Toulky českou minulostí: 85. schůzka: Na den sv. Rufa (prolog)

 

 Schyluje se k bitvě na Moravském poli.

"Král Rudolf chystá velikou válku. Je s ním uherský král a falckrabí Ludvík a Fridrich, purkrabí norimberský, a Menhart, hrabě tyrolský. Přemysl má jen jednoho přítele. Je to Jindřich, vévoda bavorský. Všichni ostatní se proti němu spikli, všichni ostatní na něho nevraží, všichni ostatní jej osočují. Vzbuzoval strach, vzbuzuje nenávist.

Hle, kdejaký žoldnéř, kdejaký strašpytel a ošlapek posledního knížátka míří křivým prstem na Přemyslovu hruď a hučí do ryšavé brady: ´Já, rytíř šakal z hradu kostnice, jemuž kopanec srazil zadek a jehož srst je tygrována chrchly, budu vítězem nad velikým králem! Strhnu jeho plášť, budu se válet po jeho meči, budu skákat přes jeho povalené tělo!´"

Slova Vladislava Vančury jsou obrazná, ale psychologicky naprosto přesná. Ano, touha všech zakomplexovaných, neúspěšných, malých ukázat tomu sebevědomému, úspěšnému a velkému, zač je toho loket, ta touha je stejně nesmrtelná jako zášť, závist, nenávist. Ale chyby dělal i český král. Přestal se ovládat. Ztratil sebekontrolu. Doslova se rozzuřil. Opustila ho státnická rozvaha. Začal dělat chyby. Jal se rozhlašovat po Evropě, že volbu Rudolfa římským králem nikdy neuzná, že je neplatná, obviňoval kurfiřty ze zaujatosti a pletichaření. (Mimochodem - právem.) On to nejspíš nemohl Přemysl pochopit a strávit. Rudolf Habsburský... takový Nikdo...

 

Rudolf Habsburský na vitráži v katedrále svatého Štěpána ve Vídni

Oproti jiným šlechticům byl Rudolf opravdu chudý. Před válečným střetnutím s českým králem, kdy běhal po Evropě a sháněl žoldnéře, se posmíval sám sobě, že má na hotovosti pět grošů. (Bylo jich o něco víc...) Rudolfův důchod z jeho panství ve Švábsku činil pouhých 7000 hřiven stříbra, zatímco český král měl roční důchod: asi 100 000 hřiven. Podstatný rozdíl. O to důsledněji teď kráčel Habsburk po cestě, která mu měla umožnit nabytí bohatství, moci i území. Na účet českého krále, samozřejmě.

Rudolfa Habsburka korunovali v Cáchách v říjnu 1273. Nový římský král prohlásil, že "je třeba udělat pořádek v říšských lénech." Tenkrát ještě nikdo nevyslovil nahlas, že za "zcizená léna" považuje zejména území, kterých nabyl Přemysl. O rok později to však naplno a adresně zaznělo na Rudolfově sněmu v Norimberce. "Chtěli oni odejmouti Otakarovi všecky země, ve kterých panování byl vešel od roku 1250, čili od smrti posledního císaře: Rakousy, Štýrsko, Korutany, Chebsko, Krajinu et cetera. Rudolf hned po dosednutí svém na trůn požadoval na Otakarovi, aby mu podstoupil těch zemí, k říši prý spadlých. Dobytí těchto zemí na Otakarovi buď po právu, buď i mocí a násilím bylo jednou z tajných výminek Rudolfova volebního programu."

Těch útočných tahů se ale Rudolfovi povedla celá řada. Měl spoustu dcer a synů, a tak porozdával příštím spojencům sliby sňatků. Před nějakým rokem by se mu každý vysmál, tomu chudému hraběti, ale teď už začínaly být jeho sliby pro leckoho zajímavé. Některé z nich stačil i uskutečnit... co na tom, že se zasnubovaly malé děti... Rudolf si pečlivě zmapoval všechny Přemyslovy rivaly. Navázal tajné vztahy se šlechtickými odbojníky. Ti byli v Korutanech, ve Štýrsku, ale hlavně: v Čechách. V Čechách? Copak se někdo rozhodl jít proti svému králi? Vítkovci. V čele se Závišem z Falkenštejna. 

 

Záviš v představě 19. století

Ti se stali jakousi pátou kolonou. A zbylo už jenom sestavit obvinění. Čím začít? Určitě okázalou neposlušností a nedbalostí, kterou český král projevil tím, že dosud svému pánovi nesložil hold a ani české země nepřevzal formálně v léno. A příslušnou obžalobu je nejlépe podepřít nějakým ultimátem:

Pokud tak do roka a do dne neučiní, léna ztrácí. Jak říkám - ultimátum. Potvrzené sněmem říšských knížat. Do ledna 1275 se měl Přemysl Otakar II. dostavit osobně před Rudolfa, aby žalobě buď čelil, nebo aby se podrobil... Je poučné sledovat, jak si Rudolf pečlivě, systematicky, krůček po krůčku připravil půdu a zázemí... (to se musí, když se chce člověk paktovat: utužit dosavadní svazky a hlavně navázat nové). K tomu můžeme připočíst podporu kurfiřtů a mnoha říšských knížat, a Rudolf se mohl vrhnout do útoku, aby toho českého tygra, pořád ještě mocného, definitivně zmohl.

Ještě zbývá jedna zpráva. A je to těžká zpráva, hrozivá: Nad českým králem je vyhlášena klatba. "Tak tedy válka," uvádí František Palacký, "již dávno potají zamýšlená i připravovaná, prohlášena jest nyní veřejně. Hlavní strůjce těch obmyslů Fridrich, purkrabí norimberský, poslán jest co hlasatel říše římské ke králi Otakarovi, aby mu oznámil, že co vazal neposlušný, soudce knížat říšských odsouzen byl všech svých důstojenství, práv a držav v říši, následovně i dědičného českého království a markrabství moravského, a že vynesena jest naň říšská klatba. Podle práva v říši platného že bylo mu nyní hleděti, aby za rok a den prostředky náležitými vybavil se z klatby, neměli-li dalším neposlušenstvím propadnouti také hrdlo, čest i každý majetek svůj." A ještě charakteristický dovětek: "Že po takové řeči Otakar, věda co vše se stalo i co ještě nastávalo, propustil úhlavního tohoto nepřítele bez urážky a beze škody od sebe, bylo jistě nemalým důkazem jeho mírnosti a úcty k právu mezinárodnímu."

Jiný panovník by se možná neovládl. Zvlášť vladař takové velmoci, jakou bylo přemyslovské soustátí. Nikdy od Rudolfa nepřevezmu své království v léno! Co se odvažuje ten žebrák ze Švábska všechno chtít? Pověsil svou ubohou mošničku na říšský trůn a čeká teď, že mu český panovník položí země těžce vydobyté k nohám? Nikdy! On možná neměl Otakar šermovat slovy, ale mečem. To ovšem neudělal. Odmítl se s Rudolfem vůbec bavit. Do roka Rudolf zbavil Přemysla pro neposlušnost všech lén, úřadu arcičíšnického a v květnu 1275 nad ním vyslovil acht - tedy říšskou klatbu. Za další rok nato i aberacht, tedy něco jako konečnou klatbu. S českým králem to nehnulo. Ale to vyhlášení aberachtu v červnu 1276 zároveň znamenalo, že podřízení feudálové mají Přemyslovi vypovědět poslušnost. Což se stalo - nejprve v Korutanech a ve Štýrsku. Přemysl se ocitl na vlastním území uprostřed bojů, ty vzplanuly na několika místech současně. Po celá dlouhá léta se snažil, aby jeho panství nemělo v získaných zemích okupantský charakter, ale - marně... Pořád tam byl cizincem. Celou tu krizi mohl sprovodit ze světa (po vyhlášení aberachtu) už jenom - meč.

"Rytíři sedlají již koně, vojska již vytrhla, již se srážejí na západním pomezí Čech, u Chebu a u Lokte. Již se rozléhá volání války, již houká sýček, již piští potkan, již se ozývá dutý zvon zrady; páni v Přemyslových zemích, šlechticové, kteří mu slibovali, knížata duchovní i světská odpadají od svého vládce! Bouří se, obracejí zbraň. Ve Štýrsku, v Rakousích přeběhli velmožové k nepříteli. Naděje zmizela, děs klepá na dveře. Děs, havran s černým zobákem, klepe na dveře."

Léto 1276. Rudolf posbíral z nejrůznějších koutů Evropy žoldnéřská vojska a vytáhl proti Čechám. Přemysl se na válku připravoval ve vší vážnosti. Bylo mu jasné, že Rudolf má přesilu a že s úspěchem nemůže moc počítat. Přesto se přichystal. Očekával, že Rudolf vpadne do Čech, ale on to neudělal. "Rudolf zamýšlel současným útokem ze všelikých stran rozděliti a zemdlíti moc Otakarovu. Sám chtěl s falckrabím Ludvíkem hlavní vojsko vést od Rýna přes Norimberk a Cheb do Čech a táhnouti ku Praze, proto poručil purkrabímu norimberskému zmocniti se napřed pomezních hradů a průsmyků českých. Tyrolský hrabě měl dobývati Korutan, Krajinska i Štýrska. Rudolfův syn měl ze Salcburka s arcibiskupem táhnouti přímo do Rakous. Uherský král slíbil vpadnouti s vojskem uherským do dolejších Rakous a lehkou jízdou zabíhati přes Moravu a do Čech."

Obklíčení bylo dokonalé. Teď už stačilo dát jenom povel a vyrazit do Čech. Jenomže - Rudolf to neudělal. "Rudolf kázal svému vojsku blížiti se z Bavor k Čechám, ale pak pojednou obrátil pochod svůj do Rakous." Přemysla tím dokonale zaskočil a oklamal. "Ten očekávaje na sebe hlavní útok v Čechách, rozestavil vojsko své na výšinách u Teplé, odkud obě přední brány země české, jak u Chebu, tak i u Domažlic dobře chrániti mohl. Hlavní vchod do říše své, poříčí dunajské, nechal téměř bez ochrany." Spoléhal se na svého bavorského spojence Jindřicha, jenomže jeho synovi Rudolf slíbil promptně ruku vlastní dcery a ten neprodleně českého krále zradil. (Čím rychlejší je zrada, tím účinnější.) "Dozvěděv se Otakar o změně pochodu Rudolfova, kázal i on vojsku svému opustiti stanoviska svá u Teplé a nastoupiti obtížnou cestu do Rakous lesnatým krajem plzeňským, prácheňským a bechyňským."

Přemysl začal Rudolfa stíhat. Byl to obtížný přesun, rychlý, ale - nakonec marný. "Bylo již nemožné k ochraně Vídně předstihnouti vojsko německé a zabrániti, aby s vojskem uherským se nespojilo; proto poručil lidem svým položiti se táborem u Drozdovic na Dyji, odkud podle potřeby jak Moravy chrániti, tak i na nepřátele v Rakousích dorážeti mohli." Užuž stáli oba soci proto sobě. Obě obrovské armády se šikovaly k rozhodující bitvě. Ale v nejkritičtější chvíli, jako na povel, vpadla Přemyslovi do zad domácí pátá kolona: V té nejprudší síle propuklo v Čechách povstání šlechty, vedené Vítkovci. "Dva nejmocnější panští rodové, páni z Oseka čili z Riesenburka, i celé hojné plémě Vítkovců, zejména páni z Rožmberka, z Krumlova, z Hradce, z Třeboně, z Nových Hradů, z Lomnice, z Příběnic a z Pelhřimova, pod proslulým v té době rodu toho starostou čili vladařem, Závišem z Falkenštejna, vedle nich pak ještě několik šlechticů českých, jejichž jména i hanbu kryje nepaměť - pozdvihli zbraní svých proti králi a vlasti, přidali se k Rudolfovi a javše se pleniti zemi, odbojem neméně nešlechetným nežli záhubným způsobili nepřátelům diversi velmi účinnou."

České země strádaly v tom čase
od hladu jak od morové knuty.
Na Plzeňsku lid mřel jako ovce.
Tehdy král dbát přestal o své obce,
Němcům dával dědiny i hrady,
kolem měst jim stavěl palisády.
České šlechtě škodil bez ustání,
svoje správce poštval na Vítkovce.

Tak to vidí Dalimil. A my musíme dodat, že kapitola 92. jeho kroniky (O protivenstvích, která činil král českým pánům), je bohapustá propaganda, která zaměňuje příčinu s následkem. Název té kapitoly by měl správně znít: O protivenstvích, která činili čeští pánové svému králi. Ale ani kronikář Dalimil nepopírá, že česká šlechta Přemysla zradila. Viděla v té zradě příležitost, kterak zlomit moc vlastního krále. Moc vlastního krále rovná se méně vlastní moci a vlivu.

Tu poslali rozzlobení páni
pro Rudolfa, pro římského krále
se slovy: My všemu dáme vale,
vzdáme se svých statků, polí, hovad,
ale nikdy Němci nadutému
nedopřejem se tu roztahovat.

Ušlechtilá myšlenka. Taková... vlastenecká. Zřejmě proto se spolčili s německými knížaty proti vlastnímu panovníkovi. Proti českému králi nestála jenom zahraniční přesila. Čekaly ho dvě fronty. A na dvou frontách bojovat nemohl. Jestli chtěl zachránit aspoň domácí trůn, musel se vydat Rudolfovi na milost a nemilost. Jeho vojsko čítalo dvacet tisíc mužů. Protivník byl pětkrát silnější.

Rudolf přijel do Rakouska. K sněmu
vypravil se za ním český král.
Rudolf všechna území mu vzal,
ponechal mu jako državu
jenom český kraj a Moravu.

Zkouším si představit, jak muselo českému králi být toho pošmourného podzimního dne před Rudolfovým vojenským ležením u Vídně... Musel cítit pokoření a ponížení a urážku. Lačnýma očima sledoval to představení mnohatisícový dav. Jeden z největších evropských králů na kolenou, ta podívaná se nevidí každý dne... Ještě předtím byla ujednána smlouva. Jednou z plnomocníků při vyjednávání byl i braniborský markrabí Ota. Jeho doba teprve přijde, ale už brzo, za dvě léta. To bude čas Braniborů v Čechách. Ota vyjednával jménem Přemyslovým. Výsledkem bylo desatero. Deset podmínek míru. Byly kruté, ale ještě strašnější bylo to ponížení.

"Všechny nad králem Otakarem a jeho říší vynesené klatby buďtež zrušeny. Mezi oběma králi, římským i českým, budiž napotom pokoj, jednota a mír.
Král Otakar odříká se naprosto všeho panství a všeho práva v Rakousích, ve Štýrsku, v Korutanech, Krajině, Slovenském krajišti, v Chebě a v Pordenone.
Zástavy a vězňové jatí z obou stran buďtěž propuštěni.
Římský král Rudolf králi Otakarovi a dědicům jeho propůjčí království české, markrabství moravské a cokoli předkové jeho užívali za léno.
Pro upevnění pokoje a pro navrácení přátelských poměrů zasnoubí se syn krále Rudolfa s dcerou krále Otakara; za věno dcery své odstoupí král český cokoli v zemích rakouských měl majetku neb léna vlastního, a to říši počítáno bude za 40 000 hřiven stříbra.
Krále Otakara syn zasnoubí se s dcerou krále Rudolfa, a co věno její ponechá se koruně české v zástavě, v ceně 40 000 hřiven stříbra, část Rakous ležící na severní straně Dunaje, s výjimkou měst Kremže a Steinu.
Král Rudolf přijme na milost město Vídeň.
Farář vídeňský a všichni kněží v odstoupených zemích podrží si svá beneficia a nebude jim ubližováno.
Do míru toho pojímá se i král uherský; vše, čeho Čechové a Uhři proti sobě navzájem dobyli, budiž navráceno a hranice obou říší buďtež obnoveny." Amen.

Ti dva, Rudolf a Přemysl, se pak sešli k osobnímu jednání na jednom z dunajských ostrovů. Tady, mezi čtyřma očima, se dohodli, že se Rudolfův syn Hartmann zasnoubí s českou princeznou Kunhutou (bez ohledu na to, že Kunhuta už zasnoubená byla). Která Rudolfova dcera se stane chotí českého kralevice, o tom ještě rozhodnutí nepadlo. Poměr byl jedna ku šesti. Český kralevic byl jediný. Habsburských dcer bylo šest. O něco později se usoudilo, že nejlépe bude, když si pětiletý Přemyslovec Václav vezme o půl roku starší Habsburkovnu Gutu neboli Jitku. "Dne 26. listopadu král Otakar ubíral se ve skvělém komonstvu jako jindy, ale v trudném rozmyslu do ležení Rudolfova u Vídně, aby co vasal svaté říše římské dostál povinnosti své. Před očima všech knížat říšských, i svých nejhorších nepřátel, sklonil koleno své před sedícím na trůně Rudolfem, složil přísahu věrnosti a přijal z rukou vrchního pána svého slavné obdaření starověkým dědictvím svým, královstvím českým i markrabstvím moravským co lénem říše římské. Potom potvrdiv společným zápisem s Rudolfem všechny články míru a kázav otevříti brány města vídeňského, vrátil se bez odkladu do své vlasti."

Obr padl. Nepřátelé se mohli radovat. Těžko si mohl někdo představit, že se Přemysl z toho pádu do propasti ještě vzpamatuje. Navenek ano, nezbylo nic jiného, než "sklonit koleno," ale uvnitř český král neresignoval. Ani v těch nejčernějších chvílích před Vídní to neudělal. Napsal o tom v dopise manželce Kunhutě: "Milované choti své Kunhutě, královně české Otakar král přeje pozdravení a mysl stálou v neštěstí! Když vinou snad naší událo se , že přišli jsme o země válečným úsilím a nemalou obětí krve nabyté, potřebí nám neoddávati se zármutku, ale odmítajíce ženské nářky, tak rovnou myslí nésti rány osudu, aby viděti, že velebnost královská nedala se pokořiti, a nepřátelé aby neplesali nad škodou nám způsobenou. Moudrá opatrnost a nezvratná síla ducha jsou podpory trůnu, jichžto nikdy vzdáti se nesluší. Mýlí se velice, kdokoli příkrost osudu pláčem a naříkáním zmírniti se snaží: moudrý pohrdá nehodami a staví se jim mužně na odpor..."

Pozdě zmoudřel vladař nebohý,
pozdě začal pozvedat svůj hlas.
Kdo nedrží osud za rohy,
marně ho pak chytá za ocas.
Příliš pozdě na svou škodu
chtěl bez vesel proti proudu
veslovat kál.

Zatímco si vítěz vymínil, že nesmějí být trestáni jeho spojenci v českém království, Přemyslovi stoupenci a čeští úředníci v odstoupených zemích byli pronásledováni a olupováni. Rudolf se neštítil žádného kroku, jenom aby Přemyslovi ztížil situaci. Vznášel nové a nové požadavky a nutil Přemysla k dalším ústupkům a přitom ani na okamžik nepřerušil spojení s českými rody, které českého krále zradily. V české zemi sice nastal dočasný klid, ale mezi částí šlechty a králem byla nepřekročitelná propast.

Zdroj: Josef Veselý