Dnešní článek připomene Dušičky. Hlavně jde o připomenutí tradic tohoto svátku a také proč se používají různá pojmenování - to najdete v prvním odstavci.
Svátek nazývaný jako Dušičky, označuje dva církevní svátky. Je to jednak svátek Všech svatých a pak svátek označený v katolické církvi jako Památka všech věrných zemřelých. Protestantské církve označují tento den jenom jako Památku zesnulých a tento název vstoupil i do občanského kalendáře.
Památku věrných zemřelých ustanovil poprvé v roce 998 opat benediktinského kláštera v Cluny ve Francii - Odilo. Navázal tak na původně pohanské tradice.
V Čechách si lidé předávali z generace na generaci hodně lidových pověr. K nejrozšířenějším patřilo
zapalování svící v oknech, aby dušička našla v temnotě noci správnou
cestu domů. Musel to být zajímavý pohled na takto osvětlenou vesnici, kdy snad v každém okně plála svíce, protože lidé se dožívali kratšího věku, i dětská úmrtnost byla velká. Bylo tedy na koho vzpomínat. A tak rozžaté svíce v době dřevěných chalup a když na střeše měli došky nebo dřevěný šindel, raději nedomyslet... Dělali to proto, že lidé věřili, že v tento čas duše vystupují z očistce, aby si
odpočinuly od útrap, které zde zažívají. Na Vizovicku věřili, že kdo se po smrti ukáže
v bílém, je vysvobozený. Kdo se ukáže v černém, ten ještě trpí. Do očistce přijde
každý v černém, ale jak trpí, tak mu té černoty ubývá. Kdo chodí po
smrti, chodí proto, aby ho někdo vysvobodil, aby mu z očistce
pomohl. S tím byly spojeny nejrůznější postupy, jak duším ulevit od
strádání. Dokázali se uskrovnit, když sypali mouku do ohně, lampy se plnily máslem, aby si duše mohly hojit své rány. Lidé nosili na hřbitov mléko a tam se hroby kropily mlékem k ochlazení duší. V době Dušiček také ze svých domácností odstraňovali ostré předměty, aby se o ně duše
neporanily. Faktem je, že žádné tyto pověry se u nás v rodině
nepraktikovaly, prostě tohle u nás nemělo místo a to si pamatuji obojí prarodiče. Nikdy o podobných
věcech ze svého dětství nemluvili. Nepoužívali výraz Dušičky, u nás se
chodilo na "Vše svaté".
Na den Svátku Všech svatých se peklo pečivo - housky ve tvaru hnátů, proložených křížem, kterým se říkalo "kosti svatých". Na druhý den se peklo pečivo, kterému se říkalo "dušičky". Bylo to čtyřhranné pečivo, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem a tím bývali obdarováni žebráci a chudí lidé, postávající u kostela či hřbitova. Zejména obdarování žebráků mělo zvláštní význam. Žebráci byli totiž považováni za jakési Boží posly, kteří se modlili za spásu duší.
Moje
vzpomínky na návštěvu hřbitova "na Slezské", dnes je to ostravský
ústřední hřbitov, jsou spojeny s návštěvou tety, ale jako babiččina
sestra to byla moje prateta. Žena ušlechtilé povahy, pro druhé by se
rozdala, dodnes se o hrob, kde odpočívá s manželem a pradědečkem,
starám. Ona nepekla žádné kosti svatých, měla upečenou bábovku nebo
štrúdl a k tomu byl čaj s rumem. Nemyslete, že dělala extra
recepty nebo pizzu, tehdy jsme to ani neznali a po
pravdě, ani dneska to nemusím mít. Tátovi teta udělala chleby s
domácíma škvarkama a přišlo to k duhu, protože bývalo chladné a větrné
počasí, někdy už poletovaly vločky sněhu. Vzácnější bylo, že jsme se tam
sešli a z těch setkání byla naše tradice. Teta bydlela na Zvěřině, až později jsem pochopila, že je to
název podle majitele dolu v Ostravě Josefa Zwierzyny, byl to uhlobaron
tady konkrétně na Slezské Ostravě a ty pozemky mu všechny patřily. Ta kolonie stála zhruba v těch
místech, jak je dnes hřbitovní správa a květinová síň pod krematoriem.
Musím vzpomenout, že za mého dětství byla dušičková návštěva hřbitova společenskou událostí. Lidé si oblékli to nejlepší oblečení, co měli a tím dávali najevo úctu k zesnulým. Táta vždy v bílé košili s kravatou a podle počasí buď baloňák nebo kabát. Maminka v nejlepším kabátě, baretu a v kozačkách nebo lodičkách na podpatku, podle počasí. A těch známých, co jsme tam potkali..., to bylo zastavení a potřásání rukou. A vzpomínalo se na ty zemřelé a připomínaly se různé historky. Vždy se mezi řečí připomnělo, jak dlouho tu už ten dotyčný není. Věřím, že někde - na vesnických nebo menších hřbitovech takové setkávání na hřbitově ještě existuje. Tady u nás už ne, ta stará generace už odpočívá na hřbitově a mám pocit, že v současnosti o to lidé ani nestojí. Ráda bych se mýlila. Dnes každý chodí, jak se mu to hodí, možná i proto, aby se "vyhnul setkání".
Když výše zmíněná teta odešla na věčnost, chodívali jsme na Dušičky k mladší tetě a strýci, byl to mámin bratranec. Od slezskoostravského kostela se šlo dolů po Klášterní směrem k Slezskoostravskému hradu. Tam, v domě nad lékárnou, bydleli v pěkném bytě. Ani tam nečekalo žádné dušičkové pečivo, teta vždy připravila nějakou svačinu a buchtu, tradiční čaj s rumem v dušičkovém počasí potěšil. Byly to vzácné chvíle, člověk si tehdy neuvědomil, že nic netrvá věčně. Dnes už tam není ke komu chodit, dům, jako řada dalších, je zbourán a jak se píše na hrobech - "zůstaly jen vzpomínky". Pochybuji, že z těch obyvatel celé řady domů v ulici, která je prázdná, je někdo naživu. Takže my teď po návštěvě hřbitova jedeme domů a vzpomínáme na tu dřívější atmosféru, která měla své kouzlo. Když jsme se tehdy vraceli z návštěvy domů, byla už tma a z autobusu každého zaujal pohled na slezskoostravský hřbitov, který už tehdy byl velký a zářil množstvím svíček do tmavého večera. To je už také minulostí.
My jsme využili krásného počasí 29. 10., což je zároveň výročí úmrtí mého tatínka a s partnerem jsme objeli tři hřbitovy, které jsou dost vzdálené od sebe.
