Po Zlaté stezce se vozilo bílé zlato

Od pravěku vedly přes naše území důležité stezky, které spojovaly sever s jihem a východ se západem.  Podle hlavní obchodní suroviny byla nazvána a tak významnou spojnicí mezi severem a jihem byla tzv. Jantarová stezka. Ta vedla přes náš kraj.

Dnes se budeme věnovat Zlaté stezce a možná vás překvapí, že taková města jako Prachatice, Vimperk nebo Kašperské Hory byly ve středověku spojeny se solí. U nás se mluvilo o černém zlatě (uhlí), tam se soli říkalo bílé zlato. Sůl je prý jediný nerost, kterého se v české kotlině nedostávalo. Prachatice byly hlavním překladištěm soli u nás, odtud pak sůl "putovala" do dalších oblastí. V každé době se s něčím kšeftuje a tehdy to byla sůl. 👍 Společně zajdeme do prachatického muzea, kde je od r. 2010 expozice Zlaté stezky, protože tehdy se slavilo tisícileté výročí. 

 

Vložit tu jen 3-5 fotografií a vystaráno, nemá smysl takto téma představit. Texty prý stejně "nikdo" nečte (?), proto jsem některé informace vepsala do fotografií a koho tato problematika zajímá, může si přečíst text:

 

 

 

 

 

Součástí prohlídky je i film, ze kterého mám pár fotografií: 

 

 

Mapa tří tras z Pasova do Kašperských Hor, Vimperka a Prachatic: 

 

 

 

  

Sůl se přepravovala v těchto nádobách, zvaných prostice. Ve filmu je uvedeno, že do jedné prostice se vešlo až 150 kg soli. Jeden soumarský kůň nesl náklad o váze kolem tří centýřů (tj. cca přes 185 kg).

 

  

Kvůli této surovině se všechna ta dřina a nebezpečí číhající na cestách podstupovaly. Soumarské cesty vedly určenými místy, někde na soumary čekali i lapkové. 

 

  

Na soumarských trasách byly strážní hrady, které měly dodržovat bezpečnost soumarských karavan.

I když to byla solná stezka, nešlo jen o dovoz soli. Dováželo se i koření, např. hřebíček, badyán, muškátový oříšek, vanilka, vzácné látky nebo výrobky ze skla, jak je vidět na fotografiích. 

  

Expozice je připravena tak, že na nádvoří nejsou jen sochy soumarů a koní, ale s příchodem návštěvníka se zapnou i zvukové efekty, takže slyšíte klapot koní a občas nějaké výkřiky a povely soumarů. Při nahlédnutí do otevřeného okna soumarské hospody na trase nevidíte jen posilňující se soumary, ale uslyšíte i ten hospodský ruch, kdy si soumaři vyměňují své dojmy.

 

 

 

 

  Solné bečky, ploché nádoby na víno, pytle nebo balíky se zbožím bývaly upevňovány na zvláštní dřevěná nosítka nebo sedla. Bečky se solí (prostice) se zavěšovaly do rovnovážné polohy po obou stranách zvířete. Na cestu se nejčastěji vyráželo na podzim po sklizni obilí. Šumavské mokřady a bažiny byly přes zimu též zamrzlé, tj. schůdnější a bezpečnější. I tak bylo soumarské povolání tvrdým chlebíčkem, soumarům hrozilo nebezpečí ze strany loupežníků, divoké zvěře, ale zejména od nevyzpytatelného počasí, od mlh a komplikovaného terénu, který zhoršoval navigaci.

 

Na stezce se obchodovalo 700 let. Z poloviny 16. století se dochovala i čísla dokládající rušný provoz přes šumavský hřbet. Během týdne dorazilo do Prachatic 1 200 soumarských koní naložených solí. Obchod probíhal oboustranně: Tam proudila sůl, zpět obilí. Soumaři se nevraceli s prázdnou, nosili potraviny, především obilí, sádlo a pálenku. Zlatá stezka ztratila význam začátkem 18. století, kdy Habsburkové zakázali dovoz konkurenční bavorské soli do českých zemí. Po pádu železné opony opět ožila.