"Svůj sbor miluji jako sebe sama, někdy i víc."
Dnešní příspěvek je pokračování článku o světovém úspěchu karvinského Permoníku. Dětský sbor letos 28. března získal nejvyšší ocenění na festivalu Sounds of Spring International Music Festival ve věhlasné newyorské Carnegie Hall.
Dnešní pozoruhodnou ženu znám spoustu let a bez přehánění říkám, že si jí vážím. Za to, jak město, do kterého kdysi přišla, reprezentovala ve světě a jak zpěvem obohatila život nejen dětí, nyní už je to několik generací, ale i jejich rodičů, protože mnozí se museli přizpůsobit termínům častých zkoušek a soustředění, aby karvinský sbor mohl vyjet za hranice, mnohdy i do jiných kontinentů. Za toto působení nejen na děti, ale i na jejich rodiny, za poznání světa a všeho, co k tomu patří, v neposlední řadě i za reprezentaci samotného města.
Dovolím si tvrdit, že paní Šeinerovou zná dobrá polovina občanů Karviné, hlavně ti, kteří mají děti, protože mnohé z nich prošly sborem a tak se dostaly např. do Japonska nebo do Číny. Komu se to na základní nebo střední škole podaří?
Nechtěla být učitelkou a hudbou se začala zabývat vlastně z nutnosti. O dirigování zprvu nevěděla nic, přesto se z hornického města dostala na pódia světových metropolí. Poslechněte si rozhlasové vzpomínání Evy Šeinerové, zakladatelky a sbormistryně Sborového studia Permoník z Karviné.
Ze Zlína odešla do Karviné kvůli volnému bytu vázaného na práci manžela. Tak tomu dříve bylo. Nerozuměla karvinské „češtině“ a místní jí prý dávali najevo, že mezi ně nepatří. Budovatelský ráz města měl ale jedno velké plus: v Karviné dostali příležitost mladí lidé z celé republiky. Eva Šeinerová brzy zakládá školní sbor, jeho popularita roste, všichni chtěli zpívat. A potkává ji velké profesní štěstí: po několika letech usilovné práce přiváží sbor na pódia světových metropolí. V jejím životě šlo ale o víc, než o zpívání a první místa v soutěžích. Více než padesát let cítila potřebu být užitečná své velké rodině – stovkám karvinských dětí, sloužit městu, které přijala za domov.
Rodiče Evy Šeinerové (1942) se seznámili v Baťově škole práce ve Zlíně, kde vyrůstala také jejich nejstarší dcera Eva. V Masarykových školách vládl baťovský systém, který byl velmi moderní a aplikoval hlavně progresivní metody z Ameriky.
„Nebylo nutné umět všechno dokonale, ale poznat sebe sama, co umím, k čemu mám předpoklady. Hodiny bych mohla vyprávět o učitelích, velkých osobnostech, které mě provedly základní školou. Čerpala jsem z jejich práce celý svůj život,“ začíná své vyprávění Eva Šeinerová. Přitahovala ji matematika, ale o technických studiích nechtěl její otec ani slyšet. Byla připravena jít do učení, vyrábět ve Svitu obuv. Díky intervenci třídní učitelky se tak nestalo a začíná studovat střední pedagogickou školu v Kroměříži. Pedagogický institut v Brně navštěvovala dálkově, ale s podmínkou, že bude studovat hudbu. Hudebník na zlínské základní škole totiž chyběl. Katedra v čele s Františkem Lýskem Evě učarovala. Už dříve také divadlo a poezie. Díky tomu se setkává se svým budoucím mužem Ivanem, který, jak se Eva Šeinerová svěřuje, ji přenesl přes všechna úskalí jejího nízkého sebevědomí a pochybování. Byl to on, kdo ji vedl životem, i tím sbormistrovským.
Ivan Šeiner, spoluzakladatel Permoníku
Ivan Šeiner (1937 – 2019), manžel paní Šeinerové, byl spoluzakladatelem Permoník Choir Karviná.
Jako prezident sboru byl především manažerem a iniciátorem projektů, které přerostly v
celostátní i mezinárodní spolupráci. Za 50 let působení vyprodukoval 46 zahraničních
zájezdů do 15 zemí světa 4 kontinentů, 17CD, 1 DVD a mnoho rozhlasových a
televizních pořadů.
Rozsah jeho činnosti ocenila široká veřejnost i odborníci v práci s mladými lidmi,
ať už u nás nebo za hranicemi. Svědčí o tom na příklad ocenění Rady města Karviná za
celoživotní špičkovou reprezentaci města nebo ocenění z rukou hejtmana
Moravskoslezského kraje Iva Vondráka.
Z hornického města na pódia světových metropolí
„Pro karvinské jsme byli kufirkoři, to proto, že jsme přijeli s kufrem, a já si tenkrát s pláčem říkala, zda jsem ještě v Československu.“ Evě Šeinerové pomohli v počátcích sbormistři Božetěch Bílek a Jaromír Richter. Havířům z patronátního Závodu 3 Dolu Československé armády se jí podařilo vysvětlit, proč je nutné, aby jejich děti zpívaly latinská moteta, a také proč by měli sboru pomáhat, což pak vykonávali s láskou a hrdostí. Jejich děti totiž díky vedení Evy Šeinerové začaly vyjíždět z Karviné do celé republiky a později i daleké ciziny.
Je čestnou občankou Karviné.
"U dětí a mladých lidí je velké štěstí, že nemají předsudky. Svůj estetický názor si teprve vytvářejí. Já považuji za svou povinnost předvést jim hudbu v celé její šíři, ničemu se nevyhýbat, aby pak měli možnost sami si vybrat. Otevření možností - to je svoboda výběru. Proto nemají žádnou pochybnost, nemají a priori nějaký "nevztah" k soudobé hudbě. Jak spolu jezdíváme a trávíme spolu i volný čas o prázdninách, šli jsme kdysi z procházky a za mnou probíhal rozhovor, jak by jedna z členek sboru sestavila program koncertu. V podstatě tam dala ty nejobtížnější současné skladby vedle sebe. Prostě když už to přečtou, tak se do toho zamilují. Jakmile povyrostou, vědí, že nemůžeme postavit program tak, abychom zatěžkali posluchače jenom soudobou hudbou, protože posluchač v tu chvíli na koncertě nemá možnost si skladbu poslechnout několikrát, takže je dobré k ní něco říct. Odezva je potom trošku jiná, lépe se jim soudobá hudba poslouchá.
Podobné je to s lidovými písničkami. Myslím si, že spousta lidí, když uslyší lidovou písničku v nějaký životní okamžik, v jakémsi kontextu něčeho, tak si uvědomí, jaké je v ní bohatství. To máte i s vánoční koledou. Když budete neustále hrát od jednoho obchodního domu k druhému Narodil se Kristus Pán pořád, tak to už potom bude jenom kulisa. Najednou zazpíváte koledu, která není tolik známá a nezní v obchodech a v médiích, a ucítíte, jak ji auditorium jinak poslouchá. Jak najednou uchvátí tou jednoduchostí, dokonalostí formy, jak obsah odpovídá formě, jak oslovuje lidi. Pořád si myslím, že má své opodstatnění folklór v čisté podobě. Lidi si ho rádi poslechnou, ale zase nemají tolik příležitostí."
Soustředila jsem se tedy hlavně na čtení současné sborové literatury. Dětem jsem vysvětlila, že je třeba přivést na svět to, co ještě nezaznělo, co ještě nikdo neslyšel.“ Koncertní sbor z Karviné začal v 70. letech vyhrávat velké celostátní soutěže, v 80. letech se dobrodružně dostává do Japonska, v 90. letech byl jako doma v Německu, zpíval v Austrálii, několikrát zabodoval v New Yorku. Vedle sbormistrovské práce Eva Šeinerová vždy ještě učila a po roce 1989 se stala ředitelkou ZUŠ Bedřicha Smetany. „Získala jsem v životě mnoho poct, ale těch největších se mi dostalo od mých sborových dětí. Mou největší radostí je to, že Permoník vedou bývalé členky sboru a pokračují v dodržování jeho Desatera, jehož první bod zní: Svůj sbor miluji jako sebe sama, někdy i víc.“
Paní Eva Šeinerová převzala v r. 2017 cenu MK za neprofesionální umělecké aktivity v oboru dětské umělecké aktivity.
Komise Ministerstva kultury ocenila celoživotní přínos laureátky v oblasti dětského sborového zpěvu.
Vážená paní Šeinerová,velmi si vážím toho, jak jste dokázala tolik mladých lidí přivést ke zpěvu a dovedla jste je k úspěchům, které by jinak neprožili. Článkem na blogu vyjadřuji své skromné poděkování a do dalších let Vám přeji hlavně dobré zdraví, pohodu a radost z Permoníku.
Spousta tvrdé práce, nadšení pro věc a hlavně hromada lásky.
OdpovědětVymazatTakové ženy je dobré zviditelnit. Moc hezké, Hani. Tvá úcta je cítit z každého slova.
Přeji pohodový den. Helena
Hani,ještě se sem vrátím,paní Sainerova odvedla kus práce. Doprovazeli jsme několikrát nejstaršího vnuka do Karviné na soutěž do hudební školy Bedricha Smetany. Moc hezky napsáno,ráda si vše o zivote přední sbormistrini poslechnu.
OdpovědětVymazat