Olomouc: Procházka po Svatém Kopečku

 

Svatý Kopeček se vypíná nad Olomoucí a jeho žlutou fasádu, zvláště ozářenou sluncem, je vidět i z vlaku. Je to známé poutní místo, ale upřímně, v době poutí bych tam ani nechtěla. Snad jen zažít tu atmosféru, protože ji neznám. Jenže to bych tam téměř nefotila, protože atmosféru dělají lidé a to by nebylo vhodné. Jistě, poutě mají jiný účel a ne aby tam lidé fotili. 😉 Nakonec mi z toho vyjde, že mám tato místa raději bez lidí, těch pár návštěvníků mi nevadí. Nahoru na Kopeček jsme zvolili  autobusové spojení z města. Zastávka přímo pod oknem hotelového pokoje k tomu vybízí a spoje jezdí často (15-20 minutové intervaly). Jak by ne, dost lidí jede do ZOO.

Sv. Kopeček byl původně obcí, nyní je součástí Olomouce, od jehož centra je vzdálen asi 7 km. Nadmořská výška Kopečku je 393 m n. m. Nachází se zde olomoucká ZOO a bazilika Navštívení Panny Marie, ke které se každoročně konají už zmíněné velké poutě. Určitě je to zajímavé místo nejen pro věřící, všichni tam najdou mnoho hezkých vyhlídek do kraje a po stránce architektonické a sochařské jsou tam "perly".
Od autobusové zastávky vstupujeme do poutního areálu kolem restaurace "Chalupa na schůdkách" a míjíme památník obětem světových válek. Vojenský pomník je tam na důstojném místě.

Dějiny poutního místa na Svatém Kopečku začínají na počátku 17. století, v době, kdy v Evropě probíhala třicetiletá válka. V této neklidné době se po roce 1623 přistěhoval do Olomouce Samuel Andrýsek, tamní městský písař s rodinou. Získal místo u biskupské konzistoře. Olomouc byla tehdy po rozsáhlé morové epidemii, která si vyžádala přes 14 tisíc obětí.

Jeho syn Jan Andrýsek získal v Olomouci dům, oženil se s vdovou po radním a obchodoval s vínem, které dovážel z Rakouska. Při cestě tam i zpět odpočíval s formany a koňským spřežením v Tučapech u Vyškova. Ráno chodíval na mši do kostela. Jednou před lidmi slíbil, že získá-li jmění, postaví Panně Marii kostelík na kopci východně od Olomouce. Plnění slibu však odkládal, přestože získal bohatství po svém švagrovi, až mu jej sama Matka Boží ve snu dvakrát připomněla. 

Koncem února 1629 si koupil statného koně k jízdě a vyjel na něm do lesnaté krajiny plné sněhových závějí. Zvedl se silný vítr, který cestu ztěžoval a v lese nad vesnicí Droždín mu větve stromů zatížené sněhem tak šlehaly do obličeje, že jej měl zahalený. Prudká sněhová bouře ustala až ve chvíli, kdy kůň s jezdcem dorazili na jeden kopec. Andrýsek si odhalil tvář a spatřil, že je na místě prozářeném světlem - podobném místě, na němž se mu zjevovala Matka Boží ve snu. Po modlitbě díků sjel do vesnice Samotišky, kde zjistil, že majitelem lesa a onoho místa je klášter premonstrátů Hradisko. Těžce nemocný opat Leodegarius s přítomným převorem uvítali Andrýskův záměr. Olomoucké biskupství pak dalo 13. března 1629 souhlas ke stavbě kaple. Téhož roku posvětil nově zvolený opat Pracher základní kámen.

Stavbou Andrýskovy kaple, na pozemku hradišťského kláštera začíná trvalé sepětí poutního místa s premonstrátským klášterem. Stavba kaple na Svaté Hoře, jak se místu původně říkalo, byla dokončena za čtyři roky a 3. dubna 1633 posvěcena olomouckým světícím biskupem Filipem Breunerem. Na oltáři kaple stál již od minulého roku kamenný reliéf Panny Marie s Ježíškem. O tomto nálezu vyprávěl poustevník z nedaleké  chatrče a jehož Andrýsek pověřil službou kostelníka. Jednoho rána jej probudil zpěv poutníků. Rychle vstal, aby jim kapli otevřel. Dveře však již byly otevřené, kaplička plná světla a neznámí, bíle odění poutníci, kladli na oltář s velikou úctou mariánský obraz... a pak zmizeli. Ohromený poustevník pospíchal do Olomouce oznámit Andrýskovi, co se stalo. Dnes převažuje mínění, že jde o umělecky hodnotnou plastiku, která byla dříve umístěna a uctívána na vhodném místě v přírodě, která po dostavbě obohatila kapli i dnešní chrám a stala se paladiem kraje.

Úcta poutníků k obrazu vzrostla, když v den svěcení kaple během mše svaté nabyl zraku do té doby slepý Alexandr Bory, syn šlechticův. Olomoucká biskupská konzistoř si vyžádala k mimořádnému případu písemnou svědeckou výpověď, kterou podali lékař dr. Stupani a měšťan Erazim Blitling.

V roce 1642 přitáhli k Olomouci Švédové a obsadili ji. Město okupovali plných osm let! Plenili a vykrádali městské domy, kláštery a okolní vesnice. V roce 1645 vhodil jeden švédský poručík do kaple zapálený smolný věnec. Po požáru zůstaly jen holé zdi. Také milostný obraz se ztratil. 

Andrýsek měl další sen, jehož obsah vypověděl hradišťskému opatovi Bedřichu Schinalovi, byl zapsán a zní: "Když jest dům Boží na Svaté Hoře od Švédův spálen byl a v zkáze největší bez střechy stál, ukázala se jest mi po třetí a posledně Panna Maria ve snách, jak by se to v tom zkaženém kostelíčku stalo, všecka hněvivá a žalostivá, majíce děťátko Ježíše na pravé ruce. Já pak hledíc na zarmoucenou Matku Boží, velmi jsem se ulekl..." Andrýsek požádal premonstráty o pomoc s obnovou kaple. Když se opat se spolubratry vrátil do pobořeného Hradiska, hned také nechal kostelíček opatřit novou střechou, uvnitř jej vyčistit a obnovit tam bohoslužby. Milostný obraz Panny Marie doručil Andrýskovi do olomouckého domu neznámý muž se slovy: "Teď nesu ten tobě přináležející obraz" a bez dalších slov rychle odešel. (Pokračování)

 Zdroj:www.svatykopecek.cz

Zaujalo mě sousoší sv. Jana Nepomuckého, u kterého jsem strávila hodnou chvíli na rozdíl od lidí, kteří kolem jen "profrčeli".  Sousoší tohoto světce se řadí k těm nejkrásnějším a nejhodnotnějším. Je spojováno se jménem uznávaného barokního sochaře Johanna Georga Antona Heinze.

Každý spěchá k bazilice, ale sousoší si zaslouží naši pozornost. Je to na Sadovém náměstí a představuje hodnotné barokní sochařské dílo z let 1740-1745, tedy z doby Marie Terezie.

Pískovcové sousoší na Svatém Kopečku je opravdu monumentální. Jeho celková výška dosahuje téměř šesti metrů. Tvoří jej vysoký podstavec, na kterém stojí centrální socha sv. Jana Nepomuckého v nadživotní velikosti. Po jeho stranách z podstavce vystupují tři nižší volutové konzoly s postavami andílků. Sousoší obklopuje kamenná šestiboká balustráda.

Andílci stojí na čtvercové římse. Jeden z nich nese kříž, druhý knihu a kvadrátek (kněžská pokrývka hlavy biret). Další andílek jen tak sedí, jiný klečí a drží olivovou ratolest. Postava světce je zachycena v tradičním kněžském oděvu. Střední část podstavce mezi konzolami zdobí reliéfní oválné medailony.

Na reliéfu je světec s odhalenou horní částí těla v mučírně natažen na skřipec a obklopen čtyřmi postavami vyslýchajících. Na horním břevnu mučícího nástroje je nápis: „RE 1898“.

 

Na přední straně tohoto reliéfu je zobrazen světec ve zpovědnici, v níž klečí ženská postava v dlouhých šatech, vpravo stojí další mužské postavy a v popředí leží pes.

 

Byli jsme tam v době, kdy začínaly kvést kaštany, tedy jírovec maďal. Návštěvník prochází kolem těchto staveb, které  jsou ale na poutních místech tradiční, podobné jsou na Hostýně nebo Svaté Hoře u Příbrami. Mají tady svoji tradici a místní jim říkali kramářské "bódky", však jsme na Hané. 😉

Asi "nejslavnější" místo najdeme v kramářské boudě číslo 14 (vedle té růžové boudy). Na Svatém Kopečku v této budce se totiž v roce 1896 narodil český malíř a grafik Karel Svolinský. To je ten, podle jehož návrhu byl vyzdoben Olomoucký orloj. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Jen tu pamětní desku nemám lépe vyfocenou, ale vidíte, že to tam je. Autor desky chtěl být asi moc "český", tak slovo bouda použil i do zdrobněliny a ona to je "budka". Tak aspoň KS na známce:

Cukrárny a kavárny jsou fajn, jenže asi jsou v provozu jen v době poutí nebo náboženských akcí, kdy se tam dají čekat davy lidí. Pro pár návštěvníků se asi nevyplatí otvírat, tak jsme sušili "ústa". Ale hned pod tím vojenským památníkem je obchod, kde si člověk může koupit občerstvení, dokonce i pošta, tedy v květnu tam byla a je otázkou, jestli jim tuto pobočku také nezavřou. Chtěla jsem jen říct, že i pohlednice ze zajímavého místa se dala poslat. 

 

Na Svatý Kopeček se brzy vrátíme. Pokračování.