Procházka na prvním sněhu

V našich zeměpisných šířkách podle lidové pranostiky má 11. listopadu sv. Martin přijet na "bílém koni". Je to den, kdy měl tento světec v roce 397 pohřeb. Svatý Martin podle tradice přináší první sníh a blahobyt. Všichni známe svatomartinskou husu a víno. 

 

První sníh k nám přišel 24. listopadu, držel se pár dní, tyto fotografie byly pořízeny před měsícem. Teď se hodí, přednost dostaly jiné články.

 

Toulky kolem Těrlické přehrady. Krajina i stromy posypané sněhem vypadají zajímavěji.

 

 

V tomto zimním období jsou u nás časté inverze, viditelnost není dobrá a je to vidět na fotografiích.

 

Tento vánoční čas vyjadřuje báseň Jaroslava Vrchlického (1853-1912):

 

První čtyři sloky:

Vánoce v lese

Co v kamnech praská to vesele,
a mech se za okny leskne,
jak v lesní hlubině setmělé
ticho je děsivé, teskné!

Co stromek plápolá v světnici,
kol něhož děti se sběhly,
v sněhu tam veverky, zajíci
v brlohy tulí se zkřehlí.

Jak dobře tady nám u kamen,
vichr v nichž divoce zpívá,
stůl plný, ze stromku pozlacen
pamlsek mnohý se kývá.

Však čtu již, dítě mé, v očích tvých -
Jak se as zajíčkům děje?
Na trávě, na stromech sníh jen a sníh -
kdo asi chudinky hřeje?

Přeji pěkný povánoční čas.

Toulky českou minulostí: 259. schůzka: Sedlák Filosof

„Kromě výstředních sekt, jež více nebo méně spouštěly se Písma svatého co jediného základu víry a nauky křesťanské, připomínají se okolo polovice 15. století zejména bratří chelčičtí, vilémovští, divišovští, žatečtí, kolínští, hradečtí aneb orebští, litomyšlští, rychnovští a ještě jiní. Vše to však utonulo dávno v proudu věků a nenechalo žádného po sobě znamení.“

„Jen jeden jediný toho způsobu zjev činí výminku, když ne slavnou, aspoň památnou a důležitou; o jednom jediném z nábožných těch bratrstev naskytuje se nám netoliko možnost, ale i povinnost podati zprávy, neboť živý pramen působení jeho nejen odolal věkům pozdějším, ale slibuje i do budoucna ještě účinky zdárné ve všelikých končinách světa – míníme bratry chelčické a učitele jejich Petra co předchůdce a duchovního otce Jednoty bratří českých a moravských. Musíme se pozastaviti při zjevu jeho, neboť tu máme co činiti se spisovatelem, který co do samostatnosti ducha, původnosti a plodnosti myšlenek i jadrnosti slohu první mezi souvěkými krajany svými osobil sobě místo a hned po mistru Janu Husovi jmenován býti musí.

Pátrání po Petru Chelčickém

 

Petr Chelčický (asi 1379, Chelčice u Vodňan – asi 1460) byl spisovatel, překladatel a radikální český teolog, náboženský a sociální myslitel, je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české reformace.

Kromě historika by se nám hodil jako spolupracovník kriminalista, protože pátrání po Petru Chelčickém byla a dodnes je taková historická detektivka. Jistotu nemáme ani o samotném jeho jméně. Nedochoval se ani jediný jeho spis nebo jiná písemnost s vlastnoručním podpisem, ba ani s bezpečným vyznačením osobního jména. Pouze v jednom jediném rukopisném souboru jeho děl, v kapitulním sborníku, najdeme křestní jméno Chelčického, a to ještě v převrácené podobě. Vypadalo to jako „RTEP“. Pozpátku. Správně je to „PETR“. Tato nemístná mlčenlivost nás ale nesmí překvapovat. V 15. století ještě nebylo obyčejem přesně označovat literární díla jménem autora a názvu na titulních listech jako dnes. Kromě toho – osobní jména nebyla tehdy nic jistého. V pramenech se nejednou setkáváme u stejné osoby třeba s několika jmény. Často to bylo pouze jméno posvěcené křtem, které provázelo člověka celý život. Příjmení ne. Příjmení jako takové vlastně ani neexistovalo. Byla jenom přízviska, přezdívky, příjmí. A ta se během života nebo změnou působiště mohla měnit. U šlechty pravda predikáty zůstávaly, ale ani tohle pravidlo neplatilo vždycky. Podle změny sídla nebo majetkovými přesuny se měnily. Zakoupil-li si pán hrad, začal se po té koupi jmenovat často podle něj.

S tím jménem se to fakticky svízel. Co si má počít takový detektiv, byť amatér, když po člověku, po kterém pátrá, nezbyla ani jedna jediná původní stopa?. Velkou práci si s tím dal František Palacký. Ušetřil dnešním pátračům spoustu práce, když se prohrabal hromadou archivních listin a dokumentů. Zjistil, že „Petr Chelčický“ pánem Chelčic nebyl, že mu tato vesnice nepatřila, aspoň u nás pod tímto jménem zapsán není. Jako jejího majitele objevil jistého Václava Hrůzu s přezdívkou „Vlhlav“, který se později stal purkrabím na hradě Helfenburku. Kromě jeho tvrze nestálo v Chelčicích žádné jiné zemanské sídlo, na to byly Chelčice moc malá ves, aby se ještě dělily mezi dva zemany. Zdá se, jako by Chelčický přímo z Chelčic nepocházel. Že jeho rodový majetek ležel asi někde v blízkém okolí. Ale – kde?

„Záhorčí: Dříve také Záhoří.“ Na mapě už vlastně splynulo s Chelčicemi. „Petr Záhorka ze Záhorčí.“ Narodil se Svatomírovi a Bětě Záhorkovým, kterým patřila tvrz v Záhorčí. Jméno dostal po svém dědečkovi, Petru Záhorkovi. „Domýšlíme se, že se narodil okolo roku 1390, protože již roku 1420 míval učené hádky s předními teology onoho věku.“ Pokud je Petr Záhorka skutečně „naším“ Petrem Chelčickým, tak v tom případě se narodil někdy kolem roku 1380, tedy o 10 let dřív. Asi v osmi letech osiřel, protože Petrovým jménem tehdy prodávají poručníci dvůr Sedlovice u Netolic. Toto všechno je možné zjistit a ještě některé jiné podrobnosti lze v historických listinách vystopovat, jenomže: co potvrzuje, že Petr Záhorka a Petr Chelčický jsou jedna a tatáž osoba? Musíme se zřejmě smířit, že se o záhadných postavách Petra Záhorky a Petra Chelčického už asi nikdy nic nového nedozvíme. On stejně není tak důležitý jejich život; mnohem důležitější je to, co zůstalo napsáno.

Neuměje než málo latinsky, nemaje nablízku žádné bibliotéky, zbaven jsa obcování s lidmi učenými a obmezen jsa na plody domácí literatury české, kterak mohl tento muž povznésti se přece k té výši spisovatelské?

„Neuměje než málo latinsky, nemaje nablízku žádné bibliotéky, zbaven jsa obcování s lidmi učenými a obmezen jsa na plody domácí literatury české, kterak mohl tento muž povznésti se přece k té výši spisovatelské? Kde nabyl oněch známostí, o kterých jeho spisy dávají svědectví zjevné a neodolatelné? Kterak dozrála mysl jeho k soudu ne sice bezomylnému, ale vždy samostatnému a pováženíhodnému o věcech božských i lidských, o přírodě a dějinách, o poměrech církve a státu, o mravech a právech společenských?“

Velký vliv měli na Petra lidoví kazatelé. Zpočátku asi považoval jejich kázání jenom za zajímavou atrakci, která zviřovala jednotvárnou hladinu venkovského života, postupně však začal vnímat i obsah jejich vzrušených slov. Brzy uvěřil sugestivnímu líčení dojímavého života prvních křesťanů; před jeho očima přímo ožíval jejich strastiplný osud plný pronásledování a útisku pro víru. Jeho srdci byl blízký krásný vzájemný vztah starých křesťanů, prosvětlený nezištným přátelstvím a ochotou pomáhat si za všech okolností slovem i skutkem. Nejvíc si toho pravděpodobně zapamatoval z kázání valdenských. Právě ti totiž požadovali návrat k původní křesťanské církvi. Věřili, že Bůh požaduje od svých dítek především mravní čistotu, život bez hříchů, vyplněný vzájemnou láskou a vírou. Před tváří Boha si byli všichni lidé rovni, všichni žili v ušlechtilé chudobě, nikdo nehromadil bohatství na úkor ostatních, o výsledky své práce se dělili rovným dílem. Kněží jim byli opravdovými učiteli, věrně tlumočili příkazy boží, netoužili po majetku a nepožadovali platy a dávky za bohoslužebné úkony. Mše byly prosté, bez zbytečné nádhery obřadních rouch, bez světel a kadidla, konaly se v prostých kostelech, neozdobených nádherou oltářů a obrazů, protože to všechno jenom odvádí pozornost věřících od opravdové služby Bohu. Prvotní křesťané prý neuctívali obrazy a jiné církevní symboly, nesvětili svátky, nepostili se, neznali přímluvy za mrtvé a řadu dalších „modloslužebných“ obřadů. Toto všechno si Chelčický dobře zapsal do paměti.

„Nebyly to věroučné, nýbrž mravoučné pravdy, které hlavně zaměstnávaly mysl Petr Chelčického; on neměl tolik péče o správnost nauky jako spíše o správnost života; nestaral se více o vyzkoumání tajemství pravd božích, nežli o poznání a zachovávání přikázání jejich. Po příkladu mistra Matěje z Janova jal se Chelčický posuzovati veškeren život křesťanský svého věku. Následování příkladu Kristova bylo jemu nejvyšším pravidlem milování Boha nade všecko a bližního svého jak sebe samého zákonem všech zákonů; ale milování Boha mělo se díti jedině upřímným a bedlivým ostříháním všech jeho přikázání a z lásky k bližnímu měl člověk i křivdy snášeti trpělivě, nehledati pomsty, neopláceti zlým za zlé!“

Neopláceti zlým zlé

„Neopláceti zlým zlé...“ Znamená to, že byl Petr – pacifista? To znamená, že od samého začátku stál v řadách hlasatelů míru, a to za každou cenu. Za každou. Pravému křesťanovi nepřísluší bojovat se zbraní v ruce – odmítal přiznat jakoukoli výjimku z božího přikázání „Nezabiješ!“ A to i v době, kdy do království vtrhli křižáci, kteří se tímto přikázáním neřídili ani omylem. Petr jakoby nic netušil o hrůzách, které šířila vojska ve znamení kříže. Jako by neviděl blížící se zkázu. Jako by nechápal, že v tomto boji nejde jenom o úspěch té či oné strany, ale o samu podstatu, o existenci všeho, čemu sám věřil a co učil. Porážka by v této chvíli znamenala zničení všeho, zač Hus, Jeroným a tisíce dalších bojovníků za pravdu boží doslova položili svůj život. Zikmundovy žoldnéře, kteří se vydali na loupežnou výpravu do bohatého Českého království, tak ty přece nebylo možné porazit přesvědčováním, láskou a trpělivostí. Boží zákon, ke kterému Chelčický tak horlivě lnul, bylo nezbytně v tuto chvíli bránit se zbraní v ruce. Což Chelčickému ne a ne dojít.

„To byla myšlenka, která nejpředněji poznačila nauku Chelčického a byla jemu vlastní, totiž naprosté zamítání práva k válčení, ba i práva na trest smrti mezi křesťany,“ dočítáme se v Palackém. „Není se čemu diviti, že věk, který v bohapustých bojích husitských tolik byl vyvedl na odiv ukrutností a šeredností neslýchaných, vzbudil také myslitele zbožného, aby protestoval srdnatě proti samému pramenu, z kteréhož neřesti prýštily. On prolévání krve pokládal za hřích a ohavnost bez výjimky, netoliko tomu, kdo mocí a pychem zdvihal se k útoku, ale i tomu, kdo mocí se bránil. Všecky bojovníky nazýval násilníky, zabíječe, vražedníky a roty bezbožné, nevyjímaje z kletby své ani stavu rytířského, pokud tento sobě za povolání kladl vedení války.“

Sám Chelčický toto svoje přesvědčení podpírá slovy opravdu tvrdými až jadrnými: „Odvolal-li Bůh přikázání svá: nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš, neučiníš násilí bližnímu? A když jich neodvolal, neklamou-li mistři a kněží lid, omlouvajíce hříchy takové? Všichni, kdo to činili, pili z vína kurvy veliké, jímž jest napájí všecky národy, takže ve tráveninách jejích bloudí všickni. Ovšem já to vím, že mistr Hus sám od sebe, připravuje se k mučednictví, nevyvodil by takových běhů bojovných. Ale mistr Jakoubek kaceřoval mě ve svém pokoji v Betlémě v čase, kdy zbito v Praze mnoho lidu z obou stran, řka: já nemohu jim svědomí činiti z těch zabití. Odkud to pije ten muž postavy posvátné? Byl by se osopil na každého, kdož by v pátek snědl jelito svinní, a teď nemůže vylití krve člověčí svědomí činiti!“

 

Památník Chelčickému ve Vodňanech.

„Vším tím horlením proti právu a obyčeji války vůbec dělil se Chelčický ne od Říma toliko a Prahy, ale také od sekty táborské a sirotčí a neměl za živobytí svého nežli skrovný počet přívrženců, kterým dáváno jméno bratří chelčičtí. Neboť zamítaje všecko užívání moci světské co pohanství, nerozmýšlel se přiznati se k nejkrajnějším z nauky své vývodům. Učedníci jeho měli netoliko neužívati moci ani přísahy, nebývati úředníky a soudci, aniž kterakkoli účastniti se moci a moudrosti světské, ale také snášeti měli všecka bezpráví pokorně a trpělivě, neuplácejíce nikomu zlým za zlé, nemstíce se, nereptajíce ani zlořečíce; měliť prý připodobniti se Kristu, kterýžto podle té povahy, že ovce jest pokorná, krotká a nemstivá, ráčil se k ní přirovnati sám, a veden jsa na zabití, jako ovce neotevřel jest úst svých, když jej těžce střihli na kříži, ale oněměl jest.“ 

zdroj: Josef Veselý

K vánočním zvykům patří nazdobený stromek 🎄

Už proběhl zimní slunovrat. Po slunovratu se začnou prodlužovat dny. Prodlužování je pozvolné, zprvu o minutu za den. Toho si všímají i lidové pranostiky. Jedna říká "Na Štědrý den o vlas", na "Nový rok o klas". Další pranostiky zní Na Boží narození (25. prosince) o kuří pokročení, Na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále (6. ledna) o krok dále či Na Hromnice (2. února) o hodinu více. 

Oslavy zimního slunovratu u Slovanů později nahradily Vánoce, některé zvyky ale křesťané převzali – například rozkrajování jablíčka, lití vosku nebo olova nebo zdobení příbytků jmelím. Jmelí je starý keltský zvyk, pokud někomu jmelí věnujete, ochrání ho před nemocemi a do domu přinese štěstí. V našem kraji se v posledních letech jmelí na stromech tak rozšířilo, že "dusí" stromy a začíná být odstraňováno. 

 

Pozice Slunce na obloze má obrovský vliv nejen na délku dne, ale také na celkovou teplotu.

 

 

V dávné minulosti se 24. prosinec, dnešní Štědrý den, slavil jako den Adama a Evy a od 12. století se v kostele nebo před ním hrála liturgická Rajská hra. Hra líčí příběh Adama a Evy, předvádí prvotní hřích a vyhnání z ráje a končí příslibem příchodu Spasitele, což se stane další den, tj. 25. prosince = Den narození Ježíše Krista. 

Hlavní rekvizitou při hře byl zelený strom, na kterém visela červená jablka. A protože v prosinci není mnoho zelených stromů, věšela se jablka na zelené jehličnany. S nástupem renesance se Rajská hra vytratila, přežil pouze zvyk zdobit strom na počest prvních lidí. Jako vánoční zvyk z části Německa se pak pomalu šířil Evropou. Zdobení vánočního stromku v domácnostech byl zpočátku jen výsadou bohatých měšťanů. 

 

Víte, že první zmínka o vánočním stromu pochází z lotyšské Rigy? Právě tam měl být v r. 1510 bratrstvem německých kupců vztyčen na trhu strom zdobený papírovými růžemi. Kolem stromu se tancovalo a popíjelo, nakonec se strom zapálil. 

Z veřejných prostranství začaly vánoční stromky pronikat do domácností až v 17. století. Teprve v 19. století se vánoční stromky rozšířily z velkých měst na vesnici. 

Katolická církev jim totiž zpočátku příliš nefandila – právem je považovala za pohanský zvyk. Nakonec jim ale dala křesťanský význam: strom (dřevo) se stal symbolem života Krista (do jeslí ze dřeva uložen, na dřevěném kříži zahuben), zelené větve znamenají život věčný. 

A proč si na Vánoce kupujeme jablka, které pak po večeři rozkrajujeme? Jablka totiž připomínají pramáti Evu a její první hřích, ořechy pak přivolávají lásku.

 

V Čechách nechal první vánoční stromeček ozdobit před svým domem ředitel Stavovského divadla Johann Carl Liebich v Praze v roce 1812. Pocházel z německé Mohuče a znal tuto tradici, kterou chtěl jako vzpomínku na dětství potěšit své české přátele.

Skutečným předchůdcem vánočního stromku je tzv. chvojka = velká jedlová větev zdobená sladkostmi. Ta se zavěšovala na vchodové dveře špičkou dolů, aby se mrtví nasytili už venku a netoužili zaujmout místo živých u slavnostní večeře. Stolovníci však pro jistotu své židle i tak raději neopouštěli…

 

Postupně se chvojka začala zdobit jablky, ořechy, vejci, červenými stuhami a papírky, sušeným ovocem, perníčky, cukrovím, dřevěnými ozdobami a lojovými svíčkami. Nakonec se z chvojky stal celý strom, obrátil se špičkou nahoru a přesunul až do domu. A koho jako prvního napadlo dát na strom svíčky? Údajně to byl Martin Luther, který se inspiroval vlastní vzpomínkou, když v lese viděl, jak stromy osvětlují hvězdy. 🎄

Během období první republiky (1918–1938) se vánoční stromečky staly symbolem rodinného štěstí a hojnosti.

 

Líbí se mi vánoční stromy ve městech a na veřejných místech. Tato tradice zase tak stará není. U nás souvisí se spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem, který napsal Lišku Bystroušku. V r. 1919 zašel s přáteli do zimního lesa, kde pod stromem leželo prokřehlé 17ti měsíční děvčátko - Liduška. Společně ji zachránili a po pěti letech v r. 1924 se Těsnohlídek rozhodl na brněnském náměstí Svobody vztyčit strom a pod nim byla sbírka na pomoc opuštěným dětem. Následujícího roku 1925 byly stromy republiky už ve čtyřech městech, jedním z nich byla Ostrava, kde letos mají stoleté jubileum. 💯

 

Spisovatel R. Těsnohlídek a zachráněná Liduška s adoptivními rodiči. 

 

Ze svého archivu jsem vybrala vánoční stromy ve městech:

Karviná a Orlová

Petřvald u Karviné

 

Český Těšín 

 

Slezskoostravský hrad a jeho výzdoba:

 

 

zdroj:  novinky.cz, kouzlolesa.cz