Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 30. června 2021

O češtině od A do Z: Slovosled v češtině

 

Dnes končí školní rok, tak si dáme trochu češtiny. Školní rok byl vzhledem k omezením kvůli covidu náročný a jiný, žádné zajeté koleje. Museli improvizovat a vymýšlet učitelé, žáci a studenti, ale samozřejmě i rodiče, mnozí jistě pomáhali. Všem těm, kterým záleží na vzdělání, přeji krásné prázdniny k načerpání nových sil. Hlavně je prožijte ve zdraví! 👍

 

18. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.

Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich.

úterý 29. června 2021

Příběhy slavných značek: Rosenbaum

 

Dnes to bude o módě a jednom vyhlášeném pražském salóně. Slyšeli jste o značce Rosenbaum? Já ano, před léty jsem o tom četla v časopisu Vlasta. Tam šily, jak se tehdy říkalo, naše přední herečky a manželky situovaných mužů. Tak jako dnes mnozí lpí na značkovém oblečení a obutí. Ta značka měla zvuk. Levné to určitě nebylo, ale i tak pan Rosenbaum z malého salónu vybudoval elitní oděvní značku.
Značka ROSENBAUM působí na oděvním trhu od roku 1907.
 
Modely od Oldřicha Rosenbauma si za první republiky žádaly herečky, manželky diplomatů i podnikatelů. Lákaly je propracované detaily oděvů i jejich nápaditost.

V počátcích elitní oděvní značky ale stála malá firma, kterou ve Štěpánské ulici v Praze založila na v roce 1907 dámská krejčová Eliška Rosenbaumová. Její Módní salon pro dámy sídlil nejprve v Soukenické ulici v Praze 2.

A protože se dařilo, přesunul se postupem času na lukrativnější adresy: nejdříve na Václavské náměstí a později do Štěpánské ulice. V té době salon po matce Elišce v roce 1924 převzal její nejmladší syn Oldřich.

 https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/47/Old%C5%99ich_Rosenbaum_%281896-1991%29.jpg 

Oldřich Rosenbaum, rodným jménem Ullerich, po roce 1939 Ulric Royce či Oldric Royce (22. srpna 1896 Praha – 31. července 1991 New York), byl pražský, vídeňský a newyorský krejčí, zakladatel módního salónu v Praze Na příkopech. Narodil se  jako nejmladší ze šesti dětí v německojazyčné rodině pražského židovského obchodníka Adolfa Rosenbauma (1854–1901) a jeho manželky Elisabeth, rozené Taussigové, ovdovělé Steinové.

Cílil na módní elitu

Oldřich Rosenbaum se v matčině salonu vyučil krejčovskému řemeslu. A co se týkalo řemeslného provedení jeho výrobků, nebyl ochoten přistoupit na kompromis. Oldřichu Rosenbaumovi nestačilo mít salon v boční ulici a navíc měl ambici proniknout mezi českou módní elitu. A to se mu také podařilo.

 
Po matčině smrti přestěhoval salón do nově postaveného funkcionalistického Steinerova paláce na Národní třídu a přetvořil průměrný konfekční závod na jeden z nejvyhlášenějších, nejvyhledávanějších a především nejluxusnějších módních domů.

Příkladem byly salony "haute couture"

Provoz zavedl po vzoru francouzských salonů haute couture. Jeho zaměstnanci byli praví mistři svého řemesla, mnozí také sbírali zkušenosti z ciziny a měli umělecký talent. V roce 1928 Rosenbaum přivedl do svého závodu francouzského střihače Camilla Chastrusseho, který měl bohaté odborné zkušenosti z Anglie, Francie a Belgie, aby zaučil místní personál.

Styl firmy určoval sám majitel závodu, kolekci korigoval nebo dokonce sám navrhoval. Návrhy kreslil do předem připravených módních siluet nebo své kreace modeloval přímo na manekýnách jako individuální umělecká díla.

Často se vydával do světa nejen hledat inspiraci, ale také nakupovat kvalitní a prvotřídní materiály. Vozil je hlavně z Itálie, Německa a Rakouska. Čtyřikrát do roka jezdil na módní přehlídky do Paříže. Pak se většinou odebral se svými návrháři na Riviéru a tam to, co na přehlídkách nakoukali, zpracovávali a připravovali vlastní kolekci.

Šaty pro jedinečné příležitosti

Rosenbaum přišel s jednou úžasnou vychytávkou. Nejen že vytvářel oděvy jako prototypy, ale evidoval, pro jakou příležitost byly dané šaty zhotovené a kde se v nich zmiňovaná dáma objeví.

Pro tento účel měla každá zákaznice v salonu svoji kartu spolu s ústřižky látek, z nichž se pro ni šilo.

Dvakrát ročně pořádal Modelový dům Rosenbaum přímo v salonu na Národní třídě pro vybrané klienty módní přehlídky s pohoštěním z těch nejvyhlášenějších pražských lahůdkářství. Vstup byl zdarma.

Expanze, arizace firmy…a znárodnění

Firma utěšeně rostla, a tak Oldřich Rosenbaum otevřel několik poboček a rozšířil sortiment o prodej kosmetiky a parfémů, hotových dámských oděvů, obchod s obuví, otevřel filiálku v Karlových Varech, obchod s prádlem a pobočný krejčovský závod na Staré Louce. Vyráběl i prádlo či klobouky a zabýval také kožešnickou výrobou.

Oldřich Rosenbaum zavedl provoz po vzoru francouzských salónů haute couture (foto Rosenbaum s.r.o.)
Značka Rosenbaum působí na trhu už od r. 1907 (foto Rosenbaum s.r.o.)

Ukázka současného modelu firmy Rosenbaum (foto Rosenbaum s.r.o.)

 

A pak přišla druhá světová válka. Rosenbaumův salon byl za protektorátu arizován – tedy předán do árijských rukou. Koupil ho důstojník německého wehrmachtu Hansulrich Pfenzing. Hlavní tým pracovníků salonu zůstal, což zaručilo kontinuitu práce i po válce.

Návrat do starých kolejí byl ale násilně přerušen znárodněním, salón byl začleněn do nově ustavených Módních závodů Praha, pak se stal součástí národního podniku Oděvní tvorby. V padesátých letech, kdy byla Oděvní tvorba zrušena, dostal závod nový název Styl. Ten v devadesátých letech zanikl.

Dnes se společnost Rosenbaum s.r.o. opět věnuje návrhům a výrobě dámské konfekce. Mají prodejny po celé republice, v našem kraji, jak jsem se dívala, v Ostravě a v Hlučíně.

zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, rosenbaum.cz, Wikipedie

Byly jste někdy na módní přehlídce?

pondělí 28. června 2021

Ambra není jen výraz z křížovkářského slovníku


S výrazem "ambra" jste se možná setkali při luštění křížovek. Svého času byl populární román Věčná ambra, ale to je něco jiného. 

To, o čem je tento článek, má správný název  "Ambra šedá".  Je to voskovitá hmota, která vzniká v těle vorvaně. Možná budete překvapeni, jak je ceněná a svému nálezci může přinést  opravdové bohatství.

Odborně vysvětleno, ambra šedá je voskovitá substance, která vzniká v trávicím traktu vorvaně. Ozubený kytovec váží v průměru 50 tun a denně spořádá potravu rovnající se třem procentům jeho hmotnosti. Protože do svého jídelníčku řadí kromě olihní a chobotnic také krakatice i různé druhy korýšů, je od přírody vybaven ochranným mechanismem.

Uvnitř těla velryby se vytvoří jakýsi sliz, který obalí tvrdé a ostré schránky zkonzumovaných živočichů a tak vnitřní orgány vorvaně zůstanou neporušené. Vzniklá hmota žaludek mořského obra ovšem dráždí, a tak musí po nějaké době z těla ven. Prostě přírodní proces. Než si vyvrhnuté ambry všimne člověk, nadnášejí ji vlny oceánu.

Vorvaň Foto: Willyam Bradberry, Shutterstock.com

Vzácná surovina však musí ještě několik let schnout. Až poté ji odborníci rozemelou na prášek a následnou destilací promění v tekutinu. Ambra je ceněná také pro své fixační schopnosti, dodá vůni hloubku. V parfému ji však každý nesnese - někomu z ní může být dokonce fyzicky špatně. Je velmi živočišná a má velkou sílu. Ale záleží samozřejmě na ostatních ingrediencích, s nimiž se kombinuje.

Právě na pláži ji pak mohou objevit náhodní kolemjdoucí, kteří se během pár chvil promění v opravdové milionáře. Za necelý kilogram nevábně vonící hroudy připomínající obyčejný kámen inkasují klidně milion korun (podle kvality).

  

Na snímku šťastný nálezce. Pokud vás tedy ještě čeká dovolená, nezapomeňte být ve střehu – především u pobřeží Irska, Velké Británie nebo Thajska.

To zase tak nedostupná místa nejsou. Třeba do Thajska jezdí dost Čechů na dovolenou. Spousta Thajců se živí rybolovem, no proč ne, když mají přístup k moři. 

Jeden z rybářů tam našel poklad. Každý si pod tím slovem představujeme něco jiného, ale pan  Naris Suwannasang nalezl hroudu ambry, ale ta byla!! 

Úlovek vážil  neuvěřitelných 100 kilogramů. Řeknete si, no a co, vorvaň je obrovský, tak musí mít i nadměrný výměšek. Jenže tento nález přinesl i komplikace. Hned se vyrojilo pár zájemců o koupi a jeden rybáři nabídl 960 tisíc thajských bahtů za kilogram, což je v přepočtu zhruba 700 tisíc korun. Když si to spočítáte na váhu 100 kilogramového nálezu, je to pěkná sumička, navíc pro rybáře, který žije ve skromných podmínkách. Na tuto chvíli čekal celých 60 let svého života.
Jak to probíhalo? Rybář u pobřeží viděl něco, co připomínalo kámen, jenže zkušený rybář hned věděl, že to je ambra. A teď rychle, protože kdo zaváhá .... nemá ambru. Rychle svolal své bratrance, aby mu pomohli náklad dopravit domů. Tam nález zkoumali.

 https://img.blesk.cz/img/1/full/6692098_.jpg

Každý znalec ví, že čerstvá ambra hrozně páchne, ale co čekat, když je to výměšek vorvaně? To nemůže vonět. A mít stokilovou ambru, to musí být odér. Jenže pozor. Zápach ambry postupně slábne a mění se v příjemné zemité aroma, jak říkají znalci. Proto je tahle hmota využívaná při výrobě parfémů. S tím kdysi přišli Arabové a takový parfém není zrovna levný. I když se dnes používají syntetické materiály, stále je o ambru velký zájem, není nad pravou surovinu. A za takovou jsou mnozí výrobci ochotni velmi štědře zaplatit. A v to pan Naris Suwannasang právě doufá.

Zároveň se i trochu bojí, protože se toho chopí znalci a jde o to, jak bude kvalita ambry ohodnocena. Pokud to bude jak se říká 1. jakost, nálezci by mohlo kápnout až 700 000 Kč v přepočtu. A to celé x 100! Pro rybáře, který si vydělá zhruba 15 tisíc Kč měsíčně, je to nepředstavitelné jmění.
Nálezce má obavu, aby nenaletěl. Hledá spolehlivého odborníka, který by určil férovou cenu. Jenže to může chvíli trvat a rybář  se bojí, že mezitím mu ten výměšek někdo ukrade, proto zapojil i policii.
Jak je vidět, ani s výměškem to není jednoduché. Najdete ambru a zrovna lehké spaní nemáte. Přejme panu rybáři, aby nakonec byl v balíku.
Zdroj: idnes, Pro ženy, T. A. Skoupý

neděle 27. června 2021

Hudba různých žánrů: Václav Neckář - Perla

 

Když mi kamarádka před pár lety tuto píseň pustila, vůbec jsem ji neznala. Nevím, jestli se nehrála v rádiu nebo televizi, ale jedno vím jistě. Vaškovi vždy slušely takové písně -  nádherný a velmi smutný příběh, říká se tomu balada. 

Příběh žokeje a Perly... Znáte?


Perla - Příběh koně

Václav Neckář


Perla byla nejkrásnějším koněm,

který mě kdy v sedle nosíval. 
 
Když jsem její boky stisknul
 
lehounce, vždy přešla v prudký cval. 

Dotyky se dala vésti, 

tuhle krátkou chvíli štěstí 

má rád každý žokej.


Nenajdu už nikdy koně 

s její krásnou, něžnou, klidnou povahou,
 
s její stříbrolesklou srstí, 

s bleskem v očích, bujnou hřívou za hlavou. 

Věřte mi, že bez nadsázky 

na nás vždycky vyšly sázky, 

já byl její žokej.


V závodě o velký pohár,

jezdce prvního jsem lehce dohonil

a on se náhle v sedle shýbnul

vztekle tajně bičem Perlu uhodil.

Perla byla klisna skvělá,

před závodem rozechvělá

a já byl její žokej. 


Půl roku jsem v sádře ležel,

říkali mi Perla už je dávno fit,

bujnější, než byla prve,

uvidíš, že opět bude favorit.

Když jsem z nemocnice vyšel,

potom poprvé jsem slyšel,

s ní už je ámen.


Stál jsem jako bludný kámen,

řekli mi, že nemohla už na nohy.

Poslední jí sedlo dali,

sedlo měkké připravené pro bohy.

Jede závod smrti lásky,

na ten nejsou žádné sázky,

to ví každý žokej.

Všechny poháry a věnce

sebral jsem a na smetiště vyhodil.

Řek´jsem, kdo ji uhodil,

tak toho musí také potkat jeho díl.

Neboť zabil pro kus zlata,

slávu, která je mu svatá,

víc, než život.


Potkal jsem ho v prázdný stáji,

do dlaně jsem náhle popad´jeho bič.

Viděl jsem strach v jeho očích.

Řek´jsem: „Zmrzačils mě, zabils a teď křič."

V boxech koně ztichly náhle,

jenom z dálky zazněl táhle

smích kopyt Perly.

Kolik pak ti dali peněz,

že jsi v tom mizerným derby zvítězil

a byl bookmaker spokojen

a kolik jsi z něj všivejch prachů vyrazil.

Řekni noviny co psaly,

do titulků jistě daly,

tvý nevinný jméno.


A jak tě chválil manažér,

snad nebyl z tebe celej pýchou bez sebe.

A všichni přátelé z tvý stáje

vybájili tvoji jízdu do nebe.

Na vavřínech spal jsi klidně,

zatím co mě bylo bídně

máš tvrdý spánek.

když Perlu vzadu stříleli,

ty sháněl si se po kytkách.

Víš, čím byly tolik těžký

tím, že já teď chodím pěšky

a mám srdce prázdný.


Teď se díváš do očí,

kterým jsi s tímhle bičem

radost navždy vzal.

Moh´bych tě bít - tu sílu mám,

jenomže  jsem tenhle závod navždy vzdal.

Bylo vás víc, nebyl jsi sám,

celej stadión byl vyprodán

a já jel naposled.

Ptáte se jak to dopadlo 
 
jak pomstil jsem

a jestli jsem tím bičem uhodil.

Ne nebylo proč,

jen jsem jej přelomil

a pod nohy jsem mu ty třísky pohodil.

Čelo se mu lesklo potem

v duši strach jej bodal hrotem,

tím ostrým jak břitva.


A šel jsem pryč a vzpomínal:

Perla byl nejlepší kůň,

co mě v sedle nosíval.

Když jsem její boky stisknul,

lehounce, vždy přešla v prudký cval.

Dotyky se dala vésti,

tuhle krátkou chvíli štěstí 

má rád každý žokej. 

zpěv: Václav Neckář 
text: Zdeněk Rytíř 
hudba: Ota Petřina

https://regervin.com/wp-content/uploads/2020/02/tournament-horse-379032_1920-1.jpg

Zdroj: YouTube, internet

sobota 26. června 2021

Turistické značky a co jejich barvy znamenají?

 

Léto je tady a dovolená nebo volný čas se dají trávit různě. Někdo se rád jen opaluje, jiný rybaří nebo chodí na houby. Máme krásnou vlast a kdo rád poznává, může se vypravit do hor. V Česku se neztratíte díky turistickému značení. Turistické značky používáme při výletech poměrně běžně. Řada výletníků je však využívá jen jako analogovou verzi navigace. Turistické značky však mají hned několik způsobů využití. 

Byl někdo, kdo vás poučil a vysvětlil, co tyto značky znamenají? Vzpomínala jsem na to a měla jsem možná štěstí, že na střední škole se pořádaly turistické kursy a večer bývaly různé besedy, případně i noční hry s využitím orientace v terénu. 

Pokud jedeme do zahraničí, kde plánujeme turistiku - hlavně v horách, je dobré se už předem seznámit s případnou trasou nebo způsobem značení v dané zemi. Mám zkušenost, že i když máme průvodce, jsou situace, kdy se vyplatí něco vědět sám, nespoléhat na druhé. Chápu však, že ne každý má schopnost orientovat se v terénu. V článku se budu věnovat turistickému značení u nás.

Navigační systém pro pěší turistiku patří u nás k nejpropracovanějším a nejrozsáhlejším. Možná je to dáno rozlohou naší republiky a pak její polohou v mírném pásmu.

Tak jako se řidiči orientují a jsou vedeni dopravními značkami, výhodou turistických značek je použití více barev pro označení tras. Obvyklý systém ve světě prý totiž využívá jen jedné barvy a logicky při křížení cest může dojít ke zmatkům. Čeští plánovači při zakreslování nové cesty používají jako první kritérium barevnou jednoznačnost.

Turistické značení vznikalo v Evropě v 19. století. V našem kraji máme nejblíže Beskydy a tady  je známá Pohorská jednota Radhošť, která  vyznačila první trasy v r. 1884. V Čechách Klub českých turistů zahájil značkování v roce 1889. Masový rozmach značení přichází po vzniku Československa během samostatné republiky, kdy délka tras dosahuje i se Slovenskem 40 000 km.

Pro zajímavost - nejstarší turistická trasa vedla ze Štěchovic u Prahy na legendární Svatojánské proudy. Trasa je už dnes bohužel zatopená Štěchovickou přehradou, takže je možné projít jen úvodní kilometry.  
Nejstarší dochovanou trasou je pak cesta z Berouna na Karlštejn. S turistickými značkami se můžeme setkat na horách, v lesích, ale také ve městech. V mnoha městech jsem viděla rozcestníky, takže vím, že to funguje. Bylo by možné se hodně rozepsat o typech cest, druzích značek, cedulí a dalších detailech. 

Od roku 1954 získal monopol na značení ČSTV, postupně byla síť značených cest obnovena a rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami. Nevím jak vy, ale my tyto mapy v terénu hodně využíváme. 

V roce 1990 přešla značkařská činnost v Česku na obnovený Klub českých turistů. Od roku 1997 je prováděno obdobné značení i pro lyžaře a cyklisty. Značení provádějí již od počátků bezplatně dobrovolníci – značkaři. Těchto lidí si vážím a obdivuji je.

Některé naučné stezky zřizují a udržují organizace ochrany přírody.

Turistická značka je symbol nebo tabulka, jejímž účelem je poskytnout turistům informaci o směru cesty, případně též o vzdálenostech, podmínkách průchodnosti, popisech míst atd. Turistické značení je soustava turistických značek. Aby značky sloužily, měli bychom v nich "umět číst".

Podle účelu můžeme turistické značky a značení rozdělit na:

  • Turistické značky pro pěší turistiku
  • Turistické značky pro cykloturistiku (viz též cyklotrasa)
  • Turistické značky pro lyžaře
  • Městské informační systémy

Existují i turistické mapy, dříve velmi rozšířené.

Turistické značení KČT – pěší

Klub českých turistů používá takzvané pásové značení čtyř barev – červené, modré, zelené a žluté, namalované zpravidla na stromech, sloupech a jiných objektech. Značka je tvořena vodorovným barevným pásem, nad nímž i pod nímž je bílý pás.

 obrazek: 1a.gif  Pásová značka 

---------------

Pro odbočení se tento základní tvar doplní šipkou jednotného provedení. Vede-li více značených tras společně, jsou značeny sloučenou značkou v přesně určeném pořadí barev.

obrazek: 4a.gif  Šipka, ukazuje směr trasy 

obrazek: 4b.gif   Vícebarevná značka 

 ---------------

Pro místní trasy a okruhy existuje speciální místní značení (úhlopříčně rozdělené čtverce, v nichž jeden trojúhelník je bílý a druhý má jednu ze čtyř barev) a lázeňské značení, které kombinuje dvě významové barvy, které souvisejí s délkou a převýšením okruhu.

obrazek: 5a.gif   Místní značka 

---------------

Nejčastější pásové značení končí (tzv. koncová značka) nikoliv obdélníkem, ale bíle ohraničeným čtvercem.

obrazek: 8.gif   Koncová značka 

---------------

Značené jsou i odbočky k pramenům (čtvercové s piktogramem studánky), hradům (čtvercová s piktogramem hradů, která vypadá jako písmeno L) či vrcholu (čtvercová s piktogramem trojúhelníku mířícího špičkou nahoru jako hora). Ty nebývají delší než 1 km.

obrazek: 7a.gif   Odbočka k vrcholu či vyhlídce 

obrazek: 7b.gif   Odbočka ke zřícenině hradu nebo jinému objektu 

obrazek: 7c.gif   Odbočka k pramenu nebo studánce 

obrazek: 7d.gif   Odbočka k jinému zajímavému objektu 

---------------

Zvláštním typem turistického značení jsou naučné stezky, které vyznačují samostatně nebo ve spolupráci s KČT organizace ochránců přírody či obce, města i jiné organizace. Podle metodiky KČT bývá naučná stezka značena bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem. Naučné stezky zřizované jinými subjekty však jsou mnohdy značeny jinými způsoby. Naučné stezky jsou vybaveny i stojany s informacemi o přírodních zajímavostech v okolí. Značené cesty jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v jiných typech map. Jsou chráněny přestupkovým zákonem.

obrazek: 6.gif   Značení naučné stezky 

---------------

obrazek: 8a.gif       Turistická tabulka 

obrazek: 2a.gif   Turistická směrovka 

Vytvořená síť pěších značených tras je přitom svoji hustotou, kvalitou a také tím, že pokrývá beze zbytku celé území republiky, hodnocena jako nejlepší v Evropě 👍👍👍.

Víte například, že ideální doporučená vzdálenost pro rozestup mezi značkami je 250 metrů? Nebo, že odbočka je vždy vyznačena dvěma samostatnými značkami, směrovací a potvrzovací?

Na systému je obdivuhodné, že se jedná o občanskou aktivitu a značkaři byli vždy dobrovolníci. Jejich počet v dnešní době přesahuje tisícovku a ročně stráví v terénu okolo 60 000 hodin. O Klubu českých turistů je video:


Turistické značky usnadňují navigaci během výletů, zároveň však jejich barva poskytuje základní informaci o náročnosti dané trasy. 

Červená

Červená barva je vždycky výrazná, upozorňující na nějaké riziko. Typické je to u dopravních značek. Ty turistické červenou barvou upozorňují jak na délku trasy (kterou si ovšem každý může přizpůsobit vlastním potřebám), tak na náročnost, tedy terén a převýšení. Červeně jsou značeny dálkové nebo hřebenové trasy, přičemž ty dálkové mohou být o délce až několika tisíc kilometrů.

(Trasa z německého Eisenachu jdoucí přes Česko a Slovensko do maďarské Budapešti měří 938 km a značená Svatojakubská cesta z Prahy do španělského Santiaga de Compostela má podle značky v pražské Zbraslavi 3 030 km. Ovšem v tomto případě se zdaleka nejde jen po červené.)

Modrá

I když se výše píše, že červené trasy jsou nejnáročnější, vždycky je dobré podívat se do mapy na sled vrstevnic. Můžete tak například zjistit, že poměrně příkrá trasa ze Špindlerova Mlýna směrem na Sněžku vede po modré a teprve poslední, relativně krátký úsek je značen červeně. Modře značené jsou obecně významnější trasy. 

Zelená

Pokud chcete lépe poznat konkrétní oblast, vyplatí se držet se zelené, neboť to jsou místní trasy. Většinou nejsou ani příliš dlouhé, ani příliš náročné. Ovšem pokud vedou horami, je potřeba být obezřetný.

Žlutá

Žlutě značené jsou krátké trasy, spojky nebo zkratky, ale i ty jsou terénem vedené tak, aby se pokud možno vyhýbaly frekventovaným silnicím a nabídly poutníkovi zajímavé objekty či výhledy. I zde je ovšem potřeba být ve střehu. Kubátova cesta z Velké Úpy na Sněžku, tedy na vrchol Česka, je kupříkladu žlutá.

 

Mapa se vždy hodí

Spoléhat jen na barvy je poněkud ošidné. Vždycky je dobré mít po ruce mapu, ať už v některé z aplikací, nebo papírovou klasiku. Výhoda papírové mapy je, že v ní nikdy nedojdou baterky, nevýhoda, že se nedá zvětšit a je potřeba se alespoň trochu orientovat.

Značení turistických tras, vydávání map, pořádání společných akcí, provozování turistických chat a také ochrana přírody. O to vše se u nás už více než sto let stará Klub českých turistů. Moravskoslezskou oblast KČT vede Petr Holuša. Můžete si poslechnout: 

Zdroj: Wikipedie, KČT, Český rozhlas Ostrava, YouTube

pátek 25. června 2021

Toulky českou minulostí: 25. schůzka: Staré pověsti české aneb Ještě o sestrách Libušiných

 

Patří legendy také k dějinám? Lze brát báje, pověsti, mýty za stejně hodnotnou a platnou minci jako historii kronikářsky a ještě dalšími písemnými prameny ověřenou? Jaké je jejich místo v minulosti národa? Je to – dejme tomu – folklór? Anebo se za všemi těmi ději a jmény ze starých pověstí českých skrývají skutečné události, konkrétní lidé? Nevíme.

Pro tu dlouhou dobu od konce Sámovy říše, tedy asi od roku 659, do první zmínky o prvním historickém českém knížeti Bořivojovi v r. 884, což je víc než dvě století, pro tu dlouhou dobu máme k dispozici tři čtyři útržkovitá a navzájem izolovaná data. A to je hrozně málo... A kde je málo faktů, tam se daří – legendám...

Praha v roli ještě nezrozená

Stalo se to zhruba v místech dnešního areálu České televize v Praze. Ano, na Kavčích horách. Tehdy se jim ovšem neříkalo Kavčí, ale Kačí (rozumějte Kachní), a nikoli hory, ale hora. Jedna. Kačí. Abychom byli přesní, tak Kačí hora je vrch mezi někdejší cementárnou v Podolí na polovině vzdálenosti mezi Vyšehradem a Branickou skálou. On ten příběh vlastně nezačíná na Kavčích horách ani Kačí hoře, nýbrž v sousedství, na Vyšehradě. V sídle nejmladší ze tří Krokových dcer, kněžny Libuše.

„Sem jednou zavedla Libuše svou sestru Kazi, jež přijela na kročitém koni z Kazína ji navštívit,“ reprodukuje onu sesterskou stáž Alois Jirásek, k čemuž lze dodat pouze jedinou věc, totiž že kročitý kůň je ten, který dělá velké kroky. „Zahrada, trávník a stezky spočívaly již ve stínu, jen vrcholky stromů, hradba mocných trámů a vysoké sruby v pozadí kolem byly zality záplavou posledního světla...“

Přerušme však epické líčení Jiráskovo a vstupme rovnou do děje: „Klid a ticho té chvíle zahlaholil od brány náhlý ryk. Křik mužských hrdel se blíží jako náhlá bouře. Ze směsi hlasů pronikal výskot, v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem. Po nádvoří kráčel v hlučném průvodu vysoký mladý muž statného těla, s rukama do týlu vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru. Muž ten však kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, stanul u schodů, jež vedly k veliké síni. ‚Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. At' zhyne před tvýma očima, chceš-li. Sám se postavím proti němu, ját' ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo; kdyby chtěl prorazit. A položte mně k nohám oštěp.’“

Napjatý scénář pro film

Představte si tuto situaci ve filmovém scénáři: Napětí. Strach. Mohutné svalstvo Bivojovo. Detail na bílé kančí tesáky a na jeho očka podlitá krví. Zástup kolem. Oštěp. A opět Bivoj. "Ten, přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, (ano, na Libuši s Tetou jsme v tom filmu trochu pozapomněli, takže celkový záběr na ty dvě) na Libuši, a zvláště pak – na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muže (detail: Kazi hledí vzrušeně na Bivoje), kterého poprvé spatřila v háji u Jezerky a na nějž tak často vzpomínala.

(O Jezerce, která svého času proslula rovněž jako televizní studio a nyní slouží coby divadelní scéna, ve Starých pověstech už zmínka byla, ale že se Kazi s Bivojem vlastně už znali, tak to zjišťujeme jako novinku.) Ted' Kazi těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv (následující scéna doporučuje scénář natáčet zpomaleně, aby mohla být jaksepatří vychutnána), mrštil kancem vší silou přes hlavu před se, že až země zaduněla od tohoto pádu. (Detailní záběr: mocné Bivojovy ruce svírající oštěp.) Starý, silný sekáč (vzhledem k tomu, že sekáč znamená v mysliveckém slangu tří až čtyřleté prase, je údaj "starý" poněkud zavádějící.) na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe, ale již se mu břicho pohnulo, hřeben ze štětin na hřbetě se mu zježil, bělmo očí se zablýskalo. Vymrštil se vráz ze země a hnal se jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou, v níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.

(Přichází vrcholná scéna:) Vše kolem jako pěna ztichlo (takovému momentu se říká stop-time), ale již vykřikl kdekdo z mužských i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled , a jako skoseno skácelo se na zem krev se z něho valila a zalévala půdu kolem."

Bivoj od Mikoláše Alše 

Mikoláš Aleš - Bivoj

Hrdinové pověstí...

Kosmas žádného Bivoje nezná. Natož aby ho dával jakkoli dohromady s Kazi. Jejich známost zorganizoval náš starý známý, kronikář Václav Hájek z Libočan. Ano, on byl  první, kdo tento lidový příběh přenesl do roku 716. Rok předtím se prý Libuše ujala vlády. Tedy podle Hájka, a ten si s historickou pravdou, jak víme, hlavu nelámal.

„Muž jeden velmi silný z rodu Strošova, jménem Bivoj, syn Sudivojův,“ ano, teď už víme, odkud bral Alois Jirásek informace pro Bivojův příběh, „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel a tu svini divokú za uši lapil a vzal ji na se, na Libín hrad ji přinesl. To Libuše vidúc se velmi divila, a vzavši zlatou přípasku, jemu jako hrdinovi a rytíři ji dala, a sestra Káša, kteráž toho času z Kašína na Libín přijela, téhož Bivoje sobě pro jeho mužství za manžela pojala.“ Ovšem pozor, bohatýrský příběh podobného druhu v české literatuře už koloval. V jakési dvorní, šlechtické verzi jej vypravuje Dalimil:

V českém vojsku sloužil v ony dny
jinoch smělý, jinoch způsobný.
(V ony dny to znamená za vlády knížete Vladislava.)
Dětříšek Buškovic, hezký hoch,
jemuž též říkali Tuří roh.
Že za uši kdysi kance chyt',
zdobil kančí rypák jeho štít.

Kanec v hlavní roli?

Faktická připomínka: kančí hlavu měl ve znaku skutečně český rod Buziců. Znal Václav Hájek z Libočan tento Dalimilův příběh? Určitě. Takže se jím nechal – inspirovat. Kdoví. Třeba se chtěl zalíbit, pan Hájek. Potomkům onoho Dětříška. A tak mohl přenést vyprávění o odchytu svině, připisované kronikářem Dalimilem Dětříškovi, do doby zhruba o čtyři sta let starší.
Václav Hájek vydal svoji Kroniku českou v roce 1541. O padesát let později spatřilo světlo světa Zrcadlo Čech a Moravy od autora Bartoloměje Paprockého z Hlohol.

Pan Bartoloměj, ač rodem Polák, přilnul ke své nové, české vlasti natolik, že o ní začal psát. A co víc, psal o ní česky. Pochopitelně že mu nemohl uniknout jeden z proslulých českých erbů – sviní hlava. Vydal se po jeho stopách, a výsledky jeho pátrání byly vskutku objevné: „Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, syn Sudivojův, vyšel na Kačí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkal tam svini divokou, uchopil ji za uši a na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad zvaný Libín.“

Ano, velmi originální. Včetně některých obratů: „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel“ – opsáno od Hájka. Ale nechceme panu Poprockému křivdit, on totiž dokázal být i původní. Informuje například, že "Bivoj nebyl z rodu prostého, nýbrž pocházel z kmene těch hrabat, kteří s Čechem a Lechem do té krajiny přišli." To jsme si oddechli. Představte si, kdyby si Kazi vzala prostého, neurozeného nehraběte Bivoje, muže z lidu!...

„Porodila mu syna Rodislava, kterému již za věku vzrostlého někteří říkali Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini živou na hřbetu přinesl. Na památku toho a na věčnou pochvalu síly otce svého nosil Rodislav s povolením Libušiným sviňskou hlavu.“ A podobně jako kronikář Hájek i pan Paprocký se snaží vyjít vstříc svým šlechtickým zákazníkům. Ona taková služba asi nebyla zdarma: „Když potom zbohatl v té krajině kašínské, dožádal se na knížeti svém Přemyslovi, aby mu dopustil postaviti hrad v krajině půlnoční, ve kterém by se mohl před nepřáteli české země brániti. K čemuž mu bylo povolení dáno a on na jedné hoře dům kamenný vystavěti rozkázal a dal mu podle svého jména jméno Rodov, jenž byl potom nazýván Ronov.“

Vylepšení rodu

Ronovští měli pradědečka přímo z družiny praotce Čecha. Taková pověst mohla jejich erb jenom vyleštit...

První Kaše, druhá Tetka -
a o třetí Libuši,
zvlášť se zmínit přísluší.
(Ano, s Libuší si smluvíme extra schůzku. Hned příště.)
Kaše na Kašíně byla,
Tetka na Tetíně žila -

- stop ! „Tetka na Tetíně.“ Zatímco Kazín či Kašín kněžny Kazi, potažmo Káši nikdy nalezen nebyl, Tetín existuje. Dodnes. Na dohled od Berouna. Na Tetíně skutečně bylo dávné, ještě předslovanské sídliště. Jakže to napsal starý pan Kosmas? „Ctihodná byla i Thetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.“ Takže Tetka... Teta – byla svobodná. Ale nejen to. „Navedla hloupý a nerozumný lid (Kosmas nezapře svoje hledisko – byl přece křesťanský kněz), aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy (Kosmas je i vyjmenovává), Oreády, Dryády a Amadryády. (Aby se jim klaněl a ctil je.) Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané.“ 

čtvrtek 24. června 2021

Dětský herec ve filmu

 

Psát na téma film může být  pro někoho jistě velmi lákavé. Jsou znalci filmů, kteří už napřed sdělují ostatním, co bude následovat a dovedou s předstihem citovat známé filmové hlášky. Jedním z prvních, které jsem poznala, byl manžel mé kamarádky. Kolikrát jsem zírala, kolik filmů musel vidět a za jedno zhlédnutí to jistě nebylo. Ať to byla komedie, americký film nebo česká pohádka, vždy exceloval. Někdy mě tím překvapí i můj přítel, který zná naše pohádky stejně jako americké filmy. Naposledy jsem to mohla sledovat v "Šíleně smutné princezně", kterou jsme neviděli řadu let. Prostě každý má paměť na něco. Tady nemohu konkurovat, ale možná chlapi na to mají "buňky". Osloví mě herci, nejvíce z našeho - českého prostředí. To je nám blízké.

Jako dítě jsem vnímala i první dětské herce. Maminka si uchovávala  malou dětskou brožku ve tvaru červeného srdíčka, ve kterém se otvírala dvířka s miniklíčkem a pod dvířky byla ukryta malá fotka kudrnaté holčičky. Byla to americká herečka Shirley Temple - slyšeli jste o ní? (Shirley Jane Temple-Blacková (23. dubna 1928 Santa Monica – 10. února 2014 Woodside - byla americká filmová herečka, diplomatka a politička). Já jsem o ní slyšela poprvé od maminky, která v dětství byla na několika filmech s ní a pak asi dostala tuto "brožku" na dětský kabátek. Přešla léta, z malé "Širlejky", jak se jí tady říkalo, se stala dospělá žena a jak to bývá, ne vždy dětský herec pak pokračuje dál. Jenže osud tomu přál, že se paní Shirley Temple - Black dostala opět do země, kde ji lidé jako dětskou hvězdu milovali. Po revoluci, možná na popud Václava Havla, se nyní už paní Blacková stala velvyslankyní USA v naší zemi.

A naše brožka? Tu jsem nakonec dala do oblastního muzea, tam určitě najde lepší uplatnění než u mne v šuplíku.

Když se řekne dětský herec, každá generace si představí někoho jiného. Já si vždy vybavím Tomáše Holého, i když v mé představě je i díl smutku. Ani herec neví, jaký osud a čas je mu vyměřen a u Tomáše Holého to bylo období dost krátké. Přesto se dokázal zviditelnit díky příležitostem a zapsat se do srdcí diváků. Vůbec se nedivím, že v období vánočních svátků se téměř každoročně dávají filmy s Tomášem Holým. Jsou z našeho prostředí a tím naší české nátuře blízké. Muselo být náročné i natáčení, když si představím, že režisér má určitou vizi a dětský herec mu ji může poněkud pozměnit. Jak jsem se dočetla, u Tomáše Holého se to stávalo a možná i proto i po těch letech, se nám filmy s ním líbí a i když jeho život vyhasl velmi, velmi předčasně - v pouhých 21 letech při nehodě v Kytlici. To paní Shirley mohla být teoreticky jeho babička.

 
Na přelomu 70. a 80. let natočil režisér Václav Gajer tři filmy – Pod Jezevčí skálou, Na Pytlácké stezce a Za trnkovým keřem. Možná jste je viděli, ty příběhy na sebe navazují. Dnes se film natočí a pak podle úspěchu u diváků následuje dvojka, ale nikdy nevstoupíš do téže řeky a úspěch u diváků není zaručen. Režisér Gajer tehdy nazval každý film jinak a dobře udělal! Příběhy vyprávějí o klukovi Vaškovi, kterého ztvárňuje Tomáš Holý, který tráví léto na Šumavě u dědy, hajného Straky (hraje Gustáv Valach). Šumava je mi blízká, proto jsem si vybrala tyto filmy.
 
Příběhy ve filmech jsou vlastně jednoduché, zároveň však nepředvídatelné. To vše je zasazeno do  krásného prostředí šumavské přírody a života v ní - něco jako teď v Policii Modrava. Dědeček Straka tady říká vnukovi Vaškovi: „Tys moje naděje a radost.“ Tato slova vystihovala poměry v rodině. Se synem se pan Straka rozešel kdysi ve zlém, přál si totiž, aby i jeho syn  byl jednou hajným. Straka ve filmu říká: „Kam to dotáhl? Dovedu si představit, jaký mu narostl pupek na tom úřadě.“ Vztah hajného Straky se vyvíjí, po úvodní odtažitosti k vnukovi začal pozorovat Vaškův zájem o přírodu a to obyvatel Šumavy nejen pozná, ale i ocení. Tomáš Holý to dovedl hezky vyjádřit. Byla tam nejen láska k profesi, o které jsme psali minulý měsíc, ale i k lesu a k přírodě. 

Velký podíl  při natáčení trilogie tehdy sehrála Pohraniční stráž a její rota ve Kvildě. Tu oblast  trochu znám, jen připomenu, že tehdy tam byla "železná opona". I při filmování se musel dodržovat zákaz vstupu do hraničního pásma - to už začínalo za obcí Kvilda, proto se pohraničníci podíleli na technickém zabezpečení při natáčení a doprovodu filmového štábu do hraničního pásma. Někteří z nich se účastnili i  natáčení.
 
Filmový štáb tam musel mít zázemí a tak se usídlil v rekreační chatě  cihelen na Churáňově, odtud vyjížděl do okolí. Dvě hlavní místa v trilogii jsou obce Srní a Kvilda. Asi 500 metrů od návsi v Srní stojí Klostermannova chalupa (Klostermann = spisovatel Šumavy), která v trilogii představovala hájenku dědečka Straky a dočasný příbytek pro malého Vaška. Nevím jak teď, ale dlouho byl celý prostor Klostermannovy chalupy pečlivě udržován a autentičnost s filmem byla  znát na každém kroku. Ve Kvildě, která se často uvádí jako velmi studené místo u nás z pohledu meteorologie,  měla sídlo pila, kde bylo filmové zemědělské družstvo. Pila se nacházela na kraji obce u cesty vedoucí k Pramenům Vltavy. Ve Kvildě se točila i scéna  zahradní párty s kancem Joklíkem. Divočák byl pro potřeby natáčení zapůjčen od soukromého majitele a vycvičen. I tak kanec Joklík přeskočil plot a uháněl  pryč. Chycení se po usilovném nahánění podařilo. Ve filmu jsou i nádherné záběry Chalupské slatě u Borové Lady. Tak se film stal i propagátorem Šumavy.

Vrátím se ještě k Tomášovi Holému.
Tomáš Holý byl pro režiséry vždy sázkou na jistotu, což u dětského herce už znamená "něco". Ale režisérka Marie Poledňáková měla při výběru pochyby. Ty v ní zasadil její syn, který herce označil za "tlustou tetu". Naštěstí se do výběru vložil František Němec a režisérce  argumentoval tím, že Holý je jediný z dětí, co se účastnily konkurzu, komu by věřil, že je spontánní a upřímný - nakonec vyhrál. Bohužel, ne v životě...  

Před několika dny byla na domě, kde prožil téměř celý život, odhalena pamětní deska. Ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do Nuslí v Praze a na adrese Petra Rezka číslo 3 zůstal s matkou i po rozvodu rodičů. Její umístění na domě inicioval jeho kamarád Ota Kars, který je rovněž autorem knihy Jmenuju se Tomáš a grafického románu V hlavní roli Tomáš Holý.

V Praze 4 slavnostně odhalili pamětní desku, která připomíná dětského herce Tomáše Holého.

 
zdroj: internet, videa YouTube, prazsky.denik.cz

Toulky českou minulostí

O češtině od A do Z: Skloňování vlastních jmen

  28. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem. Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich.