Zdraví - to je poklad pravý

Připravila jsem historické ohlédnutí za tím nejcennějším - za zdravím. V každé době si člověk pomáhal k léčbě nemocí svých i své rodiny nebo chtěl vyléčit stavy po úrazech. K nim přišel často - při práci doma, při výkonu svého řemesla nebo ve válkách. Kam jít pro pomoc? Pokusila jsem se to do článku shrnout.

 

Předtím, než fungovaly lékárny, tuto roli plnili různí kořenáři, kterým se říkalo herbarii. Na tržištích, v krámcích nebo v boudách prodávali koření, např. pepř, zázvor, hřebíček, šafrán, i některé léčivé přípravky, vyráběli vlastní sirupy  nebo maceráty. Kamenné obchody byly tzv. kotce, které se latinsky nazývaly apotheca. A právě z toho vzniklo slovo apothekář. Apotheky nebyly jen místem, kde se léky skladovaly a prodávaly, patřily k nim i laboratoře, v nichž se přímo léky připravovaly.

Léčiva i přípravky dováželi kupci nejčastěji z Benátek a Lombardie. Jedním z nejvýznačnějších lékárníků byl Angelo z Florencie, jež byl oficiálním lékárníkem krále Karla IV. a od roku 1347 vedl lékárnu v domě U Anděla (čp. 144) na Malém náměstí v Praze. 

 

 

Bylinkářství v Santa Maria Novella ve Florencii je nejstarší dosud používanou lékárnou na světě. (zdroj nationalgeographic.cz)

 

Doktor a apothekář z r. 1508.

Středověk přinesl rychlý rozvoj farmacie a také chemie, která má ve farmacii velmi důležité místo. Významným objevem byla destilace, technika používaná k oddělování a čištění látek zahříváním a chlazením. Destilace byla ve středověku nezbytná pro výrobu léčiv a aromatických esencí. Snahou bylo získání elixíru života – látky způsobující omlazení organismu a prodloužení života. Síť lékáren se začínala rozrůstat. Vznikaly lékárny "klášterní" a sloužily jako ústavní lékárny, avšak jen malému okruhu pacientů. "Veřejné" lékárny byly dostupné každému, patřily městu a vedl je tzv. "provizor". V 17. století přibylo množství jak veřejných městských lékáren, tak i klášterních. Lékárny tehdy vznikaly v hospitálech Řádu Milosrdných bratří, které doplňovaly nemocnice.

 

Středověká lékárna (Foto: Magister Faragius; (Ferraguth) of Naples - book scan of Tacuinum Sanitatis / Public domain, Wikimedia commons 

Lékárníci používali hmoždíře, baňky, křivule, pilulkovnice - formy na výrobu tabletek nebo čípků, dále lisy, nálevky, filtrační vaky, lžíce, kleště, mlýnky, kotlíky... Někde se přímo zpracovávaly zmije, z nichž se získával jed.

Lékárny v minulosti nenabízely jen léky. Podle Jarolímkové (Stanislava Jarolímková v knize Co v průvodcích nebývá, aneb Historie Prahy k snadnému zapamatování, Praha 2005) měly lékárny kromě léků v nabídce také „sladkosti od marcipánu až po zavařeniny (v tomto artiklu zavedl nevídanou novinku výše zmíněný Angelo: do svých dobrot totiž jako první přidával různobarevné přísady), mýdlo, sýr (snad parmazán), prášky na čištění zubů, rovnače uší, ,,fakule ze žlutého vosku", smolnice a pryskyřice, zuby vepřů, sušené žáby, kůže slepičích žaludků, psí, medvědí, kocouří, a dokonce prý i lidské sádlo či kadidlo“. Tabákové listy byly k dispozici jako lék od konce 16. století a byly považovány za velmi drahé. Od roku 1628 mohla lékárnu provozovat pouze osoba, která prošla zkouškou zemskými lékaři.

 

Důležitou otázkou je, kdo si mohl léky dovolit?

Růst počtu obyvatelstva ve městech si vyžádal vznik dalších lékáren. Lidé do měst přicházeli, přinesli s sebou různé nákazy a nemoci, hygiena také nebyla na výši. Lék si mohli koupit zejména lidé z lépe  situovaných  vrstev. Drahé léky si mohl dovolit většinou patriciát  a  řemeslničtí  mistři, chudší měli smůlu. V 16.-17. století dochází k zavedení chemických léčiv. Lékárny si zachovaly monopol přípravy chemických léčiv prakticky až do dvacátých let 19. století. Podle zákona až do roku  1855 byl lékárnám povolen nákup továrně vyrobených chemických léčiv.

Postupně lékárny  vyráběly nejen  přípravky  dle  lékařského  předpisu,  ale  i vlastní lékové složky, tzv. domácí speciality. První speciality se objevily už ve 14. století. Nejstarší známou specialitou  u  nás  byl  Oleum  balsami  Magistri  Galli  de Monte Syon, který vyráběl kanovník a lékař Mistr Havel ze Strahova. Je to významná osobnost, na dvoře českého krále Karla IV. Havel působil jako jeho osobní lékař a rádce. Kromě medicíny Havel vynikal i v astronomii a matematice, byl prvním profesorem astronomie na Karlově univerzitě. 

V 18. století už speciality nebyly  ojedinělým  jevem,  jejich  složení  bylo však často  tajeno a  tyto  přípravky  se  nazývaly  arcana  (z  lat. slova arcanum = tajemství).  Výroba  a  prodej  arcan  byla v Rakousku  zakázána  v roce  1775, doplňovaly je další dvorské  patenty  a  výnosy,  vycházely  také seznamy  tajných léků, které byly  úřady zakázány.

 

 

Gerard van Swieten  byl nizozemský lékař a osvícenský reformátor, od roku 1745 dvorním lékařem císařovny Marie Terezie.

Za vlády Marie Terezie v 18. století můžeme mluvit také o zdravotních reformách. Jejich vykonavatelem byl její osobní lékař Gerard van Swieten, který byl sám v mládí nejprve lékárníkem. Od té doby pak už lékárnici museli mít zkoušky pod lékařskou fakultou a skládali profesionální přísahu. Přísně se dbalo stanovy a vzdělávání lékařů, lékárníků i porodních bab.

Ve druhé polovině 18. století došlo k mnoha zásadním objevům ve farmacii a chemii: izolace organických látek z přírodních materiálů, např. kyselina vinná, benzoová, mléčná, jablečná, močová nebo glycerol, a samozřejmě velkým objevem byla izolace morfinu z opia v roce 1804. Postupně se tak začala celá řada přírodních látek vyrábět synteticky. Bohužel objevy a nadužívání opia, které se tak začalo přidávat snad do každého léčivého přípravku, ještě dlouhou dobu vedly k otravám a závislostem.

 

Zakladatelem lékárenství u nás je PhMr. Benjamin Fragner. 

Malostranský  lékárník B. Fragner žil v letech 1824-1886 a jeho lékárnu U černého orla najdeme na rohu Nerudovy a Zámecké ulice u pražského Malostranského náměstí. Tato lékárna stále funguje a nese název "Fragnerova lékárna U Černého orla". Právě Fragner začal s výrobou  „Domácí  masti" roku 1866 a později i „Balsamu Dr. Rosy". Jeho příkladu následovali další lékárníci v Praze i v jiných městech.

 

Vedle systematické laboratorní práce a výzkumu v oblasti získávání léčebných látek a extraktů z přírodnin se Benjamin Fragner zapojoval také do českého společenského života v Praze. Stal se členem výboru Červeného kříže, založeného roku 1863. Za zásluhy při péči o raněné při prusko-rakouské válce roku 1866 mu byl udělen Zlatý záslužný kříž. (Wikipedie)

 

 

"Hvězda života", mezinárodní znak zdravotnické záchranné služby.  

Tento starořecký symbol má značit sílu, zdraví a především zdárné hojení. Má být též symbolem pro přítomnost boží pomoci při léčbě a dodávat všem lidem sílu a naději v úspěšné uzdravení. Kolem specifické hole se obtáčí had, nejspíše užovka stromová, která je nazývána Asklépiovým hadem.

Zdroj: Opletal, Opletalová. Lék a jeho vývoj v dějinách. Praha: Karolinum 1999.

Pokračování

Město na hranici rozdělené řekou

Dnešní příspěvek je z příhraniční oblasti blízkého Polska. Nedávno jsem představila největší evangelický kostel v Polsku a dnes pokračujeme v prohlídce Cieszyna. Bude to pestré, uvidíte barokní kostel, historickou lavičku, poznáte polského krále Sobieského. Zajímavostí je historická tramvaj a také se dozvíte, co byl "gumilajzunk". 😎 

Po staletí jedno město bylo kvůli sporům o hranici rozděleno mezi dva státy a hranici tu tvoří řeka Olše. Na první fotografii je státní hranice na mostě při vstupu do Polské republiky.

Několik těšínských budov a vpravo oblíbená cukrárna Bajka, kde se rádi posadíme u kávy a zákusku. Možností je tady víc,  třeba Café Muzeum. 

Kus historie představuje kamenná lavička s nápisem z doby Rakouska-Uherska:

"54. Pułku Piechoty Armii Cesarsko-Królewskiej (K.u.K. Infanterie Regiment), który służył w latach 1896-1916." V překladu - lavička 54. pluku Císařsko-Královské pěchoty, který sloužil v letech 1896-1916.

 

Socha Leopolda Szersznika v Parku Pokoju připomíná jezuitského muzejníka, po kterém je muzeum pojmenováno. Sochu 3,5 metru vysokou vytvořili Urszula Górnicka-Herma a Tomasz Herma. Byla tam ještě velikonoční výzdoba.

 

V parku mě zaujala socha císaře Josefa II. z rodu Habsburků.

 

Barokní kostel sv. Kříže v centru Cieszyna je z 18. století. Velký požár v roce 1789 zničil většinu města, vážně byl poškozen i tento kostel. Přičiněním kněze Szersznika byl do roku 1791 znovu postaven a získal současnou pozdně barokní podobu. Kostel byl součástí starší jezuitské rezidence s gymnáziem. Této rezidenci daroval císař Leopold I. tři knížecí domy, avšak v roce 1773 byla rezidence zrušena. Na průčelí kostela jsou sochy sv. Františka a sv. Josefa s Dítětem.

 

Hlavní pozdně barokní oltář pochází z konce 18. století a zdobí ho řezby Poslední večeře Páně, Ukřižování a figurky andělů. Hlavní obraz vyjadřuje scénu Ukřižování.

 

Chcete-li v polském Těšíně ubytování na úrovni, můžete zvolit Hotel U Hnědého jelena (Pod Brunatnym Jeleniem). Byl postaven ve vídeňském novobarokním slohu v roce 1912 podle návrhu architekta Kiliána Köhlera. Fasáda čtyřpodlažní budovy je secesní s rokokovými prvky. Ve třech patrech bylo 67 hotelových pokojů s tzv. anglickými koupelnami, ústředním topením, ledničkami, výtahem, elektrickým osvětlením a větráním. V prvním patře byl reprezentativní apartmán se vstupem na balkon. Interiéry jsou vyzdobeny podle nejmodernějších vídeňských vzorů. V přízemí byly luxusně vybaveny v secesním stylu: kavárna, dámský salonek, restaurace s vídeňskými specialitami, koncertní a taneční sál, zimní bowlingová dráha a klubovny.

 

Těšínské náměstí se jmenuje Rynek a na tomto místě bylo město založeno již ve středověku. Po velkém požáru města v roce 1789 nastala přestavba a domy na náměstí získaly barokně-klasicistní vzhled. Řada měšťanských domů svoji dnešní podobu získala během 19. a počátkem 20. století. Cieszyn byl totiž hlavním městem bývalého Těšínského knížectví. Ve středověku  zde vedly důležité obchodní stezky a rozvíjel se obchod. Budova s věží je radnice. 

Na náměstí mě zaujaly tyto pamětní desky: 

 

 

Větší deska je věnována známému polskému králi - Jan III. Sobieski. Proč? V roce 1683 přitáhl v čele spojených polsko-litevsko-německo-rakouských jednotek na pomoc Turky obležené Vídni a v bitvě u Vídně (12. září 1683) rozdrtil podstatně silnější turecká vojska vedená pašou Karou Mustafou, čímž zastavil turecký postup do nitra Evropy. Pamětní deska tu byla umístěna k 200. výročí bitvy v r. 1883.

 

Dobu, kdy obyvatelé Cieszyna mohli po městě cestovat tramvají, připomíná dobová kavárna "Tramwaj cafe". Zajdete-li tam posedět, zažijete kus nostalgie, posezení připomíná starou dřevěnou tramvaj a fotografie na stěnách připomínají staré zašlé časy. Jednou ze zastávek tramvaje byl Stary targ (Starý trh):

 

 

Text: Někdejší slávu města na počátku minulého století lze hodnotit nejen podle toho, že zde fungovala tramvajová linka, rozvinuté průmyslové podniky, soud a čilý obchodní ruch, ale i podle velkého počtu nových automobilů a dokonce prvních vozů taxislužby.
V okázalém měšťanském domě na náměstí Stary Targ se tehdy nacházelo sídlo menší soukromé firmy, která vstoupila do dějin starobylého města nad řekou Olší. Vývěsní štít nad vchodem hlásal: "Pronájem osobních automobilů - Jan Walga." Byla to první taxislužba v dějinách Těšína.
Jan Walga se narodil 16.12.1886. Jako dvacetiletý odjel do Vídně, kde absolvoval tzv. kurz řízení automobilu. S platným řidičským oprávněním začal pracovat v přepravní společnosti "Siwek" jako řidič vídeňských omnibusů. Po návratu do rodného kraje se již zkušený řidič rozhodl založit vlastní taxislužbu a záhy nato si pro své vlastní potřeby a na základě požadavků tehdejšího trhu založil pneuservis, ve kterém dokonce prodával lepidlo vlastní výroby.
"Jako podnikavec tělem i duší, když zpozoroval, jaké jsou potřeby trhu, zřídil si ve vlastním pneuservisu výrobu lepidla na gumu. Kaučuk k jeho výrobě dovážel až z Argentiny a po smíchání s benzolem vznikalo proslulé lepidlo, kterému místní říkali "gumilajzunk", což bylo označení převzaté z německého výrazu "Gummilösung". Podnik vzkvétal až do druhé světové války a přičinil se k lepšímu fungování mnoha místních firem. Pro zboží teď mohli podnikatelé jezdit do Krakova či dalších sousedních měst, což jim přinášelo výraznou časovou úsporu", vypráví vnuk podnikatele Jerzy Walga. 

 

Okruh městem pokračuje kolem Zámeckého vrchu, který byl sídlem těšínských Piastovců. Pod vrchem teče řeka Olše a posledním zastavením bude historická tramvaj, kterou si tady lidé rádi prohlédnou.

Nastupte a připomeňte si staré časy. Můžete se posadit a vyzkoušet si, jak se sedělo na dřevěných sedadlech. V zimě se ve vozech samozřejmě netopilo. Provoz tramvají byl zahájen 12. února 1911. Tento den se prodalo 4000 lístků. Jeden stál 14 haléřů, v další dny pak o dva haléře méně. 

 Lístky byly brzy vyměněny za žetony, aby ve vozech nemuseli chodit kontroloři. Zahájení provozu tramvajové linky bylo tehdy převratnou událostí. V kopcovitém terénu byla tramvaj velmi užitečným dopravním prostředkem.

Moc dobrý nápad, jak přiblížit dávnou historii města.

 

Na břehu hraniční řeky Olše kvetly jarní rostliny:

 

Snad se vám malý okruh polským Těšínem líbil.