Cestovatelské přípravy do zemí protinožců

Letní měsíce lákají k cestování a tak v příspěvku můžeme porovnat současné vymoženosti s těmi, které cestovateli poskytoval konec 19. století.

Josef Kořenský uskutečnil svou první zahraniční cestu v roce 1878, projel Německo, Francii a Anglii. Své cestovatelské schopnosti si prověřil v Evropě. Podniknout 27 expedic na přelomu 19.- 20. století bez chytrých telefonů, GPS, překladačů... dnes neuvěřitelné. Ani letecká doprava nepřipadala v úvahu. Vždyť Louis Blériot, francouzský vynálezce a letecký konstruktér, teprve v roce 1909 uskutečnil první let přes kanál La Manche! Kořenský se mohl spoléhat hlavně na paroplavbu, tedy na parníky, následně pak na železnice.

Máme možnost sledovat, jak před 125 lety fungovala pošta a co cestovateli doručovala. Bez internetu to byla jediná možnost. A ono to šlo!!! Příprava byla časově náročná, plynuly týdny a měsíce, minul rok a pošta mu doručovala stále nové zprávy o zemích, které chtěl na své pouti navštívit. Posílal žádosti všem zástupcům autralských osad do Londýna, vyřizovali je tam generální agenti obratem pošty a k listům připojovali i balíky informačních tiskopisů, všelijakých ročenek a map. 

Z cestovních kanceláří Kořenskému docházely prospekty, dostával je také od paroplavebních společností německých, holandských, britských, australských, novozélandských a žaponských, byly tam užitečné rozvrhy plavebních spojů i plány lodí. Pro představu:

 

   

Havola patřila k nejmodernějším a nejrychlejším lodím, kterými lodní společnost Severoněmecký Lloyd disponovala. Tato společnost, která byla založena roku 1857 v Brémách, udržovala v roce 1895 se svými 78 parníky spojení nejen mezi evropskými zeměmi a Spojenými státy, ale i s přístavy v Jižní Americe, Východní Asii a Austrálii.  

Obrázek: Paroloď "Havola" dole a srovnání s jinými plavidly: nahoře zleva 1. Vltavský parník "Císař František Josef I.", 2. Kolumbova loď "Santa Maria", 3. Parník "Pramen".

 

Plán lodi "Královna Luisa": Arabské číslice znamenají kabiny, písmena A, B lůžka dolní a horní, C, D lůžka pohovková, + polokabiny pro jednoho pasažéra, K, B dětské postýlky.

Je obdivuhodné, jak se ve své době obracel na ředitelství drah ve Viktorii nebo Novém Jižním Walesu, Queenslandu, Jižní Austráli, Tasmanii, na Novém Zélandu a Jávě, od nich pak dostával jízdní řády železniční, knihy popisující přírodní krásy a půvaby jednotlivých tratí slovem i obrazem. 

Psát o australské železnici je na samostatný článek, tak jen to, že v roce 1831 je uvedena do provozu nejstarší železniční trať v Austrálii v Newcastlu (Nový Jižní Wales) k provozu uhelného dolu. Vozíky byly poháněny parními stroji, lidskou silou a gravitací. 

 

Převoz uhlí souvisí s počátky železnice v Novém Jižním Walesu v 19. století/ Public Domain

Kořenský se rok před cestou do Austrálie dozvěděl, kam do vnitrozemí vedou železnice, jak daleko jsou cíle jeho výletů, kolik se platí za dopravu. Důležité bylo vědět, kde se na trase může ubytovat, po kterých řekách plují parníky, po kterých jen čluny atd. 

 

 

První australská železniční trať v Melbourne / Public Domain

S domácími poměry australských států seznamovaly Kořenského tamější časopisy, předplatil si je v londýnském zastupitelství. V knize uvádí adelaidský "The South Australian Register", melbournský deník "The Argus" a týdeník "The Australasian". 

Uvědomoval si, že se tam musí domluvit a žádné překladače neexistovaly! Kupoval si slovníčky a "konversační knihy příruční", které už tehdy lákaly heslem "snadno a rychle" a zasvěcovaly ho do řeči maorské a malajské, nezbytné na cestách i po odlehlejších krajích. Nejnovějších a dostupných cestopisů ze zemí protinožců bylo tehdy málo a mohly být nespolehlivé. 

Používal zejména anglické prameny a úřední zprávy jednotlivých kolonií, které byly vydávány podle vzoru mateřské Británie. 

 

Kořenský myslel i na to, aby v dalekých zemích představil svoji domovinu, proto vložil mezi příruční cestovní knihy také "Písně Bechyňské" a Malátovy "Vzpomínky na Prahu". Vztah k hudbě získal ve škole v Krnsku, to v něm vypěstovali učitelé a hudbu Kořenský miloval do konce života. Od školních let hrál výtečně na klavír, housle a violoncello. Využil i své dovednosti z varhanické školy.

Vzal na cestu kolem světa své housle a skladby houslové, na ukázku jsem vybrala lidovou píseň U Bechyně na kopečku. 

 

  

Cestovatel rád vzpomínal na chvíle při večerních hudebních produkcích za dlouhé plavby k břehům Austrálie, dokonce za pobytu v blahovičníkových australských pralesích, ale také v salonech novozélandských korábů za plavby Jižním mořem (mapka).

Byl překvapen, jak se posledním australským černochům líbila píseň "Už já více po Bechyni cestu šlapat nebudu..."

 

Pokračování

Toulky českou minulostí: 282. schůzka: Spor o pivo aneb Světla a stíny doby jagellonské

„Léta Páně 1490 v pondělí po svatém Ambroži zemřel ve Vídni uherský král Matyáš, který se odedávna všemožně snažil o to, aby kraloval v Čechách.“

„Připravoval zradu králi Vladislavovi za pomoci některých pražských zemanů a také s pomocí knížete Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího slavné paměti. Ten navedl některé pražské měšťany, aby k sobě zvali na hostiny další a přitom aby je také přemlouvali. A dávali jim za to peníze a kapry.“

Kapří korupce končí šibenicí

Hynkovi z Poděbrad ta kapří korupce nakonec nějak nevyšla. Skončilo to na šibenici. Nikoli pro syna někdejšího krále Jiřího, ale pro jeho služebníky. „Když se král Vladislav dozvěděl o Matyášově smrti, dal mu všude po Praze vyzvánět. Téhož roku český král, který byl uherskými pány zvolen králem uherským, shromáždil silné vojsko a vtrhl do uherské země. V Uhrách byl pak korunován na krále uherského podle dohody, kterou měl s králem Matyášem.“

Vladislavova vláda u nás trvala pětačtyřicet let. Tento král byl hotovým rekordmanem v setrvání na trůně. Řečeno sportovní terminologií: skončil na bronzovém místě. Zlatou medaili ve výdrži by získal císař František Josef I., na druhém stupínku se umístil Leopold I. Z hlediska odpracovaných let bychom mohli v tom králi Dobře aneb Vladislavu Jagellonském spatřovat panovníka z nejzasloužilejších.

Šedivá vláda Vladislava Jagellonského

Mohli. Ale to bychom asi měřili špatným metrem. Délka politického působení nemusí být přímo úměrná kvalitám státníka a jeho díla. Osud mu dopřál času dost, přesto se Vladislav do historie žádnými opravdu výraznými skutky nezapsal. Byl takový, inu, šedivý.

 

Vladislav Jagellonský nebyl válečníkem, ale mistrem kompromisů a trpělivého vyjednávání. Jeho pověstné „bene“ se stalo symbolem vlády, v níž se snažil tlumit spory místo jejich vyostřování. (zdroj: www.kvety.cz)

Navenek, tedy ve vztahu k cizině, taky nic moc. České království jako by se mezi ostatními evropskými mocnostmi ztrácelo. Zanikl hlas jeho panovníka, sama existence koruny české upadla v pochybnost. Po dočasném odtržení Moravy a vedlejších zemí panovala po několik desetiletí právní nejistota, komu vlastně Markrabství moravské, Slezsko a obě Lužice patří, jestli Uhrům nebo českému státu. Všecko však jenom černé, ale ani tmavě šedé nebylo. A protože každé dobré zprávy je nám na Toulkách českou minulostí třeba jako soli, nuže – přisolme!

Jagellonská doba přinesla zemi rozvoj a prospěch. Časy Vladislavovy a po něm Ludvíkovy představovaly hodně dlouhou etapu něčeho, co tato země několik desítek let nezažila. Klid a mír. Ten rušily jenom občasné domácí rozbroje místních rozměrů nebo pohraniční šarvátky. Oproti dřívějšku – prkotiny. Národ celkem prosperoval. S výjimkou neúrod, morových ran nebo jiných mimořádných situací se žilo poměrně levně. Zboží bylo dost. Práce taky.

„Dějiny národa českého v době této zjinačily značně tvářnost svou. Již smlouvy s Matyášem pojistily Čechům pokoj od nepřátel zahraničních; výsledky sněmu kutnohorského zjednaly jim i uvnitř mír a svornost. Od té doby, ačkoli učenci neustali v polemice nikdy mezi vyznavači církví pod jednou a pod obojí, nevyskytlo se více krutého boje a záští; jen nových sekt se zjevilo víc, zvláště jednoty bratří českých.“

Jednota bratří českých

Jednota bratří českých. Vznikla v roce 1457. Narodila se na principech Petra Chelčického. Na principech neodpírání zlu, přísné, až strohé vnitřní kázni osobnosti. naprosté a dobrovolné chudobě. Biblické prostotě života. První generace českých bratří odmítala mezi své stoupence vpouštět i vzdělance. Důvod? Ve vzdělanosti, vědění, a taky v majetku viděli bratří hříšnou světskou marnivost. Tento postoj se ale v další generaci začal měnit. Jednak do bratrských pospolitostí pronikal městský živel, k církvi se hlásili relativně bohatí řemeslníci, jednak persekvovaná jednota mohla existovat jenom díky tomu, že nad ní drželi ochrannou ruku někteří bohatí páni. Kupříkladu páni Krajířové z Krajku a Kostkové z Postupic. Měli k tomu důvod. Pokorní a pracovití poddaní – co víc si může každá vrchnost přát? Bratřím nakonec došlo, že ani majetek, ani vzdělání nejsou překážkou na cestě k poznání pravého Boha. Na synodě bratrských kněží se ustoupilo od zásad dobrovolného i pasivního vzdoru vůči světské moci. Bratří nyní mohli vykonávat úřady, stávat se rychtáři a konšely, do řad jednoty měli nadále přístup i šlechtici a bohatí měšťané.

 

Erb Krajířů z Krajku - původem rakouský rod z Korutan. Jejich předek Konrád Krajíř přišel ke královskému dvoru Václava IV. a založil moc a slávu rodu. 

„Nejjasnější králi, pane náš milostivý! Co se dotýče poslušenství a poddání mocím povýšeným, od Boha zřízeným, v tom se podle zprávy prvotních svatých míníme míti, lidem v úřadech postavených pokorně jsouce poddáni, žádného nehanějíce ani rouhajíce komu, ani se sváříce a křikujíce, ale královskou milost v poctivosti majíce i jiné povýšené lidi, ta ně se také k Pánu Bohu modlíce, abychom pod nimi tichý a pokojný život vedouce tím lépe v poslušenství Božím ostříhali. A tak hotovi jsme pánům svým i poplatky a roboty, v čemž kdo kde sedí, zastávati, a ve všech věcech, v nichž bychom mohli svědomí dobré zachovati před Pánem Bohem, chceme jich poslušni býti. Proto Vaši milost pokorně prosíme, abyste se k nám neráčila míti jako k nějakým nepřátelům svým, ale jako k těm, kteří Vaší milosti přejí i žádají všeho dobrého, pod panováním milosti Vaší se všemi lidmi pokoj zachovávajíce. Ač kněží praví na nás, že bychom různici nějakou v lidu činili, toho se s pilností vystříháme, poněvadž v jednotu svou nižádného bezděky netěhneme, ani toho, kdo k nám přistoupí, mocí jakou držíme, než, komuž se líbí, ten, když chce, od nás odstoupí. Ano ani otec vlastního dítěte svého k tomu nenutí, ani muž manželky své, než každému jest na svobodě dáno, podle oné řeči Pána Ježíše Krista: Kdo chce za mnou jíti, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. A kněží také plnou svobodu mají lidi před námi vystříhati, jakožto i činí, dobře vědouce, že s námi množství lidí nebude, poněvadž cesta naše v potupení jest, v pohanění i v úzkosti.“

Lze předpokládat, že nad takovýmto dopisem se Vladislavovo srdce ustrnulo. Inu – ustrnulo. Tak ustrnulo nebo neustrnulo? Jak se to vezme. V Boru u Tachova dal Vladislav upálit šest bratří, na mnoha panstvích byli členové jednoty žalářováni. Po sněmu kutnohorském se však přece jenom leccos změnilo k lepšímu. „Ze zpuchřelé půdy vykvetl konečně kvítek novověké osvěty, snášenlivosti a lásky křesťanské. Vynesena byla zásada státoprávně uznaná že každý člověk má i může hledati spasení duše své tam, kam ho vede vlastní víra a svědomí, jinému v tom nic nepřekážeje, aniž jej proto haníce aneb utiskuje. Zásadu tu vyslovil sněm několikráte bez pochybování a obmezování všelikého. Obě strany netoliko že samy mají požívati úplné rovnoprávnosti, ale dopřáti ji také svým poddaným, z nichž ani podobojí od římských, ani římští od podobojích pánů svých neměli trpěti příkoří, překážky a újmy nižádné; kazatelé měli omezovati se na hlásání slova božího a horliti jen proti hříchům, nikoli proti jinověrcům, aniž těchto nutkati jakkoli, tajně nebo zjevně. Kdokoli se proti tomu proviní, má považován býti jako rušitel obecného dobrého, svornosti a pokoje, jako zprotivilec krále pána svého obce Království českého. Smlouva ta trvej třicet jeden rok od té doby pořád zběhlých.“

A byl klid. Klid sice relativní, ale – zaplaťpámbu. Dlouhý mír ovlivnil příznivě nejenom výrobu, ale i obchod. Vzrostla vnitrostátní i mezinárodní směna zboží. Na zemských stezkách se zas objevili cizí kupci. Nejspíš zjistili, že je u nás nejenom někdo neokrade, ale že mohou výhodně prodat. Deset let po usmíření katolíků s kališníky dostal export a import zelenou. Tradiční styky obnovili hlavně Norimberčané. Dováželi k nám módní zboží – jako například luxusní textilie, široký sortiment kramářského zboží, a taky koření. Dařilo se i českého vývozu, směřujícímu na Linec. Na zahraničních trzích se uplatňovaly výrobky soukenické Jihlavy, také naše obilí, a rovněž ryby; žádány byly české nože, jakož i šlojíře, roušky a jiné propriety. Když si k tomu všemu připočteme rozvoj řemesel, různé technologické inovace (v hutnictví, sklářství, knihtisku, výrobě papíru) plus velký rozmach podnikatelského úsilí šlechty (hlavně v rybníkářství, velkochovu ovcí, pivovarnictví), tak nám namísto nějakého hospodářského úpadku vyvstává před očima docela utěšená konjunktura.

Spor o monopol na vaření piva

„Toho času vznikl v Novém Městě pražském spor mezi měšťany a sladovníky o vaření piva, protože sladovníci bránili měšťanům v jejich právu vařit pivo a pálit z něho pálenku. Král se svými rádci rozhodl, aby právo vařit pivo měl každý měšťan, který k tomu má potřebné zařízení; pálence se má říkat pálené pivo a ne pálené víno.“

Malicherný spor, ne? Ano, zdánlivě směšný. Zdánlivě? Ve skutečnosti to byla náramně vážná patálie. O pivo? O monopol na vaření piva mezi podnikavým panstvem a královskými městy. Ve středověku se vařila piva hustá, především černé pivo ječné, a jeho spotřeba byla už tenkrát velmi vysoká. Tak jako dnes? Pravděpodobně na hlavu ještě vyšší. Tak to je co říct, vzhledem k tomu, že v současné spotřebě na hlavu bezkonkurenčně vedeme na celém světě. Pivní mok se považoval nejenom za nápoj, ale i za relativně levnou a sytou potravu. Tekutý chleba... Výroba piva se koncentrovala na královských měst. Právo várečné bylo jednou z hlavních hospodářských výsad každého měšťana. Také prodej a rozvoj piva monopolně ovládala města – dodávala i slad – a veškerá pivovarnická činnost byla chráněna řadou výsad. Což bylo právo várečné, mílové a ještě další. Jinde než ve městech se pivo vařit sice mohlo, ale výhradně pro vlastní spotřebu, tedy nikoli na výdělek. Odborně vařené pivo bylo kvalitnější a tak v druhé polovině 15. století pronikly městské pivovary se svými pravidelnými dodávkami i do nejodlehlejších míst. Rentovalo se... dělat pivo? Samozřejmě.

  

Až do bitvy u Lipan (1434) se pivo smělo vařit výhradně ve svobodných městech – patřilo to mezi práva, ve kterých měla města navrch nad šlechtou. Po ostrých bojích mezi městským a šlechtickým stavem došlo v roce 1517 k dohodě, která umožnila šlechtě zakládat panské pivovary.

Výnosy z prodeje piva byly záviděníhodné, takže není divu, že i šlechta by se docela ráda na tom profitu podílela. Začala v poddanských městech stavět výdělečné pivovary, vzápětí i šenky a hospody. Koncem 15. století byl někdejší monopol královských měst rozvrácen, no a všichni ti draví páni, kterým se zalíbilo podnikat, šli ještě dál. Začali svým poddaným zakazovat vařit pivo podomácku, a tak jako je nutili, aby za poplatek nebo za díl obilí mleli v panských mlýnech, požadovali teď, aby povinně kupovali a pili výhradně pivo z panských měst. Šlechta začala městům konkurovat i v jiných oborech. Například tím, že na svých panstvích zaváděla soukenictví a že se účastnila na dálkovém obchodu a ještě že investovala do hornictví a hutnictví. To všecko by se dalo jakž takž vydržet, ale páni sáhli měšťanům na pivo, a bylo zle. Náramně zle. Pivo totiž začalo být pro šlechtické velkostatkáře druhým nejvýnosnějším artiklem.

Stíny doby jagellonské

„V tehdejší době byla česká města velice zkracována na svých požitcích, protože páni a rytíři sami vaří pivo a prodávají je; svým poddaným nedovolují brát pivo z měst a zakázali svým sedlákům prodávat obilí do měst, dokud se o něm sami u pánů nepřihlásí. A tak si mnozí urození páni, rytíři i zemané navykli obchodovat s obilím pro peníze a říkali, že to jejich erbům vůbec neškodí. Na sněmech bylo městům upíráno právo třetího hlasu a ani nebyla na sněmy zvána; tak se šlechta snažila odstranit třetí hlas měst. Bránila také městům zapisovat do zemských desek svobodné statky, které zakoupili měšťané nebo obce, podávala na ně u zemského soudu všelijaké podivné žaloby a upírala jim práva, která mají města od králů a císařů stejně jako páni, rytíři a zemané.“

Hlavním zdrojem příjmů bývala pro šlechtice odedávna renta. Dvakrát ročně, na jaře a na podzim odevzdávali poddaní vrchnosti dohodnutý poplatek z výnosu propachtovaných polností. Tato hezká tradice se částečně uchovala dodneška – v současné době se výběrčí daní nejvíce radují v rozpuku prvních jarních dní – tehdy kvetou nejenom sněženky, ale i daňová přiznání. Feudálové si ovšem přilepšovali ještě i jinak. Ono krýt rozmařilý způsob života a vnějškové efekty, považované za společensky žádoucí, tak to nebylo zrovna snadné. Boháči běžně tonuli v dluzích. Zastavovali svá zboží, vydělávali si bojem v cizích službách, obchodovali s dřevem, prodávali ryby. Nicméně ten hlavní a trvalý přísun prostředků spočíval v grošících od sedláků. V druhé polovině 15. století však stále citelněji chyběly ruce, které by zoraly opuštěná pole, a zisk z renty rostoucí nároky panstva neuspokojoval, protože objem příjmů se nezvyšoval dost rychle, někdy dokonce absolutně klesal. Rozpor byl o to očividnější, že feudálové zvětšovali své majetky.

V době předhusitské bylo u nás vlastně jediným velkým dominiem panství Rožmberků na jihu Čech, zatímco během dalších let se vytvořila další obrovská latifundia pánů z Poděbrad, Pernštejnů, Tovačovských z Cimburka a ještě jiných. Kdysi byl panský majetek rozkouskován na drobné nesouvislé dílce, zatímco teď se nekonečnými přesuny, výměnami, výkupy a náhradami podařilo kdysi rozdrobená zboží víceméně zcelit v rozmanitě velké državy.

„Požívajíce úplného pokoje vně i doma mohli Čechové obrátiti všechnu sílu a snahy své k uměním míru a vzmáhající se rok co rok zámožnost lidu nejen svědčila o prospěchy orby, řemesel i obchodu, ale vedle také k novému pučení a květu na poli duchovním.“
Kterak to pučelo na poli duchovním, k tomu se zakrátko v Toulkách vrátíme...

Ale nyní bychom neměli zapomenout, že bujně to pučelo i na poli politickém. Šlo o Moravu. „Odtržení Moravy od Království českého nestalo se za našeho kralování, ale my jsme se již v království roztržené uvázali.“ Tato slova napsal král Vladislav ve svém listu moravským stavům. „Pak ačkoli celá vůle a ten konečný úmysl náš byl jest, že bychom byli rádi to markrabství i jiné země ke koruně zase připojili a v prvotní způsob uvedli, ale nemohouce toho z mnohých příčin učiniti udělali jsme smlouvu s králem Matyášem slavné paměti ne takovou, která by se nám dobře líbila, ale která nás v ten čas potkati mohla. Vždy jsme nahlíželi, že když se hlava zachová, také údové časem snáze k ní připojeni budou. Poněvadž z dopuštění božího král Matyáš smrtí sešel jest, tehdy my jakožto král český podle starodávného zřízení i podle dotčených smluv jsme pánem dědičným té země moravské. A proto pánové, preláti, rytířstvo aniž města ani koruně uherské, ani žádnému jinému v žádné závazky nevcházejte. My jakožto pán dědičný nejsme toho úmyslu, bychom je v cizí ruce dále poddati chtěli, ani zástavou, ani kterým jiným obyčejem, ale chceme přivésti je k sobě, dá-li Bůh, šťastně tak, aby odtržení takové potom nikdy se nepřiházelo.“ Zakrátko nato se Čechy spojily s Moravou a také se Slezskem a ještě obojími Lužicemi, jakož i s Uhry do jednoho velkého státu. V jeho čele stál král. Český král. Jenomže on na první místě své titulatury uváděl slůvka: „Král uherský“. 

zdroj: Josef Veselý

Léto podle pařížské módy

"Roztrhne-li v červenci pavouk svou síť na dvě, brzy se déšť ozve."

Vždy jsem měla ráda léto. Nejen kvůli prázdninám, ale dědova zahrada nabízela tolik druhů ovoce ve výborné kvalitě, jen si utrhnout. Takový domácí rybíz tří druhů, angrešt nebo třešně jsou dnes vzpomínkou na dětství a nevadilo, že jsme tehdy neznali třeba kiwi. Ani dnes to moje oblíbené ovoce není. V dětství jsem neřešila výši letních teplot, byla jsem raději, když nepršelo. 

Vstup do letošního léta nás potrápil vysokými teplotami. 🙀 To aby pak měl člověk obavy o své zdraví. Absolutní teplotní rekord byl naměřen v Doksanech 41,9 °C dne 28. 6. 2026. Jen pozor, švagrová říká, že na jižní Moravě měli 44°C! Chyba, to měli na slunci a tak se teplota vzduchu neměří. Teplota vzduchu se správně měří v meteorologické budce (ve stínu) 2 metry nad zemským povrchem.  

I v našem regionu jsme toho data měli supertropickou noc, na balkóně jsem ve 3 hod. ráno naměřila 25,7°C!

Při ochlazení silné bouřky s kroupami také nepotěší. 🙆 Raději připomenu humoristickou novelu Rozmarné léto Vladislava Vančury z roku 1926. Kniha vyšla právě před sto lety, podle ní byl natočen stejnojmenný film režiséra p. Jiřího Menzela.

 

„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“

Mám chuť si knihu znovu přečíst. 😊

Po úvodu dnešní téma začíná: 

_____________

Na léto a dovolenou si ženy doplňují svůj šatník, dnes nahlédneme do listu paní a dívek Nové pařížské módy z roku 1909! Hlavně, jaké modely si tehdejší paničky braly na dovolenou k moři. 

Před 117 lety nebylo vhodné odhalování těla, což v horkém létě mohl být problém. Letní šaty nebyly vzdušné, sukně splývaly až k zemi a mít krátké rukávy, to se neslušelo. Ve vzdušné plátěné košili s výstřihem a v kratší sukni chodily jen děvečky někde na poli. Pravá dáma se ani neopalovala, opálenou pleť měly právě jen vesničanky, které se opálily při senoseči, při žních nebo práci na poli. Můžeme to vidět na obrazech.

Dáma se vypravila k moři, i když málokterá šla do vody. Pořídila si dlouhé šaty a chodila s vysoce zahaleným krkem nejen po palubě lodi, ale i na pláži a předpisový byl velký zdobený klobouk. Žádná plážová obuv, snad tam zahlédnete i botky, ve kterých se jistě "dobře" chodilo po pláži - prostřední obrázek. To je móda r. 1909! 

Obrázky zvětšíte rozkliknutím, dají se zvětšit a číst i drobný text! 

 

Ženy, které zatoužily smočit nožku nebo se ponořit do mořské vody, mohly mít tyto obleky ke koupání: pod zkrácenou sukni se oblékaly podvlékačky pod kolena, vrchní část oděvu měla krátký rukáv a výstřih. Nebyly to plavky, ale oblek ke koupání.

 

  

Gustav R. Opočenský: Letní noci

 

Šel lesem temný stín a píseň podvečera

tak měkce změla stromů korunami.

Umlkla náhle ptačí hrdla sterá, -

my zvolna lesem šli jsme sami, sami...

 

Tak němě stáli lesní velikáni, 

jak obři mrtví, navždy zkamenělí, 

stín roste víc a do cesty se sklání, 

kde kráčeli jsme tiší, rozechvělí. 

 

A kouzlo noci, odlesk noci stínu, 

nám padly v duše touhou rozbouřeně. 

Co je ta touha proti noci klínu, 

jež mrakům velí, nad zemí se klene?

Obr. 62 a 63: Po ranním probuzení si dáma mohla obléknout župan z foulardu nebo voilu a vyjít si třeba do zahrady. Obr. 104: Spodní oblek (spodnička) princesse z bílého foulardu s vložkami krajek, zdobený vyšíváním a provlékanou stuhou. 

 

  

Obr. 13: Oblek z bílého plátna nebo jahodově růžového hedvábí tussor je zdoben šňůrkami a je určen k mořskému břehu. Doplněn samozřejmě slunečníkem, ale neumím si představit k tomu ta letní vedra!

 

Módní letní klobouky z fantastického pletiva jahůdkami, růžemi, kopretinami a ptáčetem zdobené. K tomu fešná kabelka.

 

  

Módní byly vícedílkové slunečníky z taftu nebo vyšívaného hedvábí.

 

   

Obr. 86: Slunečník býval dokladem mnohahodinové práce: pečlivě vyšitý tvary munida a háčkováním zdobený. A kde je práce švadlenky a toho deštníkáře! Vedle je krajka použitá na slunečník. 

A teď něco pro turistky, tehdy se psalo "touristky": 

 

 

Dáma úplně vlevo na obr. 69 se s dlouhou holí vypravila na turistiku. Má oblek z nepromokavého lodenu s bluzou. V klobouku ze slámy, zdobeném velkými brky a hedvábnými růžicemi by dnes touristka budila rozruch a všichni by ji fotili. 😯 Praktická hůl a torna přes rameno - tak se chodilo na turistiku na začátku 20. století! 

Dáma zcela vpravo obr. 74 si jde v šatech zahrát tenis. Na obr. 77 je typický dámský turistický oděv. Tak jako se dnes nosí trekové hole, dříve měly dámy dlouhou hůl. 

 

  

V čem ženy sportovaly? Nečekejte sportovní dresy nebo tenisky, to vidíte u dam s tenisovou raketou. Jistě neobvyklá představa běhat po kurtu s kloboukem na hlavě! 

   

Každý nejel k moři, potěšila procházka mezi dozrávajícím obilím, samozřejmě v módním šatu s prima kloboukem! 

Snad se vám nahlédnutí do pařížské módy před 117 lety líbilo, všem přeji příjemně prožité léto podle vašich představ! 🍀 🍨 🍹 

 

P. S. : Pokud budete komentovat, pište k této letní módě a NE jak jste prožívaly vysoké teploty. Díky. 😚

Jablkový den

Ve střední Evropě patří jablka k nejpěstovanějším druhům ovoce. Jablko má své místo v historii i mytologii. V řecké báji o Héraklovi se objevují zlatá jablka v zahradě Hesperidek a Hérakles je měl získat, jenže vzácnou zlatou jabloň tam hlídal drak Ládón. Hesperidky byly dcery Atlanta, který z rozhodnutí boha Dia držel nebeskou klenbu. Pokud chtěl Hérakles jablka získat, musel "chvíli" nebesa podržet... 🙀

 

 

Herkules bojuje s drakem, který hlídal zlatou jabloň. Valdštejnská zahrada, Praha.

Jablko symbolizuje božskou moc. Znáte jistě výraz "jablko sváru", kdy trojský princ Paris měl rozhodnout, která ze tří bohyň je nejkrásnější. Nakonec dal jablko Afroditě za slib, že se ožení s nejkrásnější ženou na světě, manželkou spartského krále - Helenou. Únosem krásné Heleny začala trojská válka. Jablko se tak stává i symbolem osudového rozhodnutí. 

 

 

Vlámský malíř Peter Paul Rubens je autorem obrazu Paridův soud z roku 1639. Tehdy barokním ideálem byla plnoštíhlá postava.

 

Všichni také známe zvyk dávat jablka na vánoční stůl nebo je rozkrajovat na Štědrý večer. Podle lidové víry hvězdička uvnitř jablka přináší štěstí a zdraví. Sladká jablka jsou výsledkem letitého šlechtění a křížení.

Jabloně původně rostly ve střední Asii, v době starověkého Řecka a Říma se tyto stromy rozšířily do celé Evropy. Jablka nabízejí jeden z nejdostupnějších zdrojů energie a vitamínů během dlouhých zim. Mají se jíst celá, syrová a neloupaná.

Pravidelná konzumace jablek pomáhá:

• stabilizovat hladinu cukru v krvi
• snižovat cholesterol
• snižovat krevní tlak
• zmírňovat zánět
• posilovat mikrobiom
• zasytit na delší dobu

Jablkový den pořádaly Sady Životice. Obec je součástí města Havířova. Zaměřují se tam na pěstování jablek, celková plocha jabloňových sadů je 63 hektarů. Každoročně probíhá také samosběr jablek.

    

 

 

Fotopoint v sadech "Jablko".

 

Řezbář před diváky vyřezával volavku, vystavoval i své práce. Šlo o tzv. rychlořezbu.

 

 

Hudební skupina ze Základní umělecké školy v Havířově a saxofonista.

 

Stánek ovocných vín a výborné koláče šly na odbyt.

 

 

Přednáška o včelách a úlu s ukázkou včel, které byly za sklem. Sady Životice nabízejí vlastní med a včelí produkty.

 

  

Jablka odrůd Gala, Rubinola, Golden, Šampion... i jablečný mošt. Skladová jablka prodávali za 18,- Kč/kg.

 

 

Prodej brambor a zeleniny. 

Prodejní stánky:

 

Mýdlové květiny a kytičky, srdíčka a magnetky "Anděl".

V sadech jsou traktory velkými pomocníky. 

 

 

Máte rádi melouny? Nabízejí je ke sklizni v srpnu/září a můžete si zarezervovat ten "svůj"! 👍 Sazenice vodních melounů jsou na posledním snímku.