Neznámý kout Pošumaví: Z Blažejovic do Volar

... a když dodám, že přes Cudrovice, tak tipuji, že názvy vesnic s výjimkou Volar nic neříkají ani těm, kteří na Šumavu pravidelně jezdí. 😉 Přesto tam občas potkáte turisty, většinou jsou to lidé z okolí. Je to fajn, protože pustou krajinou bez lidí nadšená nejsem.  

Když poznáte ty lidi ze Šumavy, vidíte i ten kraj jinýma očima.  Naše putování jsme začali v Blažejovicích, dnes součást obce Zbytiny v okrese Prachatice. Obec leží poblíž řeky Blanice a první písemná zmínka potvrzuje, že ves tady byla už koncem 14. století. Blažejovice ležely na národnostním předělu mezi českým a německým obyvatelstvem a byly českou vesnicí na rozdíl od sousedních Křišťanovic nebo Cudrovic. Tento dům s ornamenty nelze přehlédnout a každý si všimne letopočtu MDCCCXXXIIII. Takových typů staveb je i v sousedních vesnicích více.

Tohle je Blanice, známá česká řeka. Vždy, když ji "zmerčíme", začneme zpívat: 

"Na břehu Blanice stojí Maletice,
vesnička má milená.
Cesta k Protivínu, netrvá hodinu,
stromkama je sázená."

 Blížíme se k Blanickému mlýnu. Dříve se podle majitele nazýval Pauleho mlýn. Spolu s mlýnem tam byla i pila, která prý funguje dodnes. Budovy jsou postaveny do "účka".

 

 

Při pohledu na Blanický mlýn se nabízí další písnička:

 

V Zálužanech na potoce stával mlýn,
dnes už je tam jenom halda rozvalin.
Když tam mlejnek stával, vesele klapával,
dnes tam roste jenom blín.
Bejvalo tam, bejvalo tam veselo,
že se mlečům ze mlejnice nechtělo.
Hezká panímáma, když tam mlela sama,
tam se mouky namlelo. 

Ano, podobně to asi bývalo na Blanickém mlýně. Dnes je na něj od cesty pohled žalostný. Asi jako v té písničce. Ani změna režimu to nezměnila, koukněte na to, v jakém stavu je Blanický mlýn. Ovšem Blanice se tam dostává do kaňonovitého údolí. Není moc široká, v tom místě odhaduji tak do tří metrů, ale rozvodnit se dokáže. Jsou v ní i perlorodky.

 

A jdeme do Cudrovic. Přesněji na místo, kde bývaly Cudrovice. Některé fotografie jsem popsala pro lepší orientaci. 

 

 

Tu vesnici provázela smůla a války jí byly osudné. Třicetiletá válka přinesla zkázu, tehdy pravděpodobně zahynuli všichni původní obyvatelé. Od 2. poloviny 17. století se zde usazovali převážně Němci. V roce 1850 založil děkan Jan Matiáš Paule v Cudrovicích kostel Korunování Panny Marie, který se později stal kostelem farním. Ve věži byly čtyři zvony, které byly zrekvírovány za války. Na místě kostela je nyní kříž a pamětní deska.

V roce 1930 zde žilo 411 obyvatel. V letech 1938 - 1945 byly Cudrovice v důsledku Mnichovské dohody připojeny k nacistickému Německu.

 

Zuderschlag na nedatovaném snímku, kdy ves byla osídlená, i s kostelem, který byl focen před r. 1950: 

O vesnici si můžete přečíst na místě a náhrobky ze hřbitova byly vyčištěny a jsou tam takto uspořádány. Je to pod hradem Hus.

V terénu jsem si uvědomila, kolik je v šumavské krajině různých výklenkových kapliček, křížů nebo zbytků starých hřbitovů. Ano, jsme v oblasti, kde mnohé vesnice zanikly po odsunu Němců po 2. světové válce, ale je zajímavé sledovat, že "někdo" se o ty kapličky stará a ony jsou v drsné šumavské přírodě vystaveny povětrnostním vlivům, proto mě zajímalo, v jakém stavu ty kapličky jsou.

Jsme v místě zvaném Kalvárie. Je tu čtrnáct zastavení a výklenkové kapličky jsou z dioritu. Zaujaly mě sochy na vrcholu schodiště, které představují Pannu Marii a sv. Jana Evangelistu. Nechala je zhotovit manželka bývalého starosty na počátku 19. stol. a protože byly z vápence, byly už tak poškozené, že musely být nahrazeny novými. Ty původní sochy jsou spíše torza, viděla jsem je ve volarském muzeu. 14. zastavení je skalka s Božím hrobem.

Naše cesta končí pod hřbitovem ve Volarech, kam se také půjdeme podívat. Nejdříve nahlédneme do volarského muzea, co tam mají ke křížové cestě, kterou jsme v přírodě navštívili: