Poprvé jsem pražský orloj viděla na školním výletě v 15 letech. A pak mnohokrát. Pravidelně jsem jezdívala 400 km do Prahy a někdy se našel čas k zastavení "u orloje". Později bylo zajímavé pozorovat zahraniční turisty - návštěvníky Prahy, jak jsou při odbíjení orloje nadšeni a jak reagují na apoštoly, kteří se na okamžik ukáží v okénkách. Tu zvukovou kulisu musíte zažít! Mnohé národnosti dovedou svůj úžas a radost vyjádřit. Jejich reakce a potlesk na závěr mě vždy dostanou a přesvědčí o tom, že je to jedinečné dílo! 👏
_________________
Orloj. Toto slůvko jsme si vypůjčili ze staré němčiny. Tam znělo: Orlei,
nebo také Urlei. Jeho původ je však ještě starší. Dostáváme se k jazyku
latinskému a v něm narazíme na slovo horologium. Nejsme však ještě u
konce. Již staří Řekové měli svůj harologion, což byl vlastně přístroj
„říkající dobu“, neboť „hora“ znamená dobu, no a logos je staré známé
„slovo“.
U jednoho z nejznámějších „strojů času“ na světě se zastavíme uprostřed hlavního města, na náměstí zvaném Staroměstském.
Budova Staroměstské radnice v Praze je známá především světově unikátním orlojem, který je
umístěn na jižní straně věže.
(zdroj praguevisitorpass.eu)
„Ani
sněm zemanů a měst nebyl položen do Staroměstské radnice, ani valná
obec nebyla tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán, a přece
valem hrnuli se lidé k radnici, a ne chvíli, ale od božího rána, a to
celý den. A kdo sem přišel, tomu se nechtělo odtud; stál tu a čekal
dlouhou chvíli, hodinu i více, a ne volně a v pohodlí, nýbrž v hrozné
tísni zástupů. Tlačilo se všechno k věži radnice, kdež byl ten div
divoucí, nový orloj, o němž šly takové řeči. Povídaloť se o něm po všech
pražských městech, ve dveře králově, v panských domech i v sousedských
jizbách, v krčmách i na ulici, všude, že ten nový staroměstský orloj
jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a znamenitý, že jistě je
nad jiné všecky orloje na světě.“
Video pro anglicky mluvící návštěvníky:
It is wonderful to see, hear, and share with the large crowds who gather and cheer and clap every hour when it chimes and goes through its routine. This is craftsmanship alive and living history.
Nejznámější stroj času
Alois
Jirásek dokázal navodit atmosféru. Každý jako by se skoro cítil být
jedním z těch, kteří přišli na staroměstský rynk obdivovat div nejen
pražský, ba ani nejen český, ale – evropský. Věž staroměstské radnice
byla dostavěna v roce 1364. Už na rozhraní 14. a 15. století měla velké
bicí hodiny. Jejich ciferník byl čtyřiadvacetihodinový, ten
dvanáctihodinový se tehdy ještě neužíval. Už tehdy budily tyto hodiny.
Ze spaní? No, to taky, ale hlavně budily pozornost jako ojedinělé
technické dílo. Což teprve, když se objevil orloj.
„Měšťané,
řemeslníci, ženy staré, mladé studenti v pláštích (spisovatel snad na
nikoho nezapomněl), všichni se před radní věří tlačili, na špičky
vystupovali, hrdla natahovali, oči vyvalovali na veliký ciferník
čtyřiadvacíti hodin, plný zlatých kruhů a čar, čísel a divných znamení,
na kulatou tabuli pod ním s malovanými obrazy dvanácti nebeských
znamení, na sošky vpravo vlevo v tesaném lupení, a nejvíce na smrt a
divného Turka, na lakomce s měšcem peněz. Kol radnice šuměla, hlučela
směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hlučivý proud. Umlkala hned a
tichla, jak shora, z nového orloje ozval se hlas zvonce. Jen tu a tam se
výkřik ozval, tu a tam se ruce zvedaly, ukazujíce na smrt, jak tahá za
zvonec, jak zvoní lermo. A vtom, na úžas všech, otevřela se dvě okénka
nad orlojem a v nich ukázali se apoštolové. Šel jeden za druhým, všech
dvanácte, od západu k východu, každý se k lidu obrátil, posléze sám
Kristus, žehnaje zástupu. Mnozí smekali, mnozí se křižovali, jiní na
smrt ukazovali, jak sanice otvírá, na Jidáše či lakomce, že sebou vrtí, a
ten staroch vedle smrti že hlavou kroutí, že jako ještě nechce, ať
kostlivec nezvoní. Ale jak výše, nad okénky kohout zakokrhal, šlo davem
nové, veselé pohnutí. Smáli se, pokřikovali. A zase šuměla, hlučela
směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hlučivý proud. Všude v zástupu
mluvili o mistru toho orloje, jak je zvláštním darem božím a vtipem nad
jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž to dílo vtipně a divně
udělal.“
Mistr Hanuš. Kdo to byl? A kdy žil? Co to bylo za
člověka, který sestrojil přístroj, aby měřil lidem pouť na tomto světě
od kohoutího zakokrhání až po poslední cinknutí umíráčku? Ten přesmutný
příběh hodinářského mládence Hanuše slavné paměti zná u nás snad každý.
Tedy alespoň každý z generace, která četla taky něco jiného než návod k
počítačové hře. V potu tváře onen Hanuš stavěl po mnoho let pražským
konšelům jejich radniční orloj a z jeho požehnaných rukou vzešlo dílo,
které krásou a přesností hraničilo až s kouzly.
„Mistři a doktoři v
tmavých pláštích a tabardech, kteří stáli poblíže věže a orloj si
prohlíželi, chválili jeho původce. Stáli tu vážně, hubení, otylí,
mluvili latinsky, česky, a pořád jen o kruzích a znameních orloje.
Kohoutu, figurám, smrti, starci a jiným se jen usmáli a jeden z nich
vyslovil se pohrdlivě před bakaláři a studenty, když smrt letmo zvonila a
kohout kokrhal, že tyto tatrmany a podobné aparáty jsou udělány jen k
podivení a k divadlu obecnému lidu.
Ve spodní části orloje se nachází kalendárium. Kalendářní desku s alegoriemi měsíců vytvořil roku 1865 Josef Mánes.
A již jim vykládal, že ten
orloj je všem učeným lidem, a zvláště astronomům divný a vzácný bez těch
tatrmanů, neboť že ukazuje, jak slunce svým během od západu k východu
po zodiaku jde nebo postupuje a na kterém znamení, na kolikátém stupni
každý den z roku na rok stojí, v kolik hodin kdy vychází, v kterou
hodinu na poledni stojí, kde zapadá, jak vysoko od východu supra
orizontem a kterak blízko k linii polední a jak nízko k západu, také to,
jak v ubývání dne na zimu se oddaluje a zase v přibývání dne na léto k
nám se přibližuje.“
Orloj jako doklad zámožnosti města
To
tedy bylo dílo. Orloj byl pro město otázkou prestiže. Byl to div světa,
nápadný a nepochybný doklad zámožnosti města. Zkrátka byl to takový
Gesamtkunstwerk, tedy dílo, na kterém se podíleli umělci a učenci všeho
druhu – astronomové a konstruktéři, kováři a zámečníci, sochaři a
malíři. Někdy byli všichni dokonce spojeni v jedné osobě. Všechna ta
okázalá nádhera městských orlojů napovídá, že se tu nejednalo o obyčejné
časoměrné zařízení, leč i o kosmologické. Takové, které popisovalo
vesmír. O tom svědčí ty nejstarší doklady a zmínky, například o
astráriu. Další orloje vznikly v anglickém Salisbury, ve francouzském
Štrasburku, Dijonu a Beauvais, a v německém Ulmu a Münsteru.
A kdy
byl postaven ten pražský orloj? Hodiny se na věži objevily poprvé roku
1380, ale to byly „jenom“ hodiny. S datem narození orloje jsou potíže.
Velké potíže?
„Hlasy se zástupem rozšuměly, všude bylo pohnutí,
každý se tlačil, dopředu strkal, hrdlo napínal, aby dobře viděl na
staršího již muže v tmavém hábitě misterském, který kráčel zrovna vedle
primátora, vážné bledé tváře a tmavých vlasů. Rozlétlo se, že to mistr
Hanuš, otec a mistr nového orloje. Všichni ho uctivě pozdravovali, i
mistři z koleje; on pak skromně děkoval, a hned jak primátor a konšelé
stanuli před orlojem, jal se jim vykládati po jejich přání všecky
znamení i kruhy. Mluvil o hvězdách, o Slunci; pak o měsíci vykládal, co o
něm orloj ukazuje, kdy nastává, kdy první čtvrt, kdy plný je a kdy zase
poslední čtvrt, jak ho přibývá a ubývá. Také o dvanácti znameních, kdy
kterých šest nad zemí a kterých šest pod zemí. A dál také vysvětloval
mistr Hanuš, že orloj ještě ukazuje svátky po celý rok, že je tu napsán
celý kalendář obecný s dvanácti měsíci obyčejnými a se zlatým počtem.
Všichni kolem poslouchali, i lid v zástupu ztichl; mistři a doktoři
hleděli učeně a přikyvovali vážně hlavou.“
Astronomický ciferník.
Opakujeme: to, co
vzniklo v Praze, muselo být výjimečné dílo. Kolikpak asi měšťany Starého
Města stálo? Ohledně odměny existují dvě verze. Ne však dvě částky. Dva
způsoby odměny. „Všechen složitý stroj šel dobře a právě, jako by rozum
a duši měl. Vtip mistrův v něm byl a řídil vše, a jen mistr Hanuš
rozuměl celému stroji, žádný jiný. Jeden z konšelů, Jan, sám hodinář,
upřímně přede všemi se vyznal a nezapřel, že tomu všemu nerozumí, že
toto vše se stalo jistě zvláštním vnuknutím božím; on že je starý mistr
hodinářský, ale tohoto stroje na správu a řízení že by nechtěl, ani na
opatrování, že by se z toho jistě zbláznil. Jeden pak z mistrů Karlovy
koleje na tuto řeč doložil, že byl ve Vlaších i ve Francouzích, že tam
viděl velké a znamenité orloje, ale takového že nikde. A nevím a
nedržím, že by mohly nad tento mistrnější a divnější orloje kde v
kterých krajinách světa býti nalezeny. Leč by tu mistr Hanuš ještě jinde
takový orloj zhotovil. Primátor se zarazil, bezděky na starší pohlédl,
ti na něj, všichni v týž okamžik. Lekli se, že by se něco takového mohlo
státi. A již se na mistra Hanuše obrátili. Ten usmívaje se mínil, že je
rád, že toto složité dílo mohl dokonati, za to že Pánu Bohu děkuje.
Primátor nevracel se od stroje tak spokojen, jako když k němu stoupal.
Starostná myšlenka ulehla mu na mysl, jemu i některým starším: že by
mistr Hanuš ještě jinam takový orloj zhotovil, že by také jiná města
mohla míti takové dílo všeho podivení hodné.“
Starostem
staroměstských konšelů docela dobře rozumíme. I dnes mají tu i onde
problémy s know-how a s průmyslovou špionáží. Ale ať jsem poslouchal jak
jsem poslouchal, o honoráři pro autora orloje mistra Hanuše nepadla ani
zmínka. Jednání o odměně se konalo. Bylo ale přísně tajné.
„I
sešli se na tajné schůzi, radili se, uvažovali to ono, až uznali
všichni, že by mistr Hanuš přece snad se dal cizími zlákati, jejich
sliby a zlatem, a že snad už na novém orloji pracuje, třeba snad ještě
na lepším, znamenitějším, protože je pořád ve své dílně a něco tam robí a
zkouší: Musíme dát Hanušovi takovou míru zlata, aby ho už nikdy žádné
jiné město nezlákalo k vytvoření druhého orloje, se kterým bychom se
museli dělit o slávu, řekl první radní. Sbor konšelů otřásl se
žárlivostí jen při pomyšlení, že některá z cizích radnic by se také
mohla honosit tak zázračným strojem. Tehdy povstal druhý radní a řekl:
Vím o takové odměně. Nebude ze zlata, ale ze železa. Nepošleme k
Hanušovi našeho strážce pokladu s penězi. Rozkážeme, aby se za ním vydal
náš mistr kat. Ten mu spolu s biřici tajně oslepí oči. Jen tak budeme
jisti, že už žádnou cizí věž orlojem Hanuš neozdobí!“
O tom návrhu
se mělo údajně hlasovat. Výsledek? „Mistr Hanuš seděl ve své dílně u
velkého stolu a rýsoval na rozloženém archu nějaký složitý stroj. Dvě
svíce hořely na stole; okenice byly zavřeny, v krbu planul oheň. Byla
noc, na ulicích tma a pusto. Po domě klid a ticho, nic se nehnulo. Mistr
byl do své práce tak zabrán, tak se nad ní zamyslel, že nezaslechl, jak
pojednou venku zavrzaly schody, že někdo po nich stoupá. Neobrátil se,
až když se dveře jeho jizby rázem otevřely, když do ní vkročili tři muži
v pláštích a kuklách hluboko do čela a do tváří stažených. Mistr se
zarazil, chtěje se zeptati, co chtějí, ale již dva z nich na něj
skočili, třetí zhasil svíce a již ho vlekli, úcta mu ucpavše, k
planoucímu krbu. V domě spali a nezaslechli prudkých kročejů nahoře, v
jizbě mistra Hanuše, jakož nikdo z domu také nevěděl, že ti tři
zakuklenci paklíčem si dvířka do dvorku otevřeli, tudy že do domu a tudy
za drahnou chvíli zase z domu se dostali, kmitli se jako stíny a
zmizeli, zapadli v nočních tmách.“
Takže ti zakuklenci se vydali
do Hanušova domu s jediným úkolem: Mistra oslepit. Což se v tehdejším
dobách dělalo osvědčeným způsobem: „Teprve ráno shledali jejich stopu a
jejich hrozné dílo. Nalezliť mistra Hanuše na loži jako bez sebe.
Horečka jím lomcovala a oči měl zavázané. S hrůzou vyslechli sousedé, co
se mu v noci stalo, jak to ti zakuklenci přepadli a že ho oslepili. Oči
mu sami zavázali. O tom již ani nevěděl, neboť omdlel za jejich
strašného díla. Zvěst o tom zločinu poplašila všecku Prahu. S
rozhořčením mluvili všichni o těch zlosynech; marně však je hledali a
stíhali. Jako by do země zapadli. Leckdes již o tom divně šeptali a
vypravovali si, co řekl mistr Hanuš, když se trochu vzpamatoval, jen ať
těch zločinců nehledají, že jich nenajdou, třebaže byli tak blízko. Víc
neřekl; tušili však, že by mohl více pověděti, ale nepověděl a mlčky,
smuten jako slepý pták v koutku klece seděl v koutě své jizby, kde tolik
pracoval. Tiše stály jeho přístroje, nehnutě visely jeho pilky,
pilníčky a jiné náčiní a prach se ukládal na knihy a na závitky papírů a
pergamenů jeho kreseb a plánů. Všecko mu zapadlo v černou tmu. Vyhaslé
jeho zraky nic z toho již neviděly, ani slabý zákmit světla; nemohl se
již ničeho v práci dotknouti. Trudil se, soužil, stýskal si a tesknil po
práci, jež byla jeho životem. Bez ní hynul a chřadl. I nevděk ho mučil,
hrozný nevděk za jeho veliké dílo. Pořád mu zněla v duši ta slova, jež
na něj zvolal jeden z těch zakuklenců za oné strašlivé noci:
Nuž, druhého orloje již neuděláš!“
Po
pěti stovkách let... a možná ještě po době delší než těch 500 let... se
věru těžko pátrá a ještě hůře se odpovídá na otázku, zda skutečně byli
nějací svědkové tohoto hrozného činu, anebo jestli to je jenom pověst,
kterou Alois Jirásek vydal ve stejné knížce s příběhem o praotci
Čechovi, Libuši a Horymírovi... Kdo hledá, ten najde. Možná najde. Když
se snaží, tak třeba objeví nějakou stopu. Ano, ale – kde začít? Někde v
druhé polovině 16. století. Aspoň něco. Ale – proč vlastně zrovna tam?
Protože v té době byl správcem pražského orloje jistý Jan Táborské u
Klokotské Hory. Zajímavá informace. Jenomže co s ní? Táborský byl jenom
správce, nikoli tvůrce orloje... Píše se rok 1570 a Táborský, velký
milovník a zvelebitel orloje, dokončuje svůj spisek. V něm shrnul
všechno, co o stroji věděl, bedlivě poučil své následovníky, jak se o
něj má pečovat, a pozor! Vyslovil dokonce jméno skutečného prvního
tvůrce staroslavného díla. Tomu se aspoň říká stopa. „žádné paměti
pozůstaveno není a doptati jsem se toho nemohl, kdo a kterého času ten
orloj jest dělal.“ Moment. Tohle že má být stopa? Aspoň vidíme, jak už
tenkrát bylo pátrání po tvůrci namáhavé, a to od něj neměl Jan Táborský z
Klokotské Hory takový časový odstup jako my dnes. Nakonec se mu však
podařilo jméno hledaného muže odkrýt: „Byli ještě za mého správcování
pamětníci toho, po jichžto zprávě jsem vyrozuměl, že tento orloj dělal
jest nějaký mistr Hanuš řečený Růže okolo léta 1490. a spravoval jej až
do smrti.“
Tak to je opravdu skvělá informace. Víc než jsme
doufali. Nejen že se dovídáme jméno autora, ale i jeho přezdívku a
dokonce datum vzniku! Podle této informace dva roky před Kolumbovou
cestou za objevem Nového světa už Pražanům odbíjel na radnici čas
nevídaný orloj... Aspoň podle Jana Táborského. A tento dobrý muž se
zajisté nenadál toho, že jeho řádky budou s lehkověrnou důvěrou opakovat
četní historikové po víc než čtyři století, až po to minulé, tedy 20.
století. Víc než čtyři stovky let byl mistr Hanuš, takovou dobu byl
pokládán za tvůrce kouzelného pražského stroje. „Mistr Hanuš se soužil a
víc a více na těle scházel. To byla jeho odplata, to měl za všechno své
dílo. I sebral poslední síly a vydal se ke Staroměstské radnici,
provázen jedním ze svých bývalých žáků.“
Z 15. století a ze
století 16. se teď vydáme až do století minulého. Do roku 1961. Toho
roku zemřel v Kladně jakýsi sběratel starých tisků a pozůstalí nevěděli,
co s dědictvím, a tak z něj nabídli Archivu hlavního města Prahy pár
knížek. Jedna z nichž měla sice koženou vazbu, ale jinak byla dost
poškozená. Jestli se na podepsalo stáří nebo nešetřené zacházení, to se
nedalo na první pohled určit. To, co spatřili odborníci, když otevřeli
pár prvních stránek, to si skutečně zasluhovalo úctu.
V celou hodinu se okénka otevřou a v nich se ukáže 12 apoštolů.
„Před radní
věží stál houf lidí čekajících, až bude orloj bíti. Kolem šel slovutný
mistr, a lidé ho nepoznali. Tak byl sešlý. Zhubeněl, tváře zapadly,
zežloutly a hlava útrapami zešedivěla. U radnice potkal několik konšelů,
ale ti se mu hned vyhnuli. Již ho žádný z rady nevítal a neradi předtím
slyšeli, když vzkázal, že přišel podívat se na orloj, že mu něco nového
připadlo, jak by se dalo spraviti, aby závaží snáze šlo. Dal se zavésti
k nejsložitější, ke čtvrté části. Ale vše bylo pro něj ve tmách,
spousta kol a koleček, per i pák. Jen jejich hlas slyšel, jak správně a
dobře šly, jejich práce hlas.“
Co našli... myslím ti, co zkoumali
pozůstalost toho kladenského sběratele? V oné knize s koženou vazbou
bylo padesát nečíslovaných listů. A na nich - kdosi tam vepsal spolu s
několika dodatky „Zprávu o orloji pražském“. V podstatě to byl nějaký
dávný opis Táborského pojednání z roku 1570, ve kterém byl poprvé jako
tvůrce orloje jmenován mistr Hanuš, to už víme. A co dál? To samo o sobě
žádné překvapení nebylo... Nebylo. Jenomže když byl onen spisek
prostudován opravdu pečlivě, stránečka po stránečce, tak vyšlo najevo,
že cenný není její obsah, nýbrž jedno jediné připsané slovíčko. Na
místě, kde rukopis obsahoval zmínku o mistru Hanušovi, se někdejší
opisovač z konce 16. století ve své práci zřejmě náhle zarazil. Zřejmě
začal přemýšlet. A pak cosi dodatečně připsal. Bylo to jediné slůvko.
Omyl.
zdroj:
Josef Veselý
