Toulky českou minulostí: 84. schůzka: Před bitvou na Moravském poli

 

 

Za čtvrtstoletí vlády Přemysla Otakara II. se český stát rozepjal od Krkonoš až k Jadranu. Rozloha přemyslovského panství se nejméně zdvojnásobila. To křehké soustátí drželo pohromadě hlavně díky autoritě krále, a ta byla sice veliká, ale jednotlivé části království prostě neměly čas srůst. Český král byl jako jeden z mála panovníků, o jehož osudech se zmiňoval slavný italský básník Dante Alighieri.

 Jenomže Přemysl jakoby přehlédl, kterak úspěch a moc a štěstí provokují zášť...

Ještě pořád měl však Přemysl před sebou období, kdy se mu všechno dařilo. Byla to doba, kdy hýřil a plýtval a oslňoval leskem. Taková byla i jeho svatba s Kunhutou a jejich společná korunovace. Na Přemyslův účet se konala ve Vídni rovněž svatba Kateřiny Braniborské, jeho neteře, s Bélou, uherským následníkem trůnu. Asi bychom se o tom sňatku jinak nezmiňovali, protože on zase tak moc důležitý nebyl, kdyby pro Přemysla nebyl ten vnější efekt... ten společenský lesk přímo typický.

"V den sňatku časně bylo viděti dlouhé řady stanů, ve kterých tábořilo na statisíce hostů a diváků, vše ověšeno aksamitem i zlatohlavem, ozdobené erby, prapory a věnci. Král Otakar objevil se ve své nejskvostnější nádheře a slávě, prostřed polských knížat, německých markrabat a hrabat i všech předních pánů svých zemí; také vzácné paní a slečny ozdobily se šperky nejdražšími. Nejvíce poutala zraky všech nevěsta v předrahém oděvu svém..."

Podrobný popis všeho, co vše měla nevěsta na sobě, a do čeho se oblékli hosté, a pod čím se prohýbaly svatební stoly, tak to vše si odpustíme, i když František Palacký nic z té slávy s důkladností sobě vlastní nevynechává. Nám klidně stačí strohé zjištění, ověřené v tehdejších kronikách, že na tu svatbu bylo přivezeno tolik jídla, že by stačila na několikadenní obživu všeho obyvatelstva Českého i Uherského království. A to ještě další ohromné částky padly na nákup sukna a skvostů k výzdobě stanů, a stovky lidí byly zaměstnány svážením zásob do Vídně po Dunaji, a k rytířským turnajům se hlásilo tolik účastníků, že se muselo rozhodovat losem.

"O slavnosti té svědčili, kdo té doby živi byli, s udivením, že co do veliké nádhery, skvostnosti a bohatství podobného sňatku žádný císař ani král nikdy ještě neslavil. Pověst o ní roznášela se až do dalekých krajin a nebylo panovníka v Evropě, který by o králi českém Přemyslu Otakarovi Druhém bral v pochybu slovo to, že on byl nejbohatším, nejštědřejším a ve své slávě nejokázalejším pánem věku svého."

Přemysl Otakar II. zapudil manželku Markétu a oženil se s Kunhutou Haličskou - kresba Karl Russ, cca 1830, Foto: Profimedia.CZ

Ale Přemysl - zdá se - příliš šťastný nebyl. Ba ani klidný. Nemohl být. Ve třiatřiceti letech ještě neměl dědice. Děti ovšem už měl, pravděpodobně čtyři, jenomže: nemanželské. Královna Kunhuta byla na rozdíl od jeho první ženy Markéty mladá, překročila sotva dvacítku, ale za čtyři manželství neměla dítě. Až teď. Konečně. Roku 1265 se český král dočkal, vymodlené dítě přišlo. A to - holčička. "Nedlouho po té svatbě viděti bylo na královském dvoře českém slavnost nemnohem méně velikolepou, když konal se křest prvorozené dcery královy Kunhuty. Dva dni trvaly radovánky na hradě pražském, kde král sám co nejskvěleji častoval hosty své."

 

 

Markéta Babenberská

Navenek byl Přemysl šťastný. Dával to najevo vší okázalostí, určenou především k tomu, aby šířila po světě slávu českého krále. Bylo v pozadí. Ctižádostivý panovník neměl mnoho příležitostí oddat se normálním lidským radostem, a to ani během deseti příznivých letech po bitvě u Kressenbrunnu, kdy se mu všechno dařilo. Takže když chtěl dát najevo svou spokojenost, neviděl nakonec jinou cestu než halasné a okázalé gesto upoutávající všeobecnou pozornost vnějšími účinky. (On to snad Přemysl ani jinak neuměl...)

27. září 1271 prožil český král možná nejkrásnější den svého života. Po deseti letech marných nadějí se královi konečně narodil synáček. Po dvou dcerách, Kunhutě a Anežce, byl na světě dědic. Oslavy narození českého prince - jaké jiné než skvělé oslavy. Byly jednou z posledních radostí, které Štěstěna svému dosavadnímu oblíbenci popřála. Události totiž nabraly na tempu a začaly se hnát ke svému smutnému rozuzlení.

Celou tu lavinu daly do pohybu - Korutany. Korutansko - dnes spolkový stát, který je v Rakousku třetí nejmenší. A právě ty maličké Korutany, tedy spíš způsob, jakým se český král tohoto území zmocnil, rušil právní zvyklosti tak křiklavě, že to muselo vyvolat bouři. Jako první začal s odbojem proti Přemyslovi panovník, který byl přesvědčen, že Korutany jsou jeho a basta. Ošizený korutanský dědic Filip. Nezůstal sám. Našel si mocného spojence v Uhrách, v králi Štěpánovi. Ten se nikdy nesmířil se ztrátou Štýrska, které mu Češi vyfoukli před nosem.

Ti dva muži, zaujatí averzí až nenávistí vůči třetímu, se rychle domluvili - Filip a Štěpán proti Přemyslovi. Ještě tu však byli korutanští páni. Ti si velice uvyklí svobodě, takže jim od samého počátku nešel pod nos tlak, jaký zemi přinášela tvrdá ruka Přemyslova. Pán z Bohemie byl pro ně cizincem. Ještě hůř: okupantem. A další sok na scéně: Byl velice ochoten vstoupit do vznikající protičeské koalice:. Jméno: Jindřich z dolních Bavor. A další: přidal se taky vášnivě zaujatý a zákeřný arcibiskup salcburský Friedrich z Walchenu. To zdaleka nebyl poslední v řadě, ale snad ten výčet stačí. Příliš mnoho nepřátel na jednoho, byť silného českého krále.

"Stěžujete sobě," to je autentický text dopisu, který poslal český král tomu odbojníkovi z Korutan, tedy Filipovi: "Stěžujete sobě, že Vám křivdu činíme, ježto sám zavinil jste, co nyní mezi Vámi a námi nesnází jest. Neboť po smrti bratra Vašeho, jenž dobrovolně ustanovil nás dědicem zemí svých, Vás za příčinou nešlechetnosti a provinění Vašich naprosto vydědiv, zmocnil jste se hradů a tvrzí, ježto právem Vám nenáležely. Kdybyste křivdou byli nepočali, byli bychom učinili vše, co slušného bylo by a šlechetného; ale chcete-li se přidružit k nepřátelům našim, užívejtež vůle své, my však práv svých nepřestaneme hájiti, spojíce se také s přáteli na odpor křivdám, které proti nám ukládáte..."

Bylo to zkrátka velice zamotané. Možná ještě zamotanější, než předivo dnešní politiky. Situaci ještě zkomplikovala Otakarova tchyně, královna Anna. Ta popadla všechny uherské klenoty a utekla s nimi do Prahy. A pak tu byla ještě závěť starého uherského krále Bély. Ten v ní prosil Přemysla Otakara, "aby se po jeho smrti ujal celé královské rodiny uherské a vzal ji do své ochrany - jak patrno bylo - proti vlastnímu Bélovu synovi a nástupci, náruživému králi Štěpánovi." Tak to byl teda jeden náruživec vedle druhého. O Filipovi Korutanském jsme si už přece povídali, že byl jakousi černou ovcí rodu. "Tvor nezdárný a ztroskotanec, občanským povoláním salcburský arcibiskup, který se nechtěl ale dát vysvětit na kněze, protože by mu to v pití a frejířství překáželo." No, a mohlo se zase válčit.

Ne. Tedy: ještě ne. Zatím naštěstí zapracoval střízlivý rozum. Zatím. Český i uherský panovník se sice vydali v čele početného komonstva do Hainburku, to bylo tradiční místo podobných rendez-vous, ale nebojovalo se. Leč vyjednávalo na jednom ostrůvku uprostřed Dunaje, někde mezi Prešpurkem neboli dnešní Bratislavou a Potenburkem, "kde králové oba, každý v průvodu jen dvanácti osob neozbrojených, sejíti se měli." Vzhledem k oboustranným zkušenostem to asi nebylo ani z jedné, ani z druhé strany zrovna jednoduché rozhodnutí...

"Viděvše Čechové krále svého stoupati na loďku cele bezbranného a v oděvu krátkém (pro uvarování všelikého podezření), nemohli se zdržeti nářku hlasitého. Obávali se neštěstí velikého - tentokráte však bez příčiny. Hlavní žalobě krále uherského (za příčinou jeho klenotů říšských) vyhověl prý Otakar tím, že mu podával dar ceny čtyřnásob větší, nežli zač ty klenoty samy o sobě stály. On že neosoboval sobě k nim nižádného práva, považuje je toliko za poklad ode tchyně jeho rukám svěřený. Pro urovnání a uklizení všelikých sporů a žalob mezi oběma říšemi bylo určeno čtvero rozsudí a prodlouženo příměří o dva roky. Panovníci rozloučili se u větší vlídnosti a srdečnosti, nežli se byli uvítali."

Byl to vlastně od Otakara mistrný tah. To se to Otakarovi mistrně táhlo, když si mohl dovolit rozdávat dary v čtyřnásobné hodnotě uherských klenotů... Jenomže to, co s uherským Štěpánem vyjednal, nemělo dlouhého trvání. "Když nedlouho potom český král vracel se do severních zemí svých, král Štěpán odvážil se skutku, který sotva pochopiti, tím méně omluviti se dá. Jen jedna cesta vedla té doby ze Štýrska do Rakous, přes známou horu Smrčník neboli Semmering. Štěpán poslal silné houfy branného lidu, aby postavíce se v zálohu, Otakara, když s hory sejde, zaskočili a jali." Což se ovšem nepovedlo, Přemysl se o tom úmyslu včas dověděl. Zdá se, že tehdejší rozvědka a kontrarozvědka českého státu fungovaly efektivněji než jejich nástupkyně...

Přemysl přešel divoké Alpy mezi Rakousy a Štýrsko vedle Mariazell a Lilienfeldu, kudy se chodívalo s problémy i v létě, natož teď, uprostřed těžké zimy. Štěpán čekal nadarmo. "Rozzuřiv se nad nezdarem úkladu, vypravil potom uherský král vojsko asi padesáti tisíců branných, nejvíce Kumánů, do Rakous, kteří pleníce, vraždíce a v požeh dávajíce vše, co zasáhli, schytali a vlekli s sebou přes šestnáct tisíc lidu, nejvíce bezbranných venkovanů, do Uher do zajetí." Přemysl potom shromáždil svoje vojsko na pravém břehy řeky Moravy, tam, kde se krajině říká Moravské pole. To bylo v dějinách do třetice, nikoli však naposled. "Král dal postaviti přes řeku pohodlný most, po němž vojsko přešlo do Uher. Uhři, kteří hranic země své hájiti měli, dali se hned na útěk a hrazená města Stupava a Děvín poddala se bez odporu. Prešpurk, město královské i zámek velice opevněný, padl při prvním útoku, a tu dobyto znamenitých pokladů. Pokojné jeho obyvatele kázal vítěz ušetřiti vší škody..."

Česká vojska postupně obsadila valnou část dnešního Slovenska a v bitvě mezi řekami Litavou a Rábnicí uherského krále porazilo. V poražené zemi zůstal Přemysl pouhých sedm neděl - "délku to času té doby neslýchanou!" Pak se vrátil raději domů. Toho okamžitě využil Štěpán a vtrhl do Rakouska a na Moravu, co mohl, poplenil a odvlekl další tisíce zajatců. Samotný vlk by si na jelena asi netroufl. Smečce to jde líp. Byl to bavorský vévoda Jindřich, kdo se okamžitě zakousl do západního boku Přemyslova těla. Vpadl totiž z Bavor do Rakous. Válčení, které tentokrát hrozilo, překazil mír. Měl dvanáct bodů a vlastně stanovoval status quo před všemi posledními bitvami a válkami.

Přemysl Otakar ten klid přivítal. Potřeboval ho. V prosinci roku 1271 znehybněl římský král Richard Cornwallský záchvatem mrtvice, v dubnu následujícího roku zemřel. To znamenalo, že se před českým králem otevřela brána slávy největší, brána vedoucí k metě, o níž roky a roky asi snil. Uprázdnil se říšský trůn. Komu připadne? Tato otázka začala hýbat Evropou. Přemysl Otakar spatřil svoji životní šanci. Diadém římského krále - a snad i císaře - je na dosah. Český král se rozhodl, že po něm vztáhne ruku. Teď, anebo nikdy!

"Kdyby knížata německá prohlédala byla ku prospěchu obecnému křesťanstva i říše, a nikoli každý ke svému vlastnímu, nadto pak ke své vášní společné, byli by především volili Otakara sobě za vrchního pána," myslí si František Palacký, a dodává: "Předce potřeba mocného císaře, pro ochranu a pořádek jak církve křesťanské, tak i říše samé, dávala se čím dál tím hlouběji cítiti ve mnění všeobecném." To je stále osobní názor historika Palackého, a my dodáváme: Ano, tak to by to mělo být. "V tom seznání byla tedy nyní knížata německá svorna, že měl na království římské volen býti muž co do povahy osobní a zejména co do statečnosti a správnosti výtečný, jenž by napraviti uměl, cokoli jim v říši jakkoli vaditi se zdálo, ale jenž sám sebou neměl by ani podstaty dosti, aby co provedl bez jejich vůle a pomoci." Ano, v tom to vězí: Říšským knížatům záleželo v první řadě na tom, aby se zabránilo Přemyslově volbě. Teprve na druhém místě byl zájem o jiného vhodného kandidáta.

Ale zpočátku Přemyslova věc nevypadal vůbec špatně. To je pravda: ve chvíli, kdy český král vystoupil se svou kandidaturou, věřil v podporu několika kurfiřtů. Těch kurfiřtů bylo celkem sedm, a byla to světská i duchovní knížata římské říše, která měla právo volit císaře - to platilo až do roku 1806. Se saským vévodou a s braniborským markrabím byl nejenom zadobře, ale i spřízněn. Pak tu byl mohučský arcibiskup. Ten dával Přemyslovi okázale najevo, že může předem počítat s jeho hlasem - dokonce sliboval, že žádoucím směrem ovlivní ostatní duchovní představitele a kurfiřty, arcibiskupa salcburského a trevírského. Byl tu ovšem jeden problém - Přemyslův rival Ludvík Falcký - ale i v tom nejméně příznivém případě by měl Přemysl obdržet většinu kurfiřtských hlasů. Zkrátka - všechno mluvilo (aspoň na první pohled) pro to, aby se římským králem stal on, vládce nad devíti zeměmi, pán střední Evropy, Přemysl, nejmocnější ze všech říšských knížat!

Byl si český král jist předem? Zdá se. Jak si počínal v předvolební agitaci? Nijak zvlášť výrazně. Spíš vlažně. To znamená: Neuplácel, nesliboval, ostatně neměl na to ani čas, zaměstnávaly ho nové konflikty s Uhry, kde po Bélovi zemřel i Štěpán, přičemž se vlády za nedospělého následníka Ladislava ujala klika Přemyslových nepřátel. Volba římského krále se připravovala během roku 1273. A Přemysl? Byl v Uhrách v čele českého vojska, které mělo údajně 60 000 mužů a připravilo Uhrům několik porážek. U Rábu pasoval král na rytíře nejstatečnější bojovníky, mezi nimi i svého levobočka, knížete Mikuláše Opavského. Zatímco v Německu (konkrétně ve Frankfurtu nad Mohanem) se sešli kurfiřtové. "Když na den svatého Michala, 29. září, přišlo ve Frankfurtě k řádnému volení, byloť ono již napřed rozhodnuto a tajnými ohradami zajištěno: falckraběti Ludvíkovi dána dobrá vůle i plná moc od pěti volitelů, aby je oznámil veřejně: načež on jménem jejich prohlásil slavně Rudolfa hraběte Habsburského za zvoleného krále římského." Tak. A bylo to.

Toho 29. září roku 1273 se českému panovníkovi stalo něco nevídaného. Kdybychom to měli vyjádřit sportovní terminologií, tak mu byl před publikem celé Evropy uštědřen direkt pod pás. Nebyl to náhodný zásah, nýbrž dlouho chystaný, rafinovaně zinscenovaný. Přemyslem to otřáslo. Jeho rozhořčení neznalo mezí. Cítil se podveden, potupen, ponížen. Nedal se nikým a ničím v hněvu utišit. Hněv, tak ten ale nebývá tím nejlepším rádcem... Zdá se věru, jako by ho všechna státnická moudrost najednou opustila. Vydával prohlášení, která nevěstila nic dobrého, protestoval proti volbě v dopise papeži:

"Knížata německá, která mají moc voliti císaře, z pouhé jedovaté závisti (nechci říci více, aby v ústech králových nepokládalo se to za utrhání), přes všechen odpor a zjevné protesty poslů mých, jež co své řečníky jsem do Frankfurtu vypravil, dali svorně hlasy jakémusi hraběti méně způsobilému, a pak k obtížení říše a k mé škodě kázali ozdobiti jeho říšskou korunou. Tak obtížen jsa bezprávně, utíkám se zároveň s říší ke Svatosti Vaší, jakožto k nepřeberné studnici spravedlnosti a k útočišti všech křivdu trpících, prosím Vás pokorně, abyste nedali mne utisknouti v právě mém, kteréž dotčená knížata patrným bezprávím pošlapati usilují, a také abyste se smilovali nad bídným stavem říše..."

Že s volbou nebylo všechno v úplném pořádku, v tom měl pravdu. Zřejmě ji opravdu měl, protože - no ano, jeden z těch sedmi kurfiřtských hlasů přece patřil českému králi... Jak to, že ve Frankfurtu najednou český král nedostal ani jeden hlas? Stalo se to tak, že český mandát (který byl jinak propůjčený bamberskému biskupovi) kurfiřti prostě odstrčili a nahradili ho hlasem bavorského vévody. Tím bylo jednak popřeno české kurfiřtství, jednak volební výsledek ověnčila svorná jednomyslnost. Což si Přemysl nenechal líbit. "Jedovatá závist... nechci říct víc, aby se to v ústech králových nepokládalo za utrhání... dali svorně hlasy jakémusi hraběti méně způsobilému..." Cítíte všichni z těch pár řádků všechnu tu hořkost, ten pocit křivdy, ten vztek? "...Jakémusi hraběti méně způsobilému..."

Ano, na trůn římské říše byl povznesen pětapadesátiletý muž v tehdejší Evropa takřka neznámý. Ve srovnání s Přemyslem to byl absolutně bezvýznamný hrabě, Nýmand, pán z Nemanic, který měl nicotný majetek a starý hrad Habsburk, ležící v kantonu Argau ve Švýcarsku. Absurdní volba. Absurdní na první pohled. Jinak ta volba logiku měla. Český král byl pro říšská knížata nesnesitelně mocný. Oni všichni ti feudálové (ale nejen oni, papež taky) viděli rádi na trůně mnohem raději manipulovatelnou figurku. (Tato politická praxe ostatně přežívá do dneška.) A takovou figurkou byl v jejich očích právě Rudolf Habsburský. "Muž, jenž by napraviti uměl, cokoli jim v říši jakkoli vaditi se zdálo, ale jenž sám sebou neměl by ani podstaty dosti, aby co provedl bez jejich vůle a pomoci..." Nebylo to vlastně paradoxní? První zásadní porážku českého krále zapříčinila právě jeho síla a moc... A hrabě z Nemanic se chopil říšského žezla. Ve velice krátkém čase ale Rudolf ukázal, že se v něm jeho volitelé zmýlili. Ale nejenom oni. K velikému překvapení Přemyslovu se ukázalo už za několik měsíců, že přes svoji chudobu a dosavadní bezvýznamnost je silnou osobností, která se hodlá prosadit. Jenomže Přemysl už ustoupit nemohl...

S postupem doby si český král sice uvědomoval, že situace je pro něj čím dál tím nebezpečnější, protože celou tíhu konfliktu s novým římským králem nesl jenom on sám (v říši neměl žádné spojence, papež Rudolfovu volbu schválil a ani doma podporu neměl), ale - nezastavil se. Začal dělat chybu za chybou. Co nejhlasitěji rozkřikoval po Evropě, že volbu Rudolfa nikdy neuzná, že od něho nikdy nepřevezme symbolicky své země v léno. Na jedné straně Přemyslova pýcha, na straně druhé perfektní šachová partie, kterou rozehrál Habsburk a tah za tahem posiloval svou pozici.

Místo naší příští schůzky je důvěrné známo i tomu, kdo na něm v životě nebyl: Moravské pole.

Zdroj: Josef Veselý