Toulky českou minulostí: 113. schůzka: Příběh Oldřicha, Čecha z Portu Naonis

 

Nejsme početný národ a přece jsme měli (a věřím, že stále máme) dost lidí schopných, nadaných a chytrých, ani o mnohých nevíme. Troufám si říci, že dnešní "příběh Oldřicha" je toho dokladem. Dostal se jako první Evropan na místa, o kterých se nám ani nezdá. 

***

Slavná Národní knihovna pařížská chová ve svých zdech nejeden knižní poklad. Jenom jejich seznam by vydal na pořádný tlustospis. Takové tlustospisy skutečně existují. Pod jménem Latinus a číslem 2584 je v jednom takovém seznamu Národní knihovny v Paříži vytištěno: „Fratris Odorici bohemi de Foro Iulii descriptio partium Orientalium.“ Česky: „Bratra Oldřicha, Čecha z Furlánska, popis krajů východních.“

Ten pařížský tlustopis uvádí u každé své položky taky první větu rukopisu. Výjimku nečiní ani u čísla Latinus 2584: "Ego frater Odoricus Bohemus de Foro Iulii." Neboli: "Já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska." Za příběhem Odorica neboli Oldřicha, Čecha z Furlánska, se musíme vypravit hodně hluboko do historie. V té historii se taky dozvíme, proč se k jeho jménu přidává to Furlánsko.

Furlánsko (italsky Friuli, z latinského názvu Forum Iulii) je historický region na severovýchodě Itálie v okolí města Udine na hranicích s Rakouskem a Slovinskem. Jazykem většiny původního obyvatelstva je furlanština, jeden z rétorománských jazyků.

Všechno začíná v době, kdy vlastně ještě ani nebyl na světě. Někdy kolem roku 1230. V zemích koruny české vládl Přemysl I. Otakar. Kromě dalších dvanácti dětí se mu narodila i dcerka, které říkali Judita neboli Jitka, popřípadě Jitka Bohuslava. Její poněkud pohádkový životní příběh zaznamenal opat Jan Viktrinský z Korutan ve svém díle nazvaném Kronika určitých dějin: "Dcera krále českého Přemysla zvaného Otakar, urozená panna jménem Jitka Bohuslava ve zvyku mívala o dnech obzvláště svátečních hostiti na Hradě pražském lidi chudé i chudé pocestné, kteří právě dleli v sídelním městě otce jejího. Na znamení křesťanské pokory pak Jitka Bohuslava Přemyslovna hostím svým sama před jídlem i po hostině nad měděnicí vodu na ruce lila, aby hodovníci umýti se mohli, sama pomáhala krmě na stůl nositi a veselo bývalo." Věru zvláštní obyčej.

Ano, bývalo veselo, neboť české království prosperovalo, dařilo se mu, český král měl zlatou bulou sicilskou zaručen titul i pro své dědice. A mladičká Judita (Jitka) Bohuslava v chudičkém a prostém šatě služebné děvečky (na zapřenou) pomáhá pečovat o četné hosty. Teď právě nalévá vodu na ruce mladého muže, oblečeného v jakousi cizokrajnou hazuku - moment, něco se děje... "Stój! Viselče nepoctivý! Zlodějskou rukou tvú oči ti vytknu! Chopte se ho!" (Abychom přiblížili situaci: v jednom rohu dvorany došlo k jakémusi incidentu. Stojí tam neznámý mladý muž a drží ho několikero pádných rukou. Velitel stráže drží pravé zápěstí dotyčného a zvedá jeho ruku. Je vidět, že cizinec má v ruce prsten. Je to celkem prostá zlatá obroučka, ale s velikým krásným drahokamem. Ukazuje se, že ten mladý, pohledný, leč chudě oblečený cizinec po celou dobu sledoval zamilovanými zraky jednu z obsluhujících dívek. A když se hostina chýlila ke konci a dívka mu nad měděnicí lila na ruce vodu, stáhl jí ten tenký zlatý ráfek z prstu.

Situace onoho mladíka je poněkud neutěšená. A ke všemu ještě neumí česky, mluví (jak se později ukáže) slovinsky nebo chorvatsky, zkrátka dušuje se svou mateřštinou, že za prvé nevěděl, že na kroužku je drahokam, a za druhé, že se do té děvečky zamiloval a je ochoten ji i za manželku pojmout. "Chacha! Toť vpravdě veliká pro nás čest, ty viselče, že královnu naši chceš za choť pojati!" Když si pohrůžky velitele stráže přeložíme do novočeštiny, zjistíme, že mu nehrozilo oslepení (Zlodějskou rukou tvú oči ti vytknu!), nýbrž to znamenalo, že mu do očí vytýká, že kradl. Horší to bylo s nadávkou: "Ty viselče!" (Po našem "ty šibeničníku!") Což jaksi předjímalo neblahé věci příští, jež onoho mladíka čekají a neminou ho. No a slovo "královna naše," to zase znamenalo, že jde o princeznu. Prostě bez ohledu na jazykovědu šlo tomu cizinci o krk. Patrně by ho krátkým procesem oběsili, kdyby ona domnělá děvečka neřekla sladkým, vpravdě princeznovským hlasem: "Neubližujte mu, aniž ho vězněte. Zajisté jest to muž poctivý a urozený, neboť muž zlý a sprostný by se toho byl neodvážil."

Tak tohle byla buď naivita, za druhé duševní nedostatečnost, anebo za třetí: láska na první pohled. ("Za třetí" je správná odpověď.) V každém případě se zatčený a záhy opět propuštěný mladý muž dozvěděl, že domnělá šenkýřova děvečka je ve skutečnosti svou "profesí" česká princezna a jinak sestra dánské královny Dagmar, panna Jitka Bohuslava. A ta slyšela na vlastní, poněkud nevěřící, ale o to radostněji překvapený sluch, že chudý pocestný není ve skutečnosti chudý pocestný, nýbrž princ korutanský, jménem Bernard, cestující Evropou na zapřenou. Spokojenost byla na obou stranách. Zkraťme to: ti dva se vzali. Navzdory všem, kteří tehdy jistě tvrdili, že "to nebude dělat dobrotu!" se ono manželství na nejvyšší úrovni vydařilo, a když Jitka Bohuslava několik let po zlaté svatbě zemřela, truchlil po ní osmdesátiletý vdovec tak velmi, že osadu, kterou právě povyšoval na město, pojmenoval: "Querimoniae vadus," což znamená po česku Brod nářků. Do dnešních dnů se ono rakouské město jmenuje po německu na počest přemyslovské princezny: "Klagenfurt." Tvrdí rozhlasový publicista František Gel. Skutečnost je drobet prozaičtější. Klagenfurt je zřejmě "brod přes řeku Glan," no a Glan pochází z keltštiny a znamená "jasný, čistý, průzračný." Ale pověst je to hezká.

Manželé Bernard, vévoda korutanský, a Jitka Bohuslava, princezna česká, měli syna jménem Oldřicha. Tento vévoda Oldřich, když cítil, že i konec jeho dnů se blíží, odebral se v průvodu šlechticů svého vévodství do Českého království, za králem železným a zlatým Přemyslem Otakarem II. Oldřich, kterému český král přiřkl titul "údělného knížete břeclavského," byl vlastně královým bratrancem. Účelem té návštěvy bylo zabezpečit vévodství korutanské (kromě části dnešního Rakouska a Slovinska patřil k jeho panství i kus severní Itálie), a to pro případ Oldřichovy smrti. On totiž neměl vévoda Oldřich žádné potomky. V prosinci roku 1268 se sešli na korunním statku Poděbradech dva vladaři: "Přemysl Otakar II., král český, vévoda rakouský, markrabí moravský," atd., atd., na titulech si král dával záležet, "sešel se s Oldřichem, zvaným ze Sponnheimu, vévodou korutanským, kraňským, štýrským a furlánským, jakož i údělným knížetem břeclavským, aby za souhlasu šlechty české a korutanské uzavřeli smlouvu." Té smlouvě se říkalo "na přežití." Kdo z obou panovníků druhého přežije, zdědí říši toho druhého. Ona to byla taková... řekněme: zdvořilá smlouva. Ponechávala možnost, ovšemže jenom teoretickou, že se Oldřich Korutanský může stát českým králem. Jenomže Oldřich byl starý, těžce nemocný, zatímco Přemysl zdravím a energií kypící čtyřicátník. Muselo to dopadnout tak, jak to dopadlo - tak, jak jsme si v Toulkách už vyprávěli: Za deset měsíců po smlouvě Oldřich zemřel a český král se stal automaticky vévodou korutanským, kraňským a štýrským a taky pánem Furlánska v Itálii.

Ale k jádru věci: Téhož roku, co začal český král Přemysl panovat nad notným kusem dnešního Rakouska, Slovinska a Itálie, zosnoval proti němu spiknutí jistý Filip, občanským povoláním salcburský arcibiskup. Přemysl nelenil a bleskově vytáhl na místo činu přímo v rekordním čase a s rekordním českým vojskem, před kterým vzali povstalci pro jistotu do zaječích. "I obsadil Přemysl Otakar Korutany a Kraňsko silným vojskem, oblehl Lublaň a za použití obléhacích strojů město přivedl k pádu. Ostatní města, toto vidouce, ihned se vzdala a Přemysl Otakar byl přijat co kníže a zeměpán v Korutanech, Kraňsku, Štýrsku a ve Furlánsku." A teď tedy konečně přichází řada na příběh našeho Oldřicha. "Král pak do měst svých nových zemí posádky k ostraze vložil." Nezní to sice nejlíp, ale český král ony země prostě obsadil a nechal tam okupační armádu. A nám je konečně jasné, jak se Čech mohl ve 13. století dostat z Čech v Českém království do Furlánska v severní Itálii.

Do furlánského městysu Villa Nova se dostal i jistý český důstojník. On se tam vlastně dostavil, aby vykonával funkci posádkového velitele. To je jedno tvrzení. Jiná verze tvrdí, že ten milý český oficír dostal za úkol střežit Portus Naonis (neboli dnešní italské Pordenone, jak se jmenuje město v severoitalské provincii Friuli-Venezia Giulia). Jména těchto dvou italských vyšších územně správních celků neznamenají nic jiného než "Furlánsko a Benátsko." Tomu Čechovi, dočasně umístěnému na furlánské vojenské základně, říkali Italové "Matusci" nebo "Mattiussi" (čti "Matuši"). A jak si Ital, Francouz nebo Němec, zkrátka syn národa, který neumí skloňovat do pěti, pamatuje naše jména? Italové nejspíš slyšeli, jak tomu Čechové říkali jeho krajané "pane Matúši," i byl to pro ně "signore Matusci, popřípadě Mattiussi". A tomuhle Matúšovi, tomu důstojníkovi se narodil syn. Pojmenovali ho: Oldřich. Latinsky mu říkali Odoricus, možná i italsky Odorico Mattiussi, a když tomu Odoricovi - Oldřichovi bylo jedenáct, tak ho poslali na střední školu, což znamená, že ho dali do kláštera. K františkánům. Klášterní výchova probíhala v jihofrancouzské Provenci, kde se náš hrdina jako poustevník posty, odříkáním a rozjímáním v lesích připravoval na poslání misionáře. Povedlo se mu to. Když se vrátil, tak byl vybrán jako společník irského misionáře bratra Jakuba na cestu do Asie. Do té Asie odešel, aby tam pro římského papeže zjistil, jak vypadá střed asijské říše. Vojáci této říše nedávno vyplenili Evropu až po Olomouc na Moravě a dolů až po Dubrovník. Léta Páně 1315. odešel tedy z Udine statný, vysoký muž. Roku 1330 se vrátil (tedy po patnácti letech) jako bělovlasý kmet. "Ve tváři spálený sluncem a útrapami tak zbědovaný, že ho příbuzní sotva poznali..."

Schýlený, nemocný mnich Oldřich, řečený Čech, putoval z Furlánska do středomořského přístavu jménem Pisa. Pěšky, samozřejmě. Tam chtěl vstoupit na loď a dostat se do Marseille a odtud do Avignonu, aby podal papeži v Avignonu sídlícímu onu vyžádanou zprávu o zemích Dalekého východu. Nedostal se však ani do té Pisy. Zhroutil se cestou a odvezli ho do františkánského kláštera v Padově. Jeho společníci se o něj zrovna moc nestarali. Možná se ho trochu báli, toho vychrtlého, málomluvného cizince, který v horečce mluvil cizími jazyky - nějakými slovanskými, ale také pohanskými. Když se ho ptali, jak a kde strávil poslední léta, vyprávěl o dalekých zemích a o věcech přímo nekřesťanských a zřejmě vymyšlených. O městech s milionem obyvatel, a o stromech, na kterých se rodí chléb, o a zdi, která by sahala od Alp až po Sicílii, a ještě o netopýrech, velkých jako husy. Františkáni se od toho muže raději drželi stranou. Až na jednoho. "Gilelmus ze Solany" se jmenoval. Oblíbil si ho a nabídl tomu zuboženému cestovateli, že jeho vyprávění zapíše. Dva měsíce bratr Odoricus, Bohemus, diktoval své paměti. Dovedeme si zajisté představit, jak ten dobrý páter Gilelmus potřásal hlavou. Hlavou možná skutečně třásl, ale psal. Ruka se mu nezachvěla a on psal a psal... "Sotva dopsal páter Gilelmus závěrečnou formuli, jakou podobné knihy zpravidla končí, požádal Odoricus, aby ho odvezli do Furlánska, protože cítil, že se jeho smrt blíží. I odvezli toho Čecha do hlavního města kraje, do Videmi, po italsku Udine, a tam Oldřich, Čech, vskutku zemřel, a to dne 14. ledna Léta Páně 1331. a rukopis jeho knihy ležel kdesi v Padově a jeho tělo na márách v kostele františkánů v Udine."

"Ačkoli bylo právě úterý (myslí se den Oldřichova pohřbu), tedy všední den, nahrnulo se do kostela množství lidí. Chtěli se podívat na nebožtíka, o kterém kolovaly mnohé divné zprávy, podle nichž (prý, snad, jak se říká) byl až v zemi, odkud se dováží pepř a viděl na vlastní oči žlutého Antikrista." Mezi četnými mnichy, řemeslníky a obchodníky byla přítomna i jistá šlechtična neboli heroina della Torre, sestra aquilejského patriarchy. Svobodná, a nikoli již nejmladší. Heroina della Torre měla pravou paži ochrnutou, a to od chvíle, kdy (před lety letoucími) přistihla svého snoubence in flagranti s nějakou mladší a hezčí a chtěla ji zabít, leč ruka jí ochrnula. Slečna della Torre se přiblížila k rakvi, a když se ocitla u ostatků našeho krajana, začala křičet: "Santo! Santo!" Jakože je svatý, rozumějte: ten nebožtík. Cože tak najednou? "Acta Sanctorum" čili Životy svatých, tak se ten foliant jmenuje, kapitola nadepsaná:) "Beatus Odoricus de Foro Iulii" - blahoslavený Oldřich z Furlánska. Dočteme se tam, co následovalo, když se vznešená heroina della Torre v tlačenici, přitištěna davem, mrtvého Odorica paží dotekla: "Dychtivě všichni se sbíhali relikvie jsou žádostivi a z oděvu Odoricova kusy trhali a vlasy a vousy jemu vyškubávali a rakev na třísky sekali. I přiběhla jest vznešená jedna dáma s nůžkami a boltec Odoricův na památku ustřihnouti si chtěla, leč zázrakem nůžky zavříti nemohla. Bratr kterýsi františkán rakev Odoricovu horlivě na třísky štípaje prst si usekl, ale přiloživ třísku k ráně, ihned mu přirostl..."

Oldřicha museli pohřbívat na čtyřikrát, protože třikrát si jeho rakve rozebrali jako vzácné relikvie. Patriarcha aquilejský Oldřicha blahořečil a ta zpráva se rozletěla po celé Itálii. V Padově se o tom dozvěděl i pátek Gilelmus de Solana, i sáhl do šuplete nebo kam před půl rokem odložil rukopis s vyprávěním toho podivného starce s velkýma moudrýma očima. Z laskavosti srdce - a možná trochu ze zvědavosti - zapsal vyprávění neznámého řadového mnicha a teď měl najednou v ruce vyprávění světce... V neuvěřitelně krátké době bylo toto vyprávění Oldřicha, Čecha z Furlánska, přeloženo do franštiny, angličtiny, italštiny, rozepsáno v desítkách exemplářů po latinsku. Tak vznikl i pařížský rukopis Latinus 2584. "Ačkoli již mnozí jiní pověděli mnohé a rozličné o zvycích a zvláštnostech tohoto světa, přece vězte, že já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska, mohu po pravdě vypověděli mnoho velkého a úžasného, co jsem viděl a slyšel. O všem, co jsem viděl na východě a na severu a na jihu mluviti nemíním, ačkoli i tak budu první, jenž vylíčí mnohé, co se lidem bude zdáti neuvěřitelné. Po čtrnácte a půl roku putoval jsem po oněch krajích v hábitu sv. Františka, onoho dobrotivého Kristova vyznavače, a nyní v Padově skládám toto nepatrné dílko."

Tak začíná vyprávění Oldřicha, syna Přemyslova vojáka ve Furlánsku. Z dalšího vysvítá, že jel z Benátek lodí do Trapezuntu při Černém moři. Odtud pokračoval (pěšky) Malou Asií a Mezopotámií (tam jako první Evropan našel a popsal zříceniny Persepole, sídelního města perského krále Dareia). Odtud si to namířil do perského Šírázu a dostal se do Bagdádu a "opustiv toto město a tuto zemi a prošed mnohými kraji přišel jsem k moři Oceánskému." Tím míní Perský záliv. Patrně vůbec nevěděl, že byl prvním Evropanem, který se dostal po souši až k branám Indie. Plachetnicí pak pokračoval po moři. Přistál v Indii a pro mnohé věci, které tam viděl, musel vynalézat popisná označení, protože evropský slovník neměl pro ty věci zatím pojmy. Panterovi říkal "černý lev." A ichneumonu, což bylo zvířátko popsané jako Rikki-tikki-tavi v Knize džunglí, pojmenoval slovy: "Krysa zvíci malého psa." Jestli Oldřich tvrdil, že byl první, kdo "mnohé věci vylíčil," tak v žádném případě nepřeháněl. "Opustiv zemi Mobarskou (tím myslí Indii) plavil jsem se padesát dní po oceánu a dospěl k zemi Sumoltra, ubi abcondito polo arctico anatarcticus videtur" - neboli: "Kde už není vidět hvězdu Severku, nýbrž hvězdy jižní, neboť Severku země přikrývá."

Promyka ichneumon - V době egyptských faraónů byly promyky považovány za posvátná zvířata a byly chovány jako ochránci před hady a krysami.

Ano, docela nenápadně (jakoby mimochodem) nadiktoval ten syn Přemyslova vojáka větu, která nepřímo konstatuje, že Země je kulatá. Jako první Evropan zaznamenal ostrov Sumoltru (tedy dnešní indonéskou Sumatru). A líčí ještě další ostrov, říká jí Jaua (nám nedá ani moc práce v ní poznat Jávu). K věcem, které Oldřich "jako první popsal", patří i pneumatická zbraň lovců na Borneu a Celebesu - dutá bambusová trubice, ze které se fouknutím vystřeluje otrávený šíp. "Král překrásné země Zampy vlastní čtrnáct tisíc ochočených slonů. Na jeho rozkaz starají se mu o ně jeho poddaní a pečují o ně jako u nás rolníci o skot. A i jiní lidé chovají slony jako u nás voly. (Království Zampa - to je dnešní Vietnam.) Plaviv se mnoho dní po moři Oceánském ve směru východním, přišel jsem do oné vznešené země Manzi, kterou my nazýváme Horní Indie" a my zase Čína. "Všichni mi svorně tvrdili, že země Manzi má dobré dva tisíce velkých měst, kteréžto jsou tak veliké, že se v nich ve všední dny tísní víc lidí, než kolik je jich v Benátkách v den Nanebevstoupení Páně."

Oldřich pobyl v Číně tři roky a vylíčil - jako první evropský cestovatel - tyto zvláštnosti oné země: "Hedvábné lístky, jimiž se zde platí namísto mincemi (to znamená bankovky), jakož i dům, kde obyvatel země Manzi může objednat pohoštění pro své přátele (tedy restauraci). Vznešení Číňané si nechávají růst nehet palce, až nehet obtočí celou ruku. A zámožné matky šněrují svým novorozeným dcerám chodidla tak, že chodidlo zakrní." Oldřich měl postřeh i pro půvab světa. "Muži v zemi Manzi jsou drobné postavy a sinalí ve tváři a mají řídké vousy po způsobu našich myšilovů, tedy koček. Ženy však patří mezi nejkrásnější na světě." S klidem, skoro až lhostejně vypráví Oldřich o výkonu, který neměl předchůdce a který měl mít následovníka až po dalších třech stoletích, neboť není znám žádný Evropan, který by před Oldřichem vstoupil na půdu nejvýše položené země světa. "Přišel jsem do velikého království jménem Tybet. Lid oné země žije ve stanech udělaných z černé plsti. Ale hlavní královské město je celé postaveno ze zdí černých a bílých a všechny jeho ulice jsou dobře dlážděné. V tomto městě sídlí velký láma, to jest papež v jejich řeči. A v tomto království je takový zvyk, že ženy nosí vlasy spletené do více než sta copánků čili pletenců a nosí jako ozdobu dva zuby, jaké mají kanci."

Cestopis končí náhle. Jako by jej někdo usekl. Z poslední kapitoly vyplývá. že Oldřich na cestě z Tibetu do Evropy překročil dnešní afghánsko-pákistánské hranice v horstvu Hindúkuše. Rukopis Latinus 2548 končí. A končí pokornými slovy. Končí takto:

"Já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska, řádu Menších bratří, svědčím a svědectví vydávám, že všechno, co hořeji psáno, buď na vlastní oči jsem viděl nebo od lidí hodných víry jsem slyšel. Mnoho jiného jsem opomenul nebo napsat nedal, kdyžtě některým neuvěřitelné by se zdálo, dokud by sami na vlastní oči nezhlédli. Já pak den ze dne se chystám se v ony kraje jíti, kde s pokojem zemru..." Rukopis pak už nese jenom písařův dovětek: "Shora řečené jsem já, bratr Gilelmus věrně písmem zaznamenal tak, jako shora řečený bratr Oldřich, Čech, vlastními ústy vypovídal Léta Páně 1330., měsíce května v Padově, v klášteře svatého Antonína. A nemínil jsem já, bratr Gilelmus, užívat latiny nesnadné a ozdobné, ale tak, jak bratr Oldřich vypověděl, tak jsem psal, aby snadněji všichni rozuměli, co vypravuje." 

Zdroj: Josef Veselý, Wikipedie