Už v Břetislavově době byly však za nejvzácnější kořist pokládány
ostatky svatého Vojtěcha, které český kníže přivezl z Hnězdna do Prahy.
Všechno dobře promyšlené?
Břetislav
nebyl žádný politický dobrodruh. I jeho takzvaná „mladická
nerozvážnost“ – tedy Jitčin únos a sňatek – byla ve skutečnosti
promyšlená spekulace. Tím méně lze tedy počítat s tím, že by se ve věku
zralém odhodlal k nějaké politické akci, která by byla předem odsouzena k
nezdaru. Takže ani výprava proti Polsku nebyla nějakým náhlým
vzplanutím, ale promyšleným plánem. Však taky do Polska netáhl sám. Měl
znamenitý doprovod. Byl to samotný biskup pražský Šebíř.
„Biskup,
vzývav jméno svaté Trojice a vzav kladivo – zatímco ostatní duchovní
zpívali sedmero žalmů a jiné k tomu svatému dílu vhodné modlitby – počal
zvolna bořiti vršek hrobu a odboural jej až dolů k svatému pokladu. A
když otevřeli rakev, všichni, kdo byli v kostele, byli ovanuti tak
přelíbeznou vůní, že tři dni jako by se byli najedli nejsytějších
pokrmů, nemysleli na občerstvení jídlem; ba i velmi mnoho nemocných se
uzdravilo onen den. Tehdy kníže, biskup a několik málo předáků podívavše
se viděli Božího světce, jak se jeho tvář a podoba skvěje a jak je tělo
jeho naprosto neporušeno, jako by byl toho dne sloužil slavnou mši
svatou; i zpívali duchovní Te Deum laudamus a laikové Kyrie eleison a
jejich hlasy se rozléhaly až k nebesům.“
Že by se Poláci
chtěli smířit s tím, že jim svatý Vojtěch, "jejich" svatý Vojtěch už
nepatří, to se tedy nedá říct. Že jim jeho ostatky Češi sebrali, to
popřít nemohli (česká akce v Hnězdně byla notoricky známá), ale dalo se
operovat důkazy, že ne vše, co za života patřilo k Vojtěchovi, se
skutečně vrátilo do jeho vlasti. Když byla obnovována hnězdenská
katedrála, jakési ostatky se v podzemí našly – polský kníže pro ně
nechal zhotovit nákladný relikviář – v roce 1127 byla objevena dokonce i
Vojtěchova hlava. Se zvláštním potěšením – až škodolibým – to
zaznamenal Kosmas. (Proč zrovna Kosmas? Jeho kapitula, vyšehradská, byla
totiž starou konkurentkou kapituly svatovítské, která si velmi
zakládala na tom, že Vojtěchovy ostatky vlastní. Ani velkým osobnostem
se nevyhýbá malichernost...) Teprve ve 20. století přinesl srovnávací
průzkum důkaz, že k ostatkům patří nepochybně "pražská" Vojtěchova
hlava, je totiž téže krevní skupiny A jako ostatní kosterní pozůstatky.
Ale toto vyprávění už máme za sebou...
Než Vojtěch "svolil" k
tomu, aby se do Prahy vrátil, bylo třeba světce usmířit. To usmíření
mělo naprosto konkrétní právnickou podobu. "Hnězdenské statuty". Vlastně
jakési první zákony českého státu, které Břetislav přednesl nad
Vojtěchovým hrobem a které byly Čechy slavnostně potvrzeny přísahami. Ty
statuty jsou vlastně jakýmsi seznamem. Seznamem toho, čím se kdysi
Čechové na Vojtěchovi a jeho snahách prohřešili. Bylo toho dost... Až
příliš. Zopakujme si, kvůli čemu vlastně Vojtěch emigroval z Čech...
Svatý hříšník
Za
prvé to bylo mnohoženství. Za druhé – manželství kleriků. Za třetí –
prodávání křesťanských otroků Židům a pohanům. Za čtvrté – nedbalé
svěcení svátků (hlavně se nedodržovaly církví nařízené posty). To ale
zdaleka není všechno. Kosmas k těmto zhůvěřilostem přidává ještě "nevěru
a ničemnost lidu, hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého
manželství, neposlušnost a nedbalost kněžstva, zpupnost a nesnesitelnou
moc kmetů". Vojtěch jaksi nedokázal své Čechy přesvědčit o nutnosti
dodržovat pravidla hry.
Když s tím srovnáme obsah Břetislavových
hnězdenských dekretů, tak zjistíme, že na prvním místě stojí uspořádání
manželských záležitostí. Následuje ustanovení o zákazu krčem, zákaz trhů
a práce ve svátečních dnech a konečně zákaz pohřbívání mrtvých mimo
hřbitov. Ale v těch dekretech není nic o prodávání křesťanských otroků
Židům – to byla především záležitost knížete a jeho předáků – ani o
kněžských manželstvích v nich není řeč, ty zase byly vnitřní záležitostí
církve. Takže to zase schytali prostí lidé a jejich hříchy (no, ony to
taky byly hříchy masově se vyskytující). Samotné vyhlášení těchto zákonů
Kosmas zpracoval s náramným smyslem pro dramatično. "Kdo by jinak
učinil, budiž klet!"
Hlavní slovo má kníže, biskup mu přizvukuje:
"Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno!" Šebíř
vyhrožuje klatbami v případě nedodržení toho kterého předpisu. "Co
kníže rozhodl, to naše moc potvrzuje!" Ticho obklopovalo shromážděné,
když Břetislav vystoupil na kazatelnu a břitkými slovy a jadrným jazykem
vynášel nová a nová ustanovení. Za jejich nedodržování hrozily vesměs
velmi přísné tresty světské i církevní. Kupříkladu kdo by porušil
nerozlučitelnost manželství, měl být prodán do Uher s tím, že se nesmí
ani z otroctví vykoupit penězi, ani se vrátit do země. Tentýž trest se
měl vztahovat "na panny, vdovy a cizoložnice, o nichž je známo, že
pozbyly dobrého jména".
Osoby obviněné z hrdelních zločinů měl
arcikněz označit hradnímu správci, který je měl spoutané vyhostit ze
země. Šebíř toto knížecí ustanovení stvrzuje nejenom další svou klatbou,
ale ještě příznačně dodává: "Neboť k tomu vám knížatům meč visí po
boku, abyste své ruce častěji umývali v krvi hříšníkově."
Různé tresty pro neposedy
A
máme tu krčmy. Ty jsou přímo kořenem všeho zlého, "protože z nich
vzcházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti", takže ten,
kdo by takové pohostinství zřídil, i ten, kdo by je koupil – "budiž
klet!" dodává stereotypně biskup Šebíř a kníže Břetislav hřímá: "Který
krčmář by byl přistižen jako rušitel tohoto ustanovení, bud' uprostřed
tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a poté na hlavě
oholen. Jmění mu však nebudiž zabaveno, nýbrž toliko pití na zem vylito,
aby se nikdo prokletým douškem neposkvrnil. Pijáci však, budou-li
přistiženi, nevyjdou z vězení dříve, dokud každý do důchodu knížecího
nesloží tři sta peněz."
A na řadě jsou trhy. Ty nedělní se tímto
přísně zakazovaly. "Bude-li kdo v neděli a nebo ve dni, který jest
veřejně nařízeno slaviti, u kostela nalezen při nějakém robotním díle,
arcikněz at' mu vezme dílo samé i potah, který se při díle nalezne, a on
ať zaplatí tři sta peněz do důchodu knížecího." Tato a ještě podobná
opatření k nám přišla ze západní Evropy. Církevní oslavy byly nedělními
trhy rušeny. Zaregistroval to v plzeňském podhradí i sám Vojtěch, když
se vracel z římského kláštera zpátky do Čech – zrovna se tam konal v
neděli trh a Vojtěch byl zděšen: "Lid nesvětí ani tento sváteční den!!"
Trhy
byly ovšem nezbytnou součástí tehdejší ekonomiky, na nich se vyměňovalo
a obchodovalo, ale církvi se podařilo v poměrně krátké době prosadit,
aby se konaly ve všední dny. V Čechách se dny trhů brzy ustálily –
konaly se hlavně v pátek a ve středu: V pátek asi proto, že se v tento
den většina obchodu soustřeďovala především v rukou Židů, kterým jejich
náboženství zakazovalo jakoukoli práci v sobotu. K pravidelným trhům,
konaným ve středu a v pátek, se váže vznik mnoha osad. Jejích místní
jméno nasvědčuje, že vznikly v závislosti na trhu. To jsou všechny ty
Středy a Pátky.
"Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v
polích nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do
důchodu knížecího; mrtvého však ať' pochovají znovu na hřbitově
věřících. To jsou věci, které nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch
rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Ze to
již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru!"
Břetislavova hvězda stoupá
Ke
konci srpna roku 1039 české vojsko dorazilo z polské výpravy domů. Ono
"domů" znamenalo před Prahou v ležení u potoka Rokytnice. I později bylo
toto ležení častěji využíváno, asi proto, že poskytovalo početnému
vojsku řadu výhod – blízkost hlavního města, dostatek vody, vhodnou
pláň. Do ležení se "na úsvitě" dostavilo četné duchovenstvo a obligátní
lid – procesí neslo ostatky. V tom okamžiku stál Břetislav na vrcholu
svých snah – Polsko měl u nohou, jeho výprava patřila k vrcholům
tehdejšího válečného umění, Praha jenom přijímala zlato a stříbro z
kořisti, zajatci byli přichystáni k prodeji na obvyklých uherských
trzích...
Pro tento okamžik, dá se říct klidně "dějinný a
neopakovatelný" (a není to fráze), tak pro tento okamžik mohl Kosmas
napsat, že "nový Achilleus, nový Tydeodovec, Břetislav novými triumfy
umenšuje a zatemňuje hrdinství a nejskvělejší vítězství svých dědů..."
Jenomže stejně oprávněná byla jeho jiná pravidelná řečnická fráze: "Co
dále?" Vítězství totiž – tak už to bývá –stála v patách pomsta a
vzestupu skoro biblický pád. Jindřich III. vystřídal na německém trůně
starého císaře Konráda. Jakmile to učinil, začal Břetislavovi vyhrožovat
válkou. Nejenom to – poskytl vojenskou pomoc polskému knížeti
Kazimírovi (to je ten, kterého z Polska vyhnali ještě před Břetislavovou
výpravou). Ta válka se měla rozpoutat hned toho roku 1039. Vojsko bylo
svoláno a vytáhlo do pole. K bojům ale nedošlo. Král a kníže spolu
jednali. A nejenom jednali. Taky se brzy dohodli. Břetislav slíbil, že
se osobně před Němce dostaví a "splní jeho rozkazy".
Kazimír I. Obnovitel|foto: archiv autora
Slib
upevnil tím, že poslal Jindřichovi vlastního syna (byl to Spytihněv,
ten se v úloze rukojmího objevoval i později v průběhu českoněmeckých
válek.). Nikterak mu to jeho poslání nezávidíme. Král výpravu odvolal a
okamžitě se vrátil domů. Že by se mu zrovna chtělo válčit, to tedy
nechtělo, byla už přece půlka října a začít v tuhle roční dobu válečné
operace bylo riziko: vojsko se už nemůže živit úrodou na polích, cesty
jsou rozblácené a hrozí nepřízeň počasí. Ani Břetislavovi se však do
války nechtělo. Byl ve svízelné situaci. Před několika týdny se vrátil z
polské výpravy. Podle běžných vojenských zvyklostí musel svou armádu
rozpustit. A tak se raději jednalo... Dohoda vyhovovala oběma –
Břetislav získal na králi odklad; odstranil bezprostřední nebezpečí
války, Jindřich zase získal jakousi jistotu, že si na českého knížete
uchová vliv. Každý z nich si zachoval svou tvář. Každý měl vidinu
úspěchu a každý měl předtuchu rizika. Všem se vlastně všechno splnilo. A
jednalo se dál. Nejenom s králem, ale i s papežem.
Jdou Polané po řeži
se stížností k papeži.
Ten hrozí. Však čeští páni
nic nedbají na pokání,
neváží si polských práv,
dokud papež neuloží
jim získat si milost boží.
Kupování míru
Podle
tehdejších představ se milost boží dala nejlépe a nejúčinněji získat –
penězi. Kosmas o tomto úplatkářství referuje jednoznačně: "Přijeli
poslové knížete i biskupa českého jménem jich i celého národa do Říma,
přinášejíce vzkazy, více dary podmazané nežli slovy výmluvností
uhlazené." Ten důraz, který se klade na peněžité částky, s jejichž
pomocí pak poslové dosáhli příznivého rozsudku, není určitě
neopodstatněný. Ale samotné peníze by za dané situace asi nepostačily.
Čechové to měli totiž v Římě dost nahnuté. Zároveň se dovídáme, že ještě
než čeští poslové dorazili do Říma, papež a kardinálové byli odjinud
informováni o tom, co se v Polsku zběhlo a s čím tedy české poselství
nejspíš přijde.
Ani Kosmas se o tom nezapomněl zmínit: "Nechyběl
nešlechetný udavač, jenž oznámil otci apoštolskému, jak se ty věci
zběhly, a prohlašoval, že kníže český i biskup porušili božské zákony a
podání svatých Otců; a nechá-li to papežský pán bez pomsty, ztenčil by
tím práva stolice apoštolské, která se nyní mají po všem světě
zachovávati." I v dalším líčení poselství se objevuje věta, že papež
předem věděl o celé záležitosti, "jak nám bylo oznámeno hodnověrnými
zprávami". (Někdo si stěžoval...) Čeští poslové se tak ocitli v
nevýhodném postavení. Podle původního plánu chtěli jenom prosit o
vyřízení své žádosti, teď se ale museli hájit. Dalo se navíc čekat, že
ani žalobci nepřišli s prázdnýma rukama (ano, nějaké to "všimné" vzali
určitě do Říma s sebou), zkrátka nescházely jim ani argumenty, ani
nezbytné investice, což jsou ty nejlepší přesvědčovací prostředky.
Jestliže i za těchto okolností docílilo poselství úspěchu, tak to
znamenalo, že k němu patřili lidé věci znalí, vzdělaní a schopní.
Obžaloba
byla jednoznačná: "Velikým hříchem jest cizí majetek bráti, ale větším
hříchem křesťany nejen olupovati ale i zajímati a zajaté jako hovada
prodávati; co jste spáchali v Polsku, jest obzvláště ošklivé. A že nikdo
nesmí bez našeho dovolení z místa na místo přenášeti tělo svatého, o
tom svědčí církevní zákony. Kdo se něčeho takového odváží, bude udeřen
mečem klatby."
To vypadalo vážně. Podle původního návrhu měl být
kníže zbaven svého důstojenství a poslán na tři roky do vyhnanství,
biskup měl být sesazen a do konce života držen v klášteře. Hovořilo se i
o klatbě. Jenomže tak česká věc v Římě nestála. To Kosmas ji svým
smyslem pro dramatično a stupňování napětí vylíčil tak, jako by všechno
bylo už od počátku prohráno a teprve zásahem poslů došlo k obratu.
Dopadlo to jinak. "Ale protože vy jste to učinili bud' z nevědomosti
nebo pro dobrý úmysl (nevědomost hříchu nečiní, a když se k tomu přidá
dobrý úmysl), ustanovujeme, aby za tuto velmi nerozvážnou opovážlivost
kníže váš a biskup vystavěli na příhodném místě klášter, všemi
kostelními potřebami a výsadami hojně nadaný."
Svoji roli sehrály
samozřejmě peníze (o které šlo a jde až v první řadě). "Platem vykoupili
milost a dary zmírnily soudní nález." Svatý otec vyřešil všechno
opravdu stručně: "Chyba, když jí litujeme, neškodí."
Pohřeb ostatků
Jinak
všechno zarovnal nikoli klášter, ale kapitulní kostel, a to ve Staré
Boleslavi, na místě, kde byl zavražděn svatý Václav. Ostatky svatého
Vojtěcha byly pohřbeny v malém a rozhodně nijak honosném hrobním
kostelíku, přistavěném ke svatovítské rotundě: "Uprostřed na velmi těsné
ploše byl hrob svatého Vojtěcha..." Tady také odpočívalo tělo
Václavovo. Teprve Břetislavův syn Spytihněv dal oba kostely zbořit a
začal s výstavbou nového, vhodnějšího kostele pro oba "dědice země
české". K roku 1039 mohl tedy Kosmas právem napsat, že Praha byla
nadmíru šťastným sídlem: Polsko, starý soupeř českého státu, bylo
poraženo a Čechy tím zbohatly, nebezpečí války s říší bylo zatím
odstraněno, v Římě Čechové uspěli. Jenomže ona se přemíra příliš
zjevného úspěchu obrací téměř zákonitě proti svým strůjcům... to platilo
tehdy a platí to i dnes. V nejbližší době čekala Břetislava válka s
německým králem, a Břetislav dobře věděl, že je nevyhnutelná.
Král
by pevně odhodlán dostat Čechy zase pěkně zpátky do područí říše,
Břetislav byl stejně pevně rozhodnut, že se nedá. Skončila doba jednání.
Bylo nutno začít jednat se zbraněmi v rukou.
"Dne 23. srpna:
pobití Bavorů v Čechách." Takto velestručně komentuje úhlavní událost
roku 1040 nekrologium kláštera svatého Jimrama v Řezně. Na rozdíl od
svého bavorského kolegy uvádí Kosmas to, co se onoho léta stalo,
kronikářsky důkladně a hlavně zeširoka: "Ta pověst, nad niž nebují žádná
horší příšera na světě, lžemi sílila a přiměšujíc více k málu a klam k
pravdě, letem rostla. K sluchu císaře Jindřicha se doneslo stokrát více
než bylo pravda – že prý Čechové množství zlata a stříbra odvezli z
Polska. Tu císař jal se hledati záminky proti nim, kterak by jim to
zlato, o kterém se mu vypravovalo, pobral. Poslav po vyšetřovatelích
vzkaz, pohrozil Čechům válkou, nepošlou-li mu v ustanovené lhůtě až do
posledního haléře peníze z lupu v Polsku."
Ultimátum. Co na to
Čechové? Čechové na to, že Čechy mají vůči říši jediný závazek, totiž
platit roční poplatek v přesně stanovené výši. Tedy "tributum pacis",
poplatek za mír... To ovšem nebyl žádný závazek, ale jakási daň podle
hesla: "Chceš mír, tak si ho zaplať." Poplatek za mír Češi platili, ale
jestliže tedy chce Jindřich ještě navíc, tak to odporuje starému právu a
Čechové litují. Odmítli se podřídit. "Ale jestliže bys chtěl nás
obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, jsme hotovi raději umříti
než snášeti nezvyklé břímě."
Nový císař Čechy chvátá
zbavit polanského zlata.
Brzy kníže dověděl se,
že už v bavorském je lese,
a tou zprávou rozhněvaný
velel poslat pro zemany.
Podle Dalimila se nesla Břetislavova promluva asi v tomto duchu:
Vím, nemáte meče z lípy
ani luky z borovice.
Smrt vás jistě málo leká.
Když císaře zraním v bitce,
nevytrysknou proudy mléka
přece z jeho žil a cév.
Je jak my. Má stejnou krev.
Vítězná strategie české strany
V
srpnu onoho roku 1040 se vojska německého krále už soustřeďovala v
těsné blízkosti českých hranic. Podle Kosmy bylo jeho ležení před hradem
Chamem po obou březích řeky Řezny. Minuv hrad Koubu, s prapory se
blížil k hvozdu, dělícímu Čechy od Bavor. "Tam poznal, že Čechové
zatarasili cestu. Rozmrzen jsa, maličko se odmlčel a třikrát potřásl
hlavou; jeho srdce zachvátil hněv, císaře hodný." Citové hnutí, vyvolané
neslýchanou drzostí českého knížete bránit svůj stát našlo odezvu v
tomto vzrušeném králově proslovu: "Byť vystavěli hradby vyšší než lesy,
byť vyzdvihli věže strmící až do oblak, nic nezmohou záseky Čechů proti
Němcům. Ať vystoupí nad mraky, ať se ukryjí mezi hvězdami, bídný
ztracený lid v nich nenajde ochrany žádné!"
Další projev své
předválečné propagandy pronesl Jindřich poté, co vystoupil na jednu
vysokou horu uprostřed hvozdu. Hovořil nikoli vstoje, ale – jak
poznamenává Kosmas – vsedě na trojnožce: "Čechů zbabělý dav jest ukryt v
úvale tomto jako polní myš v skrýši svých děr." Jak se vzápětí ukázalo,
král se zmýlil, opevnění a tudíž i Češi byli až za druhou horou. "Není
vám potřebí namáhavého boje, jen sestupte dolů; oni jistě utekou ze
strachu, vždyť nemohou snésti váš útok. Let'te, leťte, moji sokolové,
pochytejte bázlivé holuby a čiňte se jako divocí lvi, po způsobu vlků,
když vtrhnou do ovčince, nedbají o počet a pustí se do žrádla teprve
tehdy, až povraždí celé stádo." Byl srpen a do Čech se hrnuli sokolové,
lvi a vlci hovořící plynnou němčinou.
Břetislav bojovat uměl. A
uměl si taky leccos představit. Například, že na něho zaútočí současně
dvě armády na dvou místech. Tomu také přizpůsobil svoji strategii. Proti
Jindřichovi, který vedl hlavní síly, se postavil sám s vojskem převážně
z Čech. Vedení obrany proti druhé armádě, saské (tu vedl míšeňský
markrabě Ekkehard), svěřil správci bílinského hradu Prkošovi.
Prkošovi z Bíliny
řek: "Ty s nimi vstup v boj čestný.
Jejich voják jediný
s císařem se spojit nesmí.
Kdyby škoda vznikla ti,
můj rod vše ti zaplatí.
Nedbej, že snad je nás málo.
Častokrát se hrstce stalo,
že vyhrála odvahou
nad početnou převahou.
Sršáň zdolá mračno muší,
jestřáb vraní hejno zkruší.
Sasi mají bílé vlasy
a to plémě odjakživa
statečnosti málo mívá.
Čest je nejsilnější zbraň.
Své jméno si proto chraň,
milost má ti splatí dluh.
Provázej tě v boji Bůh.
Břetislav
věděl, kudy se Němci do Čech pohrnou. Hrad Cham je ale od hranic
nedaleko, asi 30 kilometrů – Břetislav nemohl přesun svých vojsk a
vybudování zátarasů provést na poslední chvíli, musel znát směr
německého vpádu. Čechy ale na tom byly přece jenom líp, naše západní
hranice byla chráněna hlubokým pásmem hvozdu. Takže těch možností, kudy
do Čech vstoupit, zase tolik nebylo. V podstatě dvě: severní vedla na
Chlumec, a jižní, ta směřovala k Domažlicům. Obtížnost německého postupu
na českém území navíc ztěžovalo řídce osídlené pohraničí, a to nebyla
vůbec náhoda. Šlo o cílevědomou akci českých panovníků, kteří až do
konce 12. století zakazovali kácet hvozd s odůvodněním že je to "ke
škodě zemi" (škoda, že to dnes už neplatí).
Lepší počtář vyhraje
Jindřich
počítal s tím, že česká strana o německém plánu nic neví a že se na
hranicích setká pouze s obvyklou obranou. Tomuto – mezi námi – dosti
zarážejícímu sebeklamu podléhali velitelé německého vojska v bojích za
východní hranicí říše kupodivu velmi často, a zdá se, že je od
tradičního postupu nemohly odradit ani stále se opakující německé
prohry. Proč tolik lpěli na této zkompromitované koncepci války s
východními sousedy? Nabízí se domněnka, že byli prostě přesvědčeni o
zdrcující síle svých zbraní a všechny ostatní podceňovali.
Říše se
cítila být věčná a nepřemožitelná, a státy střední a východní Evropy,
které se teprve nedávno vynořily z historického nebytí, se jí zdály být
po všech stránkách nezralé. Přesto Jindřich vojenské tažení proti Čechám
tak docela nepodcenil. Připravoval je celých devět měsíců. A když se
doba těhotná válkou nachýlila k porodu, hnulo se německé vojsko po staré
zemské stezce (taky se jí říkalo Domažlická). Král počítal s tím, že
překročí hranice v místě Všerubského průsmyku, postoupí až do středních
Čech a tady se spojí s další částí německého vojska, které mělo zaútočit
ze Saska. Tomu místo, kterým měl německý král do Čech vstoupit, se
říkalo a dodnes říká: Brůdek.
Bitva u Brůdku není úplně první,
která se na našem území odehrála. Když necháme stranou sporné bitvy u
Wogastisburku, na Turském poli a u Kanburku, tak vůbec první doloženou
domácí pranicí byl jistý incident pod hradem Plzní, tedy na místě
dnešního Plzence (stalo se to roku 976, za vlády Boleslava II.). V řece
Úslavě se tu koupali bavorští ozbrojenci a Češi je přepadli. Likvidovat
mezi stany a u řeky nahé vojáky nebylo pro českou vojenskou družinu z
plzeňského hradu velký problém. Vojsko, které vpadlo za půlstoletí na
to, v srpnu 1040 do Českého knížectví, už nahé nebylo.
