Velký cestovatel, na kterého se zapomnělo

S cestovatelským duchem se člověk asi už narodí. Poznávání nových světů se rozvinulo zejména ve středověku, nedávno jsem představila našeho cestovatele Martina Kabátníka.

Josef Kořenský byl velký cestovatel z 19.-20. století, podnikl 27 výprav, z toho dvě po Čechách. O svých cestovatelských zážitcích psal, a kdyby tehdy byly blogy, určitě by nějaký měl, chtěl totiž lidem předat poznatky "o světě". Napsal kolem padesáti knih a několik set článků, pořádal besedy a přednášky. Přesto, že rozhodně nezahálel, dnes ho už skoro nikdo nezná.

Jeho nejoblíbenější zemí se stalo Žaponsko. Dříve se v češtině Japonsko někdy vyslovovalo a psalo jako Žaponsko kvůli původní francouzské výslovnosti.

 

Josef Kořenský s fotkami australského domorodce a maorské dívky, která byla jeho průvodkyní.

 

Josef Kořenský (1847 - 1938) byl povoláním učitel a později ředitel Dívčí školy na Smíchově, nyní v ulici Kořenského. 

Pocházel z rolnického rodu v Sušné na Mladoboleslavsku. Rodina se brzy přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde Josef vystudoval reálku.

 

  

C. k. reálka a měšťanská chlapecká škola v Mladé Boleslavi.

Reálná škola (Realschule) byla všeobecná střední škola, zaměřená hlavně na přírodovědní, technické obory a živé jazyky - pozdějšímu cestovateli poskytla dobré základy. Po 6leté reálce studoval v Praze na učitelském ústavu. 👍

Měl štěstí, že profesor Antonín Frič ho přijal jako pomocníka v Českém muzeu (Národní muzeum), kde Josef sepisoval inventář a opatřoval přírodniny vědeckými názvy. Na vycházkách do lomů a dolů v okolí Prahy sbíral zkameněliny, aby rozšířil muzejní i soukromé sbírky. 

 

Kromě prof. Friče měla na Kořenského velký vliv další osobnost - Vojtěch Náprstek. Právě jeho zásluhou se do muzejních sbírek dostávaly exotické exempláře. A tak se mladý Kořenský za čas objevil v tehdejším středisku cestovatelů, přírodovědců a dalších badatelů – v domě U Halánků, dnes Náprstkovo muzeum.   

Zde Kořenský získal také inspiraci pro vlastní výpravy. Na tu první se vydal v r. 1878 a projel Německo, Francii a Anglii. V následujících letech se dostal na Balkán, do Turecka, a také na Sibiř, Kavkaz, Ural a do východní Asie. Vidíte, bez internetu, bez mobilního telefonu a různých aplikací si dovedl poradit. 👏

S platností od 1. prosince 1867 byl jmenován podučitelem na české škole v Radnicích na Plzeňsku. Tady poznal svoji životní lásku. Dívka byla z vyšší společnosti a on jen podučitelem, proto jim bylo zabráněno v sňatku. Pak už se kromě práce věnoval svým zálibám, šetřil hlavně na cestování. 

"Jako starý mládenec neměl starost o rodinu, měl dostatek finančních prostředků a rád se vydával na cesty. Napřed po Evropě, procestoval například Skandinávii v době, kdy to bylo ještě poměrně vzácné, a potom i po celém světě. V roce 1893 - 94 spolu s přítelem statkářem Karlem Řezníčkem z Jičínska absolvoval cestu přes Spojené státy, navštívil například Chicago, Japonsko i východní Indii. Podruhé v letech 1900 - 1902 procestoval opět Asii, pak Austrálii, Nový Zéland, ostrovy v Oceánii, opět milované Žaponsko a napříč celou Sibiří zpátky do Evropy."

  

 Josef Kořenský, Amerika - Kulturní obrázky pro mládež. 

"Nejvzdálenější cestou byla určitě Čína a Japonsko. Charakter cesty byl spíše sběratelský, pokud se tam někdo vypravil, měl potíže proniknout do té společnosti. Svým způsobem to byla země uzavřená."

 

 

Josef Kořenský, Nové cesty po světě - Podruhé v Žaponsku.

Věnoval se sbírkotvorné činnosti, posílal velké kolekce do Prahy do Národního muzea i do Náprstkova muzea. Zabýval se florou, faunou, geologickými záležitostmi, podnebím, obyvatelstvem a velice vtipně tyto věci glosoval.

 

J. Kořenský, Cesta kolem světa.

O svých cestách Kořenský hodně psal, a to jak články, tak celé knihy, např. třísvazkový cestopis s názvem Cesta kolem světa se 600 obrázky a mapkami. A vždy s dodatkem - pro naši školní mládež.

 

 

Josef Kořenský, foto Národní muzeum Praha

 

Všude se také zmiňoval o českých stopách a slavných českých krajanech, s nimiž se setkal. Popisoval i humorné situace, které ho na cestách potkávaly. Ukázka je z cesty do Švédska, kde figuruje Kořenského přítel Štolba:

"Tito dva cestovatelé navštívili švédskou restauraci. Měli hlad a ten druhý cestovatel říká: já to objednám. A objednával u servírky. Ta přišla, usmála se na ně a on volal: Frökken, Frökken. To bylo slečno, slečno. A Kořenský, kterému to připomínalo v různých jazycích slovo žába, se smál a byl zvědavý, co mu přinesou. A ten druhý nonšalantně ukázal do jídelního lístku, a ejhle, objevil se dezert. Potom se objevil salát a Kořenský říkal, to je na hlad málo. A tys říkal, že umíš švédsky! A cestovatel zavolal znovu servírku, vzal tužku, nakreslil pěkné prasátko, s kulatým kudrnatým ocáskem, a ona konečně přinesla talíř šunky."

V dobových publikacích na něj vzpomínali jako na ohromného a lidského člověka, i když byl až do smrti starý mládenec a stravoval se jenom po hostincích. Jeho sestry Anna a Marie později třicet let provozovaly hotel s evropskou kuchyní v Turecku, který Kořenský několikrát navštívil, ve stáří se obě staraly o bratrovu domácnost.

Do vysokého věku, téměř do devadesáti let, si zachoval přehled, byl zván do různých spolků a společností, kde působil. 

 

Oslavil devadesátku, brzy nato pak zemřel. Jeho knihy upadly téměř do zapomenutí, prý si žádnou celé desetiletí nikdo nepůjčil. Jednu z jeho knih zrovna čtu a připravuji články o cestovatelských zážitcích Kořenského.

Brzy tu budou články z jeho cest do Austrálie:

Austrálie. Rodina australských domorodců před svou chýší. K lovení zvěře užívají bumerang. 

zdroj: stoplusjednicka.cz, cesky.radio.cz, lideazeme.cz

Lazebník, který změnil chirurgii

V článku o léčebných praktikách v minulosti jsem zmínila důležitost lazebníka ve válkách a bitvách.

Jméno dnešní osobnosti jste nejspíš neslyšeli. Kdo byl Ambroise Paré? 

Narodil se ve městě Bourg-Hersent ve Francii, vypracoval se na královského chirurga několika králů: Jindřicha II., Františka II., Karla IX. a Jindřicha III. Vynikal především v chirurgii a léčení ran. Je považován za jednoho z otců moderní chirurgie a soudní patologie. Stal se vynálezcem chirurgické techniky a medicíny bitevního pole. Jako lékař a ranhojič sestrojil i několik lékařských nástrojů.

 

Ambroise Paré (1510 – 1590) - chirurg, anatom, tvůrce lékařských nástrojů a vojenský lékař.

Lazebníci ve středověku kromě běžných služeb pravidelně ošetřovali raněné vojáky v častých válkách. Dobrý ranhojič zajistil přežití mnoha vojáků a ti mohli být znovu nasazeni do boje. 👍 Při amputacích se k zastavení krvácení používalo rozžhavené železo. 😕 

Paré přišel na tzv. ligaturu neboli podvazování tepen. Přesto, že ligatura přinášela možnost infekce, byla velkým průlomem v lékařství. Paré dokumentoval bolest pociťovanou v amputované končetině pacientů. Věřil, že fantomová bolest (bolest vnímaná v části těla, která již neexistuje, např. po amputaci končetiny) se odehrává v mozku a ne ve zbytku končetiny. Jeho teorie platí dodnes. 

Vojáci často znali jméno svého lazebníka a vážili si ho. "Dobrý ranhojič má na bojišti cenu jako tisíc mečů" – protože vyléčený voják se může vrátit do boje.

Na válečných taženích se tak zrodila největší osobnost rané chirurgie – Ambroise Paré! Začínal jako prostý lazebnický učedník v Paříži. Pocházel z chudých poměrů, lékařské vzdělání si nemohl dovolit, a tak se vyučil holičem a ranhojičem. Po praxi v pařížské nemocnici u ranhojičů byl nasazen na válečná tažení francouzského krále.

Roku 1536 v bojích při obléhání Turína vojáky zraňovaly kulky z arkebuz (palná zbraň s doutnákovým, později s křesadlovým zámkem) a denně přibývalo raněných. Paré ošetřoval postřelené vojáky tak, jak ho to učili: léčil střelné rány vařícím olejem. Jedné noci však olej došel a zásoby žádné. Namíchal náhradní balzám z vaječného žloutku, oleje z růží a terpentýnu (pryskyřice). 

Touto chladivou mastí potřel rány několika vojákům a obával se nejhoršího – myslel, že ti bez vypálené rány do rána zemřou na infekci. Byl si vědom nekvalitního ošetření. Ráno Parého čekal šok: vojáci ošetření jen mastí byli na tom mnohem lépe než ti, kterým rány v noci vypálil olejem. Neměli horečky a otok, klidně spali a cítili menší bolest.  

Paré tímto objevem vyvrátil staletou praxi – ukázal, že šetrnější postup (chladivá mast a zavázání rány) může být účinnější než brutální vypalování. Od té doby přestal do střelných ran lít vařící olej a publikoval své poznatky.

 

Ambroise Paré byl však stále „jen“ lazebník bez univerzitního titulu, ale svým uměním brzy předčil většinu vzdělaných lékařů. Neměl vzdělání v latině, zato byl geniální v řemesle. Postupně si získal takovou pověst, že ho francouzští králové jmenovali dvorním chirurgem. V 16. století napsal několik knih ve francouzštině, aby jeho poznatky mohli číst i jiní lazebníci, kteří neuměli latinsky.

V té době to byla velká opovážlivost, lékařské znalosti se tradičně psaly latinsky pro úzkou elitu. Paré ale věděl, že chirurgii posune vpřed jen sdílení zkušeností a tohle neřešil. Jeho spisy jako Deset knih o chirurgii popisovaly do detailu techniky ošetřování zranění, včetně ilustrací nástrojů, a dokonce i návrhů protéz. Paré jako jeden z prvních zhotovil použitelné dřevěné a kovové náhrady končetin pro pacienty s amputovanými končetinami. 

 

Klasicky vzdělaným lékařům se nelíbilo, že „nevzdělaný lazebník“ zpochybňuje postupy starých mistrů. Paré totiž vymyslel další převratnou novinku: místo aby pahýl končetiny po uříznutí opařil a sežehl, vzal hedvábnou nit a jednotlivé cévy podvázal na uzel. Tím zastavil krvácení bez potřeby rozsáhlého vypalování masa. Dnes je podvaz cév (ligatura) základ v chirurgii, ale tehdy to bylo revoluční. Konzervativci tvrdili, že v ráně zůstanou nitě a způsobí hnisání. Paré však odpozoroval, že pacienti s podvázanými tepnami trpí méně bolestí a často přežijí amputaci v lepším stavu. Měl pravdu; i když infekci úplně zabránit neuměl, přece jen šance na přežití se tím zvýšila.

Paré během své kariéry musel překonávat i pýchu lékařů. Lékařská fakulta v Paříži ho nejprve odmítala přijmout mezi sebe, protože neuměl latinu. Jenže král ho podpořil a Paré se nakonec stal šéfem pařížských chirurgů. Chirurgie se i díky němu oddělila od fochu běžných lazebníků a stala se uznávanou disciplínou. 

Ambroise Paré se na svou dobu dožil úctyhodného věku a na náhrobek mu byl vytesán epitaf: „Je le pensai, Dieu le guérit“ – „Já ho ošetřil, Bůh uzdravil“. Tato věta výstižně ukazuje, jak Paré vnímal svou práci: dělal, co mohl, s pokorou a vírou, ale výsledek je nakonec v Božích rukou.

 

zdroje: médium.cz - Věda a historie, https://plzen.rozhlas.cz/davni-mistri-remesla-lazebnickeho-6737810, https://www.dotyk.cz/magazin/lazebnice-stredovek-30000204.html

Jak se "malá a tlustá" stala hvězdou světového formátu

Dnešní článek může inspirovat lidi s nízkým sebevědomím. Znám případy, kdy příliš sebedůvěry jim nedávají doma, v práci bývají upozaděni a mezi "dravci" neumí prodat to, co dovedou. Hrdinka našeho příběhu byla jiná. 

Říká vám něco jméno Mary Pickfordová? K článku mě inspirovala fotografie dívky ve starých novinách našich krajanů. 😉 

 

Zdejší deník News přinesl tento obrázek naší nadějné pianistky, slečny Irmy Podolákové, dcery známých zdejších osadníků - pana Kašpara Podoláka a jeho manželky, a sice proto, že prý slečna Irma je nápadně podobná proslulé Mary Pickfordové. Mary Pickfordová je dnes nejlépe placenou a nejoblíbenější herečkou v pohyblivých obrázcích, ač čítá málo více nežli dvacet roků. Osvěta americká, 9.2.1916

 

Mary Pickfordová byla filmová hvězda pocházející z Kanady. Na fotografiích vypadá její postava útlounká a tvář je mladistvá, přesto si vyslechla jízlivé poznámky. Narodila se ještě před objevem kinematografu - a právě pohyblivé obrázky ji proslavily! Byla průkopnicí filmu. 

Herečkou se stala proto, že jako jediná z rodiny byla svými honoráři schopna rodinu uživit. Schopný člověk se prosadí. Projevila obchodní talent a jako první žena založila filmovou společnost. Také jako první žena-herečka získala filmového Oscara.

Narodila se jako Gladys Louise Smithová v kanadském Torontu a byla nejstarší ze tří dětí. Ve čtyřech letech postihla rodinu tragédie. Otec - silný alkoholik, rodinu opustil, brzy pak zemřel na následky těžkého pracovního úrazu na lodi. Matka zůstala bez prostředků a tak musela pronajímat část bytu. Šťastnou náhodou bylo, že jeden z nájemníků pracoval u divadelní společnosti, která hledala dětské herce. Gladys a její o rok mladší sestřička Lottie se mu zalíbily a tak brzy děvčátka začala vydělávat. U publika zabodovala hlavně Gladys, byla roztomilá, říkali jí "dívenka se zlatými lokýnkami" a stala se hlavní živitelkou rodiny. 

  

Čas ubíhal a když jí bylo 14 let, byla už natolik samostatná, že se rozhodla přestěhovat z Toronta do New Yorku, protože si vysnila angažmá v divadle na Brodway. To se jí sice podařilo, ale hned ji nechtěli přijmout. Vyslechla si od slavného režiséra Griffitha nepříjemné poznámky, že je moc malá a taky moc tlustá, ale dodal "možná vám dám šanci..." 

Gladys tyto narážky překonala a tehdy se zrodila Mary Pickfordová. Její pravé jméno se v branži nelíbilo a tak divadelní producent pro ni vymyslel umělecké jméno. Problémem bylo, že divadelní role, které dostávala, se zase nelíbily jí samotné a tak začala tíhnout k novějšímu médiu - filmu. Během několika let se vypracovala na hvězdu němých filmů, kterou diváci milovali! 👍

 

Její honoráře rostly a ona si dokázala říct o víc peněz. Nabízeli jí pět dolarů týdně, ona si prosadila deset a brzy to bylo už 25! Stala se jednou z prvních hvězd, které si nechávají platit podle své tržní hodnoty.

 

   

V r. 1916 podepsala tříletou smlouvu snů - zaručovala jí deset tisíc dolarů týdně, k tomu dalších 250 tisíc za každý natočený film. Světovou popularitu získal film Táta dlouhán. 

 

Z kdysi chudého děvčátka časem se stává milionářkou. V r. 1918 zakládá vlastní společnost Mary Pickford Film Corporation. 

O rok později spolu se slavnými osobnostmi Charliem Chaplinem, Douglasem Fairbanksem a D. W. Griffithem založili věhlasnou společnost United Artists. Záměrem bylo finančně podporovat kvalitní filmy nezávislých filmových umělců a postarat se o jejich distribuci. Díky společnosti nastal rozmach němého filmu ve velkém. Tato "velká čtyřka" stála u zrodu Akademie filmového umění a věd, která dodnes každoročně uděluje sošky Oscara! 

 

  

S prvním manželem se Mary seznámila "na place" a byl to kolega Owen Moore. Svatba byla tajná, nevěděla o ní ani nejbližší rodina. Mary měla osmnáct, Owenovi bylo třiadvacet, ale brzy se z něho vyklubal alkoholik. Po několika letech se na jednom večírku zamilovala do hereckého kolegy Douglase Fairbankse, ale on byl ženatý a Mary - v té době nejlépe placená herečka, byla stále ještě vdaná.

 

 

Svůj vztah tajili několik let, vzali se až na jaře 1920, po oboustranném rozvodu. Fanoušci jejich manželství přijali s nadšením a Mary s Douglasem se stali hollywoodským párem snů. Jako svatební dar věnoval Douglas Mary honosnou vilu o 36 pokojích v Beverly Hills. Podle začátku jejich příjmení měla jméno Pickfair. Konaly se tam ty nejbláznivější večírky 20. let, kam byly zvány filmové hvězdy, slavní literáti, prostě celebrity...

 

Ve 20. letech Mary točila hlavní role v dlouhých filmech: Polyanna (1920), Malý lord Fauntleroy (1921), Těžký život (1922), Zpěvačka z ulice (1923), Hollywood (1923), Černý pirát (1926), Zkrocení zlé ženy (1929). Ve filmech se objevovala po boku své životní lásky - Douglase Fairbankse.

Na konci 20. let přichází manželská krize. Natáčejí společný film Zkrocení zlé ženy na motivy W. Shakespeara, ale film nepřináší úspěch. A tak neúspěch filmu svalovali jeden na druhého a tím se krize prohloubila. V té době zemřela její matka. Velkou roli sehrálo i zavedení zvukového filmu na konci 20. let, což bylo pro mnohé herce likvidační. Když Mary poprvé slyšela svůj filmový hlas, prý se přímo zhrozila. A to měla na rozdíl od jiných ještě zkušenosti z divadla a zvládala jevištní řeč. Udělala další změnu, tentokrát ve vizáži - nechala si ostříhat své krásné dlouhé zlaté lokny. Po radikální změně si šla převzít zlatou sošku Akademie, kterou spoluzakládala. 

 

Byl to úspěch, ale publikum ji více bralo jako "němou" herečku. Natočila pět zvukových filmů, prvním byl film Koketa (1929). Byla finančně zabezpečená a mohla si dovolit ukončit kariéru. Posledním filmem byl Secrets (1933). Bylo jí 41 let, do rolí naivních dívenek se už nehodila a navíc probíhala světová hospodářská krize, kdy se nedařilo filmovénu průmyslu. Kina byla prázdná.

Její soukromý život se hroutil, v r. 1936 se s Douglasem Fairbanksem rozvedli a Douglas se znovu oženil. O tři roky později zemřel na následky infarktu, Mary se zhroutila. 

 

 

Posledním manželem Mary se stal o dvanáct let mladší herec, kapelník a producent Buddy Rodgers, po jehož boku strávila 40 spokojených let a společně adoptovali dvě děti Ronalda a Roxanne. Mary se věnovala psaní, scénáristice a produkci. V r. 1955 napsala memoáry Světlo a stín. 

Žila v ústraní, veřejnost ji naposledy viděla v r. 1976, kdy získala Oscara za celoživotní dílo. O tři roky později ve věku 87 let zemřela. Její náhrobek v Kalifornii:

 

Zavzpomínala jsem na herečku, která se narodila před 134 lety.

zdroj: Epocha, rozhlas.cz, lifee.cz

Když pan Guericke čaroval s polokoulemi

Máte vztah k fyzice? K mým oblíbeným ve škole sice nepatřila, ale dnes vím, že to byla škoda, protože fyzika je zajímavá. Jak člověk dozrává, různé věci více chápe a proniká do jejich podstaty. 

Připomenu vynálezce, jehož jméno možná ani neznáte. Jeho pokusy jsou zajímavé, i když vypadají komicky, ale to je tou dobou. 

Otto von Guericke je fyzik německé národnosti ze 17. století, který i po 400 letech imponuje svou všestranností a důmyslem. Jeho život byl velmi bouřlivý už tím, že žil za třicetileté války. Byla to doba otřesná, proto jsem to trochu nastínila. Narodil se r. 1602 v Magdeburku a studoval práva v Lipsku. 

 

 

Magdeburg je nyní zemské hlavní město německé spolkové země Sasko-Anhaltsko. Bylo to hanzovní město. Je tam Univerzita Otta von Guericke. 

Cestoval po Francii a Anglii a zkušenosti nabyté na cestách byly i příčinou toho, že po návratu do Magdeburku v poměrně mladém věku zasedal v městské radě. Guerickovi bylo 16 let, když začala třicetiletá válka. R. 1631, kdy císařský generál Tilly zpustošil jeho rodné město, se s rodinou zachránili útěkem. Byla pobita většina obyvatel města! Tehdy se uplatnil při opevňovacích pracích, které řídil. Přitom provozoval hospodářství a vařil pivo. Byl i při uzavírání mírových smluv v Osnabrücku. V r. 1676 přesídlil k synovi do Hamburku, kde roku 1686 zemřel. Obrázky rozklikněte.

 

  

Nejprve se proslavil vývojem teploměru. Jeho teploměr tvořila měděná trubice zahnutá do tvaru U, na jednom konci připevněná k měděné baňce, na druhém volná. 

Když se do trubice nalil líh, pohybovala se jeho hladina v závislosti na roztahování či smršťování vzduchu v baňce vlivem stoupající či klesající teploty. Na hladinu volného úseku trubice umístil Guericke plovák spojený přes kladku s figurou andělíčka ukazujícího napřaženou ručkou na stupnici. Když se teplota zvyšovala, andělíček klesal a naopak. 

Stupnice však byla zcela libovolná, a tak se sice dala zaznamenat změna, ale už se nedala zobecnit. To byl ovšem problém všech tehdejších teploměrů. Svůj přístroj nazval mobile perpetuum, protože andílek byl velmi neklidný a pohyboval se téměř neustále.

 

  

Otto von Guericke. Matematik, fyzik a vynálezce, který jako první zkoumal vakuum.

Rozhodl se prokázat existenci vakua. Poznal vzduchoprázdný prostor a tlak vzduchu. K prvním pokusům s prázdným prostorem použil ruční čerpadlo nebo hasičskou stříkačku, kterou nasadil na sud vody, aby viděl zda po vyčerpání vody zůstane v sudu prázdný prostor. K dalším pokusům bylo v roce 1650 nutné zkonstruovat první mechanickou vývěvu. Při dalším pokusu Guericke vyčerpal z měděné koule vzduch a ke hrůze všech zjistil, že se koule zploštila, jako by byla vyrobená z plátna. K dalším pokusům použil ještě dokonalejší kouli, která se nedeformovala.

 

Veřejná prezentace síly vakua, jak ji prezentoval Otto von Guericke: dvě polokoule udrží obrovskou zátěž, kterou přitom drží zázračná síla „ničeho“ mezi oběma koulemi. Dnes už víme, že je to podtlak.

Slyšeli jste o magdeburských polokoulích? Je to nejznámější a nejslavnější Guerickeův pokus z 8. května 1654. Zapřáhl osm párů koní na každou stranu železné polokoule, které k sobě těsně přitlačil a vysál mezi nimi vzduch. Koně měly co dělat, aby od sebe oddělily dvě polokoule. Když se to konečně podařilo, ozvala se ohlušující rána. Podle místa, kde se pokusy předváděly, se polokoule nazývají magdeburské.

   

Guerickeho pokus s koňmi a magdeburskými polokoulemi.  

Demonstrace síly podtlaku: každou polokouli odtahuje osm spřažených koní, neodtrhnou je přitom od sebe! Pak stačí povolit kouhoutek a pustit do dutiny vzduch a stane se „zázrak“. Toto dřív stačilo k uchvácení publika, které nemělo o vlastnostech podtlaku tušení.
(Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Gaspar Schott, 1657. Public domain.)

 

 

V Magdeburku má jeho slavný pokus dokonce sochu. 

O svém slavném pokusu Guericke píše: “Dal jsem udělat dvě měděné polokoule o průměru tři čtvrtě magdeburského lokte (asi 550 mm). Ve skutečnosti byl průměr roven pouze 67 setinám, neboť mistři, jako obvykle, nedokázali zhotovit přesně to, co bylo žádáno. Obě polokoule si navzájem přesně odpovídaly. Jedna z nich měla kohoutek, jímž bylo možno vyčerpat vzduch z vnitřku a zabránit proniknutí vzduchu zvenčí dovnitř. Kromě toho byly k polokoulím připevněny čtyři kruhy na provlečení lan, k nimž byli připřaženi koně. Poručil jsem také ušít kožený kroužek, který jsem pak napustil směsí vosku a terpentýnu; vložen mezi obě polokoule, měl za úkol nepropouštět do nich vzduch. Ke kohoutku byla připojena trubice vývěvy, která vyčerpala vzduch z koule. Potom se ukázalo, s jakou silou se k sobě tisknou obě polokoule přes kožený kroužek. Vnější vzduch je tlačil dohromady tak silně, že šestnáct koní (trhnutím) je vůbec nemohlo roztrhnout, nebo pouze s velkou námahou. Když se polokoule největším vypětím všech sil koní od sebe odtrhly, rozlehla se rána jako při výstřelu. Pak stačilo otočit kohoutkem a umožnit tak volný přístup vzduchu, a polokoule se daly bez nesnází oddělit v rukou.“

  

Pokus s polokoulemi taženými koňmi je ztvárněný na dobové rytině. 

|Foto: VIAF: 137346469 ISNI: 0000 0001 2166 2802 LCCN: n92025526 NLA: 36455393 GND: 39454-3 WorldCat , CC BY-SA 3.0 de

 

Guericke dovedl svým důvtipem daleko předstihnout svoji dobu a tímto mu na blogu dávám místo. 👍

zdroj Epocha, edu.techmania.cz, vtm.zive.cz

Mistr české kresby

18. listopadu uplynulo 112 let od úmrtí malíře, který je znám hlavně jako "malíř generace Národního divadla". Mikoláš Aleš byl první malíř, jehož obrazy se mi vryly do paměti.

   

V této své první škole jsem poprvé poznala obrazy M. Alše: Jana Žižku na koni, Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem a barevný obraz z bitvy u Domažlic, kde papežský legát ztrácí svůj červený klobouk. Tehdy jsem si neuvědomovala, proč mě takové obrazy oslovily. Můj vztah k historii se teprve vyvíjel. 

Fotografie zvětšíte rozkliknutím.

 

 

A pak mi teta darovala Alšův Špalíček národních písní a říkadel. Dodnes tuto knihu opatruji: 

 

Malíř se narodil v Miroticích v jižních Čechách (1852) a už to byl třetí syn do rodiny Alšů, kteří byli zpočátku zámožnými občany a patřila jim usedlost zvaná "Alšovna". O ni nakonec přišli a také o rodinné jmění. Otec byl písařem a stal se i městským tajemníkem, možná proto zamířil do Prahy. V Praze nenašel uplatnění, opět se vrátil. 

Jako čtyřletý začal Mikoláš kreslit a v šesti letech nakreslil jesličky k Vánocům 1858. Do školy chodil v Písku, ale rodina prožívá těžké chvíle - r. 1865 umírá bratr František na souchotiny a za dva roky tragicky zemřel druhý bratr Jan.

 

 

Mikoláš Aleš (1852-1913) - český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor.

Mikoláš se po krátkém studiu na gymnáziu odchází učit k mistru malířskému do Písku. Na podzim 1869 odjíždí studovat do Prahy na akademii umění. Před odjezdem mu umírá matka a pak celá léta studií trpí hmotným nedostatkem. Na živobytí si musí vydělat pilným malováním a tak vyučuje kreslení a od r. 1872 ilustruje "Palečka".

Na prázdniny jezdí do Mirotic, ale r. 1874 se Alšův otec podruhé oženil a téhož roku zemřel. S macechou se Mikoláš nespřátelil, odjíždí do Prahy a od svých 22 let žije úplně sám bez podpory. Na podzim 1875 nastupuje vojenskou službu. Příštího roku potkává svou lásku z dětství - Marinu. 

Roku 1877 se odstěhoval do Suchdola k příteli Brandejsovi, kde na jeho statku strávil bezmála rok života. Zde se zrodila myšlenka na vytvoření slovanských cyklů, z nichž vytvořil cyklus "Vlast". V r. 1878 se Aleš spolu s Ženíškem zúčastnili konkursu na výzdobu Národního divadla, to byl nápad p. Brandejse, který je tam dovezl vlastní bryčkou. V lednu 1879 dokončili kresby a v konkursu zvítězili.

 

 

Národní divadlo v Praze.

V Miroticích v kostele sv. Jiljí se v dubnu 1879 oženil s Marinou. Skromnou domácnost měli na Malé Straně v Praze. Poté podle smlouvy odjíždí na studijní cestu do Itálie a po návratu tvoří během let 1880-81 14 velkých kartonů lunet "Vlast". 

 

V r. 1881 ilustruje Arbesova "Šotka". V r. 1884 se Aleš rozešel ve zlém s Františkem Ženíškem kvůli autorství na výzdobě Národního divadla. Za svého života došel největšího uznání na Národopisné výstavě v r. 1895, kde bylo vystaveno mnoho Alšových sgrafit.

Alšovo dílo převážně čerpá z národních a slovanských dějin a ze života prostých lidí. Vytvořil celkem na 8000 nejrůznějších kreseb, náčrtů, kartonů, ilustrací a asi 65 olejomaleb. Začátky byly kruté, lidé "v národě" po něm žádali, aby maloval veliká plátna - strašné bitvy, korunovace králů.

Chtěli po něm něco, co jinde už bylo historickou malbou. Mikoláš jim předkládal Smysly, Živly, Ohlas písní ruských a tak někteří vlivní lidé v národě mu nerozuměli, dokonce ho pomlouvali, že je primitiv, chudáček na nízkém stupni umělecké dovednosti a trestali ho nouzí. Aby rodinu uživil, ilustroval kalendáře, snáře a písničky.

 

  

Ukolébavka Spi, Marjánko, spi...  

 

 

Aleš vzpomněl kresbou i severoamerické Indiány, které přistěhovalí Evropané v jejich rodné vlasti utiskovali a hubili. Na obraze Evropa v podobě obrněné ženy přistála s lodí u americké pevniny a napřaženou rukou ukazuje na indiánského náčelníka, aby se svým lidem ustoupil od břehu. Tento list má název "Země". 

Po řece Niagaře na člunu sjíždějí Indián a Indiánka s pohřební písní na rtech. Dravý pták unáší rybku - silnější přemáhá slabšího. Tak Evropan zatlačil Indiány hlouběji k velkým jezerům. To je obsah kresby "Voda". 

Na listu zvaném "Vzduch" zápasí Indián s medvědem. Osud chtěl, aby Indiáni podlehli. Aleš dojat, vyjádřil jim svým cyklem mši zádušní. 

 

 

Umělec nejvíce "blahoslavil Mánesa a říkal, že on je jeho Mistrem a Pánem". Píši to proto, abychom viděli, že tak významný malíř neměl v životě umetené cestičky a musel se sám prosadit! Není to příklad lidem i v dnešní době?

V těchto zlých časech zvítězil nad nepřízní doby svou vytrvalostí. Odmítal se zalíbit módě a bohatým lidem a jak říkal, vždy se nejprve ptal svého českého svědomí. A konečně svým nepříznivcům dokázal (ale až když sám chtěl!), že rozumí i historické malbě ve velkém slohu. O tom svědčí stovky rozměrných maleb na průčelí domů v mnoha českých městech (nejvíc v Plzni a Praze), i v kostelích, např. ve Vodňanech. Ukázky Alšových návrhů v Plzni:

 

 

V letech 1892 až 1903 vytvořil množství kartonů pro sgrafita a fresky na fasády činžovních a soukromých domů ve stylu české renesance, ve většině případů navrhovaných stavebním podnikatelem architektem Rudolfem Štechem.

 

Aleš vytvořil pět velkých kreseb "Život dávných Slovanů". V básnivé mysli si představoval život našich předků, dokud žili v krajině lesů a vod. Věřil, že to byl lid mírný, pohostinný. Včelařili, v lipových hájích uctíval jejich kněz a pěvec Svantovíta a Živu. Sídlili v chatách ze dřeva sroubených, pásali stáda, orali půdu i obchodovali. Ženy předly, tkaly a šily a milý stařík v říze srdečně pobídl hosta cizího kroje, aby pojedl a přinesl medovinu. Nápis kresby je proveden písmem slovanským - hlaholicí. Gost znamená host.

 

Když Slovany napadl nepřítel, lví silou bojovali za svobodu. Tryskem přijíždí bůh vojny Radegast, Slované a Germáni se utkali ve strašném boji. Z holubičích Slovanů jsou pak divocí lvové.

Na kresbě je znázorněn pohřeb slovanského hrdiny. Vystrojili mu hranici, muži sklonili hlavy, ženy pláčí. Stařecká bohyně Morana je na jedné straně, na druhé je rozcestí s popelnicemi, hřbitov Žalov.

Vlastní dějiny začínají u nás dobou křesťanskou. Křesťanství přinesli roku 863 bratři z řecké Soluně. Aleš chystal přípravné náčrty k obrazu oslavujícímu Cyrila a Metoděje. Vytvořil tuto kresbu: 

Pohanský bůžek se zvířecí hlavou leží skácen a světlo se šíří z malé okrouhlé chrámové stavby, což je románská rotunda. Pohanství odlétá v mračnu s nočními ptáky v podobě zloduchů a démonů s rohy na lysých lebkách, se zvířecíma ušima a drápy na rukou a nohou. Jeden démon unáší sošku Svantovíta, druhý pohanskou popelnici. Proti ustupující tmě se vítězně šíří světlo. Na zářivých oblacích se vznášejí hlasatelé křesťanství - Metoděj v rouše arcibiskupském a mnišský Konstantin, jenž sestavil slovanské písmo, přeložil evangelium a zak zemřel v Římě v ústraní kláštera. Cyril přidržuje obrazovou desku, na ní zobrazil poslední soud. Kyrilicí je tu napsán začátek evangelia sv. Jana: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo.

Roku 894 zemřel velkomoravský kníže Svatopluk. Aleš jej nakreslil ležícího na náhrobním kameni. Má velebnou tvář, vlasy i vousy jsou bílé, roucho je napůl knížecí a napůl selské: výšivky jsou lidové - jablíčko, zvonek a karafiátek. Kříž a Kristova tvář na vladařském jablku, stejně jako románská rotunda za zdí, poukazují na pokřesťanštění Moravy. Moravská orlice v hlavách knížete jakoby kvílela. Říši velkomoravské, kterou Svatopluk zbudoval, hrozí zkáza. Zloduch nesvornosti se chopil prutů v pevném svazku neporušitelných, oddělil je a snadno zlomí prut po prutu. Synové Svatoplukovi se znesváří, budou přemoženi a Morava porobena.

Mikoláš Aleš, Od Lipan, Jan Čapek ze Sán

Táboři, od cizinců nepřemoženi, byli potřeni vlastními krajany u Lipan 30. května 1434. Tehdy hejtman Jan Čapek ze Sán se svými se spasil útěkem. Jezdec je chmurný a temná je i barva jeho koně, v trysku uhání smutným krajem. Útěk byl Čapkovi vyčítán jako zrada, i když někteří tvrdí, že tím zachránil část vojska v zoufalé chvíli.

K 60. narozeninám byl Aleš jmenován měšťanem pražským a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Odkaz svého otce propagovala dcera Maryna Svobodová (1882–1973), malířka, ilustrátorka a autorka vzpomínkových knih.
Zdroj: Krásné čtení, 1913