Perla Slezska

Za pozoruhodnými památkami nemusíme jezdit stovky kilometrů, přitom se také snažím něco dozvědět. V listopadu byl naším cílem Šenov. Z dálky si všimnete lesknoucích se zlatých věží, ale kromě návštěvníků bohoslužby ho zná asi málokdo. Dnes si společně prohlédneme šenovský kostel. 👪

 

To je "Perla Slezska".

Kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově bývá nazýván barokní perlou Slezska. Jeho základní kámen byl posvěcen 8. listopadu 1764 (jestlipak to datum hrabě Skrbenský nevybral záměrně?) a za necelý rok byla stavba dokončena. Samozřejmě, pak se pracovalo na výzdobě. Opět budu připomínat rod Skrbenských, o kterém byla už zmínka v minulém článku. Skrbenští vládli na svém panství od 15. stol. déle než 300 let. Na tehdy malou obec postavili překvapivě velký chrám.

 

Sídlili na zámku, ten už neexistuje, tak se projdeme po zámeckém parku kolem bývalého šlechtického sídla. Park tu vznikl na konci 17. století, můžeme si představit, jak se zde procházela šlechta a určitě sem zajížděly parádní kočáry hostů. Jediným hmotným dokladem původního areálu je barokní kostel, který se svou okázalostí odlišoval od jiných vesnických kostelů. 

A proč tuto stavbu nechal Karel František Skrbenský, který jako první člen tohoto rodu přestoupil na katolickou víru, postavit? Pro lepší pochopení, bylo to pobělohorské období a pro šlechtice bylo "lepší" změnit víru a chytit vítr. Kdo ho nechytil, přišel o majetek a měl problémy. Proto mě napadlo, jestli posvěcení kostela právě 8. listopadu také nesouvisí s tím správným "větrem" = datum bitvy na Bílé hoře. 😉

 

Tento žulový monument vedle kostela představuje Prozřetelnost Boží. Součástí výzdoby kostela jsou čtyři kamenné náhrobníky pánů Skrbenských z Hříště:

 

Jednou z pohnutek, které vedly Karla Františka Skrbenského k vystavění tohoto kostela, byla i nešťastná nehoda, kterou způsobil, když kočárem přejel 3leté dítě. Možná také proto prý všechny účty za oltářem spálil a dodnes nikdo neví, kolik jej výstavba tohoto monumentálního kostela stála. Jo, kdyby vždy takto svědomí úřadovalo... Stavět se začalo v r. 1764, kdy nový kostel nahradil původní dřevěný kostel, ze kterého pravděpodobně pochází tento obraz P. Marie s Ježíškem:

Vnitřní délka kostela je 28 m a šířka 14 m. Na výrobu oltáře byl použit i carrarský mramor z Itálie, který je považován za nejkvalitnější. Skrbenský tedy na výzdobě interiéru nešetřil. Pozval významné umělce - sochařské mistry Johanna Schuberta a Antonína Stanettiho, dále malíře Jana Jablonského. Schubert pocházel z Lipníka nad Bečvou a učil se u vídeňských sochařů, možná na akademii. Byl ve své době velmi zaměstnaným sochařem a jeho díla najdeme např. v kostelech v Krnově, Příboře nebo v Opavě (Kostel Nanebevzetí P. Marie). Nejčastěji tvořil kazatelny, oltáře, křtitelnice. 

Jan František Jablonský pocházel z Rychnova a byl to barokní malíř a freskař.  Na klenbě chrámu nechal zobrazit trojúhelník s okem a k tomu latinský nápis „Oculus Domini Prospiciena" což znamená „Oko Boží Prozřetelnosti".

Velmi vzácné jsou i zdejší varhany. V r. 1904 významná varhanářská firma Rieger z Krnova zrekonstruovala varhany do původní barokní skříně a nyní je můžeme vidět tak, jak vypadaly před 300 lety. Mají 2963 píšťal. Zvuk varhan při slavnostních bohoslužbách v 18. století doplňovaly nejen housle, ale i dobové tympány (kostelní bubny).

 

Zvláštností celé stavby je i její směrování v ose východ - západ. Stalo se tak údajně na přání majitele panství Karla Františka Skrbenského. Chtěl ze zámeckých oken vidět krásné průčelí kostela, jak to představuje obrázek. Porušil zavedená pravidla, protože tento kostel má oltář na západní a vchod na východní straně. U většiny kostelů tomu bývá právě naopak. 

 

 

Dalším prvkem, který bychom u jiných kostelů těžko hledali, je schodiště ze zámecké zahrady, říká se mu empora. Tento zvláštní vchod na panskou oratoř si vymínila snacha Karla F. Skrbenského hraběnka Antonie Podstatská z Prusinovic, protože podle legendy byla velmi pyšná a štítila se sedláků "fuj, sedláci smrdí". Proto nechtěla s nimi chodit hlavním vchodem. Bohoslužeb se tak účastnila odděleně od prostých obyvatel Šenova v panské oratoři. Nezapomeňme, že tehdy to byli jejich poddaní, kteří na ně pracovali.

 

 

Dnes oratoř ukazuje portréty příslušníků panství Skrbenských včetně  hraběnky a jejího manžela Otty Amadea. Zachoval se jediný obraz hraběnky s miskou, trychtýřkem a zvonečkem. Možná tyto věci něco znamenají.

 

Jedna z místních legend se váže k osobě krásné hraběnky Antonie Podstatské, kdy se jí na jedné z prvních mší objevila nad hlavou přízračná ruka ukazující na ni prstem. Zanedlouho zemřela a říká se, že její tělo brzy začalo tak zapáchat po hnoji, že musela být co nejdříve pohřbena. Antonie Skrbenská zemřela mladá, bylo to při mši 17. srpna roku 1773 ve věku 41 let.

 

Ovšem, u křtitelnice je tabulka s textem, který výše napsanému protiřečí, protože kostel patřil Skrbenským:

 

Oltář je opraven a při bohoslužbách ho přikrývá Talit, což je židovský modlitební plášť, který má na čtyřech rozích tzv. cicit = třásně neboli střapce. Celkem je na třásni 5 uzlů a společně s počtem 8 nití a číselnou hodnotou slova cicit (600) dává dohromady číslo 613, což je celkový počet přikázání Hospodina, která mají Židé dodržovat. 5 uzlíků na třásni má připomínat 5 knih Tóry. 4 třásně jsou čtyři světové strany, které obklopují člověka. 8 nití na třásni má připomínat osm tělesných orgánů, které nejčastěji ponoukají člověka k přestoupení: oko, ucho, ústa, nos, ruka, noha, srdce a pohlavní orgán. Celkový počet 32 nití, z nichž jsou tvořeny třásně ve čtyřech rozích oděvu, poukazuje na numerickou hodnotu hebrejského slova důstojnost, což vyjadřuje, že plnění Tóry zajišťuje člověku důstojnost Boží... (zdroj: farář řk. farnosti Šenov)

 

Perla Slezska dokazuje, že i ve Slezsku najdeme zajímavé památky! 😎

zdroj: Knihovna Šenov

Mistr české kresby

18. listopadu uplynulo 112 let od úmrtí malíře, který je znám hlavně jako "malíř generace Národního divadla". Mikoláš Aleš byl první malíř, jehož obrazy se mi vryly do paměti.

   

V této své první škole jsem poprvé poznala obrazy M. Alše: Jana Žižku na koni, Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem a barevný obraz z bitvy u Domažlic, kde papežský legát ztrácí svůj červený klobouk. Tehdy jsem si neuvědomovala, proč mě takové obrazy oslovily. Můj vztah k historii se teprve vyvíjel. 

Fotografie zvětšíte rozkliknutím.

 

 

A pak mi teta darovala Alšův Špalíček národních písní a říkadel. Dodnes tuto knihu opatruji: 

 

Malíř se narodil v Miroticích v jižních Čechách (1852) a už to byl třetí syn do rodiny Alšů, kteří byli zpočátku zámožnými občany a patřila jim usedlost zvaná "Alšovna". O ni nakonec přišli a také o rodinné jmění. Otec byl písařem a stal se i městským tajemníkem, možná proto zamířil do Prahy. V Praze nenašel uplatnění, opět se vrátil. 

Jako čtyřletý začal Mikoláš kreslit a v šesti letech nakreslil jesličky k Vánocům 1858. Do školy chodil v Písku, ale rodina prožívá těžké chvíle - r. 1865 umírá bratr František na souchotiny a za dva roky tragicky zemřel druhý bratr Jan.

 

 

Mikoláš Aleš (1852-1913) - český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor.

Mikoláš se po krátkém studiu na gymnáziu odchází učit k mistru malířskému do Písku. Na podzim 1869 odjíždí studovat do Prahy na akademii umění. Před odjezdem mu umírá matka a pak celá léta studií trpí hmotným nedostatkem. Na živobytí si musí vydělat pilným malováním a tak vyučuje kreslení a od r. 1872 ilustruje "Palečka".

Na prázdniny jezdí do Mirotic, ale r. 1874 se Alšův otec podruhé oženil a téhož roku zemřel. S macechou se Mikoláš nespřátelil, odjíždí do Prahy a od svých 22 let žije úplně sám bez podpory. Na podzim 1875 nastupuje vojenskou službu. Příštího roku potkává svou lásku z dětství - Marinu. 

Roku 1877 se odstěhoval do Suchdola k příteli Brandejsovi, kde na jeho statku strávil bezmála rok života. Zde se zrodila myšlenka na vytvoření slovanských cyklů, z nichž vytvořil cyklus "Vlast". V r. 1878 se Aleš spolu s Ženíškem zúčastnili konkursu na výzdobu Národního divadla, to byl nápad p. Brandejse, který je tam dovezl vlastní bryčkou. V lednu 1879 dokončili kresby a v konkursu zvítězili.

 

 

Národní divadlo v Praze.

V Miroticích v kostele sv. Jiljí se v dubnu 1879 oženil s Marinou. Skromnou domácnost měli na Malé Straně v Praze. Poté podle smlouvy odjíždí na studijní cestu do Itálie a po návratu tvoří během let 1880-81 14 velkých kartonů lunet "Vlast". 

 

V r. 1881 ilustruje Arbesova "Šotka". V r. 1884 se Aleš rozešel ve zlém s Františkem Ženíškem kvůli autorství na výzdobě Národního divadla. Za svého života došel největšího uznání na Národopisné výstavě v r. 1895, kde bylo vystaveno mnoho Alšových sgrafit.

Alšovo dílo převážně čerpá z národních a slovanských dějin a ze života prostých lidí. Vytvořil celkem na 8000 nejrůznějších kreseb, náčrtů, kartonů, ilustrací a asi 65 olejomaleb. Začátky byly kruté, lidé "v národě" po něm žádali, aby maloval veliká plátna - strašné bitvy, korunovace králů.

Chtěli po něm něco, co jinde už bylo historickou malbou. Mikoláš jim předkládal Smysly, Živly, Ohlas písní ruských a tak někteří vlivní lidé v národě mu nerozuměli, dokonce ho pomlouvali, že je primitiv, chudáček na nízkém stupni umělecké dovednosti a trestali ho nouzí. Aby rodinu uživil, ilustroval kalendáře, snáře a písničky.

 

  

Ukolébavka Spi, Marjánko, spi...  

 

 

Aleš vzpomněl kresbou i severoamerické Indiány, které přistěhovalí Evropané v jejich rodné vlasti utiskovali a hubili. Na obraze Evropa v podobě obrněné ženy přistála s lodí u americké pevniny a napřaženou rukou ukazuje na indiánského náčelníka, aby se svým lidem ustoupil od břehu. Tento list má název "Země". 

Po řece Niagaře na člunu sjíždějí Indián a Indiánka s pohřební písní na rtech. Dravý pták unáší rybku - silnější přemáhá slabšího. Tak Evropan zatlačil Indiány hlouběji k velkým jezerům. To je obsah kresby "Voda". 

Na listu zvaném "Vzduch" zápasí Indián s medvědem. Osud chtěl, aby Indiáni podlehli. Aleš dojat, vyjádřil jim svým cyklem mši zádušní. 

 

 

Umělec nejvíce "blahoslavil Mánesa a říkal, že on je jeho Mistrem a Pánem". Píši to proto, abychom viděli, že tak významný malíř neměl v životě umetené cestičky a musel se sám prosadit! Není to příklad lidem i v dnešní době?

V těchto zlých časech zvítězil nad nepřízní doby svou vytrvalostí. Odmítal se zalíbit módě a bohatým lidem a jak říkal, vždy se nejprve ptal svého českého svědomí. A konečně svým nepříznivcům dokázal (ale až když sám chtěl!), že rozumí i historické malbě ve velkém slohu. O tom svědčí stovky rozměrných maleb na průčelí domů v mnoha českých městech (nejvíc v Plzni a Praze), i v kostelích, např. ve Vodňanech. Ukázky Alšových návrhů v Plzni:

 

 

V letech 1892 až 1903 vytvořil množství kartonů pro sgrafita a fresky na fasády činžovních a soukromých domů ve stylu české renesance, ve většině případů navrhovaných stavebním podnikatelem architektem Rudolfem Štechem.

 

Aleš vytvořil pět velkých kreseb "Život dávných Slovanů". V básnivé mysli si představoval život našich předků, dokud žili v krajině lesů a vod. Věřil, že to byl lid mírný, pohostinný. Včelařili, v lipových hájích uctíval jejich kněz a pěvec Svantovíta a Živu. Sídlili v chatách ze dřeva sroubených, pásali stáda, orali půdu i obchodovali. Ženy předly, tkaly a šily a milý stařík v říze srdečně pobídl hosta cizího kroje, aby pojedl a přinesl medovinu. Nápis kresby je proveden písmem slovanským - hlaholicí. Gost znamená host.

 

Když Slovany napadl nepřítel, lví silou bojovali za svobodu. Tryskem přijíždí bůh vojny Radegast, Slované a Germáni se utkali ve strašném boji. Z holubičích Slovanů jsou pak divocí lvové.

Na kresbě je znázorněn pohřeb slovanského hrdiny. Vystrojili mu hranici, muži sklonili hlavy, ženy pláčí. Stařecká bohyně Morana je na jedné straně, na druhé je rozcestí s popelnicemi, hřbitov Žalov.

Vlastní dějiny začínají u nás dobou křesťanskou. Křesťanství přinesli roku 863 bratři z řecké Soluně. Aleš chystal přípravné náčrty k obrazu oslavujícímu Cyrila a Metoděje. Vytvořil tuto kresbu: 

Pohanský bůžek se zvířecí hlavou leží skácen a světlo se šíří z malé okrouhlé chrámové stavby, což je románská rotunda. Pohanství odlétá v mračnu s nočními ptáky v podobě zloduchů a démonů s rohy na lysých lebkách, se zvířecíma ušima a drápy na rukou a nohou. Jeden démon unáší sošku Svantovíta, druhý pohanskou popelnici. Proti ustupující tmě se vítězně šíří světlo. Na zářivých oblacích se vznášejí hlasatelé křesťanství - Metoděj v rouše arcibiskupském a mnišský Konstantin, jenž sestavil slovanské písmo, přeložil evangelium a zak zemřel v Římě v ústraní kláštera. Cyril přidržuje obrazovou desku, na ní zobrazil poslední soud. Kyrilicí je tu napsán začátek evangelia sv. Jana: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo.

Roku 894 zemřel velkomoravský kníže Svatopluk. Aleš jej nakreslil ležícího na náhrobním kameni. Má velebnou tvář, vlasy i vousy jsou bílé, roucho je napůl knížecí a napůl selské: výšivky jsou lidové - jablíčko, zvonek a karafiátek. Kříž a Kristova tvář na vladařském jablku, stejně jako románská rotunda za zdí, poukazují na pokřesťanštění Moravy. Moravská orlice v hlavách knížete jakoby kvílela. Říši velkomoravské, kterou Svatopluk zbudoval, hrozí zkáza. Zloduch nesvornosti se chopil prutů v pevném svazku neporušitelných, oddělil je a snadno zlomí prut po prutu. Synové Svatoplukovi se znesváří, budou přemoženi a Morava porobena.

Mikoláš Aleš, Od Lipan, Jan Čapek ze Sán

Táboři, od cizinců nepřemoženi, byli potřeni vlastními krajany u Lipan 30. května 1434. Tehdy hejtman Jan Čapek ze Sán se svými se spasil útěkem. Jezdec je chmurný a temná je i barva jeho koně, v trysku uhání smutným krajem. Útěk byl Čapkovi vyčítán jako zrada, i když někteří tvrdí, že tím zachránil část vojska v zoufalé chvíli.

K 60. narozeninám byl Aleš jmenován měšťanem pražským a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Odkaz svého otce propagovala dcera Maryna Svobodová (1882–1973), malířka, ilustrátorka a autorka vzpomínkových knih.
Zdroj: Krásné čtení, 1913