Toulky českou minulostí: 290. schůzka: Dalibor

Léta letoucí bylo ticho a smutno na hradě svatého Václava. Okolí jeho zpustlo za velké bouře husitských válek, kostel svatého Víta byl vybit a komnaty královské, Karlem Čtvrtým nádherně zařízené, scházely čím dál víc a více. Občas jen a ne nadlouho oživly, když sem král zdola, ze Starého Města ze svého dvora zavítal.

„Zavítal, chvíli pobyl, ale nezůstal. I mladý Ladislav Pohrobek a slavný jeho nástupce Jiří král, žehnané paměti, sídlili více dole ve městě. Po Jiříkovi také první léta Vladislav II. Jagellonec. Ale za toho pak nastala veliká změna. Po dvanácti letech svého panování změnil své sídlo. Událoť se mu pojednou, že není dosti bezpečen ve svém dvoře staroměstském, při němž dal vystavěti nákladnou, umělecky a krásně vyzdobenou věž.“

„Kdybyste ji náhodou v Praze nemohli najít, tu věž, tak je to věž Prašná, zatímco Královský dvůr se nacházel zhruba na místě dnešního domu Obecního. I vrátil se Vladislav do dávného sídla českých králů na Hradčany a dal tam vše, co zpustlo, obnovit a znovu upraviti. Beneš z Loun vystavěl velikou, podivuhodnou síň (dostala jméno po investorovi, tedy Vladislavský sál, jinak onomu architektovi, kterého Alois Jirásek přezdíval Beneš z Loun, říkáme dnes Benedikt Ried alias Rejt; kromě sálu na Pražském hradě navrhl i loď chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře, a ani ty již zmíněné Louny nepřišly zkrátka – pan Benedikt se na jejich tváři podepsal skvostným děkanským kostelem). V tu dobu také postavil modlitebnu pro krále v kostele svatého Víta napravo od velkého oltáře, vyzdobenou znamenitým dílem kamenickým. Král dal také holé stěny chrámové vyzdobiti koltrami, a péčí jeho zaskvěly se komnaty v královském hradě zase nádherou čalounů i obrazů. V jedné z nich visely samé obrazy českých knížat a králů. Ale nejenom na výzdobě dal si král záležeti, nýbrž i na tom, aby hrad byl lépe opevněn. Tak ztvrdili na jeho rozkaz hradební zdi, prohloubili příkopy, zvýšili náspy, kde toho třeba bylo, a na věži Mihulce udělali krov velmi vysoký a pokryli jej polévanými cihlami, nad nimiž se na makovici bělal a svítil postříbřený lev.“

Snad se může zdát někomu z milých čtenářů tohoto webu, že trvá poněkud déle, než se dostaneme k jádru příběhu, v tom případě však prosíme o snažné poshovění, neboť každým slůvkem se již k němu blížíme.

„Nedlouho potom dal král Vladislav stavěti novou okrouhlou věž za domem nejvyššího purkrabího, blíže zadní brány. Vystavěli ji nad Jelením příkopem na ochranu hradby, ale také za obyt, za smutný obyt. Zřídili v ní trojí vězení nad sebou. Nejdolejší z nich bylo pod zemí, bez oken, bez světla, bez dveří. Vězeň měl do něho být spouštěn po provaze děrou či špuntem v podlaze vězení prostředního. Věž dostavěli, ale vězně do ní neměli, ani do nejhořejšího, lehkého, ani do ostatních. A tak byla věž prozatím bez jména, neboť toho se jí mělo dostati po vězni, jenž by první její práh překročil. Dlouho však bezejmenná nezůstala.“

 

Věž Daliborku nechal vystavět na konci 15. století Vladislav Jagellonský. To je ta válcová věž, součást opevnění Pražského hradu a sloužila rovněž jako žalář.

Pojmenována podle svého prvního nájemníka

Jméno, které obdržela po svém prvním nájemníkovi, si podržela dodnes: Daliborka. Po Daliborovi z Kozojed, neboť „Dalibor první jako vězeň překročil její práh, a tak nazvána jest po něm Daliborkou. Na hradě i po celém Praze se mluvilo o mladém zemanovi proto, že byl prvním vězněm v té nové věži, i pro příčinu, pro kterou se tam dostal.“

No to bych taky rád věděl. Proč vlastně chudáka Dalibora zavřeli? Byl zastáncem chudých a utlačených, mužem krásného charakteru, který o svém příteli Zdeňkovi zpíval tak nádherným způsobem. A jeho láska k Miladě rozechvívá dodnes srdce každého posluchače. A ta slova o svobodě, ta se stala přímo symbolem Smetanovy hudby. Skladatel napsal něco víc než jenom běžnou operu: Dalibor je bojovníkem za právo, za spravedlnost, a raději obětuje život, než by se pokořil. Což jsou vše zajisté ušlechtilé myšlenky, nicméně, stále jsem nedostal odpověď na svou otázku: proč byl zeman z Kozojed uvržen do vyšetřovací vazby?

To bylo složité. Velmi složité. „Tenkráte se dálo mnoho zřejmého bezpráví selskému lidu. Páni a vladykové utahovali jej novými, neslýchanými robotami. Leckde nemohli těch nátisků již snésti. Proto opouštěli vše, utíkali ze svých gruntů do lesů, do jiných končin a dávali se v zlodějství, loupežení a v jiná zločinstva. Jiní pak se proti svým pánům bouřili.“ Až tam to došlo. A začaly se dít věci. Ale Dalibor v tom byl nevinně. Zpočátku. Aspoň se to tak říká. Tedy: říká to Alois Jirásek. „Tak se zdvihli sedláci proti Adamovi Ploskovskému z Drahonic v litoměřickém kraji, poněvadž byl na ně krutý a vymýšlel na ně nepravé roboty i různé a veliké útisky. Obořili se na jeho tvrz, ztekli její valy, vypáčili brány, a když se tu jejich krutý vladyka udatně bránil, zranili jej a zajali.“

Prekérní situace. Velice nepříjemná. Pro obě dvě strany. To vše se ale týkalo pana z Ploskovic a jeho poddaných. Co s tím vším měl společného náš hrdina, pan Dalibor z Kozojed? Dost. Hodně. Řekli bychom, že víc, než mu to bylo nakonec milé.
„V sousedství vladyky Ploskovského žil tenkráte na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed, muž starobylého rodu, jehož předek s králem Janem u Kresčaku hrdinsky bojoval a také s ním tam zahynul.“

Faktická poznámka: Je to pravda. Jmenoval se taky Dalibor, a taky z Kozojed, byl to pradědeček a u Kresčaku vskutku padl. A k jeho stejnojmennému potomkovi se jednoho krásného dne „přihrnuli osvobození sedláci Adama Ploskovského a radostně mu oznamovali, že mají ploskovskou tvrz ve své moci, a žádali, aby se jí Dalibor ujal, oni pak že se mu rádi poddají a již se poddávají jako své vrchnosti, že tak činí o své vůli a rádi, poněvadž vědí, že jim bude Dalibor pánem milostivým. Znaliť a měli toho zkušenost, že byl Dalibor z Kozojed ke svým poddaným vždy hodný a milosrdný, ano že se ujal nejednoho ubožáka z jiného panství a že mu svou přímluvou i jinak pomohl.“

Alois Jirásek nebyl ani první, ani poslední, kdo se případem Dalibora z Kozojed zabýval. Jako první začal Václav Hájek z Libočan, který ony události popsal ve své Kronice české. Ta vyšla v roce 1541, to znamená, že autor měl od té události odstup, něco přes čtyřicet let. „Léta tisícího čtyřstého devadesátého osmého v kraji litoměřickém Ploskovskému Adamovi jeho poddaní se zprotivili a jeho tu na Ploskovicích dobývali, a to z ponuknutí nějakého Dalibora, kterýž také byt svůj měl nedaleko odtud. Uslyševše o tom měšťané litoměřičtí, rychle lidu něco pod praporcem poslali a téhož Adama retovali.“

Moment. Hájek z Libočan. Tenhleten pán proslul nejedním výmyslem a rozhodně kandiduje v naší literatuře faktu na titul mistra pábení. V případě Dalibora se do nějakého přílišného fantazírování nepouštěl. Jednak na to všecko, co se v litoměřickém okolí stalo, bylo pořád ještě dost svědků, jednak uvádí docela určitě, že povstání proti ploskovskému pánu vzniklo kvůli tomu, že vzbouřence Dalibor „ponoukal“. Tedy naváděl je. Ale u Jiráska není o žádném navádění ani zmínka. Podle spisovatele se sedláci vzbouřili sami od sebe, „nemohouce dále snášeti robotu a nátisk“. Teprve potom radostně přišli k Daliborovi a dobrovolně se mu poddali, poněvadž „byl vždy hodný a milosrdný“. Nejdůležitější na celé pasáži z Hájkovy kroniky je myšlenka utroušená vlastně mimochodem, že se všecko stalo z „ponuknutí jakéhosi Dalibora.“ Dodejme – „ušlechtilého a milostivého pana Dalibora.“

„Vladyka Dalibor jich neoslyšel; přijal, co mu nabízeli, když uslyšel, že mají na vše zápis bývalého pána. Ale ten, jakmile vyvázl a se pozdravil, domáhal se svého zboží. Úsilně se dovolával pomoci vlády, a zemští hejtmané, majíce Daliborovo jednání za pych a vzpouru sedláků ploskovských pak za vzpouru, sebrali brannou moc litoměřického kraje, branný lid veškeré šlechty těch končin i litoměřických měšťanů.“ A následovala trestná výprava, která skončila pro pana z Kozojed, jak nehůř mohla. Však už naše historie k tomuto bodu nezadržitelně spěje.

„Veliký ten houf udeřil na vzbouřené sedláky; mnoho jich pobili, schytali a krutě ztrestali, a také Dalibora, jejich spolčence, zajali. Tak se dostal mladý zastánce utiskovaného lidu do pout. V nich ho zavezli do Prahy a uvrhli do prostředního vězení v nové kulaté věži za domem purkrabským nad Jelením příkopem. Zpupní páni byli rádi a přáli mu to, lid ho však litoval.“

Tolik mistr Jirásek. Z každého jeho slova dýše smysl pro spravedlnost. Z každé jeho věty je cítit, že straní sedlákům proti jejich krutému pánovi, a taky že se zastává toho, kdo nemlčel a svůj hlas statečně pozvedl. Lidé se bouřili proti pánovi. Byla to opozice? Boj za lidská práva? Anebo to byl rozvrat? Trestná činnost proti zákonnému pořádku? „Timeo hominem lectorem unius libri,“ řekl mudrc, jakým Tomáš z Aquina bezesporu byl. Česky by se ta jeho myšlenka dala přeložit jako: „Bojím se čtenáře, jenž čte jednu knihu.“ Neboli – je třeba se báti těch, kdo znají věc jenom z jednoho pohledu. I když to mohou myslet dobře.

Zahrajme si divadlo. Loutkové divadlo. Svěží dílko milého autora pana Josefa Žemly někdy ze začátku minulého, tedy 20. století. Takový druh dramatického umění vyžaduje ovšem zcela jiný přístup než běžné divadlo. S režisérem jsme to promysleli. Tady kolega by mohl hrát Dalibora. Titulní role, jak jinak. Titulních rolí není nikdy dosti! Druhý kolega bude Hradník. Něco jako Daliborův podřízený. A můžeme to spustit.

„Nuže, milý starochu, a jak lid kolem naší tvrze? Spokojen?“ „Nejen spokojen, ale i šťasten." „Žeť opravdu tak?“ „Žeť.“ „Kdo by nebyl spokojen, maje takového pána. Jáť to vím, přijdu mezi lid. Pod vaší rukou jest šťasten.“ „Toť opravdu mne převelice těší. Jak bych mu neměl býti vrchností dobrou?“ „A přec jen Neznámý emnozí rytířové jsou k poddaným hodni.“ „Myslíš, hradníku?“ „Bať. Adam Ploskovský není ku svým hodný. Je na ně zlý – k robotám, kterých jsou mu povinni, přidává nové, kde může, tiskne chudý lid.“ „Toť opravdu mne rmoutí. Rád bych pomohl všem utištěným, ale mám-li k tomu práva?“ „Což kdyby... ach, nevykládejte si to pane ve zlém...“ „Nuž, starochu?“ Tak tedy – poddaní pana Adama již dále nátisků snášeti nemohou. Již se obořili na jeho hrad.“ „To že učinili? Ne, toho bych nikdá neschválil... Zlo nelze léčiti zlem, můj milý starochu.“ „Ale toť, převzácný můj pane...“

Na tomto místě náš dramatický pokus skončil. Herci dále nemohli, prohlásili, že to je hrozná ptákovina. Škoda. Bylo to čím dál půvabnější. A kromě toho: Tady nejde o legraci, ale – o hledání pravdy. V tom spisku loutkového dramatického spisovatele Josefa Žemly. On se totiž spokojil v podstatě s tímtéž příběhem, který použil Smetana pro svou operu. Dalibor slyší o rebelii proti panu Adamovi Ploskovskému, svému sousedovi, ale je proti, nechce páchat násilí, jenže... moment, já to honem nalistuju. tady to je: „Pan Adam, prchaje ze svého majetku, tak se zapomněl, že vypálil osudnou ránu na pana Zdeňka, mého nejmilejšího přítele!“ Což ho muselo naštvat, Dalibora. A když za ním pak přišli sedláci – rebelanti, a řekli, jestli by jim nepíchl, tak Dalibor souhlasil, řka: „Béřu vás pod svou ochranu a chci vám býti pánem laskavým.“

 

Lidové pověsti o Daliborovi zaznamenal Alois Jirásek ve Starých pověstech českých a Bedřich Smetana v opeře Dalibor. V současnosti je Daliborka součástí prohlídkového okruhu Pražského hradu a je v ní umístěna expozice útrpného práva. Je na konci Zlaté uličky.

„Bylo Daliborovi v nové věži teskno a smutno. V klenutém žaláři tlustých zdí a malých okének bylo teď jeho panství. Doma ze své tvrze hledíval do širého, krásného kraje. Teď viděl sotva pruh oblohy a pod věží kousek hlubokého, zarostlého příkopu. Listí tam již měnilo barvy do zlata, do ruda, teskný podzim nastával. Ticho ve věži a ticho kolem. Ptáci umlkli, jen vítr hvízdal a zmítal křovím a stromy. Listí padalo, mlhy uléhaly na hluboký příkop, halily ho ráno i za časných soumraků, deště přes tu chvíli šuměly a šlehaly do holých křovin a korun. Krátký den byl ve vězení dlouhý a dlouhé noci jako nekonečné. Stesk a dlouhá chvíle mořily mladého zemana. I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval. Jak mu žalářník housle opatřil, počal se na nich cvičiti. Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se mu krátila, čas rychleji plynul a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější.“

A tak nouze naučila Dalibora housti. Praví okřídlené a dodnes často používané české úsloví. Hájek z Libočan však nemá o vězňových skřipkách ani zmínku. Ona totiž celá ta pasáž o Daliborově houslovém umění vznikla později. To přísloví o nouzi se objevuje poprvé v knize nazvané Poselkyně starých příběhů českých. Vydali ji v roce 1700 a jejím autorem byl Jan František Beckovský. Stojí v ní doslova, že nouze naučila Dalibora housti. „A již stávali žalářník i strážní pacholci za dveřmi věže a poslouchali. Nejeden z hradských pánů a ouředníků přišel si poslechnout, jak se naučil kozojedský zeman v žaláři hráti. Již se o tom v městě povídalo, již přicházeli nahoru se přesvědčit: nejprve zvědaví, pak nevěřící Tomášové, denně jich přicházelo víc a více, až pak začasté valný houf stál a čekal u zadní brány hradské, na obou cestách, mezi nimiž se táhla svahem dolů vinice svatého Václava.“

„To již bylo na jaře, kdy vál měkký vítr polední, kdy vrchové stromů a větve pukaly a kvetly, kdy Petřín a všechny výšiny kolem se zelenaly, i Jelení příkop, jenž všechen zvučel šveholem sladkého zvuku. Ale nad ptačí zpěv bylo krásnější, když se ozval z kulaté věže houslí líbezný hlas. Všichni žasli a zatrnuli, jakmile se zachvěly měkké ty a sladké, žalné zvuky z pustého, trudného žaláře. Tím více dojímaly. Stesk a touha v nich zněly a zas už se měnily, vyznívaly v známé nápěvy pobožných písní. Pokora, doufání a prosba smutného srdce z nich vanuly. Jindy zas zvonily světským hlaholem, ohlasy milostných písní a válečných zpěvů.“

Věru tklivý příběh, kterak i v nevlídných, ba syrých podmínkách dokáže skutečný talent vypučet oslnivým květem... Tklivý je, leč pravdy na něm aby pohledal. Žádné housličky v rukou odsouzencově... Ani ony, ani jiný hudební nástroj. Jestli měl Dalibor hudební sluch, to se neví, zato se má takřka za bezpečně prokázané, že z kobky Daliborky se nikdy žádné lkavé trylky neozývaly. Ty housle, húsle – to byl v hantýrce tehdejších katů... mučicí nástroj. Posměšně se tak říkalo skřipci, na kterém kat vynucoval na obžalovaném výpověď. Tělo se napínalo, šlachy praskaly, a ubožák v této své nouzi potom hudl. Což znamená: vypovídal. Mluvil pravdu, anebo to, co si mučitelé přáli slyšet. Lidé venku poslouchali nářek trápeného, a vcelku nedojati osudem ubožáka věcně podotkli, že nouze (jiným slovem bolest) naučila Dalibora housti. V hantýrce podsvětí, jakož i kriminalistů se dnes používá jiný termín: ten, kdo vypovídá, „zpívá“.

„Nejednou zahrál Dalibor starou tu notu o králi Janovi, o starém Klimberku a Plichtovi ze Žerotína, o Bavoru Strakonickém, o všech těch českých pánech a zemanech, kteří zhynuli se svým králem u Kresčaku jako praděd uvězněného hudce. Dojati naslouchali Pražané u věže. A když jednou zhlédli, že z okénka žaláře spouští se po provazci hrubý, plátěný pytlík, chutě a rádi dávali, co kdo u sebe měl, groše i drobné peníze. Každý myslil, že zeman ze svého tráví. Nyní viděli, že muži je zle, že přišla na něj nouze. Pokaždé však, když mošnu z vězení spustil, pokaždé byla naplněna – i podušku pod hlavu mu poslali, ložné šaty a jídlo i nejednu konvici pití. Za to hrával zástupu, když se u věže sešel odpoledne i v podvečerní čas. S utajeným dechem naslouchali, a když se pak rozcházeli, byl mezi nimi jeden hlas, že tak jako ten zeman nehraje nikdo v celičké Praze. Nouze naučila Dalibora housti. Za dne lidem hrál, sobě začasté v noci.“

A to prozatímní konec příběhu. Škoda. Pěkně se to četlo. Pěkně. Ale nejenom příběh o Daliborových houslích byl úplně jinak. Toho, co bylo jinak, bylo mnohem víc... Ale o tom zase až příště. 

zdroj: Josef Veselý

Vysoké Tatry: Na Popradské pleso

Do Vysokých Tater se můžeme dostat po železnici, z rychlíku vystoupit ve stanici Štrba nebo východněji Poprad-Tatry. Většinou jsem vystoupila ve Štrbě a pak zubačkou vyjela nahoru na Štrbské Pleso. Ozubnicová železnice navázala na zprovoznění Košicko-bohumínské dráhy ve stanici Štrba v roce 1871. Vlaky od Bohumína přes Tatry jezdí už 155 let!

 

Vůz ozubnické železnice Bradavica focený ve stanici Štrba je pojmenován podle 11. nejvyšší hory Vysokých Tater. 

Níže vůz Vysoká má název podle tatranského vrcholu, obě hory nejsou pro turisty přístupné, výstup je možný jen s horským vůdcem. 

 

 

Na Štrbském Plese můžete využít "električku" = Tatranskou elektrickou železnici (TEŽ) a dostat se dál, případně jít na túru.

 

 

Vůz TEŽ Končistá nese název hory, na kterou je výstup jen s horským vůdcem. 

Dole za jízdy focený vůz Ostrá. Líbí se mi pojmenování vozů podle hor, turisté se poučí.

 

Na Popradské pleso dojdete pěší túrou ze Štrbského plesa asi za dvě hodiny. Pak jste odměněni malebností místa.

Není to náročná trasa, k Popradskému plesu jdete po asfaltce, která vede až k horskému hotelu. 

 

 

 

Štrbské Pleso je v nádherné krajině Vysokých Tater výchozím místem pro túry. Čistý vysokohorský vzduch a rozsáhlé porosty jehličnanů jsou  místem pro léčebné a ozdravné pobyty. Horský hotel Patria (vpravo) má název podle hory.

 

 

Jozef Szentiványi - zakladatel Štrbského Plesa. Po zvětšení fotografie je text čitelný. Výnosem tehdy uherské vlády ze dne 4. 4. 1885 bylo Štrbské Pleso vyhlášeno za lázně.

 

Jsou tam skokanské můstky a vyhlídková věž Tatras Tower vysoká 53 metrů. Její spirálovitá stezka s mírným stoupáním umožňuje bezbariérový přístup až na vrchol. Během výstupu si návštěvníci mohou na tabulích přečíst o tatranské fauně, flóře a historii Tater. Adrenalin zajistí prosklená podlaha 50 m nad zemí, která nabízí návštěvníkům pohled přes sklo z výšky přímo pod nohy.

 

  

Od tohoto směrovníku je to k chatě u Popradského plesa 35 minut.

 

 Cestou k Popradskému plesu fotím.

 

Jsme na místě Popradská Poĺana ve výšce 1500 m nad mořem, odtud se jde na symbolický hřbitov, který si zaslouží samostatný článek. 

 

   

Od rozcestí nad Popradským plesem je k vodě už blízko. 

 Pohledy na skalnaté vrcholy jsou krásné a vzadu za jezerem je horský hotel.

 

  Kdo nejede do Tater lámat rekordy výstupem na náročné vrcholy, může zvolit Popradské pleso pro méně namáhavou trasu a jedno z krásných míst v Tatrách na focení - výhledy, možnost procházky kolem plesa k horskému hotelu a tam se občerstvit. 

 

Pleso má rozlohu 6,88 hektarů, největší hloubka se uvádí 17 metrů, ale většinou je to 7–10 metrů. Patří mezi tzv. morénová plesa v prohlubních po ledovcích.

Pojem pleso v Tatrách označuje jezera ledovcového původu. Je jich tam kolem dvou set - malých i velkých. V minulosti jim lidé říkali "mořská oka", protože věřili, že jsou propojená s mořem. Popradské pleso svůj název získalo podle řeky Poprad, která z něj vyvěrá. 

Ve vodě horské krajiny žije Pstruh potoční Salmo trutta morpha fario, což je dravá  ryba, která pronikla do vyšších poloh (v Tatrách asi 1500 m) a žije v nejprudších potocích a vodopádech. Má rád zdejší teplotu vody, její čistotu a obsah kyslíku ve vodě. Na informační tabuli jsem vyčetla, že v období střídání ledových a meziledových dob pstruh mořský migroval údolími řek z moře za ustupujícími ledovci a tak pronikal i do tatranských dolin. Tady se postupně vyvinul na potoční formu.  Potokem Krupá, který vytéká z plesa a společně s Hincovým potokem tvoří hlavní zdroj řeky Poprad, pronikal přirozeně do Popradského plesa. Jsou záznamy, že ještě na počátku 20. století migrovali do řeky Popradu i lososi. 

 

Pstruh potoční miluje náletový hmyz (mouchy, jepice), který spadne na hladinu. Po těle má červené a černé tečky - poznávací znamení. Za hřbetní ploutví je tuková ploutvička - charakteristická pro lososovité ryby.

zdroj obrázků vyza-velka.cz

 

 

Potok Krupá vytéká z Popradského plesa a spolu s Hincovým potokem tvoří hlavní zdroj řeky Poprad.

 

Směrovník ukazuje Popradské pleso 1499 m nad mořem, jsme u horského hotelu. 

 

 

Horský hotel Popradské Pleso, pamětníci Tater ho budou znát pod dřívějším názvem Chata kpt. Morávku. Nachází se v Mengusovské dolině.

 

  

Tato dřevěná socha je pocta horským nosičům, kteří na chaty ve vyšších nadmořských výškách donášejí suroviny do restaurací a hlavně nápoje na vlastních zádech. Nevím, jestli tohle funguje někde v jiných horách, ale sama jsem nosiče kolikrát potkala ve Vysokých Tatrách!

 

  

Borovice limba (Pinus cembra) je vysokohorská jehličnatá dřevina na fotce vpravo dole. Roste podél horní hranice lesa v pásmu borovice kleče. Dožívá se 400 až údajně 1000 let. Je velmi mrazuvzdorná, snáší nízké teploty až −60 °C.

Ve výšce okolo 1 500 metrů končí pásmo lesů (souvislých lesních porostů) = tzv. montánní stupeň. Smrky nahrazuje borovice limba a modřín spolu s borovicí horskou - kosodřevinou, která vytváří hustou a neprostupnou spleť keřů. 

S rostoucí nadmořskou výškou klesá i teplota (průměrně o 1 °C na každých 200 výškových metrů) a tento fakt omezuje délku vegetačního období. S narůstající nadmořskou výškou se snižuje druhové bohatství nejen rostlin, ale i živočichů, protože jen málo druhů je schopno čelit tvrdým klimatickým podmínkám.

 

 

Tatranská magistrála vede vzhůru od Popradského plesa. Je to nejdelší turistická stezka Vysokých a Západních Tater, měří okolo 72 km. Protíná jižní svahy obou pohoří a její přechod trvá přibližně 3–4 dny.

 

 

L´adový potok přivádí vodu do Popradského plesa.

 

Činnost horských ledovců je ve Vysokých Tatrách nápadná.

Když píše generální prokurátor ...

Dnešní článek o knize není pouhou recenzí. Ani staré knihy nemusíme zavrhnout jen proto, že byly napsány před sto lety a nepopisují tedy "moderní dobu". Nemusíme odložit knihu jen proto, že spisovatele nikdo nezná, některá témata jsou nadčasová.

V knihovničce mám několik knih po pratetě Františce, jsou tedy opravdu staré. Tato laskavá žena odešla na věčnost v mém dětském věku. Tehdy se mi líbila její miska s obrázkem, dodnes ji mám v kuchyni. Také dečku, kterou vyšívala. U tety jsem obdivovala, jak si vážila knih. Knihy kupovala, pak je podepisovala, protože je půjčovala sousedkám v domě. Pár knížek jsem zachránila a z toho malého "dědictví" jsem teď jednu přečetla. Nejdříve o autorovi:

JUDr. Gustav Hubáček (1857 - 1941) pod svým jménem publikoval pouze odborné právnické články. Byl vysokým státním úředníkem a r. 1919 se stal prvním generálním prokurátorem Nejvyššího soudu nově vzniklé Československé republiky. Psal také romány a beletrii, tento žánr publikoval pod pseudonymem Václav Čech-Stráň.

 

 

To byl pan Gustav Hubáček, prokurátor a spisovatel. Zaměřoval se na morální dilemata, lidskou chamtivost, majetkové spory a sociální nespravedlnost – s tím se denně setkával u soudu.

Foto langhans.cz

Téměř sto let starou knihu dnes představím. Pan Hubáček poznal spousty případů u soudu  a ty pak promítl do svých románů. 

Román "Pod cizím krovem" (vydaný r. 1927, Nakladatelství Vaněk a Votava na Smíchově) líčí únos dítěte a jeho další život pod novou identitou.

Na Novém městě pražském žila zámožná rodina velkoobchodníka Jindřicha Korába, jenž firmu - obchodní dům s koloniálním zbožím, převzal od svého otce. Jindřich trávil většinu času obchodními záležitostmi a chodem firmy, zatímco jeho žena měla na starosti tři menší děti. Manželka pražského velkoobchodníka si ráda kupovala nové šaty a klobouky a v těchto chvílích nechávala děti bez dozoru. Jednoho dne, to zrovna manžel byl na obchodních cestách, záhadně zmizela jejich dvouletá Evička. Batolila se za sourozenci po dvoře, ti se jí chtěli schovat a .... Evička beze stopy zmizela. Pátrání, výzvy v novinách ani vypsaná peněžní odměna nepřinesly žádné poznatky. Nikdo si ničeho nevšiml. 

V další kapitole autor čtenáři představuje jinou pražskou rodinu Schánělových, kde po úmrtí otce zůstala vdova s dospívající dcerou. Paní se upnula na dceru s myšlenkou, že dceři musí zajistit rodinné štěstí sňatkem s dobře situovaným mužem. 

Vyhlédla si nadějného kandidáta, ale ten zatím ještě studoval. Jako úplný sirotek žil skromně a byl vděčen za jakoukoliv pomoc i radu od starších lidí, když vlastní rodiče neměl. Byl to Vojtěch Klas. Paní Schánělovou respektoval, ale hlavně měl ještě pár let studovat a pak bude profesorem. 

Paní Schánělová oba mladé lidi seznámila a spřádala plány, že si mladého studenta Klase musí pojistit - on si její dceru musí vzít! Známost se vyvíjela tak dobře, až po čase dcera oznámila matce, že je těhotná. V té době to byl závažný poklesek a v jejich společenské vrstvě jako svobodná matka by neobstála a byla by terčem kritiky. Matka vše oznámila studentovi, jenže on se teď nemůže ženit. Musel dostudovat, pak že si dívku vezme. 

Matka odvezla dceru z Prahy do odlehlé hájovny v lese, aby nebyla na očích veřejnosti. Tam nikdo nechodil a tak mohlo být vše utajeno. Věděla o tom hajná a posluhovačka, za mlčení dostaly zaplaceno. Hajná se o dceru postarala, ta pak v hájovně v tajnosti porodila. Mladá matka s dítětem směla být jen v době nutné po porodu, pak se musela vrátit k matce do Prahy a dělat, že se nic nestalo. 

Otec neviděl dítě zhruba do jeho dvou let, poté mu bylo dovoleno se s ním několikrát velmi krátce vidět. Byla to holčička, která se moc dobře nevyvíjela, vyrůstala v naprosté izolaci v hájovně, aby se nic neprozradilo, žádný lékař ji neviděl. 

Mladý Klas se zabýval studiem a od Schánělové dostával jen kusé informace. Zdravotní stav dítěte se však zhoršil natolik, že hajná povolala p. Schánělovou a ta si nevěděla rady, s dítětem běžela na kliniku. Tam dostala výtku, proč přichází tak pozdě. Ona však nechtěla říci, čí to dítě je, dnes by to těžko bylo možné, ale toto je doba tzv. první republiky. Na nějaké léčení bylo již pozdě a děvčátko brzy zemřelo. Paní Schánělová z nemocnice utekla a tak nevěděla, kde bylo její vnouče pochováno. Hajné předstírala, že dítě je stále léčeno v nemocnici. 

Bála se, že smrt dítěte může ukončit veškeré závazky mladého studenta Klase k jeho dceři, dítě bylo jediným pojítkem mezi nimi, oni se už nestýkali. Kde matka pak bude hledat ženicha?

Paní Schánělovou napadlo, že musí sehnat podobné dítě. Klas ani její dcera výměnu dítěte nepoznají, protože ho vlastně neznali. Musela vše provést rychle a nenápadně. Potřebovala získat asi dvouletou holčičku tmavých vlasů a očí a to byla malá dcerka velkoobchodníka Korába, kterou v nestřežené chvíli z jejich dvorku odnesla. Doma ji ostříhala vlásky, v prvních dnech podobu maskovala potíráním tvářičky mastí v silné vrstvě a tvrdila, že to má nařízeno z kliniky. Vše zakamuflovala, už to nebyla Evička Korábová, ale malá Andulka.

 

Čas plynul, otec dítěte dostudoval a tak paní Schánělová mu připomínala nutnost uzavření sňatku s její dcerou, aby dcera mohla vychovávat dítě a nepohlíželo se na ni jako na svobodnou matku. Únoskyni trápily výčitky svědomí, uvědomovala si, jakou špatnost rodičům Korábovým způsobila, ale nebyla schopna se přiznat. Vždy měla argument, proč to nemůže udělat. 

Mladí lidé se vzali, svatba byla jen za přítomnosti svědků a Vojtěch Klas nastoupil na místo profesora. K bydlení dostali domek na kopci na okraji Prahy. Dcera paní Schánělové s manželem vůbec netušili, že nyní vychovávají cizí dítě.

 

Klasovým se po čase narodily ještě další dvě děti, kromě nejstarší Andulky měli Vojtíška a Mařenku. Otec rodiny bral výchovu svých dětí velmi zodpovědně a hlavně u nejstarší Andulky viděl největší výsledky svého působení. Byla nejen bystrá, ale na svůj věk i pracovitá, naučila se domácím pracím a obstarávala domácí zvířectvo i zahradu. Byla velmi dobrou studentkou a naučila se plynně francouzsky a německy. Profesor Klas investic do vzdělání nelitoval, dceři dopřával kurzy v jazykové škole. Tam chodily i starší dívky a jednou se doma Andulka zmínila, že si tam našla kamarádku. Oblíbila si ji o dvě léta starší dívka - Milada Korábová. Rodičům to nic neříkalo, ale pro babičku to byl šok, hlavně, když Andulka řekla, že se spolužačky často podivují, jak ty dvě jsou si podobné -  jako sestry! 

A když Andulka oznámila, že by se k nim domů kamarádka Milada ráda přišla podívat, babička věděla, že tohle se nesmí stát. Když Andulce bylo 15 let, snažila se babička řídit život své vnučky. Asi podobně, jak před léty totéž dělala své dceři. 

Jak se to vyvíjelo dál, popisuje kniha. 

_____________________

Přestože kniha byla vydána před 99 lety, dobře se čte, samozřejmě je tam používán dobový jazyk a některé formulace vět se dnes nepoužívají. Životní styl a názory se během uplynulých sto let změnily. Tento poznatek je také pro čtenáře zajímavý. Popis událostí však nepůsobí naivně, vždyť to psal generální prokurátor. 

Po uplynutí sta let autor čtenáře nutí přemýšlet a logicky začneme srovnávat s dnešní dobou.  

Změnil se pohled na vnímání věku, před sto lety byl padesátiletý člověk považován téměř za kmeta, protože průměrný lidský věk byl nižší než dnes. Paní Schánělová, přibližně 50letá, je tam líčena jako stará paní. Dnes jsou padesátnice aktivní a hezké ženy. 

Hodně se změnil náhled společnosti na tzv. svobodné matky. Dříve velký poklesek, kdy se na ženu dívali "přes prsty", v současné době se velké procento dětí rodí mimo manželství. 

V pasážích, kdy babička-únoskyně přinesla dítě na kliniku, mě napadlo více otázek. Lékaři se věnovali dítěti a chtěli je zachránit, ale nikdo nepátral po identitě, paní jen přinesla dítě a pak odešla...  nebo to byl záměr autora a nechtěl už děj dále rozšiřovat? Možná... Ovšem, dnes jsou babyboxy, to dříve nebylo a nevím, jestli jsou i v jiných zemích.

Musíme si přiznat, že i v dnešní době může člověk, nejen dítě, zmizet zcela beze stopy a to žijeme v době technických vymožeností, o kterých se v době románu "Pod cizím krovem" ani nesnilo. 

Zdroj: Národní knihovna ČR

 

 

Jen na doplnění, rodina JUDr. Gustava Hubáčka zažila také ztrátu dítěte - i oni přišli o "Andulku". Našla jsem v novinách jeho poděkování za projevenou soustrast. Je tomu přesně 125 let. 

Podzimní výlet

Dnes se vydáme do Návsí u Jablunkova. Podhorská obec má zajímavou minulost. V tomto regionu se od 17. století obyvatelstvo hlásilo převážně k protestantské víře, přestože s tím mělo problémy. Za trest v r. 1654 uzavřeli evangelíkům všechny jejich kostely. Zákazy a komplikace nepomohly, evangelíci se scházeli tajně v lesích, kde bohoslužby vykonávali kočovní kazatelé z Horních Uher (Slovensko) nebo Dolního Slezska. Tzv. "Lesní kostely" se dochovaly na Těšínsku např. na Goduli (Komorní Lhotka), Zakámení (Nýdek), Kostelkách (Dolní Lomná).

Zkrátka, několik generací evangelíků se povolení ke stavbě evangelického kostela v Návsí nedočkalo, to jim povolil císař Josef II. v r. 1785. Měli tam pak také evangelickou školu.

Když se obec zakládala, souvisí to s tzv. volenstvím, které se praktikovalo na Těšínsku. Uvědomuji si, že volenství se bude obtížně překládat do jiných jazyků. ... Volenství je nepoddanská zemědělská usedlost podle privilegia těšínského knížete Václava z 31. 12. 1435. Pocházel z rodu slezských Piastovců.

Tehdy se vesnice zakládala na místě, kde dosud nic nebylo, jen zarostlá půda, případně les. Když chtěl kníže založit vesnici, vybral schopného člověka, kterému daroval pozemek. Nový majitel usedlosti už neměl vůči knížeti poddanské povinnosti. V Návsí takto obdržel Pavel Sikora za věrnou službu od knížete grunt (hospodářství) osvobozený od poplatků. Sikora se musel zavázat, že bude plnit povinnosti fojta - stál v čele nové vesnice jako dnes starosta a všechno řídil. 

Zajímavější je, že rod Sikorů držel fojtství až do počátku 20. století! Lidé se tu živili chovem dobytka na horských salaších a obděláváním půdy. 

Pro obyvatele obce platily tehdy robotní povinnosti, mezi něž mj. patřil odvoz dřeva k pile, pak jeho přeprava na sklad do Těšína. V 18. st. museli poddaní dovážet pivo obráncům na jablunkovské šance, účastnit se honů, plavit dřevo po Olši a také dovážet sůl z Wieliczky. 

Fotografie zvětšíte rozkliknutím.

 

  

Vlakem se do Návsí dostanete od Českého Těšína.

 

  

Prvním cílem byl penzion Přístav Kostkov, který nabízí ubytování i jídlo v restauraci. Na první fotografii je příjezd k penzionu, další jsou od rybníka.

 

 

 

Slezské Beskydy jsou nejvýchodnější částí ČR. Pohled na horské pásmo Čantoryje a horu Ostrý.

 

Řeka Lomná, kterou ještě na začátku 20. století goralé využívali ke splavování dřeva do Jablunkova. Protéká největším naším pralesem Mionší, také údolím turisticky známých vesnic Horní a Dolní Lomná k Jablunkovu, v jehož centru ústí do Olše. 

Pozor, řeka stejného názvu Lomná je i přítokem Lubiny ve Frenštátě pod Radhoštěm - to je jiná řeka!

Dřevěné sochy na břehu dokládají tradiční práci s dřevem:

 

 

Poslední zastavení je v Jablunkově pod Moravskoslezskými Beskydami. Město bylo pojmenováno ne podle jablek, ale podle latinského gabella a znamená to poplatek. V minulosti tam byly od obchodníků vybírány celní poplatky.

V Jablunkově stojí katolický kostel Božího Těla. Kamenný kostel byl vysvěcen v r. 1679. 

Kostelní zvony byly za obou válek zrekvírovány pro vojenské účely, jako u mnoha kostelů. Tehdy německé úřady zabavily zvony, aby kov byl využit na výrobu děl. Tři nové zvony mají jména Jan Pavel II., Hedvika (patronka Slezska) a Panna Maria Fatimská.

 

  

Pohled do kostelní lodi, oltář, kazatelna a varhany. Podlahové topení vyhřívá kostel v zimním období. Ve žluté budově je fara, v zahradě stojí socha papeže Jana Pavla II.