Příroda to řekne květem, básník jarní pocity vyjádří slovem

Jaro, na které jsme se těšili, je tady. Původně tu měl být příspěvek aprílový, po úvaze jsem vytvořila článek jarní i s verši. Po dlouhé zimě máme chuť otevřít okna dokořán, nadechnout se svěžího vzduchu a vpustit do svých domovů i duší novou energii. A právě s příchodem jara nás často popadne i touha zbavit se všeho, co už nám neslouží – nejen věcí, ale i starých myšlenek a pocitů. Proto se říká "jarní úklid".

Obrázky zvětšíte rozkliknutím:

A kdo jarní pocity dokáže vyjádřit lépe, než básník. Vybrala jsem jednoho z nejpovolanějších a tady se musím pochlubit, že jsem měla štěstí, kvůli věku nemohu napsat, že jsem měla tu čest, se s básníkem setkat osobně. Kolik lidí může říci, že se setkali s (pozdějším) laureátem Nobelovy ceny? Bylo to na besedě, kde jako školačka jsem ho za naši školu oslovila otázkou a on pak těm, kteří s ním besedovali, věnoval fotografii se svým podpisem. Někdy o tom napíšu a takto si pana Seiferta budu pamatovat:

Jaro, sbohem

Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.

Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.

Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.

Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,

abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.

Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.   

 

Od roku 1901 se uděluje Nobelova cena za literaturu. Každý významný spisovatel či básník nemá to štěstí, příkladem je pan Otokar Březina, který byl na cenu navržen osmkrát. Za tu dobu ji obdržel jediný Čech - pan Jaroslav Seifert, který se shodou okolností narodil ve stejném roce, kdy se Nobelova cena udělovala poprvé.

Mezi jeho první a poslední sbírkou uplynulo 62 let. Tu první Město v slzách vydal Jaroslav Seifert ve svých 20-ti letech. 

Nobelova cena mu byla udělena jako pocta velké generaci českých básníků a spisovatelů meziválečné republiky, mezi jejíž poslední žijící velké příslušníky patřil.

To se to pěkně na tom světě bydlí,

ty se mi podobáš, jak zdá se mi,

zpíváme oba, mávajíce křídly,

a oba zůstáváme na zemi.

 

 

Všem návštěvníkům přeji příjemné jaro. 🌺

Hanácké Benátky

Náš březnový výlet směřoval do "Hanáckých Benátek". Víte, kterému městu se tak  říká? A víte, co je Nečíz? 🙇

To se postupně dozvíte.  Nemusí každý vědět, kde je Haná. Tak tedy: Haná je etnografická oblast na střední Moravě, v oblasti Hornomoravského úvalu, zhruba na území mezi městy Vyškov, Holešov a Litovel.

 

Možná jste navštívili ty skutečné italské Benátky, já jsem tam byla třikrát, třeba znáte také francouzské B., ale my jsme se vydali do těch našich. Nemyslete, že život na vodě je jen malebný. Nejen Venezia, ale i moravské mnohokrát zažily povodně, naposledy v září loňského roku, kdy bylo podle údajů 80% města zalito vodou. Jak výše uvedeno, město Litovel leží  v Hornomoravském úvalu na kraji Mohelnické brázdy, v údolí řeky Moravy.

 

     

Znak připomíná rybářskou minulost Litovle. Tvoří jej dvě stříbrné ryby (kapr a štika) na modrém poli. Modrá barva symbolizuje vodní svět, na kterém město leží. 

Řeč je o Litovli, která má své druhé přízvisko – Hanácké Benátky. Leží v CHKO Litovelské Pomoraví, je na šesti ramenech Moravy, jež se proplétají litovelskými ulicemi. Na mnoha místech mizí řeka pod povrchem, pak se znovu jinde objeví v ulicích nebo parcích, což dává Litovli specifický ráz. 

 

 

  

Pokud někdy navštívíte Litovel, nezapomeňte se podívat na tohle:

Na náměstí Přemysla Otakara najdete otevřený přístup k jednomu z ramen řeky Moravy - Nečízu, který protéká pod náměstím. Schody k Nečízu jsou technickou památkou. Nevzpomínám si, že bych někde u nás viděla, aby dvouramenné schodiště takto vedlo k hladině řeky přímo na náměstí, tady konkrétně k rameni řeky Moravy. Bylo odkryto při rekonstrukci náměstí v roce 2014. K zaklenutí vodního toku pod náměstím došlo v roce 1856.

 

Tuto budovu nepřehlédnete. Je to nejvyšší radniční věž na Moravě 😉, ale to by nebyli Hanáci, aby si "nevystřelili". Je to myšleno tak, že je postavená na řece Moravě a stojí tady od konce 15. století. Její výška se udává 65 m a veřejnosti nabízí vystoupat do pokoje hlásného a na vyhlídkový ochoz po 174 schodech. Prohlídky zajišťuje nedaleké informační centrum, kam jsme se vydali. Překvapením bylo, že vstup na věž je pouze pro min. 3 placené osoby (byli jsme dva). Bylo nám řečeno, že se během dne možná někdo přihlásí, ale komu se chce do tolika schodů... Aspoň jsem ofotila leták rozhledny:

 

 

Zase mi to až tak nevadilo, získala jsem čas k nafocení informačních tabulí, které si můžete přečíst:

 

 

 

Vlevo je Langův dům - nejstarší ve městě a pak morový sloup na náměstí Přemysla Otakara. K Litovli patří 11 místních částí, což dohromady dává asi 9500 obyvatel. Do správního obvodu patří i obec Bouzov, kde je známý hrad. V Litovli v polovině 19. století žilo přibližně 3 000 obyvatel a převládalo obyvatelstvo německé národnosti.

Původní název města byl L'utovel, podle mužského jména L'utov. Partnerským městem je i Wieliczka - město v jižním Polsku známé svými solnými doly. Až do konce husitských válek (do roku 1440) byla Litovel městem královským. Následným přičleněním k úsovskému panství se Litovel stala městem poddanským.

 

  

Morový sloup byl postaven na konec morové epidemie, další informace jsou na zastavení č. 1.

 

  

To je Šerhovní ulice, kde je i most a tudy se dostanete  na náměstí. Z památek si pozornost zaslouží kostel sv. Marka.

_________________

 Kaple sv. Jiří: Rozsáhlá rekonstrukce kaple v letech 2009-11 odhalila vzácnou nástěnnou malbu z r. 1485, která znázorňuje sv. Jiří na koni, jenž kopím probodává draka.

 

 

První umělecký válcový mlýn pochází ze 14. století a je jedním ze tří litovelských mlýnů. Původně se nazýval Prašivý nebo také Jarošův mlýn.

 

  

Olomoucký rybník je nyní vypuštěný. Nedaleko je Uničovský rybník, který je po rekonstrukci.

 

 

Labuť velká patří mezi největší ptáky v Česku. Má dlouhé, bíle zbarvené tělo s krátkým ocasem, černýma nohama, obloukovitě zahnutým štíhlým krkem a oranžovým zobákem s hrbolem na kořeni, který je u samce viditelně větší než u samice.

Do Litovle se ještě vrátíme.