Jak ženy chtěly změnit mužský svět

Mnohé věci dnes bereme jako samozřejmost, pro někoho ztráta času se tím zabývat. Dnes půjde o ženy. Možná i vy samotné, vaše dcery nebo vnučky měly možnost např. studovat a poté zastávat místa, která ještě před sto lety byly doménou mužů. Dříve to nebylo běžné. Ve volbách bylo do parlamentu zvoleno 67 žen a některé kroužkováním přeskočily kandidáty - muže. Ženy se dostaly do oborů, které dříve ze staletého zvyku i zákonů byly určeny jen mužům. 

Už Marie Terezie měla problém nastoupit po svém otci na trůn, protože byla žena. I přes Pragmatickou sankci, aby vláda pokračovala i v ženské linii, brzy po dosednutí na trůn se proti ní vytvořila koalice států a nastaly prusko-rakouské války. A Marie Terezie osm let válčila a při tom všem porodila sedm dětí! 

 

 

Marie Curie-Skłodowská polské národnosti byla dvakrát vyznamenána Nobelovou cenou - za fyziku a za chemii.

Zabývala se teorií radioaktivity a objevila dva nové chemické prvky radium a polonium. Přitom měla rodinu a dvě dcery.

Ve starším tisku můžeme číst, jak ženy trápilo, že se s nimi ve veřejném životě nepočítá a jejich role je podřízená. Připomene to článek z r. 1913. Je třeba nejdříve osvětlit "volební kurie".   

 

Únorová ústava r. 1861 měla být pokroková a zavedla kuriový volební systém. Byly zavedeny velkostatkářské, městské a venkovské volební kurie - je jasné, kdo mohl volit. Tento volitelský systém zvýhodňoval bohaté vrstvy a také německy mluvící oblasti. 

V roce 1873 byla schválena reforma, která přinesla přechod k přímým volbám do říšské rady a přidala čtvrtou kurii: obchodní a živnostenskou. V roce 1882 byl rozšířen počet oprávněných voličů a přibyla kurie všeobecná, která zahrnovala všechny muže starší 24 let, kteří jinam nezapadali. Pod pojmem všeobecné volební právo jde o volební právo jen pro muže. Ženy jej získaly až za první republiky (s výjimkou velkostatkářek). 

Jinými slovy: volební právo bylo stále nerovné. Hlas boháče měl výrazně větší váhu než hlas chudého. Kurie je tedy skupina voličů (např. velkostatkáři) a její zvolení zástupci pak v zákonodárném sboru tvoří také oddělenou skupinu. Z následujícího článku je zřejmé, že mužům se vůbec nechtělo uzákonit ženám práva a z níže uvedených případů je znát, že jim doslova "házeli klacky pod nohy".

  

Před více než sto lety muži dávají nabídky k sňatku, ale neopomenou požadavek, aby žena přinesla větší věno. Děvčata z chudých a početných rodin musela mít špatný pocit, že nic nedostanou a pak se jim to často předhazovalo. 

 

 

Nechci zapomenout na Americký klub dam. Byl to spolek českých žen z iniciativy Vojty Náprstka, který se po návratu z Ameriky rozhodl podělit o své zážitky a dojmy z tamního života. V domě U Halánků v Praze organizoval přednášky pro ženy, kam přicházely především manželky a dcery českých vlasteneckých spisovatelů, novinářů a politiků... I v našem tisku se pravidelně objevovaly články, aby naše ženy viděly, jak žijí americké ženy např. v Minnesotě:

  

V průběhu 19. století začaly ženy pracovat i v oborech, do té doby pro ně nepřístupných. Během tohoto století se ženám otevřela možnost studovat i na vysokých školách, ale ne na všech fakultách. 

Elizabeth Garrett Andersonová (1836–1917) se stala první lékařkou v Británii, přečtěte si, jak nesnadná byla její cesta k lékařskému titulu. Na univerzitu sice nebyla přijata, ale dostalo se jí vzdělání pod záštitou Society of Apothecaries (Společnost lékárníků), kde získala titul lékárnice. Naučila se i francouzsky, aby pak mohla nastoupit na lékařskou fakultu ve Francii, kde ženy měly již toto studium zpřístupněny. V r. 1870 získala lékařský titul, ale vykonávat lékařskou praxi mohla pouze ve Francii. Změnilo se to až v roce 1873, kdy jí byla udělena licence v Británii. 

 

E. G. Anderson - první lékařka v Británii.

Její úspěch byl téměř ojedinělý, E. G. Andersonová získala licenci pod záštitou již zmíněné Společnosti jen proto, že tehdy ještě neexistoval zákon, který by ženám zakazoval připravovat a podávat léky. Brzy byl zákon v neprospěch žen upraven tak, aby další zájemkyně studovat medicínu nemohly. Přesto to pro některé ženy byla inspirace. Sama E. G. Andersonová se roku 1874 podílela na otevření London School of Medicine for Women (Londýnská lékařská škola pro ženy), první školy, která byla zaměřena na studium žen - lékařek.

Na konci 80. let 19. století získala právnický titul první žena - Eliza Ormeová (1848-1937) na University College London. Přestože školu úspěšně dokončila, nesměla povolání právničky vykonávat. Ženy totiž nesměly vstoupit do Law Society (Právnická společnost). Ke změně došlo až v r. 1919 vydáním Sex Disqualification (Removal) Act (Zákon o vyloučení pohlaví). Tento zákon umožňoval ženám zastávat jakékoliv veřejné, občanské i soudní funkce.

 

 

Eliza Orme byla první ženou, která získala právnický titul v Anglii na University College London.

 

Mnoho vzdělaných žen sympatizovalo s hnutím za volební právo žen a jejich celkové zrovnoprávnění s muži. Tyto ženy využívaly svých odborných znalostí ve prospěch hnutí. Jako příklad uvedu Christabel Pankhurstovou (1880-1958), která v r. 1906 získala právnický titul na University of Manchester. Své vědomosti a schopnosti získané studiem využívala ve svých projevech, ve kterých upozorňovala na nerovnoprávné a podřadné postavení žen.

 

  

Ve Francii vláda striktně poukazovala na Rousseauovo dílo Emile, kde má žena pouze roli matky a manželky, která má poslouchat manžela, sedět doma a starat se rodinu.

Z důvodu délky článku bude pokračování.

zdroj: A. Kramerová, Radikální sufražetky a jejich vliv na zisk volebního práva žen ve Spojeném království Velké Británie a Irska, Opava 2023

Co prozradí hřbitovy a příkladné gesto spisovatelky

Dušičky a Památka zesnulých jsou příležitostí přinést na hřbitov květiny nebo svíčky a zavzpomínat na příbuzné a známé. Nebo také neznámé. Kdo vyrostl v hornickém kraji, je zvyklý zajít k hornických hrobům, kde spočívají ti, kterým se práce pod zemí stala osudnou. Mluvím z vlastní zkušenosti. Nešťastný souběh událostí ve sloji na Dole Trojice v Ostravě ukončil život i mého pradědečka, který měl tehdy 41 let. Jeho tři dcery (babička měla 13 let) se tímto dnem staly úplnými sirotky, jejich maminka zemřela dříve. Ztratila se životní opora a ony si po celý život pak následky tragické události nesly s sebou. Takových rodin u nás byly stovky. 

Dnes na fotografiích ukážu hromadné hornické hroby v Karviné na starém hřbitově, je to pokračování článku ZDE. Při hornických neštěstích nastaly situace, kdy nebylo možné všechna těla obětí vyzvednout, oběti pak odpočívají navěky v podzemí na uhlí, které kopali.

Hřbitovy nejsou jen místa posledního odpočinku, ale i kronikou naší historie. Všichni známe píseň "V mládí jsem se učil hrobařem", mnozí si ji rozjařeně zazpívají u piva, přitom neuvažují, v čem spočívá řemeslo hrobníka. Jedno z nejstarších řemesel, bez něhož se lidé, bohužel, neobejdou. Po takových důlních neštěstích se hrobníci měli co otáčet. A svatá Barborka nestíhala... Hřbitovy začaly vznikat v blízkosti kostelů, na posvěcené půdě. K návštěvníkům hřbitova i hroby mohou "promlouvat", stačí být vnímavý a všímavý k údajům na náhrobcích.

 

Nejdříve jsme došli k památníku a hrobu obětí důlní katastrofy v roce 1924 na hřbitově v Karviné-Dolech, naproti kostelu sv. Petra z Alkantary. 

 

Dne 11. dubna 1924 vypukl na dole Gabriela ve sloji požár, který byl zlikvidován uzavřením zasažené oblasti. Následujícího dne ovšem došlo k výbuchu, ten usmrtil 15 horníků, kteří pracovali na zesílení hrází proti požáru. Dne 13. dubna došlo k dalšímu výbuchu, který dosáhl až na povrch a musely být uzavřeny všechny jámy. K opravám došlo až 17. července 1924, přičemž množství těžby před havárií bylo dosaženo až v roce 1927. V roce 1947 byl důl přejmenován na důl UNRRA a na památku důlní katastrofy byl postaven památník na fotografiích. Těžní věže Dolu Gabriela na fotografii od hřbitova:

 

 

Dnešní stav dolu Gabriela. 

 Před památníkem na hřbitově je umístěno 12 pamětních desek z umělého kamene se jmény obětí. 

 

Pokračovali jsme k hrobu, kde jsou čtyři stejné nepopsané náhrobky. Jen na rámu je nápis.

 

Oběti důlního neštěstí na Dole Hohenegger ze dne 14. 11. 1917: 

Franz Kiedroň + 16 let

 Heinrich Pulcer + 31 let

Leopold Sikora + 33 let

Anton Swaczyna + 35 let

 

Důl Hohenegger byl pojmenován po Ludwigu Hoheneggerovi, řediteli Těšínské komory. Zřídil školu pro nadané horníky, které vyučoval geologii, mineralogii a hutnické technologii. A když jsou Dušičky, tak malá perlička: Taková osobnost, L. H. zemřel v Těšíně 1916 a vůbec se nepodařilo najít jeho hrob. Důl Hohenegger na kresbě z r. 1929:

 

 ______________________________

Přicházíme k památníku, který je z konce 19. století a svou bělostí budí pozornost. Pokud budete číst dál, poznáte, kdo se o jeho opravu zasloužil.

 

Největší důlní neštěstí v dolech hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha se stalo dne 14. června 1894 a dosud je největším neštěstím důlním neštěstím v Ostravsko-karvinském revíru. Pro lepší pochopení těm, kteří o hornictví nemají představu uvedu, že sousední doly bývaly propojeny, tak si představte takové malé podzemní "městečko".  

V osudný čtvrtek 14. června 1894 sfáralo na odpolední směnu do podzemí 1096 horníků. O půl desáté večer se na dole Františka ozval mohutný výbuch. Na 4. patře v 19. sloji došlo k silnému výbuchu, při kterém kouř a prach vyrazily až na povrch dolu. Okamžitě po výbuchu byli píšťalami svoláváni lidé k záchranným pracím. Na Františce je řídil závodní vrchní inženýr západního revíru Jan Kohout, na dole Hlubina Celestyn Racek a na dole Jan-Karel horní rada Grey. První záchranářské týmy určily, že k výbuchu došlo ve sloji č. 19. Důl Františka, dobový snímek:

 

K druhému výbuchu, který vymrštil prach a kouř jámami Františka a Jan Karel, došlo okolo 22:00. Usmrtil 60 záchranářů, kteří se do dolu vydali. Další záchranáři, kteří sfárali do dolu po 22:00, stihli vyfárat před třetím výbuchem, který nastal druhého dne v 7:00. Další exploze přišly v 8:11 a 9:15. Po těchto explozích se začaly jámy přikrývat slínem a pískem a byly vypnuty ventilátory.

Na dole Františka zahynulo 181 osob a 49 osob zahynulo na sousedním dole Jan-Karel. Celkově zahynulo 235 osob. Mnoho dalších horníků bylo při výbuchu zraněno, popáleno a přiotráveno. Při následných záchranných pracích se nepodařilo nalézt těla 58 lidí, kteří zůstali pohřbeni v dole.  Po zemřelých zůstalo 194 sirotků a 130 vdov.

 

Zhruba 80% horníků nezemřelo na přímé následky výbuchu důlního plynu, ale na otravu kysličníkem uhelnatým. A to vedlo ihned po tragédii vedení Larisch-Mönnichovských dolů k tomu, aby začali vyvíjet ochranné pomůcky. Tehdy havíři a záchranáři neměli k dispozici nic jiného než roušky namočené v octě, které si vázali přes nos a přes ústa. Neměli šanci uniknout. Hned po tragédii došlo k vývoji záchranných přístrojů, jež jsou v podstatě průkopníky dnešních moderních záchranných přístrojů, které má každý havíř na rameni a které mu umožní 1-3 hodiny strávit v prostředí, kde chybí kyslík.

 

  

  

Pomník, který v roce 1894 dal postavit hrabě Larisch-Mönnich, chátral a byl v dezolátním stavu. Blížilo se 130. výročí od tragédie a spisovatelka paní Karin Lednická, která o tomto důlním neštěstí píše v románu "Šikmý kostel", udělala příkladné gesto a nechala pomník na vlastní náklady obnovit do původní podoby! Veškeré finanční náklady spojené s renovací pomníku uhradila paní Lednická a za to bych jí touto cestou chtěla moc poděkovat. 👏

 

Na fotografii (zdroj idnes) p. Karin Lednická klade kytici k památníku při 130. výročí od tragédie.

Ve výdušné jámě Henrietta byl vyvržen důlní vozík s uhlím až do výšky dvaceti metrů. Důl dnes připomínají pouze větrací komínky pro odběr vzorků plynu. Mezi oběťmi byl i záchranář Celestyn Racek z Wieliczky. Zde je jeho hrob na hřbitově, ale čtěte, co se přihodilo.

 

Původně byla na podstavci socha ženy se zhaslou pochodní, socha byla vandaly odcizena r. 2005! Po deseti letech nechal spolek Zaolší pomník obnovit tak, že do černé desky byla podoba původní sochy vygravírována. Je to popsáno na této desce:

 

 

 

Je hanebnost ukrást výzdobu z pomníku na hornickém hrobě nebo tyto pomníky poškodit. Setkala jsem se s vandalstvím i na ústředním hřbitově v Ostravě, kde z mnoha hrobů (i z našeho) byly odtrženy kovové kříže nebo plastiky. Někdy se pachatel našel, ale jak tomu zabránit, toť otázka...

 

zdroj: Wikipedie, idnes 

Toulky českou minulostí: 251. schůzka: Jiříkova cesta k moci

Náhlé skonání náčelníka Hynce Ptáčka z Pirkštejna bylo by způsobilo větší žel v národě, kdyby ztráta jím povstalá byla hned nedala se nahraditi vůdcem ještě ráznějším a šťastnějším, který uměl netoliko pokračovati na draze počaté, nýbrž i připoutati prospěch k pokroku svému. Byl to pan Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, jeden z nejpamátnějších mužů věku a národa svého.

„Přední jeho jednotníci sjeli se v Kutné Hoře v měsíci září roku 1444. a přikazovali se mu bez rozpaků, co nejstaršímu svému, ačkoli věkem byl mezi nimi zdá se nejmladším. Počítal teprve čtyřmecítma let (pan Palacký tímto starobylým tvarem číslovky říká, že Jiříkovi bylo kolem čtyřiadvaceti), a již byl proslul v bitvách u Lipan i u Tábora a stal se hejtmanem kraje boleslavského, ke kterémuž Poděbrady tehdá náležely. Důkaz to, že od mládí vynikal duchem a chováním svým a tak získal sobě vážnost a důvěru mezi krajany a spoluvěrci. Roku 1441. spojil se manželsky s ušlechtilou Kunhutou, dcerou pana Smila Holického ze Šternberka, vynikajícího mezi sirotky věrností a stálostí. Obé to prospělo zdá se nemálo, že i táboři přidružili se nyní k jednotě páně Jiříkově, kteráž od té doby slula poděbradskou.“

V okamžiku smrti pana Ptáčka z Pirkštejna byla už autorita mladého a schopného Jiříka Poděbradského natolik mocná, že skoro automaticky a samozřejmě převzal roli svého mrtvého učitele. Nikdo jiný k dispozici nebyl. Anebo byl, jenomže vedle Jiříka neměl šanci obstát. Hned v září 1444 byl zvolen vrchním hejtmanem východočeského spolku. Tomu svazku pěti krajů se začala říkat poděbradská jednota. S jeho vzrůstající mocí musel počítat nejenom Tábor, ale i Oldřich z Rožmberka. Jiřímu nevadilo, že je katolík, nebylo to pro něj rozhodující vodítko, ale běda! Běda každému, kdo by se pokoušel zvrátit závaznost kompaktát. Podle okolností nadržoval Jiří nejprve krumlovskému magnátovi proti Táboru. A pak zase klidně naopak. Uzavíral dočasné nebo trvalé spojenectví s katolíky, například pány z Lobkovic, ze Šternberka, z Michalovic.

Sňatková politika Jiřího z Poděbrad

Některé vymanil z rožmberského vlivu, neváhal podat ruku ani Jakoubkovi z Vřesovic a jiným zastáncům strany nejvyššího purkrabího Menharta u Hradce. Zkrátka politik velkého formátu. Dokázal to i svou sňatkovou politikou. Svatba s Kunhutou ze Šternberka mu přinesla oporu hned tří významných pánů tohoto starobylého rodu.

Kunhuta ze Šternberka (1425 – 1449) byla první manželkou Jiřího z Poděbrad, pozdějšího českého krále. V Poděbradech založila špitál, který byl z její nadace vydržován. Kromě toho založila v Poděbradech nadaci na vychovávání mládeže, na stavbu školy, na vychování vězňů a na právního posla.

Když se vdávala, mohlo jí být tak osmnáct, ženichovi asi dvacet. Svou povahou byla Kunhuta spíš taková... no, domácí puťka, dobrá a mírná hospodyně a pečovatelka o čile se rozrůstající rodinu. „Byla všech chudých máti a milovala vše dobré,“ říká o ní nápis na jejím poděbradském hrobě. Jiřík byl tělnatý, ale temperamentu měl na rozdávání. Když Kunhuta po devíti letech manželství s Jiříkem zemřela, bylo na světě 7 dětí, z toho dvojčata, která asi způsobily matčinu náhlou smrt. Rok po pohřbu se třicetiletý vdovec Jiří ženil znovu.

„Sněm valný, který byl uložen do Prahy ke dni svatého Martina roku 1446. a až do trval poloviny měsíce prosince, stal se památným nad jiné sněmy věku tohoto. Byli na něm netoliko stavové čeští u velikém počtu, ale také vyslanci z Moravy, z knížectví slezských, z Lužice a z Meziměstí a české stavy spatřujeme na něm poprvé zřetelně rozdělené ve tři kurie neboli komory, stavu totiž panského, zemanského a městského. Obě strany vlastenčily v řečech svých o závod, vychvalujíce nejen každá svou píli k obecnému dobrého, ale také náchylnost pokoji, svornosti a jednotě.“

Nové správcovské volby

Jako bychom četl dnešní noviny. Až malé rozdíly ve stylistice tentýž obsah. A zhusta tentýž výsledek. Podstatné je, že za všech těch hádanic a tahanic a přenic vynesla poděbradská strana trumf. Přišla mimo jiné s návrhem na volbu prozatímního zemského správce. Ale ještě tu byla strana rožmberská. Ta se vytasila se slavnostním poselstvem k papežskému stolci. Oldřich se jím pokoušel podepřít svoje vlastní pozice: Jakože račte si všimnout, tím nevhodnějším kandidátem bych byl přece já. Oba soupeři se museli smířit s polovičním úspěchem. O potřebě zemského správce bylo sice dosaženo rámcové dohody, ale volba byla odsunuta až na pozdější dobu. Zmařil ji Oldřich s nepřímou podporou královských měst, která se zdráhala uznat pravomoci nového úřadu za zády svých obcí. A cože to české pány tak zčistajasna napadlo, že potřebují svého správce? Tedy: zčistajasna to nebylo.

„Zdá se, že příklad stavů uherských, kteří tohoto léta dne 5. června volili sobě Jánose Hunyadyho za gubernátora s mocí královskou, posloužil Čechům za pobídku, aby pokusili se o skutek podobný. Stav panský dal první hlas svůj, aby v Čechách také byl správcem jeden na králově místě, kterému by celá země slíbila poslušenství a on všecky úřady zemské, dvorské i obecné osazoval a spravoval, práva komory královské a berně vybíral, sněmy pokládal a vše, co na krále sluší, působil, však tak, aby přitom zavázán byl nic nečiniti bez vědomí a svolení rady, která jemu z pánů, zemanů i měst měla býti přidána; moci pak sobě svěřené aby nepožíval nežli do dvou let.“

Ještě než se dostaneme k těm správcovským volbám. Nějak se nám do vyprávění připletli Uhři. Oni se sem nepřipletli. Oni sem patří. Jeden z nich si léta nechával říkat kromě titulu „král Uher“ i „český král“. Po dobu jedenadvaceti let. Byl to Hunyády, ale Matyáš. Což byl uherského „gubernátora" Jánose Hunyádyho syn. Hynyádové byli sice aristokratický rod, ale to až díky Jánosovi. Ten sice neuměl vůbec číst ani psát, měl však jiné přednosti. Válečné. Uměl to dobře s mečem nebo šavlí, ale nejenom to. Nepostrádal jisté schopnosti vojevůdce, a ty mu v době postupujícího tureckého nebezpečí zajistily vzestup. Byl povýšen mezi uherské magnáty, to znamená mezi elitu uherského království. Přesto jeho druhorozený syn Matyáš se narodil v roce 1440 ještě v městské domě v Kluži, což byla pro ambiciózního muže závažná překážka.

„Nízký rodový původ ve století, kdy se tak vysoko vyzdvihovala urozenost, byl tíživým handicapem Jánose Hunyadyho a i jeho obou synů,“ napsal historik Josef Macek. Ale na Jiříkova zetě ještě dojde řada (Matyáš Hunyady zvaný Korvín si totiž vezme – samozřejmě až trošku doroste – jeho dceru za ženu), my se musíme teprve dostat k událostem, po kterých se stal Jiří prvním mužem ve státě.

Jiříkova cesta na trůn

„Jeho Milost srozuměla, že chcete jeti do Vídně s takovým úmyslem a žádostí, aby Jeho Milost vám krále Ladislava strýce svého do vaší země vydati ráčil za krále a pána. Pokud by takový úmysl Váš byl a Vy byste s takovou žádostí k Jeho Milosti jeti mínili, praví Jeho Milost, že by tehdy náklady i ta práce Vaše nadarmo byla. Neb králová Alžběta, slavné paměti máti krále Ladislavova, jdoucí na onen svět, poručila jest i svěřila krále Ladislava, syna svého, Jeho Milosti jakožto strýci a poručníku, tak aby jeho nevydával nižádnému do jeho let rozumných. Víte také, že král Ladislav má více zemí a Uhři též jeho žádají. Jim Jeho Milost odpověděla tak jako Vám. Až když král Ladislav doroste a svých let rozumných dojde, kam se pak bude chtíti obrátiti, to bude moci učiniti.“

Takovou odpověď římského krále zprostředkovali doma čeští poslové, kteří se vrátili z Vídně, do níž jeli s otázkou, jestli jim Fridrich toho jejich českého krále dá nebo ne. Nedá, a nedá! A nedal. Leda až doroste rozumných let. Což bude tehdy, až král Fridrich uzná za vhodné. Což může být za hodně dlouho. To Čechům došlo taky. „Netřeba tuším vykládati,“ svěřuje se František Palacký, „s kolikerým hněvem, křikem, smíchem a hrozbami nenadálá odpověď tato přijata byla. Po tak dlouhém namáhání, po tolikerých obětech a zmařených nadějích, jsouce konečně u cíle žádostí svých, poznali stavové najednou, že jsou od něj vzdálenější nežli kdy jindy. Nejen obnovené tím nehody vlasti, ale i potupa a posměch, které sobě brali z toho, že se s nimi tak hráti mohlo, dojímaly jich živě a budily vášně pomsty.“

My bychom se nejspíš taky dojali, kdyby nám nechtěli z Vídně dát našeho krále. Jiří z Poděbrad se vyslovil pro Ladislava už na nymburském sjezdu své strany – to bylo v říjnu 1444. Prohlásil tam, že se zasadí o zabezpečení zemské správy bez ohledu na krále, že uklidní spory a zároveň že dá české koruně lesk míru. Současně však vyhlásil: „Nemám námitek proti tomu dítěti.“ V Nymburce se dohodlo, že Ladislav musí vydán do Čech ihned. Vůdce katolíků, „jihočeský král“ Oldřich z Rožmberka, s tím naoko souhlasil, na druhé straně varoval římského krále Fridricha, aby to královské děcko do rukou českých buřičů nevydával. „Jen proto Čechové o mladého pána stojí,“ mlel pak svou pořád dokola Fridrich, „aby nad jeho mladostí svou vůli měli a s ním si činili, což by chtěli.“

Fridrich III. Habsburský byl rakouský vévoda, římský král (jako Fridrich IV.) a od roku 1452 císař Svaté říše římské (jako Fridrich III.).

Pouliční nepokoje

Mezitím se do Prahy vypravil italský kardinál španělského původu Jan Carvajal. Vyslal ho papež Evžen IV., aby se nějak s těmi husitskými Čechy dohodl. „Ale nemohlo být nešťastnější volby nad volbu tohoto muže,“ tvrdí historik doktor Jaroslav Kosina. „Carvajal horlil pro nejužší sjednocení všeho křesťanstva pod papežovým poslušenstvím. Jemu se zdálo i to být přílišné, co povolovala kompaktáta, smluvená v Jihlavě. Zatímco strana poděbradská domáhala se rozšíření svých náboženských svobod, Carvajal přicházel omezit i to málo, co jí podle kompaktát ještě zbývalo.“

Carvajal si v Praze počínal suverénně. To je slabé slovo. On si počínal zpupně, ba přímo arogantně. Svým pohrdáním kompaktáty se netajil, a zvlášť posměšná slova měl o přijímání podobojí. A jelikož se v Praze nic neutají, byly toho za chvilku plné ulice. Mezi lidem nastalo vření, které se projevovalo manifestacemi a pouličními nepokoji. Zatímco 1. května Carvajal do Prahy vjížděl s nádherným komonstvem a vpravdě vítězoslavně, už 23. května z ní utíkal tajně pod ochranou vojenské rožmberské jednotky. „Chátra pražská,“ v dnešní češtině má slůvko „chátra“ jednoznačně hanlivý charakter; za časů pana Palackého však mohlo znamenat i chudinu. „Tak tedy chátra pražská po ulicích stíhala jej rouháním a kaceřováním, a když oděnci Rožmberkovi od sebe ji plašili, kamenovala je a řezníci novoměstští z jatek svých se sekyrami na ně vyřítili. Průvod se ocitnul ve stavu skutečně povážlivém, když přihnali se za ním jízdní stavovští; neboť mistr Příbram, uslyšev, co se děje, učinil okřik po městě, že legát unáší prý s sebou nejdražší poklad národa, kompaktáta.“

Každému je snad jasné, že takto to dlouho trvat nemohlo, jenomže ono se navenek celkem nic nedělo. V pozadí blížícího se střetnutí stáli Jiří z Poděbrad a Oldřich z Rožmberk, ale ti dva soupeři o sobě rozsévali jen dobrá slova a ladili tvář k úsměvu. Ujišťovali se navzájem o dobré vůli k smíru, psali o touze po blahu země a po míru. To je osvědčená metoda. Leckterý současný politik ji ovládá líp než malou násobilku. Zvlášť hlava poděbradské jednoty se ukázala být rozeným diplomatem. Už v šestadvaceti. Věk nehrál vůbec žádnou roli. Jiří neustále opakoval a ujišťoval a zaručoval se dobrou vůli ke smíření, a to všechno tu rožmberskou lišku všemi mastmi mazanou ukolébalo. Pan Oldřich prostě dospěl k závěru, že Jiří není s to zvrátit násilím stav věcí v Čechách a že tudíž je nutno udržovat jej v dosavadních přátelských šraňcích.

Utajený vojenský úder

Jihočeský král vůbec netušil, co se připravuje. Že se potají a nepozorovaně chystá vojenský úder, a ještě do svých listů Jiříkovi přiléval medu: „Věřím v dobrou vůli, kteráž mezi mnou a tebou jest.“ V době, kdy už Jiří verboval vojsko, jednal pan Oldřich pokojně s Carvajalem a s králem Fridrichem. V jednání s nimi viděl rozhodující sílu budoucnosti. Nad zprávami špehů o vojenských opatřeních jednoty poděbradské mávl rukou. Nevěřil jim. Nastavil přátelskou tvář panu Jiřímu a otcovsky mu radil (byl totiž o 17 let starší): „A také, milý příteli, měj se opatrně ve svých jízdách: neboť nevím, komu v této míře člověk věřiti má.“ Zlatá slova. Pan Oldřich pochybil, udělal osudovou chybu, když soudil, že Jiřímu z Poděbrad může důvěřovat. I pod tou nejchytřejší liškou někde sklapnou železa. Pod Oldřichem teda cvakla silně. Ve chvíli, kdy vyjadřoval zájem o Jiřího bezpečnost, byly už v proudu přípravy vojenského zákroku, který svrhl Oldřicha z čela země, z panství v Praze.

Oldřich II. z Rožmberka, významná postava politiky té doby.

„Tohoto roku 1448. na svatého Jan Křtitele (24. června) svolal pan Jiří z Poděbrad sněm do Kutné Hory, na který se sjeli všichni, kdo se drží zákona božího, a tam se utvrdili v pravdách božích a slíbili si vzájemně pomoc a radu. Zvolili pana Jiřího hejtmanem a slíbili mu, že za ním budou stát svými životy a svými statky.“ Jiříkova moc po tomto kutnohorském sněmu vzrostla. Chybělo už jenom málo a on mohl sáhnout po celém Českém království, jenže to stále ještě neudělal. Tvářil se, jako by vůbec nešlo o vnitřní české záležitosti, ale jenom a jenom o jisté české žoldnéře, kteří nedostali od Sasů zaplaceno. Za chvilku se k tomu dostaneme. Proto svolával Jiří dál hotovost, a zároveň uzavíral s jednotlivými členy rožmberské jednoty smlouvy o přátelství a příměří. „Chci táhnout za hranice, a tak potřebuji mít krytá záda,“ vysvětloval Jiří nedůvěřivcům. A katoličtí páni jeden po druhém nabídky příměří přijímali. V době, kdy se dohody o míru a přátelství podepisovaly, stála už u Kačiny a u Kutné Hory několikatisícová armáda.

„V měsíci srpnu 1448. roku všechny čtyři kraje, hradecký, čáslavský, chrudimský a kouřimský pod hejtmany svými polem se v počtu devíti tisíc lidí branných položili nejprve u Kutné Hory na Kačině a Kolmarku. Kdo tam vše byl: Vedle Jiřího z Poděbrad jeho strýc Jan Zajímač z Kunštátu, Jindřich z Dubé a z Lipého, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, dále nejznamenitější mezi rytíři, Mikuláš Trčka z Lípy, mocím a bohatstvím nad jiné vynikající, Beneš Mokrovouský a Jan Pardus z Vratkova, uběhlí ve věcech válečných, Jan Hertvík z Rušínova, Bohuš Kostka z Postupic.

  

Mikuláš Trčka z Lípy († 1453 hrad Lipnice) byl první známý příslušník významného českého rodu Trčků z Lípy a zakladatel této dynastie. Byl utrakvistou a po smrti Jana Žižky z Trocnova příslušníkem bratrstva sirotků. Erb Trčků z Lípy.

Jim ku pomoci sbíralo se ještě vojsko jiné v Zápraží, pod pány Alešem Holickým ze Šternberka, Burianem z Gutštejna, Vilém z Ilburka. Ti všichni a ještě mnozí jiní se ke konci srpna položili u města Loun a hleděli, kudy se nejlépe s vojskem Jiříkovým spojiti.“

Cíl? Praha!

Takové válečné srocení že nebylo panu Rožmberkovi nápadné? Bylo... nebylo. Tak věděl o tom Oldřich? To se ví, že se mu leccos doneslo. No a? Jiří se ani nepokoušel něco zatajovat. Nestálo mu za to. Předstíral, že všecko toto vojsko musí táhnout za hranice, aby pomstilo křivdy, kterým se českým hejtmanům a žoldnéřům dostalo nedávno od vévody saského. Oč tam šlo? Ale... Rok předtím zverboval saský vévoda v Čechách víc než 5000 žoldnéřů a táhl s nimi proti město Soestu ve Vestfálsku. Celé to vojenské tažení bylo přímo zpackáno. Ztroskotalo a saští vévodové pak odmítli vyplatit českým vojákům žold. Což se pochopitelně nedělá, i když se prohraje. Vznikla z toho v Čechách převeliká nespokojenost a říkalo se, že saský Vilém „zradil Čechy, opustiv je u veliké chudobě a úzkosti.“

V podstatě to byla pravda. Jiří z Poděbrad vyhlásil s ošizenými žoldnéři solidaritu, „tohle si přece líbit nenecháme,“ a ujal se jich. Přesvědčoval přátele i nepřátele, že je nutno sebrat vojsko a potrestat zrádné saské vévody. I Oldřich z Rožmberka uvěřil slovům Jiříkovým, uvěřil předstíranému rozhořčení zastánce ukřivděných. Což dělat neměl... Jindy třeba měl, ale v tomto případě snad ani ne. V létě, když se šikovaly první oddíly poděbradské jednoty, odjel jihočeský král z Krumlova za kardinálem Carvajalem do Vídně. Což taky neměl dělat...Jindy snad ano, ale teď ne. Zdá se, že jenom několik nejdůvěrnějších přátel vědělo o pravých úmyslech Jiřího z Poděbrad. Na sněmu v Kutné Hoře v červnu 1448 se pořád jenom hovořilo o těch proradných Sasících. Nikde nezaznělo ani slůvko o tom, co bylo skutečným cílem útoku svolávaného vojska. A tím byla – Praha. 

zdroj: Josef Veselý

Dušičkový příspěvek od Šikmého kostela

Každoročně v dušičkovém období tady mívám článek hřbitovní. V dětství mě babička vedla k návštěvě hřbitova, vypěstovala u mne ke hřbitovům vztah. S partnerem jsme na stejné vlně a byl to jeho nápad zajet se podívat na hřbitov do Karviné 2. Sbalila jsem svíčky a metličku, protože na některé hroby, např. hornické, z úcty svíčku zapálím, pokud je třeba, ometu listí. 😉 Pojďte se se mnou projít hřbitovem, na kterém možná odpočívají hrdinové knih paní Lednické Šikmý kostel.

 

Pokud se vám na fotkách některé hroby budou zdát "křivé", není to v tomto případě vinou fotografa. Jsme na poddolovaném území, kde i kostel, jak víte, je šikmý a na silnicích bývá značka "důlní vlivy". To je tady normální. Fotografie si rozklikněte.

 

 

Karviná ještě na začátku 19. století byla zemědělskou obcí, ve které byl rozšířen hlavně chov dobytka, specializovali se však na chov ovcí kvůli vlně. Právě vysoká kvalita vlny karvinských ovcí přinášela majitelům panství velké zisky. Těmi majiteli byl rod Larisch-Mönnichů, kteří sídlili na zámku Fryštát a později Solca. Na prohlídkové trase Fryštátského zámku průvodkyně ukazuje zlatou medaili, kterou hrabě Jindřich Larisch (1793–1859) získal za chov ovcí, vždyť na svých panstvích jich choval prý více než pět tisíc! Ovšem, v 19. století stoupala poptávka po vlně, pan hrabě Jindřich chytil vítr a tak v roce 1840 počet ovcí chovaných na karvinském panství dosahoval už čtyřiceti tisíc kusů. No řekněte, kdo dneska o Karviné ví, že to byl ovčácký region a produkovali tam kvalitní vlnu??

I pojmenování města nejspíše pochází ze slovanského slova karwa = kráva. Na začátku 14. století historické prameny uvádějí sídlo jako Carwina, což znamená místo k pasení krav.

       

 Dětské hroby jsou většinou seskupeny, jsou ještě z 19. století a už je zavál čas. Hřbitovní správa je nezrušila, i když jsou asi neoplacené, ale Emilkův hrobeček zdobí květináč, takže na něj nezapomněli. A v té ohrádce připomínající postýlku sní svůj věčný sen Naděnka. Hilda B. se dožila jen 7 let. 🌸

 

Do Karviné na konci 19. století proudily davy lidí za prací v dolech, lákaly je samozřejmě výdělky. Nejvíce jich přicházelo z Haliče - zaostalé části rakousko-uherského monarchie na území dnešního Polska a Ukrajiny. Malý kostel sv. Petra z Alkantary, který všichni znají díky románu p. Karin Lednické jako "šikmý kostel", přestal počtu věřících stačit, proto byl vystavěn velký kostel sv. Jindřicha.

     

Kostel sv. Jindřicha v Karviné-Dolech měl 66,2 metrů na délku a 34 metrů na šířku. Kostel mohl pojmout až 4 tisíce lidí! Důlní vlivy (velké trhliny, poklesy a špatná statika) vedly v říjnu 1960 k jeho demolici.

Ve 30. letech 20. století žilo v Karviné 22 tisíc obyvatel, většina lidí se hlásila k polské národnosti, ve městě žili také Češi, Němci a Židé. Raritou bylo několik desítek Italů, potomků stavitelů železnice. Jako příklad jsem vyfotila náhrobky a spíše překvapí ten s italským jménem, brzy budu mít článek o příchodu Italů na Těšínsko. Návštěva hřbitova nabízí často i náhled do historie oblasti.

 

  

Hrob a pomník obětem okupace.

 

Některé náhrobky zaujmou starodávným písmem, některé působí jako umělecká díla, ten vpravo nás zaujal zajímavě rostlým stromem. 

 

Pozornosti návštěvníka neujde zajímavý náhrobek jezuitského misionáře. Franciszek Ksawery Stuer byl polským katolickým duchovním a jezuitou. V roce 1882 přijel z Krakova do Spojených států amerických, kde působil v Nebrasce. V r. 1900 se vrátil z americké misie, podnikal misijní výjezdy k polským dělníkům do Saska a Vestfálska. Roku 1903 byl povolán do karvinské jezuitské rezidence, kde působil do své smrti v 57 letech. Na jeho hrobě i v těchto dnech kvete krásná růže: 

 

13. 6. 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil sestru Marii Antonínu Kratochvílovou za blahoslavenou spolu s dalšími 107 mučedníky 2. světové války. V Karviné působila jako učitelka.

Pohledem na známý "šikmý kostel" v Karviné dnešní příspěvek končí. Záběr je přiblížený, z dolní části hřbitova je to ke kostelu asi 250 m vzdušnou čarou.

Zdroj: www.idnes, Wikipedie