Památka zesnulých: Hroby mají slavní, děti i domácí mazlíčci

 

Příspěvek navazuje na první článek ZDE:

Člověk nemůže být ve Vídni, kdy se mu zachce, a jen tak si tam zajet kvůli procházce mezi hroby by byla příliš velká výstřednost. Věřím však, že i takoví jsou. My jsme využili návštěvy Vídně, k čemu běhat po obchodech a člověk si může z toho množství různých možností vybrat. Zentralfriedhof je druhý největší evropský hřbitov, kde uvádějí čtvrt milionu hrobů, ve kterých "bydlí" tři miliony nebožtíků. To už je pěkná cifra. Pro úplnost ten největší evropský hřbitov je prý v Hamburku. Všechno nové si musí vybojovat své místo a nejinak to bylo i s tímto vídeňským hřbitovem. To, že se rušily staré menší a už zažité hřbitovy, znám i z Ostravy a vím asi o pěti takových místech, kde dříve býval hřbitov. Však i socha Věry Špinarové v Husových sadech je v místech, kde dříve byl malý hřbitov. Tak se dočteme, že i pozůstatky takových velikánů, jako byli Beethoven nebo Schubert, byly přestěhovány z jiného vídeňského hřbitova. 

Lidé si dlouho na nový hřbitov nemohli zvyknout a neměli ho dlouho v oblibě, neboť byl příliš velký, příliš „moderní“,  především však svou polohou způsoboval značné potíže. Lidé měli problém se tam dostat. Zentralfriedhof totiž není zrovna v centru, rozkládá se na kraji města, jak to odpovídalo hygienickým názorům, které se tehdy začaly prosazovat. Začalo se pohřbívat tam, kde dříve byla divočina, ale zato prý dobrá půda k rychlému rozkladu zesnulých. A tak se po dlouhých sporech, kdy šlo mimo jiné o cenu pozemků, vybralo toto místo - pustá planina za Simmeringem, tehdy vesnicí na jihovýchod od centra Vídně. Na konci 19. století to bylo stále ještě na dost vzdáleném okraji, kam i teď cesta tramvají trvá ze středu města skoro hodinu, což bylo dřív koňmo a povozem ještě mnohem déle. A cesta vedla, stejně jako teď, dlouhatánskou, nyní už skoro tureckou Simmeringer Hauptstraße, po níž zprvu jezdil jeden pohřební konvoj za druhým, což způsobovalo přece jen jistou nelibost u tam žijícího obyvatelstva. Rakušané, a především Vídeňáci, přitom mají pohřby v tradici. Dodnes se hraje písnička o centrálním vídeňském hřbitově, která získala oblibu a je na videu:

 

Es lebe der Zentralfriedhof (1975)

 

To je hlavní vstup na hřbitov, brána č. 2 (Tor 2), před kterou se dostanete městskou dopravou.

 

 Jak naznačuje plánek, hřbitov je velmi rozsáhlý, můžete si vzít drožku nebo hned u brány, kam dojedete tramvají z města, si můžete půjčit elektrokolo. Po hřbitově jezdí autobusová linka a těch zastávek je tam snad dvacet... 

K fotografiím: Fotografie rozdělím do několika skupin a vyberu vždy několik osobností z těch tisíců, k fotce hrobu přidám dostupnou fotografii z netu, k tomu krátkou charakteristiku, abych dotyčného představila. U hudebních skladatelů nabídnu hudební ukázku. Tím ty příspěvky nebudou působit tak "hřbitovně". Svůj přehled začínám nám všem známým Alexandrem Bachem, o němž jsme hodně slyšeli ve škole v dějepisu i literatuře, protože v českých zemích nebyl oblíben.

 

Alexander svobodný pán von Bach byl rakouský politik. Během revolučního roku 1848 nejprve představitel liberálů, později vykonavatel politiky potlačení revoluce, ministr spravedlnosti (1848–1849) a ministr vnitra Rakouského císařství (1849–1859). Jeho působení na počátku vlády Františka Josefa I., kterému tehdy bylo 18 let, je spojeno se znovuzavedením neústavní moci tzv. neoabsolutismu, u nás známý jako Bachův absolutismus.

________________________________________________

  

Památník březnovým obětem březnového povstání ve Vídni (13. března 1848) patří k revolučnímu roku 1848.

 

Franz von Suppé

     

Poslech: 1866 Leichte Kavallerie, Lehká kavalerie

Franz von Suppé, původním jménem Francesco Ezechielle Ermenegildo de Suppé-Demelli (18. dubna 1819, Split – 21. května 1895, Vídeň) byl rakouský operetní skladatel a zakladatel vídeňské operety belgického původu. Celkově pro divadlo zkomponoval více než 300 větších či menších hudebních děl, ze kterých jej však proslavily hlavně jeho operety.

_________________________________________________

 

Johannes Brahms - Uherský tanec č. 5 (jeho fotky ve videu)

Johannes Brahms (7. května 1833, Hamburk – 3. dubna 1897, Vídeň) byl německý hudební skladatel, klavírista a dirigent. Ve své tvorbě usiloval o syntézu starších kompozičních forem z období klasicismu a romantismu. Bývá považován za dovršitele díla Ludwiga van Beethovena.

_________________________________________________

 

Luciano Pavarotti - Ave Maria (Schubert)

Franz Peter Schubert (31. ledna 1797 Himmelpfortgrund – 19. listopadu 1828 Vídeň) byl rakouský hudební skladatel pozdního klasicismu a raného romantismu. Navzdory životu 31 let po sobě zanechal rozsáhlé dílo, zahrnující více než 600 světských vokálních děl (převážně písní), sedm kompletních symfonií, duchovní hudbu, opery, scénickou hudbu a velké množství klavírní a komorní hudby.

______________________________________________

 

Theophil Edvard Hansen, od roku 1884 v Rakousku-Uhersku nobilitovaný sv. pán von Hansen (13. července 1813 Kodaň – 17. února 1891 Vídeň) byl dánsko-rakouský architekt, představitel evropského klasicismu a novorenesance 19. století. Jako architekt vytvořil mj. Kleinův palác na nám. Svobody v Brně. Na budově rakouského parlamentu použil řadu řeckých antických prvků a studoval architekturu přímo v Athénách.

_________________________________________________

 

Johann Nepomuk Eduard Ambrosius Nestroy (7. prosinec 1801, Vídeň – 25. květen 1862 Štýrský Hradec) byl rakouský divadelník, herec, operní zpěvák, dramatik a satirik. Na snímku ve hře Der Tritschtratsch.

____________________________________________________

 

Johann Baptist Strauss, také znám jako Johann Strauss mladší, Johann Strauss syn (25. října 1825 Sankt Ulrich (dnes součást Vídně) – 3. června 1899 Vídeň) byl rakouský hudební skladatel. Napsal více než pět set instrumentálních kusů, z nichž největší popularity dosáhl valčík Na krásném modrém Dunaji. Byl označován za „Krále valčíků“. 

Jeho socha je v centrálním parku, který jsme také navštívili, u Straussovy sochy bylo pořád nejvíce lidí, každý se tam chtěl vyfotit, lidé se shlukovali, takže z dálky jen taková fotka:

 

A další pomník - zůstaneme v rodině, je to jeho otec:

   

Johann Strauss st. - Radeckého pochod (1848)

Johann Strauss starší (14. března 1804 Vídeň – 25. září 1849 Vídeň), byl rakouský hudební skladatel. Skládal hlavně taneční hudbu – valčíky a polky. Jeho nejstarší syn, Johann Strauss mladší, pokračoval v jeho stopách a synova sláva překročila otcovu. Skladateli byli i jeho mladší synové, Josef a Eduard.

Znáte Pizzicato Polku? Tu složili právě dva bratři Straussové: 

Josef a Johann Strauss / Pizzicato Polka

Josef Strauss (20. srpna 1827, Vídeň – 22. července 1870, Vídeň) byl rakouský hudební skladatel; druhý syn skladatele Johanna Strausse. Skládal polky a valčíky. Pizzicato je technika hry na smyčcové nástroje, při které se nepoužívá smyčec a hráč rozechvívá struny pomocí prstů nejčastěji pravé ruky. Tím se dosahuje značně odlišného drnkavého zvuku. Přitom hráč v pravé ruce smyčec může držet, což je nezbytné zvláště pokud se při hře střídá hra pizzicato a smyčcem.

Pizzicato (v italštině „štípnutý“ a v množném čísle pizzicati ) je technika hudební interpretace, kterou musí použít umělec na drnkací strunný nástroj , když je to vhodné nebo když se v partituře objeví příslušný náznak . Spočívá v drnkání na struny konečky prstů na nástroje , jako jsou housle , viola , violoncello , kontrabas , oktabas nebo akustická či elektroakustická kytara. Pizzicato - https://cs.wiki34.com/wiki/Pizzicato

Pizzicato (v italštině „štípnutý“ a v množném čísle pizzicati ) je technika hudební interpretace, kterou musí použít umělec na drnkací strunný nástroj , když je to vhodné nebo když se v partituře objeví příslušný náznak . Spočívá v drnkání na struny konečky prstů na nástroje , jako jsou housle , viola , violoncello , kontrabas , oktabas nebo akustická či elektroakustická kytara. Pizzicato - https://cs.wiki34.com/wiki/Pizzicato

_________________________________________________

Franz Viktor Werfel (10. září 1890, Praha – 26. srpna 1945, Beverly Hills, Kalifornie) byl český, německy píšící židovský spisovatel.

Po skončení 1. sv. války zůstal ve Vídni, kde se seznámil s vdovou po skladateli Gustavu Mahlerovi Almou Mahlerovou. Ta byla v té době provdána za architekta Waltera Gropia, v srpnu 1918 však Werfelovi porodila syna Martina Carla Johannese, který byl tak nemocný, že se nedožil ani prvních narozenin. Za Werfela se Alma provdala až v roce 1929 poté, co na její výslovné přání vystoupil z židovské obce. Jeho hrob není v židovské sekci. 

__________________________________________________

Dětský hřbitov: 

Hroby domácích mazlíčků na vídeňském hřbitově: 

 

Na tomto velkém hřbitově můžete vidět i srnky.

 

Pokračování