Toulky českou minulostí: 278. schůzka: Roztržení Koruny české

Neměl to při svém nástupu vůbec lehké, ten patnáctiletý kluk z Polska, kterému se nyní říkalo "pane český králi".

 

Ani osobnost podstatně silnější a schopnější, než byl Vladislav Jagellonský, by si patrně nevěděla rady. Jeho zemi tížila hrozná únava. Únava druhu především hospodářského. Její zdroje byly z valné části vyčerpány. Jiří z Poděbrad sice byl dobrý ekonom, šetrný správce, ale nicméně královskou pokladnu zanechal prázdnou. Poslední kolo zápasu s Matyášem Korvínem vedl už na dluh. Vracíme na začátek jagellonské vlády v Českém království, čímž máme na mysli pouze Čechy, protože další země koruny české, totiž Moravu, Slezsko a obě Lužice držel ve své moci uherský Matyáš.

 

České země za Jagellonců v 15. století.

Velké polské království žije na dluh

Vladislav s tím nic nedokázal udělat. Oddlužení sliboval sice při svém nástupu, ale jak on, tak jeho syn na to neměli. Ani energii, ani peníze. Od otce Vladislav skutečně nemohl moc očekávat. Byl to muž dobromyslný, ale taky málo podnikavý, váhavý, a především vždycky chudý. Velké polské království mělo chudého krále. Velké polské království žilo na dluh. Lesk jeho dvora byl pozlátkem pořizovaným za cenu děravého měšce. Jagelloncům se prostě nějak nedařilo vycházet se svými důchody, a tuto vlastnost po svém tatíkovi podědil i synek. Neuměl hospodařit. Celý život se pokoušel furiantsky žít na vysoké noze, a o to častěji se mu stávalo, že potom zůstával dlužen i svému dvornímu řezníkovi.

„Boj vedený pro panování Matyášovo v Čechách počínal již i v Uhřích nésti trpké ovoce. Nespokojenost mezi všemi stavy království vzmáhala se každým rokem ze dvou příčin: že válka plodila i požírala vždy nových daní bez míry a konce a že utrácení sil státních ze západu obnažovalo a oslabovalo zemi na jihu, zejména proti Turkům, kteří v běhu léta 1471. po třikrát obnovili vpády do zemí křesťanských.“

Matyášovi začala doma drobet hořet půda pod nohama. Jedny berně na vedení dvojí války nestačily. Což se uherským pánům nelíbilo, a nejvíc ze všech se to nelíbilo ostřihomskému arcibiskupovi a zakladateli prešpurské university Janu Vitézovi. Většina uherských pánů žádala změnu na trůně. Prý jenom devět stolic zůstalo věrných Korvínovi. „Jan Vitéz, Slovan rodem, někdy Matyášův pěstoun a vychovatel, se pánovitému Matyášovi stal tak protivným, že ten nerozmýšlel se urážeti jeho, dávaje přednost biskupu jagerskému, rodem Vratislavanu. Tato nevděčnost, jakož i vymáhání na něm a na veškerém stavu duchovním neslýchaných daní, dojímaly arcibiskupa natolik, že konečně postavil se v čelo nespokojenců a ve srozumění jak s císařem Fridrichem, tak i králem polským Kazimírem jal se ukládati o svrhnutí Matyáše z trůnu a vypuzení jeho netoliko z Čech, ale i z Uher samotných. Celé rozvětvení a ustrojení tohoto spiknutí nevyšlo nikdy najevo; ale dána prý byla vůle tomu, aby z Polska Kazimíra druhorozený syn, také Kazimír do Uher požádán byl.“

 

Vladislav Jagellonský byl povahy mírné a přezdívalo se mu "Král Dobře".

Snaha o svrhnutí Matyáše z trůnu

Polský král zřejmě ucítil příležitost. Aby ne. Představa, že by se Polsko mohlo nečekaně rozrůst hned o dvě velké země ve středu Evropy, ta byla náramně lákavá. Kazimír se rozhodl znásobit tyto své naděje okamžitou vojenskou akcí. Sledovala dva cíle současně: Upevnění moci Vladislava v Praze, a prosazení Kazimíra v Budíně. Polský panovník prohlásil Korvína za usurpátora Uher a vpadl na podzim 1471 do jeho země. „Matyáš hojné měl výstrahy, přece však stavil se, jako by o zradě a spiknutí nic netušil a choval se ke všem podezřelým o to laskavěji; povolal však rychle téměř všechny své žoldnéře netoliko z Čech a z Moravy, ale i od hranic tureckých do Budína k své ochraně. Král Kazimír dal se 2. října s dvanácti tisíci lidu branného v pochod přes Horní zemi uherskou bez odporu a boje a také beze vší škody pro zemi, neboť nedal nikde drancovati.“

Kazimír nedrancoval, i když ve válce drancoval každý, on ne, protože by drancoval budoucí království svého syna. Prostě nechtěl hned na začátku ublížit jagellonské reputaci v Uhrách. Ani hrazená místa Poláci nedobývali. Takovou válku nemohli vyhrát, a taky ji nevyhráli. Ono celé to neslavně nemastně vedené tažení brzy uvízlo, žádného válečného výsledku se nedosáhlo a pro nedostatek peněz se v mrazivé zimě brzy rozplynulo.

Hlavní příčinu tak neslavné katastrofy hledati sluší se ne snad v menší statečnosti bojovníků polských, nýbrž v nedomyslnost dvoru polského při správě finanční. Ta zápasila s věčnými nedostatky, kdežto Matyáš uměl držeti komoru svou vždy v dobrém pořádku, neboť již tehdáž peníze bývaly přední podstatou a potřebou šťastného válčení.

S vojevůdci, vybíranými nikoli podle schopností, ale podle urozenosti, toho Poláci moc ukázat nemohli. Matyáš si mezitím stihl udobřit otce Vitéze, sliby a pohrůžkami zlomit opozici, a nepokojené uherské stavy utišit. Poláci naznali, že na vyřešení konfliktů a otevřených otázek rázným úderem meče nemají, ale (na druhé straně) už ani Korvín nemohl pokračovat ve stejně dobrodružném stylu. Musel couvnout. A musel slíbit svým stavům, že napříště bude spatřovat těžiště své politiky ve svatém úkolu obrany proti turecké agresi. Pro země koruny české to znamenalo, že se teď tahanice o český stát vlekla přímo nesnesitelně. Vladislav měl v moci korunu, Prahu, státní aparát, Čechy, Matyáš okupoval většinu Moravy plus měl v moci vedlejší země. To znamenalo faktické rozdělení státu. Pokud neměla zůstat země rozpolcena, musel jeden z protivníků dobrovolně ustoupit, anebo soka násilím vypudit. Žádný z nich první krok učinit nemohl a ani nechtěl, a pro ten druhý se mu zase nedostával sil. Co teď s tím problémem, s českým problémem? V průběhu let se vykrystalizovalo řešení třetí. Kompromis. Ten znamenal roztržení státu, naštěstí pro nás jenom dočasné.

Dočasné roztržení státu

„Když na místo zesnulého papeže Pavla II., původce velikých neřestí v národu českém, nastoupil Sixtus IV., přijal zpočátku vlídně posla Vladislavova, který mu oznámil zvolení a korunování jeho v Čechách i s osvědčením poslušenství; vyslal však spolu zvláštního nuncia ke Kazimírovi, aby odvedl jej od nepřátelství proti Matyášovi. Brzy nato, naléháním fanatického legáta Rovarelly, změnil vůči Vladislavovi smýšlení svoje a přikázal všem Čechům přísně, že nepřísluší pod jiného krále nežli pod Matyáše a dal i do klatby jak krále Kazimíra, tak i Vladislava, ano i biskupy polské, kteří Vladislava v Praze korunovati se opovážili. Avšak děsných těchto hromů vatikánských si již málo všímali netoliko v Čechách, ale i v Polsku, že v lidu o nich téměř ani řeči nebylo – ba i kurie římská, vidouc neprospěch svůj, brzy dala jej sama v zapomenutí.“

Ony už ty klatby nebyly dávno to, co kdysi bývaly. Na tohleto „bububu“ už nikdo neslyšel. O českém problému se nicméně jednalo na několika frontách a na všech možných úrovních. Padaly různé návrhy. Ať se arbitrem v tom sporu stane papež! Ať rozsoudí císař! Ať je jmenována a zplnomocněna zvláštní rozhodčí komise! Jeden nápad lepší než druhý. Obě strany, polská i uherská, předstíraly při rokováních nejvyšší mírumilovnost a konstruktivnost, obě však čekaly na chybu protivníka, tajily své pravé záměry a byly připraveny rozhodnout silou, jakmile by to okamžitě podmínky dovolily.

Záležitosti se zkrátka nehýbaly z místa, čas běžel, diplomatické akce nebyly koordinované, uzavíraly se vzájemně si protiřečící závazky a dohody, mladému králi z toho šla hlava kolem, zůstával na chvostě událostí, v ničem se nevyznal, složité dění do čím dál víc nudilo, což čeští páni vycítili a rychle se ho z rozhodování vyšachovali. Král se nebránil. Ono se mu snad dokonce ulevilo. Možná. Nedošlo mu však, že pozice jednou ztracené mu sotvakdo někdy vrátí. A jinak se rokovalo v Uhřích a rokovalo se i v Čechách o sto šest.

Když skončil v Nise tento sněm,
sešli se Čechové v Benešově
a radili se o tom, co pro naši zem
přinesou ty události nové.

Na zemském sněmu v Benešově stavové rozhodli, že až do vyřešení nepřirozeného dvojvládí ve státě mají veřejné věci v Čechách spravovat čtyři zemští ředitelé: kníže minsterberský Hynek z Poděbrad, dále Zdeněk ze Šternberka, také Vilém z Rýzmberka, a ještě Zajíc z Házmburka. Na krajské úrovni je měli zastupovat nově ustavení hejtmani. Stavové slíbili respektovat všechna rozhodnutí toho čtyřlístku. Tehdy poprvé se těžiště Vladislavovy moci přesunulo do rukou šlechty. Usnesení tohoto benešovského sněmu si zřejmě Matyáš na budínském hradě dobře přečetl, protože zavedl na okupované Moravě něco podobného. I ona dostala své nejvyšší úředníky – Jindřicha z Lipé, Jana z Pernštejna, Ctibora z Cimburka a Jindřicha z Boskovic.

 

Budínský hrad je někdejší palác a sídlo uherských králů, nazývaný též Královský palác. Dnes v maďarském hlavním městě Budapešti.

Takzvaní nejvyšší hejtmani byli zvoleni i ve Slezsku a v obou Lužicích. Povolnému králi Vladislavovi vyklouzly otěže z rukou, ani to pořádně nezpozoroval. Vlády na Moravě a ve vedlejších zemích se ještě nedomohl, a už mu pustili žilou i v samotných Čechách.

„A toho roku 1473 vypukl v Čechách mor, který řádil mezi chudými i bohatými, starými i mladými. Bylo veliké horko, tři a půl měsíce nepršelo; řeky a potoky vysychaly, urodilo se málo obilí. Řepa, zelí a jiné plodiny se vůbec neurodily. V Čechách vyhořelo mnoho lesů a také v okolních zemích, protože bylo veliké horko a lesy se tím žárem zapalovaly. Někde lidé chtěli ten oheň hasit, ale nic nezmohli; když v lese kopali hluboké příkopy, aby se oheň nešířil, za chvíli chytil další strom opodál. Země byla tím žárem rozpálená, až praskala, a někde hořely i kořeny pod zemí. V Praze chytil břeh a hořel několik dní. Když na něj lili vodu, nic to nepomohlo, a tak museli břeh rozkopávat; byl z toho v Praze veliký zápach.“

Ženění namísto válčení

Aspoň že už žádná válka nebyla. Zatím nebyla. Matyáš to chtěl nejprve zkusit se svatbou. Ženění namísto válčení. Ten chytrý uherský Havran přišel s takovým zdánlivě bohulibým projektem. Když ho zdůvodňoval, tak poukazoval na Vladislavovo mládí. Navrhl, aby se – za prvé – dynastické spory s Jagellonci o svatoštěpánskou korunu vyřešily tím, že on, tedy Matyáš, se ožení s polskou princeznou Hedvikou. Tím by byly nasyceny jagellonské nároky. Za druhé: svatbou by se otevřela cesta ke srozumění ve věci dvojvládí v Čechách, protože Korvín by mohl být Vladislavovým rádcem, a jednou v budoucnu by mu předal vládu. Ušlechtilé. A dočista nezištné. Kdyby snad Matyáš zemřel bez dědiců, tak předá Vladislavovi i uherskou korunu.

Dobrý plán. Promyšlený. A hodně přetřásaný, diskutovaný, obměňovaný, a – neuskutečněný. Proti byla polská královna Alžběta. Důvod: Svou dceru Hedviku milovala, a co hlavního: uherského nápadníka přímo fyzicky nesnášela. „Když se blížil čas dalšího sjezdu, opavského, král Vladislav byl první, který v znamenitém komonstvu se dostavil; mnohem později přijel král Kazimír; král Matyáš, zaměstnán jsa právě válkou s rotami bratrskými, z Polska do Uher vpadlými, nepřijel vůbec.“ Protože se zmocněnci uherské krále opozdili, a taky čeští páni si dali na čas, začínalo se s notnou prodlevou. Zdržení způsobily i obavy jedněch, aby je druzí neotrávili, a naopak. Sotva se však začalo v Opavě jednat, tak už se skoro taky skončilo. Kardinál Markus se na prvním zasedání rozohnil a požadoval, aby v Čechách a na Moravě, „aby byly odstraněna neřesti kacířské jakožto hlavní příčiny všech rozbrojů a válek.“

Češi se cítili uraženi a chtěli hned opustit Opavu, „protože kaceřováním rušen jim byl glejt a oni ne proto přišli, aby o náboženství hádati se měli. Naivní byla kardinálova odpověď na stesky jejich: Když prý vám tak protivné jest slouti kacíři, proč neodříkáte se kacířství? Neboť že váš řád je kacířstvím, o tom na důkaz napsáno již knih tolik, že by ani sto koní jich neodneslo. Češi i Poláci podvolili se konečně jen pod tou výminkou k dalšímu jednání, aby kardinál napotom neměl v něm účastenství. Bylo prý to však hádání, dotýkání a hašteření se více nežli jednání, takže po daremném namáhání byl zvolen užší výbor dvaceti osob, po desíti z každé strany, kteří když se shodnouti nemohly, nastoupil na místo jejich ještě užší výbor jen osmi osob.“ Matyášovi zástupci vyrukovali se starou známou písničkou: uherský král Vladislavovým poručníkem! a jeho sestra princezna Hedvika zase jemu za manželku! a mluvilo se pochopitelně i o penězích, protože Matyáš, dobrý počtář, si spočítal, že ho česká válka stála až doposud na tři miliony zlatých, a chtěl, aby namísto poloviny této částky mu byly zapsány a postoupeny korunní země české, Morava, Slezsko i obojí Lužice. „Takových věcí ani Čechové ani Poláci svoliti nemohli a proto skončeno vyjednávání. Teprv při rozjezdu tázali se Čechové Uhrů, má-li příměří trvati přec do dne sv. Václava čili nic, což konečně z obou stran potakáno bylo.“

No, aspoň že už žádná válka nebyla. To je to. Byla. Začal si Matyáš. Pod záminkou, že se na Moravě dějí křivdy jeho vazalům a dochází tam k nepokojům, vtrhl v létě 1747. roku vojensky do země a začal dobývat některá města, hry a tvrze. „Že ale válku nevedl toliko proti loupežnickým cílům, dokazovalo úsilí, kterým zmocniti se snažil královského města Hradiště, Vladislavovi vždy věrného. Město, nejsilnější a nepřemožitelná ohrada moci české naproti Uhrům, bylo již na třetí rok jedenácti baštami silně sevřeno. Matyáš sám vedl rozhodný útok na ně; odražen a poražen jsa musel prý odstoupit s hanbou, aniž od té doby pokusil se o Hradiště více.“ O Hradiště se sice nepokusil, ale jinak Moravu zplundroval, a odtud si to namířil do Slezska, pak přes Opavu do Nisy a začal vojensky zasahovat i tam. V srpnu vytáhl do boje Kazimír, v září ho následoval Vladislav.

  

Częstochowa  je město na řece Wartě v jižním Polsku ve Slezském vojvodství.

„Polský král musel však v okolí Częstochowé čekati celých šest neděl, nežli shromáždila se k němu veškerá jeho moc branná, které počítáno na 60 000 lidí jízdních i pěších a 5000 vozů.“ Čekalo se, čekalo, než se všecky oddíly, řízené nadutými, ale o to hádavějšími feudály, daly dohromady; o nic lépe si nevedl na Moravě a ve Slezsku Vladislav. Českopolské jednotky se nakonec spojily. Proti pověstným uherským „černým plukům“ sice měly několikanásobnou přesilu, ale odvaha k ofenzívě, ta chyběla. Jedno upocené vítězství v polní bitvě u Żwanowic, ale na Vratislav si ta ohromná armáda ani netroufla. Nakonec se všichni tři králové u té Vratislavě sešli. Nikoli na válečném poli, ale docela mírově. „Králové měli drahocenné stany v poli. Když z nich scházeli se pěšky v průvodu předních radů svých, stalo se, že Vladislav poprvé podávaje Matyášovi ruky, odvracel tvář svou; brzy však dostalo vrch obcování netoliko vlídné, ale i přátelské, při němž otec a syn brávali Matyáše mezi sebe uprostřed. Ten pak uvedl krále do svého stanu, častoval je a bavil co nejčestněji až do večera.“

Tak, a byl zase mír. Byl. 

Ale na jak dlouho?

zdroj: Josef Veselý

Lazebník, který změnil chirurgii

V článku o léčebných praktikách v minulosti jsem zmínila důležitost lazebníka ve válkách a bitvách.

Jméno dnešní osobnosti jste nejspíš neslyšeli. Kdo byl Ambroise Paré? 

Narodil se ve městě Bourg-Hersent ve Francii, vypracoval se na královského chirurga několika králů: Jindřicha II., Františka II., Karla IX. a Jindřicha III. Vynikal především v chirurgii a léčení ran. Je považován za jednoho z otců moderní chirurgie a soudní patologie. Stal se vynálezcem chirurgické techniky a medicíny bitevního pole. Jako lékař a ranhojič sestrojil i několik lékařských nástrojů.

 

Ambroise Paré (1510 – 1590) - chirurg, anatom, tvůrce lékařských nástrojů a vojenský lékař.

Lazebníci ve středověku kromě běžných služeb pravidelně ošetřovali raněné vojáky v častých válkách. Dobrý ranhojič zajistil přežití mnoha vojáků a ti mohli být znovu nasazeni do boje. 👍 Při amputacích se k zastavení krvácení používalo rozžhavené železo. 😕 

Paré přišel na tzv. ligaturu neboli podvazování tepen. Přesto, že ligatura přinášela možnost infekce, byla velkým průlomem v lékařství. Paré dokumentoval bolest pociťovanou v amputované končetině pacientů. Věřil, že fantomová bolest (bolest vnímaná v části těla, která již neexistuje, např. po amputaci končetiny) se odehrává v mozku a ne ve zbytku končetiny. Jeho teorie platí dodnes. 

Vojáci často znali jméno svého lazebníka a vážili si ho. "Dobrý ranhojič má na bojišti cenu jako tisíc mečů" – protože vyléčený voják se může vrátit do boje.

Na válečných taženích se tak zrodila největší osobnost rané chirurgie – Ambroise Paré! Začínal jako prostý lazebnický učedník v Paříži. Pocházel z chudých poměrů, lékařské vzdělání si nemohl dovolit, a tak se vyučil holičem a ranhojičem. Po praxi v pařížské nemocnici u ranhojičů byl nasazen na válečná tažení francouzského krále.

Roku 1536 v bojích při obléhání Turína vojáky zraňovaly kulky z arkebuz (palná zbraň s doutnákovým, později s křesadlovým zámkem) a denně přibývalo raněných. Paré ošetřoval postřelené vojáky tak, jak ho to učili: léčil střelné rány vařícím olejem. Jedné noci však olej došel a zásoby žádné. Namíchal náhradní balzám z vaječného žloutku, oleje z růží a terpentýnu (pryskyřice). 

Touto chladivou mastí potřel rány několika vojákům a obával se nejhoršího – myslel, že ti bez vypálené rány do rána zemřou na infekci. Byl si vědom nekvalitního ošetření. Ráno Parého čekal šok: vojáci ošetření jen mastí byli na tom mnohem lépe než ti, kterým rány v noci vypálil olejem. Neměli horečky a otok, klidně spali a cítili menší bolest.  

Paré tímto objevem vyvrátil staletou praxi – ukázal, že šetrnější postup (chladivá mast a zavázání rány) může být účinnější než brutální vypalování. Od té doby přestal do střelných ran lít vařící olej a publikoval své poznatky.

 

Ambroise Paré byl však stále „jen“ lazebník bez univerzitního titulu, ale svým uměním brzy předčil většinu vzdělaných lékařů. Neměl vzdělání v latině, zato byl geniální v řemesle. Postupně si získal takovou pověst, že ho francouzští králové jmenovali dvorním chirurgem. V 16. století napsal několik knih ve francouzštině, aby jeho poznatky mohli číst i jiní lazebníci, kteří neuměli latinsky.

V té době to byla velká opovážlivost, lékařské znalosti se tradičně psaly latinsky pro úzkou elitu. Paré ale věděl, že chirurgii posune vpřed jen sdílení zkušeností a tohle neřešil. Jeho spisy jako Deset knih o chirurgii popisovaly do detailu techniky ošetřování zranění, včetně ilustrací nástrojů, a dokonce i návrhů protéz. Paré jako jeden z prvních zhotovil použitelné dřevěné a kovové náhrady končetin pro pacienty s amputovanými končetinami. 

 

Klasicky vzdělaným lékařům se nelíbilo, že „nevzdělaný lazebník“ zpochybňuje postupy starých mistrů. Paré totiž vymyslel další převratnou novinku: místo aby pahýl končetiny po uříznutí opařil a sežehl, vzal hedvábnou nit a jednotlivé cévy podvázal na uzel. Tím zastavil krvácení bez potřeby rozsáhlého vypalování masa. Dnes je podvaz cév (ligatura) základ v chirurgii, ale tehdy to bylo revoluční. Konzervativci tvrdili, že v ráně zůstanou nitě a způsobí hnisání. Paré však odpozoroval, že pacienti s podvázanými tepnami trpí méně bolestí a často přežijí amputaci v lepším stavu. Měl pravdu; i když infekci úplně zabránit neuměl, přece jen šance na přežití se tím zvýšila.

Paré během své kariéry musel překonávat i pýchu lékařů. Lékařská fakulta v Paříži ho nejprve odmítala přijmout mezi sebe, protože neuměl latinu. Jenže král ho podpořil a Paré se nakonec stal šéfem pařížských chirurgů. Chirurgie se i díky němu oddělila od fochu běžných lazebníků a stala se uznávanou disciplínou. 

Ambroise Paré se na svou dobu dožil úctyhodného věku a na náhrobek mu byl vytesán epitaf: „Je le pensai, Dieu le guérit“ – „Já ho ošetřil, Bůh uzdravil“. Tato věta výstižně ukazuje, jak Paré vnímal svou práci: dělal, co mohl, s pokorou a vírou, ale výsledek je nakonec v Božích rukou.

 

zdroje: médium.cz - Věda a historie, https://plzen.rozhlas.cz/davni-mistri-remesla-lazebnickeho-6737810, https://www.dotyk.cz/magazin/lazebnice-stredovek-30000204.html

Léčebné praktiky v minulosti - pouštění žilou a pijavice

Článek je pokračováním tématu ZDE. Dnes posoudíme úroveň medicíny v dané době. Zřejmě budete rádi, že neprožíváte svůj život v časech, kdy nemocné léčil lazebník a ten, aniž by desinfikoval ránu nebo nástroj, nařízl nemocnému žílu a krev stékala do misky... 😚

Na konkrétních příkladech v Kroměříži uvidíme, jak naši předkové řešili své zdravotní neduhy. Pomoci mohly špitály či nemocnice, také "babky kořenářky" nebo přímo lékaři. V r. 1692 biskup Karel z Liechtensteina-Castelkornu vydal listinu pro kroměřížskou městskou radu, podle níž byla zřízena nadace pro městského lékaře. Město Kroměříž, jako jedna z mála obcí v českých zemích, mohlo již v 17. století mít vlastního lékaře. Zemský zdravotní zákon, podle kterého musely obce stanovit a platit nejméně jednoho obecního lékaře, byl na Moravě uzákoněn až r. 1884. 

Vedle lékařů se o nemocné starali také lazebníci a bradýři. Lazebníci (balneato­res) kromě holení mohli např. přikládat baňky. Tzv. baňkování (vakuoterapie) je metoda stará pět tisíc let, kdy se na tělo přisají baňky a vzniká podtlak. Působí to na krevní a lymfatický oběh, protože zvyšuje průtok krve a krev celkově očišťuje. Baňky zrychlují také metabolismus kůže, využívají se pro uvolnění svalů a kloubů. Tlak rozšiřuje cévy, uvolňuje průtok a odstraňuje stagnaci krve v konkrétním místě.

 

  

Foto z internetu.

Do lázeňského domu lidé chodili po úrazech nebo třeba s kuřím okem. Bradýři (barbitonsores) holili a stříhali vlasy, prováděli chi­rurgické úkony, obvazovali rány, léčili vykloubeniny a zlomeniny. Dokonce léčili i pohlavní nemoci. A na bitevním poli byli lazebníci teprve potřební a získali si úctu vojáků.

Cech lazebníků byl pro všechna města olomouckého biskupství zřízen biskupem Leopoldem Vilémem r. 1662.

Od dob starověkého Egypta až do 19. století lidé věřili, že nemoc znamená „příliš krve“ a že je třeba ji vypustit. Pouštění žilou, odborně venesekce, bylo symbolem skutečné medicíny. Pokud se člověk cítil špatně, znamenalo to, že „má v sobě něco špatného“. Co s tím? Mělo se to prostě vypustit ven.

 

 

zdroj obrázku:medium.seznam.cz

Lékaři, lazebníci i mniši dlouhá staletí věřili, že zdraví stojí na rovnováze tělesných šťáv, tedy krve, hlenu, žluči a černé žluči, a že právě krev bývá tou nejzrádnější. Pouštění žilou se používalo na horečky, zápaly plic, bolesti hlavy, melancholii i nespavost. Běžně se zákroku říkalo „dát si odpustit“. Bylo to rychlé a viditelné, pacient měl pocit, že se opravdu něco děje.

 

 

Ilustrace z lékařské knihy ze 16. století. Každá nemoc měla správné místo na těle, odkud se při ní měla odpouštět krev. Lékaři používali pijavice - i desítky na jediného pacienta. Záznam z roku 1830 udává, že Francie spotřebovala víc než 30 milionů pijavic ročně.

 

 

Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) produkuje hirudin a dalších asi dvacet bioaktivních látek. Léčbu pijavicemi lidstvo používá minimálně tři a půl tisíce let. 

• Pijavka lékařská je měkký, podlouhlý živočich s hladkou kůží.
• Tělo se skládá ze 33 tělních článků.
• Na obou koncích těla má přísavky.
• Dýchá celým povrchem těla.
• Dorůstá zpravidla velikosti 10 až 15 centimetrů.

Rozdíl mezi pijavkou a pijavicí

Pijavky (Hirudinea) jsou skupina kroužkovců, které se živí sáním krve či požíráním malých živočichů. Pijavice (Piscicolidae) jsou specializované pijavky parazitující hlavně na rybách.

_______________ 

Na konci 19. století působilo v Kroměříži několik lékařů, jejichž účty se dochovaly ve státním okresním archivu. MUDr. Metoděj Stojan byl pediatr a chirurg.

Na Velkém náměstí ordinoval lékař nemocnice Milosrdných sester MUDr. Julius Suchý, ve Vodní ulici pak MUDr. Ferdinand Koresky. Praxi praktického a zubního lékaře v jedné osobě zastával magister Adolf Pollák. Specializovaní zubaři - MUDr. Jan Štros a MUDr. Leopold Mráček nabízeli v novinách "plomby porculánové, zlaté, amalgámové a plomby dle vlastního vynálezu."

A lékárny? Ta první stávala od r. 1568 v místech restaurace Centrál a patřila lékárníku Hansi Schreibicherovi. 

Na počátku 20. století bylo v Kroměříži už více lékáren. Arcibiskupský dvorní lékárník Jan Nepomuk Harna provozoval lékárnu U zlatého lva. Lékárnu U anděla strážce řídil Miloslav Veselský - od r. 1910 kroměřížský starosta.

 

 

PhMr. Miloslav Veselský prosadil stavbu nemocnice v Kroměříži. Zemřel ve věku 47 let.

Proslulá byla lékárna U černého orla, patřila lékárníkovi a majiteli továrny na výrobu sodovky Františku Křižanovi.  

zdroj: Státní okresní archiv Kroměříž, Wikipedie, medium.seznam.cz, Deník

  

Část účtu Dr. Ferdinanda Koresky, nadlékaře v Kroměříži. Dole výstřižek z novin, kde zubní lékař Dr. Štros nabízel zhotovení umělého chrupu a plombování zubů. Používal "zvláštní velejemné podnební plotýnky a zuby bez plotýnek" na horní patro, dle patentovaného systému pro celé Rakousko. 

 

 

Toulky českou minulostí: 277. schůzka: Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Ejipta a do Jeruzaléma

Předně se zeptám - slyšeli jste někdy jméno Martin Kabátník? Dnes se dočtete, jak tento muž bez jazykových znalostí a už ve starším věku procestoval svět. 😎

„Potom jsme šli na horu Olivetskou, velmi vysokou a příkrou, neboť hora Olivetská všecky jiné hory svou výsostí převýšila jest, kteréž jsou kolem Jeruzaléma. A když jsme na ni vešli, veselo jest nám velmi bylo, až milo tam bylo býti, neb jest tehdáž oliví kvetlo a dříví cedrové. A jiného dříví na ní není než to dvoje; i byla jest ozdobena vůněmi rozličnými z bylin mnohých, kteréž na ní rostou.“

„Potom mě vedli k tomu místu, ukazujíce, odkud Pán Kristus na nebe vstoupil. Na tom místě jest skála alabastrová, velmi rovná a hladká, a na té skále jest šlépějí člověčích a jako bosýma nohama vtlačených do té skály dobře hluboko, a jest i prsty znáti. Okolo té skály udělána jest kaplička maličká. U dveří té kapličky jest strážný mouřenín, totiž pohan, a nedá se tam bez peněz jíti, než kdo peněz nelituje, toho hned pustí, neb na ta všecka místa, která jsem již jmenoval neb ještě praviti budu, každý svobodu má jíti, zlý i dobrý; peníze maje, všeho dojde, než toho jsem vědom a tím jsem si jist, že bez peněz málo tam zví a ohledá.“

Král Vladislav už několik let u nás vládl a nevládl, když se jednota bratrská rozhodla vyslat čtyři znamenité muže na východ a na jih, aby vyhledali, „byl-li by jaký lid ještě kde na světě, který by se choval podle způsobů a řádu první církve svaté, jak o tom vypravují svatá Písma, žádajíce s takovými lidmi jednotu svatou držeti.“ Postupně se hlásili: rytíř Mareš Kokovec, Kašpar z braniborské marky, učený bratr Lukáš Pražský, no a tím čtvrtým byl „člověk v školním věku neučený, avšak jináče v opatrnosti dosti umělý“, povoláním snad krejčí, možná soukeník, kožešník anebo kloboučník. Žádný mladík – v té době mu už bylo třiašedesát. Měl se odebrat do Malé Asie, Palestiny a Egypta. Jeho jméno? Martin Kabátník. Z Litomyšle.

Martin Kabátník míří do Svaté země

Kvalifikace pana Kabátníka pro tuto cestu byla věru nevalná. O vzdělání tu už byla řeč. Na jedné straně sice výřečný, leč na straně druhé: neuměl psát. V žádné cizí řeči se moc nedomluvil, „žádného jazyka neuměje kromě svého přirozeného českého“. Trochu mu sice šla ruština, ale jinak? Nic moc. Přesto ho vybrali. Byl to zřejmě člověk velkých schopností, takový, co se ve světě neztratí, když ho poslali zároveň s tak významným bratrem, jakým byl Lukáš Pražský, a když mu svěřili cestu do míst vůbec nejdůležitějších – do Svaté země a do Egypta.

„Kdož by chtěl jíti nebo jeti bez vody, kudy jsem i já šel, z země České z Litomyšle přes zemi Moravskou a Slezskou, až do Krakova cesta jest snadná a v počtu jest mil bez dvou 50. Potom se bráti z Krakova do Lvova také jest mil 50, kteréžto město Lvov je v zemi Rouské. Potom se bráti měl z Rouské země do země Valašské až do města Sočavy a od Sočavy k Dunaji mil 50 a 60. Od Dunaje přes zemi Tureckou jest jeti přes hory veliké a přes pouště dlouhé, a někdy města i vsi se nalézají na cestách, ale řídko a ve mnoha mílích jedno od druhého, a to až do Konstantinopole. Tam jsme od Dunaje jeli přes tři neděle, v počtu mil však nevím, neb od Dunaje se již míle nečtou.“

„Byla to pro mne zacházka, ale chtěli jsme jít aspoň část cesty všichni společně. Teprve v Cařihradu se naše cesty rozdělily. Když jsme do Konstantinopolu přijeli, viděl jsem město veliké, a co jsme rozuměti mohl i s jinými, kteří Prahy vědomi byli, zdálo se jim býti jako tři Prahy. Než já pravím: jako půl třetí.“ Kabátník si tam najal jednoho tovaryše. Byl to Žid a s ním se přeplavil přes Bospor. „V tom Konstantipolu je nad samým mořem hrad, vzdělaný dosti nákladně, v dost veliké ohradě, a hned pod tou samou horou se schází Bílé moře s Černým, a každý koráb, který plyne z Benátek, nemůže jinudy připlouti než pod ten hrad císařský. Císař turecký na tom hradě jest ustavičně.“ Z Cařihradu putoval Martin Kabátník i se svým židovským tovaryšem dál přes celé Turecko. „V Burse jsem byl ubytován v domě hostinském, tady se tomu říká karavanseráj. Ten dům jest tak veliký jako některé městečko. Prostřed toho domu jest rynk okrouhlý, alabastrem vydlážděný velmi hladkým. Komory, v kterých hosté pobývají a zboží svá v nich chovají, jsou tak čistě připravené, že by tomu v zemi České nikdo neuvěřil. Do toho domu jest každému svoboda jeti ne jíti Židu, křesťanu, pohanu, zlému i dobrému.“

  

Bursa je dnes 4. nejlidnatější město v Turecku. Město na konci 18. století: 

 

 

Ta Bursa je dodnes na mapě. Leží v Turecku kousek od průlivu, přímo pod horami, o kterých Martin Kabátník napsal: „Ty hory jsou tak velmi veliké, že na nich sníh nikdy nesejde, z roku na rok neztaje. Na těch horách zvířata jsou jako psi nebo jako lišky, a ti po nocích, když se lidé upokojí, z hor přiběhují až k městu, a berou, co mohou dojíti a donésti, a zase na hory utíkají. Za to mám, že jsou podobné opicím, než neviděl jsem jich, jen slyšel o nich. Jazykem tureckým slovou dafinové; po jejich jazyku zloději. Když ta zvířata křičí, milo jich poslouchati, ježto divnými hlasy kvílejí, proměňujíce hlasy podobně jako malé děti.“

Pak to vzal Martin Kabátník a jeho společník přes dnešní turecké hlavní město, a pustil se do Sýrie. „A šli jsme přes pouště dlouhé. Země ta jest bídná a nutná, ježto v ní není chleba ani dříví, než místo dřev kraví lejna suší a u toho ohně sobě vaří a pekou.“ V Sýrii pochopitelně nemohli minout Damašek. „Damašek? Město veliké velmi. Nevím, snad na tři Prahy jest veliké. Město jest to bohaté na všecky věci, i na vodu, neboť do něho teče sedmdesát potoků a ještě dva. Pak na kupecké věci jest převelmi bohaté, na vší té cestě nebyl jsem ve větším. Na všecky strany se z Damašku dodává ovoce, roznášené na velbloudech po krajinách.“ Do Palestiny se dostali přes řeku Jordán. „My jsme z Damašku k Jordánu-potoku čtyři dny cesty měli. Jordán jest tak veliký, že by jej pacholek po třikrát přeskočiti mohl. Mně se do něho událo upadnouti, ale nepřeskočiti. Za ním se nám zdálo, jako bychom se v jiné zemi ocitnuli. Tráva tu již byla čistější a veliká místy po kolena.“ Před nim už byl Jeruzalém.

„Ukázal se nám právě na Hromnice. V Jeruzalémě jsem byl tři neděle a ohledal jsem všecky věci, kterých jsem mohl dojíti.“ Setkal se tam i s krajanem. „Byl to bosák, člen řádu bosých mnichů na hoře Sión. Na ní bosáci mniši klášter mají a tu Král David měl svůj dvůr a tu jest bytem byl, nyní slove Večeřadlo Páně.“ Nazítří se vydali do Betléma. „Betlém jest městečko maličké jako ves, od Jeruzaléma na tři míle. Tu se jest Pán Kristus narodil v jednom údolí, kde jako by tu pivnice byla.“ Martin Kabátník chce zřejmě říct, že to vypadalo jako sklep. „Také to vyzděno bylo po obyčeji sklepovém. Kde Pán Kristus narozený položen byl, tam místo našich jeslí dřevěných jsou koryta vytesaná z kamene alabastrového a mramorového a ta koryta jsou místo žlabů i jeslí, neb tak u nich ten obyčej jest. To koryto, v kterémž dítě Pán Kristus položen byl, jest alabastrové a zšíří může býti dvou loktů, a zdélí, co by čtyři oslové státi u něho mohli.“ Podobně jako ti, co šli Svatou zemí v průběhu pár dalších století, i náš cestovatel se vydal důsledně po stopách Ježíše Krista.

  

Olivetská hora v Izraeli je pojmenována podle olivovníků, které tam dříve hojně rostly. Na úpatí vrchu je Getsemanská zahrada, kam podle evangelií chodíval Ježíš Kristus a kde byl zajat večer před svým ukřižováním.

„Nejprv mě přivedli k tomu místu kde byl kříž, na kterémž Pán Kristus ukřižován byl. Na tom místě jest věž veliká, a znáti, že byly na ní zvonové, aniž jsem jich kde slyšel aniž viděl. Odtud jsme šli k hrobu Pána Krista, neb to místo, na kterémž byl ukřižován Pán Kristus a hrob jest obé v jednom klášteře, blízko jedno od druhého. Ze skály samorostlé a mramorové vytesán jest a nezdá se, že by na něm co bylo opravováno, tak, jak ho dávno křesťané sdělali, neb jim pohané již nedají přidělati ani hotového opravovati, leč by je penězi velmi přeplatili. Dílo jest to prosté, staré, nekřtaltovné (jako že není nějak zvlášť pohledné, hezké), a nic není u něho ozdobeného, jako obyčej v jiných zemích mají ozdobovati lecjaké svátosti. Dveře do něho jsou malé a okrouhlé, že člověk dobře se sehna těsně tam vejde, než jak je uvnitř, nevím, neb mi tam bosák jíti nedal, a také mi bosáci pravili, že žádnému tam jíti nedají, jedině sám kvardián, ten chodí, a to ne často. Poutníkům tam láme skálu, ale jenom těm znamenitějším, kteří tam přicházejí. Mně neulomil ničeho.“

„V tom klášteře jest sedm oltářů pro sedm věr křesťanských. Černých křesťanů jest trojí víra: jedni jsou, jež drží křest, světí sobotu i neděli a ti mají tři štrychy na tváři, propálené hned pod okem. Druzí jsou křesťané, jež drží křest a světí toliko neděli – ti mají dva cejchy neb znamení na tváři. Třetí drží toliko křest a ti nesvětí soboty ani neděle a ti mají jediné znamení na tváři. Čtvrtí křesťané jsou řečtí, jiní Arméni, Římané a tak dále. Každá ta jednota má v tom kostele svůj oltář a všichni na světlo nakládají, neb jest lamp velmi hořících velmi mnoho po kostele a v těch lampách všecko dřevěným olejem pálí, totiž olivovým.“

Martin Kabátník : první český cestopisec Jeruzaléma

Nemilé setkání v Jeruzalémě

V Jeruzalémě se náš poutník nesetkal jenom s památkami na Ježíše Krista. Potkal tu taky jednoho lotra, což příjemné setkání nebylo. „Jednoho dne v Jeruzalémě, majíce s sebou jednoho lotra, kterýž byl náš vůdce na cestě, tak ten lotr myslil jest o nás všecko zlé, i nemoha k ničemu na cestě přijíti, pokusil se o to v Jeruzalémě hned, jak jsme přijeli. Odešel od nás z domu hostinského, kterému oni říkají karavanseráj, i šel lotr k úředníku města. A já s tovaryšem svým Židem nic jsme nevěděli, co se děje, neb jsme jemu zaplatili od průvodu. I žaloval on úředníku a oznámil nás, kterak jsme cizozemci, jeden Žid a druhý pohan: Když jsem s ním byl na cestě, tak pro nebezpečenství dal jsem jim 30 zlatých schovati, a oni zapřeli mi jich! To proto učinil tak věda, že my jsme cizozemci a jazyka jejich arabského neuměli jsme. I přišel k nám lotr s úředním do hospody, úředník nám mnohé a divné pohrůžky činil, abychom navrátili těch 30 zlatých. Tak krátce (bojíce se horšího) úmluvu jsme s ním vzali, že od nás přijal 14 zlatých, a to jsme učinili, abychom ho prázdni byli, neb jsme žádné známosti neměli a již nás i mučiti chtěli - i rozumějíce tomu, že spravedlnost naše nám neprospívá, odbyli jsme zlého, jak jsme mohli. Potom se však toho dověděl sám pan jeruzalémský, i obeslal nás, abychom před ním stáli, neb se někteří Židé nad námi slitovali a rozuměli, že se nám křivda stala, i šli s námi před pána. Pán se dal zpraviti a kázal nám o té věci vše pověděti, i pravili jsme mu skrze tlumače, pravili jsme mu, kterak jest nám ten zlý člověk učinil nepravě. Potom pán rozkázal i toho lotra před sebe přivésti, aby jej vyslyšel. Řečí od něho i od nás drahně by bylo o tom psáti. Než potom pán soud vydal, aby nejprve tomu lotru dali ran padesát žilami buvolovými, kterýmižto obyčej je tam mrskati. I vydržel jest lotr ran padesát a nedoznal se. Opět rozkázal pán jemu druhých padesát ran dáti; i prosil lotr pána, aby ho více nedal bíti a že již pověděti chce, kterak jest učinil, i pověděl, že k nám nic nedal schovati. Potom jsme zvěděli, že kdyby se byl lotr po stu ranách nedoznal, že také nám každému měli sto ran dáti, a to podle práva. Pán poznav spravedlnost naši kázal nám naše zlaté vrátiti a tomu lotru kázal druhých sto ran dáti pro tu nepravost a že hanbu pánu učinil jest. Neb to sobě velmi vážili a pravili, že nepomní, že by se taková nepravost kdy v Jeruzalémě lidem neznámým od mouřenína stala.“

Martin Kabátník se zřejmě uměl dívat. Jeho popis opravdu není rozvláčný. Je výstižný, názorný, pádný. Jak již řečeno, byl to člověk nepříliš vzdělaný, ale pozorování mu zřejmě šlo dobře. Procestoval pravděpodobně mnohou zemi Koruny české. Přirovnává cizí města nebo hrady, které zhlédl, s tím, co znal z domova.

Z hory Olivetské nejlépe jsem viděl Jeruzalém a zhlédl položení jeho. Zdál se mi tak veliký, co jsem rozuměti mohl, jako Králové Hradec, a něco jest k němu i podobný, neb také leží dlouze, a ne široce, a jest na hoře dosti vysoké, jako by mohl býti Tábor, ta hora se mi zdá ještě vyšší nežli táborská.

Jeho zájem byl praktický. Nakonec – sám se živil řemeslem a obchodem. A tak se seznamoval s výstavbou cizích měst, se zvyky neznámých národů, s veřejnými zařízením, a také se způsobem života. „Okolo Jeruzaléma málo rovin, spíše hory veliké a údolné, než proto se jim čisté obilí rodí, ale málo seti mohou, protož jest chléb velmi drah. V Jeruzalémě vína dobrého mají dosti a lacino. Ovoce rozličného mají dosti, ale velmi drahé. I jiné všecky věci jsou drahy k živnosti lidské. Na jeruzalémských vinicích viděl jsme křoví vinné divnější, nežli v těchto zemích jest. Pňoví, z kterého révu řežou, jest tak tlusté jako pařezy borové vyspělého boru, a některé i tlustší může býti. Vinic nekopají, ale zapřahají dva buvoly do pluhu a oborávají je na všecky strany, a tři nebo čtyři chodí před pluhem, zdvihají vzhůru vinné křoví, aby ho nelámali, neb jest réva velmi dlouhá a ztlúšti jest jako dobrá hůl. Také vinic netyčí. Křoví jest pěkně řady sázené a řídké; proto na všecky strany oborávati se může.“

Našemu cestovateli zkrátka nic neuniklo. Živě se zajímal i o vodohospodářství. „V Jeruzalémě nemají vody tekoucí žádné, ani studnic, a jest na vodu to město velmi bídné, než cisteren v něm velmi mnoho mají, a když déšť prší, toho jsou velmi pilni, aby každý své cisterny, jakž kdo může podle své pilnosti; a na té vodě dosti míti až do jiného deště.“
Martina Kabátníka cesta však ještě neskončila. Z Jeruzaléma si to namířil do Egypta. „Do Ejipta! Můj tovaryš Žid se mnou nechtěl dále cestovat a tu jest na mne čekal, až jsem se zase k němu z Ejipta vrátil. A já jsem odtud do města velikého přijel, kterémužto jazykem arabským říkají Ages. Tu jsme se měli dobře, neb jsme se chleba najedli všichni, což nás bylo, a vody dobré napili z Nilusa, z řeky veliké, kteráž teče z ráje. O dobrotě té vody musím pověděti, že jest dobrá, chutná a sladká, ne opravovaná, leč prostá – nevěřím, že by mohla lepší býti.“

„Druhého dne jsme přijeli z Jeruzaléma do města, kteréž slove Ebron a česky Samaří. Na té cestě ukazovali mi Jericho město, ježto bylo kolem něj sedm, a již jiného není než rozvalin.“ Co jméno, to historie, ale i současnost. Jeruzalém, Hebron, Jericho, Gaza. „Gaza město leží na hoře písečné a okolo něho jest zahrad množství a v nich ovoce, rozličného dříví, nejvíc myslím dříví mandlového, toho jest tolik, že je jedva očima přehlédnete. Gaza jest město na silnici ejiptské, neveliké jest to město a všech potřeb tam jest dosti, ale všecko draho musí se koupit. Odtud jsme jeli dva dny, i přijeli jsme k jednomu městečku, a neviděli jsme, až jsme do něho vjeli, a to pro dříví daktylové, co na něm daktyle rostou (datle). To palmové dříví jest jako smrk hrubé a vysoké velmi. Kterak jest tlusté u dna, tak i u vrchu znáti jest. To dřevo jest rovné a suku žádného nemá až dovrchu, a teprv v samém vrchu jsou ratolesti palmové okrouhlé. Zdaleka zdá se jako nějaké kolo neveliké, neb když zdaleka se na ně hledí, zdá se jako oháňka. Palma jest vždy zelená. Pravili, že léta padesátého teprv ovoce nese, ve větvoví jsou kola z mejlí (jmelí), na tom mejlí je daktyl, a to jako chmele. Z jednoho kolečka se jich natrhá dva věrtele. A na tom dříví palmovém daktylovém jest takových kol čtyři nebo pět.“

Další zastávka: Káhira

„Pak jsme přijeli do Ejipta.“ Neboli do Káhiry, jak už víme. „Do toho Ejipta přijeli jsme jako do jiné vsi, neb do něho není žádné brány, ani které zdi okolo něho jest, než nejprve viděl jsem před městem zahrady velmi čisté, zdmi vysokými ohrazené, kterýmžto okolo město slušelo býti.“ Musíme opět dodat, že svoji výzkumnou práci konal cestovatel Martin Kabátník z Litomyšle velmi svědomitě. Svědčí o tom další zpráva: „Vstal jsem jednoho dne ráno a hned jsem šel ulicí, chtěje zvěděti, kterak jest dlouhá; i přišel jsem, kde z Nilusa vodu berou na velbloudy. A to již pozdě bylo a bál jsem se, abych se nezpozdil, neb jestliže by mne noc zašla, úzko by mi bylo. I přišel jsme do hospody, ano se již setmívalo. Hospodář se mne otázal, kde jsem byl. Pověděl jsem mu, a on se velmi zasmál a řekl mi: Pohane, tos chtěl naše město přejíti za den? Abys to věděl: to bys musil dobrého koně míti, abys je přejel; a odkudž bys ses vrátil, tak bys viděl, že jsi ledva půl města přešel. Najal jednoho muže, i šel jsem s ním, aby mi ukázal, odkud bych mohl nejlépe zhlédnouti město. A muž ten byl znalý Ejiptu a byl to Žid a uměl rousky, takže jsem se s ním uměl smluviti. Od hradu žoldánova (sultánova) jsem nejlíp zhlédl Ejipt (Káhiru), an leží v čisté rovni písečné a nikde vrchů ani lesů neviděl jsem. Na jednu stranu jsem Ejipt přehlédl, jakož i k východu slunce, ale druhých dvou stran našíř přehlédnouti jsem nemohl. A to dívání naše před samým polednem bylo a jasno přečisté bylo, však mi k tomu nepomohlo, abych přehlédl. I viděl jsem, že město Ejipt jest veliké příliš. Hrad žoldánův se mi zdál mnoho větší než Chrudim.“

„V Ejiptě jsem byl po dvacet dní a v těch dnech nikde déšť nepršel. O zimě, po které jsem se tázal, pravili: Co jest to? Pověz nám! Pravil jsem jim, kterak se země zavře zimou a voda stydne a taky řeky i veliké, že se po nich chodit dá, i s vozy se jezdí, velmi se tomu smáli. A žádného dřevěného domu jsem v tom Ejiptě neviděl, než domové jsou všecko kamenní, a to z čistého kamení jsou klenutí od země až dovrchu. Nízcí jsou, neb jich mnoho v zemi jest, jsou tak děláni pro veliké horko. Také v Ejiptě málo dřev mají (roste málo stromů), a ty, co jsou, jsou velmy drahy. Proto nemnoho ohňů jest v domech. V tom Ejiptě zdaleka tak nepečují o své životy (břicha). Nevaří jim tam a nepřipravují mnohé pokrmy tak jako v jiných zemích, zvlášť v zemi české, kde v tom převýšili všecky národy.“ No, však taky podle toho vypadáme, že... a zřejmě jsme tak vypadali i v době Kabátníkově.

Vydání cestopisu

Zpátky do Litomyšle se Martin Kabátník dostal za jeden a půl roku. Už tu padlo, že neuměl psát. Poté co, co podal ústní zprávu sponzorovi neboli mecenáši své cesty panu Kostkovi, začal své vzpomínky diktovat. Klobouk dolů před jeho pamětí. A to ty vzpomínky diktoval až celých deset let po svém návratu, kdy mu už bylo hodně přes sedmdesát. Zapisoval je městský litomyšlský písař Adam Bakalář. „Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Jeruzaléma a Ejipta.“ Pod tímto titulem spatřil jeho cestopis světlo světa. Což ovšem není všechno: „A na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a způsobů jejich.“ To ještě pořád není konec titulu knihy. „I také obyčejů lidí. Vnově vytištěna Léta Páně 1539.“ To byl Martin Kabátník už 35 let po smrti.

Když se vrátil domů, tak žil ještě 11 let. Koupil si v Litomyšli dům, „kterýž jsem zaplatil penězi hotovými.“ Těch 73 listů zachycuje jeden z prvních českých cestopisů. A my navrhujeme zakončit slovy písaře Bakaláře z předmluvy ke knize Martina Kabátníka: „Protož ty, milý čtenáři, tím jistěji zvěděti můžeš o způsobu dalekých krajin tyto knížky prohlédaje; nevažiš tedy sobě jich koupiti, mám za to, že toho nebudeš pykati. Měj se dobře.“ 

zdroj: Josef Veselý

Jak se "malá a tlustá" stala hvězdou světového formátu

Dnešní článek může inspirovat lidi s nízkým sebevědomím. Znám případy, kdy příliš sebedůvěry jim nedávají doma, v práci bývají upozaděni a mezi "dravci" neumí prodat to, co dovedou. Hrdinka našeho příběhu byla jiná. 

Říká vám něco jméno Mary Pickfordová? K článku mě inspirovala fotografie dívky ve starých novinách našich krajanů. 😉 

 

Zdejší deník News přinesl tento obrázek naší nadějné pianistky, slečny Irmy Podolákové, dcery známých zdejších osadníků - pana Kašpara Podoláka a jeho manželky, a sice proto, že prý slečna Irma je nápadně podobná proslulé Mary Pickfordové. Mary Pickfordová je dnes nejlépe placenou a nejoblíbenější herečkou v pohyblivých obrázcích, ač čítá málo více nežli dvacet roků. Osvěta americká, 9.2.1916

 

Mary Pickfordová byla filmová hvězda pocházející z Kanady. Na fotografiích vypadá její postava útlounká a tvář je mladistvá, přesto si vyslechla jízlivé poznámky. Narodila se ještě před objevem kinematografu - a právě pohyblivé obrázky ji proslavily! Byla průkopnicí filmu. 

Herečkou se stala proto, že jako jediná z rodiny byla svými honoráři schopna rodinu uživit. Schopný člověk se prosadí. Projevila obchodní talent a jako první žena založila filmovou společnost. Také jako první žena-herečka získala filmového Oscara.

Narodila se jako Gladys Louise Smithová v kanadském Torontu a byla nejstarší ze tří dětí. Ve čtyřech letech postihla rodinu tragédie. Otec - silný alkoholik, rodinu opustil, brzy pak zemřel na následky těžkého pracovního úrazu na lodi. Matka zůstala bez prostředků a tak musela pronajímat část bytu. Šťastnou náhodou bylo, že jeden z nájemníků pracoval u divadelní společnosti, která hledala dětské herce. Gladys a její o rok mladší sestřička Lottie se mu zalíbily a tak brzy děvčátka začala vydělávat. U publika zabodovala hlavně Gladys, byla roztomilá, říkali jí "dívenka se zlatými lokýnkami" a stala se hlavní živitelkou rodiny. 

  

Čas ubíhal a když jí bylo 14 let, byla už natolik samostatná, že se rozhodla přestěhovat z Toronta do New Yorku, protože si vysnila angažmá v divadle na Brodway. To se jí sice podařilo, ale hned ji nechtěli přijmout. Vyslechla si od slavného režiséra Griffitha nepříjemné poznámky, že je moc malá a taky moc tlustá, ale dodal "možná vám dám šanci..." 

Gladys tyto narážky překonala a tehdy se zrodila Mary Pickfordová. Její pravé jméno se v branži nelíbilo a tak divadelní producent pro ni vymyslel umělecké jméno. Problémem bylo, že divadelní role, které dostávala, se zase nelíbily jí samotné a tak začala tíhnout k novějšímu médiu - filmu. Během několika let se vypracovala na hvězdu němých filmů, kterou diváci milovali! 👍

 

Její honoráře rostly a ona si dokázala říct o víc peněz. Nabízeli jí pět dolarů týdně, ona si prosadila deset a brzy to bylo už 25! Stala se jednou z prvních hvězd, které si nechávají platit podle své tržní hodnoty.

 

   

V r. 1916 podepsala tříletou smlouvu snů - zaručovala jí deset tisíc dolarů týdně, k tomu dalších 250 tisíc za každý natočený film. Světovou popularitu získal film Táta dlouhán. 

 

Z kdysi chudého děvčátka časem se stává milionářkou. V r. 1918 zakládá vlastní společnost Mary Pickford Film Corporation. 

O rok později spolu se slavnými osobnostmi Charliem Chaplinem, Douglasem Fairbanksem a D. W. Griffithem založili věhlasnou společnost United Artists. Záměrem bylo finančně podporovat kvalitní filmy nezávislých filmových umělců a postarat se o jejich distribuci. Díky společnosti nastal rozmach němého filmu ve velkém. Tato "velká čtyřka" stála u zrodu Akademie filmového umění a věd, která dodnes každoročně uděluje sošky Oscara! 

 

  

S prvním manželem se Mary seznámila "na place" a byl to kolega Owen Moore. Svatba byla tajná, nevěděla o ní ani nejbližší rodina. Mary měla osmnáct, Owenovi bylo třiadvacet, ale brzy se z něho vyklubal alkoholik. Po několika letech se na jednom večírku zamilovala do hereckého kolegy Douglase Fairbankse, ale on byl ženatý a Mary - v té době nejlépe placená herečka, byla stále ještě vdaná.

 

 

Svůj vztah tajili několik let, vzali se až na jaře 1920, po oboustranném rozvodu. Fanoušci jejich manželství přijali s nadšením a Mary s Douglasem se stali hollywoodským párem snů. Jako svatební dar věnoval Douglas Mary honosnou vilu o 36 pokojích v Beverly Hills. Podle začátku jejich příjmení měla jméno Pickfair. Konaly se tam ty nejbláznivější večírky 20. let, kam byly zvány filmové hvězdy, slavní literáti, prostě celebrity...

 

Ve 20. letech Mary točila hlavní role v dlouhých filmech: Polyanna (1920), Malý lord Fauntleroy (1921), Těžký život (1922), Zpěvačka z ulice (1923), Hollywood (1923), Černý pirát (1926), Zkrocení zlé ženy (1929). Ve filmech se objevovala po boku své životní lásky - Douglase Fairbankse.

Na konci 20. let přichází manželská krize. Natáčejí společný film Zkrocení zlé ženy na motivy W. Shakespeara, ale film nepřináší úspěch. A tak neúspěch filmu svalovali jeden na druhého a tím se krize prohloubila. V té době zemřela její matka. Velkou roli sehrálo i zavedení zvukového filmu na konci 20. let, což bylo pro mnohé herce likvidační. Když Mary poprvé slyšela svůj filmový hlas, prý se přímo zhrozila. A to měla na rozdíl od jiných ještě zkušenosti z divadla a zvládala jevištní řeč. Udělala další změnu, tentokrát ve vizáži - nechala si ostříhat své krásné dlouhé zlaté lokny. Po radikální změně si šla převzít zlatou sošku Akademie, kterou spoluzakládala. 

 

Byl to úspěch, ale publikum ji více bralo jako "němou" herečku. Natočila pět zvukových filmů, prvním byl film Koketa (1929). Byla finančně zabezpečená a mohla si dovolit ukončit kariéru. Posledním filmem byl Secrets (1933). Bylo jí 41 let, do rolí naivních dívenek se už nehodila a navíc probíhala světová hospodářská krize, kdy se nedařilo filmovénu průmyslu. Kina byla prázdná.

Její soukromý život se hroutil, v r. 1936 se s Douglasem Fairbanksem rozvedli a Douglas se znovu oženil. O tři roky později zemřel na následky infarktu, Mary se zhroutila. 

 

 

Posledním manželem Mary se stal o dvanáct let mladší herec, kapelník a producent Buddy Rodgers, po jehož boku strávila 40 spokojených let a společně adoptovali dvě děti Ronalda a Roxanne. Mary se věnovala psaní, scénáristice a produkci. V r. 1955 napsala memoáry Světlo a stín. 

Žila v ústraní, veřejnost ji naposledy viděla v r. 1976, kdy získala Oscara za celoživotní dílo. O tři roky později ve věku 87 let zemřela. Její náhrobek v Kalifornii:

 

Zavzpomínala jsem na herečku, která se narodila před 134 lety.

zdroj: Epocha, rozhlas.cz, lifee.cz