Roháče - část Západních Tater

Slovenské hory jsou krásné a Roháče doporučuji. Když jsem začala cestovat, výhodou byla blízkost Slovenska a dostupnost k Tatrám. Oblíbila jsem si Vysoké Tatry a mnohokrát je navštívila. Pro toho, kdo tam nebyl, by více podrobností bylo zbytečné. 

Každé pohoří má své dominanty, u Roháčů to jsou mohutné vrcholy Baníkov a Ostrý Roháč. Nejvyšší štíty tvoří dvojici skalnatých vrchů a podobají se dvěma čertovým rohům. Podle těchto "rohů" byly pojmenovány Roháče - pohoří na severním Slovensku v Žilinském kraji. Je to část Západních Tater, území Tatranského národního parku - vpravo logo. 

 

   

Roháče pro mne kdysi objevila kamarádka Dáša, to byla její srdcovka. Bohužel, už pár let cestuje na obláčku. 😢 Tehdy jsem pochopila, že je nutné výpravu rozdělit na skupinky podle zdatnosti, aby si to užili všichni a nikdo zbytečně neriskoval. Jsou tam náročné i méně náročné horské turistické chodníky.

V Roháčích můžete putovat dlouhými dolinami, někdy po travnatých hřebenech a pro zdatné jsou na skalnatém terénu připraveny ocelové řetězy, bez kterých by se náročný terén nedal zvládnout. 

Někdo říká, že Roháče nejsou náročné. Zkušení turisté uvádějí, že červeně značená hřebenovka mezi vrcholem Baníkov a Ostrým Roháčem je snad nejtěžší turistická značená cesta v Tatrách vůbec. Vrchol je žulový a prý to tam velmi klouže - proto jsou tam řetězy. 

Červená barva v terénu je vždy výrazná, upozorňuje na nějaké riziko. Červené turistické značky upozorňují jak na délku trasy, tak na náročnost terénu a převýšení.

Pozorování tamní krajiny umožní představu, jak v době ledové horský ledovec formoval údolí do typického tvaru U. Po ledovcích zůstala horská plesa.

 

Parkoviště pod Spálenou.

 

Horský stupeň 700 až 1550 m nadmořské výšky je tvořen většinou smrkovými porosty, ojediněle se vyskytuje borovice lesní (Pinus sylvestris), borovice limba (Pinus cembra), jedle bělokorá (Abies alba), modřín opadavý (Larix decidua), buk lesní (Fagus sylvatica) - je dominantou přirozených středoevropských lesů od pahorkatin až do horských poloh.

 

Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom, který byl původně rozšířen ve střední a jihovýchodní Evropě, kde tvořil spolu s jinými dřevinami horské a podhorské lesy. Zralé šišky smrku směřují dolů a otevírají se v suchu, kdežto u jedle směřují nahoru. Kvůli mělkým kořenům ho snadno vyvrací vítr. 

(zdroj Wikipedie)

  

Rozcestí Smutná dolina. Turista musí zvážit, na co fyzicky stačí a zvolit si trasu. My jsme se vydali na Roháčske plesá. Nikdo nemusí litovat, krásně je tam všude. 😸

Roháče jsou jedním z nejmalebnějších pohoří na Slovensku a najdete je nedaleko města Zuberec. 

 

Toulky českou minulostí: 288. schůzka: Stroj času - Pražský orloj

Poprvé jsem pražský orloj viděla na školním výletě v 15 letech. A pak mnohokrát. Pravidelně jsem jezdívala 400 km do Prahy a někdy se našel čas k zastavení "u orloje". Později bylo zajímavé pozorovat zahraniční turisty - návštěvníky Prahy, jak  jsou při odbíjení orloje nadšeni a jak reagují na apoštoly, kteří se na okamžik ukáží v okénkách. Tu zvukovou kulisu musíte zažít! Mnohé národnosti dovedou svůj úžas a radost vyjádřit. Jejich reakce a potlesk na závěr mě vždy dostanou a přesvědčí o tom, že je to jedinečné dílo! 👏

_________________

Orloj. Toto slůvko jsme si vypůjčili ze staré němčiny. Tam znělo: Orlei, nebo také Urlei. Jeho původ je však ještě starší. Dostáváme se k jazyku latinskému a v něm narazíme na slovo horologium. Nejsme však ještě u konce. Již staří Řekové měli svůj harologion, což byl vlastně přístroj „říkající dobu“, neboť „hora“ znamená dobu, no a logos je staré známé „slovo“.

U jednoho z nejznámějších „strojů času“ na světě se zastavíme uprostřed hlavního města, na náměstí zvaném Staroměstském.

 

Budova Staroměstské radnice v Praze je známá především světově unikátním orlojem, který je umístěn na jižní straně věže. 

(zdroj praguevisitorpass.eu)

„Ani sněm zemanů a měst nebyl položen do Staroměstské radnice, ani valná obec nebyla tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán, a přece valem hrnuli se lidé k radnici, a ne chvíli, ale od božího rána, a to celý den. A kdo sem přišel, tomu se nechtělo odtud; stál tu a čekal dlouhou chvíli, hodinu i více, a ne volně a v pohodlí, nýbrž v hrozné tísni zástupů. Tlačilo se všechno k věži radnice, kdež byl ten div divoucí, nový orloj, o němž šly takové řeči. Povídaloť se o něm po všech pražských městech, ve dveře králově, v panských domech i v sousedských jizbách, v krčmách i na ulici, všude, že ten nový staroměstský orloj jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a znamenitý, že jistě je nad jiné všecky orloje na světě.“

Video pro anglicky mluvící návštěvníky:

 

It is wonderful to see, hear, and share with the large crowds who gather and cheer and clap every hour when it chimes and goes through its routine. This is craftsmanship alive and living history.

Nejznámější stroj času

Alois Jirásek dokázal navodit atmosféru. Každý jako by se skoro cítil být jedním z těch, kteří přišli na staroměstský rynk obdivovat div nejen pražský, ba ani nejen český, ale – evropský. Věž staroměstské radnice byla dostavěna v roce 1364. Už na rozhraní 14. a 15. století měla velké bicí hodiny. Jejich ciferník byl čtyřiadvacetihodinový, ten dvanáctihodinový se tehdy ještě neužíval. Už tehdy budily tyto hodiny. Ze spaní? No, to taky, ale hlavně budily pozornost jako ojedinělé technické dílo. Což teprve, když se objevil orloj.

„Měšťané, řemeslníci, ženy staré, mladé studenti v pláštích (spisovatel snad na nikoho nezapomněl), všichni se před radní věří tlačili, na špičky vystupovali, hrdla natahovali, oči vyvalovali na veliký ciferník čtyřiadvacíti hodin, plný zlatých kruhů a čar, čísel a divných znamení, na kulatou tabuli pod ním s malovanými obrazy dvanácti nebeských znamení, na sošky vpravo vlevo v tesaném lupení, a nejvíce na smrt a divného Turka, na lakomce s měšcem peněz. Kol radnice šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hlučivý proud. Umlkala hned a tichla, jak shora, z nového orloje ozval se hlas zvonce. Jen tu a tam se výkřik ozval, tu a tam se ruce zvedaly, ukazujíce na smrt, jak tahá za zvonec, jak zvoní lermo. A vtom, na úžas všech, otevřela se dvě okénka nad orlojem a v nich ukázali se apoštolové. Šel jeden za druhým, všech dvanácte, od západu k východu, každý se k lidu obrátil, posléze sám Kristus, žehnaje zástupu. Mnozí smekali, mnozí se křižovali, jiní na smrt ukazovali, jak sanice otvírá, na Jidáše či lakomce, že sebou vrtí, a ten staroch vedle smrti že hlavou kroutí, že jako ještě nechce, ať kostlivec nezvoní. Ale jak výše, nad okénky kohout zakokrhal, šlo davem nové, veselé pohnutí. Smáli se, pokřikovali. A zase šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hlučivý proud. Všude v zástupu mluvili o mistru toho orloje, jak je zvláštním darem božím a vtipem nad jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž to dílo vtipně a divně udělal.“

Mistr Hanuš. Kdo to byl? A kdy žil? Co to bylo za člověka, který sestrojil přístroj, aby měřil lidem pouť na tomto světě od kohoutího zakokrhání až po poslední cinknutí umíráčku? Ten přesmutný příběh hodinářského mládence Hanuše slavné paměti zná u nás snad každý. Tedy alespoň každý z generace, která četla taky něco jiného než návod k počítačové hře. V potu tváře onen Hanuš stavěl po mnoho let pražským konšelům jejich radniční orloj a z jeho požehnaných rukou vzešlo dílo, které krásou a přesností hraničilo až s kouzly.

„Mistři a doktoři v tmavých pláštích a tabardech, kteří stáli poblíže věže a orloj si prohlíželi, chválili jeho původce. Stáli tu vážně, hubení, otylí, mluvili latinsky, česky, a pořád jen o kruzích a znameních orloje. Kohoutu, figurám, smrti, starci a jiným se jen usmáli a jeden z nich vyslovil se pohrdlivě před bakaláři a studenty, když smrt letmo zvonila a kohout kokrhal, že tyto tatrmany a podobné aparáty jsou udělány jen k podivení a k divadlu obecnému lidu.

  

Ve spodní části orloje se nachází kalendárium. Kalendářní desku s alegoriemi měsíců vytvořil roku 1865 Josef Mánes.

A již jim vykládal, že ten orloj je všem učeným lidem, a zvláště astronomům divný a vzácný bez těch tatrmanů, neboť že ukazuje, jak slunce svým během od západu k východu po zodiaku jde nebo postupuje a na kterém znamení, na kolikátém stupni každý den z roku na rok stojí, v kolik hodin kdy vychází, v kterou hodinu na poledni stojí, kde zapadá, jak vysoko od východu supra orizontem a kterak blízko k linii polední a jak nízko k západu, také to, jak v ubývání dne na zimu se oddaluje a zase v přibývání dne na léto k nám se přibližuje.“

Orloj jako doklad zámožnosti města

To tedy bylo dílo. Orloj byl pro město otázkou prestiže. Byl to div světa, nápadný a nepochybný doklad zámožnosti města. Zkrátka byl to takový Gesamtkunstwerk, tedy dílo, na kterém se podíleli umělci a učenci všeho druhu – astronomové a konstruktéři, kováři a zámečníci, sochaři a malíři. Někdy byli všichni dokonce spojeni v jedné osobě. Všechna ta okázalá nádhera městských orlojů napovídá, že se tu nejednalo o obyčejné časoměrné zařízení, leč i o kosmologické. Takové, které popisovalo vesmír. O tom svědčí ty nejstarší doklady a zmínky, například o astráriu. Další orloje vznikly v anglickém Salisbury, ve francouzském Štrasburku, Dijonu a Beauvais, a v německém Ulmu a Münsteru.

A kdy byl postaven ten pražský orloj? Hodiny se na věži objevily poprvé roku 1380, ale to byly „jenom“ hodiny. S datem narození orloje jsou potíže. Velké potíže?

„Hlasy se zástupem rozšuměly, všude bylo pohnutí, každý se tlačil, dopředu strkal, hrdlo napínal, aby dobře viděl na staršího již muže v tmavém hábitě misterském, který kráčel zrovna vedle primátora, vážné bledé tváře a tmavých vlasů. Rozlétlo se, že to mistr Hanuš, otec a mistr nového orloje. Všichni ho uctivě pozdravovali, i mistři z koleje; on pak skromně děkoval, a hned jak primátor a konšelé stanuli před orlojem, jal se jim vykládati po jejich přání všecky znamení i kruhy. Mluvil o hvězdách, o Slunci; pak o měsíci vykládal, co o něm orloj ukazuje, kdy nastává, kdy první čtvrt, kdy plný je a kdy zase poslední čtvrt, jak ho přibývá a ubývá. Také o dvanácti znameních, kdy kterých šest nad zemí a kterých šest pod zemí. A dál také vysvětloval mistr Hanuš, že orloj ještě ukazuje svátky po celý rok, že je tu napsán celý kalendář obecný s dvanácti měsíci obyčejnými a se zlatým počtem. Všichni kolem poslouchali, i lid v zástupu ztichl; mistři a doktoři hleděli učeně a přikyvovali vážně hlavou.“

 

Astronomický ciferník. 

Opakujeme: to, co vzniklo v Praze, muselo být výjimečné dílo. Kolikpak asi měšťany Starého Města stálo? Ohledně odměny existují dvě verze. Ne však dvě částky. Dva způsoby odměny. „Všechen složitý stroj šel dobře a právě, jako by rozum a duši měl. Vtip mistrův v něm byl a řídil vše, a jen mistr Hanuš rozuměl celému stroji, žádný jiný. Jeden z konšelů, Jan, sám hodinář, upřímně přede všemi se vyznal a nezapřel, že tomu všemu nerozumí, že toto vše se stalo jistě zvláštním vnuknutím božím; on že je starý mistr hodinářský, ale tohoto stroje na správu a řízení že by nechtěl, ani na opatrování, že by se z toho jistě zbláznil. Jeden pak z mistrů Karlovy koleje na tuto řeč doložil, že byl ve Vlaších i ve Francouzích, že tam viděl velké a znamenité orloje, ale takového že nikde. A nevím a nedržím, že by mohly nad tento mistrnější a divnější orloje kde v kterých krajinách světa býti nalezeny. Leč by tu mistr Hanuš ještě jinde takový orloj zhotovil. Primátor se zarazil, bezděky na starší pohlédl, ti na něj, všichni v týž okamžik. Lekli se, že by se něco takového mohlo státi. A již se na mistra Hanuše obrátili. Ten usmívaje se mínil, že je rád, že toto složité dílo mohl dokonati, za to že Pánu Bohu děkuje. Primátor nevracel se od stroje tak spokojen, jako když k němu stoupal. Starostná myšlenka ulehla mu na mysl, jemu i některým starším: že by mistr Hanuš ještě jinam takový orloj zhotovil, že by také jiná města mohla míti takové dílo všeho podivení hodné.“

Starostem staroměstských konšelů docela dobře rozumíme. I dnes mají tu i onde problémy s know-how a s průmyslovou špionáží. Ale ať jsem poslouchal jak jsem poslouchal, o honoráři pro autora orloje mistra Hanuše nepadla ani zmínka. Jednání o odměně se konalo. Bylo ale přísně tajné.

„I sešli se na tajné schůzi, radili se, uvažovali to ono, až uznali všichni, že by mistr Hanuš přece snad se dal cizími zlákati, jejich sliby a zlatem, a že snad už na novém orloji pracuje, třeba snad ještě na lepším, znamenitějším, protože je pořád ve své dílně a něco tam robí a zkouší: Musíme dát Hanušovi takovou míru zlata, aby ho už nikdy žádné jiné město nezlákalo k vytvoření druhého orloje, se kterým bychom se museli dělit o slávu, řekl první radní. Sbor konšelů otřásl se žárlivostí jen při pomyšlení, že některá z cizích radnic by se také mohla honosit tak zázračným strojem. Tehdy povstal druhý radní a řekl: Vím o takové odměně. Nebude ze zlata, ale ze železa. Nepošleme k Hanušovi našeho strážce pokladu s penězi. Rozkážeme, aby se za ním vydal náš mistr kat. Ten mu spolu s biřici tajně oslepí oči. Jen tak budeme jisti, že už žádnou cizí věž orlojem Hanuš neozdobí!“

O tom návrhu se mělo údajně hlasovat. Výsledek? „Mistr Hanuš seděl ve své dílně u velkého stolu a rýsoval na rozloženém archu nějaký složitý stroj. Dvě svíce hořely na stole; okenice byly zavřeny, v krbu planul oheň. Byla noc, na ulicích tma a pusto. Po domě klid a ticho, nic se nehnulo. Mistr byl do své práce tak zabrán, tak se nad ní zamyslel, že nezaslechl, jak pojednou venku zavrzaly schody, že někdo po nich stoupá. Neobrátil se, až když se dveře jeho jizby rázem otevřely, když do ní vkročili tři muži v pláštích a kuklách hluboko do čela a do tváří stažených. Mistr se zarazil, chtěje se zeptati, co chtějí, ale již dva z nich na něj skočili, třetí zhasil svíce a již ho vlekli, úcta mu ucpavše, k planoucímu krbu. V domě spali a nezaslechli prudkých kročejů nahoře, v jizbě mistra Hanuše, jakož nikdo z domu také nevěděl, že ti tři zakuklenci paklíčem si dvířka do dvorku otevřeli, tudy že do domu a tudy za drahnou chvíli zase z domu se dostali, kmitli se jako stíny a zmizeli, zapadli v nočních tmách.“

Takže ti zakuklenci se vydali do Hanušova domu s jediným úkolem: Mistra oslepit. Což se v tehdejším dobách dělalo osvědčeným způsobem: „Teprve ráno shledali jejich stopu a jejich hrozné dílo. Nalezliť mistra Hanuše na loži jako bez sebe. Horečka jím lomcovala a oči měl zavázané. S hrůzou vyslechli sousedé, co se mu v noci stalo, jak to ti zakuklenci přepadli a že ho oslepili. Oči mu sami zavázali. O tom již ani nevěděl, neboť omdlel za jejich strašného díla. Zvěst o tom zločinu poplašila všecku Prahu. S rozhořčením mluvili všichni o těch zlosynech; marně však je hledali a stíhali. Jako by do země zapadli. Leckdes již o tom divně šeptali a vypravovali si, co řekl mistr Hanuš, když se trochu vzpamatoval, jen ať těch zločinců nehledají, že jich nenajdou, třebaže byli tak blízko. Víc neřekl; tušili však, že by mohl více pověděti, ale nepověděl a mlčky, smuten jako slepý pták v koutku klece seděl v koutě své jizby, kde tolik pracoval. Tiše stály jeho přístroje, nehnutě visely jeho pilky, pilníčky a jiné náčiní a prach se ukládal na knihy a na závitky papírů a pergamenů jeho kreseb a plánů. Všecko mu zapadlo v černou tmu. Vyhaslé jeho zraky nic z toho již neviděly, ani slabý zákmit světla; nemohl se již ničeho v práci dotknouti. Trudil se, soužil, stýskal si a tesknil po práci, jež byla jeho životem. Bez ní hynul a chřadl. I nevděk ho mučil, hrozný nevděk za jeho veliké dílo. Pořád mu zněla v duši ta slova, jež na něj zvolal jeden z těch zakuklenců za oné strašlivé noci:
Nuž, druhého orloje již neuděláš!“

Po pěti stovkách let... a možná ještě po době delší než těch 500 let... se věru těžko pátrá a ještě hůře se odpovídá na otázku, zda skutečně byli nějací svědkové tohoto hrozného činu, anebo jestli to je jenom pověst, kterou Alois Jirásek vydal ve stejné knížce s příběhem o praotci Čechovi, Libuši a Horymírovi... Kdo hledá, ten najde. Možná najde. Když se snaží, tak třeba objeví nějakou stopu. Ano, ale – kde začít? Někde v druhé polovině 16. století. Aspoň něco. Ale – proč vlastně zrovna tam? Protože v té době byl správcem pražského orloje jistý Jan Táborské u Klokotské Hory. Zajímavá informace. Jenomže co s ní? Táborský byl jenom správce, nikoli tvůrce orloje... Píše se rok 1570 a Táborský, velký milovník a zvelebitel orloje, dokončuje svůj spisek. V něm shrnul všechno, co o stroji věděl, bedlivě poučil své následovníky, jak se o něj má pečovat, a pozor! Vyslovil dokonce jméno skutečného prvního tvůrce staroslavného díla. Tomu se aspoň říká stopa. „žádné paměti pozůstaveno není a doptati jsem se toho nemohl, kdo a kterého času ten orloj jest dělal.“ Moment. Tohle že má být stopa? Aspoň vidíme, jak už tenkrát bylo pátrání po tvůrci namáhavé, a to od něj neměl Jan Táborský z Klokotské Hory takový časový odstup jako my dnes. Nakonec se mu však podařilo jméno hledaného muže odkrýt: „Byli ještě za mého správcování pamětníci toho, po jichžto zprávě jsem vyrozuměl, že tento orloj dělal jest nějaký mistr Hanuš řečený Růže okolo léta 1490. a spravoval jej až do smrti.“

Tak to je opravdu skvělá informace. Víc než jsme doufali. Nejen že se dovídáme jméno autora, ale i jeho přezdívku a dokonce datum vzniku! Podle této informace dva roky před Kolumbovou cestou za objevem Nového světa už Pražanům odbíjel na radnici čas nevídaný orloj... Aspoň podle Jana Táborského. A tento dobrý muž se zajisté nenadál toho, že jeho řádky budou s lehkověrnou důvěrou opakovat četní historikové po víc než čtyři století, až po to minulé, tedy 20. století. Víc než čtyři stovky let byl mistr Hanuš, takovou dobu byl pokládán za tvůrce kouzelného pražského stroje. „Mistr Hanuš se soužil a víc a více na těle scházel. To byla jeho odplata, to měl za všechno své dílo. I sebral poslední síly a vydal se ke Staroměstské radnici, provázen jedním ze svých bývalých žáků.“

Z 15. století a ze století 16. se teď vydáme až do století minulého. Do roku 1961. Toho roku zemřel v Kladně jakýsi sběratel starých tisků a pozůstalí nevěděli, co s dědictvím, a tak z něj nabídli Archivu hlavního města Prahy pár knížek. Jedna z nichž měla sice koženou vazbu, ale jinak byla dost poškozená. Jestli se na podepsalo stáří nebo nešetřené zacházení, to se nedalo na první pohled určit. To, co spatřili odborníci, když otevřeli pár prvních stránek, to si skutečně zasluhovalo úctu.

  

V celou hodinu se okénka otevřou a v nich se ukáže 12 apoštolů.

„Před radní věží stál houf lidí čekajících, až bude orloj bíti. Kolem šel slovutný mistr, a lidé ho nepoznali. Tak byl sešlý. Zhubeněl, tváře zapadly, zežloutly a hlava útrapami zešedivěla. U radnice potkal několik konšelů, ale ti se mu hned vyhnuli. Již ho žádný z rady nevítal a neradi předtím slyšeli, když vzkázal, že přišel podívat se na orloj, že mu něco nového připadlo, jak by se dalo spraviti, aby závaží snáze šlo. Dal se zavésti k nejsložitější, ke čtvrté části. Ale vše bylo pro něj ve tmách, spousta kol a koleček, per i pák. Jen jejich hlas slyšel, jak správně a dobře šly, jejich práce hlas.“

Co našli... myslím ti, co zkoumali pozůstalost toho kladenského sběratele? V oné knize s koženou vazbou bylo padesát nečíslovaných listů. A na nich - kdosi tam vepsal spolu s několika dodatky „Zprávu o orloji pražském“. V podstatě to byl nějaký dávný opis Táborského pojednání z roku 1570, ve kterém byl poprvé jako tvůrce orloje jmenován mistr Hanuš, to už víme. A co dál? To samo o sobě žádné překvapení nebylo... Nebylo. Jenomže když byl onen spisek prostudován opravdu pečlivě, stránečka po stránečce, tak vyšlo najevo, že cenný není její obsah, nýbrž jedno jediné připsané slovíčko. Na místě, kde rukopis obsahoval zmínku o mistru Hanušovi, se někdejší opisovač z konce 16. století ve své práci zřejmě náhle zarazil. Zřejmě začal přemýšlet. A pak cosi dodatečně připsal. Bylo to jediné slůvko. Omyl. 

zdroj: Josef Veselý

Když se řekne Orava

Orava je malebný region na severu Slovenska. Od dětství jsem si uvědomovala, že jsme Oravu měli "co by kamenem dohodil". Na Oravský Podzámok je to od nás 154 km.

Měla jsem možnost poznat hodně lidí z Oravy. Slyšet u nás slovenštinu bylo normální. Zaměstnanci denně dojížděli vlakem do karvinských dolů, někteří až do Ostravy za prací, protože na Oravě měli své rodiny. Mnozí vstávali ve dvě ráno, aby to stíhali na vlak. Spolupracovníci se stali kamarády a oni tady našli svůj druhý domov.

 

 

Část historické Oravy je v Polsku.

Poprvé jsem byla na Oravě v 7. třídě základní školy s výletem na Slovensko. Autobus byl levný, navštívili jsme Oravský Podzámok a také Oravskou přehradu. Pamatuji si tehdejší návštěvu Oravského hradu a pak plavbu lodí po přehradě k Slanickému ostrovu. Tam jsme šli krátkou procházkou kolem kostela z 18. století a viděli místní hřbitov. 

Tehdy jsem nemohla tušit, jak se to zapíše do mé paměti. Jednou jsem paní učitelce před spolužáky za ty naše výlety poděkovala. 👍

 

 

Spousta lidí z Ostravska i Karvinska pravidelně jezdila na Oravu na hřiby. Kolegyně pochází z Oravského Veselého. Vyprávěla mi, kolik lidí se od druhé poloviny 19. století z jejich dědiny vystěhovalo za prací do USA! ... Zkrátka, od nás to bylo na Slovensko mnohem blíže, než do Prahy a tak jsme jezdívali do Žiliny, na Malou Fatru do Vrátne nebo dál do Vysokých Tater. 

Když se řekne Orava, pro mne je to kraj, který znám už od dětství. 

 

Řeka Orava vzniká soutokem dvou řek – Biela Orava pramení na severních svazích Oravské Magury, Čierna Orava pramení v Polsku. Orava má i několik ples ledovcového původu v oblasti Roháčské doliny. Tam se podíváme později.

 

  

130 metrů nad hladinou řeky je do červena zbarvená skála jako součást karpatského bradlového systému. Je tvořena vápenci, které vznikaly v juře a křídě, tedy v druhohorách před 195 až 65 milióny lety jako hlubokomořské sedimenty. Chápete, dříve tady bylo mořské dno a teď je to pro turisty místo pohodlných vycházek!! Z Červené skály je nejlepší výhled na obec Podbiel. V dáli jsou vidět Roháče. 

 

 

Červena skala je tento vápencový vrch nad břehem Oravy naproti obci Podbiel. Na jižním úpatí vrchu je výskyt zkamenělin amonitů. Je to druh hlavonožce z období druhohor. Svým tvarem připomínal ulitu velkého šneka. Koncem křídy před 65 milióny lety všichni amoniti vyhynuli. Vrstvy byly vyvrásněny v období paleogénu alpínským vrásněním.

 

 

Výhled z Červené skály na Podbiel a řeku Oravu v pozadí s Roháči mnozí považují za jeden z nejhezčích na Oravě. Vpravo je amonit.

Kříž má výšku 12,5 m a váží 1,9 tuny. Stojí v nadmořské výšce 690m, 130 metrů nad hladinou řeky Oravy. Je ve vlastnictví Římskokatolické církve farnosti Podbiel.

 

 

 

Podbiel je známý množstvím zachovalých domů a hospodářských staveb tradiční lidové architektury. V r. 1994 byl zdejší soubor lidové venkovské architektury prohlášen za Památkovou rezervaci lidové architektury Podbiel. Obec s bohatou historií leží na staré kupecké cestě, kdysi se zde vybíralo clo od kupců. Území patřilo k panství Oravského hradu.

 

Dřevěnice jsou pokryté šindelovými střechami. Nedaleko centra obce je památka na hutnictví a dobývání železné rudy v tomto kraji - Františkova huta.

 

Závěr příspěvku věnuji Oravskému hradu ve vesnici Oravský Podzámok. Fotografie ukazuje, že hrad byl z obranných důvodů postaven na strmém vápencovém bradle ve výšce 112 metrů nad hladinou řeky Oravy. 

 

  

Hrad vznikl ve 13. století jako sídlo Oravské župy. Župa označovala územní správní celek v Uhrách, protože Slovensku se říkalo Horní Uhry. V čele župy stál župan. Prvně byl hrad doložen r. 1267 jako královský majetek. Z mnoha majitelů nejznámější jsou Thurzovci, kteří provedli stavební obnovu. Bohužel, roku 1800 hrad vyhořel. K obnově hradu byly nutné další prostředky a léta trvající opravy. Posledními majiteli byli Pálffyovci. Komplexní obnova hradu proběhla v letech 1953-1968, tak ho můžeme vidět i dnes.

 

 

Chcete-li se o Oravském hradě dovědět více, klikněte ZDE. Je to i v angličtině.