Po té naší Hané: Savín, Pinda a forman

Článek jsem zařadila do Zeměpisných rozhledů, protože budete číst o Savíně, Pindě a také o nářečí. Nazvala jsem to "Po té naší Hané", i když jsem odjinud, je to myšleno jako část republiky.

Sama jsem Hanou, spíše její část, poznala kolem deseti let, kdy jsem jezdila na Valašsko na prázdniny a jednou se na víkend jelo k tetině sestře do Smržic, kam se provdala. Měli tam staříčka, který byl bez nohy a tak ho chlapi vynesli na židli pod strom a on nám dětem vyprávěl jakési příběhy v hanáckém nářečí. Tehdy se mi nejvíc líbilo "Hanáko, máš móchó na ...", no však víte na čem. 😎

Víte, co znamenají tato slova v hanáčtině: 1. ščořit se, 2. kozečka, 3. torkeň? Správné řešení najdete dole.

Slyšeli jste někdy o obci Savin? Naši cestovatelé mohli navštívit městečko Saint-Savin, které leží ve Francii u města Poitiers. My jsme na "Savin" narazili při návštěvě Litovle, protože tam se mluví hanácky a oni název vyslovují krátce, i když správně se píše s dlouhým "í". Znáte?

  

Při cestě z Litovle  na kopci nad Chudobínem je hostinec, který poskytuje i ubytování a jmenuje se "Na Pindě". Pindu najdete také v Indii, v Angole a dokonce je to vesnice v Brazílii. 😎 Ta naše Pinda je kopec, patří k osadě Savín, která je součástí Litovle.

 

 

V pramenech se Savín připomíná k roku 1353, kdy vesnici vlastnil jakýsi Vítek z Bystřice. V obecní kronice se uvádí Starý Savín, který vznikl už v 11. století a jeho zakladatelem byl jakýsi Sava. Takových případů je hodně, většinou to byli lidé, kterým byla svěřena kolonizace nové vesnice. U nás se tak třeba podle jakéhosi Kanimíra, kterému se říkalo Kaňa, nazývají Kaňovice. Starý Savín vyhořel před třicetiletou válkou. To je pro milovníky historie. Jenže i některá města dodnes mají část "starou a novou" - Nový a Starý Jičín jsou toho příkladem. 

 

Kolonisté na místě Savína museli nejdříve vykácet původní les a připravit půdu, takže tam museli i nějakou dobu sídlit, aby zadanou práci provedli. Tuto domněnku mohl potvrdit pouze plošný archeologický výzkum. Stavby jistě byly dřevěné, takže se nezachovaly, ale našla se tuhová keramika z trati Na dlouhých. Střepy z nádob potvrzují osídlení z poloviny 13. století. Čerpala jsem ze Sborníku Národního památkového ústavu v Olomouci, takže to nejsou žádné povídačky. Ukázka nálezů v této oblasti :

Zvláštní pozornost si zaslouží už zmíněná hospoda Na Pindě. Název je zvláštní, viďte, tak se podívejme do starých map, ve kterých se uvádí také jako Binda či Zavadilka. Formanský hostinec poskytoval nejen občerstvení, ale také přípřež pro cestu do kopce Parduska, kudy původní cesta z Chudobína vedla.

__________________________

K hospodě přirachotil velký formanský vůz, velké, těžké koně slabým trhnutím se zastavily a z vozu, na němž bylo zboží vysoko narovnáno tak, že vypadal jako silniční koráb, slézal většinou již starší forman. Těžce dostoupl na zem, jeho boty byly opatřené podkůvkami a hřeby. 

 

Noční zastávka k nakrmení koní před hospodou. Do žlábku, někdy zvaného ‚jesle‘, se dával oves, řezanka nebo seno. Koně se napájeli z putýnek. Vzadu je vidět klika heveru.

Když uschoval vůz pod kolnu a opatřil koně, vešel do hospody, odložil koženou čepici a zasedl ke stolu. 

 

Forman přichází do hospody.  

Hostinský se hned okolo něho měl se džbánkem piva vrchovatě načepovaným a ptal se, co si ještě přeje. Forman většinou vytáhl z kapsy pořádný krajíc chleba a něco si k tomu poručil, např. slaninu nebo uvařit tři vejce natvrdo.

Po příjezdu do hostince, to bývalo mezi sedmou a osmou večer, po ohlášení se vrátnému se napřed postaral o koně. Zájezdní hospody mívaly konírny i pro desítky koní, stodoly, sýpky a seníky. Seno mívaly hospody z vlastních pozemků, oves se nakupoval. Za ustájení se platilo, stejně tak za krmivo. Formané spávali v hospodě na zemi na seně, přikrývali se houněmi. V hostinci býval prostor určený pro sušení oděvů a plachet. 

Po večerech při dobrém jídle a pivu posbírali novinky od všech ostatních formanů, takže zase naopak když někam přijeli, byli dotazováni na čerstvé informace. Jak se rozneslo po obci, že forman je doma, scházeli se sousedé nejen ho přivítat, ale hlavně vyslechnout jeho zkušenosti ze světa. Novin tenkráte nebylo, proto se těšilo vyprávění formanů velké pozornosti a oblibě. 

Forman začínal den v jednu hodinu v noci. Nakrmil koně, hřebelcoval je, provedl drobnou údržbu povozu. Kolem třetí hodiny už býval na cestě. Ve městech na zemských silnicích vznikaly významné trhy, na kterých se dovezené zboží prodávalo. V zájezdních hospodách i v běžných krčmách se zpravidla uzavíraly obchody. Formané se tak stávali i obchodníky. 

České slovo ‚forman‘ pochází z německého ‚fuhrmann‘, někdy se zemským formanům říkalo také ‚lantkočí‘ (z něm. Landkutscher) nebo krátce ‚kočové‘. Nájemný forman se nazýval ‚lenkočí‘ (z něm. Lehnkutscher).

 

 

Forman z r. 1619.

  

Formané považovali za svého patrona sv. Jiří. Formanská modlitba:

 

 

Nájemní forman směl přepravovat zboží jen po stanovené trase a nesměl se od ní odchýlit. Venkovský forman přepravoval náklady jen na území domovského panství do vzdálenosti tří až pěti mil. K provozování formanské živnosti potřeboval souhlas pána. Zemský forman prováděl přepravu (povoznictví) bez omezení a to i přes hranice. Zemským formanem se mohla proto stát jen svobodná osoba, která nebyla vázána robotní povinností.

 

 

Formané nosili tmavý svrchní soukenný kabátec pytlovitého střihu bez límce, který někdy míval na ramenou či kolem výstřihu vyšívané zdobení. Pod kabátem mívali modrou svrchní halenu s mosaznými knoflíky. Pod ní světle modrou plátěnou kazajku (halenu), která bývala odhalená v letním horku. Dále vysoké kožené shrnovací boty se silnou podrážkou podbité mnoha hřeby, boty sahaly pod kolena, ale daly se vyhrnout až na stehna. Dlouhé tmavě modré punčochy měli překryté světlými kamašemi, které překrývaly svrchní okraj bot proti prachu. Nosívali černé nebo hnědé kožené, jelenicové kalhoty (ty se nazývaly ‚koženky‘) nebo někdy plstěné kalhoty. Pod pláštěm měli kovaný uzamykatelný opasek, ve kterém  převáželi peníze, dopisy a cennosti. 

 „Já jsem forman, to já dobře vím,
svému vozu dobře rozumím - -.“

 

 

Mikoláš Aleš, Forman. Formanskému vozu se říkalo "fora". 

 

 

Formanská živnost měla svá rizika – na některých místech přepadali lapkové, proto jezdili formané pospolu a někdy si dokonce platili ozbrojenou ochranu například z řad vojenských veteránů. Mnohý z formanů se nevrátil a byl pohřben daleko od rodného kraje. Povozy byly v noci chráněny v uzavřených dvorech obehnaných zdí proti zlodějům, nocovat ve volné krajině bývalo nebezpečné. 

Formanská přísaha: 

 

Historie hostince Na Pindě sahá až k roku 1628 a je spojována s rodinou Hlavinků. Ta ji provozovala až do 80. let 20. století. Nyní poskytuje i ubytování. 

 

Kaple Savín.

V Savíně jsou drobné památky - boží muka, která byla postavena na ochranu formanů cestujících po okresní silnici. V obci je kaple i památník padlým, však nedaleko je Javoříčko, známé jako osada vypálená nacisty na konci války 5. května 1945.

 

Nedaleko je i hrad Bouzov. Legendy o Savíně říkají, že zde zahynul jeden bouzovský hrabě, který prý na svahu pod zájezdním hostincem naháněl jelena, který jej zavedl do bažiny. Nešťastný hrabě se troubením na lesní roh snažil přivolat pomoc, ale i s koněm v bažině utonul. Dnes na tom místě je studánka, o které se říká, že je bezedná. 

Druhá pověst se vztahuje ke kopci Šumina nad silnicí. Zde prý odpradávna hoří modrým plamenem poklad. Stráží jej však prý lesní běsy a různá havěť čarodějná, takže když se jej jeden sedlák z Měrotína pokusil vyzvednout, málem strachy v lese umřel. A tak prý tam je poklad hořící modrým plamenem dodnes.

Řešení hanáčtiny: 1. smát se, 2. černý bez, 3. kukuřice 

zdroj: Národní památkový ústav