Po Velikonocích roku 1470 začala poslední válka. Nastal poslední boj krále Jiřího. A byla to válka velice, velice podivná...
„Křižáci, kteří do země české vpadli,“ dočteme se ve Starých letopisech českých, „nosili na šatech svých kříže červené ze sukna vyšité, aby je lidé po nich poznali. Nebrali nic za žold, jedině že zabíjeli Čechy pro krev boží a všecky napořád, i dítka, rubajíce z nich hlavy a házejíce jimi na sebe co hlávkami zelnými; vraždili také kmetíky a babičky ve špitálích a umývali ruce své v krvi jejich, majíce za to, že budou všech hříchů čisti. A když někde bitvu měli s Čechy a zabili kterého Čecha, tehdy několik Němců na něho vlezli jako na hovado, dávíce z něho krev, aby se v ní zmazali a byli hříchů čisti. Neb je na to papež navedl, dav na to svou bullu, aby tak činili a v té krvi aby se plíhali.“
„Kdož by koli zabil Čecha a v jeho krvi se umyl, že bude hned všech hříchů čist, jakoby se neviňátko z matky narodilo. A byl-li kdo v tom boji zabit, tak papež otevřel nebe, do kterého hned beze všeho očistce půjde každý ten zabitý křižák. A tak když jsou se po Češích zabitých káceli, mažíce se jejich krví, mnohokráte stalo se, že na jednom zabitém Čechu druhdy tři, čtyři, i do pěti těch křižáků bylo poráženo. A tak oni po zemi české toliko po vsích a po městečkách nehrazených čmuchali a smýkali se, dokazujíce rekovství svého na dítkách, na ženách sedlačkách, na nebohých chodečcích, kterého kde polapili, že se ke svým nedostal. Kdepak se kdy polem s Čechy potkali, anebo kterého hradu či města rekovsky dobyli? Zradou jsouce naplněni Čechy pálili, po sedlácích se vozili. A proto nikdy se ctí z Čech nevyjeli, ale mnohokrát s velikou silou do země vtrhli, jako by měli všecky Čechy pobíti a sami zemi jejich svým plemenem osaditi, načež bývali poraženi a se strachem cestami rozličnými ze země utíkali s hanbou, se škodou a se svým nezdravím velikým.“
Skoro se chce říct: chudáci křižáci. Neměli na toto království nikdy štěstí... Po Velikonocích v roce 1470 překročila uherská vojska opět moravsko-slovenskou hranici a dorazila do Brna. Král Jiří se omezil na vyslání posil k Uherskému Hradišti. Českým vojskům se podařilo prolomit blokádu a českou posádku zásobit. Král Matyáš obrátil své armády od Brna z Hradišti a přivolal i další posily z Uher. Jiříkova vojska obrannou linii neudržela a bez porážky ustoupila v pořádku k Hodonínu. U Hodonína došlo k velkolepé podívané. Psal o ní vratislavský kronikář Eschenloer. Vyplácelo se. Uherský král Matyáš své jízdní oddíly. Taxa: jeden dukát za hlavu nepřátel. Zaplatil 585 zlatých. Rácové (to byli divocí uherští kočovníci) přepadli jeden z českých spížovacích oddílů, zmocnili se zajatců a bez rozpaků všem pěti stům osmdesáti pěti uřezali hlavy. Což nebylo právě křesťanské. Křesťanské nebylo ani to, co následovalo. Když dostali od Matyáše odměnu, nakládali uřezané hlavy na totachy, kterými je vystřelovali do českého ležení. Jako zelné hlávky. Tak český letopisec měl pravdu.
„Král Jiří dekretem na Horách Kutných dne 7. června daným obesílal všecky kraje, pány, rytířstvo a města, aby veřejně vzhůru jsouce přitáhli vojensky dne 23. června k Německému Brodu, kde i sám osobně býti sliboval, chtěje táhnouti na Moravu svým ku pomoci; spíži měli všichni opatřiti se na šest neděl. I sešlo se vojsko tak valné, že je někteří cizinci až na dvacet čtyři tisíce lidí branných odhadovali. Král vedl je osobně. Ve dvou odděleních zamířil ne k Hodonínu, ale k Brnu, pročež i Matyáš, opustiv Hodonín, usadil se polem na několik dní u kláštera kounického. Tu pak, když ho došlo návěští, že i Čechové od Hodonína odtrhli a táhli napříč moravským poříčím nahoru ke Kroměříži a k Tovačovu, aby se tu spojili s králem, usmysli Matyáš náhle táhnouti za nimi a poraziti je před jejich spojením. Pročež dal troubiti a bubnovati a kázal jezdcům v počtu asi šesti tisíc bez krmení a napájení sednouti na koně a cválati dnem i nocí přímo k Tovačovu - pěší a vozy měli následovati. Nazítří již v devět hodin dostihli Čechů mezi Tovačovem a Prostějovem, nedaleko Kralic. Naštěstí rozvodněná voda poskytla českému vůdci Václavu Vlčkovi z Čenova chvíli, aby se obrátil zpátky k Tovačovu. Tak se stalo, že jen ti ocitli v zajetí uherském, kteří se opozdili, aniž se stačili uchrániti v hradbě vozové.“
Kníže Jindřich referoval svému královskému otci, že do uherských rukou padlo jenom asi deset vozů, 13 kopiníků a na 150 pěšáků. Uherská propaganda z toho udělala onačejší záležitost, takže jedna verze mluvila o 650 zajatcích a 200 zabitých a dvou stech ukořistěných vozech, zatímco verze druhá počet zajatých zaokrouhlila na rovnou tisícovku. Každopádně ve slezských kostelech se slavilo hlučné Te Deum laudamus.
16. července dorazil král Jiří k Brnu a den nato se rozložil polem v Rajhradě. Kolem něho se shromáždili předáci šlechty i nejvyšší zemští úředníci. Chyběl Albrecht Kostka z Postupic. Důvod absence: zrada. Přestoupil do jiného týmu (ke králi Matyášovi). Jeho spolehlivost byla o poznání menší než u jeho zesnulého bratra Zdeňka, který patřil k nejlepším přátelům českého krále. Proti králi Jiřímu se postavila Matyášova vojska, posílená novými spojenci. Opírala se o hrad (tehdy se mu ještě neříkalo Špilberk) a o město Brno a každou chvíli se zdálo, že na dohled od brněnských hradeb vypukne rozhodující bitva. Leč nestrhla. Žádnému ze soupeřů se jaksi nechtělo. Ani ne tak kvůli letním vedrům, jako spíše, že síly obou stran byly vyrovnány. A byl to zase český král, který přišel s návrhem na příměří a na mírovou smlouvu. Po Matyášově zradě daného slova u Olomouce se už však nesnížil k tomu, aby sám nabídl jednání, ale použil prostřednictví svých katolických šlechticů. Zbývalo jenom napsat list. Ten už byl připraven.
„Králi, ačkoli na krále a pána našeho proti Bohu a právu mocí sáhl jste a do jeho koruny vtrhl jste, rozličné záhuby a škody činíce ohněm, vražděním, braním, uvazováním se v jeho země a poddané, král pán náš, maje lítost krve nevinné a záhub, které se dějí, a chtěje to zastaviti, žádá s vámi celý pokoj míti a přijmouti, a to takto, abyste hned ze zemí jeho vytáhl a navrátil se a postoupil všeho, več jste se uvázal, ježto sluší ke slavné koruně české.“
No, už vidím, jak Matyáš celý dojat dává svému někdejšímu tchánovi za pravdy a z Českého království se honem honem klidí. V tom případě mělo Matyášovi vyřídit poselstvo následující: „Poněvadž té zlé vůle nechati nechcete, ale proti osobě a životu krále pána našeho myslí svévolnou pozdvihl jste se, on hotov jest nasaditi a povážiti života svého proti životu vašemu a zve vás k souboji v podobném místě mezi vojsky rovnou zbraní a v rovném odění.“
Král Jiří, a souboj muže proti muži s Matyášem? Copak měl vůbec nějakou šanci? Pokud ji vůbec měl, tak nebyla moc velká. „Poněvadž víte, že král pán náš jest obtížný tělem, protož aby z vás žádný jeden od druhého běhati ani utíkati nemohl, žádá, aby místo slušné a dobře úzké připraveno bylo k tomu boji. A tu, dopustí-li pán bůh na krále našeho, abyste ho přemohl, učiníte s ním, jakž budete ráčiti; také přemůže-li vás on, učiní s vámi tolikéž. Pakli ani toto podání nebude vám po vůli, král pán náš chtěje, aby ukrutná tato válka brzy se ukončila, žádá podstoupit vás bojem tak, že bude čekati na vás čtyři dni na místě prostranném, ke kterému svolíte, a v těch čtyřech dnech ať svobodu mají všickni naši spojiti se s vámi bez překážky; a vy od svých neutíkejte, ani král náš od svých utíkati nebude; pán bůh ať ráčí spravedlivému pomoci, aby přestala záhuba a stalo se obecné upokojení.“
Byla ta nabídka, tedy nabídka souboje obou králů, myšlena vážně? Nebylo to jenom jakési stylistické cvičení? Jiří byl vždycky politik, který k válečnictví necítil náklonnost. Ani rytířskými zálibami nevynikal. Takže můžeme tu vůbec věřit, když ústy svých úředníků projevuje on, nemocný a netrénovaný, ochotu podstoupit rytířské klání s Matyášem o dvacet let mladším a v rytířských hrách výborně vycvičeným? Král Jiří spoléhal na boží úradek. V něm také spatřoval záruku převahy nad uherským králem. Nad tělesným soudem bude podle něj bdít boží soud. Ale ještě jednou – myslel ho Jiřík opravdu vážně? Asi se dal strhnout velebnou představou královského souboje. Prostě: vojska se sešikují a ponechají mezi sebou úzký volný prostor. Bubny zavíří, trubky zavřeští a oba rytíři se ve zbroji a se zbraní postaví čelem k sobě. Budou zápasit o vítězství, na život a na smrt, o mír, proti válce. I když stárnoucí a nemocný král přinese oběť svého života, tak bude morálním vítězem, protože tím dal zemi mír, vykoupil ji svou krví z válečné vřavy. Krásná představa. Ostatně – bylo značně problematické, jestli uherský král tu nabídku přijme. Ale on ji přijal.
„Divíme se velice,“ divil se ve svém dopise Jiřímu uherský Matyáš, „že pán váš takovou smělost má, že žádá, abychom ze země vytáhli a všeho postoupili, več jsme se uvázali. My voleni jsme k tomu království řádně, otce svatého rozkázáním a císařovým svolením, a dá-li Bůh to důstojenství na své osobě lépe nežli on zachováme. Proto, chce-li on a ten ostatek koruny naší, kterou on drží, přestati na otci svatém i na císaři i na těch, které tyto hlavy křesťanstva k sobě přijmou, a postoupí-li nám ostatek království a navrátí-li nám škody, chce vám pokoj jakožto poddaným svým zjednati a osobu pána vašeho do smrti tak chovati, že nám bude míti proč i zde i na onom světě děkovati.“
Lepší drzé čelo než poplužní dvůr. Matyáš měl oboje. Drzost i sílu. Nejenom sílu politickou, ale i fyzickou. Bylo mu třicet let, byl neúnavným lovcem a ostříleným účastníkem turnajů, a navíc znal výborně slabiny svého bývalého tchána. Věděl, že je Jiřík nemocný, že jeho obézní a opuchlé tělo není způsobilé k boji. Dává českému králi najevo, že on, tedy Jiří, je neoprávněným držitelem části království, která právně přísluší jemu, Korvínovi. Logika agresorů se před žádnou drzostí neostýchá. Z agresora se stává pokorný beránek a napadený je naopak naráz drzým usurpátorem! Proto Matyáš Korvín s bohorovným klidem navrhuje mír, ovšem za předpokladu, že „pán ostatku království“ odevzdá všecko v pořádku a jak se náleží jemu, skutečnému králi českému.
Ale abychom nezamluvili souboj, navrhovaný Jiříkem. „Pobídku vaši k osobní bitvě s pánem vaším my přijímáme a jí se radujeme, ačkoli věc naše jiná jest jakožto krále křesťanského nežli jeho sesazeného a odvolaného.“ Jestli tomu dobře rozumíme, tak by se Matyáš vlastně ani neměl zahazovat s králem-kacířem. Jeho rytířská čest by se měla rdít studem na soubojem s tím sesazencem... král Korvín je však připraven překousnout onu pohanu a chce se s českým králem bíti. Odmítá však jakékoli podmínky. „K tomu, jak vy o nějakém úzkém místě píšete: my se bohdá bíti chceme rytířským během, na místě podobném jako král křesťanský, v odění a se zbraní rytířskou.“
Když to Matyáš diktoval, tak musel mít před očima toho nemocného muže, jehož tělo se sotva vleklo a bylo neschopno dlouhé chůze, tím méně běhu. To všecko věděl – a přesto trval na běžném rytířském souboji. Nerytířsky, hanebně a urážlivě postupoval uherský král. Kdybychom to měli říct metaforou, tak na hrobě bývalého přátelství už divoce bujela nenávist a zloba. „Co píšete o záhubách země: věc jest vědomá, že ne námi, ale vaším pánem a vámi stal se počátek na dobré křesťany k útisku věrných a k rozšíření vašeho kacířstva; my pak toho bránili jsme, bráníme a brániti míníme, rozumějíce, že dokud ta kacířská víra pána vašeho a jeho se přidržujících v koruně české trvá, ani pokoj, ani dobrá jednota v ní nemůže býti. Pravíte také, že bychom navykli krev křesťanskou prolévati: v tom se nám křivda děje, neb kacířskou, pohanskou a jiných nevěřících krev jsme prolévali, jakož nám přísluší a všemu křesťanstvu vědomo jest. Vídal nás pán váš prve, když ustupoval a utíkal; když náš čas bude, opět nás uzří a též bude-li moci, poběhne.“
Byla to velice neobvyklá výměna dopisů, která mezi uskutečnila mezi vojsky před Brnem, tam kdesi u Rajhradu.
Český král se v ní jenom utvrdil ve svém názoru na vychloubačnou drzost agresora, který si byl tak jist svým vítězstvím, že o příměří a mír vůbec nestál. A o souboj za podmínek, který se diktoval ten zpupný Uher, zase neměl zájem Jiřík. Ani se mu nedivím, když si z něj dělal jeho bývalý zeť dobrý den, urážel jej, vysmíval se jeho zdatnosti a odvaze a dělal si žerty z jeho fyzické nemohoucnosti... Jiří odpověděl uherským pánům. Odmítl urážky z nestatečnosti. „Píše pán váš, že jsme před ním utíkali. Pánu bohu a obecně dobrým lidem vědomo jest, že nikdy my před ním, ani před mocí jeho neběhali ani jsme neustupovali.“ A ještě víc odmítl obžalobu z kacířství a zároveň vyjádřil sovu víru ve vítězství. Matyášův list, ve kterého jeho pisatel „českého krále nepravě uštipuje,“ dal Jiřík uschovat. „A doufám pánu bohu, že toho dočkáme, že časem svým o to mluviti budem, že nám to bude opravovati.“
Zatím všecko nasvědčovalo, že válečné štěstí přesídlilo do českého tábora a že uherská agrese bude poražena a Matyáš bude donucen jednat s vítězem. Od Brna zamířily totiž Jiříkovy oddíly k Uherskému Hradišti a tam zničily opevněná hrazení, které Uhři kolem pevnosti vybudovali. Uherské posádky bezhlavě utíkaly a česká vojska osvobodila Hodonín a okolní městečka. Matyáš se stáhl k Olomouci a tady se zdálo, že se bude opakovat situace u Brna. Ani jedna ze stran neměla chuť podstoupit rozhodující bitvu. Podivná válka... Ano, toto říkali současníci a podivovali se všem těm vzájemným úskokům a nechuti střetnout se s rozvinutými praporci čelem proti čelu.
Pak učinil král špatný tah
a vydal se s vojskem do Slezska.
Slezsko, to ho velmi láká,
doufá, že tam najde mnoho zlata.
Matyáš dlouho nečeká,
protože má teď otevřené brány
do Čech, jež zůstaly bez ochrany.
Kdyby se král český rychle vrátil,
sotva by teď někdo život ztratil.
Leč stalo se teď pohříchu,
že Čechům nebylo do smíchu.
Matyáš táhne do Čech, všechno boří,
vesnice i tvrze hoří,
neboť každého vojáka
bohatství hned přiláká.
Lákalo také Jiřího ve Slezsku
a proto se tehdy vydal na cestu.
Však škaredě na to doplatil
a české své zemi uškodil.
Zde vidíte, kam vede touha po zlatu
a jakou za to člověk získá odplatu.
Moudrý člověk se jen pousměje,
když vidí, co se v světě děje.
