„Pole kdysi v hustém trní nevzdělaná, ale pod naší ochranou častokráte zoraná, vydala bohatou žeň. Vinice, zanedbané kdysi od vinařů, již oplývají hojnou úrodou.“
„Umělci a řemeslníci, kdysi s bídou zápasící, protože lidská chudoba nemohla jejich díla zaplatiti cenou důstojnou, nyní jsou stěží s to ukojiti pílí své práce choutky lidské. Obchodníci, krčmáři, krejčí i sluhové jak domácí, tak cizí hojným zaměstnáním poskytují takový výtěžek, že lze doufati, že se vkrátce vrátí staré časy, kdy horní podnikání rozšířilo své bohatství z Čech až do Říma.“
Takto po letech hodnotil začátek své vlády Jiří z Poděbrad. V moderním ekonomickém slovníku bychom mohli pro situaci Českého království pod vládou Jiříkovou najít hned několik případných termínů – kupříkladu konjunktura, oživení, hospodářský vzestup. Ale nejenom hospodářský – i společenský. Král plně obnovil funkci zemských úřadů a zemského soudu. Tím zamezil šlechtické zvůli a nastolil právní řád. Ctibor Tovačovský si velice liboval, že král Ladislav, ale hlavně král Jiří „upokojili jsou tuto zemi“. Válečná vřava se zemím koruny české vyhnula, silnice byly zase bezpečnými tepnami obchodu. Městský obchod byl podroben kontrole královských úředníků. Ti zkoumali míry a váhy, ověřovali cejchy, a pokoušeli se sjednotit soustavu měr a vah, aby sloužila kupcům domácím i zahraničním. Král pečoval i o bezpečnou plavbu vorů na Labi a Ohři. Utrpěl však i četné šrámy, které dlouho a jen obtížně hojily. Soudě podle zlověstnosti právě vyřčených slov, šlo o to, oč jde ale až v první řadě. Šlo o peníze. Zabýval se znovu českou mincí, ze které chtěl udělat platidlo obecně uznávané nejenom doma, ale i za hranicemi státu.
Hodnota českého groše neustále klesala, například jenom od ledna do října 1459 se za jeden zlatý platilo namísto dvaatřiceti grošů dvaačtyřicet. K tomu všemu se k nám ještě valily černé mince rakouské, což byly znehodnocené drobné mince, které neměly řádný obsah stříbra. Marně král Jiří zakazoval černé mince přijímat, finanční krach se nedal zastavit. V prvních dvou letech jeho vlády prožily české země otřesný finanční úpadek. Peníze přestaly mít svou hodnotu, „a způsobily veliký zádav mezi lidmi obecnými.“ Říkalo se, že „kdyby polovina české země byla vypálena, nestala by se taková škoda jako od těch peněz černých.“
Jiří se snažil čelit finančnímu úpadku novým mincovním zákonem. Zakázal vyvážet z Čech zlato a stříbro, znovu obnovil zákaz dovozu černé mince, a stanovil směnnou hodnotu jednoho groše v poměru ke zlatému rýnskému 1 ku 34. Zároveň hrozil všem padělatelům mince a ustanovil kontrolory mince ve městech. Pokles hodnoty groše se však nezastavil. Zanedlouho se opět platily za jeden zlatý 42 groše a lidé v dubnu 1460 vzdychali: „Aj, toť král náš, kterak nám dobře způsobil a zjednal, že připravil nás o naše statky, že peněz měděných dosti máme a nemůžeme sobě za ně ke své potřebě nic koupiti!“ Zvláštní péči věnoval král Jiří městskému hospodaření. Města byla královskou komorou, a už proto se král staral o to, aby městské daně plynuly do královské komory v hojnosti a pravidelně.
Takovou Kutnou Horu nazýval král přímo „tobolkou a měšcem královským“ a u měšťanů si často vypůjčoval značné částky na hotovosti. Bylo přirozené, že se král snažil odškodnit města různými privilegii a milostmi, které měly vylepšit městské hospodářství. Jiří předčil všechny své předchůdce hojností privilegií, která městům udělil a prodal. Jenom v Čechách obdařil během svého několikaletého vladaření čtyřicet královských měst více než padesáti privilegii, dvaceti osmi nekrálovským městům poskytl velkomyslně 29 privilegií. Není tedy divu, že kromě přívlastku „husitský král“ ho zejména urození současníci poctili názvem, který chápali jako hanlivý „král měst“. Jiří dával především městům právo trhů a tím posiloval rozvoj tržního hospodářství. V privilegiích souhlasil s růstem městského nemovitého majetku a pamatoval na rostoucí sebevědomí měšťanů. Proto polepšuje městské erby, dává právo svobodného nakládání majetkem, a uděluje výsadu pečetí v červeném vosku. „Mnozí jiní,“ to jsou zase Jiříkova autentická slova, „stáli o války a vítězství; nám nešlo než o zachování práva i spravedlnosti. Mnozí hleděli množiti a šířiti panování své; my nestarali se nežli o čest koruny a o blahobyt obyvatelů jejich. Jiní chtěli, aby lidé moci jejich báli se, my radili a sloužili národu nejinak, než jako pilný otec čelední své rodině.“
Ale nejenom privilegia Jiřík rozdával. Dělal ještě cosi onačejšího – likvidoval staré dluhy. V době husitské revoluce zrušila pražská města dědičné renty, které vázly na domech dlužníků. Král Jiří toto opatření potvrdil, „a tím odstranil šelmu mnohem jedovatější a stavu městskému protivnější, než je mor.“ Zkrátka, už tenkrát se u nás oddlužovalo. Pro krále Jiřího to byla jakási „z nouze ctnost“. Od roku 1420 dlužníci stejně neplatili věčné renty a nebylo nikoho, kdo by si je troufal vymáhat. Takže toto „královské lékařství“ uzákonilo současný stav, ale města si to mohla vykládat jako důkaz královy péče o ně a jejich blahobyt.
„Roku 1460. Matyáš Korvín, zvolený král uherský, dobyl všechny hrady, které tam už dvacet let drželi Čechové a působili tam značné škody bojem i vybíráním poplatků.“ Kdeže ti Čechové dělali neplechu? V Horních Uhrách neboli na Slovensku. Bylo jich tam hodně a říkalo se jim „bratříci“. Za léta bezkráloví se tu vybudovali rozsáhlou samosprávu. Původním jádrem těchto bratříků byly zbytky husitských vojsk, které po bitvě u Lipan a poté, co byl dobyt Sion, utekli přes Moravu do slovenských hor. Slovenští husité pomáhali českým bratříkům dobývat hrady a budovat opevněné tábory. Hejtmané drželi po několik let vládu nad celým středním a východním Slovenskem. Jejich vůdcem byl Jan Jiskra z Brandýsa, který se zapsal do služeb vdově po císaři Albrechtovi a hájil její královská práva v Uhrách. Kromě byl oddaným stoupencem Ladislava Pohrobka při krveprolití na budínském hradě. I v době Hunyadyově Jan Jiskra uhájil v čele bratříků nezávislost slovenských krajů na uherském panu správci. Poradil si nový uherský král s těmi poněkud obtížnými českými hosty? Volil vůči něm obratný postup. On totiž moc dobře věděl, že by bylo obtížné vojska, otužilá v dlouholetých šarvátkách a chráněná horami, lesnatými údolími a pevnými hrady zdolat vojensky. Proto začal Matyáš vyjednávat – s Jiskrou. Dokonce ho získal do svých služeb. Jan Jiskra se stal uherským šlechticem, jeho vojska vešla v žold Korvínův a vytvořila jádro proslulého „černého vojska“. No a když si Matyáš takto šikovně připravil půdu, podnikl proti ostatním husitským hejtmanům vojenskou výpravu a nakonec dobyl i pevný hrad Muráň, skutečné orlí hnízdo a nejmocnější bratřickou pevnost. Král Jiří svým krajanům na Slovensku nepomohl?
Záměrně do těch bojů nezasahoval a ponechal bratříky jejich trpkému osudu. Chtěl mít v rodině klid... nechtěl proti sobě popudit energického zetě. Zetě? Copak svatba jeho dcery Kateřiny s Matyášem už proběhla? Budoucího zetě. Takže pořád to byl jenom – snoubenec. Čtyři roky jím ještě bude. Aby snad nakonec nebyla Jiříkova dcerka Kateřina (plným jménem Kateřina Kunka) pro Matyáše příliš stará. Kolik že jí bylo? No, měla už na čase. Bylo jí – dvanáct. „Mezi Jiřím a Matyášem mělo proběhnouti rokování v Olomouci. Král Matyáš však, sotva přijel do Trenčína, upadl tam zanedlouho v nemoc tak těžkou, že mu již netušili. Museli zavézti ho do Budína zase, kdež potřebí bylo drahně času, nežli se zase pozdravil. Král Jiří chystal se sám zajeti osobně k Matyášovi, ale na cestě v Kroměříži uslyšev o povaze nemoci jeho zastavil se a obrátil se do Brna. Co do svatby Matyášovy s dcerou krále Jiřího stalo se však úplné narovnání a kněžna potom v květnu pustila navždy Prahu i rodinu svou, a vedena jsouc do Trenčína, odevzdána tam v moc ženicha svého s velikými slavnostmi.“
Tak to pro Jiříka dopadlo dobře. Snad pro Matyáše a Kunku Kateřinu, ne? Hlavně pro Jiříka. On si moc dobře uvědomil Matyášovy schopnosti a chtěl být s ním zadobře. Což se nejlépe provádí pomocí sňatku. Ten sňatek jeho dcerky s uherským králem byl příkazem nezbytnosti i proto, že se mezitím Matyáš smířil s císařem, a tudíž bylo nebezpečí, velké nebezpečí, že vyplave na povrch podpora, kterou tajně slíbil Jiří císaři v boji o uherskou korunu.
Uhry bychom tedy měli zabezpečené, odtud válečný vítr nefouká... aspoň prozatím... se kterými ze sousedů by se český král mohl dostat do sporu? S Poláky. I proti němu se Jiří svého času smlouval potají s markrabaty braniborskými, a dokonce i s řádem německých rytířů, který sliboval závratné sumy peněz za českou vojenskou pomoc proti polskému králi. Král Jiří tedy nebyl žádné neviňátko... V žádném případě. Na druhé straně však brzy poznal, že německé sliby jsou jenom sliby a že jeho potřebám vyhovuje spíše spolupráce s Polskem. Asi si zavčas vzpomněl, že ve svém mládí byl stoupencem polské strany a že hájil právo polského prince na českou korunu... A o spolupráci s Polskem stál i proto, že mohl mít v králi Kazimírovi mocného spojence proti rozpínavé politice Vratislavě. Ani s Římem nebyly vztahy nejlepší, a tak přátelství s polským králem mělo pro Jiřího cenu zlata.
„Král Jiří přijel 14. května do Hlohova v čele čtyř tisíc pěšáků a dvou tisíc jezdců. Jeho komonstvo, které skoro vojsku podobalo se, bylo znamenité. Jiří vedl u veliké nádheře netoliko dva syny své, několik knížat slezských, biskupa olomouckého a vratislavského, ale i přední pány z Čecha a z Moravy. Neobyčejná toho sjezdu slavnostnost po krajinách okolních již napřed rozhlášena byla. Jakkoli ale sličně připravili se Čechové, podívaná na rozmanitost bohatých krojů, drahého kamení a zbraní všelikých, kterými skvěli se Poláci, Litevci, Rusové a Tataři, přišlí s Kazimírem v počtu asi pěti tisíc koní byla ještě mnohem velikolepější a zajímavější, o biskupech, knížatech a vojvodech ani nemluvě.“
„Králové oba přáli si pokoje mezi sebou upřímně, proto jednání nemělo nesnází opravdových a panoval ve všem duch netoliko smířlivý, ale přátelský. Však se také mluvilo o příbuzenství obou národů – nebylo paměti o nějaké krutější mezi Čechy a Poláky kdy válce. Umluveno tedy, že pře o hrady české v držení polském, zejména Osvětim, Zátor a jiné, též o věno královny Elišky, sestry krále Ladislava, měly do živnosti krále Jiřího zůstati jako pohřbeny; dále potvrzeny byly předešlé smlouvy o zachování pokoje mezi oběma královstvími, o bezpečnosti na silnicích kupeckých a o dobrotě mincí k obchodu, o rozsuzování pří soukromých mezi poddanými obapolnými a korunována pak byla ta listina závazkem zvláště slavným i obšírným ku společnému sobě pomáhání proti Turkům. Sjezd rozešel se v dokonalé dobré vůli.“
A když už byl král Jiří v ráži, tak se rozhodl smazat problémy, které měl s Braniborskem. Skončil dlouholetý boj o Dolní Lužici. Král uznal dědičná práva braniborského markraběte k Chotěbuzi a sklonil se před tvrdou realitou. I když Dolní Lužici ovládala už několik let braniborská vojska, zůstal Jiří jejím vrchním pánem. To vypadá, jako by Jiřík spěchal, aby měl ze všech stran krytá záda... To tak nevypadá, ale skutečně to tak bylo. „Král Jiří, jakkoli byl znám co válečník výtečný, rád býval tomu, když lidé ducha bouřlivého a bojechtivého hledali spíše v cizině obživy své, nechávajíce vlast na pokoji. Již od souvěkých řečníků vychvalován byl co kníže pokoje.“ Jiří sháněl spojence, kde se dalo. Zřejmě už na těchto jednáních promýšlel důsledky nezdaru svého poselstva v Římě.
„Povězte králi svému, že ho milujeme,“ domlouval laskavě, leč s důrazem českému poselstvu v Římě papež Pius II., „a že pro dobré a užitečné jeho i Království českého hotovi jsme učiniti všecko, co jest s naší ctí a stolice této. Co vy jste však tady prosili, to nebylo slušné, a slyšeli jste odpověď naši. Proto napomínáme vás, domlouvejte králi, králové i pánům, ať odstoupí od těch novot, a ty, pane Zdeňku,“ obrátil se Pius na vedoucího české delegace Zdeňka Kostku z Postupic, „ty že jsi vzácen před králem a král tě miluje zvláště, napomeň jej, ať učiní naše přikázání a přivede lid svůj k jednotě víry a církve. Bude skrze to veleben on i království jeho, jakož jsme mu to i řekli, když jsme spolu hovořili v Benešově. Ať jen pokusí se a přijímá sám zjevně pod jednou, i drží k témuž královnu, dítky i dvůr svůj; pak lid český, o němž víme, že velice miluje nynějšího krále, postoupí po něm beze zmatku, aniž pak kněží budou moci protiviti se; neb lid obyčejně následuje rád příkladu knížete svého, a toho zvláště, kterého miluje. Budou-li ty novosti pokrytecky trpěny, musíme my i s církví zaříditi, aby to království bylo přivedeno k jednotě. I bude lépe, učiníte-li to sami ze sebe nežli z přinucení.“
Jiří se v evropské politice vyznal. Sotva ho překvapilo, když Řím začal smysl korunovačních závazků vykládat po svém. Jenže nepředpokládal, že se vztahy začnou kalit tak brzo. Spoléhal na vzájemný respekt, který k sobě chovali s Eneášem Silviem, nyní papežem Piem II. a který se potvrdil i při společném setkání v Benešově, na což papež ve své řeči narážel. Jenomže Pius II. se nechal tak trochu opít papežským absolutismem, a rozhodnut za každou cenu zastavit expanzi Turků od východu a spojit křesťanstvo v jednolitý blok, začal se bát. Začal se lekat každého projevu úchylkářství. Opřel se o dvojsmyslné formulace kompaktát a jal se prohlašovat: „kompaktáta dána byla Čechům pod výminkou a dočasně toliko; povolení že se stalo jen těm, kteří by přijímali jednotu, ale ta nikdy přijata nebyla, jakož svornost nikdy nebyla nalezena a tak nelze užívati kalicha. Mělo prý také to povolení trvati jen do výroku koncilu a nic víc; výrokem pak pozdějším že laikové mají přijímati pod jednou a že zrušena byla i odňata moc kompaktát. Protož i my s bratry svými ohlašujeme, že nižádné nemají moci a platnosti. Vy prosíte arci, abychom my vám svolili sami k přijímání podobojí, ale jelikož milosrdný otec synům a mistr učedníkům svým nedává škodlivých věcí a neslyší proseb než užitečných, tak i my máme činiti ve všem.“ Za přítomnosti čtyř tisíc lidí vyhlásil papež kompaktáta za zrušená. Svatý otec vyhlásil, že přijímání z kalicha není z nutnosti spásy a že tudíž věřící nemají věřit ve spásu kalicha. Oba tyto výroky papežovy tedy znamenaly odmítnutí žádosti českého poselstva a stavěly Řím a kališnické Čechy do příkrého protikladu...
Kalich mají Češi z daru Božího a z osvícení Ducha svatého!
Aby všem ukázal, na čí straně je, přijal papež okázale poselstvo města Vratislavě. Poskytl jim pocty a v tajném jednání jim přislíbil ochranu proti kacířům. Všem bylo jasné, koho těmi kacíři myslí. Pocta Vratislavským se rovnala výzvě k odboji proti českému králi. S českou delegací přijel do Prahy Fantin de Valle. Jiří se s tímto vyslancem papežovým setkal a tvář a tvář vyslechl z jeho úst nejednu drzost. Například aby se zřekl kalicha a tím dal příklad celé zemi, aby katolické církvi vrátil všechen pozemkový majetek, aby zrušil zvláštnosti kališnické církve, aby odsoudil kacířstvo ve své zemi tak, jako to nedávno učinil bosenský král Štěpán. To neměl říkat, o tom kacířství... Oni to Češi neradi slyšeli. Už od doby Husovy se Češi vztekle vzpírali označení kacíři. Naopak byli přesvědčeni, že jsou národem vyvoleným, Bohu zvláště milým. Václav Koranda v Římě jasně prohlásil: „Kalich mají Češi z daru Božího a z osvícení Ducha svatého!“
A kališnická Bible litoměřická z téže doby připomíná, že „pravdy zákona Božího trvají sice od věčnosti, avšak našeho času byly nám spíše než jiným odkryty zvláštní milostí Boží.“ Takže když vyslanec Fantin začal znova o tom kacířství, byl oheň na střeše. Král se demonstrativně zúčastnil kališnického procesí o Božím těle, na druhé straně Fantin ustanovil administrátorem českých věřících jistého Hilaria, který žádal, aby král dal pro kacíře zapálit hranice. 10. srpna 1462 se sešel v Králově dvoře v Praze zemský sněm. Hlavní bod programu: stav jednání s Římem. Poslové vylíčili, jak to probíhalo v Římě, pak si vzal slovo král a odsoudil Pia II., že popírá platnost kompaktát. „Kacířů nemilujeme,“ řekl král, ale vzápětí popřel, že by kališníci byli kacíři. A pak se zřejmě král dočista překonal a už nebyl ani obratným diplomatem, ani opatrným státníkem, byl v té chvíli upřímný, což se některým politikům nestane za celý život ani jednou. Králi Jiřímu se to onoho 10. srpna stalo. Asi měl už všeho dost, a v sále Králova dvora se mnozí čeští šlechtici, když slyšeli králova slova, rozbrečeli a nijak se za to nestyděli.
