Co jsou Dušičky a secesní kostel ve Vídni

Jsou Dušičky, svátek, jejichž původ je pohanský. Je spojen s chryzantémami a kdo si chce o nich přečíst, klikněte na starší článek o kráskách podzimu.

Stejně je to zajímavé, hlásíme se ke křesťanství, ale dodržujeme plno pohanských zvyků. 😉 Staří Keltové slavili svátek Samhain, který symbolizoval přechod z léta do zimy. Věřili, že v tuto dobu se stírají hranice mezi mrtvými a živými. Mrtví mohou nahlédnout na tento svět a naopak živí mohou nahlédnout do světa posmrtného. 

Tím jsou dušičkové tradice velmi staré a ty původní byly jiné než dnes. Věřilo se, že v dušičkovou noc vystupují mrtvé duše z očistce, kde si odpykávají hříchy a navštěvují své pozůstalé. Lidé stříkali studeným mlékem, aby tím chladili spáleniny, které mají duše z očistce. Lampy se neplnily olejem, ale máslem, které nebylo tak horké, aby si duše své spáleniny z očistce mohly pomazat. 

Hospodyně měly za úkol poschovávat všechny ostré předměty, o které by se duše mohly pořezat. Zároveň se celý den a noc nesmělo zametat, aby se tím duše nepoplašily. Když se v kamnech ozvalo pískání nebo za okny byl slyšet déšť, předkové si představovali, že duše jsou smutné a pláčou. 

Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo – housky ve tvaru hnátů, položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“. Hospodyně dělávaly „dušičky“ z dvojího těsta, tvarovaly čtyřhranné pečivo, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem a tím bývali obdarováni žebráci a chudí lidé, postávající u kostela či hřbitova. Pro rodinu bylo určeno pečivo z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé. Díky tomuto lakotnému jednání se mezi čeládkou brzy rozšířila říkanka, kterou se snažila čeládka pokárat hospodyni za rozdílné dušičky.

Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý jste bílý,
některý jste černý. 

Tento slavnostní den byl provázen mnoha modlitbami a vzpomínkami na zemřelé. Přímo na hřbitovech se konaly oslavy, slavnostní večeře nebo jiné hodování. Mám ráda obrazy Joži Úprky a tohle jsou jeho Dušičky: 

 

Na hřbitově ve Vídni jsem vyfotila přípravy k "hodování": 

 

Dnes jsou "oslavy" umírněné, většinou, jak pozoruji, lidé přicházejí na hřbitov třeba už dříve, my to děláme také. Asi týden předem provedu přípravnou fázi: umyju pomníky a vše připravím, protože péče o dva hroby na různých hřbitovech neznamená, že tam jen něco položím a zapálím svíčku. Ještě se trochu postarám o pár zapomenutých hrobů, kam už chodím asi jen já... Na ten víkendový nápor už nechodíme, protože zaparkovat není kde a jít kilometr k hrobu už mě neláká. Návštěvu hřbitova zvolíme podle počasí. Za života babiček se to praktikovalo tak, že před Památkou zesnulých se muselo zajít na faru, zaplatit faráři (u nás dvě různé fary a dva různé kostely) na jmenovku do věnce, babička vždy řekla - jdi zaplatit "do věnce". Přání babiček se respektovalo. Velký věnec z chvojí byl umístěn před oltářem a v něm byly zapíchnuty jmenovky se jmény těch, jejichž jména pozůstalí chtěli zveřejnit. Co si budeme povídat, pro kostel to byla finanční "injekce". Pak se šlo na podvečerní mši. Šli jsme se podívat k věnci, jestli naše kartička tam je. Farář v průběhu bohoslužby všechna ta jména přečetl. Nebylo tam uvedeno, kdo vzpomíná, ale jen jména těch zesnulých, které si už mnozí ani nepamatovali. Jestli se to tak praktikuje dosud, nevím, po smrti prarodičů jsme tohle už odbourali. 

Co se týče halloweenských oslav, ty jsem si neosvojila, dýně nedlabu a v bytě je opravdu nemám. Ani ty háčkované. 😀 V tomto už své zvyky měnit ani nechci. Po večerech si zapálím svíčku ve svícnu a v jednoduchosti je "spokojenost". Koho to baví, ať to dělá. ... Vzácnější jsou pro mne vzpomínky z dob mého dětství, kdy se u hrobů setkávaly celé rodiny, každý si oblékl společenské oblečení a lidé měli k sobě blíž. Dnes by táta v obleku, bílé košili s kravatou asi působil "podivně". To nebylo jen "rychle položit" kytici, zapálit svíčku a rychle pryč, protože nikdo nemá čas. Na venkově to je možná jiné. Dříve se na tom hřbitově potkávali lidé, kteří se třeba rok neviděli, ale bylo jasné, že na "Všech svatých" budou na hřbitově. Než jsme s rodiči obešli ten okruh na hřbitově, klidně uplynuly dvě hodiny, to bylo zastávek a podávání rukou se známými. Přitom se vzpomínalo na ty  příbuzné, kteří tam odpočívají, takže byla příležitost připomenout si je. Vždy se podotklo, kolik roků tu už nejsou a přidala se nějaká vzpomínka. Lidé dovedli naslouchat. Také se těch hrobů navštěvovalo více, brali jsme více svíček a šli "posvítit" i tam, kam se chodilo jen na Dušičky - sousedům a známým. Mezitím se setmělo a právě to bylo krásné - hřbitov se zahalil do světla svící a lidé po hřbitově rádi chodili.

 

Navštěvuji také hrob svých kmotrů v Zubří, o ten se stará sestřenice. Je to daleko, tak tam jezdíme většinou v září. Také se snažím zastavit u hrobu své kamarádky v Těrlicku na Kostelci. 

Koho toto téma zajímá, může nahlédnout: Naše tradice - Česká televize, klikněte ZDE.

halloweenské oslavy

Více na https://prozeny.blesk.cz/dusicky-zvyky-tradice-puvod?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

___________________________________

slavili svátek zvaný jako Samhain, který symbolizoval přechod z léta do zimy. Staří Keltové věřili, že v tuto dobu se stírají hranice mezi mrtvými a živými. Mrtví mohou navštívit pozemský svět a naopak živí mohou nahlédnout do toho posmrtného.

Více na https://prozeny.blesk.cz/dusicky-zvyky-tradice-puvod?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

První zmínku o dušičkových oslavách a tradicích najdeme už v dobách starých Keltů. Ti slavili svátek zvaný jako Samhain, který symbolizoval přechod z léta do zimy. Staří Keltové věřili, že v tuto dobu se stírají hranice mezi mrtvými a živými. Mrtví mohou navštívit pozemský svět a naopak živí mohou nahlédnout do toho posmrtného.

Více na https://prozeny.blesk.cz/dusicky-zvyky-tradice-puvod?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

První zmínku o dušičkových oslavách a tradicích najdeme už v dobách starých Keltů. Ti slavili svátek zvaný jako Samhain, který symbolizoval přechod z léta do zimy. Staří Keltové věřili, že v tuto dobu se stírají hranice mezi mrtvými a živými. Mrtví mohou navštívit pozemský svět a naopak živí mohou nahlédnout do toho posmrtného.

Více na https://prozeny.blesk.cz/dusicky-zvyky-tradice-puvod?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

Vídeňský hřbitov Zentralfriedhof s  monumentálním kostelem sv. Karla Boromejského jsme navštívili v létě a připadá mi vhodnější tento "materiál" zveřejnit právě na Dušičky. Kostel částečně obklopují nové arkády. Architektem kostela byl Max Hegele a postavit ho nechalo město Vídeň v letech 1908-11. Někdy se kostelu říká „Luegův“ (Luegerkirche) podle tehdejšího starosty, který položil základní kámen, ale vysvěcení už se bohužel nedožil. Pohřben je v kryptě kostela. Kostel je secesní a v mnohém se odlišuje od jiných katolických kostelů. Architekt Hegele vyhrál městskou architektonickou soutěž. Kostelní hodiny nemají čísla, ale litery hesla TEMPUS FUGIT (čas běží). Písmen je jen jedenáct, dvanáctka je nahrazena křížem. 

Zajímavých detailů tam objevíte víc - snažila jsem se je tam aspoň některé najít a vyfotit. Jsou to vitráže, osvětlení, krypta s denním světlem - všechno je neobvyklé, krásné a stylově čisté.

 

 

 

Max Hegele byl architektem tohoto kostela a na hřbitově má své místo. Hrob jeden z nejprostších.