Příběh lásky připomíná zámecký platan a záchrana živočichů

Dnes se vydáme na Novojičínsko do Poodří. Od 14. století v údolní nivě řeky Odry leží zemědělská vesnice Bartošovice, dnes je tam Chráněná krajinná oblast. Obec byla pojmenována podle lokátora Bartoše, který byl pověřen založením vsi - vyklučit les, získat osadníky, vyměřit pole a parcely. U Odry se pásl dobytek, koně a ovce.

Během dlouhé třicetileté války nastal značný úbytek obyvatelstva. Noví němečtí osadníci obec pojmenovali Partschendorf. 

Od 17. století tu bylo rozšířeno plemeno kravařského skotu. Chov a prodej hovězího dobytka Bartošovice proslavil, staly se  zámožnou zemědělskou obcí. V roce 1930 provozoval v obci mlékárnu švýcarský mlékař Zürcher, v podnikání mu tehdy pomohla železniční trať na Ostravu pro distribuci výrobků. Pro provoz mlékárny a zajištění stabilního zdroje vody muselo být v obci kompletně přeloženo koryto místního potoka. Co by na to asi dnes říkali ochránci přírody? 😉

 

   

Znak obce vychází ze zasvěcení kostela sv. Petru (klíč) a sv. Pavlu (meč), patronům obce.

Obcí protéká Bartošovický potok, letos je v něm málo vody.

   

Zámek připomíná dávné majitele panství. Původní gotická tvrz renesanční přestavbou za majitelů Jana Taafeho a jeho manželky Marie Brigity získala podobu dvoupatrové čtyřkřídlé budovy. 

Po předčasném skonu hraběte Taafeho byl zámek r. 1768 ovdovělé hraběnce prodán. Jejím druhým manželem se stává botanik a zoolog Josef Emanuel Canal a Bartošovice jsou od té doby spojovány s přírodou. 

V současné době obec zámek opravuje. Jsou tam výstavní expozice a dokonce i penzion.

 

  

Zajímavější jsou osobní příběhy majitelů. Majitelkou bartošovického zámku se roku 1786 stala Josefina Malabaila de Canale, která se tu roku 1770 narodila. Ve dvaceti letech se provdala za Jana Nepomuka Pachtu z Rájova, s nímž měla syna Karla. Pachtové měli několik paláců v Praze. Jenže manželské štěstí se neměří počtem paláců, proto Josefína se synem od manžela odešla a žila na zámku v Bartošovicích. 

Vychovatelem Karla se stal Josef Georg Meinert - profesor estetiky, dějin a umění na Pražské univerzitě. Mezi Meinertem a Josefínou vznikl hluboký vztah, ze kterého se narodily dvě děti - Hugo a Fanny. 

Příběh lásky Josefa Jiřího Meinerta a jeho životní družky hraběnky Josefíny Pachtové dodnes připomíná památný strom - bartošovický platan. Dnes se mu říká Josefínin platan. Meinert ho nechal dovézt z Anglie a vysadit v zámecké zahradě jako výraz věrné lásky. Platan javorolistý dorostl do úctyhodných rozměrů a nyní patří k nejmohutnějším a nejstarším stromům u nás - s obvodem kmene 842 cm a výškou 36 m je nejmohutnějším a nejstarším evidovaným platanem v ČR. 

Pro zemřelou Josefínu Meinert nechal u kostela postavit hrobku - kopii knížecí hrobky ve Výmaru. Do hrobky byl později uložen on i jejich syn. 

Platan javorolistý španělský (Platanus  acerifolia hispanica hybrida) má odlupující se borku. Druh dřeviny vznikl v 17. století zkřížením platanu východního a platanu amerického, pravděpodobně v Evropě.

Bartošovice jsou od r. 1983 známy záchrannou stanicí pro živočichy. Pomáhají poraněným volně žijícím zvířatům, osiřelým mláďatům, v rámci záchranných programů pomáhají některým kriticky ohroženým druhům (sova pálená, sýček obecný, orel skalní). Od roku 2006 se zapojili do záchrany a chovu ovcí plemene Valaška. Klikněte na odkaz ZDE.

 

 

 

V té pěkné budově byla původně fara. Od roku 1992 je celý objekt "Stanicí pro záchranu živočichů" Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně. Pro návštěvníky je expozice záchranné stanice s názvem Dům přírody Poodří.

 

  

Zámecká naučná stezka vede kolem zámku k Bartošovické rybniční soustavě s rozlohou 120 hektarů. Rákosí se využívalo jako krytina, stelivo nebo k výrobě zboží. Rybníky jsou napájeny vodou z Odry, která tam tvoří četné meandry. 

Hlavní chovnou rybou je kapr obecný (Cyprinus carpio), vedlejšími druhy jsou lín obecný (Tinca tinca), štika obecná (Esox lucius), sumec velký (Silurus glanis).

 

  

Koncem října se zde pořádají podzimní pooderské rybářské slavnosti. V hospůdce U rybníka si můžete dát občerstvení.

 

   

Pstruh a kapří hranolky s ostrou omáčkou. 

 

 

Vodu v rybníce je v letošním horkém létě nutno okysličit.

 

 

Kostel sv. Petra a Pavla v Bartošovicích byl přestavěn v roce 1583. Věž z r. 1692 je 35 m vysoká.

Afrikány neboli "smraďochy" aneb Marigold Flowers

Tento zahrádkářský příspěvek představí květinu, kterou určitě znáte. Pro mne je to i vzpomínka na babičku, která afrikány pěstovala na zahradě, ale jen nízký druh. Pár nízkých rostlin zasadila i na hřbitově, tehdy hrob ještě nezakrývala žulová deska. Pěstování afrikánů je nenáročné a afrikány přežily i bez časté zálivky. Babička těmto květinám říkala "smraďochy", afrikány totiž vydávají zvláštní odér. 

  

Afrikánů je přes 50 druhů jednoletých i vytrvalých rostlin, takže jste mohli vidět jiné, než na fotografiích.

Správným názvem jsou to aksamitníky (Tagetes). Krásně a dlouho kvetou bez zvláštní péče, hlavně na slunném místě. Přitahují do zahrady opylovače a chrání před škůdci. Podle pověsti Aztékům sloužila rostlina jako posvátná oběť slunečním bohům. 

Chcete-li se zbavit škůdců na záhoně, začněte s předpěstováním afrikánů ze semínek v březnu. Afrikány jsou původní ve značné části Severní a Jižní Ameriky - jihozápad USA, Mexiko a jih Jižní Ameriky. Existuje aksamitník citrónový ( Tagetes tenuifolia ), má sice drobnější kvítky, ale listy jsou aromatické. Dorůstá do výšky 30–50 cm.

Různé druhy se liší podle velikosti, my jsme pěstovali ty nižší. Mají zpeřené zelené listy a bílé, zlaté, oranžové, žluté, červené květy velké obvykle 4–6 cm v průměru.

 

  

zdroj fotografií: denik.cz

Video pro anglicky mluvící návštěvníky blogu:

 

Důvod proč pěstovat afrikány

Květy aksamitníků zkrášlují zahradu od začátku léta až do prvních mrazů. Zvláštní vůně afrikánů odpuzuje škůdce, především háďátka, ale i mšice, molice, komáry i vosy. Ideální je vysazovat afrikány společně se zeleninou, jako je například brokolice, zelí, cibule, okurky, papriky, fazole, dýně nebo chřest. Stačí, když afrikány zasadíte kolem záhonu se zeleninou. Také s rajčaty si budou afrikány v záhonech dobře rozumět. Mají stejné nároky na půdu i závlahu, takže si nekonkurují a navíc chrání rostliny rajčat před škodlivými háďátky. Ze svých kořenů vylučují chemickou látku alfa-terthienyl, který blokuje vývoj vajíček háďátek.  Zvláštní odér může někomu vadit.

 

 

Háďátko M. graminicola je sedentární endoparazit, tzn. že je druhem, který přinejmenším v některém stadiu vývoje nedokáže přežít bez svého hostitele. 

(zdroj agromanual.cz)

 

Díky nízkému vzrůstu pomáhají afrikány v létě také stínit půdu, udržovat v ní vláhu a potlačovat růst plevele. Afrikány lze navíc po odkvětu využít i jako účinné zelené hnojení, které po zarytí zvýší obsah organické hmoty v půdě a zlepší její strukturu.

 

Pěstování afrikánů ze semínek 

Afrikány jsou teplomilné letničky, které se u nás vysévají ven až v polovině května (po „zmrzlých mužích“), aby případný noční mráz nepoškodil mladé rostlinky. Semena obvykle vyklíčí do čtrnácti dnů. Výhodnější je sazenice afrikánů předpěstovat doma. Dočkáte se tak prvních květů už o měsíc dříve. S výsevem semen afrikánů uvnitř začněte šest až osm týdnů před posledními jarními mrazíky.

 

 

Osázený starý pařez. 

Semínka vysévejte do misky s navlhčeným výsevním substrátem a lehce zasypte. Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou, nesmí být podmáčená. Jakmile semínka afrikánů vyklíčí, přemístěte rostliny pod pěstební lampu nebo na okno, kde budou mít alespoň osm hodin přímého slunce. Až rostliny dosáhnou výšky několika centimetrů a budou mít pravé listy, přesaďte sazenice každou do vlastního květináče, později na záhon. 

zdroj: www.denik.cz, Wikipedie, YouTube

Toulky českou minulostí: 287. schůzka: Kronika trojanská aneb Počátkové kněhtisku v Království českém

„Kterakžkoli dávné věci novými druhdy zapadají, však některé věci dávno pominuly jsú, kteréžto svú velikostí duostojny jsú živúcie paměti, takže ani jich vetchost slepým uhryzáním muož zahladiti, ani minulého času vetchá léta usnulú mlčedlivostí zavřieti. Neb trvají v nich dřieve dálých věcí velebností ústavná vzpomínánie, kdyžto od předkuov ku potomním řeč bývá věrným písmem popsána, a dávných skladačuov popsánie, kterážto svým zachováním minulé jakožto přítomné okazují.“

„A mužuov statečných, kteréžto dlúhý věk světa dávno skrze smrt pohltil, bedlivým čítáním knih živé obrazy našim duchóm oznamuje.“

Inu, pěkný jazyk, pěkný. Nevalně sice srozumitelný, leč libý na poslech. V čípak hubě se asi mrskal? Mrskal se v ústech českých. Tedy – nám se zdál jaksi povědomý. I některá slova jakoby česky znělka, kupříkladu. Dávné věci. Minulého času. Řeč bývá věrným písmem popsána. Anebo: Mužové stateční. Dlúhý věk světa. Vetchá léta. Je to čeština, ovšem čeština, které táhne pomalu na šedesátý křížek. Více než pět set let, to může v jazyce tak dlouho, že se řeč z jednoho konce časové přímky jazyku z druhého konce skoro nepodobá. Takže kromě staročeštiny máme i novočeštinu. Mimo jiné.

 

„I když nové věci často zatlačují ty staré, stává se přesto, že jsou velice zajímavé. Není proto dobré na ně zapomínat, tím spíš, že se zachovala písemná svědectví, která věrně líčí, co se v minulosti stalo. A tak se dozvídáme o statečných mužích, kteří sice už dávno zemřeli, ale nám, kteří si o nich čteme, vyvstávají před očima docela živě.“

První česká tištěná kniha

Takto by asi zněl moderní český překlad ze stejné knihy. Je to vlastně překlad z jedné češtiny do druhé. Já tedy nevím, ale - kdoví, jestli by tuhletu knížku ještě dnes někdo četl. A kdoví, jestli by o ní vůbec někdo věděl, kdyby. ano: kdyby to nebyla kniha něčím náramně výjimečná. A je. Tím, že je to první česká kniha, vytištěná knihtiskem. Jmenuje se: „O tom slavném městu trojánském a o bojích, kteréž jsú se staly, i o jeho dobytí, léta Božieho čtyřstého šedesátého devátého v sobotu před provodem Velikonočním per me laurentium de Týn Horší.“ Novočesky, což znamená především stručně: Kronika trojánská.

První česká tištěná kniha byla Kronika trojánská vytištěná v Plzni. Je to středověký historický román, staročeský překlad latinského díla Historia Troiana, jež sepsal roku 1287 Guido de Columna. Kniha zpracovává starověký námět dobytí Tróje. Incunabule (prvotisky) jsou nejstarší tištěné knihy vytištěné do konce roku 1500.

Všechno to začal Johann Gensfleich, neboli Jan řečený Husí Maso (i když existují i jiná vysvětlení jména dotyčného), který se narodil ve dvoře zvaném Hof zum Gutenberg a jméno toho dvora mu už zůstalo jako příjmení. Kterémusi českému vlastenci se sice podařilo dešifrovat ve jménu Gutenberg dvousloví Kuten Berg jako Kutná Hora, jenže tady bylo spíš přání myšlenkou. Ale i tak jsme na světě byli mezi všemi národy v pořadí čtvrtí, kteří jsme tiskli. Tedy ne že bychom tiskli jiné národy, nýbrž knihy. Stačí srovnat letopočty a jména měst:

Knihtisk ve světě

1450: Mohuč, tedy Německo; 1458: Bamberk, taky Německo; 1461: Štrasburk, dnes Francie, ale tehdy patřil, předtím patřil a ještě dlouho patřit bude rovněž Němcům. 1465: Subiaco, a jsme v Itálii; 1466: Kolín nad Rýnem, zase ti Němci; 1467: Eltville, navzdory francouzsky znějícímu jménu jsme opět v Němcích, na půl cesty mezi Wiesbadenem a Mohučí; a v tomtéž roce se tisklo i v Římě a v Basileji, takže nám přibylo Švýcarsko; no a v roce 1468 pracovaly tiskařské lisy už nejenom v Augsburku, ale i v Plzni. A jsme doma.

Pátrání po nejstarších českých knihách je vlastně tak trochu detektivka. Není to tak trochu detektivka. On je to pořádný thriller. Dnešní detektiv, tedy kriminalista se může v pátrání opřít o svědky, o jejich výpovědi, a tyto výpovědi si může ověřit. Čímž jsme názorně demonstroval, jaké svízele mohou povstat s dnešními svědky, jejich výpověďmi a ověřováním těch výpovědí. Jak si ale ověřit něco, co existovalo před půl šestým stoletím? Svědkové se dávno rozpadli v prach, písemných svědectví je tak hrozně málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky a ještě jsou dost nespolehlivá, protože si je nemůžeme ověřit z dalšího pramene, protože žádný další pramen není. Je to těžké s Kronikou trojánskou, i s ostatními nejstaršími českými knihami.

První český tiskařský šotek

 

Ruční lis na knihy.

Mimochodem – důkazem složitosti je první český tiskařský šotek. První český tiskařský šotek si zařádil už první české knize, tedy v kronice trojánské. Sazeč nejenže omylem přeskočil řádku. Ve větičce na posledním listu, kde se praví „od narození syna božího počítáme 1468“, tak v té větě způsobil šotek, že na místo „počítáme“ se objevilo slovo „počínáme“. Šotek je zkrátka nesmrtelný, a dodnes se množí novými poddruhy. Od toho původního šotka tiskařského až třeba po dnešního internetového.

Kronika trojánská, co je vlastně zač? Oč v ní běží? Dá se to vysvětlit nějak stručně, zjednodušeně, moderně, způsobem hodným computerového věku? Zkusíme to:

„To se ženil jednou jeden Řek, Péleus se jmenoval. Chtěl mít svatbu tip ťop a taky chtěl být in, hogo fogo, prostě něco, co tu ještě nebylo. A tak si pozval na tu svou svatbu všechny ví aj pí, které sehnal. Oni přišli všichni bohové z celého řeckého nebe. Všichni? Řekl jsem všichni? No tak to jsem se nevyjádřil korektně, na jednu jsem zapomněl. Na jednu koho? Bohyni, to dá rozum. Teda – nezapomněl jsem na ni ani tak já, jako spíš ten Řek, Péleus, a jak už to bývá, tak to byla zrovna ta, na kterou zapomenout teda ale rozhodně neměl.Ten postrach všech rautů, koktejlů, parties a společenských večírků v antickém žitě se jmenoval Éris. Bohyně sváru. Teda na tuhletu babu zapomenout fakt neměl. Éris zprvu dělala, jako by se nic nestalo, nakonec měla olympskou Kinderstube, ale když byl ten banket v nejlepším, hodila očko do síně, a ona tam hodila nejenom očko, ale i jabko. Obyčejné jablko, snad renetu nebo jonatánku, o to nejde, jde o to, co na něm stálo: Nebylo to logo firmy ani dovozce, taková jako samolepka to byla, a na ní dvě slova. Nezbývá říct, než která to byla Takže stálo tam: Nejkrásnější bohyni. No, průšvih. Malér, trapas, hrom do čepice. Po dlouhých úvahách a sporech a souvisejících jednáních a konzultacích a po vzájemném dialogu v ovzduší otázek zajímajících zúčastněné strany dospěli hosté k názoru, že o to jablko by se měla nejspíš ucházet Héra. Tedy manželka římského šéfboha. Dále by připadala v úvahu Pallas Athéna, bohyně, která měla na starosti resort moudrosti a umění, a jako třetí kandidátka: Afrodíta. Bohyně lásky. Těmi třemi to skončilo. Na žádný určitější úsudek si zatím nikdo netroufl. Co teď? Bylo rozhodnuto najít rozhodčího někde jinde, někoho, kdo se té arbitráže ujal, a tak se poohlídli, a našli. Parida. Tento sličný mládenec se sice zabýval jako svou hlavní profesí chovem ovcí, ale nebyl to žádný vyučenec, naopak, v raném věku byl coby syn trojského krále Priama pohozen. Každá z těch tří bohyň se snažila Parida lákavými nabídkami ovlivnit. Héra mu nabídla moc a bohatství, Pallas Athéna přišla s moudrostí s slávou, no a Afrodíta, ta mu slíbila nejkrásnější ženu na světě. Zdálo se, že bylo vymalováno. Vyhrála pochopitelně Héra. Dnes by vyhrála. Tedy. možná. Za časů antických platila ještě jiná kritéria. Jablko dostala Afrodíta a Paris dostal Helenu.

 

Slavný obraz: Peter Paul Rubens: Paridův soud

Pro anglicky mluvící čtenáře blogu je video o Trojské válce: 

Celá ta transakce měla jenom jeden jediný, takový docela nepatrný problém – Helena byla provdána. To byl problém. Tehdy ano. Její manžel se jmenoval Menéláos a vládl na Spartě. Takže Paris se musel té vdané paničky teprve zmocnit a usadil se s ní pro jistotu za mořem, ve městě Tróji. Nějak jsme nechali bokem ty druhé dvě bohyně, co ze soutěže Miss Olymp vypadly. Ty se cítily dotčeny a okamžitě se přidaly na stranu oklamaného krále. Menéláovi nebylo zatěžko získat podporu celého Řecka. Zanedlouho již 1200 korábů vyrazilo fofrem ke břehům Tróje. Válka se protáhla na celých deset let, ano, deset let trvala válka pro Helenu, která ,kdoví jestli, byla pořád nejkrásnější, a nakonec byla Trója dobyta. Padli nejlepší její mužové, ani na řecké straně nebyly ztráty na životech nejmenší. Mezi těmi řeckými bojovníky byli kupříkladu takový Achilles, mezi námi Péleův syn, všichni si zajisté vzpomínají, Péleues, to byl přece ten, co se chtěl oženit a tak pozval všecky řecké ví aj pí neboli bohy, kromě jediné, co se jmenovala Éris.“

Dost. Stačí. Mezi námi: starý pán Homéros napsal svou Íllias psal přece jenom lépe, a pár našich překladatelů ten příběh přeložilo onačejším jazykem než je řeč nějakého bulvárního časopisu. Ale faktem zůstává, že se v kronice trojánské nevypráví vlastně o ničem jiném než o banální záležitosti lidské malichernosti a marnivosti. Člověk by si myslel, že první tištěné knihy byly nějaké sbírky moudrostí. Že to byla zvláště vybraná díla, kterým se jaksi dostalo cti vstoupit do dějin knihtisku, jakož i lidské kultury. Opak je pravda. První, co bylo tištěno, byly – hrací karty. A u nás? Kronika trojánská. Zábavné, dobrodružné dílko. No jo, tak to na světě chodí. 

autor: Josef Veselý