Proboštův betlém - slavné dílo tří Josefů

O tomto betlému jste slyšeli asi všichni. Mnozí z vás ho i viděli, možná ne jednou, protože ten, kdo bydlí poblíž, nemá problém Třebechovice navštívit častěji, než já. A také s vnoučaty, protože s dětmi se na výstavy betlémů často chodí. Také si uvědomuji, že mnozí tu možnost zajet do Třebechovic neměli a třeba se tam nedostanou. Text je delší, ale chtěla jsem to mít v jednom článku.

______________________

Dnes, na závěr vánočního období, představím dílo lidských rukou, které proslavilo nejen svého tvůrce, ale na mnoha výstavách i naši republiku. Je dokladem toho, že i obyčejný člověk může po sobě zanechat "stopu". Většina výjimečných děl má zajímavou a poutavou historii a neméně poutavé bývají také životní osudy jejich tvůrců. Dnešní příspěvek jsem věnovala Proboštovu mechanickému betlému, který si pozornost na blogu jistě zaslouží. Je to právě čtvrtstoletí, co betlém byl (1999) prohlášen za národní kulturní památku. Musíme se za ním vypravit do Třebechovic pod Orebem. 

 

Někdy se v životě lidském stane něco, co člověka poznamená na celý život. Může to být úraz nebo tragická událost v rodině a člověk se s tím nějak musí vyrovnat. Tak to bylo i v případě Josefa Probošta (1849-1926), který pocházel z Třebechovic pod Orebem. 

  

Byl vyučeným truhlářem, ale všimněte si ročníku narození, tehdy se verbovalo na vojnu, což znáte např. z Babičky B. N. nebo ze starých filmů. Josef Probošt si na vojně pobyl dvanáct let a po návratu mu bylo třiatřicet a samozřejmě se chtěl usadit. Po svém otci převzal hospodářství a brzy se oženil s Annou Faltovou, která byla o patnáct let mladší. Za rok po svatbě se narodil Josífek, jenže ten v sedmi měsících náhle zemřel. Tato rodinná tragédie, která v 19. století nebyla výjimkou (moje babička přišla o dvojčata ani ne dvouletá), přivedla Josefa Probošta k nápadu vyřezat pro svou ženu k Vánocům "jednoduché jesličky". Aby to stihl, pomohli mu řezbáři Vilém Krištof a Josef Kapucián a roku 1885 je Anně daroval. Když viděl, jak se to manželce i sousedům líbilo, povzbudilo ho to a rozhodl se vytvořit dílo mnohem rozsáhlejší. 

Probošta patrně to vyřezávání a vymýšlení betlému bavilo víc, než vlastní hospodářství a život rolníka. „Náš betlém bude největší a nejkrásnější na světě, takže se na něj určitě přijede podívat z Vídně sám císař pán.“ To tvrdil ženě i přátelům. Taková práce však zabere většinu času a tak hospodářství upadalo a Proboštova žena Anna se o upadající hospodářství musela postarat sama. Určitě pochopíme, že v té době už neměla důvod tohle manželovo úsilí nějak podporovat. Myslím, že tohle znají manželky všech vynálezců. 

V třebechovickém muzeu betlémů je také doloženo, že Josef Probošt nebyl jediným tvůrcem betlémů, který je po něm nazván. Byl vyučený truhlář, ale sám nebyl spokojen se svým řezbářským uměním. Sebekriticky uznal, že jeho figurky často trpí proporčními nedostatky. Proto většinu řezbářských prací postupně svěřil Josefu Kapuciánovi, jehož život by mohl být námětem k filmu. 

  

Zemřely mu všechny tři děti i obě manželky. Skončil tak opuštěný a hluchý v chudobinci, kde r. 1908 v 76 letech jeho pozemská pouť skončila. Je autorem nejhodnotnější části betlému - z hruškového dřeva z jediného kusu vyřezal celou kompozici snímání Krista z kříže. Je trochu nenápadná pod stropem betlému, byla by škoda ji přehlédnout. Mluví se o vrcholném dokladu Kapuciánova mistrovství.

 

 

Na betlému prokázal, že je mistrem svého řemesla a na pomoc si vybral partu šikovných betlémáků. Hlavně však více lidí přináší více nápadů. 

 

  

Tato kulturní památka vznikla bez jakékoli finanční podpory a Josef Probošt si všechno platil sám, dokonce musel zaplatit vystavovatelům. 

 Probošt byl duchovním otcem celého projektu, jak se dnes říká a autorem konceptu scény, krajiny a architektury. Původně sestavil betlém rohový, tak se běžně betlémy v podhůří Orlických hor stavěly. 

 

  

Při cestách po různých výstavách p. Probošt zjistil, že je to hodně nepraktické. Proto ho počátkem 20. století přestavěl do roviny. Rohové uspořádání dnes připomíná oblý růžek, který tvoří ozdobný střed betlému. Rozhodl se přidat k biblické části také vyobrazení běžného života, který viděl kolem sebe a v betlému tvoří tu světskou část. Tehdy viděl malé mechanické betlémy a po jejich vzoru chtěl, aby i ten jeho betlém byl oživen pohybem a začal promýšlet řešení, s čímž si věděl rady zkušený sekerník Josef Friml. 

   

Sekerníci byli tesaři, kteří se specializovali na výrobu dřevěných strojů a zařízení - hlavně mlýnů a hamrů. Friml s použitím minima nedřevěných prvků vytvořil mechanismus obdivovaný dodnes. Josef Friml se v dobrém zdraví dožil požehnaného věku 85 let a mnoho svých vzpomínek předal svému synu Josefovi, který se tak stal spolehlivým zdrojem informací.

Probošt zažil veřejné výstavy svého betlému, ale když v 77 letech zemřel, jeho žena ani dcera s manželem tomuto monumentálnímu dílu velkou úctu neprokazovali. Betlém byl rozebrán a odložen v kůlně. V roce 1934 dokonce hrozilo, že Proboštovi potomci už poněkud zchátralý betlém prodají skupině potulných komediantů. Místní učitel František Skřivan pochopil, že je to dílo mimořádné a jako místní patriot chtěl, aby betlém zůstal v místě, kde vznikl. Vše potřebuje sponzora a tím se ukázal být továrník Jaroslav Burchych, který rozebraný betlém od Proboštovy rodiny odkoupil a postaral se o nezbytné opravy. 

 

Pamětní deska na domě, v němž žil Josef Probošt. zdroj: Wikipedie

Betlém je 7 m dlouhý, 3,2 m široký a 1,8 m vysoký. Skládá se z 2033 ks vyřezávaných dílů. Figurky jsou 10 – 15 cm vysoké většinou z lipového dřeva, jen tři ze dřeva hruškového. V celém betlému jich je 180 bez pohybu, 120 figur je připevněno na řetězových pásech, 51 figurek napodobuje lidi při jejich každodenní práci. Pohybový mechanizmus je celý ze dřeva a čítá 152 ozubených kol o průměru 20 – 150 mm. Výjimkou jsou pouze kovové zvonečky, kožený měch u kukačky, kožené hnací řemeny a v r. 1935 přidaný elektrický motorek, který nahradil kliku, kterou se ručně betlém uváděl do pohybu. 

Podívejte se na čtyřminutové video, které vám mechanický betlém představí lépe než fotografie.

Třebechovický betlém není jen uměleckým dílem – je to živoucí kronika života na malém městě na přelomu 19. a 20. století. Svého největšího světového úspěchu se dočkal v roce 1967, kdy reprezentoval tehdejší Československo na světové výstavě v Montrealu. Bylo třeba nově vyrobit figurku slona, který se při návratu z montrealské výstavy ztratil. Byl spíše ukraden, ale to už je dneska jedno, je tam nový. Nebylo to jednoduché, sochař vyrobil slona jiného a restaurátoři chtěli "původního". V dokumentu České televize byl dvouvteřinový záběr původní figurky a podle ní byl vyroben z hruškového dřeva tento:

  

Obrovský dřevěný kolos se pak po Evropě i českých krajích vydal ještě několikrát a v Londýně si jej mohla prohlédnout samotná anglická královna.

 

Podrobněji o Proboštovu betlému:

Přirozeným středem betlému jsou jesličky s klaněním pastýřů. Toto tradiční uskupení zahrnuje typické postavy, které bychom v klasickém betlému hledali. Pastýři v pokorném pokleku vzdávají úctu narozenému Kristovi a přinášejí klasické dary, beránka (dar samého Krista – beránka Božího) i košík s jablky, (jablka – plody stromu života). Od nich se po obou stranách rozvíjí děj na sedmi velkých terasách a jedné menší. V jesličkách je tradiční seskupení figur: svatá Rodina a klanící se pastýři. Chybí však obvyklá zvířata volek a osel, uvnitř je však přítomen anděl, který se kýve jako protiváha pohybu sv. Josefa, který Ježíška kolébá, zatímco Panna Marie klečí se sepjatýma rukama v pokorném a uctivém gestu vůči narozenému synovi. Samotný chlév je velmi pečlivě provedenou stavbou, která částečně překrývá děj na páté terase betlému. Nepřipomíná ani jeskyni, ani bortící se architekturu, která by symbolizovala náhradu Starého zákona rodícím se Novým zákonem, tedy Kristem, jak je tomu u některých betlémů. Jde o invenci lidového autora, který volí zobrazení chléva, které je mu blízké. Na střeše chléva je kukačka, hvězdu a anděla s „Gloria“ nalezneme až pod stropním dílem betléma, ve stylizovaných oblacích.

 

  

Betlém na fotografiích vypadá světlejší, je to po nákladné rekonstrukci, která začala r. 2015.

  

 

Na levé straně jsou na první, přízemní terase figurky řemeslníků a obyčejných lidí při práci, stejně tak je tomu i na terase druhé, kde je umístěna třebechovická kapela s kapelníkem Jaroměřským. V betlémářské tradici jsou muzikanti těmi, kdož zvěstují událost Narození Páně světu a svou hrou ji oslavují. Jsou tedy v přeneseném významu alegorií andělského nebeského chóru, který je často přítomen v betlémech z poloviny 19. století například na Svitavsku. V novodobých betlémech jsou často zobrazeni muzikanti s nástroji, které jsou pro daný region charakteristické.

Dva lesníci, nesoucí srnce, byli podle vzpomínek pamětníků bratři Zábranští. Mládenec s vánočkou pod paží, prý nejzdařilejší figurka – Pepík Kánský, syn obchodníka na náměstí. Darovník s vánočkou nikdy v tradičním betlému nechybí, přináší totiž univerzální, eucharistický dar. Jako výrobek z obilí symbolizuje vánočka tělo Kristovo – tedy eucharistický pokrm, podobně jako hostie. Obilí, které roste ze země, vody a slunce je darem všech tří sfér. Tvarem vánočka připomíná malého zavinutého Ježíška. Další eucharistický dar obvykle přiváží pastýř na trakaři v soudku. Jedná se o víno, možná také v českém prostředí o pivo. Často je zobrazována dvojice mužů s obrovským hroznem vína. V obou případech jde o symboly Kristovy krve. Muži s velkým hroznem na tyči navíc symbolizují úrodnost zaslíbené země Kenaanejské a jsou v lidové tvorbě velmi oblíbeným motivem. Kluk na hrušce, Ludva Fabián, rošťák, který právě ty Proboštovy hrušky nenechal na pokoji. Žebračka Ančka zvaná Barška, vede kozu, se kterou denně putovala od ulice Pod domy kolem Zvoníčkových, napást ji k Libranticům. Figurka mnohokrát kopírovaná a ve všech betlémech velmi oblíbená. Koza patřila též ke starozákonním obětním zvířatům a ve starých betlémech nikdy nechybí. Švec v Proboštově betlému se prý jmenoval Odónek Černý, ale některé prameny uvádějí ševce Kavu. V širokém klobouku je místní blázen Janek. Podle ústní tradice má Jankův klobouk na hlavě také významný muž obce, statkář Dotřel, který jede mezi darovníky na voze. Jistě si tuto pohanu podle řezbářů zasloužil. Do kovadliny buší kováři bratři Štorkové, vyhlášení siláci, jejichž potomci byli ve městě známí jako skalní sokolové a výborní nářaďoví cvičenci. Truhlář je Jan Podstata, u kterého se Josef Probošt vyučil, autor dřevěného interiéru evangelického kostela, ale také si o této figuře v betlému hovoří jako o autoportrétu řezbáře Probošta. Nejvíce byla zastoupena Pitrova ulice. To byli sousedé betlémáci, kteří se denně u Proboštů scházeli, přihlíželi, radili, hašteřili se, prý se za dobrou věc i poprali.

Na třetí terase již kromě řemeslníků vidíme i průvod darovníků, stejně jako v části čtvrté, kde je mimo jiné umístěno pět ze sedmi vyřezávaných stromů, které naznačují volnou krajinu s pastorálními výjevy a pastýře se stromem života. Jde o alegorii vigilií (předvečera) narození Krista s figurami spáče a lenocha, kteří představují lidstvo, které dosud nepoznalo Krista. Jim je určena výzva: „Probuďte se a neustávejte ve své víře. “ Ovečka ve dveřích ovčince je symbolem přijetí Krista a cesty ke spáse a souvisí se symbolikou novozákonní „brány“.

Zdroj: idnes.cz, www.trebechovice.cz,www.betlemy.cz, www.bydleni.cz, YouTube

 

Toulky českou minulostí: 208. schůzka: Vzat od lidu na slovo

 „Toho roku 1419 v neděli po svatém Jakubu, jinak 30. dne měsíce července, byli purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecného lidu a Jana Žižky, dvořana českého krále, za to, že se posmívali procesí, které se tamtudy mimo radnici vracelo s velebnou svátostí oltářní od svatého Štěpána Na Rybníčku ho kláštera blahoslavené Panny Na Písku, ohavně shozeni z Novoměstské radnice a ukrutně ubiti a usmrceni.“

V husitské kronice Vavřince z Březové se objevuje poprvé Žižka jako historická osobnost. Poprvé, ale nikoli výlučně, protože i v takzvaném vratislavském rukopise Starých letopisů českých je o něm zmínka. Autor uvádí o defenestraci detaily, na které Vavřinec zapomněl anebo je neznal: vypočítává například všecky novoměstské konšely a taky co se s nimi stalo, a nakonec nezapomene ani na čeledína Žižku. „A Jan Žižka, nejzvláštnější čeledín krále Václava, byl jest při tom smetání konšelském a mordu velikém a neslýchaném.“

Žižka na první pražské defenestraci

Zdá se, že Žižkova účast na útoku a na defenestraci je potvrzena. Akorát nevíme, na které straně se tu vzal. Podle jedněch šel v procesí s Janem Želivským, podle druhých přijel před radnici až v oddílu královských žoldnéřů, který měl zjednat pořádek. Obě tyto domněnky mají hodně trhlin: V prvním případě by asi byla o Žižkově přítomnosti v procesí nějaká zmínka v pramenech, v druhém případě se zdá nepravděpodobné, že by šedesátiletý Žižka ještě konal běžnou žoldnéřskou službu.

„Žižka snad byl toho útoku účasten,“ dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka, ƒ„nevíme však jakým způsobem. Snad byl toliko přítomen procesí, a rozpálen hněvem jako jiní bez mnohého rozmyslu pomáhal při udeření na radní dům co hbitý bojovník, nedbaje co z toho pojde.“
Staré letopisy české se dochovaly v desítkách opisů, spíš variant než opisů, protože skoro každý z opisovatelů si tuhle nebo tamhle něco přidal, popřípadě něco, co se mu zrovna nehodilo, tak vynechal (kosmetické úpravy historie nejsou vynálezem 20. století...) V jedné z nejstarších variant těchto letopisů, v takzvané kronice třeboňské, začíná tato část vyprávění „zprávou o smetání konšelů z radnice Novoměstské roku 1419.“ Citujeme historika Josefa Pekaře: „Zde od radnice počal Žižka býti proslulým.“

I když byl lidmi na slovo brán (anebo vzat), tak se Žižka zatím moc neprojevoval. Husitští i kališničtí páni uzavřeli se Staroměstskými dohodu „hájit právo a řád zemské ve jménu královny Žofie.“ Chudinu, která se jako lavina pár týdnů předtím přivalila do Prahy, se podařilo zase pěkně vystrkat za městské hradby. Opustila hlavní město dobrovolně, ale se zlobným reptáním, jako že to nikomu nedarují, a se záměrem vrátit se. Přesně za měsíc. 10. listopadu. Na svatou Ludmilu. Právě tehdy se měla v Praze konat nová slavnost sbratření lidu. Aby tomu zabránil, rozkázal nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka vojensky obsadit Hrad a Malou Stranu. „To již muselo vzbuditi nedůvěru také u mužů, kterým nebylo o nic jiného než o obranu,“ vypráví historik Tomek. „Žižkovi bylo to konečně pohnutkou k opuštění služby královské. Hrozbami a přípravami spoluvladařů královny Žofie popudil se obecný lid zvláště na Novém Městě pražském, a učinil dne 25. října útok na Vyšehrad. Hájení hradu nejspíš nebylo opravdové. Čeleď královská, k straně Husově vždy příchylná, dala se sehnati ze zámku, a Žižka přidal se k obci novoměstské, kteráž Vyšehrad obsadila k svým rukám.“

Útok na Vyšehrad

On se možná Žižka vlastně nepřidal. Útoku na Vyšehrad se sice zúčastnil, ale – nemusel se přidat. Co když se jiní přidali k němu? Podle jedněch historiků Žižka ten útok osobně vedl, zatímco podle druhých byl v té době už přítomen na Vyšehradě jako člen posádky nebo jako dvořan a po dobytí pevnosti přešel na husitskou stranu. Ale není ani vyloučeno, že útok na Vyšehrad byl živelný a že postrádal jakékoli velení. Ať tak či onak, vyšehradská posádka nejevila žádnou chuť k odporu a vzdala se skoro bez boje. O několik dnů nato však bojoval s pražany proti královským oddílům na Malé Straně. „Pražané staroměstští i novoměstští v sobotu před svatým Martinem zaútočili na Malou Stranu, protože na arcibiskupově dvoře i jinde se usadilo a opevnilo mnoho žoldnéřů – uherský král Zikmund platil všem žold (po půl kopě grošů týdně na koně) ještě předtím, než přijel do země. Ty žoldnéře Pražané přepadli, pobrali jim koně i zbroj a způsobili jim velikou škodu. Arcibiskupský dvůr i některé jiné domy vypálili. A tak tu Malou Stranu pomalu pálili jednak Pražané, jednak posádka Hradu, až ji celou vypálili.“

Pražanům se podařilo vypudit královské z Malé Strany docela snadno, ale když královští znovu z Hradu zaútočili, skončil boj úplnou zkázou Malé Strany. V jejích troskách byla napsána, abychom tak řekli, první kapitola Žižkova válečnického umění. „Jan Žižka,“ poznamenal letopisec, „byl tehdy vzat od lidu na slovo.“ Že ho už ten lid měl vzít jednou, koncem července u radnice, tím ať se prosím nikdo nenechá zmást. Žižka měl při nejmenším tu důvěru pojištěnou.

„Pražanům přibyla pomoc od poutníků ozbrojených z Plzeňska, kteří pod vedením pana Břeňka Švihovského ze Skály a rytíře Chvala z Machovic, táhnouce přes Knín, přešli u Živohoště před Vltavu, chtíce Ústeckým přispěti ku pomoci, ale přitáhli již pozdě. Mnohem silnější pomoc přišla však straně královské. Páni podjednou ve velkém počtu i někteří podobojí, též některá města královská na zprávu o příbězích v Praze vypověděli válku pražanům, poslali branný lid svůj vladařům ku pomoci, škodili na statcích měšťanů pražských a překáželi na všech stranách dovozu potravy do města. Tím byli obyvatelé Prahy po málu dní přinuceni dáti se ve vyjednávání, což rád viděl pan Čeněk z Vartemberka.“

Bylo uzavřeno příměří, a kdo by je nechtěl respektovat, měl Prahu opustit. Měšťané získali nad radikálními husity převahu, takže ti druzí raději vyklidili (už poněkolikáté) pole. A spolu s nimi i Jan Žižka z Trocnova. „Královna a páni slíbili hájiti svobodu zákona božího a zvláště přijímání pod obojí způsobou, pražané pak nekaziti obrazů a nebořiti kostelů a klášterů; obec novoměstská navrátila zase Vyšehrad v moc královských. Záměry hejtmana Mikuláše z Husi o vyvrácení vlády královské v Praze byly tímto zmařeny, ale nový vůdce lidu Žižka nedal se tím odstrašiti, nýbrž hned na jiném místě jal se pokusu o zřízení obrany proti hrozícímu útisku v náboženství. On a pan Břeněk Švihovský a jiný šlechtic ze západních Čech, pan Valkoun z Adlar odebrali se s lidem hned po zavření příměří do Plzně. Stalo se to nepochybně z návodu kněze Václava Korandy, horlivého kazatele plzeňského. Majíce několik set lidu ozbrojeného, opanovali Plzeň lehce ve spolčení se stranou v obyvatelstvu přidržující se přijímání pod obojí způsobou.“

Ze žoldnéře předák husitské revoluce

Je to poněkud zvláštní ta závratně rychlá proměna Jana Žižky z královského žoldnéře a dvořana v předního člena husitské revoluce... Na první pohled. Ale – bylo vůbec myslitelné, aby se člověk v tak vysokém věku rozešel bez dlouhého rozmýšlení s vlastní minulostí? A s jakou minulostí? Tou, která patřila královskému čeledínovi, anebo tou lapkovskou? Ostatně – Žižka nebyl jediný zeman, které se postavil na radikální stranu. Podobně jako četní jiní i on se cítil nespokojen se situací nižší šlechty, která žila v nouzi a ponižování. I on se poddával pocitům nenávisti ke zkaženému kněžstvu a byl přesvědčen, že strasti tohoto světa nelze vyřešit jen vírou a pokorou před Bohem. Byl to však člověk jistě věřící – zdá se, že hluboce věřící, a proto zmatený strašným rozdílem mezi pravým posláním víry a vážnými nešvary v působnosti církve. Ze všeho toho zmatku mu najednou kázání kněží ukázalo cestu, kterou mohl lehce pochopit: bylo zcela na místě, aby věřící křesťané pomáhali s mečem v ruce a bez ohledu na prolitou krev vymýtit ze života křesťanstva jeho zlé stránky. A rozuměl Žižka všemu, co kazatelé hlásali? Asi ne. Nebyl ani schopen domyslet do konce všechny pojmy, ke kterým obraceli pozornost, ať už mluvili o království božím na zemi, nebo o rovnosti mezi všemi křesťany. Jeho přesvědčení, ba přímo zanícení bylo ale opravdové. Bylo to přesvědčení, že jeho činy jsou prospěšné společnosti vyvolené Bohem. Šel do boje, aby vykoupil svou duši a zajistil jí klid v posmrtném životě, a současně chtěl zachraňovat i duše jiných. A protože byl voják, byl připraven plnit svá předsevzetí s bezpříkladnou kázní.

„Ve svátek Narození Kristova sešli se na rozkaz uherského krále Zikmunda skoro všichni páni Království českého a Markrabství moravského, zástupci královských měst a purkrabí královských hradů do města Brna; tam tehdy byl svrchujmenovaný král s mnoha knížaty a papežskými legáty i biskupy, jakož i s českou královnou Žofií a jinými velmoži. Tam také vyslali slavnostní poselstvo i Pražané, nenávidění tím králem a takřka celým křesťanstvem, protože horlili za šíření zákona Božího a jeho pravdy a zvláště za přijímání z kalicha, želeli nespravedlivého kdysi odsouzení mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského, mužů blahé a svaté paměti, a prohlašovali je za nespravedlivé. To poselstvo přijelo do Brna s trubači, čemuž přihlíželi a divili se svrchujmenovaný uherský král Zikmund a mnoho velmožů duchovních i světských, bylo ubytováno v bytech mu určených a vykonávalo svobodně jen v bytech služby Boží a podávání z kalicha lidu skrze kněží, které si s sebou vzalo z Prahy. Duchovní v Brně vyhlásili interdikt neboli zastavení bohoslužeb, jak se soudí, pro přítomnost Pražanů a pana Čeňka.“

Zikmund si už připravil na Moravě půdu. Zkypřil si ji a pohnojil. Ale ze všeho nejvíc sliboval. Například že nebude od moravských pánů chtít, aby se odřekli kalicha. Za to mu měli složit slib věrnosti a poslušnosti. Jsou na to nějaké doklady... nebo dokumenty? Jak by mohly... Vzhledem k choulostivé povaze těchto jednání nemohly být žádné zápisy činěny. Ten separátní slib vysoké moravské šlechty značně zaskočil představitele prozatímní vlády Čeňka z Vartemberka. I část katolických pánů složila Zikmundovi hold. Ale Zikmund to v diplomacii uměl. Ponechal pana Čeňka v dosavadní funkci (jako jediného kališníka), ale do tříčlenné vlády, kterou po dobu své nepřítomnosti v Čechách ustanovil, jmenoval dva katolíky. Když převzal vládní moc od regentky Žofie, počínal si jako legitimní dědic trůnu. Nejvyšším hofmistrem, podkomořím, kutnohorským mincmistrem i purkrabími královských hradů jmenoval své lidi.

Zapomněli jsme nějak na pražskou delegaci? Nezapomněli. Ale že o ní už dlouho nepadla zmínka... Jednala přece se Zikmundem? Nejednala. Král ji nechal tři dny čekat. Podusit ve vlastní šťávě... A když mu Pražané slibovali poslušnost jako dědičnému králi, jaksepatří si tu situaci vychutnal. Nechal je prostě v jisté nedůstojné pozici dlouho, velice dlouho, tak dlouho, dokud si nespravil chuť. „Když poslové tito před krále vpuštěni byvše a na kolena před ním podle obyčeje pokleknuvše, Zikmund nechal je nad obyčej déle klečeti a osopil se na ně slovy tvrdými a hanlivými a propustil je konečně s přísným rozkazem, aby na důkaz poslušenství svého dali v Praze ihned odstraniti všecky po smrti krále Václava postavené sloupy a řetězy, též zbořiti všecky proti hradu pražskému nově udělané náspy a hradby, mnichům pak a jeptiškám by nedopustili ani nejmenšího příkoří činiti; jen pod tou výminkou že jim bude králem milostivým.“

„V týchž dobách hlásali někteří kněží táborští lidu nový příchod Kristův, při kterémžto příchodu mají prý všichni zlí a protivníci pravdy zahynouti a býti vypleněni a dobří jen v pěti městech býti zachováni. Svými kázáními divně ohlupovali lid, vyzývajíce, aby se všichni i každý zvláště, kteří se chtějí zachrániti před hněvem Boha všemohoucího, jenž podle jejich mínění měl přijíti co nevidět na svět, vystěhovali z měst, hradů, vesnic a městeček jako Lot ze Sodomy a hledali útočiště v pěti městech. Jejich jména jsou tato: Plzeň, která byla z nich nazvána městem slunce, Žatec, Louny, Slaný a Klatovy. Neboť všemohoucí Bůh chce zahladiti celý svět kromě jedině těch, kteří by se utekli do pěti svrchuřečených měst. A jejich názorům nepodstatným jakožto pravdivým mnozí u prostých lidí důvěřovali, prodávali své statky i za levnou cenu a sbíhali se k nim z rozličných krajů Království českého a Markrabství moravského s ženami a dětmi a kladli peníze k nohám těch kněží.“

Tažení do Plzně

Žižka vyrazil do Plzně spolu s několika šlechtici a zástupem mužů a žen, který odcházel z Prahy. Houf byl ozbrojen, protože hrozilo nebezpečí, že bude přepaden vojenskými oddíly české šlechty. Byli v něm rodilí Pražané i venkovští poutníci, kteří přišli na pomoc pražským husitům a byli teď z města vypuzeni. „Není pochyby, že Jan Žižka měl úmysl z města tohoto pevného i lidnatého udělati středisko i hlavní ohradu husitství vůbec. Proto vyhnal odtud všechny katolíky a dal opraviti a doplniti hradby městské, kázal obořiti nejen všecky kostely, domy, a dvory v předměstí, ale i uvnitř města několik klášterních stavení. Příměří ve jménu královny Žofie jemu podávané zamítal stále, i cvičil v umění válečném své bratří, mezi nimiž pan Břeněk Švihovský a rytíři Jan Valkoun i Chval Řepický se připomínají. Také Mikuláš z Husi hleděl stejným časem osaditi se na blízkou Zelenou horu, kterou po biblicku nazývati chtěl horou Olivetskou. Válka od obou mužů hledaná nedala na sebe dlouho čekati.“

Zásluhou Václava Korandy byli nově příchozí v Plzni dobře přijati, což ale dlouho netrvalo. Že je Žižka v Plzni, to se nelíbilo některým plzeňským měšťanům. Konkrétně že je ve městě najednou tolik lidí s radikálními názory. Sympatie plzeňských měšťanů s husitským hnutím rychle mizely, když začali husité ostře kritizovat poživačnost a hamižnost v jejich životě a napadali duchovenstvo, které se nepřipojilo k reformě. „Brzy povstaneme!“ hřímal z kazatelny Václav Koranda, „a všichni zlí a protivníci pravdy budou ležet nosem vzhůru. Pak více domů zůstane v Plzni nežli lidí zlých živých. Ti, kteří zůstanou po těchto ranách, nebudou potřebovati žádných psaných knih, neboť všichni budou poučeni od Boha.“ V té chvíli popadl Koranda do rukou bibli a zvolal: „Tuto bibli, která byla za mnoho kop drahá, zastavil bych ji u hokyně ve třech haléřích a nevyplatil bych ji více nikdy.“ Což nebylo rouhání, jak se domníval ve svých žalobách na táborské kněží universitní mistr Příbram, ale fanatická víra neznající hranic. „S tisíciletým královstvím Kristovým přestane platit i Kniha všech knih. Jak směšné je proto zachovat daný těmi, které v nejbližší době smete trestající ruka Páně! Pravý opak je třeba, nelze již strpěti planou pýchu svatostánků, doupata zahálčivých mnichů a úsměšky protivníků kalicha.“

Slova sama nezapalují, ale Koranda mohl být spokojen. I nad plzeňskými kláštery a kostely se objevily plameny, zbylí katolíci zděšeně prchali z města. Kromě toho husité zaslíbili život chudobě a skromnosti a bylo pro ně těžko přijatelné prostředí, ve kterém se vzdávala úcta postavení a penězům. Objevovaly se hádky, konflikty, rozmíšky, a jejich počet houstl. Houstla situace nejenom uvnitř Plzně, ale i před jejími před hradbami.

„Brzy došlo k rozličným bojům před Plzní, o kterou se Bohuslav ze Švamberka pokoušel, aby město tak důležité uvedl zase v poslušenství královo. Žižka však nepřestával v hájení města samého, nýbrž konal i výpravy v okolí. Jednoho dne, buď ke konci měsíce listopadu nebo v prosinci vytrhl do pole proti Nekměři, tvrzi zemana Hynka z Nekměře, spolčeného s Bohuslavem, dvě míle cesty od Plzně v stranu půlnoční. Měl tři sta lidu, vše pěšího, a k tomu sedm vozů, na kterých vezl děla řečená hady k boření zdí. Bohuslav ze Švamberka zastihl jej na této výpravě, maje lidu jízdného a pěšího více než dva tisíce, a zaskočiv mu zpáteční cestu do Plzně, svedl s ním boj, ve kterém při nerovnosti sil nepochyboval o svém vítězství. Velkým úprkem obořila se předně jízda jeho na malé vojsko Žižkovo. Ale Žižka užil obratně vozů za ochrannou hradbu pro svou pěchotu, která od nich udatně odrazila útok, a Bohuslav ze Švamberka musel ustoupiti z pole se ztrátou velikou. V boji tom padl také Hynek z Nekměře. Žižka užil prvního tohoto vítězství dobytého v otevřeném poli ještě v noci potom k útoku na tři nepřátelské posádky v okolí, a zbořiv tvrze, ve kterých ležely, navrátil se bez překážky do Plzně. Na zprávu o tom vypravila královna Žofie s úředníky svými a jinými pány, kteří stáli při ní, větší počet lidu vojenského k Plzni, aby město oblehli.“

Na všechny věrné zákona božího čeká nejtěžší zkouška – je na vás, abyste vysněnou říši sami vybojovali!

14. únor 1420 minul docela bez zvláštních příhod. Vlastně – něco přece. Ten únor bylo velice teplo. Pršelo. Toho dne měl být konec světa. A příchod tisícileté Kristovy říše. Nekonal se. Pršelo. Kazatelé se však okamžitě přizpůsobili. „Na všechny věrné zákona božího čeká nejtěžší zkouška – je na vás, abyste vysněnou říši sami vybojovali!“ Soustředěný útok proti kacířským střediskům ze začátku února způsobil pád Písku. Husité vyhnaní z města se připojili k bratřím soustředěným u Sezimova Ústí a všichni dohromady snadno přemohli místní měšťany, kteří vyspávali po masopustním veselí. Zbývala ještě pevnost Hradiště v blízkém sousedství. Husité ji museli dobýt, protože odtud držel její pán Oldřich z Ústí město v šachu. Jak už víme, po krátkém obléhání husité Hradiště skutečně obsadili a pro jeho výhodnou polohu se na něm opevnili. Každou chvíli jí však hrozilo nebezpečí odvetného úderu. Táborští kněží proto na všechny strany rozesílali naléhavé výzvy o pomoc, především do Plzně.

„V Plzni samé, když obklíčení dlouho trvalo, ochabovalo obyvatelstvo; strana Žižkovi protivná znovu se osmělovala; a konečně musil i nedůvěřovati silám svým, snad proto tím ochotněji vypravil pomoc na Tábor, pomýšleje sám na přestěhování do tohoto nového městiště. Z té příčiny Žižka uposlechl rady dávané sobě od Pražanů a uzavřel úmluvu s královskými o vzdání jim Plzně pod výminkami, předně aby přijímání pod obojí způsobou mělo i napotom svobodný průchod ve městě, za druhé aby Žižka a jeho stoupenci s ženami i dětmi svobodně mohli odtáhnouti na Hradiště hory Tábor.“

Jako předvoj vyrazila skupina, vedená Chvalem z Machovic. Zbytek se měl vydat vzápětí za ní. To všechno díky čestné dohodě mezi tábority a královskou stranou. Byla to dohoda natolik gentlemanská, že během jednání byli královští tajně domluveni na něčem úplně jiném. „Ke všemu se svrchujmenovaní královští zavázali pod jistými pokutami, leč lstivě, neboť tajně oznámili mincmistrovi z Hor Kutných, řečenému Mikeš Divoký, panu Petrovi ze Šternberka a velmistrovi řádu svatého Jana Jeruzalémského ze Strakonic a ostatním královským, shromážděným s velikým množstvím jezdců v kraji píseckém, až vyjdou Plzeňští a Táborští z Plzně, aby je na cestě nepřátelsky napadli ozbrojenou mocí a potřeli je.“

Bylo to pravděpodobně 23. března toho roku 1420., kdy při ranním rozbřesku vyrazila z Plzně výprava skládající se z dvanácti vozů, ze čtyř set pěších obojího pohlaví a devíti jezdců. Velitelé Břeněk Švihovský a Valkoun z Adlar se v kraji dobře vyznali a tak volili cestu přes Kasejovice, Řepici, Sudoměř a Týn nad Vltavou, protože tam všude byli kališníci. Jinak na všech stranách číhali nepřátelé, dobře ozbrojené oddíly, které chtěly boj. Výzbroj husitů byla neuvěřitelně primitivní – kromě několika mečů s sebou nesli okuté cepy, háky, sudlice a kosy. Byl to houf, nad kterými by se každý soudobý vojevůdce pohrdlivě ušklíbl. Za dva dny však každého takový úšklebek přešel.

zdroj: Josef Veselý

Pro potěšení oka i arcibiskup zakladatel

Dolní Vítkovice jsou v Ostravě pojmem. Jsou totiž věci, které můžete zažít jen v Ostravě. 😉 Vítkovice byly kdysi samostatné, jejich znak uvidíte níže. Až později se staly součástí tzv. Velké Ostravy. Na začátek jsem vložila několik fotografií, které připomenou Vítkovické železárny, v jejichž areálu se světelná výstava koná. Blíží se dvousté výročí, protože v r. 1828 to všechno začalo. Překvapivé bude to, že prvotní podnět k založení Vítkovických železáren vzešel od olomouckého arcibiskupa Rudolfa. Kdo to věděl, dostává hned tři body 👏, ale moc vás nebude. 

  

Jako 31letý přišel do Olomouce Rudolf Jan a byl plný elánu a vizí. Vedle péče o arcidiecézi, mimo jiné, založil huť ve Vítkovicích, z níž se posléze staly slavné železárny. Pocházel z habsbursko-lotrinského rodu. 

Expozici můžeme vidět v Ostravském muzeu. Provoz Rudolfovy huti byl zahájen v polovině září roku 1830. 

Do Vítkovic za prací přišel i můj prapradědeček a v Ostravě se natrvalo usadil. Jen lituji, že po něm nemám žádnou památku, dobrá by byla vzpomínka, ale nemám ani fotku. Jen jsem měla v rukou matriku, kde je zapsán. Ten by se divil, že dnes je to "soubor industriální architektury" a národní kulturní památka. Takže i já jsem se narodila v "železném městě", tak se Vítkovicím říkalo.

 

Zde podlehnete "kouzlu" místa s vysokými pecemi, plynojemem přestavěným na multifukční aulu Gong a mnoha industriálními zákoutími. Navštívit můžete Informační centrum, Bolt Tower, Malý svět techniky a Velký svět techniky.

Na fotografii je fotka z plynojemu. Tato stavba opravdu sloužila jako plynojem pro vysokopecní plyn v letech 1924-1998. V období let 2011-12 byl plynojem přestavěn na multifunkční aulu a tak se to líbilo, že získal ocenění Stavba roku 2013.

V horním patře je sál pro zhruba 1500 lidí, konají se tam koncerty, divadelní představení a jiné kulturní akce. V prostředním patře jsou konferenční prostory, spodní patro je vyhrazeno galerii. 

No, řekněte, kde tohle mají "v plynojemu"? 🙆 

 

 

Česká pošta vydala novou známku. 

Zašli jsme se podívat na světelný park, kde i ten obyčejný plot je nazdoben "notami" a zvedne vám náladu. Pak čekáte, až se setmí.