Toulky českou minulostí: 266. schůzka: Z Čech až na konec světa

Toto naše setkání bude vskutku hodno titulu tohoto seriálu, neb se během něj budeme velice silně toulat. A to nejenom českou historií, ale též roztodivnými a náramně vzdálenými končinami evropskými, přičemž staneme až na místě, jejž lze bez přehánění nazvat „koncem světa“.

„Léta vykoupení našeho tisícího čtyřstého šedesátého pátého, toho dne, který následuje po svátku svaté Kateřiny panny (tedy 26. listopadu) vydal se pan Lev na cestu. 

 

Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné byl český katolický aristokrat, bratr druhé manželky krále Jiřího z Poděbrad Johany z Rožmitálu. V letech 1465–1467 vedl mírové poselstvo, jehož cílem bylo podpořit snahu Jiřího z Poděbrad vytvořit unii křesťanských evropských států. Jako první Čech v historii získal při pobytu v Burgundsku Řád zlatého rouna.

Vyjel z Prahy s dvaapadesáti koňmi a s jedním komorním vozem. Ze šlechty měl s sebou pány Jana Žehrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka, Bořitu z Martinic a deště další šlechtice, jakož i tři pážata, mezi nimi jednoho panského synka a jiné vybrané šlechtické služebnictvo. Cestou mi pan Lev řekl o své cestě, že chce navštíviti všechna křesťanská království a také všechna duchovní i světská knížectví v německých i vlašských zemích, hlavně však že chce k milému svatému Jakubovi. Sebe a všechno své služebnictvo oblékl v mnohé zlatohlavové i sametové šuby s perlovými rukávy. S sebou měl také vlastní kuchaře, šafáře a hofmistra a ve všem zachovával knížecí mrav.“

 

Jan II. Žehrovský z Kolovrat na turnaji. Kresba Mikoláše Alše v knize Al. Jiráska Z Čech až na konec světa, 1890.

Už někdy v roce 1461 se v Chebu, do král Jiří tak rád jezdil, setkal s jistým šedesátníkem vysoké postavy a lysé hlavy, zato s hustou, kdysi černou bradou. Tato nepřehlédnutelná persona měla v západní Evropě velice zvučné jméno. Jmenoval se Řehoř z Heimburku a to byl to věhlasný právník a humanista. Řehořovým celoživotním koníčkem bylo bojovat proti římské kurii a za rozkvět říše. 

 

Řehoř z Heimburka (něm. Gregor von Heimburg) byl německý právník, humanista a politik. V letech 1466–1471 byl rádcem krále Jiřího z Poděbrad.

Proto se postavil v Tyrolích na stranu zdejšího hraběte proti Římu a vysloužil si za to papežskou klatbu a exkomunikaci. Kacíř prokletý papežem se pak stáhl do ústraní ve Würzburgu a věnoval se studiím. A právě tohoto muže angažoval král Jiří do svých služeb.

Praha zasahuje do celoevropské politiky

Hodlal mu svěřit propagandistickou, vysvětlující kampaň, zaměřenou do zahraničí. Vůdčí ideou této akce byla myšlenka, že brutální zasahování papežské moci do práv světských panovníků může potkat každého. I třeba francouzského krále a taky anglického, a portugalského, jakož i vladaře ze Španěl a z Němec a z Vlach... Prostě nikdo není proti němu imunní. Neudržitelný stav přímo volal po tom, aby se evropská knížata dohodla na zvláštním sjezdu o společné účinné obraně. Jinak se komukoli druhému může stát totéž, co potkalo českého krále: papež bude snímat přísahy poslušnosti z poddaných a světská vláda bude bezmocná. Od krále Jiřího to byla nová diplomatická ofenzíva. Praha opět zasahovala do celoevropské politiky.

Je snad mezi touto diplomatickou aktivitou a výpravou pana Lva z Rožmitálu nějaká souvislost? Přímá. Jeho okružní cesta po Evropě, na niž se vydala skvěle vypravená družina, tak ta měla za cíl objasňovat principy české diplomacie. Tím pověřil pana Lva král Jiří? Královský švagr se navenek neangažoval (král Jiří měl za manželku sestru pana Lva, Johanku z Rožmitálu). Když se navenek neangažoval král, tak kdo tedy pana Lva poslal? Přece jeho sestra. Královna Johana. 

 

Johana z Rožmitálu se za třicetiletého Jiřího z Poděbrad vdala ve svých dvaceti letech v roce 1450, rok po smrti jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. Mladá Johana se tak stala druhou manželkou vdovce se sedmi dětmi.

Výprava neměla charakter oficiálního českého královského poselstva. Průvodní list vystavila královna, která zdůraznila, že „můj bratr hodlá navštíviti cizí země, aby poznaje z mnoha stran lidské obyčeje a mravy mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských.“ Nevinná formulace. A skutečnost? Král Jiří opravdu nepověřil pana Lva žádnými konkrétními úkoly, ale věřil, že čeští poslové budou vyslanci přátelství a dobré vůle ke spolupráci, že budou heroldy české mírumilovnosti. Jiří očekával, že poselstvo nakloní smýšlení panovníků a předních činitelů ve prospěch causy bohemiky a že bude účinnou formou obrany proti papežským útokům.

„První noc jsme strávili v Plzni. Pak přes klášter v Teplé a Cheb přes Fojtland do Norimberka kde jsme pobyli dva dni a prohlédli jsme si svaté ostatky; především nám byly ukázány jesle, do kterých Matka boží kladla malého Ježíška; dále loket svaté Anny, zub svatého Jana Křtitele, jakož i kousek dřeva ze svatého kříže, na němž byl ukřižován Kristus a hřeb z pravé ruky, kterým byl na kříž přibit. A dále jsme viděli pouta svatého Petra a Pavla, kteří vytrpěli mučení pro jméno Páně, a spatřili jsme kopí, kterým byl proklán božský bok Ježíše Krista. toto kopí položili kněží naše prsteny, aby ti, kdož by byli trápeni bolestí nebo pícháním v boku, měli po ruce spolehlivý lék. Náš pán byl v Norimberce přijat přívětivě a laskavě. Odtud jsme dorazili do Anbsbachu, sídla markraběte, kde se pan Jan Žehrovský utkal s Mirošem a najeli na sebe tak prudce, že shodili jeden, druhého z koně.“

 

Nejstarší tištěný obraz Norimberka, Schedelova kronika 1493.

Češi oslňují rytířskou kulturou

Soudě podle těchto řádek měli účastníci české výpravy na programu jednak návštěvu relikvií, jednak se na té cestě čeští rytíři účastnili sportovních mítinků. Češi přesvědčovali Evropu, že vynikají nejenom vzdělaností, ale i tím, čeho že si Evropa vážila mnohem víc – totiž rytířskou kulturou. Dobře působilo, že pan Lev z Rožmitálu byl katolík a mohl tudíž hravě vyvracet pomluvy o nesnášenlivosti kacířského krále, jakož i lži o pronásledování katolíků v Českém království. Zejména pan Žehrovský z Kolovrat ukázal světu, že po právu je v českém erbu bojovně vztyčený lev. Pan Žehrovský si vedl neméně statečně než český lev. Na turnajích lámal dřevce svých protivníků, vyhazoval železné pány ze sedel, a když už nebyl dostatek vhodných soupeřů, tak lámal dřevce metodou prudkého nájezdu proti zdi. Efektní podívaná... i když mi činí potíže nalézti v tom smysl...

„V Kolíně nad řekou Rýnem se zúčastnil turnaje Jan Žehrovský i Tetzel z Gräfenberka. Žádný z nich, když se srazili se svými soupeři, nespadl z koně. Toho dne, kdy bylo uspořádáno toto divadlo, kázal pan Lev sezvati vznešené paní a sešlo se jich takové množství, že jsem jich ještě nikde neviděl tak mnoho jako na této hostině. Při ní byly provozovány všelijaké tance a hry. Přitom žádaly paní a dívky pana Lva aby zatančil se svými druhy tance, jak se tančí u nás doma. Když pan Lev svolil a začal říditi tance, čtyřiadvacet mladíků v plné zbroji a s pochodněmi v rukou zahájilo tanec. Když tance skončeny, dostal pan Lev všeliká jídla a nápoje darem, a paní a dívky ho s celou jeho družinou uctivě doprovodily až k domu, kde byl ubytován.“ Inu, diplomatický život může někdy být docela příjemný.

I v zápase muže proti muži český silák pan Žehrovský z Kolovratu oslňoval. To už byla delegace v hlavním městě země brabantské, v Bruselu. „Vévoda poslal k panovi Žehrovskému, aby k němu přišel s několika druhy, které si vybere, na hrad. On že jim každému určí protivníka. Pan Jan se optal, jak budou zápasiti, zdali nazí, či v prošívaných kabátech. Odpověď' zněla, že podle tamějšího zvyku se zápasí v kabátech, že však pod pás, totiž za nohy, není dovoleno, jinak však že jest každému dovoleno, aby svého protivníka povalil na zem, jak chce.“ „Neboť,“ řekli mu, „máme takový zvyk v naší zemi proto, aby hojně přítomným paním a dívkám nevzešla z účasti na zápasech žádná hanba. Proto mají zápasníci spodní oděv, totiž spodky a kabátec.“ „Když se zápas počal, zápasník nemohl nikterak odolat panu Janovi. Třikrát ho pan Jan povalil na zem. Mezi diváky to vzbudilo veliký podiv. Povídalo se totiž, že ve všech vévodových zemích není možné najíti siláka jemu rovného, že až do toho času nebyl v zápase přemožen ještě od žádného člověka a že za to mimo obvyklý plat dostává ročně pět set zlatých. Ted' však že tento plat patrně ztratí, když byl třikrát přemožen. Po tomto zápase vévoda povolal k sobě pana Jana, oděného toliko kabátcem, tak, jak zápasil, ohmatal mu všechny údy, nohy ruce, prohlédl mu celé tělo a velmi se divil, že jeho zápasník byl poražen. Potom se pana Jana optal, zdali s sebou nemá nějakého šlechtice. On že by proti němu postavil skvělého protivníka, jistého hraběte. Potom k vévodovi přistoupil Šašek a pravil mu: Nejjasnější kníže, prosím, aby mi Vaše Výsost přidělil protivníka, jakého mi uzná rovným. Vévoda, když to slyšel, rozkázal zavolati jistého člověka, aby s ním zápasil. Když se však chytili do křížku, poprvé jsem ho povalil na zem. Když však vévoda poručil, abych se s ním utkal ještě jednou, padl jsem na zem tak prudce, že jsem mohl ducha vypustit. Po tomto zápase dal vévoda přinésti víno a cukroví. Bylo pak ho po zemi rozsypáno jistě za několik zlatých. Mně však nabízely vévodkyně tolik vína, že jsem se jenom stěží dostal domů, protože jsem se opil.“

Milá příhoda... Docela lidská. Jedna věc mě však na ní zarazila... Jenom jedna? Jedna. Už po několikáté se tím příběhem mihl vyprávěním mihla první osoba. Ano, naposledy se o něm dozvídáme, že se opila. A těsně před zápasem, jehož výsledek byl o něco horší než ty Kolovratovy, padla zmínka o jakémsi šaškovi. Václavu Šaškovi. Kdo to byl? Tentýž, kdo v cestopisu vystupoval v první osobě. Autor cestopisu Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. Jakého povolání – či postavení – byl ten Václav Šašek? Nebyl on ve skutečnosti opravdu šašek? Josef Dobrovský si to o něm myslel. Mezi dvorními šašky bychom tenkrát skutečně našli nejednoho diplomata. Dnes to platí spíše naopak. Kromě toho – jeho jméno „šašek“ se v textu psalo minuskulí, tedy pouze malými písmeny. František Palacký ale předpokládal, že by mohlo jít o rytíře Šaška. Rodem z Mezihoří na Plzeňsku. Teprve když do této detektivky, pátrající po autorovi jednoho z nejstarších českých cestopisů, vstoupili historici a genealogové Martin Kolář a August Sedláček, tak byl identifikován ten pravý Šašek, Václav Šašek z Bířkova u Přeštic, voják a venkovský zeman.

 

A. Liebscher: Příjezd poselstva českého do Paříže r. 1457 (Obrázkové dějiny národa českého, 1893)

V Dunkerque spatřil poprvé moře. A v cestopisu se objevil první původní český popis moře, plavby, mořských větrů, odlivu a přílivu. „Tam jsme poprvé přišli k moři. Toto město je silně opevněno, neboť může býti na všech stranách kolem zatopeno mořskou vodou, aby přístup k němu byl uzavřen na dálku dvou mil. Za příznivých větrů vysílá toto město na lov přes sto lodí, které naloví veliké množství ryb. Viděli jsme, jak tam chytají ryby na návnadu, položenou na suchu. Dělají to takto: Když se voda při mořském odlivu vzdálí jednu nebo dvě míle od břehu, zanechá tam po sobě široký pruh suché země, a na tu pak rybáři nakladou návnadu na ryby. Když potom přijde zase příliv a voda opět stoupá, všechna ta místa se zalijí vlnami, ryby berou na vnadidla a tak se chytají.“

Cesta do Anglie

Jako by to stále byla jakási středověká turistika... Když on Václav Šašek zřejmě smyslu celé cesty asi příliš neporozuměl... Nebyl si patrně vědom toho, že se účastní velkorysé státnické akce, jakéhosi politického protitahu, kterým si Jiří v Evropě budoval pozice proti papežské kurii. Václav byl venkovan se vzděláním nikoli vynikajícím – uměl sice německy, vyznal se i v latině a měl povědomost o oblíbených hrdinech rytířských příběhů – ale jinak se vyznal spíš v zemědělském hospodaření, lovu, vojenství; poněkud horší to bylo s rytířským sportem. „Kdo chce plouti do Anglie, musí vyplouti z Calais. Když jsme tam přišli, musili jsme čekati celých dvanáct dní na větry, které by vanuly do Anglie. A když pan Lev opatřil loď' a když do ní vtáhli všech šestatřicet koní a ta loď vyplula z přístavu na širé moře, dostala velikou díru a nateklo do ní tolik vody, že koně v ní stáli až po břicho. Tehdy nám Pánbůh dopřál to štěstí, že se vítr obrátil, takže jsme mohli plouti zpět. Kdyby se vítr neobrátil, byli bychom všichni utonuli.“

„Londýn je město veliké a nádherné a má dva hrady. V jednom z nich, ležícím na samém konci města a oblévaném mořskou zátokou, bydlí anglický král. Byl právě přítomen, když jsme přijeli. Přes tu zátoku, jíž je řeka Temže, jest položen most, kamenný a dlouhý, na němž jsou po celé délce postaveny domy. Nikde jinde jsem neviděl takové množství luňáků jako zde. Pod trestem smrti jest tam zakázáno ubližovati jim. Veliký podiv zde budila délka našich vlasů. Říkali totiž, že ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. a nikterak jsme je nemohli přivésti k tomu, aby uvěřili, že nám tak narostly od přírody. Tvrdili, že jsou to vlasy přilepené pryskyřicí. A kdykoli někdo z našich lidí šel prostovlasý po ulici, měl kolem sebe víc diváků, než kdyby tam ukazovali nějaké podivné zvíře. Také takový obyčej tam mají: když přijde host do hospody poprvé, krčmářka mu s celou rodinou vyjde naproti a host musí jak jí, tak všem ostatním dáti po hubičce. Neboť polibek jest u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsouť zvyklí podávati ruku.“

 

Eduard IV. - král Anglie a pán Irska. S manželkou Alžbětou Woodvillovou měl  celkem deset dětí, z nich sedm se dožilo dospělosti. Jejich děti parlament v roce 1483 prohlásil za nelegitimní, aby Edwardův bratr Richard mohl bez problémů nastoupit na trůn.

V Anglii byli po celou dobu hosty krále Eduarda IV. Strávili v jeho zemi čtyřicet dní, většinou v Londýně, ale podívali se i do Windsoru. „Tam nám ukázali srdce svatého Jiřího a jiné svaté ostatky. Daňků černých, bílých, skvrnitých a všelijak jinak zbarvených jsem nikde jinde neviděl takové množství jako na tomto hradě. Po obědě, když se s rytíři pan Lev loučil, řekli, že ještě nikdy u nich nebyl host tak milý a vzácný jako on, a velmi našeho pána prosili, aby laskavě dal napsati své jméno, že je chtějí vepsati do knihy, z níž se zpívají mše, aby u nich zůstala trvalá upomínka na muže tak znamenitého. Když jsme již ujeli kus cesty, spěšně přijeli za námi a ptali, jak vlastně se pan Lev jmenuje.“ Sice pořád jsme ještě v Anglii, ale tuto příhodu lze označit trefně po francouzsku faux pas. Když se Češi konečně propusinkovali k odchodu, tak uvízli na Normanských ostrovech, kde čekali na příznivý vítr. Po přistání na pevnině si to namířili za dalším králem, a tím byl francouzský Ludvík XI. I ten je přátelsky přijal, a když se rozloučili, vydali se přes Pyreneje do Burgosu, a zastavili se u krále kastilského v jeho sídle v Segovii. Návštěvu provázela přísná bezpečnostní opatření.

„Byli jsme zavedeni na hrad, ale nebyli jsme vpuštěni všichni zároveň, nýbrž toliko po pěti, a to proto, že tam jsou chovány znamenité poklady královské.“ Ano, po husitských válkách neměli Češi v Evropě pověst právě nejlepší... „V tom paláci jsou kolem dokola vidět sochy králů, kteří tam panovali od založení království v počtu třiceti čtyř. Všechny jsou ulity z ryzího zlata a každá sedí na královském stolci a drží v ruce žezlo a říšské jablko. Všichni španělští králové jsou vázáni takovým zákonem, že každý, kdo byl korunován královskou korunou a pomazán, musí za své vlády nashromáždit a nasbírat tolik zlata, kolik se rovná váze jejich těla, aby potom, až odejdou ze života, mohli v segovijském paláci míti místo mezi ostatními králi.“ Působivý výklad... ale jinak fyzikální nesmysl. Zlato o hmotnosti 80 kilogramů by vydalo nikoli na sochu, ale na nevelkou sošku. „Tam se pan Jan Žehrovský utkal s nějakým Španělem v zápase, kterému přihlíželi tři biskupové a mnozí jiní lidi, ale král tomu zápasu přítomen nebyl. Teprve před samým zápasem řekli panu Janovi podmínky neboli pravidla zápasu, že se totiž u nich při zápase zachovává ten obyčej, že jeden druhého nesmí chytati za místa nebo údy, které jsou pod pasem, nýbrž toliko nad pasem. Když se zápas začal, začal pan Jan Žehrovský. Uchopiv zápasníka za ramena, přimáčkl ho k jakési kamenné lavici. A když ten člověk, takto přitisknut, zakolísal nohou, pan Jan ho, již padajícího, dotiskl tak, aby upadl, a potom si na něho padlého sedl. Všichni se velmi podivovali, protože ještě nikdy nevyšel z takového zápasu poražen.“

Šašek nebyl jediný, kdo o výpravě pana Lva z Rožmitálu psal. Popisoval ji i norimberský kupec a bankéř Gabriel Tetzel – ten se k delegaci připojil u Norimberka a působil v ní patrně jako finanční poradce - jakož i příležitostný zápasník, o čemž jsme si již přesvědčili. Obě zprávy, šaškova i Tetzelova, se ve věcných údajích shodují a doplňují, dokonce některá starší vydání Šaškova cestopisu byla doplňována údaji od pana Tetzela. S tím doplňováním se tak dálo i proto, že na rozdíl od dílka pana Tetzela se Šaškův cestopis nezachoval, ani žádný jeho souvěký opis, jenom později latinský, podstatně upravený překlad, který až po jednom století pořídil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský pro potomka pana Lva, Zdeňka Lva z Rožmitálu a na Blatné, tehdy nejvyššího hejtmana moravského.

„Když se pan Jan Žehrovský, laškuje s nějakou dívkou, dotkl jejích prsu, nějaký Španěl, který to zahlédl, mu nadával svým jazykem, ale nerozuměli jsme, co řekl. A tak pan Jan k němu přistoupil, vyťal mu pohubek a vyhodil ho z hospody.“ Tato příhoda, jakoby opsaná z Haškova Dobrého vojáka Švejka, se odehrála kdesi na cestě ke konci světa. Ten konec světa mohl několikrát znamenat i konec českých životů. „Na této cestě, když jsme přišli do kaštanových hájů, páže pana Lva házelo, upravivši si prut, kameny po lese, jak to vidělo dělati tamní lidi, kteří dovedou vrhati drobné kameny velmi daleko a vysoko. Chtějíc se jim v tom vyrovnati, házelo páže kaménky sem a tam, až tu najednou z neopatrnosti do krve zranilo nějakého člověka, který tam náhodou bez nejmenšího našeho vědomí ležel za křovím. Ten potom s námi skrze herolda mluvil náramně hněvivě a vyhrožoval, že si to odpykáme smrtí. Na zpáteční cestě našli jsme asi sto lidí, ozbrojených meči, samostříly, kopími i luky, kteří se sešli, aby pomstili toho muže od hocha raněného,a chtěli na nás udeřiti. Pan Lev oslovil své lidi takto: Nejmilejší přátelé, vidím, že jste se tu sešli, abyste nás připravili o život.“ Ale nepřipravili. Dokonce se spokojili s tím, že Čechy doprovodili do nejbližší hospody.

Finisterre, to jest konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.

Kousek dál za Svatým Jakubem je to k Tmavé hvězdě už jenom čtrnáct mil. „Stella obscura,“ tedy Temná hvězda se vyskytovala pouze na mapách. Domorodci říkali tomuto místu už tenkrát Finisterre. Konec světa.

 

Mys Finisterre. Zdroj Wikipedie.

„Lidé cestující do tohoto místa, vidí na pobřeží asi v polovici cesty loď v kámen proměněnou s vesly, s veslaři a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi připlul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupil, šli na onu horu, zvanou Tmavá hvězda, a založili tam kostel panenské Rodičky boží, který tam stojí dodnes. Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které říkají Finisterre, to jest konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.“

„Na rozdíl od země španělské je v Portugalsku je země i lid velmi ubohý. Ani pro lidi, ani pro dobytek se tam nenajde nic k jídlu ani k pití. je to zaviněno tím, že si v té zemi nepostavili žádné silnice. Často i čtyři nebo pět let se tam neukáže cestující z cizích zemí.“ Asi taky proto se naši poutníci v Portugalsku příliš dlouho nezdrželi. Není divu. Podle pana Šaška se tam vyskytovala spousta hadů, štírů a ještěrek, ti hadi s křídly podobnými netopýřím a s hlavami ozdobenými hákovitými ostny, když uviděli člověka, tak se na něj rozletěli vzduchem a kousali ho. No tak to nebylo o co stát. Cestovatel musel mít k dispozici dryák, lék proti uštknutí; anebo bylo nutno si místo s jedovatým kousnutím vyříznout. Na zpáteční cestě se poutníci zastavili v kastilském Madridu, a podél pobřeží dorazili do Katalánie. „Katalánci jsou lidé proradní a zločinní, víry sice křesťanské, přitom však horší než kteříkoli pohané. Bořita z Martinic byl od nich jat.“

V tom zlotřilém Katalánsku přišel k úhoně málem i pan spisovatel. Jen taktak se vysmekl z rukou loupežníků. Zbytek cesty však jinak proběhl v poklidu, jak ve Francii, tak v Itálii a v Rakousku. Ve Štýrském Hradci se podařilo zastihnout císaře Fridricha, čehož bylo využito tak, že panovník povýšil milého Václava Šaška z Bířkova na rytíře. A jako takový se vrátil po roce a půl domů. „Z Nového Města vídeňského poslal pan Lev Šaška napřed domů ke králi Jiřímu a královně Johaně, sestře své, aby jim oznámil, že je teď u císařovy manželky. Z Nového Města jsou to čtyři míle do Badenu a odtud do Vídně rovněž čtyři. Vídeň je hlavní město rakouské, leží v rovině a teče jím řeka Dunaj. Cesta z Vídně do Blatné je dlouhá dvacet a sedm mil a jest všem dobře známa.“ 

zdroj: Josef Veselý

Kalendárium z Moravskoslezska: Únor + Moderní plesové účesy

Události měsíce připomíná kalendář z r. 1926 z archivu "Książnica Cieszyńska". Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

   

Jak vidět, ani před sto lety nebyla nouze o masopustní opičku:

 

 

  

Z únorového kalendáře mě zaujala jména: Pelhřim, Předislava, Zdar, Žitomír.

 

 

R. 1811 padly peníze - kdo měl 500 zlatých v bankocetlích, dostal za ně jen 100 zlatých na penězích. Dnes se tomu říká inflace.

Účes je způsob úpravy vlasů do určitého tvaru. Má značnou symbolickou funkci a patří k významným prvkům, kterým se člověk prezentuje ve svém okolí. Je ovlivněn módou, kulturním prostředím, společností. Převrat při tvarování vlasů způsobil vynález ondulace železem, jehož autorem byl francouzský kadeřník Racul Marcel. (Wikipedie)

 

Osvědčené pořekadlo praví: "Krásné vlasy - koruna krásy." Ženy se na ples vždy snažily nastrojit a tady je pár ukázek, jaké byly ty pravé plesové účesy na začátku 20. století. 

 

Ke zkrášlení těla se velmi rozmohlo tetování. Myslíte, že je to novinka? Přináším ukázku tetování v době 1. světové války v Anglii:

Několik únorových pranostik:

 

Na svatého Valentina zamrzne i kolo mlýna.
Svatá Apolena (9.2.) bývá mlhou zahalena.
Na svatou Apolenu měj světnici vytopenu.
O svaté Scholastice (10.2.) na hlavy beranice.
O svatém Řehoři (13.2.) mrazy přituhnou a vše umoří.
Do Petra (22.2) není tepla.
Na svatého Polykarpa (23.2.) bývá sněhu plná škarpa.
Jaký mráz bude večer a v noci na svatého Matěje (24.2.), takový bude po 40 dní napořád.
Na svatého Matěje postačí jen košile na těle.

 Mnoho mlh v únoru přivodí mokré léto.

Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky!

A jak si poradit s rukávníkem? Nejlépe jej pověste na dřevěné věšadlo podle obrázku:

Všem návštěvníkům přeji skvělý únor! 👌

Pod pěti olympijskými kruhy: Jak to bylo v Chamonix?

Probíhající XXV. zimní olympijské hry nabízejí možnost zavzpomínat, jak se zimní sporty prosazovaly. Uběhlo už více jak sto let od doby, kdy 25. ledna 1924 začaly ve francouzském Chamonix vůbec první zimní olympijské hry. 

 

Do Chamonix přijelo soutěžit 258 sportovců, z toho 13 žen ze 16 států v pěti druzích sportu: v jízdě na bobech, krasobruslení, ledním hokeji, lyžování a rychlobruslení. Každá olympiáda má své hrdiny a tehdy se jimi stali norský lyžař Thorleif Haug a finský rychlobruslař Arnold Thunberg. Oba získali po třech zlatých medailích. Československou výpravu tvořilo 27 sportovců, které vedl Vítězslav Pavlousek. Nejlépe se umístil krasobruslař Josef Slíva na čtvrtém místě, hokejisté byli pátí a překvapili lyžaři, kteří byli schopni obstát v konkurenci skandinávských závodníků.

 

 

Vraťme se do roku 1924. Tehdy se v Paříži konaly letní OH, proto i zimní část byla svěřena Francii. Bylo vybráno Chamonix - městečko na úpatí nejvyšší evropské hory Mt. Blanc. Jedním z hlavních důvodů pro místo konání her bylo vybudované vlakové nádraží, které umožňovalo divákům dostat se na sportoviště. I tak byla tato akce ve srovnání s Paříží velmi skromná. Jak bylo uvedeno, sportovců přijelo 258 ze 16ti zemí (14 evropských + USA a Kanada). Žen bylo třináct a byly pro ně jen krasobruslařské soutěže. Také počet diváků na jednotlivých závodech byl ve srovnání s dneškem velmi nízký - většinou pár set, maximálně několik tisíc. Zimní sporty ve srovnání s letními před sto lety dost zaostávaly, s výjimkou hokeje a krasobruslení.  Původně se tato zimní akce jmenovala Týden zimních sportů. Teprve o rok později na kongresu MOV v Praze byla už "loňská událost" dodatečně prohlášena za první zimní olympijské hry. Týden zimních sportů jako 1. olympijské hry byl oficiálně uznán až na 24. zasedání MOV v Lisabonu.

 

 

Každá olympiáda má své vítěze, hrdiny a zajímavosti. Do sportovní historie se zapsal americký rychlobruslař Charles Jewtraw, který vyhrál sprint na 500 metrů a stal se vůbec prvním zimním olympijským vítězem.

 

 

Ch. Jewtraw - historicky první nositel zlaté medaile na ZOH. Dožil se 95 let. 

Přitom kariéru už ukončil, ale nechal se přemluvit, aby do Chamonix odjel reprezentovat. Evropský způsob soutěžení byl pro něj ve všem nový. Závodilo se na trati 500 metrů (byl zvyklý na 440 yardů, tedy zhruba 400 metrů). Dále tam chyběl i v Americe populární hromadný start a pravidelně se střídaly dráhy, on se to učil až na místě. Přesto na nejkratší vzdálenosti uspěl.

Soutěž bobistů zase ještě neměla dvoučlenné posádky. Závodilo se ve čtyřbobech, ale tým mohl nasadit i pět závodníků najednou, což využila například bronzová Belgie – na oficiálním plakátu.

 

Někdy si osud se sportovci zahrál, o tom svědčí kuriózní průběh závodu ve skocích na lyžích. Tehdy se soutěžilo pouze na jednom můstku, a bronzovou medaili si odvezl Thorleif Haug z Norska, fenomén běžeckých tratí i závodu sdruženého. Těsně za ním skončil 36letý krajan Anders Haugen, který však reprezentoval USA, protože tam žil. Tohle pořadí platilo příštích padesát let. Pak jeden skandinávský sportovní historik při procházení dokumentů ze závodu zjistil, že rozhodčí Haugenovi špatně sečetli skóre. Ve skutečnosti získal o 0,095 bodu víc než Haug. MOV námitku uznal a 85letý lyžař se tak v září 1974 dočkal satisfakce i opožděné medaile!

 

Thorleif Haug na 1. ZOH v Chamonix získal tři zlaté medaile v bězích na 18 a 50 km a v severské kombinaci (dříve závod sdružený). Navíc byl na těchto hrách čtvrtý ve skoku na lyžích. První lyže mu vyrobil otec truhlář, aby na nich mohl i skákat. 

Štěpán Hevák, náš reprezentant v běhu na lyžích.

Možná si i vy pamatujete jméno některého sportovce z té doby, já si pamatuji jen Sonju Henie, o které jsem už v minulosti četla články a nejspíš mi o ní něco řekla maminka. I současné olympijské vítěze si za sto let stěží bude někdo pamatovat... Sonja jako 11letá dorazila do Chamonix, reprezentovala Norsko v soutěži krasobruslařek. Závodnic bylo tehdy jen osm a Sonja byla poslední, ale jako dítě na ledě se stala miláčkem fanoušků. Tisk ji nazýval slečna Hopla, protože při pádu na počátku své volné jízdy zvolala „hopla“ a začala jízdu znovu od začátku. Vítězka pak pronesla: „S dětmi nezávodím!“ Za pár let se děly věci... 

 

Tehdy zvítězila Herma Szabóová, rakouská krasobruslařka, která závodila individuálně i v tanečních párech. Pocházela z krasobruslařské rodiny a spolu se Sonjou H. je považována za průkopnici krátké sukně v krasobruslení.

 

 

Krasobruslařská legenda Sonja Henie (1912-1969). Třikrát vyhrála olympijské hry - v letech 1928, 1932, 1936, desetkrát vyhrála světový šampionát a šestkrát mistrovství Evropy.

 

 

S.H. při tréninku ve Svatém Mořici r. 1935. Při návštěvě Prahy ji pak český mistr Slíva učil dlouhé a rychlé piruety.

 

 

Sportovní úspěchy v kombinaci s oslňujícím půvabem jí otevřely cestu do Ameriky, kde ve 30. a 40. letech zářila jako úspěšná hollywoodská herečka i obdivovaná sólistka v ledních revue. V té době bylo nezvyklé bruslit v tak krátké sukni a ukazovat stehna, proto si vzala "kraťásky" a kostým měla lemován kožešinkou.

Nakonec velmi populární hra u nás, ale vše vznikalo s problémy: v nově vzniklé republice se Československý svaz hockeyový rozštěpil na sekci pozemní a lední, čímž vznikl Československý svaz kanadského hockeye. K tomu se přidalo pletichaření Sparty a Slavie, které hrozilo, že hokejový tým do Chamonix vůbec neodletí. Nakonec byl sestaven výběr, ale bez rebelujících sparťanů. Tím bylo hokejové mužstvo na olympijském turnaji výkonnostně slabší a věkově nejstarší (průměr 31 let). 

Hned v prvním utkání s Kanadou prohráli 0:30! První gól dostali v páté vteřině a po pěti minutách byl stav 0:5. Sice se nečekalo, že by s Kanadou mohli uspět, ale taková porážka byla zdrcující. Ovšem, abychom si nemysleli, že jen naši na Kanadu nestačili. Tým Švédska s Kanaďany prohrál 0:22 a Švýcarsko dokonce 0:33. Kanada byla reprezentována amatérským mužstvem Toronto Granitas a základní skupinu vyhrála se skóre 85:0. Na celém turnaji dostala jen tři branky - dvě s Velkou Británií a jednou s USA. Evropa se v té době teprve "učila" hrát hokej.

 

Na závěr pohled na olympijské kluziště v Chamonix 1924:

 

zdroj: Wikipedie, idnes.cz, horolezeckaabeceda.cz, olympijskytym.cz

Toulky českou minulostí: 265. schůzka: Causa bohemica

Po celou dobu až do roku 1464 spravoval král Jiří zemi v pokoji a míru. Toho roku však došlo ke zvláštnímu úkazu, totiž ke spojení Saturna s Jupiterem, které začalo v provodní sobotu (7. dubna) a trvalo čtyři léta, ve kterých přišel mor, hlad a těžké války.

Ale v dřívějších letech panoval utěšený mír a mnozí králové a knížata hledali u krále Jiřího přízeň a on je smiřoval a nastoloval mezi nimi pokoj. A pro českou zemi vykonal mnoho dobrého.

Má smysl mír za jakoukoli cenu?

Jiřího z Poděbrad jsme zatím poznali jako celkem slušného a schopného mírotvorce. A přesto ho zastihneme, jak na konci života celá léta válčí hned na několika frontách, až tečku za celým tím urputným zápasem udělá nikoli mír, ale velice předčasná králova smrt. Jakpak to jde dohromady – tedy válčení – s plánem, který Jiří nabídl Evropě? Neselhal král? Nezahodil svoje ideály? Nezradil svůj program? Ne. On jenom řešil jeden takový věčný problém lidí. Musel sám sobě odpovědět na otázku, kterou si lidstvo klade vlastně po věky, aniž dospělo k definitivnímu řešení. Otázek, které si lidstvo klade, aniž by kamkoli dospělo, je víc... Tato je však kruciální: „Má smysl mír za jakoukoli cenu?“ Těžká otázka. Odpověděl si na ni Jiřík? Odpověděl. Jeho odpověď zněla: „Ne!“

Klid pro spravovanou zemi byl jeho programem. On už nechtěl svou pravdu vnutit světu. Žádal jenom, aby svět Čechům ponechal pravdu jejich. Ano, svět je dost veliký na to, aby vedle sebe žilo třeba i více pravd... Ale i to bylo přespříliš. Jiří hledal mír – nalezl válku. On ji nechtěl. Ale nelekl se jí. „Pius II. dal Vratislavanům rozkaz, aby neholdovali králi Jiřímu dříve, nežli jim od stolice římské nařízeno bude.“ V dalším dopise papež důrazně požádal českého krále, aby se proti Vratislavským zdržel jakýchkoli vojenských akcí. Zdá se, že se slezská metropole stala hlavní nadějí katolického světa... Papež vyznamenává Vratislavany při návštěvě Říma obzvláštní laskavostí, a dokonce ruší mírovou smlouvu mezi Vratislavi a českým králem, protože se prý Jiří nevrátil do lůna církve. V tom byl vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti králi a necítili se povinni plnit poddanské závazky. Do odboje proti hlavě království se však toto město nepustilo. Důvod: zásluha patří jejich duchovní hlavě, biskupu Joštovi. On to byl, kdo ve Vratislavi neustále mírnil horlivé a nesnášenlivé.

Tlustý pastýř, ovce hubené

Jošt... Osobnost tohoto jména jsme v našich dějinách už potkali... Tento Jošt byl rodem Rožmberk. Narodil se jako syn našeho starého známého Oldřicha z Rožmberka.

 

Jošt z Rožmberka, biskup vratislavský a lavantský. Náhrobek.

Z otcovského paláce si odnášel patrně zálibu v pohodlném přepychu. On zkrátka miloval všechny příjemnosti pozemského života, přestože z kazatelny často hlásal, že pozemské slzavé údolí je toliko přípravou na rajský život posmrtný. Joštovo pozemské údolí asi příliš slzavé nebylo... Kdeže. Ze všeho nejvíc ho vábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální postava, kvůli které se mu říkalo tlustý biskup, tak už ta prozrazovala jeho mlsný jazyk. Jošt z Rožmberka byl jedním z prvních českých gurmánů, který dosáhl proslulosti přímo nadnárodní. Za svého pobytu v Římě se proslavil jako znalec jídla a pití na slovo vzatý. Jeho hostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně. A čím konkrétně? Inu... zejména rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a českém pivě. Delikatesa! Vozil s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří údajně pracovali celé noci, aby dobře připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček neboli šalší. Jenom za cukr vydal pan Jošt ročně několik tisíc grošů.

Ochutnával pan Jošt z Rožmberka pouze krmě? Sem tam si smlsl i na krásných ženách. Drsná průpovídka italských zpravodajů praví, že „tlustý biskup si pochutná na vepřovém, že však jeho ret se rád přisaje i k ženskému poprsí.“ Jediný člověk, na kom pan Jošt neskrblil, byl prý on sám. „Tlustý pastýř, ovce hubené“ – touhle zásadou se prý rád a s láskou řídil. Na druhé straně se vratislavský biskup horlivě zajímal o literaturu a projevoval porozumění pro učené snahy. Byl například prvním vlastníkem opisu Historie české, kterou mu v Římě svěřil jeho autor, papež Pius II. Pokud šlo o spor s kališníky, Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil se sice odporovat papeži, nechtěl však zároveň přerušit přátelské styky s Jiřím a dalšími kališníky – tím spíš, že to byl právě Jiří, kdo Joštovi biskupské místo ve Vratislavi zajistil. S biskupem Joštem souhlasilo hodně českých katolíků, i oni dávali přednost dohodě a soužití s kališníky před válkou. V červnu 1463 se například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů k papeži s prosbou, aby se smířil s českým králem. Katolíci, „trvající v poslušnosti Vaší Svatosti i svatosvaté římské církve,“ požádali svatého otce, aby zastavil trestní při proti českému králi a dal přednost smírné dohodě. Papež jí ale přednost nedal.

„Potkal-li se král Jiří s nezdarem v idejích a předsevzetích svých, mohl se aspoň kojiti potěchou, že ani velikému jeho protivníku, papeži Piovi Druhému, nedařilo se o nic lépe. Dávné jeho snažení sebrati všecky síly křesťanstva proti Turkům nenabylo života opravdového ani prohlášením slavným a hlučným, že chtěl sám, ačkoli stár a churav, postaviti se v čelo výpravy všeobecné. Brzy ukázala se skutkem marnost řeči, že když náměstek Kristův na zemi s bratřími svými kardinály pod znamením kříže potáhne do boje napřed, žádný pán a panoše, žádný král ani kníže v křesťanstvu nebude tak zbabělý, aby zůstávati chtěl pozadu. Když 19. června papež opustil konečně Řím a proti nepřátelům do pole se bral, počítalo se arci něco sběře křižácké ze všelikých zemí okolo Pisy a Ancony, ale nikde vojska přípravného, ani po zemi, na po moři, které by zpupné moci Mohamedově na odpor postaviti se mohlo. Ale před odchodem svým, 15. června, kázal ještě papež vypraviti proti králi Jiřímu půhon řádný, aby obžalován jsa z kacířství, ve sto osmdesáti dnech dostavil se osobně k soudu před stolici apoštolskou.“

Jiříkovi nepřátelé

Skrytých i viditelných nepřátel měl Jiřík dost. Že jich bylo hodně venku, to dá rozum, ale co doma? Byla to hlavně Vratislav, která patřila pod svrchovanost českého krále. Vratislavští měšťané sice Jiřímu formálně slíbili poslušnost, ale nikdy se s tím kacířským králem nesmířili a čekali jenom na příležitost. Stali se papeži záchytným ostrůvkem uvnitř českého státu. Spolupracovali s ním přímo vzorně. Tady se programově sabotovalo každé královské nařízení. Odtud přicházela ujištění o ochotě kdykoli zasáhnout i vojensky. Zatím se Jiříkovi dařilo držet toho nebezpečného koně na uzdě. Odpor slezských nepřátel však sílil. Řím odtud čerpal pomlouvačné argumenty pro svou protičeskou kampaň. A odtud se patrně vydal za splněním úkolu i najatý vrah.

„Není zřejmé, kdo se pokoušel o otrávení královo, ačkoli do podezření upadl zchudlý pán český, Jan z Vízmburka, který potají co donášeč sloužil stranám oběma.“ Na českého krále se chystal atentát. Českou posádkou ve Slezsku byl zadržen katolický šlechtic Jan z Vízmburka, sluha vratislavského patriciátu. Ten byl „zkoušen“ na mučidlech, a tam přiznal, že za honorář dvou tisíc dukátů měl otrávit Jiřího jedem. Najevo vyšly i takové podrobnosti, že jed pro českého krále měl atentátník od Vratislavských ve dvou lahvičkách. Byl tu mu ten úmysl dokázán? Sám to přiznal. Na mučidlech... Na víc se už nikdo neptal. Podle tehdejších norem byl atentátník odsouzen k rozčtvrcení.

Plánovaný atentát

Vratislavští se ozvali. Bránili se nařčení, že mají v atentátu na českého panovníka prsty. Poukazovali dokonce, že Jan z Vízmburka ještě ve chvíli, kdy mu kat rozťal lopatky, svou výpověď' odvolal. Na celém světě nebyl a není nikdo, kdo by to klubko pomluv a skutečných záměrů mohl rozmotat... 16. června svolal Pius II. veřejnou konsistoř. Mezi hosty bylo i francouzské poselstvo, které přihlíželo, jak ten slabý a nemocný muž sebral všechny síly, aby celou hodinu mluvil o kacířství českého krále. Papež vyzval křesťanstvo, aby dříve, než se vydá do boje proti Turkům, „vyřízlo ze svého těla ten český vřed! Nelze nic dobrého očekávati od člověka veskrze lživého, lstivého, plného jedu. Takovým člověkem je český král, a proto jej povoláváme na soud do Říma. Tam nechť se zodpovídá ze svých zločinů!“ Pius dokončil svou řeč s vypětím všech sil. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, stále méně energie zbývalo v osobnosti, která chtěla rozdrtit každého, kdo by se odvážil postavit proti všemocnému náměstku Kristovu.

„Byl to poslední památnější skutek Piova pontifikátu. Císař pak, když buly o tom jej došly, smělosti a odvahou neobyčejnou potlačil a umořil je, takže ani řádně prohlášeny nebyly a nižádné v Čechách nemohly způsobiti škody. V Anconě poležel Pius II. několik neděl v těžké nemoci, dva dni před svou smrtí dočkal se sice té útěchy, že z lůžka svého spatřiti mohl loďstvo benátské ano konečně se blížilo, ale když 15. srpna brzy po půlnoci nastal konec života jeho, vrátilo se kolegium kardinálské zase domů, peníze pro výpravu proti Turkům sebrané poslány Matyášovi, králi uherskému co subsidie neboli výpomoc, a o strojení k válce turecké nebylo více ani řeči.“

Byla to náramně zajímavá osobnost, která se rozloučila se světem v italském přístavu Anconě, aniž se dočkala vítězné křižácké výpravy proti těm psům pohanským tureckým... Eneáš Siilvius Piccolomini, nejprve příznivec, později osudový rival Jiřího z Poděbrad. Eneáš byl vzdělaný, jiskrně duchaplný člověk, autor latinsky psané Historie české, což bylo výtečné, i když našemu národu ne právě přátelsky nakloněné dílko. Na společenském žebříčku stoupal po stupíncích „diplomat“, „expert na českou otázku u císařského dvora“, „biskup“, „kardinál“, až se stal ve svých 53 letech římským papežem. Během kariéry se úplně změnil.

Na papežském stolci ješitný krasavec

To se občas politikům stává – na konci jejich dráhy je z nich někdo dočista jiný než na začátku. V dobách basilejského koncilu patřil k zastáncům kolektivního rozumu v církvi, ale jakmile dosáhl Petrova stolce, žádný jiný rozum než ten svůj už nepotřeboval. Začal tvrdě prosazovat papežský absolutismus. Tím, že zrušil platnost kompaktát, uvrhl České království do nové fáze bojů. Krále Jiříka postavil do Husovy situace – povolal ho před církevní soud. Výsledků té české pře, což se řekne latinsky „causa bohemica“, těch se však už nedočkal. Stejně jako se mu nesplnil jiný jeho velký sen o kruciátě proti Turkům. Přitom dělal co mohl. Snažil se zastavit ten „pohanský příval“ všemi prostředky. Na čas se zabýval i poněkud fantastickým plánem dohody se sultánem. S úhlavním nepřítelem všeho křesťanstva. Napsal tajně Mohamedovi Druhému list a nabídl mu, aby si spolu rozdělili vládu nad světem. Turecká vojska se však nezastavila a sultán odložil papežské nabídky jako pošetilý pokus o podlomení své ofenzívy. Tak se nakonec papež postavil křížové výpravě do čela, na smrt nemocný odplul dokonce do Ancony, aby tu čekal na vojska a řídil jejich šikování, ale tam ho zastihl – jak už víme – konec. Smrtí Eneáše neboli Pia se rozplynul i sen o vítězné křižácké výpravě a na papežském stolci pak humanistu a vzdělance nahradil omezený a ješitný krasavec Pavel II.

 

Papež Pavel II., rodným jménem Pietro Barbo.

„Pan Hynek Bítovský z Lichtenburka, jehož nenávist proti králi Jiřímu byla známa, poslal ještě k papeži Piovi II. pro naučení, je-li povinen aspoň aby se vyhnul pronásledování činiti poslušenství tomu, kdo stolice apoštolské a nařízení církve římské není poslušen. A obdržel odpověď, že nemá toho činiti. Podle toho dal se v létě 1463. roku do otevřené vzpoury proti králi. Král moudrou shovívavostí drahně času ničeho nepočínal proti němu bezprostředně, ale podal tu věc stavům moravským a jejich soudu zemskému. Pře se prodlela nadmíru, ale konečně přece musela vyřčena býti klatba nad opovědníkem zemským. Na počátku července Moravané sami svými náklady počali válku proti rušiteli zemského míru. K obehnání hradů Hynkových poslali netoliko podobojí, ale i katolíci, preláti a města lidi své, a tím bylo zabráněno, aby ta válka nebrala na sebe ráz náboženský.“

Tak jako v Čechách, i na Moravě musel král Jiří stále štědřeji udělovat milosti a privilegia. Přiznal moravským stavům plnou rovnoprávnost se stavy českými a podepřel hlavně rytířský stav. Na zemském soudu sice měli právo zasedat toliko páni, ale bylo možné, aby se rytíři, když prokáží šlechtictví do třetího pokolení stali z vůle královy členy „mladšího panstva“. Tím asi Jiří získal nižší šlechtu na svou stranu... Nižší šlechtu ano, ale ještě tu zbývala města. Na ně se papež obracel s příkazem, aby odstoupila od kompaktát a od každého, kdo kompaktáta hájí. Proti králi Jiřímu se však katolíci ještě neodvažovali veřejně vystoupit. Jediným jeho odpůrcem na Moravě byl pan Hynek Bítovský. Jiří měl totiž u něj vroubek. Nepostavil se na jeho stranu ve sporech o rodové dědictví. Nikomu v Čechách nemohlo ani přijít na mysl, že rodové rozmíšky páně Hynkovy se budou v Římě vydávat za svědectví nesnášenlivosti „krále kacířů“ vůči bohabojným katolickým pánům. „Již ta vojna proti Hynkovi pomine,“ psal král Jiří z Poděbrad v dopise jednomu z Rožmberků, „to jest sejde z výpravy české na ten čas, ale proto se v hotovosti mějte, bylo-li by toho zapotřebí. Hrad Raisburk již jest dobyt a Cornštejn obehnán.“

Velké spojení Saturna a Jupitera

Rok 1464 byl rokem přelomu v životě Jiřího z Poděbrad. Už jsme slyšeli. Vypracoval projekt Spojených národů. Ještě předtím, na jaře, se však uskutečnilo „divné a velké spojení Saturna s Jupiterem a trvalo pak čtyři léta, v kterýchžto létech potom byl mor, hlad a války veliké.“ I příroda poskytovala důkazy nastupujících hrůz. Tak o tom řeč ještě nebyla. A stálo to zato: na listech a na trávě se objevovaly krvavé rosné kapky, z nebes se ozývalo dunění, jako by se válečné vozy srážely. Krev a válečné vozy – no tak byla zcela konkrétní předtucha války... Zvláště kališníků se zmocňovalo zděšení, protože z velikého kalicha na průčelí Týnského chrámu v Praze najednou padali hadi a žáby a varovali tak před chmurnou budoucností.

„Nový papež Pavel II., předtím Petr Barbo, kardinál od svatého Marka, rodilý Benátčan, nerovnal se posledním předchůdcům svým v nižádném ohledu; ačkoli zvolen byl neslýchanou jednomyslností kardinálů, nevynikal ani duchem, ani mravní povahou; ba žalován naň, že byl příliš hrdý, marný, zženštilý a ukrutný, šperků a pamlsků nad slušnost milovný.“ Nový papež, oč méně inteligentnější, o to pyšnější, se potřeboval na apoštolském stolci usadit, rozhlédnout se, a taky nechtěl svůj pontifikát zahájit tak příkře. Z Říma tudíž na čas utichly hrozby a zdálo se, že dojde k příznivému obratu. Ale marné naděje, pošetilé sny! Jestliže Pius II. přece jenom spoléhal víc na jednání a nevzdával se kompromisů, tak Pavel II. mínil především a hlavně rozkazovat.

„Vše se postupně proměnilo – místo náklonnosti tvrdost, místo přátelství odmítavost, po špatném začátku špatné pokračování.“ To napsal o novém papeži jeho životopisec, a podle toho, co o něm napsal, tak je jasné, že papež si ho neobjednal. „Pavel II. cítil se velice uražen tím, že král český nepospíchal s gratulací k povýšení jeho – byla to v očích jeho a tudíž i v skutku chyba veliká. Omlouval se později král, že jak tehdá věci stály, obával se v Římě nové urážky posla svého.“ Jiří negratuloval proto, že by byl vlastně ponížil svou královskou důstojnost. Byl přece jako zločinec povolán před papežský soud, a proto se nemohl k papeži obrátit s blahopřáním, dokud nebude odvoláno soudní předvolání. Pavel II. ovšem na nic podobného ani nepomýšlel. Odmítl poslat legáta do Čech a vyslovil své přesvědčení že „neléčitelné rány mají být vypáleny žhavým železem a údové shnilí odřezáni!“ Souboj římského papeže a českého krále měl zprvu tvářnost docela nevinnou. Na scénu vstupuje znovu náš starý známý Hynek z Lichtenburka.

 

V polovině 15. století držel Cornštejn Hynek z Lichtenburka, který odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Při vzpouře, kterou zosnoval, začala hrad dobývat královská vojska. Nakonec roku 1465 obránci hradu vyhladověli a s hradem to začalo jít z kopce.

„Ten se dovolal audience u papeže. Snadno jest domysliti si, jaké asi vedl řeči a žaloby na krále; doložil také, že vždy hotov byl podati při svou k soudu papežovu a podrobiti se jeho rozsudku. Takové volání do Říma nemíjelo se tam nikdy s žádaným účinkem; papež poznal v panu Hynkovi katolíka pravého a horlivého, postavil se za soudce v jeho věci a umínil se zasaditi se o ni celou autoritou. Položil to za výminku všeho vyjednávání s králem, aby především přestalo nejenom dobývání hradu Cornštejna, ale také aby panu Hynkovi za všecky škody náhrada se stala – tudíž byl soud nad ním a nad králem již napřed vynesen.“ A to nevadilo, že král Jiří tady zasáhl ne jako kališník, ale jako šéf státu, který nechtěl trpět krvavé rozbroje mezi poddanými? Kdo chce psa bít, vždycky si nějakou hůl najde. Tahle hůl nesla jméno Hynek. Pro papeže bylo obléhání a pád toho moravského kradu nevývratným důkazem vzteklé zuřivosti ohavného kacíře a příležitosti k obnově půhonu. 2. srpna 1465 pohnal papež krále Jiřího, podezřelého z kacířství, před římský tribunál. Nedostaví-li se, tak bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, jež příslušejí kacířům. Amen. 

zdroj: Josef Veselý