„Léta Páně 1498 stala se hrozná a nekřesťanská věc, když některé ženské
trávily lidi otrávenými topinkami. Boží zásluhou se to odhalilo a to
vraždění přestalo. V Kutné Hoře kvůli tomu upálili jednu babku a pak se
to prozradilo v Praze. Byly za to upáleny na Novém Městě.“
„Kameníkova
žena Johanka, na Starém Městě Moučková, z Malé Strany Rájova dcera,
dále hokynářka Lída z Koňského trhu a Židovka Bělská, která ten jed
připravovala. Při mučení obvinily na sto dalších a svedly všechno na
Koptovu ženu od svatého Jindřicha, jejíž muž byl také konšelem. Ale
Johanka Kameníková, jejíž muž byl předtím na Novém Městě předním
konšelem, vypověděla při mučení, že to všechno dělala s vědomím svého
muže, a s tím také zemřela. On musel něco tušit, protože rychle odešel
na Zbraslav, ale tam byl také zatčen a mučen tak, že mu při natahování
na skřipec zlomili ruku. Při jeho mučení byl kromě jiných konšelů
přítomen pan Hradecký, a ten přikazoval, aby ho jen pořádně natáhli.
Potom však byl propuštěn a jakž takž se uzdravil, ale zůstal chromý. Ty
ženské upálili v pátek na svatého Urbana navečer.“
I největší mozaika se neobejde bez drobných kamínků
Snad
se může někomu zdát, že tento případ jest v dějinách našich jevem pouze
okrajovým. A snad se ani nesluší, abychom jej stavěli v sousedství
vysoké politiky. Učinili jsme tak záměrně a naše úmysly jsou lehce
čitelné. Chceme naznačit, že se mohutná stavba české historie neskládá
pouze ze zásadních a světodějných aktů, ale že do ní patří i živůtky
obyčejných lidiček, a když už se holt nedalo nic dělat, tak se
upalovalo. A teď, když jsme si řekli, že i ta největší mozaika se
neobejde bez kamínků drobných, malých, nepatrných, teď opět můžeme upřít
svůj zrak vzhůru, k místům, kde se vskutku rozhoduje, bez kterých by to
zkrátka nešlo.
„O suchých dnech postních v běhu roku 1499. od 20.
února do 1. března víme, že uložen byl ze společného svolení všech tří
stavů trest; na lidi zlé a nešlechetné, kteříž v těchto časech cedule
zrádné, nešlechetné a hanlivé na všechny stavy tohoto království, i také
na pány a úředníky zemské spisujíce, je lepali, kradli a metali
pokoutně, začež každý, kdo by v takovém skutku postižen byl, bez milosti
měl čtvrcen býti jako zrádce, a kdo by pak, najda takovou zrádnou
tabuli, hned ji nestrhal a ji komu jinému ke čtení neb ohledání dal, měl
též bez milosti seděti rok ve věži. To podává samo důkaz o veliké
tehdáž rozdrážděnosti a rozčilenosti stavů proti sobě vespolek.“
Ano,
České království bylo opět jednou rozdrážděno. Toto rozdráždění mělo
ovšem onačejší dopad, neboť bylo politické. Léta Páně 1490., když se na
věčnost odebral uherský král Matyáš Korvín, převzal vládu nad Uhrami
Vladislav Jagellonský, což v praxi znamenalo, že změnil svoje trvalé
bydliště. Namísto dosavadní adresy: „České království, Praha, Pražský
hrad“ byl nyní sídlem „v Uhrách, nad Dunajem, na Budínském hradě.“ Vliv
Vladislavův u nás vyhasl úplně a moc se chopili: páni. Hned v prvních
letech po odjezdu panovníka z království Českého do Uherského ovládla
šlechta všechny rozhodující pozice.
Roku 1497 si svoji právní moc
dala zakotvit. Královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy začal se
svým týmem pořizovat rozsáhlý soupis starých i novějších právních norem.
Byl to jakýsi souborný zákoník – s trochou zkreslení bychom mohli říct:
nová ústava českého státu. Práce nějaký ten rok trvala, a právníci do
ní mimo jiné zařadili pohotově zákony, které propříště nedovolovaly, aby
se stala ta nepříjemná záležitost. Už jsme si probírali. Ten malér s
Daliborem z Kozojed. Prostě aby si kdejaký chlap nemyslel, že si své
plány bude měnit, jak se mu zamane. Zrodilo se takzvané Vladislavské
zemské zřízení, a tím pádem jsme se zemsky zřídili. Ale moc jsme si tím
nepomohli.
„Toho času dal Bůh hojnost obilí, ovoce a vína a staří
lidé nepamatovali takovou úrodu vína, že ho lidé neměli do čeho nalévat,
a to nejen v Čechách, ale i v okolních zemích. Avšak z této hojnosti
darů božích vzešlo málo dobrého mezi lidmi, jen samá pýcha, ožralství,
spory a nepřátelství. Málokdo za ty dary děkoval Bohu.“
Lidé jsou
arci tvorové veskrze nevděční a nepokorní, a to jak vůči Bohu, tak vůči
svým politikům, kteří to s nimi podobně jako Nejvyšší myslí dobře.
Zemské zřízení se zkrátka nesetkalo se všeobecným příznivým ohlasem. Už
jeho domlouvání a formulování a pilování a vyjednávání přineslo nesčetné
obtíže, z nichž jedna vyplývala z faktu již zmíněného, totiž že král
nebyl doma. „Žádný ze stavů nevěděl o jiném prostředku k urovnání a
upokojení svému, nežli královu přítomnost a jeho působení osobní. Když
pak on i dále odpíral přijeti do Čech zase, musela předjíti mnohá sem i
tam poselstvování, nežli se přišlo na cestu potud neschůdnou a
neslýchanou, totiž na návrh, když král nemohl do Čech jíti ke stavům,
aby stavové sami šli k němu do Uher. Sliboval on přijíti jim vstříc do
Prešpurka. Poněvadž ale bylo nemožné, aby páni a rytířstvo všickni
osobně vydati se měli na tak dalekou cestu, navrženo a přijato bylo,
pokud je nám známo poprvé v dějinách českých, aby tenkráte sněmovalo se
ne bezprostředně, ale skrze delegované výbory, skrze poslance od stavů z
lůna svého zvolené.“
Jednání v Prešpurce
Hlavní město Slovenska Bratislava byla do r. 1919 slovensky nazývána Prešporok, česky Prešpurk.
No, nakonec se
všichni v Prešpurce neboli v dnešní Bratislavě sešli a zanedlouho byl
ten dokument na světě. Ale – všeobecná spokojenost nevypukla. Nový
zákoník těžce postihl královská města. Šlechta v něm prosazovala jednak
svá práva na svobodné podnikání v těch oblastech hospodářství, ze
kterých doposud monopolně a privilegovaně žila právě města a současně
hájila názor „Na sněmech má být slyšen jen dvojí hlas!“ Hlas měst se
škrtal. To byly hlavní důvody, proč města s novým zemským zřízením
nesouhlasila a nikdy je nepřijala. „Po dnešní den nemáme my ani budoucí
naši králové čeští nic víc od království zastavovati, ani dědicky
dávati, ani kterých sum připisovati aneb životů přidávati beze rady vší
země české, ani zámků, kterýchž nyní v držení jsme aneb potom budeme,
nikterak zapisovati ani navazovati nemáme nižádnému. Než chtěli-li
bychom pak buď my aneb budoucí naši, králové čeští, které zámky, města,
městečka aneb vesnice zastaviti pro potřebu zemskou, to máme a moc
budeme učiniti s radou a vůlí vší země, a jináč nic. Pakli bychom přesto
co zastavili aneb dali a prodali bez rady a vůle vší země, to dání,
prodání, zástava, životy zapsán aneb sumy připisování žádné moci míti
nemá a míti nebude.“
Tato slova byla řečena v čase adventním v
roce čtrnáctistém devadesátém devátém, ale mnohem důležitější však byla
slova, pronesená v následujícím předjaří, tedy v roce 1500. „Na tomto
sněmu čteno a váženo bylo vše, co v Prešpurce loni uzavřeno bylo, ba
přičiněno dále nad to, což jest více bylo potřebného a dokonáno.“ Král
už se proti toku Dunaje z Budína do Prešpurku nevydal, ale nové zřízení
zemské podepsal. „Král Jeho Milost ráčil jest povolení dáti pánům a
rytířstvu v koruně české, aby svá práva po všech deskách a privilegiích
na Karlštejně vyhledali a v jedny knihy sepsali, a to s pilností
přehlednouce aby vážili; práv svých aby přičinili nebo ujali, tak jak od
starodávna bývalo; a ty knihy aby tisknouti rozkázali, aby je mohl míti
bohatý nebo chudý, kdož by chtěl.“
To nejpodstatnější bylo až
úplně nakonec. To nejhlavnější se nacházelo až v tom posledním ze všech
pěti set padesáti čtyř paragrafů: „Páni a rytířstvo v těchto knihách, co
nahoře psáno stojí, za právo jsou nalezli a utvrdili; a tím hýbáno nemá
býti od nižádného člověka bez svolení hlasu panského a rytířského. Než
panský a rytířský stav měl jest vždycky vůli a svobodu, práv svých
přičiniti aneb ujíti, a též ještě sobě oba dva stavové svobodu
pozůstávají, oč by se koli tito dva stavové na obecním sněmu svolili,
budou moci práva přičiniti aneb ujíti.“
Roku 1502 král zákoník
schválil a města se spojila v jednotu a začala se připravovat na válku.
Spolek sdružující 32 největší královská města s čele s Prahou vyhlásil,
že agresivitě pánů „čeliti bude až do těch hrdel a statků.“ Do 16. století tedy nevstoupil český stát zrovna šťastně. Ani
trochu. Na spadnutí byla občanská válka.
„Smysl celého článku leží
nabíledni: šlechta osobovala sobě veškerou zákonodárnou moc v zemi
naprosto a výhradně; hlas třetí stavu městského měl jen tam slyšán býti,
kde se dotýkalo městských věcí zvláště; do věcí zemských a do
záležitostí veškerého národa vůbec neměl vkládati se více. Stalo se jen
náhodou, a jistě ne úmyslně, že zapomenuto i na krále co hlavního
faktora ve věcech zákonodárných: kterážto chyba opravena jest hned v
nejbližších potom vydáních toho zákoníku. Jakých ale půtek bylo potřebí,
aby také stav městský nabyl širšího účastenství v moci zákonodárné
vlasti své.“
Ty jsi náš král a my jsme tvoji páni
Tak, a
měli jsme u nás. Co jsme to vlastně u nás měli? Historik by tomu nejspíš
řekl stavovská monarchie. Ta naše byla docela rozvinutá, prostě takové
státní zřízení, ve kterém se o politickou moc dělí panovník více či méně
rovným dílem se zástupci jednotlivých stavů. Teoreticky vládl král,
fakticky však nad ním stál sněm, ve kterém měla rozhodující slovo
šlechta. „Ty jsi náš král a my jsme tvoji páni“ – to teď platilo víc než
kdy předtím.
„Dějiny české za kralování Vladislava Jagellonce
stávají se čím dál tím neutěšenějšími a kormutlivějšími. Ačkoli národ,
zásluhou předků, kteří získali českému jménu ostrach i slávu ve světě
válečném, požívá od sousedů svých úplného a stálého pokoje, tratí přece
Království české své místo mezi mocnostmi evropskými a ve sdružení
knížat křesťanských zaniká hlas panovníka jeho, jako by ho již nebylo;
sama jsoucnost koruny české, kdysi tak slavné, počíná upadati v pochybu,
neboť spor se vede, mají-li Morava, Slezsko i Lužice ještě počítány
býti k ní nebo k říši uherské.“
Tato Palackého poznámka rozhodně
nepřehání. Opravdu jsme se ocitli z někdejšího centra na evropské
periférii... Dalo by se to tak říct, a nejnázorněji je to vidět na
Praze. Pravda, hodně se tady postavilo, renovuje se Hrad a Benedikt Rejt
podniká jeden z pokusů, jak dostavět svatovítskou katedrálu. Praha je
pořád největším městem v zemi, ale není zdaleka tak zalidněná jako za
císaře Karla IV. blahé paměti. Po válkách a epidemiích se z metropole
kdysi čtyřicetitisícové stal domov pro sotva dvacet pět tisíc lidí. Když
přijíždí roku 1509 král do Prahy se svou uherskou suitou, jako by
přijel úplně jiný svět. Uhři se chovají v českém hlavním městě tak
velkopansky, že dochází k několika pouličním bitkám. Vladislav reaguje
hystericky: nařizuje tvrdé potrestání. Po uhersku. Řada provinilců je
rozčtvrcena, lidé jsou popravování brutálním stahováním kůže zaživa –
tak odporné divadlo Praha ještě neviděla, a že se toho v ní odehrálo už
dost. To jsme u nás museli mít Uhry dosti rádi... Nenávist k nim
přetrvala hodně dlouho. Až budou grófové odjíždět, čeští dodavatelé za
nimi budou vybíhat a tahat je za šosy kvůli nezaplaceným účtům.
„I
uvnitř země představuje státní živobytí vesměs jen obraz rozervanosti,
bezvládí a mdloby. Brojení stavů mezi sebou o práva politická stává se
záhubným jak svobodě, tak i pořádku. Moc zákonodárná, octnuvší se ve
sporu, nedochází uznání všeobecného, moc pak vykonávací, sklíčená
finanční bídou, nepostačuje ani k nejbližším a nejpilnějším potřebám.“
Úředník: pilíř státu
No...
aby to zase nevypadalo všecko tak bezútěšně, jak to líčí František
Palacký. To by bylo jednostranné. Především u nás začínají pracovat
úřady. Skoro se chce říct – úředník: pilíř státu. Zní to jako ironie,
ale něco na té štiplavosti pravdy je. Ústředními institucemi státní
správy se staly zemský soud a štáb takzvaných nejvyšších úředníků
zemských. Král byl jenom primus inter pares, tedy první mezi rovnými.
Zemským úředníkům náležela moc výkonná, byli to vlastně ministři své
doby, a dohromady tvořili to, co bychom dnes považovali za něco jako
vládní kabinet. Patřili k nim nejvyšší purkrabí, hofmistr, maršálek,
komorník, zemský sudí, nejvyšší kancléř, podkomoří, dva purkrabí
karlštejnští, a purkrabí kraje hradeckého. Na úrovni krajů zabezpečovali
správu krajští hejtmani, a to vždy dva v kraji. A těch krajů bylo kolem
roku 1500 čtrnáct.
Všechno tady už bylo. Ba i stínová vláda. V
časech jagellonských měla dokonce svoje speciální označení – tajná
královská rada. Pěkný termín. Takový sbor poradců to byl. V „popisu
práce“ měl vytvářet „rozum panovníka“. Taky tato rada se časem skoro
úplně vymkla Vladislavovi z rukou a z orgánu poradního se změnila v
nástroj stavovského nátlaku. Takže ona taková stavovská monarchie a la
Jagello znamenala státní zřízení, ve kterém král bez moci, bez lesku
zůstával jenom jakýmsi vznešeným paravánem, kryjícím a svou pečetí a
podpisem formálně potvrzujícím diktát pánů. Což byli nejenom páni podle
jména, ale skuteční držitelé moci. „Vladislav pohříchu nejméně se hodil k
úloze své. Dostalo se ovšem i jemu chvalořečení dosti,“ tato aktuálně
znějící slova hodil František Palacký na papír už v polovině
předminulého století. „Ti všichni chvalořečníci neustávali velebiti jeho
lásku k míru, dobrotu a spravedlivost, a nelze zapírati, že byl mužem
dosti rozumným a vzdělaným, dobromyslným, sobectvím a vášněmi
nezprzněným, obecného dobrého upřímně milovným.“ Leč: „leč ctnosti tyto,
postačující na to, aby zdobily a šlechtily každého soukromníka, ano i
konstitučního mocnáře našeho věku, za jeho doby a v jeho postavení
obrátily se až téměř v chyby škodlivé. Od panovníka vyžadována je
především statečnost osobní; přílišná měkkost srdce a poddajnost bývá
všude holým neštěstím. V duchu Vladislavově však byl pohřešován všechen
zápal, ba tuším i jemnost pro ideje ony, kterými šlechtí a velebí se
život národů. Nadto zdál se zapomínati často, že panovnická moc není
osobním a naprostým jeho majetkem, s nímž by podle libosti nakládali,
většiti nebo umenšiti jej mohl, ale že je pokladem ob Boha i od národa
jemu svěřený, jejž ve své míře chovati a jehož užívati měl jen k
obecnému dobrému. Hlavní ale při něm byla vada, že neuměl odolati řečem
lichým a dotíravým a že tajné denunciace mívaly vždy u něj veliký účinek
– čili (jak pravil Vilém z Pernštejna): ‚Každý ho utrvá mluvením, že na
škodu svou nic se nerozmýšlí a že o své dobré málo stojí, nýbrž lžemi
lotrovskými krmiti se dá.‘“
Něčeho podobného by se každá hlava tak
či ona pomazaná měla pozorně vystříhat... „Neuměl počítati a
hospodařiti a tak mařil lehkomyslně královské své důchody a ocital se
vždy v peněžních nesnázích bez konce.“ Po pravdě – svoje korýtka si
neopomněli naplnit i vysocí správní úředníci. Těm šlo především o osobní
prospěch. Z péče o královské zboží, z berní, jakož i panovnických
důchodů, z toho všeho jim zůstávalo pořádně za nehty. Předbíháme o
nějaký ten rok, ale když se po smrti Vladislava Jagellonského celostátně
sečítaly dluhy, které po sobě první Polák v čele Českého království
zanechal, došlo se k astronomické sumě. Přes sto šedesát tisíc kop
grošů. Jak však již naznačeno – panovník měl zajisté též máslo na hlavě,
ale spíše než on způsobili to obrovské manko jeho čiperní zástupci.
„Když
strany mocné a náruživé hleděly krále všemi prostředky získati každá
pro sebe, rozkládajíce před ním žaloby a důvody své, on v rozpacích
nejednou přikláněl se prý více k moci nežli k právu jejich a choval se
chytře podle toho; nezřídka, vida pro sebe nezbytí, dával za pravdu
soupeřům oběma, každému zvláště, o důslednost svou málo starostliv jsa.
Při tom všem nepřipouštěl snadno zármutku srdci svému, ale býval mysli
veselé, i když dvořané naříkali při jeho stolu na kdejaký všední
nedostatek. Pokud vědomo, neměl libostí a vášní zvláštních a u krásné
pleti nehledal zábavy neb kochání; z lenosti sice nemohl viněn býti, ale
ani činností se nevyznamenával, ačkoli obyčej míval starati se i o
všeliké maličkosti u svých poddaných; jen v honbě liboval sobě poněkud,
po příkladu otce svého. Slovem: Vladislav byl lepším člověkem nežli
panovníkem a nehodil se na místo, na které líbilo se osudu postaviti
jeho.“
zdroj:
Josef Veselý