní ceny takového zboží jsou tam mnohem nižší než v obchodech janovských nebo neapolských. 

 

 

Ukázka současného korkového klobouku z portugalského korku. Korek je získáván z kůry korkových dubů každých 9 let, aniž by došlo k poškození stromu. (zdroj prehozydeky.cz)

 

Pan Kořenský píše o pyžamu: "Nezapomeneme ani na dva kusy prádla k promenádě jitřní a zvané obyčejně pyjama. Prostičký ten šat, obyčejně vzorkovaný a beze vší podšívky, skládá se z lehké kazajky zapínací a spodků se širokými nohavicemi, v pase převázané šňůrou se dvěma střapci."  

První pyžamo do Evropy dorazilo spolu s kolonizátory z Indie až koncem 19. století. V Orientu se tento spací oděv nosil celodenně. Do konce 19. století lidé většinou spali ve spodním prádle.

 

Pan Kořenský si všímá, že "pyjamu oblékají na sebe páni po jitřní lázni a procházejí se naboso po promenádní palubě až do té doby, nežli zazní lahodné zvuky gongu, oznamující blízkou snídani."

"K cestě tak daleké nebudeme na lodi postrádati zajisté své vlastní sesle, ať již skládací a zhotovené z pevné plachtoviny nebo upletené ze španělského rákosu či vlastně ratanu." Sesle je zastaralý výraz pro židli nebo sedačku, často označuje pohodlnější či čalouněnou verzi sedacího nábytku.

Mnozí z pasažérů dávají přednost ratanové lenošce, jiní opatřují se dokonce ještě pohodlnější ratanovou pohovkou.
Nábytek toho druhu vleče s sebou zámořský pasažér jako hlemýžď svou ulitu a označuje ji svým jménem nebo začátečními písmeny. Jiný upevňuje na sesli svou navštívenku a hájí tak zjevné právo svého majetku.
Za vlahých nocí upravuje se ratanová lenoška ve vzdušné lůžko. Mnozí z pasažérů trápeni vedrem opouštějí dusné kabiny, utíkají se uprostřed palčivé noci zchladit na palubu a přespávají tropické noci na čerstvém povětří, nejsou-li z paluby vypuzeni notným lijákem.
Také na zakoupení sesle zbude chvíle v některém přístavu italském, z něhož míním nastoupiti plavbu. Ostatně lze si zabezpečiti důležitou tu cestovní rekvizitu za poplatek asi sedmi korun již u ředitelství nebo jednatelství paroplavební společnosti. Takovéto vydání se určitě vyplatí! Vlastní sesle jest pravým dobrodiním za dlouhé plavby ke břehům australským. "Za poutavé četby plynou v ní blažení dnové volnosti jako okamžiky."

Hotových peněz budeme míti při sobě jen tolik, kolik bude přibližně potřeba do místa, v němž je banka uvedená v tištěném seznamu.
Akreditivy zprostředkují i naše banky - např. Živnostenská a vydávají je po složení jistiny zároveň s tištěným soupisem.
Akreditiva zní na jméno jejího majitele s platností do lhůty uvedené na poukázce.
Úvěrní poukázky do zámořských krajů vydávají obyčejně prostřednictvím našich bank světové banky francouzské, anglické aj.
Tištěný soupis bank zastoupených ve všech dílech světa a na všech důležitých ostrovech, udává kromě bankovního sídla také jméno peněžního ústavu, v němž lze vyzvednout sumu peněz právě potřebnou. Pro jistotu, pokud je to v daném místě možné, je uvedeno i několik různých bank.

 

  

Před odjezdem pan Kořenský zajistil, aby mu mohly docházet časopisy i dopisy také do krajů našich protinožců. "Kdo by mi chtěl poslati dopis nebo noviny, nechť je adresuje z Čech v době:"

 

Noviny nechť se zasílají válečkovitě stočené, bez insertních listů.

Pokračování

Cestovatelské přípravy do zemí protinožců

Letní měsíce lákají k cestování a tak v příspěvku můžeme porovnat současné vymoženosti s těmi, které cestovateli poskytoval konec 19. století.

Josef Kořenský uskutečnil svou první zahraniční cestu v roce 1878, projel Německo, Francii a Anglii. Své cestovatelské schopnosti si prověřil v Evropě. Podniknout 27 expedic na přelomu 19.- 20. století bez chytrých telefonů, GPS, překladačů... dnes neuvěřitelné. Ani letecká doprava nepřipadala v úvahu. Vždyť Louis Blériot, francouzský vynálezce a letecký konstruktér, teprve v roce 1909 uskutečnil první let přes kanál La Manche! Kořenský se mohl spoléhat hlavně na paroplavbu, tedy na parníky, následně pak na železnice.

Máme možnost sledovat, jak před 125 lety fungovala pošta a co cestovateli doručovala. Bez internetu to byla jediná možnost. A ono to šlo!!! Příprava byla časově náročná, plynuly týdny a měsíce, minul rok a pošta mu doručovala stále nové zprávy o zemích, které chtěl na své pouti navštívit. Posílal žádosti všem zástupcům autralských osad do Londýna, vyřizovali je tam generální agenti obratem pošty a k listům připojovali i balíky informačních tiskopisů, všelijakých ročenek a map. 

Z cestovních kanceláří Kořenskému docházely prospekty, dostával je také od paroplavebních společností německých, holandských, britských, australských, novozélandských a žaponských, byly tam užitečné rozvrhy plavebních spojů i plány lodí. Pro představu:

 

   

Havola patřila k nejmodernějším a nejrychlejším lodím, kterými lodní společnost Severoněmecký Lloyd disponovala. Tato společnost, která byla založena roku 1857 v Brémách, udržovala v roce 1895 se svými 78 parníky spojení nejen mezi evropskými zeměmi a Spojenými státy, ale i s přístavy v Jižní Americe, Východní Asii a Austrálii.  

Obrázek: Paroloď "Havola" dole a srovnání s jinými plavidly: nahoře zleva 1. Vltavský parník "Císař František Josef I.", 2. Kolumbova loď "Santa Maria", 3. Parník "Pramen".

 

Plán lodi "Královna Luisa": Arabské číslice znamenají kabiny, písmena A, B lůžka dolní a horní, C, D lůžka pohovková, + polokabiny pro jednoho pasažéra, K, B dětské postýlky.

Je obdivuhodné, jak se ve své době obracel na ředitelství drah ve Viktorii nebo Novém Jižním Walesu, Queenslandu, Jižní Austráli, Tasmanii, na Novém Zélandu a Jávě, od nich pak dostával jízdní řády železniční, knihy popisující přírodní krásy a půvaby jednotlivých tratí slovem i obrazem. 

Psát o australské železnici je na samostatný článek, tak jen to, že v roce 1831 je uvedena do provozu nejstarší železniční trať v Austrálii v Newcastlu (Nový Jižní Wales) k provozu uhelného dolu. Vozíky byly poháněny parními stroji, lidskou silou a gravitací. 

 

Převoz uhlí souvisí s počátky železnice v Novém Jižním Walesu v 19. století/ Public Domain

Kořenský se rok před cestou do Austrálie dozvěděl, kam do vnitrozemí vedou železnice, jak daleko jsou cíle jeho výletů, kolik se platí za dopravu. Důležité bylo vědět, kde se na trase může ubytovat, po kterých řekách plují parníky, po kterých jen čluny atd. 

 

 

První australská železniční trať v Melbourne / Public Domain

S domácími poměry australských států seznamovaly Kořenského tamější časopisy, předplatil si je v londýnském zastupitelství. V knize uvádí adelaidský "The South Australian Register", melbournský deník "The Argus" a týdeník "The Australasian". 

Uvědomoval si, že se tam musí domluvit a žádné překladače neexistovaly! Kupoval si slovníčky a "konversační knihy příruční", které už tehdy lákaly heslem "snadno a rychle" a zasvěcovaly ho do řeči maorské a malajské, nezbytné na cestách i po odlehlejších krajích. Nejnovějších a dostupných cestopisů ze zemí protinožců bylo tehdy málo a mohly být nespolehlivé. 

Používal zejména anglické prameny a úřední zprávy jednotlivých kolonií, které byly vydávány podle vzoru mateřské Británie. 

 

Kořenský myslel i na to, aby v dalekých zemích představil svoji domovinu, proto vložil mezi příruční cestovní knihy také "Písně Bechyňské" a Malátovy "Vzpomínky na Prahu". Vztah k hudbě získal ve škole v Krnsku, to v něm vypěstovali učitelé a hudbu Kořenský miloval do konce života. Od školních let hrál výtečně na klavír, housle a violoncello. Využil i své dovednosti z varhanické školy.

Vzal na cestu kolem světa své housle a skladby houslové, na ukázku jsem vybrala lidovou píseň U Bechyně na kopečku. 

 

  

Cestovatel rád vzpomínal na chvíle při večerních hudebních produkcích za dlouhé plavby k břehům Austrálie, dokonce za pobytu v blahovičníkových australských pralesích, ale také v salonech novozélandských korábů za plavby Jižním mořem (mapka).

Byl překvapen, jak se posledním australským černochům líbila píseň "Už já více po Bechyni cestu šlapat nebudu..."

 

Pokračování

Co lákalo cestovatele k protinožcům?

Víte, kdo jsou protinožci? 🙇

Jako protinožci (též antipodi) jsou označováni obyvatelé na protilehlých stranách zeměkoule (s opačnou zeměpisnou šířkou a zeměpisnou délkou rozdílnou o 180°). Dvě protilehlá místa mají opačné denní časy – např. v poledne na jednom místě je na opačné straně Země půlnoc; a opačná roční období - u nás léto, tam je zima. V Evropě se za protinožce vesměs označují Australané nebo Novozélanďané. (Wikipedie)

Už jsem představila českého cestovatele Josefa Kořenského. (rozklikněte) Z jeho knihy dnes vybírám "Co mě lákalo do zemí našich protinožců". Kniha z r. 1902 mě zaujala i proto, že v jeho době mnohé poznatky byly nové. 😊 

 

Vyobrazení jsou z knihy Josefa Kořenského.

"Již pouhé pomyšlení, že v dálce 20 000 kilometrů od nás spatříme země protinožců, nám připadá jako sen díky úžasným přírodním zvláštnostem. Žhavé slunce tam praží, když u nás vše svírá krutý mráz! Svět našich protinožců je vskutku podivuhodný. Copak není podivné, že tam sluneční kotouč neputuje po nebi jižním, ale po obloze severní? 😉 Že tam jižní vítr je studený a severní teplý a kolikrát tak palčivý jako vzduch z rozžhavené pece? Že tam rtuť v tlakoměru stoupá za větru jižního a padá za větrů severních? Copak není divné, že na jižní polokouli žijí ještě tvorové, vyskytující se v jiných světadílech již jenom jako zkameněliny?

 

Kdo by se nepodivil, že skoro všichni tamější savci přechovávají mláďata ve zvláštních kapsách břišních po několik měsíců, a že i největší autralští savci rodí mláďata veliká jako malíček? Koho by nezarazilo, kdyby tam spatřil savce, jenž má zobák jako kachna a je napůl vydra a napůl pták? Neměli by zastánci učení Darwinova jásat, že mají konečně v rukou hmatatelný důkaz svého tvrzení o postupném vývoji organismů?

 

Soužití tříoké ještěrky Hatérie novozélandské (Hatteria punctata) s buřňákem (Aestrelata Cooki).

Co je tam savců s podivuhodným vakem, např. mladému vlkovi podobný psohlavec, zvaný pro svou krvežíznivost tasmánským tygrem. Vačnatý medvídek, vačnatý rejsek, vačnaté myši s ohonem jako peříčko, vačnaté veverky, vačnatí klokani. 

Jak se nemá člověk divit, doví-li se, že kraje vzdálených protinožců nemají žádného původního kopytnatce? Že tam lesům a polím schází chutná zvěř nízká i vysoká, že kolonisté si z nasazených králíků a zajíců vychovali největší škůdce polního hospodářství?

 

  

Náklad králíků k přípravě konzerv. 

Kůň tam byl přivezen, a vyvinul své přednosti v nové vlasti. Také brav splácí vděčně námahu věnovanou k jeho zdomácnění a vede přistěhovalce dále do australského vnitrozemí. Bez vepřů byly by zůstaly mnohé kraje posud zemí tajemnou a vypadaly by do dneška jako poušť, jež tam do nedávna bývala.

Ale zakládáním artéských studní a umělým zavodňováním země kdysi vyprahlé položil se základ k výnosnému pastýřskému zaměstnání. Přibývá ovčáckých stanic a vnitrozemí australského kontinentu nehrozí již cestovatelům hladem, záhubou a bídnou smrtí. Velká artézská pánev v Austrálii je největší na světě a obsahuje přes 3 000 přírodních studní. Pusťte si krátké video - ZDE.)

Pro anglicky hovořící čtenáře je toto video:

 

 

"Kdo by se byl před padesáti lety nadál, že kraje našich protinožců, kdysi jen neblahé země pro odsouzence a trestance, budou zásobovat Evropu masem, připravovaným k vývozu v četných závodech!

Kdo také někdy slyšel, že jsou země s labutěmi nikoli bílými, ale černými jako krkavci? Jak neměli holandští plavci nazvat tohoto podivuhodného opeřence "avis rara" (vzácný pták)?"

 

Labuť černá (Cygnus atratus) - rozšíření v Austrálii. Je na vlajce Západní Austrálie. 

 

Kdo tehdy viděl, že jsou pevniny, kde jazýček ptáků začíná něžnou štětičkou k vystírání medové šťávy, vypadá to jak zdrobnělé košťátko?
Že jsou pralesy, hostící ptáky břichomluvce, kteří mají chvost jako lyra a umějí štěkat, plakat jako děti a skřehotat jako žáby? Je to lyrochvost nádherný (Menura novaehollandiae). Tento australský pták je nejlepší přírodní imitátor na světě. Tohle video stojí za to vidět, je to v angličtině. 

 

 

Šestnáct per tvoří většinou stříbrná vlákna, která připomínají závoj a dvě stříbrná pera. Jejich efektní vějířovitě roztažený ocas vypadá jako lyra, podle níž ptáci dostali své jméno.

 

Na jižní polokouli žijí opeřenci, kteří snášejí vejce do teplého popela tamější živé sopky, aniž se dále starají o kuřátko. Že tam jsou ještěři skákající po zadních nohách jako klokani a vykrášleni mohutným nákrčníkem jako rytíři dávnověku?

 

 

Chlamydosaurus kingii, známý také jako agama límcová, je denní ještěr, který obývá savanu s blahovičníky, suché sklerofytní lesy, parky a venkovské zahrady.

 

Je to div divoucí, že žijí u protinožců savci, kteří snášejí vejce? Jak neměl se divit přírodozpytec z povolání, když slyšel poprvé, že byla v Austrálii objevena ryba mající jako dýchací ústrojí nejen žábra, ale pro všecky případy zápasu životního také plíce? Jedná se o bahníka australského (Neoceratodus forsteri). 

 "Dvojdyšné ryby, fascinující stvoření stojící na pomezí dvou světů, nám připomínají, že evoluce je plná překvapení a zdánlivě nemožné je často začátkem něčeho úžasného."

  

Mořské korálové dno za odlivu. 

Pokračování 

Přednáška v ZOO: Ptačí migrace - přírodní zázrak

Zoologická zahrada a botanický park Ostrava je svou rozlohou druhou největší zoo v republice. Jsme jejími pravidelnými návštěvníky a nejsou to jen procházky kolem zvířat. Je to i botanický park a když kvetou pěnišníky, je to magnet pro lidi. Pro školy se tam konají soutěže, pro veřejnost zoo pořádá přednášky a na jednu z nich vás pozvu. Týká se ptačí migrace.

 

Ptáci nejsou jediným druhem, který u nás migruje. Připomenu druh, u kterého to tak známé není - motýly. Zajímavé jsou tahy baboček bodlákových, které sem migrují až ze sev. Afriky. Při migraci se mohou dostat například až na sever do Skandinávie, Skotska či na Island. Babočka dokáže letět i ve výškách 2000 m n. m. Při migraci ze Skandinávie do Afriky urazí tisíce kilometrů. 

 

 

Vanessa cardui - babočka bodláková.

Nejdříve k historii poznání ptačí migrace. O ptačí migraci se zmiňuje Homér v 8. stol. př. n. l., který píše, že "šiky vojáků připomínaly táhnoucí jeřáby". Ve Starém zákoně v knize Jeremiáš se píše o příletu vlaštovek, jeřábů a hrdliček. Pro nás je nejdůležitější Aristoteles (384-322 př. n. l.). Žák Platónův byl vynikajícím znalcem, který se zabýval i biologií a ptačí migrací.

 

 

   

Aristoteles (busta v Louvru) ve svém díle Historia Animalium popsal, jakou mají ptáci životnost, jak migrují, pelichá jim peří a kladou vejce.

U ptačí migrace měl tři teorie - že ptáci migrují nebo transmutují, to znamená, že se na zimu mění v jiné druhy, nebo na zimu hibernují, tj. že se na zimu schovávají do dutin stromů, do jeskyní, do bahna. Hibernace je ve volném překladu zimní spánek. Známe ho u spousty zvířat, pomáhá jim přežít tuhou zimu. Aristoteles migraci zavrhl jako bizarní. A všichni jeho žáci následně na další 2 tisíce let přepisovali z knihy do knihy tu jeho teorii hibernace. Oni prostě viděli velké hejno vlaštovek, jak večer zapadne do rákosu. Ráno, když to šli zkontrolovat, tak vlaštovky nebyly nikde, z toho odvodili, že zimují v tom bahně. Tomu lidé opravdu věřili až do raného středověku. 

V 17. stol. novoanglický učenec Charles Morton sice popsal, že ptáci reagují na změny v okolním prostředí, navrhl však, že odlétají na Měsíc. Existují fotografie, které zachycují obrovská hejna hus, jeřábů atd. s pozadím Měsíce a tak lidé věřili, že ptáci mohou odlétat na Měsíc! 

 

 

Až v r. 1878 americký ornitolog Elliot Coues napsal, že on sám to neviděl, ani nezná nikoho, kdo by viděl ptáky zimovat v bahně nebo na Měsíci. Podobné mylné představy existovaly pokud jde o chov husy bernešky. Jejich hnízda nebyla vidět a tak lidé snadno uvěřili, že berneška vznikla tím, že vyrostla transformací z mušle Pollicipes cornucopia. 

 

 

Elliot Coues byl americký ornitolog, vojenský chirurg a spisovatel. 

 

Další poznatek byl z roku 1822, kdy byl v sev. Německu odchycen čáp s 80 cm dlouhým šípem v krku. Dodnes je tento čáp uchován ve sbírkách univerzity v Rostocku. Už tehdy národopisci poznali, že tento šíp byl vyroben v Africe, protože je ze dřeva stromu, který roste v Africe.  

Později ornitologové zdokumentovali ještě další čápy i jiné ptáky se zbytky šípů v těle. Celkově jde o zhruba dvě desítky takových případů. Každý z nich opět potvrdil, že zasažený pták skutečně zimoval na dalekém jihu. Bylo pozorováno i několik ledňáčků a čápů s úlomky zbraní nejen z afrických, ale i arabských zemí.

 

 

V r. 1890 se Dán H. Ch. Mortensen rozhodl, že okroužkuje špačky. R. 1899 okroužkoval 165 špačků, v dalším roce pak 410 špačků. Získal dvě zpětná hlášení z Norska a Holandska. Pak už to šlo rychle. První kroužkovací stanice vznikla na Kurské kose r. 1901, mezi lety 1908-31 mělo již 11 států v Evropě své kroužkovací stanice. První vědeckou kroužkovací institucí v Čechách byla od roku 1913 stanice Lotos v Liběchově, která se stala uznávanou institucí evropské ornitologie.

Dnes existují stanice skoro ve všech státech Evropy, každoročně se okroužkuje odhadem asi 800 tisíc ptáků. Počet zpětných hlášení se značně liší u jednotlivých řádů ptáků. 

 

 

Pan přednášející kroužkoval mláďata, na snímku krahulčí mláďata a celkově okroužkoval 153 krahulčat. Jinak se ptáci chytají do sklopek, které jsou pro ptáky bezpečné, dá se tam návnada a touto metodou se dá okroužkovat i několik desítek ptáků denně.

V dnešní době se větším ptákům, jako rackům, čápům bílým, černým, jeřábům, orlům, sokolům atd. dávají kroužky odčítací. Výhoda je v tom, že jsou vysoké, mají velká písmena, odlišují se barvou i typem písma a těmi kombinacemi čísel. Dobrým dalekohledem se dá na vzdálenost 0,5 km odečíst, o jakého ptáka se jedná a nemusí se ten pták chytat. Naši ornitologové jsou špičkoví v tom, že takto označili množství černých čápů. Nejvíce takových čápů se zjistilo na průtahu do zimovišť hlavně nad Izraelem, Izraelci jsou velcí ornitologové, odečetli množství černých čápů a výsledky poslali nám do republiky.

 

Při studiu migrace jsou důležité vysílačky - satelitní a rádiové, které dosahují přesných výsledků. Všichni orli skalní, kteří byli v České republice vypuštěni do přírody, dostali buď rádiovou nebo satelitní vysílačku, někdy kombinovanou a jsou s tím dobré zkušenosti. 

 

 

Geolokátory jsou ultralehká zařízení, váží např. 1 gram, proto se dávají malým ptákům, získávají v pravidelných intervalech data o intenzitě osvětlení - jaké je postavení slunce a jak vysoko je na obzoru. Dají se z nich vyvodit zeměpisné souřadnice. Nevýhodou je to, že pro stažení dat je nutné tyto ptáky znovu chytit. Nevýhodou jsou také velké rozptyly vzdáleností, plus minus 150 km u zem. šířky a 200 km u zem. délky. Ovšem u ptáků, kteří létají do afrických zimovišť to naprosto jako informace stačí, z toho lze poznat, jestli letí dále pod rovník nebo do východní či severní Afriky. Je to vynikající metoda. Jen je třeba pro odečet výsledků ty ptáky znovu odchytit. 

 

Jak vzniklo migrační chování? Jsou tři migrační teorie. Původní teorie byly takové, že se kdysi střídaly doby ledové a meziledové a ti ptáci obývali původně ty naše severní oblasti. Při nedostatku potravy byli nuceni přesunout se jižněji a pak se mohli vracet. 

Ovšem druhá teorie je opačná, že právě ptáci původně vznikli v těchto jižních oblastech a z důvodu vnitrodruhové konkurence (přemnožení) byli nuceni se stáhnout na sever a z důvodu nedostatku potravy se vracet zpátky na jih. 

Třetí teorie říká, že ptáci měli široký areál a ten se postupně rozšiřoval. Ze stálého areálu druhu, který se postupně rozšiřuje, se část populace přesouvá do oblasti se sezónně variabilními zdroji a tím jsou nuceny migrovat na zimu zpět - jako příklad šíření zvonohlíka zahradního v posledních 200 letech nebo šíření hrdličky zahradní v posledních 100 letech.

 

Příběh rozšíření hrdličky zahradní je jedním z nejpozoruhodnějších příkladů rychlé expanze ptačího druhu v historii ornitologie. 

 

Hrdlička (Streptopelia decaocto) pochází ze středního východu a postupně se rozšiřovala do celé Evropy. Nyní už netáhne, přesunula se do oblastí, kde jí to vyhovovalo. Takže naše hrdličky jsou původně stěhovavé, ale jenom jednou, už jsou tady trvale. První výskyt byl v Česku zaznamenán v roce 1942 v Brně, do roku 1955 obsadila území celé republiky.

Během 20. století se začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900–1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po Ural v Rusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt.

 

 

 

Velmi zajímavé je to, že pták ví, kde má letět a kdy má letět a tím se budeme zabývat příště, to se týká orientace a navigace. 

 

Místo, kde se Paříž baví

Podíváme se do Francie, na malebný kopec Montmartre v Paříži, což v překladu znamená Hora mučedníků. Název rozvádět nebudu, spíše to, že je to malebná čtvrť umělců, tam návštěvník vidí skoro na každém kroku a rádi vás tam za poplatek namalují! Někdo tvrdí, že je to nejromantičtější místo v Paříži. Bohémská čtvrť to určitě je, podle mého názoru víc než ta romantika. 😉 Mnozí jste světoběžníci a tak věřím, že jste tam také byli. Kopec je to dost příkrý, osobně jsem tam šla třikrát. Mohla jsem vyjet lanovkou nebo metrem, ale pěšky více nasáváte tu atmosféru a také mě baví pozorovat lidi, jejich reakce. 

Zaujala mě, samozřejmě, česká stopa na Montmartru. Za ní musíme na hřbitov, který je i místem posledního odpočinku  slavných umělců. Pohřbeni tu jsou spisovatelé Alexandre Dumas a Émile Zola, malíř a sochař Edgar Degas, skladatelé Hector Berlioz a Jaques Offenbach, ale také český malíř Václav Brožík - ano ten, který se podílel na výzdobě Národního divadla. Věděli jste to?

Hrobka Václava Brožíka je na hřbitově Montmartre, protože velkou část života strávil ve Francii. Dožil se jen 50ti let, maloval až 12 hodin denně a byl prý zcela vyčerpán. Vdova Hermína se synem Václavem tam byli také pohřbeni. (zdroj Wikipedie)

 

 

Ukázka Brožíkova díla: Portrét Pařížanky, olej na plátně.

Nyní se zaměřím na dva mlýny holandského typu, které se nazývají Moulin de la Galette, poslední dva mlýny, které se zachovaly na nejznámějším kopci v Paříži. 

Dříve toto místo bylo zázemím města, byly tu řemeslnické dílny, právě tady se mlela mouka, vyrábělo víno a textil. Ani nepřekvapí, že tady byly výrobky za nejnižší ceny, ale do města musely přes hradby, tím prošly proclením a ceny hned několikanásobně naskočily! Pařížané sem přicházeli na pikniky a kochat se venkovskou atmosférou. 

To, že tu byly hradby, souvisí i s obranou města a válečnými událostmi v dávné minulosti, ale tohle vynechávám.

 

 

Foto ze stránek restaurace na Montmartru. 

Těžko si představit, že na Montmartru byly v 17.-18. století desítky mlýnů, rozhodně na kopci víc foukal vítr. Mlýny sloužily k drcení nejrůznějších plodů, nejčastěji k mletí obilí nebo pohanky, ale jsme ve Francii, proto se tu lisovaly i vinné hrozny. Zachovaly se dva mlýny, jeden z r. 1622 se jmenuje Blute-fin, ten sloužil k přesívání. Druhý mlýn pochází z r. 1717 a nese jméno Radet. Dohromady se této dvojici mlýnů začalo říkat Moulin de la Galette. 

Co znamená slovo galette? Je to v překladu slaná placka, která pocházela původně z Bretaně a stala se národním jídlem. Je z pohankové mouky a tím vhodná i pro bezlepkovou dietu. Je to příklad, jak se z jídla chudiny stala placka vyhlášenou specialitou. 👌

Slané placky pak začali různě plnit, např. plody moře, langustami, tuňákem, lososem se zakysanou smetanou, jehněčím nebo hovězím masem a celkový efekt dotváří vajíčko na způsob volského oka. Třeba si "galettku" zkusíte udělat doma, na netu jsou recepty:

Připomínán je mlynář Nicolas Debray, který po odkoupení obou mlýnů začal ve velkém vyrábět pohankovou mouku a prodával tyto slané placky jako galette, vždy k tomu podával sklenici mléka.

Mlynářův syn Pierre Debray už na to šel jinak, chtěl vydělat. Vzal provoz mlýnů do vlastních rukou a ve 30. letech 19. století rozhodl mléko vyměnit za víno a z prostoru u mlýna vybudoval tančírnu, která tehdy byla první na tomto území. Podívejte se, jak se tam návštěvníci hezky odvázali.

Později vznikaly další podniky podle tohoto vzoru. Moulin de la Galette patřil k nejnavštěvovanějším, i když Montmartre byl od města oddělen hradbami. Pařížané z centra si nechtěli ujít zábavu a trmáceli se do kopce tak, jako dnes turisté. Častými hosty tu byli známí malíři -  Renoir, Degas, Van Gogh, Toulouse-Lautrec i Picasso. 

  

"Tři umělci pracující ve společném ateliéru, snad sotva mají tři franky v kapse, těžko pak "vyhodit" tento obnos na posluhu. Dole v domě umělecké čtvrti na Montmartru bydlí pekař, truhlář nebo kdokoliv jiný, kdo rád veselým hochům zapůjčí vozík. A veselá grisetka, jež obstarává z pouhé lásky k bližnímu některému ze tří domácnost, ráda propůjčí se k úloze dobré múzy, která umělecké poklady pohlídá, aby bez poškození dostaly se na místo svého určení. Pravé veselí dýchá z toho obrázku. A naděje zároveň: kdo ví, zdali výsledek umělecké výstavy nebude takový, že v kolejích vozíku, jedoucího z montmartrské čtvrti, vytryskne opravu zlatý pramínek."

Montmartre má své slavné rodáky, připomenu svého oblíbeného herce Jeana Gabina a režiséra Jeana Renoira.

  

Na ukázku obraz: Pierre-Auguste Renoir - Ples v Moulin de la Galette / Bal du moulin de la Galette, jedno z nejslavnějších děl impresionismu, zachycuje atmosféru pařížské venkovní tančírny na Montmartru.

Malíři chodili zachycovat noční život do kabaretů, později do tančíren. Z mladších umělců zde působila zpěvačka Dalida, považovaná za ikonu, ona na Montmartru bydlela. Možná jste na ni zapomněli, ti mladší ji nebudou znát, ale Dalida byla přední francouzská zpěvačka a příležitostná herečka, narozená v Egyptě italským rodičům. Připomenu ji písní "Paroles, paroles", kterou zpívala s hercem Alainem Delonem.

 

Zpěvačka, vlastním jménem Yolanda Christina Gigliotti, která hovořila deseti jazyky, zemřela tragicky ve věku 54 let a byla pohřbena ve svých zlatých šatech na hřbitově na Montmartru.

Zdroj: průvodkyně V. Soustružníková, Světozor r. 1909, YouTube