Toulky českou minulostí: 29. schůzka: Staré pověsti české aneb Lucká válka

 

Stále jsme hosty na území českých pověstí. Je to území bez mapy, bez záchytných bodů v čase i prostoru, bez možnosti opřít se o reálnou osobu či událost. I když... V případě lucké války to tak docela neplatí. Existuje několik důvodů k domněnce, že na rozdíl od všech ostatních staročeských bájí skrývá v sobě tato poslední drobný výsek zapomenutých skutečných dějů. Zpráva, kterou k nám vysílá, je však velice zašifrovaná...

Nepokládáme za zbytečné do našeho díla na tomto místě vložit stručně vylíčení toho, čeho jsme z pověsti doslechli o bitvě, svedené za časů knížete Neklana na poli zvaném Tursko mezi Čechy a Lučany, jímž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané. Lučané skutečně kus Čech obývali. V 9. století jim patřil severozápad, hlavně Poohří, zatímco Čechům patřilo Podřipsko a horní Povltaví, centrum země. To se dozvídáme poprvé od našeho nejstaršího zpravodaje Kosmy.

"Od čeho je jen ten lid nazýván od starodávna Lučané, nechceme pominout mlčením. (To je ovšem dobře.) Ono území dělí se na pět krajin podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bystřiny Březnice, čtvrtá, jež slove i Lesní, leží v podkrají řeky Mže a pátá, uprostřed, slove Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané..."

Svou zemi hledali i Lučané

Kdepak bychom jejich zemi, tedy – Lucko, Lucké knížectví – měli hledat? Jeho páteří a středem byla Ohře. Hranice mezi Luckem a franskou říší vedla Krušnými horami. Od Chomutovska směrem k Mostu a pak až K Lovosicům. Tady hraničilo jejich území s Lemúzy. Pakliže je na pověsti o Přemyslovi a Libuši zblo pravdy a Lemúz Přemysl se dynasticky oženil s Češkou Libuší, vytvořili by pak Lemúzové s Čechy kmenový stát, což nevylučuje pořád ještě jejich značnou samostatnost.

Od Lovosic (blízko nich stálo lucké hradiště Vlastislav) pak hranice vedly zřejmě směrem k Budyni (ta už ležela na českém území), a pak se stáčely dál, směrem na jihozápad, sledovaly vlastně tok Ohře až k Žatci a odtud rovnou na jih k Podbořanům, tady všude hraničilo Lucko s Čechy, a když se na jihu dotkly ty hranice řeky Mže, pokračovaly na západ, ale kam až dál na západ, o tom se lze jen dohadovat. Sedličané na dnešním Karlovarsku, Loketsku a Sokolovsku se měli nacházet pod luckou nadvládou.

Budyně nad Ohří|foto: kolektiv autorů

 

"I když se možná už nikdy nepodaří zjistit hranice Lucka," konstatuje Jiří Brabenec, historik, romantik a amatér v jedné osobě, "přece i z toho málo, co je známo, vystupuje jasně přirozené středisko knížectví. Je to Žatec." Skutečná, tedy písemnými památkami doložená historie Žatce sice začíná v roce 1004, kdy je poprvé připomínán pod jménem Satec, ale už předtím bylo město opravdu střediskem Lučanů.

"Zde vybíhá s planiny směrem k Ohři, která tu tvoří mírný oblouk, rovina v podobě velikého trojúhelníku. Ty strany, které se sbírají v hrot směrem k řece, spadají příkrými srázy dolů. Tam, kde je dnes starý žatecký pivovar, a před ním, směrem k náměstí, kostel, tam stávalo hradiště, hlavní hradiště Lučanů s knížecím palácem..."

Důkazy zkrátka nejsou

Možná právě odtud vládl svému kmenovému knížectví Vlastislav. Tedy – někdo z mocných tady určitě sídlil, jenom jestli to byl skutečně Vlastislav, jestli se tak doopravdy jmenoval, za to ruku do ohně opravdu nevložíme. "Byl to muž bojovný, v boji statečný a ve svých záměrech nadmíru lstivý," referuje o něm Kosmas, "a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby ho nebyl osud zkrušil nešťastným koncem." Na ten nešťastný konec knížete Vlastislava je času dost. Co se mezitím stalo?

"Již dříve vedl Vlastislav často proti Čechům boje, a maje v nich štěstí i přízeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrhnuv do jejich země, častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením a ztenčil dokonce počet náčelníků svými posádkami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slove Levý Hradec, báli se vtrhnutí nepřátel do hrádku. On vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězí a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů..."

Vlastislav... Zase jeden hrad, který bud'to nikdy neexistoval, anebo neměl se žádnými Lučany nic společného. Ale pozor, tady je situace trochu jiná. obec Vlastislav přece existuje. A nachází se dokonce přesně tam, kam ji umisťuje Kosmas – na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického. Lucká válka je vlastně poslední pohanskou pověstí v Kosmově kronice. Časově už není tak vzdálená počátkům historické doby, abychom nemohli předpokládat, že tu kronikář zachytil alespoň kousek nějaké starší reálné tradice.

Medvězí a Přípek, tak by se měly jmenovat dva vrchy, mezi nimiž vybudoval Vlastislav svůj hrad. Vrch Medvězí je nepochybně totožný s kopcem zvaným Hora nad vsí Medvědicemi u Třebenic. A ten Přípek? Kousek odtud mezi Skalkou a Režným Újezdem je jiný vrch, který byl na mapách ještě v minulém století označen jako "Připec". Místopisné určení je tedy bezvadné. Jak je to ale s hradištěm Vlastislaví? Nezklame nás ani v tomto ohledu, hradiště tu je, hned vedle obce. První archeologickou zprávu o hradišti najdeme u českého archeologa Kaliny, který si za Rakouska vysloužil čestný šlechtický přídomek z Jäthensteinu:

"Za Vlastislaví se zvedá pahorek, obklopený starými okrouhlými valy od východu k západu. V uzavřeném prostoru se nacházejí kosti, popel, uhlíky a střepy z popelnic." Poněkud stručná zpráva. Skutečně zajímavé poznatky přinesl archeologický průzkum doktora Zdeňka Váni až v padesátých letech našeho století: Hradiště na nevelké ostrožně, zčásti chráněné říčkou Modlou, bylo přístupné jenom z jedné strany a tam stavitelé zbudovali trojnásobné příčné valové opevnění.

Vnější val se zachoval nejlépe – byla to silná a dobře stavěná kamenná hradba, její zbytky sahají až do výše sto patnácti centimetrů. Vlastně těleso valu bylo z dřeva – prostor byl vyplněn zeminou. Celkem, včetně zdi, byl vnější val silný skoro pět metrů a před ním byl ještě příkop, široký devět metrů. Vlastislav měla jenom jednu jedinou fázi osídlení. To odpovídá údaji, že byla založena na novém místě. Hradiště mělo jenom krátké trvání a jeho zánik byl násilný. Jak? Požárem. To se pozná dobře na ohořelém stavebním materiálu.

Přesnost plus minus 150 let

To by tedy odpovídalo předpokladu, že Vlastislav jako předsunutou pevnůstku Lučanů Čechové zničili. A ještě jeden fakt: osídlení na hradišti mělo vojenský charakter, bylo soustředěno na místo největšího nebezpečí útoku. Takže on ten bájný Vlastislavův hrad nepatří do pověsti... Nepatří. Jenomže... Problém vězí v datování. Při vykopávkách ve Vlastislavi nebyl nalezen ani jeden předmět, podle kterého by šlo existenci nebo zánik hradiště časově určit. Nálezy tam sice byly, hlavně keramika, ale tu můžeme datovat jenom přibližně, a to do poloviny 10. století. To už v Čechách vládl historický kníže – Boleslav I.

To bylo velké překvapení, protože do té doby panovala naprosto vžitá představa, že se lucká válka odehrála "za Neklana", to znamená někdy na počátku 9. století. Co s tím? Sto až sto padesát let je příliš dlouhá doba...

A co když Vlastislav v lucké válce nezanikla? V Kosmově kronice sice vystupuje Vlastislavův hrad jako lucká překážka a provokace, ale nikde se pak nemluví o jeho zničení. Co když pobořen vůbec nebyl – anebo co když hrad zničila jiná část českého vojska? A třeba taky jindy? Ano, co když byla Vlastislav zničena jindy a někým jiným?

Lučané byli odvěkými nepřáteli Čechů. Za vlády Vlastislava uštědřili Lučané svým soupeřům řadu těžkých porážek. A rozhodli se prý s Čechy skoncovat definitivně. Po příznivých věštbách se mělo o konečném vítězství Lučanů rozhodnout na terasovité pláni pár kilometrů od Levého Hradce, tam, kde se dodnes říká Na zabitém. Turské pole. Ano, Turské pole bylo pro boj jako stvořené. V té době byl na českém trůně Neklan. Na legendární česká knížata si ještě uděláme čas, ale Neklana musíme – aspoň stručně – probrat už teď. On totiž s příběhem o lucké válce souvisí.

Kronikář si vždy ví rady

Přemyslovec Neklan. Prý to nebyl zrovna hrdina. Ano, strach zaznívá i z jeho jména. Nechtěl se kláti, nechtěl bojovat. Tedy postava, která se do hrdinské české historie příliš nehodila. Neklan, zbabělec na trůně. On si s ním už poradil už Dalimil. Mluví o něm jako o "moudrém Neklanovi". Podivuhodný přemet. Postava se znamínkem minus nám za sto padesát let po Kosmovi očividně zkladněla.

Když pak zemřel Křesomysl,
Neklan vládl. Měl moudrou mysl,
ale chybu jedinou.
(Tak přece jenom. Jakou chybu?)
Nebyl žádným hrdinou.
Z koně nebyl nikdy sklán.
Proto snad je Neklan zván.
(Ach tak.)
Kdo nehledá sváry, kdo má
rád klid, šťasten žije doma,
a tropit si z něho smích
pro to, byl by věru hřích.
(Docela sympatická charakteristika. I z dnešního hlediska.)
V boj se žene blázen leda, mudroch cestu k smíru hledá,
ač se zdá být zbabělý
obklopen je přáteli.
(Nezdá se vám , že tato slova mají co říct i ve století dvacátém prvním?)
Blázen půtku pošetilou
nerozumně řeší silou.
Váží si ho vojáci,
na slávu však doplácí.
Když je chrabrý moudrý kníže,
získá slávu přes potíže,
neboť každý dobře ví, že
nebojí se smrti, már,
že od Boha dostal dar
z rozkvětu svou zemi vést,
rozmnožovat její čest.
(Co věta, to návod na řešení konfliktních situací na politické scéně.)
Ten dar chyběl Neklanovi.
I když rozumnými slovy
vládl lidu ve zdraví,
bojovat měl obavy.

V Rukopise královédvorském je už Neklan obalen novým rouchem. Vystupuje v něm jako velký kníže Čechů. Hlavní boj se děje před hradem jakéhosi Kruvoje a všechno je umocněno milostným motivem. Ale vraťme se zpátky k tomu původnímu Neklanovi, nestatečnému, do boje se nehrnoucímu. Co teď s ním? Ano, co s knížetem-pacifistou, který má přitom tu ohromnou smůlu, že žije v době, kdy se osobní účast na boji od šéfa státu přímo vyžaduje?

"Žil toho času jeden muž," tohleto už píše zase Kosmas, "vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr." Tyr. Tyr podle věku i jména? Latinsky: "aetate et nomine Tiro." V latině znamená tiro totéž co mladý bojovník. Přeneseně pak nováček, začátečník. Aha, takže se jmenoval Tyr, Tiro... a zároveň byl taky tiro. Mladý bojovník. "Byl po knížeti druhý mocí (na vojenské ucho slušná kariéra, to vám řeknu), a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval." Statečný hoch. Statečný, a zároveň poněkud záhadná postava, ten Tyr... Co to je vlastně za jméno...Tyr?

Není divu, že se právě k němu obracela pozornost kronikářů, kteří přišli po Kosmovi. Snažili se je nahradit jménem jazykově bližším. Například Styr. Tak mu říká Dalimil. U Hájka z Libočan už je to Štír, no a všemu dali korunu v minulém století autoři Rukopisu královédvorského, když z něj udělali ušlechtilého hrdinu Čestmíra. "A nejmenoval se ten odvážný bojovník nakonec Tur?" ptá se historik Vladimír Karbusický.

Tyr nemá jazykový smysl. Tur, jak víme z řady dokladů, byl užívaným slovanským symbolem mladé síly a plodivosti. Tradice připisovala tuří hlavu také bohu Radegastovi, o tuřích hlavách se hodně mluví při líčení výzdoby lodí v pověstech. Neklan donutil Tyra, aby si tajně navlékl Neklanovu knížecí zbroj a v tom převleku sehrál roli dvojníka. Tyr měl na rozdíl od Neklana statečnosti spíš přebytek. Úkol přijal a zhostil se ho tak dokonale, že výsledek boje zachovala paměť předků na věky věků. "Čechové již dříve obsadili pahorek čnějící uprostřed pole, z něhož mohli dříve vidět, jak nepřátelé přicházejí, a odkud ten, jehož pokládali za knížete, Tyr, stoje na vyvýšeném místě, mohl promluvit k bojovníkům."

Copak jim asi tak mohl říct před rozhodným bojem? Odvahy jim zřejmě dodal. "Odvaha však je toliko zeď. Odvážným i bohové sami pomáhají. Věřte mi, za oním táborem leží vaše spása a sláva." Takže – světlá perspektiva. Ta taky. Ještě jeden cit musel nutně vzbudit. Nenávist. "I kdybyste chtěli nepříteli ukázat záda, smrti přece neujdete. A kdyby to byla jenom smrt! Půjde o horší věci než o smrt: oni znásilní vaše manželky před vašima očima, v klínech jim nemluvňata mečem pobijí a ke kojení jim dají štěňata, poněvadž pro přemožené jest jedinou ctností nic neodpírati vítězům..." Ano, stačí pár takových slov a jde se vraždit. Spolehlivý recept...

"Mezitím lucký kníže, veliký ukrutník, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným, jemuž i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha." Podnes, to znamená po Kosmovu dobu. Podrobení obyvatelé českého knížectví luckého původu zřejmě nezapomněli. Také lucký kníže, tedy Vlastislav, měl ke shromážděné armádě projev: "Vidíte? Neodvažují se s vámi utkat na rovině, ba, nemýlím-li se, již se strojí na útěk. Ale vy, dříve než prchnou, vrhněte se na ně náhlým útokem a dokažte svým obvyklým způsobem, aby byli pod vašima nohama rozdrceni jako bídná sláma. Šetřte svých statných kopí, abyste jich neposkvrnili krví zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jak holuby."

Což se stalo, a kdyby historikové popis bitvy skutečně potvrdili, bylo by to v našich dějinách první a ojedinělé použití bojových perutí. "A objevila se taková houšť rozličných ptáků, že se pod jejich křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky." Jako bojová síla sice ptáci moc platní nebyli, ale psychologický efekt, ten sehrál určitě svou roli. Když to viděl Tyr, tak přerušil svoji řeč a řekl svým jednotkám: "Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude navěky po mně pojmenována."

Kosmas v závorce předbíhá děj a dodává, že ano, že se tak stalo, že je toto místo dodnes známa jako rov udatného bojovníka Tyra. Dodnes se to místo jmenuje Turské pole. A zdejší obec nese jméno Tursko.

Mlhy nad bojišti zůstávají

A jak mohla samotná bitva proběhnout? Spisovatel Jiří Brabenec se domnívá, že Vlastislav, lucký kníže, si představoval, jak za úsvitu náhle přepadne vojsko, které mu potáhne z Levého Hradce naproti. Proto podnikl noční pochod, ale narazil na české bojovníky, kteří tam byli celou noc, dobře odpočatí a připravení k boji. To znamená, že všechny výhody byly na straně Čechů: Sami si určili místo boje tak, aby pro ně bylo nejvýhodnější. Byli tělesně i duševně svěží, měli připravenou zálohu. Kromě toho mohli mít v zádech vycházející slunce, které by naopak oslepovalo útočícího nepřítele. To jsou ovšem hypotézy, stejně jako údaje o možném počtu bojovníků. Spolu s kmeny, které uznávaly českou nebo luckou nadvládu, mohlo být obyvatel tehdejších Čech na dvě stě tisíc duší. Historické bitvy na Turském poli, která rozhodla o splynutí slovanských kmenů, se účastnilo na dvacet tisíc lidí. Desetina populace.

"A jako se řítí obrovský balvan skalní z vrcholu vysoké hory po srázu, právě tak statečný hrdina Tyr vrhl se do nejhustějších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpem slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých..."

Zopakujme si údaje o bojišti a jeho okolí: Ves Tursko, která leží na terasovité pláni nedaleko levého břehu Vltavy pod Prahou u Roztok, pár kilometrů na západ od Levého Hradce, který byl podle Kosmovy kroniky sídlem Neklanovým a také podle skutečnosti významným českým hradištěm v 9. i 10. století. Rovina kolem obce byla příhodná jako bojiště a polím směrem k Chýnovu se říká odedávna Na zabitém. Jihovýchodně za obvodem vsi se z roviny zdvíhá stromovím porostlý pahorek, na jehož vrcholu najdeme ještě dnes porušené zbytky velké mohyly. Kdo si může přát lepší důkazy o historické pravdivosti Kosmova vyprávění?

Není to zas tak jednoduché. Když nahlédneme pod povrch těchto zdánlivých důkazů, začneme svoji jistotu ztrácet. Kosmas sám už nebyl svědkem události, nanejvýš přebíral a zdokonalil podání staré nejméně sto let. On vlastně osoby a děje neumisťuje přesně, jenom říká, že české vojsko mělo v bitvě proti Lučanům obsazen "pahorek čnějící uprostřed pole". A taky že bojiště bylo "nevelmi, jen asi na dva hony vzdáleno od hradu", to jest od Levého Hradce.

Kde se vlastně bojovalo?

My si ale můžeme namísto těchto fakt celkem pohodlně dosadit Tursko a sousední pahorek řečený Krlíš. Tady je také velká mohyla, patřící podle tradice padlému českému vojevůdci. Od minulého století se jí říkalo "Čestmírova mohyla" podle jména, které tomuto hrdinovi dává Rukopis královédvorský. "Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována!" Zdá se, že nebylo nic jednoduššího, než na tom pahorku u Turska kopnout do země a důkazy musely být vbrzku na světě!

První, kdo sem s tímto úmyslem přišel, byl romantický archeolog Václav Krolmus. (To byl ten, kdo objevil údajný hrob praotce Čecha ve Ctiněvsi.) Měl celkem jasnou představu, jak bude možné archeologicky prokázat bojiště u Turska – budou se tu nacházet četné zbraně, tak jako na bojišti keltských Bójů s germánskými Kimbry a Teutony, které přece objevil koncem 18. století na Hradecku zasloužilý archeolog rytíř z Bienenberka!

Ve skutečnosti to byly kamenné sekyry a mlaty z mladší doby kamenné, což ovšem Krolmusovi ani jiným romantikům ještě nevadilo – jednak nevěděli, nebo nechtěli vědět nic o době kamenné, jednak Rukopisy přece hovoří o mlatech jako o zbraních starých Čechů... A tak když na polích Na zabitém našel Krolmus pár kusů a zlomků kamenných nástrojů, byl přesvědčen, že jsou to mlaty Čechů a Lučanů. Ještě tu však byla mohyla na kopci Krlíši.

"Za tou příčinou jsem večerem na noc na Tursko spěchal, abych druhý den okolí Turska, zvlášť kopec okrouhlý Krleš nazvaný ohledati mohl, však stran mého neduhu nemohl jsem nikde po vsi pohodlného noclehu dostati, a musel jsem se do Chejnova v noci kulhati a strží dolů se plaziti, a druhý den z Libšic do Roztok odjeti, abych sobě odpočinouti mohl." Tak napoprvé mu to nevyšlo. Až za tři roky nato. Toho roku 1856 se právě stavěl na vrcholu Krlíše kříž a při kopání jeho základů se objevily lidské kosti. Když Krolmus do této krajiny v srpnu přišel, vydal se ovšem ihned ke Krlíši, „k tomu okrouhlému kopci od Turska na čtvrt hodiny vzdálenému, k bývalému božišti," kde prý se podle jeho fantazie za pohanství odbývaly na skále oběti Turovi – slunečnímu býkovi.

(Poznámka: o slunečním býku Turovi věděl akorát Krolmus.)

Přestože skála vyčnívající z Krlíše byla už do značné míry spotřebovaná kameníky, nalezl tu Krolmus různé kosti a střepy a zejména „silnou a vkusnou popelničku na slze černou... ku zavěšení na hrdlo slzícího". Ano, tak si představoval svéráznou pohanskou obdobu antických slzniček. "Nad touto skálou obětní se vznáší okrouhlá a hliněná slavná mohyla, nyní stromovím višňovým posázená. Když se tu letos na hoře jáma pro postavení sv. Kříže vyhrabávala, tak se tu objevilo mnoho kostí lidských dle výpovědi pana správce a obecného lidu. Nepochybně tato mohyla skrývá v sobě ostatky Vlastislava udatného."

Vlastislava? Snad Tyra, ne? Vlastislava. Krolmus ho jako knížete považoval za důležitější osobu. "Na všech stranách se pokusil pátratel mohylu odkrýti, ale ona pozůstává ze samé černé popelové hlíny sypavé." Chtěl hloubit do pahorku štolu, ale neměl peníze. "Pátratel musel od svého předsevzetí ustoupit." Pátratel si přišel na své při kopání kousek dál odtud. U Chýnovského háje objevil šedesát mohyl. Byly z bitvy u Turska? Archeologům i mně je to líto. Nikoli. Byly z doby železné. A Tyrova alias Čestmírova mohyla? Také. Pahorek fungoval jako pohřebiště, a zřejmě i v době slovanské. Lidé kolem Levém Hradce si nemohli nepovšimnout rozsáhlého pohřebiště s velkou mohylou na neobvyklém vršku na jeho okraji. O původu mohyl se nic nevědělo, a tak vznikla místní pověst o vynikajícím bojovníkovi, který je tu pohřben.

Na Neklana přešla správa
Lucka. Syna Vlastislava
nechal ihned hledat,
ptal se, koho má hoch rád.
Řekli mu, že Durynka.
Velel: „Pečuj o synka.″

Kterak Durynk pečoval o posledního potomka luckých knížat, si budeme vypravovat příště.

zdroj: Josef Veselý, YouTube