Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

úterý 31. ledna 2023

Příběhy slavných značek: Kostka cukru má 180 let

 

Kostka cukru má svůj pomník. A pokud jste byli v Dačicích, mohli jste ho tam vidět. 

https://hradeczije.cz/wp-content/uploads/2017/03/dacice_header.jpg

Dačice, město první kostky cukru na světě, se nachází v nejvýchodnějším regionu Jihočeského kraje. První písemná zmínka pochází už z r. 1183. V r. 1843 byla v Dačicích vyrobena první kostka cukru na světě. Prvenství připomíná malý žulový pomník nedaleko centra a stálá expozice v městském muzeu a galerii. Přestože město patří do Jihočeského kraje, leží na historickém území Moravy. 
 
https://bucket-mr-api-p-prod.s3.eu-central-1.amazonaws.com/images/blind-map/4541/4541_630cd32b2685606f6e9a41d61e2cbb70.png 
 

23. ledna roku 1843 bylo řediteli cukrovaru v Dačicích, Jacobu Christophu Radovi, uděleno privilegium na výrobu kostkového cukru prostřednictvím jím vynalezeného lisu.

Jakub Kryštof Rad – ředitel dačické rafinérie a vynálezce kostky cukru

Jacob Christoph Rad se narodil v roce 1799 v Rheinfeldenu. Toto dnes švýcarské město tehdy náleželo do tzv. Předního Rakouska, oblasti patřící rodu Habsburků a tehdy bylo součástí rakouské monarchie. Radův otec byl vojenským úředníkem, rodina se proto docela často stěhovala. Když byl Jacob ve školním věku, bydleli Radovi ve Vídni. Vyučil se tam drogistou a potom nějaký čas rozšiřoval své znalosti v zahraničí. V roce 1835 se vrátil do Vídně, kde se o pár let později oženil s Juliane Schillovou, dívkou z lepších kruhů, která mu patrně dopomohla k práci ve službách barona Karla Antona von Dalberg.

Formy na cukrové homole

Příchodem nového ředitele J. K. Rada nastalo období, které vyvrcholilo jeho vynálezem kostkového cukru a stroje na jeho výrobu. Rad nejdříve rozšířil výrobní prostory v roce 1841 přístavbou nové budovy rafinerie ve dvoře domu č. 4, pořídil nové stroje a v roce 1842 také zavedl do výroby první parní stroj ve městě. Podnik pod novým vedením zpočátku prosperoval a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu na třicet stálých dělníků. Cukrem z Dačic byla zásobována jihozápadní Morava, jižní a východní Čechy a také rakouské pohraničí. Cukr se také prodával ve skladech dačické rafinérie zřízených ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně.

K lepšímu využití některých výrobků rafinérie cukru a ke zlepšení jejího hospodaření zřídil J. K. Rad v roce 1841 také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, do které zapojil svou ženu Julianu (rozenou Schillovou z Vídně). Cukrovinky z Dačic jako bonbony, perníky a čokoládu odebírali obchodníci ve Vídni, Praze, Pešti, Linci a Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách a na území dnešního Slovenska.

Baron pověřil Rada vedením cukrovaru na svém panství v Dačicích na Moravě. Tento cukrovar, jako všechny ostatní tehdy, dodával svým zákazníkům cukr ve velikých tvrdých homolích, ze kterých si lidé pomocí různých speciálních sekáčků a kleštiček odsekávali kousky cukru podle potřeby. Třeba malé kousky do cukřenky k čaji nebo kávě. Lidé se při této činnosti často zraňovali. Jednou se prý poranila i Radova žena.

Úplně si umím představit, jak Juliane Radová s poraněným prstem celá rozčilená běží za manželem a říká: „Neuměl bys to nějak zřídit, aby se ten cukr nemusel pořád odsekávat, když jsi ten ředitel cukrovaru? Podívej, jak jsem se zase řízla! Jednou kvůli těm hrozným homolím přijdu o ruku!“ 😲

A tak se zrodil kostkový cukr

 

Jacob Christoph Rad nelenil a za podpory správce panství Franze von Grebner začal vymýšlet stroj, který by uměl cukr zformovat na menší kousky. Během roku 1842 se mu podařilo vyvinout vřetenový lis s malými otvory, do kterých se natlačila cukrová moučka a pak slisovala do kvádříků o hraně 1,2 a 1,5 centimetru.

Pamětní deska na bývalé rafinerii. 

 https://dbcsx3kp2k1lc.cloudfront.net/files/3a/3ae3bf67-0008-4722-8279-79a6ff3acd2d.webp?v=20221001044604

23. ledna 1843 získal Rad na výrobu kostek cukru od dvorní komory ve Vídni privilegium. To po několika měsících prodal za 12 tisíc zlatých cukrovaru. Dačický cukrovar pak začal na trh dodávat bedýnky s 250 kostkami cukru pod názvy „čajový cukr“ nebo „vídeňský kostkový cukr“. Ekonomický úspěch mu ale nepřinesl. Kolem Dačic se totiž nepěstovala cukrová řepa. Její dovoz příliš prodražoval výrobu a cukrovar neprosperoval. Rad proto po třech letech od vynálezu kostkového cukru místo ředitele opustil. Cukrovar zanedlouho zanikl.

Zapomenutý "otec cukrové kostky"

 

Jacob Christoph Rad nakrátko přesídlil na Istrii, kde se bez úspěchu pokoušel vyvinout optický telegrafní systém. Raději se tedy vrátil do cukrovarnického oboru; působil v cukrovarech v Králově Poli, Zbraslavi a Líbeznicích. Také byl činný ve sdružení rakousko-uherských cukrovarů. V rámci této organizace mimo jiné vydal i jejich adresář. Na to, že je Jacob Christoph Rad otcem kostky cukru se v průběhu let zapomnělo.

Kostkový cukr začaly zanedlouho různými metodami a do různých tvarů formovat i další podniky. Kostkové prvenství si připisovalo kdekomu. Až ve 30. letech 20. století jeden historik cukrovarnictví prokázal, že první kostku cukru vyrobil švýcarský rodák, poddaný rakouského císaře Jacob Christoph Rad v Dačicích.
 
V dačickém muzeu
 

Zdroj: sever.rozhlas.cz, Wikipedie

pondělí 30. ledna 2023

Zima 1979: pokles teplot až o 30 °C

 

neděle 29. ledna 2023

Kefírová buchta podle Petry Burianové

 

Recept je jednoduchý a výsledek nadchne každého strávníka. Autorkou je cukrářka paní Petra Burianová, kterou možná znáte z televizního pořadu "Peče celá země".

https://1884403144.rsc.cdn77.org/foto/petra-burianova-rousky-pece-cela-zeme-koronavirus/MHgwL3NtYXJ0L3RoYg/1-normal620-6248714.jpg?v=7&st=EOwVwt5hFXDYTwZBwY_P8sw3j64c_1dD38lw0CJGf6M&ts=1600812000&e=0

Budete potřebovat

na těsto:

  • 300 g hladké mouky
  • 300 g moučkového cukru
  • 500 g kefíru
  • 2 lžičky sody
  • 2 lžíce kakaa
  • 1 vejce
  • 100 g oleje

na polevu:

  • 140 g moučkového cukru
  • 80 g másla
  • 2 lžičky kakaa
  • 2 lžičky rumu nebo oblíbeného likéru
Postup si poslechněte v přiloženém audiu. Je to krátké a příprava jednoduchá. Zvládnou to upéct i větší děti.
Zdroj: brno.rozhlas.cz

sobota 28. ledna 2023

Deprese není lenost ani "blbá nálada"

 

Článek byl z větší části nachystán už hned po Vánocích. Jak jde čas a života běh, pořád je "něco" a většina lidí ví, o čem mluvím. Tvářit se, že "to" neexistuje, neznamená, že to nepostihuje značné procento obyvatel... a jejich kvalitu života. A s nimi ty nejbližší, i spolupracovníky (například). Ono totiž být vrbou, je sice "krásné", ale jak jsem zažila, i tohle má své meze.

Nejkratší dny roku a období svátků, chystání a nekonečné nákupy máme sice za sebou, ale nahromadily se naše vnitřní pocity, takže právě nyní se mohou objevovat „zimní“ deprese. Přechodné pocity smutku nebo bezradnosti mohou postihnout každého. Prý je to "fenomén moderní doby". A není už "tajemstvím", že dostat se k psychiatrovi, hlavně po covidu, je něco jako např. k zubaři. V Praze to asi neplatí, ale republika není jen Praha.

Před měsícem byly Vánoce, kdy je vše nablýskané, snaha mít vše co nejlepší, celkově toto období působí dojmem "šťastných a natěšených lidí". Záměrně píši "působí dojmem". Vánoce jsou sice krásné, ale hodně působí na naši citovou stránku – ať už máme rodinu nebo jsme sami. Mnozí lidé během Vánoc určité stavy deprese pocítili. Domnívám se, ba ne, jsem přesvědčena, že to je pravda. V posledních letech od některých lidí slýchávám, že by ty svátky nejraději "zrušili". Čím to asi je? Možná i tím, že vánoční kampaně nás tlačí do radostné nálady a pokud radost z nejrůznějších důvodů nepociťujeme, může se o to více dostavit skutečná deprese.

Všemu napomáhá i zimní období – tedy krátké dny a dlouhé noci. Je málo slunečního svitu. A to je stav, kdy máme sklony k depresivním náladám snad všichni. Ale pro vznik skutečného onemocnění je potřeba mít i určité dispozice, které se mohou právě nyní spustit. A pak si pustíte televizi, že "jako" přijdete na lepší myšlenky, na některých kanálech pravidelně samé "krváky", tak to přepnete na zprávy nebo čtete na internetu (často stačí ty komentáře!) a to vás také nepovznese.

Šťastný je ten, kdo depresi nepoznal. V práci jsem se párkrát setkala s kolegyněmi, které občas řekly: "mám depku". Nevím, jestli ji opravdu měly nebo tím někdo vysvětluje svůj momentální nezdar. Možná měly špatnou náladu. Od jisté doby se uchytil termín "blbá nálada". Chmury pociťujeme všichni, ale deprese je už závažnější. Když jsem četla nebo slyšela, co deprese může způsobit a jak se těžko žije s depresí, rozhodla jsem se, že něco k tomu vyberu na blog. V článku jsou i odborné výrazy, které se dají vyhledat.

Většina zdrojů depresi popisuje jako závažnou poruchu nálady, nejen špatnou náladu, která trvá dlouhou dobu a projevuje se v běžném životě. Tato definice je blízká většině lidí s touto diagnózou, jejichž příznaky a diagnózy byly zaznamenány.

Tato definice se však nehodí pro všechny. Jsme jedineční a je důležité si uvědomovat, že každý člověk bojující s depresí má různé příznaky a může mít různé spouštěče.

Tento článek se pokouší podat celkový přehled toho, co vlastně deprese jakožto porucha je, možných spouštěcích faktorů, běžných příznaků a možností léčby.

Deprese je jedna z nemocí spadajících do kategorie „duševní choroby“. Slovo deprese pochází z latinského depressare a slova deprimere, které v klasické latině znamená „tlačit dolů“.

Označuje tak pocit těžkosti nebo potlačené pocity, nebo prostě sklíčenost. 

Může se objevit v jakémkoli věku, od dětství po pokročilý věk. Primárně ovlivňuje emoční a myšlenkové procesy člověka a zahrnuje řadu příznaků, ale hlavní nebo běžné příznaky jsou:

  https://www.superionherbs.cz/wp-content/uploads/deprese-info-grafika.jpg

Může mít také závažné projevy, jako je psychóza, a zároveň se mohou objevovat i somatické změny nebo fyzické příznaky. Při depresi většinou pozorujeme vysoký výskyt úzkostných a panických poruch.

Ovlivňuje gastrointestinální soustavu (žaludek a zažívací trakt), imunitu a způsobuje dokonce i hormonální nerovnováhu.

Mezi běžně uváděné příznaky deprese patří poruchy spánku, změna chuti k jídlu, pocity viny, nedostatek sebeúcty nebo sebevědomí, snížená schopnost rozhodovat se, smutek, neschopnost myslet jasně nebo narušená kognice. Pod pojem kognice můžeme zahrnout: 

Vyšší výskyt deprese je pozorován u žen než u mužů. Toto jsou některé běžně uváděné znaky (některé už byly uvedeny): 

  • Špatná nálada
  • Nedostatek zájmu o činnosti
  • Vyhýbání se společenskému styku
  • Zvýšení nebo snížení chuti k jídlu
  • Nedostatek spánku nebo zvýšená spavost
  • Nadměrné hubnutí nebo přibírání na váze
  • Únava
  • Neklid
  • Potíže se soustředěním
  • Beznaděj
  • Nedostatek sebeúcty nebo sebevědomí
  • Pocity viny
  • Sebevražedné myšlenky
  • Deprese se také může projevovat somaticky nebo fyzicky jako:
  • Chronická bolest zad
  • Křeče v žaludku
  • Nadměrné záchvaty nadýmání
  • Chronická bolest kolen
  • Migréna nebo opakující se záchvaty bolesti hlavy
  • Nechuť k jídlu nebo zvýšená chuť k jídlu
  • Zácpa
  • Trávicí obtíže
  • Gastroezofageální reflux (pálení žáhy, žaludeční šťávy v ústech, kašel, průduškové komplikace...)
  • Zpoždění menstruačního cyklu se silným nebo slabým krvácením
  • Méně známé příznaky deprese zahrnují:
  • Narušení kognitivních funkcí, jako plynulost řeči nebo rychlost zpracování informací
  • Poruchy paměti
  • Sexuální dysfunkce
  • Úzkostné a panické poruchy
  • Fobie
  • Těžkost končetin
  • Citlivost při odmítnutí

Jaké jsou možnosti léčby deprese?

Pro depresi se momentálně zkoumá a vyvíjí několik léčebných strategií. Stručně si projdeme nejběžnější možnosti léčby.

Antidepresiva nebo farmakoterapie

Jde o medikaci, která specificky mění koncentraci neurotransmiterů v mozku, aby zmírnila příznaky deprese. Neurotransmitery jsou často označovány jako chemičtí poslové těla. Jsou to molekuly používané nervovým systémem k přenosu zpráv mezi neurony nebo od neuronů do svalů. Soustředí se především na změnu hladiny serotoninu.

 Většina neurotransmiterů je buď malými aminovými molekulami, aminokyselinami nebo neuropeptidy.

Probíhá také výzkum novějších léků, které se soustředí na dopamin, glutamát, GABA, melatonin a hormon uvolňující kortikotropin.

Mezi zahájením léčby antidepresivy a dosažením reakce je prodleva. Jelikož za depresi není zodpovědný jediný neurotransmiter a jelikož ovlivňuje i jiné systémy, je také obtížné dosáhnout remise pouze pomocí antidepresiv. 

Nefarmakologické možnosti

Toto jsou další metody léčby, které nevyžadují orální medikaci.

  • Psychoterapie: Obvykle zahrnuje terapii a další psychologické techniky, které pracují s kauzativními faktory jako těžké dětství nebo jiné stresující události a řeší je.
  • Elektrošoky/Elektrokonvulzivní terapie: Jde o invazivní proceduru, kdy dochází ke stimulaci mozku elektrickým proudem a odstranění příznaků duševní nemoci. Jelikož je tolik invazivní a může působit amnézii, k léčbě deprese se nepoužívá.
  • Neurostimulační terapie: Zahrnuje hloubkovou stimulaci mozku, transkraniální magnetickou stimulaci, stimulaci bludivého nervu, kdy jsou elektricky stimulovány konkrétní části mozku. Tato léčba je však vyhrazena pouze pro pacienty, kteří nereagují na konvenční léčbu.
  • Doplňková a alternativní léčba

Na tuto oblast se v oblasti léčby deprese aktivně soustředí pacienti i vědci.

Neustále jsou objevovány fytochemické látky neboli sloučeniny pocházející z rostlin s jedinečnými antidepresivními účinky a jsou podrobovány výzkumu efektivity při reálné léčbě. 

Terapie s pomocí léčivých rostlin

Bylinářství, homeopatie, aromaterapie atd. jsou jen některé možnosti léčby. Při depresi přispívají i bdělá pozornost, techniky mysli a těla a tradiční praktiky jako jóga, taj-či a akupunktura.

Co je těžká depresivní porucha?

Jak již bylo zmíněno, deprese má několik poddruhů a podle závažnosti se označuje například jako mírná až střední deprese. Těžká depresivní porucha neboli klinická deprese je stav, při kterém jsou běžné příznaky deprese výrazné a trvají po dlouhou dobu. 

Co depresi způsobuje?

hlava člověka a ozubené kolečka

Příčinné faktory deprese jsou u každého jedince různé. U některých může jít o konkrétní spouštěcí faktor, a když jsou mu vystaveni, prožívají depresi. U některých to může být zásadní životní událost.

Je zajímavé, že někteří lidé prožívají depresi od dětství bez spouštěcích faktorů a ta se v pozdějších fázích projeví jako těžká depresivní porucha. Na vině mohou být také určitá onemocnění, obzvláště ta, jejichž součástí je zánět, například artritida.

Zneužívání látek jako alkoholu také může být příčinným faktorem deprese. Kolísání hormonů, obzvláště u žen, může spouštět depresivní chování, jako v případě premenstruační dysforické poruchy a poporodní deprese. 

Teď se budeme věnovat několika příčinám nebo rizikovým faktorům deprese:

1. Stresující životní události

Stresující nebo špatná událost v životě je jednou z nejčastějších příčin nebo rizikových faktorů pro těžší depresivní epizody. Většina studií zdůrazňuje skutečnost, že depresivní pacienti zmiňují vážné ohrožení nebo špatné události před nástupem onemocnění. 

Charakter těchto problémů bývá různý; může jít o něco osobního, jako vztahové potíže, ale i potíže v jiných oblastech, například pracovní nebo finanční.

Bylo zjištěno, že týrání nebo i zanedbávání v dětství zvyšuje v pozdějších fázích života závažnost příznaků deprese. 

Muži zažívají depresivní epizody v důsledku událostí jako rozvod, odloučení a profesní problémy, zatímco ženy více ovlivňují společenské události, jako potíže vycházet s ostatními nebo závažná nemoc nebo úmrtí.

U osob trpících těžkou depresivní poruchou je pozorováno přemítání nad stresujícími událostmi a zvýšená citlivost. 

2. Genetické vlivy

Vedle přístupu „Je to jenom v hlavě!“ je tu i přístup „Je to v genech!“ A na rozdíl od toho prvního, byl druhý jmenovaný přístup podroben vědeckému zkoumání.

U onemocnění jako bipolární porucha a deprese byl zjištěn až 80% vliv genetiky a dědičnosti. Navzájem se ovlivňuje několik genů a k náchylnosti k depresi mohou navíc přispívat faktory z prostředí. 

Vzájemné působení genů však k rozvoji deprese nestačí.

Byly pozorovány genetické poruchy u genů zodpovědných za přenos nebo syntézu neurotransmiterů při depresi a bipolární poruše.

Vliv genetických faktorů na náchylnost k depresi je přibližně okolo 30-40 %

Bylo však zjištěno, že dědičnost genetických faktorů pro depresi je výraznější u žen než u mužů.

3. Určitá onemocnění

Chronická onemocnění mohou dláždit cestu depresi, obzvláště když je ve hře chronická bolest. Například někteří pacienti s artritidou nebo lupusem mají příznaky deprese.

To může být důsledek zánětu nebo stavu chronického onemocnění, které ovlivňuje běžný život, a tím způsobuje nespokojenost, podráždění a negativní pocity.

Onemocnění, která ovlivňují hormony a metabolismus, jako metabolický syndrom, cukrovka, syndrom polycystických ovarií, mohou také působit příznaky deprese.

Bylo také pozorováno, že užívání některých léků, např. chemoterapeutik a antivirotik, navozuje příznaky deprese. 

Největší pozornost se pro léčbu deprese upíná na neurotransmiter „serotonin“, ale vědci se v rámci léčby antidepresivy soustředí i na roli „dopaminu“.

Špatnou náladu nebo depresivní rozpoložení má občas každý a někdy tyto stavy mohou trvat i několik dní. To je běžná součást života. Pomoci dostat se z nejhoršího může i setkání s dobrými přáteli nebo procházka na čerstvém vzduchu.

Jako prevenci depresí je také nutné život dobře vybalancovat. Je potřeba kompenzovat duševní zátěž a vyvětrat si hlavu. Na to je nejlepší aktivní odpočinek, tedy protipól psychické zátěže, kterou jsme měli v práci. Pokud máte špatnou náladu nebo se necítíte v pohodě, můžete si zkusit vyčistit hlavu třeba úklidem, přerovnáním a urovnáním věcí nebo prací na zahradě.

Jako u mnoha nemocí, i u deprese je rozhodující včasná léčba

Jako první krok je možné využít v lékárně některé volně dostupné přírodní preparáty na bylinné bázi, které mohou v těžké situaci pomoci. Jestliže ale ani po týdnu užívání nepocítíme úlevu, je na čase problém prodiskutovat s praktickým lékařem, který má veškeré kompetence i možnosti tyto stavy léčbou včas podchytit.

Pokud vše řešíme zavčas, může také postačit i psychoterapeutický rozhovor se specialistou, který má s diagnostickou a léčbou deprese zkušenost. Jestliže jsou stavy vážnější nebo se deprese včas nepodchytí, je skutečně na místě vyhledat odbornější léčbu pod vedením psychologa nebo psychiatra. Deprese nepodceňujte.

zdroj: region.rozhlas.cz, superionherbs.cz, rehabilitace.info

pátek 27. ledna 2023

Toulky českou minulostí: 107. schůzka: Rvačka o trůn

 

Češi, což jste nezmoudřeli ani trochu za léta? Trůn jste dali nepříteli, synu krále Albrechta, Rudolfovi, vévodovi z Rakous, a tím chomout nový navlékli jste na své šíje.

Kronikář Dalimil má jasno - být po jeho, nezvedl by pro toho Němce hlas. On by Dalimil nikdy pro žádného Němce nezvedl hlas. On Dalimil nemohl na celé míle žádného Němce ani cítit. Čemuž se dá říkat buďto vlastenectví, nebo předpojatost. Nehodící se škrtněte. Nový český král potřeboval uklidnit atmosféru. (Na tom by nic nebylo - neexistuje vláda, která by si vzala za úkol atmosféru jitřit namísto toho, aby ji zklidňovala.) Rudolfovi ve zklidňování vydatně pomáhal tatínek. Tu české šlechtě potvrdil všechna privilegia včetně Zlaté buly sicilské, a tím pádem i její právo domácí, to jest zvenčí neovlivňované volby krále, tam se zase Rudolf zavázal splácet věřitelům staré dluhy české královské komory. A ještě přislíbil uzavřít sňatek s vdovou po Václavovi Druhém, sedmnáctiletou Eliškou Rejčkou. (V její osobě měl být zachován i český nárok na polskou královskou korunu.) Tak, a výměna na pražském trůně byla dokonána. Datum? 16. říjen roku 1306.

Portrét 

Eliška/Alžběta Rejčka, též Alžběta Polská či Richenza

„A tak Rudolf, byv zvolen za krále českého, věnoval některým pánům některá města a hrady a měšťanům rozdělil dary, jak před svým zvolením jednomu každému slíbil, tak nyní dal. Neboť byli někteří jak ze šlechticů, tak měšťanů, kteří volili toho Rudolfa ze strachu nebo pro dar, třebas byl schopný k panování. Posléze tento Rudolf vtáhl zároveň se svým otcem do Prahy a oženil s paní Alžbětou, vdovou po panu Václavovi starším, tak, jak slíbil před svým zvolením.“ Tou „Alžbětou“ byla Eliška Rejčka. Svatba se konala kolem svátku svatého Havla (tedy tentýž den jako volba krále), a byla to svatba dost odbytá. Ono nebylo moc času a muselo se dostat i na příslušný hold panstva. Což ještě není všechno, protože Albrecht dokonce stačil udělit český stát synovi v léno. Byl to tedy poněkud uspěchaný den, ale všechno klaplo jako na drátkách.

Špatně se vám v zemi žije (obrací se Dalimil dál na své krajany),
když v ní řádí cizí berka,
který vše svým loktem měří.
Kdo mým slovům málo věří,
ať se zeptat pospíchá
pana Jana z Vartemberka
a Lipského Jindřicha.

Jaká byla Rudolfova vláda? A jaký byl Rudolf? Bylo mu asi pětadvacet let, to znamená, že byl asi o šestnáct let mladší než jeho neúspěšný předchůdce a konkurent Jindřich Korutanský a jeho působení v Českém království se vyznačovalo přímo rekordním poklesem oblíbenosti. Na což můžeme, pravda, pouze usuzovat podle kronik, neboť průzkumy veřejného mínění k nám ještě nedorazily. Nemohli mu přijít na jméno obyčejní lidé ani mnozí šlechtici. Pro všechny byl reprezentantem cizího rodu. Češi byli (alespoň v posledních létech) zvyklí „dávat své panovníky zemím sousedním,“ a najednou museli přijmout cizáka. A ještě ke všemu syna nepopulárního Albrechta, o kterém kolovaly pověsti, že dal zabít posledního Přemyslovce. Za což nejspíš opravdu nemohl, ale pověsti jsou pověsti, ty jak jednou vypustíš z huby... Vyložená nenávist vůči římskému králi a jeho synovi byla stará přinejmenším od roku 1304, kdy vojensky vpadli do Čech a pokusili se dobýt Kutnou Horu.

Nelibost vzbudil i způsob, jakým Rudolf došel trůnu. V podstatě podvodem. Smlouváním s prodejným panstvem a na úkor Přemysloven, což byly pravé dědičky koruny. Tím, že si se spěchem vzal Polku Elišku Rejčku, byl vyťat pomyslný políček neprovdané Elišce Přemyslovně. V její osobě byla vlastně potupena dynastie, která tu vládla od věků. Kdyby byl alespoň k světu, Rudolf, ale on ani to ne. Byl neduživý, škudlivý, studený jak psí čumák. Hodně škudlil, ale je fakt, že musel. S českou korunou vzal na sebe břemeno dluhů, a protože hleděl, jak se jich co nejrychleji zbavit, tak utahoval opasek. (Technologie utahování opasku představuje zřejmě pro šéfy našeho státu odedávna oblíbenou aktivitu.) Týdně prý dokázal splácet tisíc hřiven stříbra. Znamenalo to ovšem odevzdávat značnou část zisku z urbury (tedy z dolování stříbra a z ražení mince), rovnou špalírům věřitelů. Těm se králova hospodárnost líbila, na rozdíl od obyčejných lidí, ale i řemeslníků a dvorních dodavatelů. Těm se nelíbilo, že dříve honosný královský dvůr nějak zešedl, nabyl na strohosti, panovník údajně výrazně šetřil na jídle.

Rudolf žije z mnišské stravy,
kuchař mu jen kaši vaří.
Snad mu řekli mastičkáři,
že si posílí tak zdraví.

Kašičku Rudolf pojídal zřejmě z dietních důvodů, nikoli z přehnané šetrnosti, byl opravdu chatrného zdraví. Ať už ale přišel ke své přezdívce tak či onak, výsledek byl stejný - devátému českému králi se začalo říkat král Kaše. Ale nejenom Kaše. On měl ještě jeden „čestný“ titul. „Na dvoře jeho nebylo vídáno tolik přepychu, jako někdy za Přemyslovců, ani při jeho tabuli nehodováno slavnostně, a jak dvořané, tak i potřeby krále a stolu jeho namnoze brány z Rakous.“ František Palacký si tuto informaci nevymyslel, vyčetl ji ve Zbraslavské kronice: „Víno, obilí, olej a všechny ostatní věci pro potřebu a dvůr královský vhodné a nutné dával si dovážet z Rakouska. Proto přívrženci vévody korutanského a lakomci, kteří zklamáni se viděli v nadějích svých, měli příčinu spílati jemu potupnými jmény král Kaše a Obstarávač či Dodavatel zboží.

https://www.stoplusjednicka.cz/sites/default/files/obrazky/rudolph_iii_of_habsburg.jpg 

Rudolf Habsburský, český "král Kaše"

„Král Kaše“ a „Dodavatel zboží“, neduživý a postonávající Rudolf, to ale nebyla zrovna záruka trvalosti habsburského panství v českém státě.... Rudolf byl bezdětný a zatím to moc nevypadalo, že by se na nějaké potomky v dohledné sobě vzmohl. Naštěstí tu byl starostlivý táta Albrecht. Co ten by pro synka neudělal!... Udělal i jeden velice věrolomný krok. To bylo na jednání ve Znojmě - obratným manévrem přiměl české a moravské pány, aby přijali nové ustanovení o nástupnictví. Lišárna. "Kdyby snad Rudolf zemřel bez přímých potomků," pravila nejdůležitější regule, "měl se české koruny ujmout některý z jeho bratří, na prvním místě Friedrich." Jestli měl Albrecht z čeho vybírat? Jakpak by ne. Šest dospělých synů. Není divu, že se jim snažil zajistit budoucnost. On celý ten manévr byl pro větší přehlednost uspořádán tak, že Rudolf nejprve obřadně vrátil české léno otci, přičemž ten je ihned obřadně udělil zase zpátky. V tom případě ovšem nula od nuly pošla. V čem ten manévr měl jako být? V tom, že ono léno již neudělil zpět pouze Rudolfovi, nýbrž všem svým synům současně. To bylo velice hrozivé a nebezpečné, na obzoru byla perspektiva trvalého pohlcení českého státu Habsburky, pro Čechy to bylo přímo pobuřující - však taky tento tah připravil krále Rudolfa o poslední zbytky sympatií. (Pokud je kdy nějaké měl...)

"Tak jako král Václav byl věrným příznivcem českého národa, byl tenhle jeho zavilým pronásledovatelem. Proto se někteří páni a urození statečně stavěli proti jmenovanému králi Rudolfovi a přidržovali se korutanského vévody Jindřicha. Z toho vznikly království různé škody a mnoho neštěstí. Mezi jinými zly, která Rudolf učinil, se s velikým vojskem utábořil u Horažďovic, města pana Bavora ze Strakonic, a chtěl je dobýt."

U Rudolfova dvora nezastával ani jediný významný úřad ani jediný šlechtic z jihozápadu Čech. Páni z Podbrdska, Plzeňska, Strakonicka a odjinud Habsburka neuznávali. V jejich čele byli páni Vilém Zajíc z Valdeka a Bavor ze Strakonic. "Tito a četní jiní veřejně se stavěli proti Rudolfovi a proto tím způsobili království mnoho škod." Mimochodem, lze zřetelně vysledovat, jak na tentýž jev mají dva kronikáři úplně odlišný náhled. Zatímco František Pražský si pochvaluje statečnost odbojných pánů, zbraslavský kronikář lamentuje nad škodami, kterém tím způsobili. Bylo zapotřebí odstupu desítek let, aby vyprávění pana kronikáře Přibíka Pulkavy působilo jakž takž objektivně. "Léta Páně 1307 někteří páni Českého království, totiž Bavor ze Strakonic, který držel hrad v Klingenberku (jinak Zvíkově), a Vilém z Házmburku, jinak z Valdeka, jenž držel hrad v Burglinu, jinak Křivoklátě, se stavěli se svými lidmi proti Rudolfově volbě. Rudolf táhl s četným vojskem proti nim, oblehl město Horažďovice." Jeho výprava zaznamenala několik prvních úspěchů, všechno nasvědčovalo, že spěje k vítěznému konci. Ona Rudolfova ochota obdarovávat české panstvo, které se přidalo na jeho stranu, to byl jen taková taktický tak k upevnění pozic. Následovat měl tvrdý postih, protože pergamen snese všechno, a právě tak, jak byla privilegia snadno vydávána, tak zase mohou být snadno zrušena. (Což poradil svému synovi římský král Albrecht.) Takže - co teď zbývalo? Vlastně jenom dohodnout kapitulační podmínky s panem Bavorem, obleženým u Horažďovic.

Ale to se nestalo. Rudolf vážně onemocněl a 3. července roku 1307 zemřel. "Při obléhání Horažďovic onemocněl na úplavici a stav jeho stal se brzy beznadějným. Předvídaje smrt svou, povolal k sobě do ležení před městem dva opaty, sedleckého i zbraslavského, s jejichž radou a pomocí učinil o záležitostech svých poručení křesťanské. Milované manželce své Elišce Polské, nyní již po druhé vdově, zapsal dvacet tisíc hřiven stříbra; otci svému vzkázal, aby nevěřil pověstem, nastanou-li které, o nějakém jeho otrávení a zaslal mu vlastnoruční popis oněch skutků, kterými svědomí své cítil obtíženo s prosbou, aby stala se náhrada těm, kterým ublíženo bylo. Tak skonal, teprv 26letý, dne 4.července 1307, v devátém měsíci po svém na trůn povýšení, když měl právě korunován býti."

Ještě jednu přezdívku u nás Rudolf dostal: "Král bez koruny." I když sám svému otci psal, že onemocněl a nikoli že by byl snad otráven, přesto se fámy vyrojily. Spekulovalo se o tom či o onom a uvažovalo se, kdo mohl mít z této další mladé smrti na českém trůně prospěch. Spekulovalo se, uvažovalo, ale ono to stejně vypadalo na úplavici nebo nějaké podobné infekční onemocnění. Byl konec konců červenec, horké počasí a k nákaze potravou nebo vodou stačilo jenom málo. A Rudolf byl zdraví dost chatrného, nemoc s ním dlouho zápasit nemusela. "Takovým způsobem trůn království českého v běhu jediného roku již po druhé uprázdněn byl bez přirozeného dědice."

Co teď? Vláda prvního Habsburka byla dlouhá tři čtvrtě roku, a přitom vypadala, že bude dlouhá, že se cizí dynastie posadila na přemyslovské křeslo pěkně zeširoka, pohodlně a hlavně trvale. Leč nikoli. Zatím nikoli. Na začátku 14. století se to Habsburkům ještě nepovedlo. Museli si počkat. Ale byla tu ta podivná, prakticky vynucená dohoda, že po Rudolfovi má právo na trůn další Habsburk, Friedrich, a když ne on, tak jsou tu k mání ještě jiné výhonky téhož rodu...

Dohoda tu byla (podepsali ji ve Znojmě) a Fridrich se okamžitě pokusil uplatit nástupnické právo po svém starším bráškovi a v průvodu ozbrojenců vpadl na Moravu, aby si zajistil nejprve uznání zdejší šlechty. Ale nějak se mu to nepovedlo, nepočínal si rozhodně, a tak se události přes něj převalily, aniž do nich nakonec účinněji zasáhl. No, a zatímco rakouský vévoda po dobrém přemlouval Moravany, aby ho uznali za Rudolfova zástupce, odehrávalo se v Čechách drama. "Po smrti nejjasnějšího knížete pana Rudolfa, krále českého, který se však nenarodil z rodu českých králů a nikterak nebyl korunován královskou korunou, nastala veliká radost v pošetilém národě a v prostém lidu. Neboť tak velice byly vlastní zlobou zaslepeny mysli některých lidí, že nemohly míti lásku k tomuto Rudolfovi, knížeti mírumilovnému, nýbrž jen v přáních a v modlitbách žádali a si vyprošovali, aby se vrátil Jindřich, vévoda korutanský."

Kyvadlo popularity se zhouplo na druhou stranu. Čeští páni se rozdělili do dvou táborů, které čím dám vzrušeněji hledaly východisko ze situace. "Hledaly východisko ze situace?" Přely se. Hádaly. Napadaly se. Nakonec tekla i krev. Jaké byly možnosti? Ti, co byli pro Habsburky, navrhovali přijmout Friedricha, s podmínkou, že si vezme mladou, stále svobodnou Elišku Přemyslovnu. Druhá strana viděla řešení v tom, že se vrátí Jindřich Korutanský. Nějakou dobu se trumfovali argumenty. Když došly, tak nastoupilo násilí. Korutancovi stoupenci sáhli k teroru, krvavému nátlaku, zastrašování. Při pogromech v Praze a Kutné Hoře přišlo o život několik známých osobností, mezi jinými pražský biskup Tobiáš z Bechyně. Přibík Pulkava o těch událostech sepsal jakousi historickou reportáž.

"Po smrti Rudolfově se sešli páni Českého království do města pražského, aby zvolili příštího českého krále. Když ve dvoře pražského biskupa jednali o té volbě a všichni do jednoho byli shromážděni, jakýsi pán, zvaný Dobeš z Bechyně (pro kronikáře Pulkavu byl Dobeš, přesněji Tobiáš z Bechyně, už jenom "jakýmsi pánem;" ve skutečnosti to byl pražský biskup - svého času měl značnou moc, když se mu podařilo odstranit z výsluní moci Vítkovce Záviše) jakýsi pán, zvaný Dobeš z Bechyně, navrhl v přítomnosti ostatních a snažil se ostatní přimět k tomu, aby za českého krále zvolili Friedricha, bratra řečeného Rudolfa. Zatímco se jednání obracelo sem a tam, pan Oldřich, pán na Lichtemburku, z rodu pánů z Ronova, rozčilen tím, že řečený pán z Bechyně chce učinit panovníkem v Českém království cizince, vykřikl: ´Jak dlouho, Dobeši, nám budeš určovat krále z rodu nepřátel našich králů?´A ihned, aniž zcela dořekl tato slova, tasil meč, řečeného Dobeše probodl a v přítomnosti všech přítomných pánů zabil. A tak nastal v radě urozených převeliký křik a všichni svorně volali: ´Nechceme Rakušany, ale vrátíme se ke starému královskému rodu!´Tak se stalo, že Češi zvolili za svého krále korutanského vévodu Jindřicha, který měl za manželku Annu, starší dceru krále Václava."

https://slideplayer.cz/slide/3446891/11/images/42/1306+%E2%80%93+1310.jpg

A zase jsme měli krále. Během pouhých dvou let - pátého. Václav II., Václav III., Jindřich Korutanský, Rudolf Habsburský, a zase Korutanec. Bude nový český král trvalého charakteru? To se teprve ukáže. On je tu totiž ještě Albrecht. Že by si to dal římský král od Čechů a od toho Korutance líbit? Těžko. "Když uslyšel římský král Albrecht, že někteří Čechové zvolili na škodu svaté říše vévodu korutanského, popudil se velmi prudce jeho duch proti novému králi i jeho království." Bodejť by se nepopudil. Co teď s Fridrichem? "Proto se sešel se svým synem Friedrichem, vévodou rakouským, a působil království škody, jaké jen mohl působit." Což znamená, že tatínek směrem od Chebu a synek od jižních Čech začali oba pustošit České království. Následoval pokus o obléhání Kutné Hory. (Ono to stříbro nedávalo spát.) Ale ani bombardování těžkými obléhacími praky, ani metání zápalných koulí obránce měst nezlomilo. Kutná Hora se proměnila v nedobytnou pevnost. Měla výborné velitele, Jindřicha z Lipé a Jana z Vartemberka. Vydrželi to až do sychravých podzimních dní.

Nevzpomínal za těch dlouhých večerů římský král na dobu před pouhými třemi lety? To město musela být jeho noční můra. Už jednou musel od kutnohorského stříbra s ostudou odtáhnout. A teď ještě ke všemu se blíží zima... Nechybělo moc a situace se opakovala. "Paní Alžběta, vdova po králi Rudolfovi (zbraslavský kronikář myslí dvojnásobnou vdovu Elišku Rejčku) byla zatím v Praze, a protože přála králi Albrechtovi, utrpěla některé urážky a potíže ze strany Korutancovy. Proto, aby nebyla hruběji urážena, uprchla tajně z Prahy s jednou služkou, nesouc v náručí svou dceru Anežku." Eliška Rejčka pak umožnila habsburským ozbrojencům vstup do svých věnných měst, do Poličky, Vysokého Mýta, Chrudimi, Jaroměře a Hradce. Útočníci měli vystaráno. Mohli přezimovat, zatímco král se synem si řekli, že pohodlnější bude tu zimu přečkat doma, odjeli do Rakous a už se těšili, že se příštího jara všechno rozhodne. Dokonce si to i sepsali. "Ale člověk míní, Bůh však který je na nebesích a jehož soudové jsou jako hlubokost nesmírná, rozhoduje a určuje, co uznal za dobré. Neboť považ (obrací se kronikář Petr Žitavský k budoucímu čtenáři), považ, že se ještě neobrátila pro hříchy lidu prchlivost Hospodinova od Čech, aby v nich směl být mír. A zajisté nebyl král Albrecht ten, skrze něhož by chtěl Hospodin uspořádati v Čechách mír, nýbrž rozhodl nechati to druhému. Neboť sám Albrecht, král římský, zahynul hned potom 1. května Léta Páně 1308., byv zavražděn v krajinách švábských, na místě, kde se cítil nejbezpečnějším, od Jana, syna svého bratra Rudolfa."

Zní to snad jako dramatický nápad nevalné kvality? Ó nikoli, život, v našem případě dějiny jsou autorem mnohem neuvěřitelnějších zvratů, než tomu může být v té nejbláznivější frašce. Vnuk českého krále Přemysla Otakara II., syn české princezny Anežky, synovec římského krále Albrechta svého strýce zabil. Co bylo důvodem toho činu? Ten osmnáctiletý mladík byl k nenávisti roztrpčený tím, jak ho pořád a stále odstrkovali od jeho dědických nároků. Jak ho Albrecht odstrkoval. "A tak se splnilo proroctví prvního českého knížete Přemysla, který totiž pravil: ´Až zajde můj mužský rod, vnuk pomstí děda.´" O téhle věštbě věděl zřejmě akorát Přibík z Radenína, řečený Pulkava, ale na první pohled to sedí: Vnuk českého krále Přemysla zabíjí svého strýce Albrechta, jehož otec, římský král Rudolf, byl příčinou dědečkova pádu.

Habsburky potkala tragédie podobné té přemyslovské. Smrtí Rudolfa, sahajícího po vytoužené české koruně, a zavražděním jeho otce Albrechta se skoro zhroutila budova habsburské moci, kterou po celá desetiletí ten rod hnal výš a výš. Teď aby honem rychle vyklidili české pole, protože hlavní starosti byly doma. O Čechy ztratili zájem. A Jindřich Korutanský si mohl mnout ruce. Sám osud mu nabídl šanci, aby dokázal, že si ho český národ oblíbil právem, že je schopným panovníkem a vhodným partnerem nejstarší Přemyslovny.

Brzy, velice brzy se ukáže, jestli to očekávání bylo na místě.

Zdroj: Josef Veselý

čtvrtek 26. ledna 2023

V zimě se planeta Země dostává nejblíže ke Slunci

 

Vesmírný úkaz, který se řadě lidí zdá nejprve nesmyslný, připadá na leden. V tomto měsíci se totiž planeta Země ocitá nejblíže Slunci. Přitom je venku zima a spousta lidí se tomu diví. Poslechněte si astronomku:
 

Připomíná, že střídání ročních období v mírném pásu není ovlivněné vzdáleností Země od Slunce, ale sklonem zemské osy. „Přestože se už asi ve čtvrté třídě učí, že roční období závisí na tom, která polokoule Země je zrovna natočená ke Slunci, spoustě lidí se to z hlavy vysype“. 

Rotující Země se znázorněním osy:

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d7/Earth%27s_Axis.gif 
(Autor: Silver Spoon – File:Whole world - land and oceans 12000.jpg has been used for rendering.Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=21171452)
 
Planeta Země je nejblíže Slunci v lednu, ale v tu dobu máme zimu, protože naše polokoule je zrovna od Slunce odkloněná. Naopak nejdál je Země od Slunce na začátku července. 
Zdroj: budejovice.rozhlas.cz, Wikipedie

středa 25. ledna 2023

Problémy s přijetím gregoriánského kalendáře v Evropě i jinde

 

Dnešní příspěvek navazuje na téma ZDE.

Krátké resumé: 17. leden roku 1584 do historie vstoupil jako  "První den platnosti gregoriánského kalendáře v Čechách". Úterý 17. ledna následovalo po pondělí 6. ledna juliánského kalendáře. Ale to byly Čechy. Ve Slezsku se s datem začalo "hýbat" o několik dní dříve, kdy po 12.1. následovalo datum 23.1. Na Moravě došlo ke změně až v říjnu 1584, takže zhruba za tři čtvrtě roku (!), kdy z 3. října byl následující den 14. říjen! Schválně to tak uvádím pro představu, jaké byly rozdíly na relativně malém území. Zkusme si představit, jaké zmatky by nastaly dnes a co teprve v roce 1584?? 

Tehdy jsme byli součástí Habsburské monarchie a na trůnu seděl Rudolf II. Ano, to byl ten panovník, kterého znají všichni z filmu "Císařův pekař - Pekařův císař", kde císaře ztvárnil pan Werich.  

  

Panovník je dost známý, protože sídlil v Praze. Právě on u nás reformu kalendáře zavedl. Gregoriánský kalendář se používá dodnes.

Zpoždění se zavedením nového kalendáře na Moravě mohlo být zaviněno morovou epidemií, která v tom roce na Moravě řádila. Možná i vládnoucí složky si uvědomily, že lidé tam měli jiné starosti a ještě je zatěžovat změnou kalendáře... Pokud si dnes posteskneme na dobu, že je těžká, tehdy rozhodně lehká nebyla. Ani v Evropě. Ve Francii probíhaly Hugenotské války, což byly náboženské války. Náboženství by mělo lidi spojovat a opak byl pravdou. Byl to konflikt probíhající  mezi hugenoty a katolíky v letech 1562–1598. Hugenoti (ygenoti) byli francouzští protestanti. V roce 1572 byly tisíce hugenotů pobity během Bartolomějské noci. Hugenotské předky měla např. i Charlotta Garrigue Masaryková. Historici většinou uvádějí těchto válek osm během 36 let.

To nebylo všechno. V Nizozemí probíhala revoluce, což byl ozbrojený konflikt mezi Nizozemím a Španělskem, který trval 80! let. 

Přijetí v některých zemích

Gregoriánský kalendář nebyl všude přijat ihned. Stanoveného dne byla reforma provedena jen v některých katolických zemích – větší části Itálie, Španělsku, Portugalsku a Polsku. I v těchto zemích ovšem v některých místech zavedení reformy přinášelo veliké potíže, prostí lidé důvodu reformy nerozuměli a někteří se dokonce domnívali, že jim vypuštěné dny byly ukradeny. Problémy způsobilo také obtížné vypočítání daní, mezd apod.

Evropa

Také ostatní země s převládajícím protestantským a pravoslavným obyvatelstvem na reformu přistupovaly později a nejednotně v různých ročních obdobích.

  • V Nizozemí byla reforma přijata sice již roku 1582, ale až koncem roku, čímž Nizozemci toho roku přišli o Vánoce.
  • Velké problémy reforma způsobila ve Svaté říši římské, kde ji katolické země přijaly v průběhu let 1583–1584, ale protestantské až v roce 1700. To přinášelo potíže zejména obchodníkům. Protestantské země označovaly papeže posměšně jako Řehoře Kalendářníka a tvrdily, že je to Antikrist, který se snaží přimět věrné křesťany, aby se modlili v nesprávný den. Do roku 1700 bylo totiž Německo rozděleno v otázce kalendáře, než jej přijala protestantská knížata. Gregoriánský kalendář jako celek byl přijat až 1775. Takže i některé české obce přijaly gregoriánský kalendář až po roce 1700 (například Hranice u Chebu za vlády Leopolda I.)
  • V Uhrách, tedy i na Slovensku, se kalendář změnil roku 1587, kdy se po 21. říjnu psal 1. listopad.
  • Největší zmatek způsobilo Švédsko, které reformu nepřijalo, avšak aby rozdíl astronomického a církevního kalendáře nenarůstal, vypustilo přestupný den z roku 1700, čímž získalo jiný kalendář než všechny ostatní evropské země. Původní záměr byl po dobu 40 let vypouštět přestupný den, a postupně tak dosáhnout sjednocení s gregoriánským kalendářem. Od reformy bylo v roce 1712 upuštěno a Švédsko se vrátilo k juliánskému kalendáři. Teprve v roce 1753 byl ve Švédsku přijat gregoriánský kalendář.
  • Specifická situace nastala v Anglii. Tam v době reformy vládla královna Alžběta I. (1533–1603), která sice byla protestantkou, ale přesto požádala, aby astrolog John Dee reformu prostudoval a sdělil královně svůj názor. Dee coby vědec reformu schválil a navrhl k přijetí. Alžběta tedy hodlala reformu přijmout, ale vzhledem k zapřisáhlému odporu anglikánské církve byla neustále odkládána, až se od ní na dlouhou dobu upustilo. Anglie byla na svou odlišnost vůči zbytku Evropy do jisté míry pyšná. Teprve v průběhu 18. století se postupně zvedala vlna kritiky stávajícího systému (zejména z řad obchodníků, jimž odlišný kalendář přinášel problémy). V parlamentu důrazně bojoval za přistoupení ke gregoriánskému systému Philip Dormer Stanhope, hrabě z Chesterfieldu. Především jeho zásluhou přistoupila Velká Británie na gregoriánský kalendář roku 1752, ve kterém po 2. září následovalo 14. září.
  • V Rusku platil juliánský kalendář až do roku 1918 (tj. včetně Říjnové revoluce, která podle něj byla v říjnu, ale podle gregoriánského kalendáře v listopadu). Platnost gregoriánského kalendáře narušilo jen zhruba desetiletí revolučního sovětského kalendáře.
  • V Řecku byl gregoriánský kalendář přijat až v roce 1923. Tedy o 339 let později než u nás!
  • Rumunsko přijalo změnu v roce 1919.
  • Pravoslavné církve obecně (např. v Řecku, Rusku, Srbsku) úpravu nepřijaly nikdy.

    Dvě země kromě gregoriánského kalendáře používají i tradiční kalendář a letopočet:

  • Izrael se židovským kalendářem a
  • Indie, která si zavedla indický národní kalendář. Je oficiálním občanským kalendářem používaným v Indii. Roky se v něm počítají podle éry Šaka. Kalendář byl zaveden v roce 1957.
  •  
  • Další dvě země používají modifikovanou verzi gregoriánského kalendáře:
  • Thajsko s thajským solárním kalendářem: Thajská modifikace gregoriánského kalendáře spočívá v tom, že se roky počítají nikoliv podle našeho letopočtu, ale od počátku (tj. epochy) éry Buddhasakarat (Buddhistické éry – B.E.) o 543 let delší (číselně větší), než křesťanský letopočet. Rok 2023 n. l. je tedy rok 2566 B.E.
  • Japonsko s japonským kalendářem: Japonská modifikace spočívá v dělení na éry posmrtných jmen (年号, nengó) panujících císařů. Druhou modifikací je, že datum jarní rovnodennosti jako začátku jara není určováno úředně, ale astronomicky. To znamená, že namísto pevného, administrativního stanovení jarní rovnodennosti na 21. března v japonském kalendáři kolísá mezi 19. a 21. březnem. Naše datování podle našeho (Dionysiova) letopočtu a křesťanského juliánského kalendáře je také široce rozšířené.

    Moderní názvy pro měsíce se dají přeložit jako "první měsíc", "druhý měsíc" atd. K patřičnému názvu pro číslo je přidána přípona -gacu (月), která znamená měsíc:

  • Leden - 一月 (ičigacu)
  • Únor - 二月 (nigacu)
  • Březen - 三月 (sangacu)
  • Duben - 四月 (šigacu)
  • Květen - 五月 (gogacu)
  • Červen - 六月 (rokugacu)
  • Červenec - 七月 (šičigacu)
  • Srpen - 八月 (hačigacu)
  • Září - 九月 (kugacu)
  • Říjen - 十月 (džúgacu)
  • Listopad - 十一月 (džúičigacu)
  • Prosinec - 十二月 (džúnigacu)

  • Zdroj: Wikipedie

úterý 24. ledna 2023

Příběhy slavných značek: Zabijačka a řeznické řemeslo

 

Na blogu jsem zařadila mezi "značky" naši českou (moravskou, slezskou, valašskou...) zabijačku. 

1. Nakupujete někdy v řeznictví - uzenářství nebo tyto obchody míjíte oklikou?

Fotky si klikem zvětšete.

 

2. Opékali jste někdy špekáčky nebo nějaké buřty, párky na ohni?  Grilujete maso?

3. Pokud doma připravujete pohoštění pro hosty nebo narozeninovou oslavu, používáte maso a uzeniny? Např. chlebíčky, obložené mísy atd.?

4. Vadí vám pohled na "výsekové maso" v řeznictví nebo už tam máte představu co by se z toho dalo připravit? 

***

Proč tyto otázky? Čerstvé číslo z televize uvádí, že v roce 2019 (před covidem) byla průměrná roční spotřeba masa na 1 obyvatele ČR = 83 kg. Období mezi Vánocemi a Masopustem bylo odjakživa ve znamení zabíjaček. V některých rodinách se tato tradice dodržuje dodnes, i když už není nutností, tak jak tomu bylo dříve. 

Já jsem chov "čuníka" zažila v dětství, měli jsme i domácí zabíjačky, tak vím, co to obnášelo. Někteří ale nikdy na žádné zabíjačce nebyli a ani možná "netuší", odkud se na našem stole bere řízek, klobása a další dobroty. 

Maso

Tlačenka, jelita nebo zabijačková polévka – masité lahůdky, ke kterým se lidé dostanou čím dál častěji jen díky některým restauracím. Tradičních domácích zabijaček prý ubývá. Kdysi mívali lidé prase v každé chalupě.
Na stole voněla černá zabíjačková polévka, na Valašsku zvaná prdelačka. Vynikající chuť ovarového vývaru, vařených krup, vepřové krve a koření dle obliby, řezník doplnil stroučkem drobně nakrájeného česneku a čerstvým chlebem. Z talíře se vznášela typická vůně... 

Maso tvořilo nezanedbatelnou součást lidského jídelníčku od nepaměti. Než se podařilo člověku domestikovat některá zvířata, získával jejich maso převážně lovem. Schopnost ulovit zvíře, zabít ho a připravit jeho maso, byla velmi důležitá a ceněná. Už ve starém Řecku a Římě existovalo samostatné řeznické řemeslo.

  

Jan Amos Komenský je uznávaný "učitel národů". Podívejme se, jak je řeznictví podle J. A. K. v 17. století podáno v díle Orbis pictus - Svět v obrazech:  (In: Komenský, J. A.: Orbis sensualium pictus. Praha 1991)
Řezník (1) zabíjí dobytek (2) – hubený dobytek není k jídlu (3). Řezník poráží palicí (4) nebo podřezává řeznickým nožem (5), stahuje kůži (6), rozsekává maso a nabízí je na prodej v obchodě (7). Vepře (8) opaluje ohněm nebo opařuje vřelou vodou (9) a dělá plece (10), kýty (11) a kusy slaniny (12), kromě toho všelijaké nadívané výrobky, tlačenku (13), jelita (14), jitrnice (15), klobásy (16). Sádlo (17) a lůj (18) se vyškvařuje.

Zabíjení zvířat bylo rovněž spojeno s nejstaršími bohoslužebnými rituály. Na našem území byli prvními řezníky pohanští kněží, kteří obětovali dobytek bohům na obětních oltářích.

Nejstarší zprávy o řeznících
Zabijačka, iluminace z bible Václava IV., konec 14. století

Od nejstarších dob tvořilo maso nezanedbatelnou součást lidského jídelníčku. Než se podařilo člověku domestikovat některá zvířata, získával jejich maso převážně lovem. Zabíjení zvířat bylo rovněž spojeno s nejstaršími bohoslužebnými rituály. 

V Antice byl za prvního "řezníka" považován Prométheus, který jako první zabil krávu bez svolení bohů. Později v Řecku a Římě již existovalo samostatné řeznické řemeslo, ke kterému se počítali lidé jateční a kuchaři. Středověká řeznická bratrstva a později cechy našly svůj inspirační zdroj právě v organizaci římských řezníků, i když teprve až v období od 10. – 12. století se řezníci začínají jako samostatné řemeslo prosazovat.

Postupně se rozrůstal počet masných krámů neboli kotců řeznických, vznikaly první jatky (šlachtaty), objevovaly se specializované trhy na dobytek.

Řeznický znak
Cechovní Znak Řemesla Řeznického - 1. Polovina Min. Století | eAntik - Starožitnosti  
Cechovní znak řemesla řeznického: Už ve 13. století se řezníci těšili velké úctě. Maso se prodávalo přímo na ulicích, až později začaly vznikat první masné krámy.

V roce 1310 řezníci pod vedením svého cechmistra Vodičky bojovali s korutanskými vojáky u pražské brány Františka, kde nakonec nepřítele na úkor velkých obětí na životu zahnali na útěk. Po tomto výkonu byl cechmistr Vodička povýšen na primátora města Prahy, řeznický cech obdržel od krále Jana Lucemburského znak – stříbrného lva v červeném poli -  a byla mu potvrzena řada privilegií.

V 15. století se u řezníků objevuje dvouocasý lev s korunou na hlavě a v 16. století lev drží mezi tlapy řeznickou sekeru. Na Moravě řezníci více používali ve svých znacích např. symboly dobytčete nebo zkřížené řeznické sekery.

Řezníci porážejí dobytče. Žlutický kancionál, 1558

Nápis na praporu klatovských řezníků:

Pro Boha, vlast a krále

vždy bojuj český lev,

vaň praporec náš stále,

teč naše věrná krev.


Řezníci v krojích při svěcení praporu v Nymburce 3. 9. 1899

Řeznický kroj

Hlavní součástí svátečního řeznického kroje byla kytlice neboli krátká suknice spojená s rukávy, zdobená límcem a v pase přepásaná. Na kytlici měli řezníci vyšitého českého lva pod zlatou korunou. K tomu nosili nohavice ze zeleného sametu, bílé punčochy a ozdobné střevíce. Hlavu jim zdobila kožešinová čapka s dýnkem ze zeleného sametu a zlatými prýmky. Učni a tovaryši oblékali bílou košili s krajkovým límcem, červenou vestu se stříbrnými knoflíky a červené sametové nohavice.

Řezníci v krojích, 1. polovina 20. století

Kytlice byla v 18. století nahrazena vestou, zpravidla červené barvy. Po zrušení cechů si řezníci svou stavovskou příslušnost začali připomínat nošením bílého kabátce v pase přepásaného opaskem, na kterém měli zavěšenou ocilku. K tomu nosili černé kalhoty. Honosná čapka zůstala praporečníkům, kteří si ji ještě zdobili vepředu kolmo postaveným perem. Běžní řezníci ji nosili bez kožešiny. Praporečníci se ještě odlišovali v tom, že nosili krátkou čamaru ze šedomodré látky, kalhoty z červeného sametu, u krku vázanku se dvěma cípy a vyšitým řeznickým znakem ve zlaté barvě.

Tradičním a nezměněným odznakem řeznického řemesla zůstala bílá zástěra, na levém boku uvázaná na uzel. Nezbytnou součástí tohoto slavnostního oděvu byla i imitace řeznické sekery (širočiny), kterou nosili na rameni.

Chození řeznických tovaryšů s pádlem

Řezničtí tovaryši v 16. – 18. století chodili o masopustě s kravskou kůží, kterou nazývali pádlo. Tuto kůži napjali a s její pomocí vyhazovali do výše většinou mladšího tovaryše k obveselení řady diváků. Od toho se také dochovalo rčení „vzít někoho na pádlo“ neboli žertovat s někým slovem i skutkem. Rovněž Jan Amos Komenský komentuje tuto zábavu ve své Moudrosti starých předků takto: „Vzali ho na pádlo. Pádlo jest kůže, na níž někoho vzhůru a dolů zmítají, jakž někudy obyčej. Míní se tedy někoho takové žertovné a dojímavé obírání, když jeden pustí, druhý chytí“.

 

Vyhazování pádlem, mědirytina 1573 (In: Zíbrt, Č.: Masopust držíme…, Praha 1910, s. 100.)

 
 
Průvod řezníků v 19. století, Květy 1868

Porážka

Způsob zabíjení dobytka býval různý. Krev se chytala do nádob, po vykrvení se odňala hlava a stáhla kůže.

Odstraňování štětin zabitých a vykrvených vepřů se provádělo v neckách za pomoci vařící vody a tlučené smoly. K vlastnímu porcování masa se používaly různé řeznické sekery (širočiny) a nože.

Dnes se živé zvíře nejdříve očistí (např. prasata se sprchují vlažnou vodou, která je zároveň uklidní). Po vykrvení následuje stahování kůže u skotu, telat, skopců, jehňat, koz a koní. Kůže u prasete se zbaví štětin a použije se pro potravinářské účely. Štětiny se po spaření teplou vodou odstraňují mechanicky na odštětinovacích válcích nebo při domácích zabijačkách tzv. zvonky. Někdy se také používá opálení. Dále následuje vyvrhnutí vnitřností (vykolení). Při vykolování se nejdříve vyjmou orgány z dutiny pánevní, břišní a potom z hrudní a ústní. Poslední jateční operací je dělení zvířat a jejich konečná úprava. Těla prasat se půlí, u skotu se dělí na půlky a potom na přední a zadní čtvrtě. Maso se poté nechá vychladnout (cca 10°C) a následně vychladit (cca 4°C). Potom pokračuje bourání masa neboli dělení masa na jednotlivé části, vykosťování a úprava vykostěného masa. 

Řezníci ve slavnostních krojích v Novém Městě na Moravě u příležitosti návštěvy T. G. Masaryka, 30. léta 20. století

V České republice se údajně za jeden rok uskuteční více jak 350 tisíc domácích zabijaček, ale těžko říct, jestli je to správné číslo. Hlavním aktérem je při zabijačce zkušený řezník, který má k ruce řadu pomocníků. Aby šla práce dobře od ruky, popíjela se při zpracování masa slivovice nebo jiná domácí kořalka. Na konci dne bylo zpravidla dílo hotovo.

   

Domácí porážka na statku paní Boháčové v Německé, okres Nové Město na Moravě, 1923

Domácí zabijačka se obvykle koná v zimním období od prosince do března a patří na venkově mezi staré slavnosti.

Jak to na Valašsku se zabijačkou bývalo, zaznamenal kronikář Alois Bělunek:

V závěru zabijačky byla uspořádána slavnostní večeře pro příbuzné, sousedy a známé. Podávala se prdelačka se zemáky nebo s chlebem, hodně maštěné kyselé zelí s obkazanicí nebo pečenými jelity a vařenými zemáky, jitrnice, játra, podbradek s chlebem. 

 https://www.dobrereznictvi.cz/user/categories/orig/jitrnice.png

Jídlo se střídalo jedno za druhým a byl-li přídavek, každý dostal, co si sám vybral a co mu chutnalo. Zapíjelo se domácím vínem, pivem a zhřívanicí (domácí kořalkou). Veselí trvalo až do rána.

Pradávným zvykem bylo, že příštího dne následovaly gúry – výslužka ze zabijačky. Výslužkou byli obdarováni příbuzní, sousedé a známí. Gúry obsahovaly dva i více litrů prdelačky, vařené kousky játry a podhrdku, obkazanica a jelita, jitrnice, syrový špek, syrové maso – byla-li chudobná rodina s dětmi tak se přidával i domácí chleba.

Gúry se uložily na čistou kamennou mísu, nebo talíř, převázaly čistým šátkem. Prdelačka se nalila do konve. Gúry se posílaly do rodin po dětech, které dostávaly za donesení odměnu.

  Gúry byly bohaté podle velikosti a váhy vepře a někdy ze zabitého prasete toho domácím moc nezbylo.

Za gúry, i když byly hodně bohaté, se neplatilo, ale vypomohlo se při polních pracích. Říkalo se: Jdu dělat za gúry. Počet hodin se neurčoval.“

Na jatkách – odštětinování vepřů, Ústřední jatky v Praze, 1935

Maso bylo zprvu prodáváno přímo na ulicích a až později byly zřizovány masné krámy, kotce řeznické. Z těchto krámů se platil panovníkovi roční poplatek.

Kdo neměl k dispozici vlastní obchod, prodával maso doma a byl označován jako řezník čekatel krámu na rozdíl od řezníka kramářského. Prodejem masa se v době lucemburské zabývali i huntýři (huntéři), jejichž pojmenování bylo odvozeno od huntu (vozík, kára, necky), v němž přiváželi maso na trh. Pro cechovní řezníky představovali huntýři konkurenci, a tak mohli na trh pouze jednou do týdne a byli omezeni i prodejním místem. Ve velkých městech existovali i řezníci, kteří se specializovali na prodej jen určitého druhu masa, nebo ti, kteří pracovali pouze se sádlem (sádelníci), lojem (lojovníci), se zvířecími droby (drobníci, dršťkaři), uzeným masem (uzenáři, arvinarii), nebo kteří obchodovali jen s paznehty (paznohetníci). Tehdejší řezníci prodávali také mýdlo a svíčky.

Zdroj: nzm.cz, okobeskyd.cz

Toulky českou minulostí

Kaštan - síla přírody i léčivé využití květů

  Kaštan zná každý už od dětství. Správně je to jírovec maďal. Po celém světě existuje asi 15 druhů této dřeviny. Doba květu závisí jednak n...