Školní světnice

Ukončený školní rok připomenu školní třídou před 120 lety. Třídu z 19. století můžeme vidět např. na zámku Lešná u Valašského Meziříčí, který jsem dvakrát navštívila:

Až někdy v muzejní expozici uvidíte staré školní lavice, všimněte si té "kostry". Základem nových lavic z r. 1908 je kostra z litiny, proto začneme v Komárově v okr. Beroun. V bývalém komárovském zámku sídlí Železářské a slévárenské muzeum, stálá expozice představuje uměleckou litinu. 

Litina je slitina železa s vysokým obsahem uhlíku, která je známá pro svou pevnost a schopnost zachovat detaily i při složitých formách. Roztavená litina se odlévá do forem, které byly často vytvořeny z hlíny, vosku nebo jiných materiálů. Litinové výrobky se tam vyráběly od konce 16. století v souvislosti se vznikem vysokých pecí. Správce uměleckých dílen p. Josef Hercík psal v r. 1908 o amerických lavicích a z jeho textu jsem čerpala. Foto muzea z Wikipedie:

Přeneseme se do roku 1908 do doby Rakouska-Uherska, kdy školy byly vybavovány "Regulačním školním nábytkem dle amerického systému". Tehdy se nepoužíval název třída, ale "školní světnice". Železárny v Komárově vyráběly do školních světnic nábytek a byla to novinka! 👍

"Nejdůležitější pro vývoj lidského těla je právě doba, kdy dítě navštěvuje školu. Pro všecky dítky bez rozdílu znamená návštěva školy mnohaleté sezení v lavici. Aby vývoj těla dítěte netrpěl nepohodlným sezením, je velice nutné, aby byly školní lavice a stoly svými rozměry přiměřeny rozměrům dětského těla. Na dítky, které vychodily školu, čeká v dalším životě těžký existenční boj, a proto jest svatou povinností školy, aby se po čas návštěvy školní pečlivě a svědomitě starala nejen o jejich duševní, ale i tělesný vývoj. Jako má býti školní světnice hygienická, tj. světlá, vzdušná, opatřená dobrou ventilací a řádnými výhřevnými tělesy, má býti také opratřena nábytkem v každém směru účelným."

Na začátku 20. století chtěli obnovit školní nábytek, ten starý již nevyhovoval moderním požadavkům pedagogickým a hygienickým. Má-li býti školní lavice pohodlná, musí svými rozměry vyhovovat proporcím těla dítěte, zkrátka musí "tělu padnouti". Rozměry stolu jsou dány poměrnou vzdáleností psací desky od očí dítěte, vzdáleností od okraje lavice a přiměřenou šířkou i délkou psací desky stolu. Prostor mezi lavicí a stolem má poskytovat úplnou volnost pohybům těla, žák má bez vyrušování souseda opouštěti místo, nebo vraceti se na ně, a učitel má mít volný přístup ke každému žákovi. Stůl i lavice má pevně stát na podlaze a nemá trpěti otřesy druhé lavice, což se děje, když se lavice navzájem dotýkají. Taktéž je důležité, aby lavice a stůl nezabíraly příliš mnoho místa ve školní světnici, aby bylo snadné čistit podlahu pod nimi, aby byly trvanlivé a umožnily jednoduché opravy.

Sedadlo a deska stolu musí být ze dřeva, neboť tyto části přijdou do bezprostředního styku s tělem dítěte a neodnímají mu teplo. Dřevěné části lavice musí být pečlivě zpracovány, aby se dítě neporanilo třískami. Těmto podmínkám vyhovuje školní lavice amerického systému, která je ve Spojených státech téměř ve všech školách zavedena. V březnu a dubnu 1907 se v tehdy nové školní budově na Smetance na Král. Vinohradech konala veřejnosti přístupná výstava školního nábytku a pomůcek.

Škola Na Smetance v Praze 2 dříve a nyní, na fotografii z encyklopedie.Praha2.cz

Školní světnice tam byla vybavena praktickým školním nábytkem (obr. č. 1), který vystavovaly komárovské železárny jako novinku. 

  

Nábytek zhotovený z větší části ze železné litiny se těšil pozornosti odborných kruhů i široké veřejnosti. 

Školní lavice této konstrukce vyráběl závod ve třech velikostech podle normálního vzrůstu dítek mezi pátým a patnáctým rokem. Rozdíl vzrůstu hochů a děvčat v této věkové skupině nemá větší význam pro délku A a šířku B sedadla nebo rozměry E a F stolu (obr. 2). 

 

  

"Výška sedadla i stolu se dá upravit podle potřeby tak, že francouzským klíčem uvolníme šrouby, sedadlo a stůl posuneme do žádané polohy a matice šroubů opět utáhneme. Aby byly nohy stolu po obou stranách stejně vysoké, jsou opatřeny stupnicí, s níž souhlasí i stupnice na noze sedadla. Výšku sedadla i stolu lze seřídit pro každé dítko individuálně. K tomu je třeba změřit výšku nohy dítěte od chodidla do podkolení, načež se pomocí zvláštního měřítka ihned zjistí příslušná výška sedadla i stolu."

Kromě lavice vyrábí závod také šicí stolek a židli pro dívčí pracovnu (obr. 5), které lze rovněž přizpůsobit vzrůstu dítěte:

 

Na závěr srovnání historického nábytku se současností: fotografie z opavské školy, jak byla vybavena nábytkem po ničivých povodních v září 2024: 

 

 

 

Veduta komárovských železáren z roku 1906, zdroj Wikipedie

Toulky českou minulostí: 281. schůzka: Jedna královna pro dva krále

„Ve Vídni se Beatrice nad vychládající mrtvolou Matyáše Korvína teatrálně objala s Jánosem Korvínem. Osmnáctiletý levoboček zesnulého krále byl ochoten převzít moc spolu s královnou-vdovou a uznal se slzami v očích za přítomnosti členů královské rady její nástupnická práva.“

„Vídní sice obíhaly pověsti, že Beatrice podala svému manželovi italský lék, to jest jed, avšak tyto dohady byly stejně nepravdivé jako fáma, že svého vladaře dal zavraždit čelný představitel uherské stavovské obce, hrabě Štěpán Zápolský, královský místodržitel v Rakousích a velitel vídeňské posádky. Ani podezření, že Korvínova smrt nastala z návodu římského krále, nemělo žádné opodstatnění, naznačovalo však už v zárodku, jaké boje o uherskou korunu lze očekávat.“

Tolik historik, které se jagellonské době u nás věnoval opravdu důkladně, doktor Josef Macek. Královna-vdova Beatrice byl po Matyášově smrti nejmocnější uchazečkou o nástupnictví na trůně. Díky svým stykům s italskými bankéři a hornickými podnikateli z Horních Uher vlastnila dostatek hotových peněz, takže mohla někdejší Matyášově armádě zaplatit žold. Vdova Beatrice se tedy na oko smířila s mladým Korvínem, aby ho vyřadila dočasně ze hry. Zdálo se, že se zemský sněm vysloví jednoznačně pro ni. Po dohodě s budínskými rádci dala převézt manželovo tělo do Budína a organizovala slavnostní pohřeb do tradiční hrobky uherských králů ve Stoličném Bělehradě.

 

Vizualizace: Bazilika Nanebevzetí Panny Marie ve Stoličném Bělehradě. V bazilice založené svatým Štěpánem bylo pohřbeno patnáct králů a uchovávány relikvie svatořečených králů Štěpána a Imreho. Během turecké okupace byla zničena.

Královna-vdova na pohřeb nepřijela

Průběh královského pohřbu byl jako obvykle? Dosavadní královské pečetě nad Matyášovou mrtvolou byly zlomeny a na listinách vydávaných královskou kanceláří se objevily nové pečetě – královny vdovy a jejího nevlastního syna Jana Korvína. Všecko vypadalo v nejlepším pořádku, ale – nebylo. Královna-vdova na pohřeb nepřijela. Což je dozajista divné. Její neúčast ve Stoličném Bělehradě naznačila zasvěcené veřejnosti, že mezi ní a Janem Korvínem je konec smíru. Začátkem května se začali ti dva proklínat a chystali se na válečné střetnutí.

„Vstávám na úsvitě a prvou část dne zasvěcuji bohoslužbě. Snažím se neodvracet svou mysl od zbožnosti a pilně plním své církevní povinnosti. Poté přicházejí ke mně učitelé, kteří mne a mé bratry vzdělávají v různých naukách. Rozprava s nimi pomáhá rozvíjet mého ducha. V doprovodu učitelů navštěvujeme potom dílny tkalců a barvířů sukna.“ 
Jsme stále v minulosti. V té sice vězíme pořád, ale teď jsme se ponořili do ještě větší hloubky. Jsme v Neapoli a pozorujeme, kterak se chová a učí a projevuje budoucí uherská a česká královna - Beatrice Aragonská, které se podle místa jejího narození říkalo taky Neapolská. Dle líčení z pera samotné Beatrice to bylo idylické dětství. Leč pouze do šesti let jejího věku. Tehdy ji otec zasnoubil s pětiletým synem svého švagra, přičemž svatba se konala ještě téhož roku. Dlouho si to děvčátko manželského štěstí však neužilo. Tatík totiž hrad svého pětiletého zetě přepadl, dcerku transportoval zpátky domů a své novopečené příbuzné nechal shnít v okovech. Těch dětí se nikdo na nic neptal. Ty děti byly těmi úplně nejmenšími figurkami na šachovnici, které ani trochu nerozuměly. Děvčátko Beatrice vyrůstalo dál v paláci, v jehož sklepeních umíral tchán, a taky manžel-chlapec.

Jsme bezmocní, hledajíce odpovědi na tyto a další otázky, a tím naléhavě si uvědomujeme, jak málo stále ještě rozumíme středověkým lidem, jejich mentalitě, jejich duchovnímu a citovému světu, který asi i pro ně samé byl tajemným bludištěm. Co však přece jen vytušit můžeme: že totiž Beatrice Aragonská nebyla nějakou křehkou bytostí, hluboce citově naladěnou, nýbrž chladnou, velice realisticky uvažující ženou, nepodléhající tlaku citů a morálky.

Vzdělání měla docela na výši. Učila se rétorice, dramatice, historii a filosofii. Její učitelé byli obdivovateli římské antiky. Už v deseti letech četla s učiteli Ciceronův spis O stáří, a v její knihovničce bylo už několik rukopisů antických autorů. Prvou knihu vydanou tiskem dostala do rukou jako patnáctiletá. Zase Cicero – O povinnostech se to dílko jmenovalo. Dívenka byla od nejútlejšího mládí připravována na politickou dráhu. Počítalo se s tím, za několik let stane se svým manželem v čele monarchie. Její výchova byla cílevědomě zaměřena k všestranné přípravě budoucí vladařky. Utužovala si i tělesnou zdatnost, především na lovech, a vyspívala v mladou ženu. Klenotníci pro ni upravili zlatý náhrdelník, dědictví po zesnulé matce, krejčí přešívali pro mladou princeznu královnina roucha. Bylo jí právě šestnáct.

„Po celé Neapoli počínali se hlásit první zájemci o princeznu, jež slibovala být bohatou nevěstou,“ zpravuje nás historik doktor Josef Macek. „Jako první nápadník objevil se savojský princ Filibert. Sňatek sedmiletého knížete se šestnáctiletou královskou dcerou se však jejímu otci zdál přece jen nesmyslným, zejména když uvážil, že mu z dalekého Savojska nemůže kynout žádný prospěch. Větší zájem vyvolal pokus francouzského krále Ludvíka XI., získat aragonskou princeznu pro následníka trůnu, prince Karla. A kromě toho nebylo jasné, zda přelétavý a nevypočitatelný Ludvík opravdu Karlovi francouzský trůn odkáže.“

Žila si celkem nad poměry

Z francouzských námluv sešlo. Beatrice si zatím žila celkem nad poměry. Tatínek jí dával ze svého rozpočtu tisíc dukátů ročně, což byla obrovská částka, o které si kupříkladu český Vladislav mohl nechat leda zdát. Na Beatricině dvoře žili její učitelé, vychovatelé, lékař, profesor z neapolské university, osobní sekretáři, účetní, sluhové, nákupčí, komorníci, šéfkuchař a kuchaři, pekaři, podkoní, vrátní, pradleny a celá kupa služebných děvčat. Princezně však ani tyto peníze nestačily. Rozhazovala je plnými hrstmi, připravovala hody, lovy, organizovala slavnosti a tance, nakupovala šperky a skvosty, a byla v dluzích. Až po krk. A to tu ještě nepadlo slovo o honbě a lovu. V jízdě na koni se jí málokdo vyrovnal. Beatrice si nechala ušít pro lov zvláštní šaty barvy mandlového květů, tvarem připomínající bájné Amazonky. Oblíbila si hlavně lov ptáků pomocí cvičených sokolů. Nejušlechtilejší opeření dravci museli být importováni ze Sicílie.

„Beatrice si oblíbila přímo vášnivě i novou, módní hru, hru v karty. Vášeň pro lov a karetní hru upozorňuje, že asi měli pravdu ti soudobí informátoři, kteří o Beatrici mluvili i jako o vášnivé milence, která si sama od šestnácti let vybírala z rytířů své partnery. Vyprávělo se, že se dokonce zamilovala do jednoho mladičkého pážete a že s ním byla přistižena v choulostivé situaci. Zanedlouho nato byla v koutě nádvoří nalezena mrtvola.“

Zvláštní krásou nevynikala

Přitom se dá říct, že Beatrice nějakou zvláštní krásou nevynikala. Byla sice příjemného vzezření, ale postavy takové, poněkud statnější. Za každou cenu se chtěla líbit, a tak se dala zvěčňovat. Objednala si řada svých bust. Celkem jich bylo 13. „Na jaře 1474. roku se na královském dvoře v Neapoli objevili dva uherští magnáti, páni Bánffy a Handó, a požádali krále o ruku dcery Beatrice pro svého pána, krále Matyáše. Už před devíti lety nabízel neapolský král prostřednictvím Benátčanů jednu ze svých dcer. Jednání o uzavření sňatku však ztroskotalo i v roce 1468., kdy už bylo manželství Beatricino papežem zrušeno. Teprve do třetice všeho dobrého začaly mít uherské námluvy v Neapoli naději na úspěch.“

Takže uherský král Matyáš se rozhodl skoncovat se svým vdovstvím. On už o to usiloval delší dobu, vlastně celých deset let, které uplynuly od smrti manželky Kateřiny z Poděbrad. Možná se mu žádná nelíbila, ale spíše se žádné nelíbil on. Lépe řečeno: nezamlouval se rodičům. Odmítl ho saský vévoda, svou dceru nedal Matyášovi do manželství ani císař Fridrich, s výsměchem ho odbyl i polský král Kazimír. Nebyl jim dost dobrý. Pro všecky ty starobylé panovnické rody znamenal Matyáš jenom ubohého povýšence, vetřelce bez řádného, urozeného rodokmenu. S nadšením o to větším přivítal Korvín možnost, že se si vezme za ženu aragonskou princeznu. Ta zpráva ho zastihla ve Vratislavi. Samou radostí dal zapálit ohně na oslavu zásnub, zvony vyzváněly a při hostinách teklo víno proudem. Zanedlouho uzavřel v Neapoli sňatek. Osobně ne. V zastoupení. Na dálku. Aragonská princezna se stala legitimní Matyášovou manželkou a začala si říkat „uherská královna“.

Česká a uherská královna Beatrice Aragonská se svým prvním manželem Matyášem Korvínem. | Wikimedia.commons 

Její šatstvo a šperky byly převáženy v devíti vozech! Přesto chtěla, aby ji Vladislav finančně zaopatřil, byť žil „v Budíně i v Praze v mnohem stísněnějších poměrech než aragonská královna.“ Kdo si chce počíst:

 

 

Ten sňatek v Evropě vzbudil pozornost

„Ten sňatek vzbudil v Evropě velikou pozornost a někteří škodolibí kronikáři poznamenali, že si bastard vzal za ženu bastardku. Matyáš Korvín stále totiž platil za vladaře bez urozených předků a Beatrice byla dcerou nemanželského syna neapolského krále.“ Ty zlovolné jazyky měly v podstatě pravdu, jenomže Beatrice patřila v tehdejší Evropě mezi nejbohatší nevěsty a uherský a český král Matyáš mezi nemocnější evropské panovníky.
„V září 1476. roku opouštělo tisícihlavé císařské vojsko Neapol. Princezna směřovala k pobřeží, kde se nalodila a plula po moři až k ústí řeky Pádu. V Benátkách odpověděla představitelům republiky latinsky spatra předneseným projevem, který udivil posluchače uhlazeností a vtipem. Pak vedla cesta po pevnině přes Treviso do Uherského království. Dvojí nepřítel tu hrozil neapolské princezně: Turci a studené vichry. Proto byly zesíleny hlídky a pro choulostivou jižní nevěstu nechal poslat manžel nádherný pozlacený vůz. Až dosud jela na koni, teprve na uherské hranici se ukryla do vozu. Přijela v něm Matyášova matka Alžběta, která ji přivítala na půdě Uher. Kdo znal povahy obou královen, nezapochyboval na okamžik, že nebudou žít spolu ve shodě a že se i na uherském královském dvoře potvrdí, jak obtížné je smířit tchyni se snachou.“

Slavnostní přivítání se nekonalo na Budíně, ale ve Stoličném Bělehradě. Při něm opěvovali Beatricinu nebeskou krásu, přirovnávali ji k Venuši i k Dianě, a podle jednoho lichometníka byla prý nová uherská královna tak rozkošná, že by rozpálila k obdivu a lásce i srdce filosofa, starce Sókrata. Ženich zahořel prudkou láskou ke své nevěstě a prokazoval jí úctu všemi prostředky, které měl k dispozici. Svatební hostinu dal připravit celkem o čtyřiadvaceti chodech. Kníže Hynek z Poděbrad a další přední šlechtici rozdělovali noži maso na obrovských mísách a kladli je do středu stolu, odkud si hodovníci rukama vybírali nejsvůdnější sousta. Pak si král s novou královnou smočili prsty v nádobce s vodou a zahájili tanec. Svatební veselí trvalo v Budíně celý měsíc. Padl však na ni jeden malý stín: že se totiž mezi svatebčany neobjevil ani jeden z králů, nemluvě o císaři, ač byli pozváni.

„Jak trávili novomanželé líbánky, nevíme. Ze zpráv benátských diplomatů a domácích kronikářů můžeme usuzovat, že se v milostném objetí ocitl vášnivý milenec a dychtivá milenka. Obdobně o Matyášovi slyšíme, že od mládí pilně navštěvoval nevěstince, a že zejména ve městech nebyla žádná dívka a paní před mocným svůdcem v bezpečí. Vypravuje se dokonce, že měl ve zvláštní oblibě panny a že pak nutil své kazatele, aby prohlašovali, že pohlavní styk panny s králem nikterak neporušuje její panenskou čistotu a nevinnost. Jistá Barbora, měštka z dolnorakouského Steinu, porodila svému královskému milenci chlapce Jánose a nikdo netušil, že tento nemanželský syn bude hrát v budoucnu tak výraznou úlohu v bojích o uherskou korunu. Beatrice byla se svým prudkým, divokým chotěm spokojena. Odpouštěla mu všechny výlevy vzteku, pokud se týkaly podřízených služebníků. Na něco podobného si ostatně pamatovala už z domu. Matyáš dovedl pozorně naslouchat lyrickým písním a básním, s potěšením prodléval v tichu knihovny, debatoval s učenci a pěl chválu na krásu sochy, obrazu, architektury, takřka současně však vybuchl v lítém hněvu a zkrvavil každého, kdo mu odporoval nebo snad vzdoroval. Chtěl hrůzou světa se zdáti,“ říká o něm český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, a český kronikář Bartoš Písař k tomu podotýká: „Byl to člověk vzrůstu nevelikého, zato však naplněný velkými tužbami a divokostí. Uherský král byl člověk smyslný a zuřivý.“ A benátský vyslanec píše domů: „Vládne zemi železnou metlou.“

Pán ze Švamberka končí v žaláři

Doplatil na to jeho oddaný stoupenec, vůdce české panské jednoty Bohuslav ze Švamberka. Hledal totiž cesty k příměří a míru po dlouholetých válkách. „Pan Bohuslav byl rodu švamberského,“ dozvídáme od jistého současníka, kronikáře františkána, „muž slušné výšky, všecek hnátovitý a v ramenou a plecích rozšířený, prsou vysazených a silných, v obličeji přísný a ve svém, vzezření hrozný, vlasů šedivých, v řeči skrovný, avšak pravdomluvný, v slibu věrný a drženlivý – dobrým byl milostiv, ale zlým hrozný a mstitelný. Veliká opravdovost a neoblomná přímost jeho mravní povahy nehodila se příliš králi Matyášovi, který sám neznaje mravních rozpaků, podobně povolné chtěl mít také služebníky svoje. Usiloval zmocniti se hradů některých v zemi české a šel i na Bohuslava Švamberka rozličnými chytrostmi a podvody, aby k té zradě povolil a některého zámku postoupil jemu. K takové službě by se ani pan Zdeněk ze Šternberka nepropůjčil, tím méně mravně přísný pan Bohuslav. Aby zbavil se nepohodlného služebníka, vypravil k němu Matyáš mladého pána Jaroslava z Boskovic a kázal zmocniti se osoby jeho i uvésti jej v moc královu.“

Dopadlo to tak, že pan ze Švamberka skončí v žaláři, a na popravišti se posléze skutálí i hlava Korvínova ministra, kancléře Jaroslava z Boskovic. Těžká služba pod takovým pánem... Jeho otcovský přítel a učitel, ostřihomský arcibiskup Jan Vitéz se jednou odvážil před Matyášem vyslovit námitku proti vojenskému vpádu do Čech. Král se v divém vzteku na starce vrhl a před veřejností mu vrazil facku. Jako násilník se projevoval i vůči magnátům a prelátům, o to zběsileji bil své poddané a sluhy. Krejčímu, který se dopustil chyby, dal uříznout nos. Beatrice si tedy vzala surovce a násilníka... I když... vůči ní se Matyáš předháněl ve dvornosti. A Beatrici ta milencova divokost nikterak neznepokojovala, ba dá se říct, že v ní nalézala jisté uspokojení. V Uhrách jí vadily úplně jiné věci. Především počasí. Přijela do Budína ze země, kde neznají tuhé mrazy, kde nezuří celé týdny vánice, kde na podzim a na jaře v jednom kuse neprší, kde nejsou louže na každém kroku. „Uhry asi leží blízko severního pólu,“ vyjádřil se věhlasný italský básník Lodovico Ariosto. „Ledový dech Karpat tam ničí lidské plíce.“ Beatrice dávala italskému mistrovu za pravdu a tuhé zimy se bála. Za víc než dvacet let svého pobytu v Uhrách se ani jednou nerozjela do jejich východních provincií – poměry se jí tam zdály ještě barbarštější a surovější než v Budíně. Dávala přednost pobytu na západě – zajížděla do Prešpurku (tedy do Bratislavy), a po dobytí Rakous se na dlouhý čas ubytovala ve Vídni. Mrazivý dech Karpat a velké uherské nížiny ji děsil a nepochybně přispěl i k jejímu trvalému onemocnění – trpěla kloubovým revmatismem.

Za blyštivou fasádou dvora počínaly trhliny

„Zhýčkané a zmlsaná Beatrice postrádala záhy v Budíně to, co bylo v Neapoli běžně k dostání. Nemohla nikde nakoupit drahé barevné látky, marně sháněla schopné krejčí a švadleny, na královské tabuli postrádala kvalitní potraviny, hlavně lahůdky.“ Král sledoval zpočátku Beatriciny záliby jako roztomilé libůstky, brzy jim však i on jim přišel na chuť. „Tak kupříkladu v úpravě vlasů a vousů se podřídil italskému vkusu a začal si vousy upravovat a holit bradu. Až dosud bylo totiž v Uhřích pravidlem pyšnit se dlouhým, bujným vousem, Věřilo se, že vousem porostlá brada jsou odznakem a statné mužnosti. Nyní se král, jeho okolí i další aristokraté přizpůsobili pokynům královny, která si předsevzala to bojovné uherské plémě zušlechtit.“

Což bylo ovšem náramně obtížné. To tedy bylo. Tak třeba bytová kultura... V celých Uhrách se nesetkala ani s jedním... komínem. Buď se nad střechy zdvíhaly komíny, které sály do sebe kouř z krbů a kamen, anebo se topilo v obytné místnosti zvenčí, ze síně, a jizba byla vyhřívána teplem z pece. Z jizby se tak stávala místnost bez kouře, „světlá místnost“ neboli: „světnice“. Tohleto slovo – světnice se objevuje v češtině právě v polovině 15. století. V Uhrách tehdy topili pořád krbem nebo pecí a kouř unikal ven dýmníky, otvory ve stropě.

„Za blyštivou fasádou budínského dvora počínaly se rozvíjet trhliny. Prvý a trvalý impuls k manželským neshodám vzešel z míst, kde by jej Beatrice vůbec neočekávala – z manželského lože.“ Zasvěcení lékaři podávají zprávu, že prý královna je „amoris impotens.“ Doslova přeloženo: „neschopna lásky“. Což možná trochu překvapí, protože víme o jejích četných milostných dobrodružstvích z Neapole, a kromě toho Korvína poutal k manželce silný milostný cit. Jenomže on lékař měl na mysli něco jiného. Beatrice nebyla schopna otěhotnět. „Královská láska měla v očích lékařů ve středověku své opodstatnění jen tehdy, vyústila-li ve zrození dítěte, dědice či dědičky státu. Zejména korvínovská dynastie, která teprve zamýšlela vstoupit mezi evropské vladařské rody, nezbytně potřebovala děťátko, od kterého by se odvíjely další články dynastického řetězce. Od uherské královny očekávali Korvín, jeho dvůr a političtí činitelé nejenom vášnivé projevy lásky a rafinované milostné hry, ale především zrod potomka, korvínovského dědice.“ Čehož Beatrice zřejmě schopna nebyla. A nepodařilo se jí to ani do jejích dvaatřiceti let, kdy její manžel ve Vídni sotva padesátiletý umírá. Beatrice se stala královnou-vdovou. Ale nikoli nadlouho. 

zdroj: Josef Veselý

Na svatého Jana otvírá se k létu brána

"Na svatého Jana otvírá se k létu brána."

"Na svatého Jana - jahody do džbána." 

 

"Červen - kouzelný, vonný měsíc luzného podletí, zamával nad zemí žezlem svým. Je to nejkrásnější doba roční, kdy příroda je svěží a jásavá. Měsíc to ptačího zpěvu, vonných růží, kouzel a poesie, divů a zázraků. Nová část roku, nádherné léto nastupuje svou vládu v tomto vonném měsíci. Radujme se z rozkvetlé přírody a těšme se ze všech darů, jakých nám dává tento měsíc". Úryvek z článku z listu českých žen a dívek "Lada" ze dne 15.06.1915. Připomínám, že 1. světová válka tehdy trvala už téměř rok...

24. června má svátek Jan. Pro naše předky to bylo významné datum, pečlivě se připravovali k lidovým zvykům, o kterých je dnešní příspěvek. 

***

Máme tady léto, které je z našich čtyř ročních období nejteplejší a letošní červnové teploty to potvrzují. Zároveň pozorujeme i nejdelší dny a nejkratší noci. Využijme toho, dny se budou už pomalu zkracovat, do konce června o 3 minuty. 🙇 Léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností. Letní slunovrat nastal 21. června a lidé věřili, že nastává období hojnosti, plodnosti a naděje. Hlavní oslavou slunovratu pro naše předky bylo pálení ohňů v předvečer svátku sv. Jana Křtitele - tzv. Svatojánská noc. 

Naši předkové v předvečer tohoto svátku pálili na kopcích ohně, které představovaly slunce, které je v této době na vrcholu síly. Lidé se shromáždili, nastalo všeobecné veselí a pro načerpání sil přeskakovali ohně.

 

Při ohních se tančilo, zpívalo a hrály se různé hry. Dívky přes plameny prohazovaly věnečky a chlapci je na druhé straně chytali. Pokud chlapec věneček chytil, bylo to znamení, že dané dívce bude po celý jejich příští společný život věrný. Nejlepšímu skokanovi to přineslo pevné zdraví po celý rok. Pokud se skákalo přes oheň ve dvojicích, zjišťovalo se, jak šťastné manželství ten pár čeká. Také se zapalovala košťata, která se pak vyhazovala vysoko nad hlavy účastníků, aby se zaplašily čarodějnice. Zároveň se věřilo, že kdo hodí do vzduchu koště, bude tolik let živý, kolikrát se mu podaří koště vyhodit, aniž by mu zhaslo. Z kopců se pouštěla i zapálená dřevěná kola, symbolizovala putování slunce, které pro mnoho lidí hrálo velkou roli. 

Slunce pro své teplo a světlo vládlo ve dne a naši předkové věřili, že noc je skrytá mnoha tajemstvími, rozestupovaly se skály, které odhalovaly skryté poklady. K jejich nalezení měla sloužit kvetoucí větvička kapradí, které kvetlo přesně o půlnoci a vydávalo zlatou zář. 

 

Ten, kdo chtěl objevit poklad či tajemnou moc, musel pod větvičku rozprostřít bílý šat, který měl zachytit padající květ. Kdo tento kvítek nosil u sebe, byl neviditelný, rozuměl řeči zvířat, rostlin a stromů, měl ve všem štěstí a byl předurčen k nalezení pokladu. Získat tento poklad nebylo snadné, protože ho střežily temné síly, jako jsou čerti, čarodějnice, bludičky a divoženky. Bludičky tancovaly na lukách a v bažinách, lidé věřili, že dobrého člověka dovedou k pokladu a hříšného do bažiny. Divoženky tančily na loukách a svým zpěvem vábily mládence k sobě, aby ho utancovaly a pak roztrhaly. Pokud člověk překonal temné nástrahy a našel poklad, mohl si jej odnést. Ale mohl odnést jen tolik, kolik unesl, jinak by jeho duše propadla peklu pro jeho chamtivost. 

Vrcholem noci bylo svatojanské čarování spojené se sběrem "devatero bylin", které měly po celý rok kouzelnou moc. Sběr bylin souvisel také s milostnou magií a dívka, která si tajně v noci nasbírala květy a uvila si z nich věneček, s jeho pomocí pak zjistila, koho si vezme. Některá svatojanská kouzla sloužila k tomu, aby se mladík do dívky zamiloval. 

V době svátku sv. Jana Křtitele poletuje večerní dobou nejvíce světlušek, říká se jim mušky svatojánské, které přinášejí štěstí. Pokud se panně nebo mládenci podaří utrhnout na den sv. Jana Křtitele kvítek, na němž seděla svatojanská muška, dojde štěstí - ještě téhož roku se vdá nebo ožení.
Aby byli krásní, umývají se mládenci a panny studenou rosičkou za časného rána v tento den.

 

   

Na elixír pevného zdraví a stálého mládí z devíti bylin smíchejte po jednom díle třezalky, sedmikrásky, mateřídoušky, řebříčku, pelyňku, chrpy, mařinky, heřmánku a kontryhelu. Odeberte do sklenice 9 lžic bylinné směsi, zalijte 900 ml vroucí vody a nechte 9 minut vyluhovat. Sceďte. Výluh oslaďte 9 lžičkami medu. Užívejte po lžičkách, ale můžete zředit vodou a popíjet třeba jako domácí limonádu. 

Zdá se vám, že současná doba už nepřeje tradicím a ty postupně vymírají? Tak si přečtěte, co k tomu psali v listu žen a dívek Lada přesně před 111 lety: "Střízlivá prosa a krutý zápas životní zatlačuje poesii vůbec a poutá nás převážně ku hmotě, zavinily, že hyne svatojanské kouzlo, že se nevěří už věštbě této čarovné noci a zapomíná na všechno, co dříve naše předky povznášelo, oblažovalo a utěšovalo. Již nevídáme zapalovati svatojanských ohňů na návrších, dívky nevijí již svatojanské věnce z devatero kvítí, trhaných v noci kouzelné, neházejí jich na stromy, aby jim prorokovaly. Hospodyně již nestelou pod stolem ve světnici svatojanské lůžko z devatera koření natrhaného.  

Slovem, kouzlo a čáry mizí a jen rozum ovládá lidstvo, rozum, který všechno osvětluje a věda, která svou určitou a rázovitou pravdivostí vynáší na světlo i nejtajnější divy a zázraky přírody."

 ***

 

 

 Z díla Karla Jaromíra Erbena jsem vybrala báseň Svatojanská noc. Je to úryvek z delší básně.

Svatojanská noc inspirovala umělce - malíře i básníky. První je obraz Anderse Zorna Svatojanská noc. A. Zorn  žil v letech 1860-1920, byl to švédský malíř a grafik. Druhý je Fritz Erler (1868-1940), německý malíř, grafik a scénograf. Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

Je dobré připomenout si lidové tradice. 👍

Kalendárium z Moravskoslezska: Červen + Prázdniny i trable při cestování

Události měsíce připomíná kalendář z r. 1926 z archivu "Książnica Cieszyńska". Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

Červen dá jahody a seče kosami lúky. Mikoláš Aleš

Jak je to s Medardovou kápí? 

 

Svatý Medard žil na přelomu 5.-6. století na území dnešní Francie. Nejznámější příběh z jeho života vypráví o tom, jak ho během bouřky zastihl silný liják. Nad chlapcem se údajně objevil orel, který jej svými roztaženými křídly chránil před deštěm. Právě tato legenda bývá považována za jeden z důvodů, proč je Medard spojován s počasím a deštěm. Jako svatý je považován za patrona zlodějů a zároveň i sedláků, vinařů, sládků.

Medardova kápě 40 dní kape: Lidová moudrost spojena s tím, že začátek června často přináší příliv vlhkého oceánského vzduchu od západu, který zvyšuje pravděpodobnost přeháněk a bouřek. V období kolem Medarda nastává jev označovaný jako evropský letní monzun.

Svatý Medard žil v 5. a 6. století na území dnešní Francie. Narodil se do rodiny bohatého šlechtice a už od mládí byl podle legend známý svou laskavostí a štědrostí. Nejznámější příběh z jeho života vypráví o tom, jak ho během bouřky zastihl silný liják. Nad chlapcem se údajně objevil orel, který jej svými roztaženými křídly chránil před deštěm. Právě tato legenda bývá považována za jeden z důvodů, proč je Medard spojován s počasím a deštěm.

Zdroj: https://www.extra.cz/svaty-medard-a-jeho-kape-proc-lide-verili-ze-po-jeho-svatku-40-dni-prsi-513fe

Svatý Medard žil v 5. a 6. století na území dnešní Francie. Narodil se do rodiny bohatého šlechtice a už od mládí byl podle legend známý svou laskavostí a štědrostí. Nejznámější příběh z jeho života vypráví o tom, jak ho během bouřky zastihl silný liják. Nad chlapcem se údajně objevil orel, který jej svými roztaženými křídly chránil před deštěm. Právě tato legenda bývá považována za jeden z důvodů, proč je Medard spojován s počasím a deštěm.

Zdroj: https://www.extra.cz/svaty-medard-a-jeho-kape-proc-lide-verili-ze-po-jeho-svatku-40-dni-prsi-513fe

Od počátku měsíce až do 21. června přibude dne o 19 minut a od 23. 6. až do konce měsíce ubude dne o 3 minuty.

 

Zajímavá jména před sto lety v červnu: Všemil, Oliva, Pěvuška, Perluška, Setěch, Ofka, Těšivoj.

 

1. června 1817 konal první veřejnou zkoušku s parolodí na Vltavě Josef Božek, český mechanik, rodem z Bírů u Grodzce na Těšínsku. Asi je málo známé, že Josef Božek pocházel z Těšínska.

Pohled do koňského kalendáře, v červnu mají svátek koně: 

1. Sagita, 2. Royal, 3. Sahib, 4. Vaneta, 5. Lomax, 6. Mandát, 7. Paris, 8. Marcus, 9. Librita, 10. Kašmír, 11. Grand, 12. Komtesa, 13. Andora, 14. Frank, 15. Dynamit, 16. Atlanta, 17. Drago, 18. Kordon, 19. Gradace, 20. Sagar, 21. Vertikála, 22. Silver, 23. Lorieta, 24. Sheraton, 25. Alegro, 26. Librentina, 27. Amurath, 28. Dakota, 29. Ankera, 30. Dahoman 

______________________

 Blíží se prázdniny a to je čas, kdy mnoho lidí cestuje. Přečtěte si, jaké trable vás mohou potkat při cestování vlakem (rozklikněte):

 

Veselé cestování z Brna do Tišnova

Zleva doprava: 1. Obchodník pan Peňáz hodlal jeti místní drahou do Tišnova. Koupil si tedy na nádraží v Brně lístek a šel na nástupiště.  

2. A právě když chtěl vstoupiti do vlaku, strhl se velký vítr, který panu Peňázovi vyrval jízdenku z ruky. 

3. ... a jízdenka letěla přes nádražní plot do polí. Pan Peňáz přes plot za ní. 

4. A pan Peňáz běžel za jízdenkou dál, přes pole a luka, 

5. až ji konečně dopadl. 

6. Rozhlédnuv se, kam to vlastně doběhl, zjistil radostně, že je na tišnovském nádraží, kam právě vjížděl vlak, kterým pan Peňáz chtěl jeti. 😸

(Nakreslil Josef Lada, Lidové noviny 30. 8.1925, publikováno se souhlasem autorova vnuka Mgr. Josefa Lady, majitele autorských práv.) 

 

Na závěr si přečtěte článek z novin přesně sto let starých (1926), co autor chtěl sdělit žákům před začátkem prázdnin:

 

 

Na prázdniny!

Blíží se konec školního roku. Dostanete vysvědčení, abyste rodičům ukázali, jak jste byli pilní po celý rok. Ale hlavní je to, že máte dva měsíce prázdno, abyste užili letního sluníčka a přírody. Budete rádi, že nemusíte pracovati úlohy a že se nemusíte učiti. V prvních dnech prázdnin najdete si všeliké zaměstnání, ale brzy vám nastane dlouhá chvíle, kdy nebudete věděti, co počíti. 

Lépe bude těm, kteří budou moci jeti s rodiči ven na letní byt. Poznají nové kraje, jiné lidi, jiná města a vesnice, jiné hory a řeky, zkrátka mnoho nového, o čem se jim v Ostravě ani nezdá. Touhy dětí jsou různé. Ty, které žijí po celý rok ve městě, touží po lesích, horách a čistém vzduchu a ony, které žijí na venkově, chtěly by opět do města. Ve škole se učíte o Tatrách, Beskydech, o různých lázeňských místech a přáli byste si to vše vidět. Dnes, kdy jezdí už všude vlak, autobusy a mnohde i parníky, možno se v krátké době dostati i do těch nejvzdálenějších míst. Tyto dopravní vymoženosti znamenají však též, že musíme dávati na sebe více pozor, abychom nepřišli k úrazu. 

A kam budeme cestovati?

Je naší povinností, abychom poznali své nejbližší okolí. Máme mnoho případů, že děti byly až někde u moře, ale krásy svého domova neznají. Řiďme se proto heslem: Poznej nejdříve svou vlast! Naše republika má tolik krásných míst a krajů, že nemusíme jezditi do ciziny. Kdo můžete, cestujte, neboť cestováním se osvěžíte i poučíte. A vy, kteří nemůžete cestovati, využijte krásného letního času o prázdninách, zotavte se, naberte nových sil, abyste v příštím školním roce znovu s chutí se dali do práce. A hlavně dávejte na sebe dobrý pozor, abyste sobě nezpůsobili bolest a rodičům zármutek. Přejeme vám příjemné prázdniny. Tohle psal dětem redaktor roku 1926. 🙆

 

A já přeji všem krásné léto s ucházejícím počasím a hlavně šťastný návrat z dovolenkových pobytů! 👍 🍀 🍹

Léto je tady, pojďme k vodě

Příspěvek je od Těrlické přehrady v povodí Stonávky, která odvodňuje severozápadní svahy Moravskoslezských Beskyd. Stonávka je sice říčka, ale mnohokrát se rozvodnila a nadělala pěknou paseku! Pramení na svazích vrchu Čupel, a když v Komorní Lhotce přijímá potok Ráztoka, pak se její tok zdvojnásobí.

Málokdo Stonávku znal do let 1955-1964, kdy na ní byla vybudována Těrlická přehrada, původně pro zásobování dolů a Třineckých železáren provozní vodou. Dnes přehrada poskytuje hlavně relax a rekreaci.

 

 

Archivní fotografie p. Chroboczka ukazují původní Těrlicko před napuštěním přehrady. Toto údolí tvoří dnes dno přehrady, část obce byla zatopena. Fotograf zachytil i demolici kostela, nový kostel byl postaven výše na jiném místě. 

Pojďme se podívat, jak to v květnu u Těrlické přehrady vypadalo. V dáli za přehradou se tyčí Lysá hora. 

 

Vodní nádrž Těrlicko jako jediná na Moravě a ve Slezsku má vodní vlek. Návštěvník si tam užije vodní lyže nebo wakeboard a zažije adrenalin. Mezi další vodní sporty  na Těrlické přehradě patří sportovní potápění, dálkové plavání a jachting.

 

 

Plánek přehrady podává praktické informace. Plavba možná pouze ve výtlačném režimu znamená, že ponor odpovídá výtlaku plavidla s rychlostí omezenou na 25 km/hod. Jednoduše - nedělat vlny. 

 

Vpravo Hawaii Beach Bar na východním břehu.

Kolem přehrady rostou dřeviny keřového patra:
Kalina obecná (Viburnum opulus)
Břečťan popínavý (Hedera helix)
Ostružiník ježiník (Rubus caesius)  
Svída krvavá (Cornus sanguinea)
Bez černý (Sambucus nigra)
Brslen evropský (Euonymus europaeus)
Střemcha ptačí (Prunus padus)
Hloh jednosemenný (Crataegus monogyna)
Líska obecná (Corylus avellana)
Krušina olšová (Frangula alnus)

Fotografie na panelech u stezky (foto vpravo) připomínají domy, které tu v místech přehrady stávaly.

Novinka: od srpna bude na přehradě fungovat přívoz. Loď vyrábí loděnice v polském Krakově. Přívoz bude spojovat Jaškovskou krčmu a Ski&Wake Resort Těrlicko na západním břehu přehrady a Hawaii Beach Bar na východním břehu. (zdroj Deník)

 

Vizualizace:

Přeji všem hezké léto! 🏄 🏊