První setkání s cuketou může být rozhodující

V dnešním článku se podělím o vlastní prožitek a věřte, že je pravdivý. Domnívám se, že na blog nepatří jen chvála míst nebo věcí, se kterými se setkáme. Článek nevznikl proto, že je "okurková sezóna", že by nebylo o čem psát. Právě naopak a k těm okurkám to bude mít dosti blízko. Proč nenapsat, že něco, co jsem ochutnala, nebylo báječné. Jenže sto lidí - sto chutí. To máte jako setkání s nějakým známým člověkem - hercem nebo politikem... Někdo ho vidí na obrazovce a pěje "ódy". Jiný, jen ho spatří, obrazně "skřípe zubama" a má dost. 

Tak nějak podobně to je i s cuketou. Očekávám opěvování této zeleniny, které se říká plodová. Roste velmi dobře a tak pěstitelky svoji bohatou úrodu využijí k přípravě nejrůznějších pokrmů a přidají pak cuketu i tam, kde by jinak být nemusela. Asi proto, aby se to spotřebovalo. To známé nerudovské "Kam s ním?" A tak se cuketa jí k obědu, k večeři, v teplé úpravě i postudenu, také jako moučník a je to "báječné". Jak pro koho... A mnozí mají nadúrodu a tak své výpěstky posílají "dál". No, kdo vám dneska dá něco zadarmo, že? 😉 A právě proto můj článek přichází v plné pěstitelské sezóně, protože psát tohle v prosinci je asi stejné, jako kdybych teď psala o stavění sněhuláka. 

Nevím, jak dlouhou tradici má u nás pěstování cuket, ani mě to celkem nezajímá. To není důležité. V posledních desetiletích jsem zaregistrovala nárůst této plodiny všude - v receptech, v tématech rozhovorů, na blozích a také v obchodech. Dříve jsem tam nějak ty cukety neviděla. Vraťme se v představě zhruba o čtvrtstoletí zpět, což je už pěkně dávno. 

V této době, kdy dnešní vysokoškolák ještě nebyl na světě, se odehrává náš příběh. Jednoho pozdního nedělního odpoledne u nás zazvonili dva zcela neznámí starší lidé. Ne, nebyla to dvojice, která by chtěla "hovořit o církvi". Ukázalo se, že to jsou známí našich sousedů, na které se nemohli dozvonit. Viděla jsem, že táhnou objemné zavazadlo a myslela jsem, že se vracejí z cest. To jsem netušila, co zavazadlo ukrývá. Ti starší manželé mě prosili, jestli bych těm našim sousedům nepředala - cukety! Vlastně oni tehdy říkali "cukiny", slovo vzniklo asi z italštiny - zucchina. Dříve se tady tak cuketám říkalo. Budete se divit, ale v té době jsem fakt cukety neznala. Doma jsme to nikdy nekonzumovali a to byla ještě maminka naživu. Tak dobře, proč bych neudělala dobrý skutek.  Oni však chtěli tašku zpět, a nebyly to dvě, ani tři, ani deset cuket, bylo jich "hooodně". Tak co rychle, popadla jsem velký plastový škopek a do něho se cukety tak tak vešly. Představte si tu vysokou tašku na kolečkách, ve které byly cukety úhledně naskládány, jedna vedle druhé, hezky nahoru, takže tam jich bylo... Plná taška cuket ... a zadarmo. 🙆

Později večer se naši sousedé vrátili ze zájezdu a já jsem jim cukety předala. I se škopkem. Vůbec jsem tehdy netušila, že to bude mít pokračování. Sousedka si cukety doma někam vyložila a zazvonila i se škopkem, ve kterém trůnily čtyři velké cukety. Ty teda byly, asi ty největší. Ať se máme. 🙊 Ona jistě věděla, proč je vybírá (chtěla se jich zbavit) a se "sladkým" úsměvem mi sdělila, že nám za ochotu dává tyto cukety. V té chvíli netušíte, že dostáváte "danajský dar"! Podotýkám, že naše domácnost do této chvíle byla cuketami nepolíbená a tak jsem jen utrousila, že ani nevím, co s tím budu dělat. No fakt ne. Dodnes mi v uších zní sousedčina slova, že cuketa je jako okurka, takže jak používám okurku, použiji i cuketu. O žádné jiné úpravě se nezmínila.

Doma jsem, zatím řeknu "milé cukety" uložila s tím, že zítra si z nich udělám "okurkový salát". Teď se asi chechtáte a bavíte se, jak mě to mohlo napadnout. Ovšem, když tato naše dlouholetá sousedka pravila, že použiji cuketu tak, jako používám okurku, nebyl důvod této zralé ženě a matce tří dětí,  zkušené hospodyni nevěřit. Od té doby jsem se pak několikrát přesvědčila, že neplatí rovnítko, že maminka dětí musí být zároveň i dobrou kuchařkou. 

Co jsme tehdy měli k obědu, si už fakt nepamatuji, jak říkám, je to dlouho, ale na ten "okurkový salát z cuket" nezapomenu ani po čtvrtstoletí. Stejně jako pravou okurku jsem upravila i cuketu, tu starou, přerostlou, což jsem vůbec netušila a s chutí poobědvala. No, s chutí, ne že by mi to nějak moc chutnalo, to zase ne, ale člověk si chce namluvit, že to je něco nového, co nezná a když druzí cukety baští ve velkém, i vy si na tu chuť zvyknete ... příště to bude lepší. Jenže, žádné příště už nebylo. Věřit mi nemusíte, ale ... ten oběd letěl ze žaludku ještě rychleji než později zbylé cukety do popelnice. Tady snad uznáte, že si nevymýšlím. A tento moment znamenal na dlouhá léta stop cuketám v naší domácnosti!!

Věřte, že roky jsem se na cukety nemohla ani podívat. A to jsou situace, kdy ze všech stran slyšíte a na blozích čtete, jak jsou cukety "báječné", jak se v některých rodinách po nich mohou "utlouct" a pouze vy je nesnášíte. Byly kolegyně, které mi v práci nabízely cuketu a divily se, že s díky odmítám. Také měly přecuketováno a chtěly se jich zbavit. Určitým zlomem byla kniha této oblíbené herečky: 

 

Tehdy jsem si říkala, že když má ta paní tolik receptů a píše, jak je to úžasná a plodivá zelenina, že na tom něco bude. Ale tehdy jsem cukety stále nejedla. Pro úplnost musím přidat, že ani můj partner cukety nejí a nepozřel by je. Na začátku našeho vztahu jsme jeli k jeho sestře na pár dní na jižní Moravu. Tam jsem se cuketově předvedla. 😎

Sedíme takhle na slovácké zahradě pod pergolou a "švagrová" donesla kafíčko a něco ke kafi upekla, vlastní výroba - celý podnos koláče z kakaového těsta, vše polité čokoládou. Na pohled úžasný, no to si dáme ... tak jsme si oba vzali. Já ochutnám první sousto a říkám  - to je nějaké divné. Přítel snědl půlku toho řezu a ptá se své milované sestřičky s důrazem v hlase: "Co to jeee?" ... Ona se tváří jak tajemný hrad v Karpatech, věděla, že on to nejí a chtěla ho přelstít, říká: "Jen jez, je to normální koláč, však jezte, berte si." Jenže on to hned poznal: "Přiznej se, co v tom máš, to není normální koláč!!" Atmosféra houstla a původní radost z koláče věstila spíše bouřku. Po chvilce z milé švagrové vylezlo, že je to koláč s cuketou. A nešetřila touto surovinou.

Na rovinu řeknu, že ten kousek byl náš první a zároveň poslední a celý tác jsme jim rádi nechali. 😍 Nechápu, proč neupekla pro návštěvu normální koláč, prostě do všeho cpát cuketu se nemusí vždy vyplatit. No co, urodilo se jim cuket hodně, tohle je ten důvod.

Proto bych chtěla napsat v zájmu všech, hlavně zahrádkářů, kteří mají přebytky cuket, aby zvážili, jaké cukety někomu nabídnou. Prostě to, že se budu chtít starých přerostlých cuket zbavit, může mít pro někoho nevratné následky, a vy mu cukety zprotivíte na celý život. To se povedlo těm neznámým zahrádkářům ze začátku mého příběhu, kteří určitě měli nadúrodu a tak své přerostlé cukety zdarma poslali dál. Oni jistě věděli, že sami by to nekonzumovali. Jejich plná taška cuket to potvrzuje. Dobré jsou jen mladé cukety, jenže kdo vám tohle na rovinu řekne, že? Tady děkuji p. Martě Fukčárince, která v receptech z cuket vždy píše, že se použije mladá cuketka. Její nedávný článek mi připomněl, že i já mohu napsat svůj "cuketový příběh".

Jak to šlo dál? Po letech jsem se snažila svoji nechuť k cuketám zlomit a tak pro sebe v létě udělám toto jídlo , stejně to jím sama, protože moje polovička cukety stále odmítá. Co odmítá, on je nechce ani vidět a já nevěřím, že se to změní. 

Ovšem pozor, hořká cuketa obsahuje kukurbitaciny, které mohou způsobit akutní otravu! Čtěte ZDE a jsou tam i užitečné rady. Víte, že některé cukety jsou jedovaté? Každý rok skončí kvůli otravě pár lidí v nemocnici a občas někdo dokonce zemře? Kdoví, jaké ty cukety z mého prvního setkání byly, když mi pak bylo špatně. 🙀

Pokud jste dočetli až sem, zasloužíte metál... vlastně ne, mladou chutnou cuketu, protože dlouhé texty dnes už píše málokdo.

Přeji pohodový závěr měsíce července! 🍹🍨 

Pamatujte, že co červenec neuvaří, srpen už nedopeče.