Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

čtvrtek 14. prosince 2023

Proč už Vánoce nejsou jako kdysi?

 

Určitě jste už to postesknutí slyšeli. Já hodněkrát nebo variantu "mě ty Vánoce už tak neberou". Ale proč? Proč jsou pro nás většinou nejkrásnějšími Vánocemi ty, které jsme prožili v dětství? Proč si často poskládáme z těchto vzpomínek idylické Vánoce a naše mysl je ukládá do podvědomí. Proč napodobujeme zažité rituály z dětství i jako dospělí a proč jsou důležité tradice?

Znáte to, přijde první sníh, i letos ho bylo na naše poměry docela hodně, jsou s ním starosti - s odklízením, silnice nesjízdné i dost úrazů a nehod a přece si přejeme, aby to vydrželo a byly  "bílé Vánoce". Proč tomu tak je, že si pamatujeme a tím pádem přejeme bílé Vánoce? Když se podíváme do meteorologických statistik, tak ve skutečnosti těch bílých Vánoc moc nebylo, ale naše paměť si vzpomínky ukládá, že jsme to v dětství viděli a skládá si dohromady takové idylické prožitky z dětství. 

Paměť je pro člověka hodně důležitá. Člověk zažije dobré i zlé ve svém dětství, ale vždycky se vzpomíná většinou na to dobré. Znáte to, přijdete na sraz ze školy po dvaceti, třiceti i čtyřiceti letech a na co se vzpomíná? Na ty školní legrácky a vlastně se to omílá "furt dokola". Ale je nám spolu dobře. Máme pocit sounáležitosti. Nebo třeba chlapi si sednou v hospodě k pivu a povídají o vojně. Tak o všem, i když tam zažili zimu, někdy hlad, kdy jim tam nechutnalo a zažili šikanu, ale vždycky vzpomínají na to, co tam bylo veselé. Naše lidská psychika je tak postavená. Máte nějakou silnou vzpomínku na určité Vánoce? Já si vzpomínám na společné Vánoce v dětství, kdy jsme byli společně s rodiči a prarodiči z obou stran, před usednutím k štědrovečernímu stolu se pravidelně gratulovalo dědovi k narozeninám, protože on se narodil 24. prosince jako poslední jedenácté dítě svým rodičům, kdy jeho nejstarší sestra už měla dvě děti. Dnes už jsou všichni na obláčku, i náš dům mnoho let nestojí a mě tehdy nenapadlo, že právě na tyto okamžiky budu vzpomínat. 

Když se někoho zeptáte na nejkrásnější Vánoce, většinou to nejsou ty loňské nebo předloňské, ale vyloví z paměti hodně vzdálenou vzpomínku. Mnohdy jsou to zážitky před dvaceti, třiceti i více lety, podle věku. Z jedné strany je to i počasím, protože v dětství těch dříve narozených napadlo třeba až metr sněhu a také z důvodu, že dítě s tím nemělo spojené žádné starosti. Dnes, zvláště ženy mají starosti s Vánocemi, muži někdy také, ale dítě žádné starosti nemá a těší se. Neřeší, že se musí odklidit sníh u baráku nebo odhrnout auto ze závěje. Možná i děti mají své starosti a dospělí si to neuvědomují. Znám případy některých lidí, kteří se na Vánoce netěší, oni se dokonce bojí Vánoc. Buď, že budou sami a bojí se opuštěnosti o Vánocích, což v dětství neměli - tam žili v rodině, nebo vztahy v rodině jsou takové, že si s nimi o Vánocích nebudou vědět rady. Tohleto se dětí nikdy netýká. Dítě je také obdarováváno vícero lidmi a má se tedy více z čeho radovat. Dnes se my radujeme z toho, když se někdo raduje. Otec a matka, když obdarovávají děti, tak dneska obdarovávají sami sebe tím, že jejich děti se radují a jsou šťastni. Proto jsou vlastně Vánoce svátky radosti a také rodiny. 

Sníh si přejeme na Vánoce, ale jestli jsem byla na štědrý den někdy sáňkovat nebo bobovat , to si nevybavuji, ale bílé Vánoce ano. Je to tím, že  jsme si o sněhu povídali, byly pohádky plné sněhu, prohlíželi jsme si zimní ladovské obrázky. Bylo to něco, co nás obklopovalo zvenku a co přinášelo také svoji náladu. Na vesnicích se topilo v kamnech a když člověk vyšel ven, viděl všude bílo a z každé chaloupky stoupal tmavý dým. Šlo by to dneska? To je památka, kterou dnes při elektrickém nebo plynovém topení už nikde neuvidíme, že. To je všechno, co se ztrácí a o co přicházíme, proto si to chceme podržet. To je jako na těch školních srazech "furt dokola",  a proto na to i rádi vzpomínáme, protože vzpomínka upevňuje to, co jsme zažili. Vzpomínka upevňuje zážitek. Na jedné straně Vánoce patří do staré doby, jakoby se do té moderní doby nehodily a přece je stále slavíme a paradoxně vzpomínáme na ty staré časy. Jenže jinak. My už neslavíme "Vánoce", my slavíme jejich "rám". Pokusím se o vysvětlení formou přirovnání: 

Představte si muzeum, kde visí obraz Mony Lisy (záměrně volím obraz, který zná každý). Někdo ho chce získat a překoná zabezpečovací zařízení a nakonec se mu podaří ten obraz ukrást. Ovšem, ve filmech jsme viděli, jak se kradou obrazy - neberou se celé i s rámem, ale vyříznou se. Takže někomu se podařilo překonat zábrany a odnesl si vyříznutý obraz Mony Lisy a v muzeu zůstal pouze rám. Dodneška přicházejí lidé k tomu rámu, vypravují si o obraze, který tam není. Obdivují ten rám, nechávají se u rámu fotografovat a po čase jim nijak nevadí, že ten obsah je "pryč". Tohleto připomíná poslední roky, desetiletí naše Vánoce. Lidé vzali ten obsah, který ty Vánoce měly a nahradili jsme to  nějakým obsahem. Nám tady zbyl rám po těch původních Vánocích, do rámu si každý z nás  může něco dodat. Někomu vyhovují Vánoce u moře a cestuje tam už před Vánoci, pro někoho jsou lákavé Vánoce v horách na lyžích a pro někoho jsou Vánoce chvíle, kdy se setkají. Právě to společenství rodiny je nejkrásnější. Nikdy bychom asi neměli říkat, čím si ten "rám" má někdo vyplnit.  Ať si to vyplní čímkoliv, ale mělo by to být něco krásného, naplňujícího a hlavně, aby to bylo vzpomínkou pro děti, protože právě ony se jednou dočkají toho našeho věku, tak aby měly na co vzpomínat. 

10 komentářů:

  1. Hezký článek Hani. Přeji Ti příjemné dny ve zdraví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Jari, za pochvalu článku. Podle mne je to téma potřebné a kdy o tom psát než teď?
      Přeji i vám oběma klidné dny a zdraví pro oba. ☺

      Vymazat
  2. Škoda, že jsou pak tak krátké. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, Jiřinko, Ty jsi to vystihla! Přesně a poslední roky vždy na Štěpána přítel prohlásí - "Tak vidíš, mnoho povyku pro nic". Bohužel, musím pak souhlasit. Ty hezké chvíle jsou moc krátké. Ale díky za ně. ☺

      Vymazat
  3. Vánoce jsou takové,jaké si je uděláme.Já je mám ráda pořád a také ráda vzpomínám na vánoce v dětství,potom se svými dětmi a i vnoučaty.Teď budeme druhým rokem sami,ale nevadí,užijeme si to i tak.
    Hani,hezký den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, Jituš, "jaký si to uděláš, takový to máš". Ale to je v článku vyjádřeno. ☺ Jak jde život, ty Vánoce jsou opravdu jiné a člověk si zvykne na všechno. Nakonec, kdyby nebylo horších věcí v životě, než "Vánoce, které už nejsou jako dřív". Jsou však lidé, kteří se Vánoc doslova bojí...

      Vymazat
  4. Hani, zdravím. Já mám Vánoce moc ráda pořád, celý život a jsem ráda, že se u nás sjede celá naše veliká rodina a budeme spolu, to je pro mne nejvíc. Souhlasím s Jituškou, že Vánoce jsou takové, jaké si je uděláme. Děkuju za Tvoje zamyšlení, Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, moc krásně jsi to napsala, to je ten největší smysl Vánoc. Ale stejně mě napadá, že to největší chystání - nejen cukroví, ale jídla, vaření, pečení a příprava domu na to ubytování pak, je na Tobě. Je to obdivuhodné, že to zvládáš, já bych na to neměla fyzické fondy. Takže opravdu si Vánoce uděláme takové, na co "stačíme". Proto jsem dala zamyšlení toho druhu. 💥
      Přeji, aby to všechno "klaplo". ☺

      Vymazat
  5. Hanko, více než vánoce samotné mám ráda předvánoční čas. Koncerty, výzdoba kolem, následuje setkání rodiny dopoledne na Štědrý den.
    Přeji Tobě a všem kolem Tebe pohodové dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, já v podstaté taky tak. Jinak, my jsme s přítelem Vánoce hodně zjednodušili a pak "zjistíme", jak to rychle uplynulo.
      Přeji příjemný návrat z lázní do reality všedního dne, aby ta aklimatizace proběhla bez problémů. Vánoce byly a budou, ale zdraví máme jen jedno. Ať se daří! 💥 ☺

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Do Strakonic na křižácký hrad

Slyšeli jste někdy o křižáckých hradech? Víte, že takový byl i u nás? Jsou to Strakonice!  Strakonice - to není jen Švanda Dudák se svým me...