Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 8. března 2024

Pozoruhodné ženy: Jindřiška Příhodová a zamyšlení k MDŽ

Dnes je Mezinárodní den žen a tak jsem aktuální. Nechci tady polemizovat, aby to někdo slavil. To, že přijmu kytičku nebo nějakou maličkost, případně si večer dám sklenku vína, je nějaké slavení? A bujaré už vůbec ne. Ale dnes mnoha mužům nezávidím a mnozí to už "vzdali". Zažila jsem některé kolegy v práci, kteří každoročně 8. března přišli s květinami do práce a nebyl to úkol od šéfa. V kolektivu s dobrými vztahy to tak bylo. Dnes asi nepředstavitelné. Každoročně jen tak za sebe, bez oficialit, obešli kolegyně, popřáli jim k MDŽ a dali květinu. V každé práci se nepilo, jak se dnes rádo připomíná. Kdo chce pít, ten přece nečeká rok na to, až bude nějaká oslava. Nevím, jestli v dnešní době si tu kytku v práci někdo "dovolí". Já vám řeknu, kdo si to dovolí - spíše ten "dělník ve šroubárně" (slovník z Marečku, podejte mi pero) nebo dnes spíše u pásu, protože tomu bývá celkem jedno, co si kdo myslí. Ale na těch vyšších místech to tak asi nebude, protože "jak bych vypadal a oni by si hned mysleli, že..."  Že? Proč to nenapsat, když je to můj odhad a ráda bych se mýlila. Tak co, kytku přijmout s radostí nebo říci - já to neslavím a hodit ji do koše? Já ji tedy přijmu a možná už tím se "odliším". 

Dnes bych totiž ráda připomněla ženu, která se odlišovala. Odlišovala se ve své době tím, že jako první žena vystudovala vídeňskou diplomatickou akademii. Do té doby neslýchané, vždyť to bylo odjakživa místo pro muže! To je mi vlastně sympatické, nejít s davem za každou cenu a jít si za svým. To je  jako s tou kytkou. Možná byste vybrali jinou ženu - matku více dětí, která se jim s ustaraným výrazem od rána plně věnuje, ale nesedí "věčně" na mobilu. Domácí typ, který má během chvilky zaděláno kynuté těsto a hlavou se jí honí myšlenka, jestli ty buchty budou víc chutnat s tvarohem nebo s mákem. A když ještě ve volných chvilkách uštrikuje svetr nebo vyšije ubrus na konferák, který se stejně polije, bere to jako důkaz, že ona nezahálí. Této ženě patří Den matek v květnu.

Nechci tu připomínat celou dlouhou éru, kdy ženy bojovaly za svá práva, protože možná by to dnes připadalo směšné až tendenční. Možná zastaralé. Ano, jak šel čas a my jsme se narodily do společnosti, kdy volební právo je běžné a studovat také můžeme, tak ty mnohé starší věci nám připadají směšně. Čteme, že už v březnu roku 1857 stávkovaly americké ženy z textilních továren za zlepšení pracovních podmínek. Vidíte a kolikrát i v současnosti se kritizuje, když za stejně odvedenou práci má muž vyšší plat než žena na tom místě, a to od té doby uběhlo asi 150 let. Nerovné postavení žen na trhu práce byl vždy velký problém, který je v našich zemích způsoben kulturně a historicky. A pokud se to neděje u nás, tak jsou země, kde to ženy mají mnohem horší. 

Myslím, že hodně záleží na tom, do jaké rodiny se dítě narodí. Ovlivní to ekonomické poměry a třeba už to, jaké hodnoty ta rodina uznává a jak žije, nemusí o tom stále mluvit, dítě to vnímá. Koupit děcku drahý mobil je snazší než se mu věnovat, povídat si s ním, odpovídat na neustálé otázky, chodit na plavání a další, abych byla konkrétní. Jaký má názor na vzdělání a na školu, možná i ta "doba mobilová" se  pak projeví na tom dítěti. (Teď jsem určitě nejednoho zvedla ze židle, protože jak člověk píchne do živého, je zle 😄). Kdysi nám babička nebo rodiče četli pohádku, dnes se to pustí z přístroje. Ten osobní kontakt se omezuje. 

Dnes mluvíme o ženách, tak se nevyhnu připomenutí, že pro mnoho žen a dívek bylo stopkou něčeho dalšího mateřství v raném věku. Někdo mi řekne, co to plácáš, právě mateřství je základní smysl života ženy a mi se to stalo a já jsem měla šťastný život. Může být, ale ze svého okolí a vůbec znám hodně žen, které kvůli brzkému těhotenství se ani nedoučily nebo nedošly k maturitě a přestaly chodit do školy. A pak už nebyl čas, vlastně se ani nechtělo, většinou manžel tohle nepodporoval, protože "na co ti to bude, máš rodinu" a pro chlapa je to pohodlnější, když má čisté ponožky a uvařený oběd. Je třeba neprošvihnout ten vhodný čas a pokud na to žena má, měla by školu dokončit. Někdo mávne rukou, zase fráze, ale já tímto dlouhým úvodem směřuji k dnešní pozoruhodné ženě.

https://fotobanka-zdarma.cz/albums/pranimdz2/normal_prani-mdz-obrazky-16.jpg

Dnes jsem za nás, ženy, vybrala Jindřišku Příhodovou. Asi ji neznáte, bude třeba ji představit. Narodila se 4. října 1905 ve Vídni do rodiny Augusta Kreuze, který byl cukrářem a jeho ženy Jindřišky.  Zapsána byla jako Henrietta  Kreuzová. Říkalo se jí podomácku Jetty. Jenže, nebylo jí ani deset a vypukla první světová válka. Otec narukoval a bojoval v rakouské armádě, brzy padl v Haliči. Jejím poručníkem se stal bratr její maminky Václav Fišer, pozdější majitel pražské kavárny Slavia. Odhaduji, že být majitelem této pražské kavárny znamenalo být "někdo". Já jsem tam před lety byla ... a jednou, jen abych věděla. Pražané vědí, kdo se tam odjakživa scházel a další prominou, to by bylo na dlouhé psaní.

Odhaduji, že nový poručník měl na malou Jetty možná větší vliv než by měl její otec cukrář. Také odhaduji, že pan majitel Slavie mohl mít větší "styky" z kavárny, kterou jistě navštěvovali kunšafti z vyšších kruhů. Co mě k této myšlence přivádí? Ona totiž pár let nato začala Jetty studovat na vídeňské konzulární akademii, prestižní mezinárodní škole, kterou prošla i řada významných českých diplomatů. Stala se první ženou, která ji absolvovala. Takové možnosti v té době jistě nemělo mnoho dívek. Jak probíhala léta studií ve Vídni jsem se nikde nedočetla, ale stejně zasáhl osud. Stala se první ženskou absolventkou Konzulární akademie ve Vídni. Následně se přesunula do Prahy, kde začala studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Stala se jednou z prvních studentek školy, ženám bylo umožněno řádně navštěvovat univerzity až se vznikem Československa roku 1918. Byla cílevědomá, sebevědomá a velmi vzdělaná. Po vzniku samostatného státu se přihlásila k československé národnosti. Byla první československou diplomatkou, nikdy však nezastávala diplomatickou funkci. Do života každého z nás jistě osud zavál někoho, kdo nás ovlivnil nebo nám změnil život. V životě slečny Kreuzové to byl osud jménem Příhoda. Psáno s velkým P, ale nakonec to byla opravdu "příhoda". 

 

V té době byl už několik let jejím ctitelem proslulý český houslový virtuos Váša Příhoda. Člověk známý, úspěšný a pravděpodobně obletovaný. Asi potřeboval múzy. Však se říká "políbila ho múza". Váša byl, dnes bychom řekli - celebrita. Znal se a účinkoval se starším kolegou příjmením Rosé a tak se sblížil i s jeho dcerou Almou, se kterou se v roce 1927 oženil. Tím kontakty s Jetty na čas uťal. Jetty ve stejné době studovala na pražské právnické fakultě.

Už s titulem doktorky práv začala pracovat jako advokátní koncipientka a pokračovala ve svém komplikovaném vztahu k ženatému houslistovi. Tomu však napomohla i doba - třicátá léta, kdy se šířil fašismus a nenávist proti Židům. A pan Rosé a jeho dcera Alma byli židovského původu, proto nejdříve odešli do Holandska. V nebezpečí byli i ti, kdož byli v manželství s Židem či Židovkou. Tak se nakonec Váša Příhoda, proslulý houslový virtuos, se se svou první ženou rozvedl. Poté navázal opět vztah s Jetty a v prosinci 1936 se s ní oženil. Jetty bylo tehdy 31 let. Podařilo se mi dostat do matriky sňatků, kde je jejich manželství zapsáno:

Ač vystudovaná právnička, stala se Jindřiška ženou v domácnosti. Společně s manželem bydleli ve vile v Zárybech (dnes v okr. Praha-východ), kterou Příhoda koupil v roce 1930. Tam se jim necelé dva roky po svatbě narodila dcera Libuše. Vysněný život se hroutil s nástupem nacismu a postihl část rodiny Kreuzových. Strýc Jindřich Fišer byl uvězněn v Osvětimi, také Vášova bývalá manželka a její otec skončili své životy tamtéž. Možná se budete divit, ale i v takové době kvetla nevěra a Váša Příhoda se zamiloval do berlínské Češky Heleny Hrubé, což byla herečka a oženil se s ní. Inu, další múza.

Po válce se Jetty vrátila k advokátní praxi. A s Vášou se soudila o výživné. Její exmanžel opustil republiku v květnu 1947 a do Československa se už nikdy nevrátil. Jettinu rodinu tvrdě zasáhlo znárodňování po Únoru 1948, a proto začala  také uvažovat o emigraci. Svoji příležitost ale propásla.

Převrat 1948 ji připravil o místo v advokacii. Od 50. let až do důchodu pak pracovala v České tiskové kanceláři jako redaktorka. Po celou dobu se snažila nestrhávat na sebe pozornost a věnovala se své práci. Její dcera Libuše absolvovala hudební konzervatoř. Se svým otcem se poprvé a naposledy od jeho emigrace sešla ve Vídni v roce 1956. Čtyři roky na to Příhoda zemřel. Jindřiška Příhodová zemřela v Praze v roce 1982. Bylo jí 76 let.  
zdroj: dvojka.rozhlas.cz, Wikipedie

12 komentářů:

  1. Vybrala jsi pěkný příběh. Možná by každý našel svou hrdinku, příběh o statečné ženě, kterou v životě poznal nebo se o ní dočetl a mohl by si ji vzít za příklad. Dneska bereme jako samozřejmost, že se ženy vyrovnají mužům v tom, že mohou vykonávat mužská zaměstnání, studovat, volit, ale přece jen to všude ve světě tak není.
    Já jsem také dostala včera kytičkiu od dcery, dneska bombošku od manžela a právě dorazil syn s další květinou. hezký den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Maruško. Máš pravdu, že bychom jistě každá našly hrdinku a její příběh by nahradil ten známý, veřejně šířený. Zrovna nedávno jsem tady psala o své babičce a na jejím příkladu by ten svátek, od kterého se některé ženy odtahují, opravdu pasoval. Je fakt, že někde ve světě jsou životy žen mnohem horší a tak se někdy divím, proč se naše ženy vdávají někam, kde je jiná kultura a odlišné tradice, což se pak po čase projeví.
      Dostala jsi pěkné dárky k MDŽ a určitě si to zasloužíš. Měj se pěkně a hlavně buď zdravá!

      Vymazat
  2. Hani, velice zajímavý příběh. 👍
    My byli před chvílí popřát snaše, která se jmenuje Gabriela. Takže jsme si v podstatě připili všichni i na MDŽ.
    Měj hezké dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Ali, to je hezké, s tou Gabrielou to šikovně zvládnete jako byste měli malé domácí MDŽ. ☺
      Také přeji příjemný vstup do nového týdne. 👍

      Vymazat
  3. Já jsem MDŽ nikdy neměla spojený s velkými oslavami a už vůbec to nebylo povinné, jak si mnozí myslí. V práci jsme dostávaly kytičku, někdy drobný dárek a kdo chtěl, tak se mohl zúčastnit taneční zábavy, ale jak si mnozí myslí , že to bylo povinné, tak to aspoň u nás, nebylo. Kytičku dostávám každý rok, jen letos mi pro ni manžel nemohl jít kvůli nemoci, ale když jsem šla nakoupit tak řekl, že si mám koupit tulipány nebo co se mi bude líbit, že je to od od něj...a dodal, že si kytičku zasloužím. Nezapomněl a to mě potěšilo a vážím si toho. Měj pěkný den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jari, děkuji, jak jsi to napsala. Já také vím, že ta účast nebyla povinná, ale mnohé ženy tam rády chodily a kdo by neslyšel rád vlídná a někdy pochvalná slova na práci svou nebo kolektivu. Tady u nás to bylo podobné. Manžel je hodný, že to tak vymyslel, nedivím se, že máš z toho radost, i když sis květiny vybrala sama. Já to někdy při společném nákupu také tak dělám. Buďme rády, že máme být od koho obdarovány. 👍
      Přeji klidný a bezstarostný nový týden.

      Vymazat
  4. Pěkné příběhy,tak trochu mne dojaly,protože mně nemá kdo kytičku dát,manžel před 5 lety zemřel a děti mám daleko.Tak jsem se vzpomínkami sama,ale přeji všem ženám radost ze života a hlavně zdraví.🌼🌹

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vítejte na mém blogu, paní Evo! Nedivím se, že v takové dny je vám to líto, ale život to někdy tak zařídí. Poslouchám Noční linku a vím, že podobných osudů žen je hodně. Moc děkuji za přání a vám také přeji hlavně dobré zdraví a s novým jarem optimismus do žil, aby to bylo zase veselejší. 👍

      Vymazat
  5. Hani, moc zajímavý příběh, je jich podobných asi hodně...
    MDŽ neslavím, nemám na něj moc hezké vzpomínky z dob minulých... Ač samozřejmě vím, jak a proč vznikl. Zaznamenávám, že ho slaví mladí (syn mně i dceři kytičku nosí), nejsou zatížení těmi socialistickými vzpomínkami.
    Měj hezkou sobotu, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, já také nějak výrazně ten den neslavím, ale už to, že se k němu hlásím a přijmu kytičku, mám radost. Neumím si představit, jak špatné ty socialistické vzpomínky byly, protože já jsem v tom období také pracovala a žila a necítím se tím nějak poškozena, že bych i ten mezinárodně chápaný den žen zavrhla. Nepodléhám veřejně šířeným názorům, ale beru, že každý to máme jinak.
      Měj úspěšný nový týden. ☺

      Vymazat
  6. Hanko,moc hezky napsáno a zajímavý příběh. K MDŽ dostat kytičku,čokoládu a podobné neodmítnu nikdy. Dokonce to loňské jsem prožila v lázních a dostala karafiát od fyzioterapeuta. Nejen já,ale i ostatní ženy,které měl v péči, je z Polska a je velmi šikovný - výsledky terapie - umí podpořit a zapřáhnout v rámci péče. Hanko přeji pohodové dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, Marti za pochvalu toho článku ale i za to, jak pěkně jsi to k svátku žen napsala. My dvě na to máme asi stejný názor a já osobně se někdy divím ženám, že se od toho svátku, který je mezinárodní, tedy není jen u nás, ale v mnoha zemích, i těch západních, proč se k němu nehlásí. A to, že moje mamka ze šachetních oslav MDŽ donesla tři karafiáty a utěrky nebo ubrus, který mám dosud, přece nejsou zavržení hodné socialistické vzpomínky. Jo a taky dostaly všechny oběd, tedy hlavní jídlo a kafe se zákuskem, asi přípitek. Možná se to tak dnes ve firmách dělá, ale neslyším o tom.
      Marti, přeji nový týden plný elánu a bezstarostných chvil. 👍

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Toulky českou minulostí: 202. schůzka: Praha, defenestrace pořadové číslo 1.

 „30. dne měsíce července Léta Páně 1419 purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecnéh...