Slovensko: Turzovská vrchovina - kraj dráteníků i nákupní vozík

Tentokrát naše cesty míří na Slovensko. Za hranicí Moravskoslezského kraje se Slovenskem směrem na jihovýchod je malebné "beskydské pohoří" s typickým pasekářským osídlením. Moravskoslezské Beskydy na Slovensku dál pokračují pod názvem Turzovská vrchovina. Nejvyšší horou je Beskydok 953 m. Krajina Kysúc je hornatá!

 

Tomuto kraji se říká Kysuce podle stejnojmenné řeky. Centrem oblasti je město Čadca, menší je Turzovka. Město i vrchovina jsou pojmenovány podle majitele panství a zakladatele Turzovky - Juraja Turza. Vyšla o něm kniha:

 

Turzové byli uherským šlechtickým rodem, jejich znak.

Založili mnoho obcí na Oravě i Kysuciach, Turzovka je partnerským městem Paskova a znáte ji jako poutní místo.

 

V chudém kraji půda lidi neuživila, z důvodu obživy tu vzniklo tradiční "drotárství" = drátenictví. Typickými obcemi jsou Makov, Dlhé Pole, nebo Veĺké Rovné. Drotárstvo bylo specifickým slovenským řemeslem, drotári chodili od domu k domu a nabízeli opravu kameninového nádobí - pomocí drátů zpevnili prasklou mísu a ona sloužila dál celá léta. 

 

Vyráběli např. pasti na myši, cedníky, plechy na pečení, koše na brambory ... Za obživou procestovali Evropu i Rusko. Vzniklo rčení "Chudý jako dráteník."

 

 

Základní drotárské nářadí, zleva šablona na navíjení drátu, ruční letovačka, rašple, kružítko ...

Drotárství se rozvinulo v 18.-19. století v nejchudších kopaničářských oblastech a Kysuce byly jednou z nich. Dráteníci odcházeli hodně daleko na "vandrovky" a byli tam dva - tři roky. Domů si přinášeli peníze, znalost cizích jazyků a hlavně zkušenosti. Měli své učně a ti se nazývali "džarkovia".

 

 

Šperkovnice z mosaznéhu drátu, plechu, zlacená (výška 130 mm, šířka 125 mm, délka 203 mm). Výroba Jozef Holánik-Bakeľ, Dlhé Pole, 1929. Holánik měl dokonce manufakturu ve Varšavě. Ze sbírek Považského múzea v Žiline (foto A. Kucharčíková, 2017).

 

 

Rám na fotografii z drátu ze sbírek Považského múzea v Žiline.

V Turzovce v parčíku je sousoší "Drotár a džarek":

 

Nápis: V upomínku na dědy Mikuláše Okuliara a Jána Šperku jakož i na ostatní rodáky, kteří chodili za obživou po světě, ke 400. výročí města Turzovky věnuje Paul (Pavol) Okuliar, v srpnu 1998.

Sousoší je na turistické známce:

 

 

První dráteníci přišli do USA a ve snaze najít co nejvýhodnější podmínky podnikání prošli mnoha městy, než se usadili. Rozptýlili se po celém území USA. Usadili se v New Yorku, Bostonu, Baltimore, Filadelfii, Washingtonu, Clevelandu, Chicagu, Kansas City, St. Louis, Texasu, Omaze, Nebrasce, San Franciscu, Los Angeles atd. Největší střediska drotárů byla v New Yorku - asi 30 dílen a v Chicagu. Vyráběli drátěné kostry na stínidla lamp, pohřební symboly, později mříže do oken, brány, zábradlí, lavice, stoly... 

Video pro anglicky mluvící návštěvníky: 

 

A teď pozor. Všichni chodíme do nákupních center a nakupujeme do košíků v supermarketech. Přemýšleli jste někdy, jak ty vozíky byly vymyšleny? 

Stopa vede do kysúcké vesnice Dlhé Pole, odkud ve 20.-30. letech 20. st. odešli do USA bratři Brodekovci, kteří se tam živili drátenictvím. Pochopili, že peníze jim přinese originální nápad! Inspirovali se kostrou dětského kočárku, který jedna paní tlačila v obchodě a vytvořili menší čtyřhranný koš na kolečkách. Tímto nápadem drotár John Brodeck (už se psal "americky") lidem zjednodušil přesun těžkých nákupů. Bratři získali patent na nákupní košíky, za čas pak Sylvan Goldman si nechal patentovat ty velké na kolečkách pro supermarkety. Dnes jsou známé po celém světě! 

Až budete nakupovat, vzpomeňte si na dva slovenské dráteníky, kteří první nákupní vozík vymysleli. 👍

 

Bratři Brodekovi stojí vlevo. Slovenští drotári byli u vynálezu nákupního vozíku v USA. Drátenictví je zapsáno na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO (2019).

 

Řeka Kysuca pramení pod vrchem Hričovec na území Makova, u Žiliny se vlévá do Váhu. Podle této řeky je pojmenován zdejší region Kysuce. Pramen Kysuce vidíte na videu:

 

 Turzovskou vrchovinu uvidíte na fotografiích.

 

 

 

Vodní nádrž Milošová vznikla v r. 1987 pro chov ryb (kapr, pstruh duhový, siven americký, amur, lín...) pro sportovní rybaření a ochranu krajiny před povodněmi. 

V okolí rybníka hnízdí Rybárik obyčajný = česky Ledňáček říční (Alcedo atthis), Volavka popelavá (Ardea cinerea), Kachna divoká (Anas platyrhynchos), Datel velký (Dendrocopos major). 

 

 

Osada Dejovka je horská osada v těsné blízkosti česko-slovenské hranice.

Pokračování

Cestovatelské přípravy do zemí protinožců

Letní měsíce lákají k cestování a tak v příspěvku můžeme porovnat současné vymoženosti s těmi, které cestovateli poskytoval konec 19. století.

Josef Kořenský uskutečnil svou první zahraniční cestu v roce 1878, projel Německo, Francii a Anglii. Své cestovatelské schopnosti si prověřil v Evropě. Podniknout 27 expedic na přelomu 19.- 20. století bez chytrých telefonů, GPS, překladačů... dnes neuvěřitelné. Ani letecká doprava nepřipadala v úvahu. Vždyť Louis Blériot, francouzský vynálezce a letecký konstruktér, teprve v roce 1909 uskutečnil první let přes kanál La Manche! Kořenský se mohl spoléhat hlavně na paroplavbu, tedy na parníky, následně pak na železnice.

Máme možnost sledovat, jak před 125 lety fungovala pošta a co cestovateli doručovala. Bez internetu to byla jediná možnost. A ono to šlo!!! Příprava byla časově náročná, plynuly týdny a měsíce, minul rok a pošta mu doručovala stále nové zprávy o zemích, které chtěl na své pouti navštívit. Posílal žádosti všem zástupcům autralských osad do Londýna, vyřizovali je tam generální agenti obratem pošty a k listům připojovali i balíky informačních tiskopisů, všelijakých ročenek a map. 

Z cestovních kanceláří Kořenskému docházely prospekty, dostával je také od paroplavebních společností německých, holandských, britských, australských, novozélandských a žaponských, byly tam užitečné rozvrhy plavebních spojů i plány lodí. Pro představu:

 

   

Havola patřila k nejmodernějším a nejrychlejším lodím, kterými lodní společnost Severoněmecký Lloyd disponovala. Tato společnost, která byla založena roku 1857 v Brémách, udržovala v roce 1895 se svými 78 parníky spojení nejen mezi evropskými zeměmi a Spojenými státy, ale i s přístavy v Jižní Americe, Východní Asii a Austrálii.  

Obrázek: Paroloď "Havola" dole a srovnání s jinými plavidly: nahoře zleva 1. Vltavský parník "Císař František Josef I.", 2. Kolumbova loď "Santa Maria", 3. Parník "Pramen".

 

Plán lodi "Královna Luisa": Arabské číslice znamenají kabiny, písmena A, B lůžka dolní a horní, C, D lůžka pohovková, + polokabiny pro jednoho pasažéra, K, B dětské postýlky.

Je obdivuhodné, jak se ve své době obracel na ředitelství drah ve Viktorii nebo Novém Jižním Walesu, Queenslandu, Jižní Austráli, Tasmanii, na Novém Zélandu a Jávě, od nich pak dostával jízdní řády železniční, knihy popisující přírodní krásy a půvaby jednotlivých tratí slovem i obrazem. 

Psát o australské železnici je na samostatný článek, tak jen to, že v roce 1831 je uvedena do provozu nejstarší železniční trať v Austrálii v Newcastlu (Nový Jižní Wales) k provozu uhelného dolu. Vozíky byly poháněny parními stroji, lidskou silou a gravitací. 

 

Převoz uhlí souvisí s počátky železnice v Novém Jižním Walesu v 19. století/ Public Domain

Kořenský se rok před cestou do Austrálie dozvěděl, kam do vnitrozemí vedou železnice, jak daleko jsou cíle jeho výletů, kolik se platí za dopravu. Důležité bylo vědět, kde se na trase může ubytovat, po kterých řekách plují parníky, po kterých jen čluny atd. 

 

 

První australská železniční trať v Melbourne / Public Domain

S domácími poměry australských států seznamovaly Kořenského tamější časopisy, předplatil si je v londýnském zastupitelství. V knize uvádí adelaidský "The South Australian Register", melbournský deník "The Argus" a týdeník "The Australasian". 

Uvědomoval si, že se tam musí domluvit a žádné překladače neexistovaly! Kupoval si slovníčky a "konversační knihy příruční", které už tehdy lákaly heslem "snadno a rychle" a zasvěcovaly ho do řeči maorské a malajské, nezbytné na cestách i po odlehlejších krajích. Nejnovějších a dostupných cestopisů ze zemí protinožců bylo tehdy málo a mohly být nespolehlivé. 

Používal zejména anglické prameny a úřední zprávy jednotlivých kolonií, které byly vydávány podle vzoru mateřské Británie. 

 

Kořenský myslel i na to, aby v dalekých zemích představil svoji domovinu, proto vložil mezi příruční cestovní knihy také "Písně Bechyňské" a Malátovy "Vzpomínky na Prahu". Vztah k hudbě získal ve škole v Krnsku, to v něm vypěstovali učitelé a hudbu Kořenský miloval do konce života. Od školních let hrál výtečně na klavír, housle a violoncello. Využil i své dovednosti z varhanické školy.

Vzal na cestu kolem světa své housle a skladby houslové, na ukázku jsem vybrala lidovou píseň U Bechyně na kopečku. 

 

  

Cestovatel rád vzpomínal na chvíle při večerních hudebních produkcích za dlouhé plavby k břehům Austrálie, dokonce za pobytu v blahovičníkových australských pralesích, ale také v salonech novozélandských korábů za plavby Jižním mořem (mapka).

Byl překvapen, jak se posledním australským černochům líbila píseň "Už já více po Bechyni cestu šlapat nebudu..."

 

Pokračování

Toulky českou minulostí: 282. schůzka: Spor o pivo aneb Světla a stíny doby jagellonské

„Léta Páně 1490 v pondělí po svatém Ambroži zemřel ve Vídni uherský král Matyáš, který se odedávna všemožně snažil o to, aby kraloval v Čechách.“

„Připravoval zradu králi Vladislavovi za pomoci některých pražských zemanů a také s pomocí knížete Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího slavné paměti. Ten navedl některé pražské měšťany, aby k sobě zvali na hostiny další a přitom aby je také přemlouvali. A dávali jim za to peníze a kapry.“

Kapří korupce končí šibenicí

Hynkovi z Poděbrad ta kapří korupce nakonec nějak nevyšla. Skončilo to na šibenici. Nikoli pro syna někdejšího krále Jiřího, ale pro jeho služebníky. „Když se král Vladislav dozvěděl o Matyášově smrti, dal mu všude po Praze vyzvánět. Téhož roku český král, který byl uherskými pány zvolen králem uherským, shromáždil silné vojsko a vtrhl do uherské země. V Uhrách byl pak korunován na krále uherského podle dohody, kterou měl s králem Matyášem.“

Vladislavova vláda u nás trvala pětačtyřicet let. Tento král byl hotovým rekordmanem v setrvání na trůně. Řečeno sportovní terminologií: skončil na bronzovém místě. Zlatou medaili ve výdrži by získal císař František Josef I., na druhém stupínku se umístil Leopold I. Z hlediska odpracovaných let bychom mohli v tom králi Dobře aneb Vladislavu Jagellonském spatřovat panovníka z nejzasloužilejších.

Šedivá vláda Vladislava Jagellonského

Mohli. Ale to bychom asi měřili špatným metrem. Délka politického působení nemusí být přímo úměrná kvalitám státníka a jeho díla. Osud mu dopřál času dost, přesto se Vladislav do historie žádnými opravdu výraznými skutky nezapsal. Byl takový, inu, šedivý.

 

Vladislav Jagellonský nebyl válečníkem, ale mistrem kompromisů a trpělivého vyjednávání. Jeho pověstné „bene“ se stalo symbolem vlády, v níž se snažil tlumit spory místo jejich vyostřování. (zdroj: www.kvety.cz)

Navenek, tedy ve vztahu k cizině, taky nic moc. České království jako by se mezi ostatními evropskými mocnostmi ztrácelo. Zanikl hlas jeho panovníka, sama existence koruny české upadla v pochybnost. Po dočasném odtržení Moravy a vedlejších zemí panovala po několik desetiletí právní nejistota, komu vlastně Markrabství moravské, Slezsko a obě Lužice patří, jestli Uhrům nebo českému státu. Všecko však jenom černé, ale ani tmavě šedé nebylo. A protože každé dobré zprávy je nám na Toulkách českou minulostí třeba jako soli, nuže – přisolme!

Jagellonská doba přinesla zemi rozvoj a prospěch. Časy Vladislavovy a po něm Ludvíkovy představovaly hodně dlouhou etapu něčeho, co tato země několik desítek let nezažila. Klid a mír. Ten rušily jenom občasné domácí rozbroje místních rozměrů nebo pohraniční šarvátky. Oproti dřívějšku – prkotiny. Národ celkem prosperoval. S výjimkou neúrod, morových ran nebo jiných mimořádných situací se žilo poměrně levně. Zboží bylo dost. Práce taky.

„Dějiny národa českého v době této zjinačily značně tvářnost svou. Již smlouvy s Matyášem pojistily Čechům pokoj od nepřátel zahraničních; výsledky sněmu kutnohorského zjednaly jim i uvnitř mír a svornost. Od té doby, ačkoli učenci neustali v polemice nikdy mezi vyznavači církví pod jednou a pod obojí, nevyskytlo se více krutého boje a záští; jen nových sekt se zjevilo víc, zvláště jednoty bratří českých.“

Jednota bratří českých

Jednota bratří českých. Vznikla v roce 1457. Narodila se na principech Petra Chelčického. Na principech neodpírání zlu, přísné, až strohé vnitřní kázni osobnosti. naprosté a dobrovolné chudobě. Biblické prostotě života. První generace českých bratří odmítala mezi své stoupence vpouštět i vzdělance. Důvod? Ve vzdělanosti, vědění, a taky v majetku viděli bratří hříšnou světskou marnivost. Tento postoj se ale v další generaci začal měnit. Jednak do bratrských pospolitostí pronikal městský živel, k církvi se hlásili relativně bohatí řemeslníci, jednak persekvovaná jednota mohla existovat jenom díky tomu, že nad ní drželi ochrannou ruku někteří bohatí páni. Kupříkladu páni Krajířové z Krajku a Kostkové z Postupic. Měli k tomu důvod. Pokorní a pracovití poddaní – co víc si může každá vrchnost přát? Bratřím nakonec došlo, že ani majetek, ani vzdělání nejsou překážkou na cestě k poznání pravého Boha. Na synodě bratrských kněží se ustoupilo od zásad dobrovolného i pasivního vzdoru vůči světské moci. Bratří nyní mohli vykonávat úřady, stávat se rychtáři a konšely, do řad jednoty měli nadále přístup i šlechtici a bohatí měšťané.

 

Erb Krajířů z Krajku - původem rakouský rod z Korutan. Jejich předek Konrád Krajíř přišel ke královskému dvoru Václava IV. a založil moc a slávu rodu. 

„Nejjasnější králi, pane náš milostivý! Co se dotýče poslušenství a poddání mocím povýšeným, od Boha zřízeným, v tom se podle zprávy prvotních svatých míníme míti, lidem v úřadech postavených pokorně jsouce poddáni, žádného nehanějíce ani rouhajíce komu, ani se sváříce a křikujíce, ale královskou milost v poctivosti majíce i jiné povýšené lidi, ta ně se také k Pánu Bohu modlíce, abychom pod nimi tichý a pokojný život vedouce tím lépe v poslušenství Božím ostříhali. A tak hotovi jsme pánům svým i poplatky a roboty, v čemž kdo kde sedí, zastávati, a ve všech věcech, v nichž bychom mohli svědomí dobré zachovati před Pánem Bohem, chceme jich poslušni býti. Proto Vaši milost pokorně prosíme, abyste se k nám neráčila míti jako k nějakým nepřátelům svým, ale jako k těm, kteří Vaší milosti přejí i žádají všeho dobrého, pod panováním milosti Vaší se všemi lidmi pokoj zachovávajíce. Ač kněží praví na nás, že bychom různici nějakou v lidu činili, toho se s pilností vystříháme, poněvadž v jednotu svou nižádného bezděky netěhneme, ani toho, kdo k nám přistoupí, mocí jakou držíme, než, komuž se líbí, ten, když chce, od nás odstoupí. Ano ani otec vlastního dítěte svého k tomu nenutí, ani muž manželky své, než každému jest na svobodě dáno, podle oné řeči Pána Ježíše Krista: Kdo chce za mnou jíti, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. A kněží také plnou svobodu mají lidi před námi vystříhati, jakožto i činí, dobře vědouce, že s námi množství lidí nebude, poněvadž cesta naše v potupení jest, v pohanění i v úzkosti.“

Lze předpokládat, že nad takovýmto dopisem se Vladislavovo srdce ustrnulo. Inu – ustrnulo. Tak ustrnulo nebo neustrnulo? Jak se to vezme. V Boru u Tachova dal Vladislav upálit šest bratří, na mnoha panstvích byli členové jednoty žalářováni. Po sněmu kutnohorském se však přece jenom leccos změnilo k lepšímu. „Ze zpuchřelé půdy vykvetl konečně kvítek novověké osvěty, snášenlivosti a lásky křesťanské. Vynesena byla zásada státoprávně uznaná že každý člověk má i může hledati spasení duše své tam, kam ho vede vlastní víra a svědomí, jinému v tom nic nepřekážeje, aniž jej proto haníce aneb utiskuje. Zásadu tu vyslovil sněm několikráte bez pochybování a obmezování všelikého. Obě strany netoliko že samy mají požívati úplné rovnoprávnosti, ale dopřáti ji také svým poddaným, z nichž ani podobojí od římských, ani římští od podobojích pánů svých neměli trpěti příkoří, překážky a újmy nižádné; kazatelé měli omezovati se na hlásání slova božího a horliti jen proti hříchům, nikoli proti jinověrcům, aniž těchto nutkati jakkoli, tajně nebo zjevně. Kdokoli se proti tomu proviní, má považován býti jako rušitel obecného dobrého, svornosti a pokoje, jako zprotivilec krále pána svého obce Království českého. Smlouva ta trvej třicet jeden rok od té doby pořád zběhlých.“

A byl klid. Klid sice relativní, ale – zaplaťpámbu. Dlouhý mír ovlivnil příznivě nejenom výrobu, ale i obchod. Vzrostla vnitrostátní i mezinárodní směna zboží. Na zemských stezkách se zas objevili cizí kupci. Nejspíš zjistili, že je u nás nejenom někdo neokrade, ale že mohou výhodně prodat. Deset let po usmíření katolíků s kališníky dostal export a import zelenou. Tradiční styky obnovili hlavně Norimberčané. Dováželi k nám módní zboží – jako například luxusní textilie, široký sortiment kramářského zboží, a taky koření. Dařilo se i českého vývozu, směřujícímu na Linec. Na zahraničních trzích se uplatňovaly výrobky soukenické Jihlavy, také naše obilí, a rovněž ryby; žádány byly české nože, jakož i šlojíře, roušky a jiné propriety. Když si k tomu všemu připočteme rozvoj řemesel, různé technologické inovace (v hutnictví, sklářství, knihtisku, výrobě papíru) plus velký rozmach podnikatelského úsilí šlechty (hlavně v rybníkářství, velkochovu ovcí, pivovarnictví), tak nám namísto nějakého hospodářského úpadku vyvstává před očima docela utěšená konjunktura.

Spor o monopol na vaření piva

„Toho času vznikl v Novém Městě pražském spor mezi měšťany a sladovníky o vaření piva, protože sladovníci bránili měšťanům v jejich právu vařit pivo a pálit z něho pálenku. Král se svými rádci rozhodl, aby právo vařit pivo měl každý měšťan, který k tomu má potřebné zařízení; pálence se má říkat pálené pivo a ne pálené víno.“

Malicherný spor, ne? Ano, zdánlivě směšný. Zdánlivě? Ve skutečnosti to byla náramně vážná patálie. O pivo? O monopol na vaření piva mezi podnikavým panstvem a královskými městy. Ve středověku se vařila piva hustá, především černé pivo ječné, a jeho spotřeba byla už tenkrát velmi vysoká. Tak jako dnes? Pravděpodobně na hlavu ještě vyšší. Tak to je co říct, vzhledem k tomu, že v současné spotřebě na hlavu bezkonkurenčně vedeme na celém světě. Pivní mok se považoval nejenom za nápoj, ale i za relativně levnou a sytou potravu. Tekutý chleba... Výroba piva se koncentrovala na královských měst. Právo várečné bylo jednou z hlavních hospodářských výsad každého měšťana. Také prodej a rozvoj piva monopolně ovládala města – dodávala i slad – a veškerá pivovarnická činnost byla chráněna řadou výsad. Což bylo právo várečné, mílové a ještě další. Jinde než ve městech se pivo vařit sice mohlo, ale výhradně pro vlastní spotřebu, tedy nikoli na výdělek. Odborně vařené pivo bylo kvalitnější a tak v druhé polovině 15. století pronikly městské pivovary se svými pravidelnými dodávkami i do nejodlehlejších míst. Rentovalo se... dělat pivo? Samozřejmě.

  

Až do bitvy u Lipan (1434) se pivo smělo vařit výhradně ve svobodných městech – patřilo to mezi práva, ve kterých měla města navrch nad šlechtou. Po ostrých bojích mezi městským a šlechtickým stavem došlo v roce 1517 k dohodě, která umožnila šlechtě zakládat panské pivovary.

Výnosy z prodeje piva byly záviděníhodné, takže není divu, že i šlechta by se docela ráda na tom profitu podílela. Začala v poddanských městech stavět výdělečné pivovary, vzápětí i šenky a hospody. Koncem 15. století byl někdejší monopol královských měst rozvrácen, no a všichni ti draví páni, kterým se zalíbilo podnikat, šli ještě dál. Začali svým poddaným zakazovat vařit pivo podomácku, a tak jako je nutili, aby za poplatek nebo za díl obilí mleli v panských mlýnech, požadovali teď, aby povinně kupovali a pili výhradně pivo z panských měst. Šlechta začala městům konkurovat i v jiných oborech. Například tím, že na svých panstvích zaváděla soukenictví a že se účastnila na dálkovém obchodu a ještě že investovala do hornictví a hutnictví. To všecko by se dalo jakž takž vydržet, ale páni sáhli měšťanům na pivo, a bylo zle. Náramně zle. Pivo totiž začalo být pro šlechtické velkostatkáře druhým nejvýnosnějším artiklem.

Stíny doby jagellonské

„V tehdejší době byla česká města velice zkracována na svých požitcích, protože páni a rytíři sami vaří pivo a prodávají je; svým poddaným nedovolují brát pivo z měst a zakázali svým sedlákům prodávat obilí do měst, dokud se o něm sami u pánů nepřihlásí. A tak si mnozí urození páni, rytíři i zemané navykli obchodovat s obilím pro peníze a říkali, že to jejich erbům vůbec neškodí. Na sněmech bylo městům upíráno právo třetího hlasu a ani nebyla na sněmy zvána; tak se šlechta snažila odstranit třetí hlas měst. Bránila také městům zapisovat do zemských desek svobodné statky, které zakoupili měšťané nebo obce, podávala na ně u zemského soudu všelijaké podivné žaloby a upírala jim práva, která mají města od králů a císařů stejně jako páni, rytíři a zemané.“

Hlavním zdrojem příjmů bývala pro šlechtice odedávna renta. Dvakrát ročně, na jaře a na podzim odevzdávali poddaní vrchnosti dohodnutý poplatek z výnosu propachtovaných polností. Tato hezká tradice se částečně uchovala dodneška – v současné době se výběrčí daní nejvíce radují v rozpuku prvních jarních dní – tehdy kvetou nejenom sněženky, ale i daňová přiznání. Feudálové si ovšem přilepšovali ještě i jinak. Ono krýt rozmařilý způsob života a vnějškové efekty, považované za společensky žádoucí, tak to nebylo zrovna snadné. Boháči běžně tonuli v dluzích. Zastavovali svá zboží, vydělávali si bojem v cizích službách, obchodovali s dřevem, prodávali ryby. Nicméně ten hlavní a trvalý přísun prostředků spočíval v grošících od sedláků. V druhé polovině 15. století však stále citelněji chyběly ruce, které by zoraly opuštěná pole, a zisk z renty rostoucí nároky panstva neuspokojoval, protože objem příjmů se nezvyšoval dost rychle, někdy dokonce absolutně klesal. Rozpor byl o to očividnější, že feudálové zvětšovali své majetky.

V době předhusitské bylo u nás vlastně jediným velkým dominiem panství Rožmberků na jihu Čech, zatímco během dalších let se vytvořila další obrovská latifundia pánů z Poděbrad, Pernštejnů, Tovačovských z Cimburka a ještě jiných. Kdysi byl panský majetek rozkouskován na drobné nesouvislé dílce, zatímco teď se nekonečnými přesuny, výměnami, výkupy a náhradami podařilo kdysi rozdrobená zboží víceméně zcelit v rozmanitě velké državy.

„Požívajíce úplného pokoje vně i doma mohli Čechové obrátiti všechnu sílu a snahy své k uměním míru a vzmáhající se rok co rok zámožnost lidu nejen svědčila o prospěchy orby, řemesel i obchodu, ale vedle také k novému pučení a květu na poli duchovním.“
Kterak to pučelo na poli duchovním, k tomu se zakrátko v Toulkách vrátíme...

Ale nyní bychom neměli zapomenout, že bujně to pučelo i na poli politickém. Šlo o Moravu. „Odtržení Moravy od Království českého nestalo se za našeho kralování, ale my jsme se již v království roztržené uvázali.“ Tato slova napsal král Vladislav ve svém listu moravským stavům. „Pak ačkoli celá vůle a ten konečný úmysl náš byl jest, že bychom byli rádi to markrabství i jiné země ke koruně zase připojili a v prvotní způsob uvedli, ale nemohouce toho z mnohých příčin učiniti udělali jsme smlouvu s králem Matyášem slavné paměti ne takovou, která by se nám dobře líbila, ale která nás v ten čas potkati mohla. Vždy jsme nahlíželi, že když se hlava zachová, také údové časem snáze k ní připojeni budou. Poněvadž z dopuštění božího král Matyáš smrtí sešel jest, tehdy my jakožto král český podle starodávného zřízení i podle dotčených smluv jsme pánem dědičným té země moravské. A proto pánové, preláti, rytířstvo aniž města ani koruně uherské, ani žádnému jinému v žádné závazky nevcházejte. My jakožto pán dědičný nejsme toho úmyslu, bychom je v cizí ruce dále poddati chtěli, ani zástavou, ani kterým jiným obyčejem, ale chceme přivésti je k sobě, dá-li Bůh, šťastně tak, aby odtržení takové potom nikdy se nepřiházelo.“ Zakrátko nato se Čechy spojily s Moravou a také se Slezskem a ještě obojími Lužicemi, jakož i s Uhry do jednoho velkého státu. V jeho čele stál král. Český král. Jenomže on na první místě své titulatury uváděl slůvka: „Král uherský“. 

zdroj: Josef Veselý