Sníh uprostřed léta

Letošní léto přineslo extrémní teploty a pro mnohé velké horko nebylo zrovna příjemné. Výkyvy klimatu zažívali i lidé v minulosti. Mnohé změny může způsobit přírodní jev v opačné části planety. Dnes se podíváme, jaké starosti prožívali lidé přesně před 210 lety. Bylo léto a lidé se chystali sklízet úrodu. Nečekaně napadl sníh, který zničil úrodu a následně pak lidé trpěli hladem, dost dlouho vůbec neviděli slunce...  

V roce 1815 vrcholily napoleonské války v Evropě. Toho roku také došlo k erupci sopky Tambora - největší v historii lidstva. Depresivní bylo i to, že následujícího roku kvůli přírodní katastrofě vůbec nebylo léto! 🙀 

 

 

Indonésie na mapě světa. První Evropané (Portugalci) tam přistáli v roce 1512 s cílem získat zdroje koření na Molukách: muškátový oříšek, hřebíček a kubébu. 

Sopečných erupcí v zaznamenané historii lidstva byla celá řada a nejčastěji se píše o sopce Krakatoa v r. 1883 v Indonésii. Přitom erupce Tambory byla 10x silnější a není tak známá, prý proto, že to bylo před vynálezem telegrafu.

Základní údaje:

 

Sopka Tambora

• na ostrově Sumbabwa v Indonésii
• kdysi měřila 4300 metrů, po mohutné erupci v roce 1815 přišla o většinu svého vrcholu
• nyní má výšku asi 2851 metrů
• v letech 1880 a 1967 menší erupce, v letech 2011, 2012 a 2013 zvýšená seismická aktivita

Počátkem dubna 1815 se probudila indonéská sopka Tambora a začala chrlit sopečný materiál. V Indonésii je velkých sopek hodně, lidem se to zdálo běžné. První exploze byly na ostrově slyšet večer 5. dubna. 10. dubna nastala erupce, při níž celá horní část sopky zmizela, sopečný materiál se dostal do výšky 44 kilometrů a zvuky výbuchu byly slyšet na vzdálenost 2700 kilometrů. Podle vulkanologů je erupce Mount Tambory největší a nejničivější sopečnou událostí v zaznamenané historii!

Následky mohutné erupce byly dalekosáhlé. V příštích letech kvůli výbuchu sopky zemřely statisíce lidí.

Na celém světě byla zvláštně zbarvená obloha. Obrazy malířů zachytily nezvyklou nebeskou podívanou. Zvláštní atmosféra inspirovala různé umělce - právě v těchto letech vznikl původní námět pro příběh Frankensteina či příběhy o upírech.

 

 

Obraz Williama Turnera. Na obrazech z r. 1815 se často objevovala žlutě zbarvená oblaka. (zdroj Deník)

Roku 1816 byly na celé planetě extrémy počasí, které následně vyvolávaly chudobu, hlad a nemoci. Na celé planetě poklesla průměrná teplota. Neobyčejné ochlazení známé jako „rok bez léta" v roce 1816 postihlo velkou část severní polokoule. Části světa jako západní Evropa a východní oblast Severní Ameriky byly zasaženy hustým sněžením a ničivým mrazem v červnu, červenci a srpnu. Chladné počasí vedlo v těchto oblastech k neúrodě a hladu!

  

Letní teploty roku 1816. V květnu  se Severní Amerikou prohnala sněhová bouře, která pokryla sněhovou pokrývkou USA a Kanadu a zničila veškerou úrodu. V kanadském Québecu v té době napadlo 30 cm sněhu. Po několika týdnech se na mnoha řekách a jezerech objevil led.

V Americe se kvůli špatné úrodě lidé z postižených oblastí přesouvali více na západ, kde bylo zemědělství zasaženo méně. Investice vložené do zemědělství se americkým podnikatelům vůbec nevracely.

Ještě horší to bylo v Evropě. V letech před výbuchem sopky tam probíhaly napoleonské války, které vyvrcholily právě v roce 1815. Francouzský císař Napoleon byl poražen u Waterloo dva měsíce po erupci Tambory. Všude, kudy prošli vojáci a kde se bojovalo, byla chudoba, nemoci a nedostatek jídla. Kombinace neúrody v roce 1816 a Napoleonovy expanzivní politiky způsobila lidem katastrofický stav. 

Lidé strádali také na území Velké Británie. V létě 1816 pršelo v Irsku nepřetržitě osm týdnů. Brambory se neurodily, po hladu přišly nemoci a hladomor. Koncem roku 1816 vypukl v Irsku tyfus, který zabil tisíce lidí a v několika příštích letech se epidemie přehnala přes celé Britské ostrovy.

Nejpostiženější přesto zůstávala oblast dnešní Indonésie a okolních zemí. Po erupci v celém regionu ještě několik týdnů pršel popel. Zdroje sladké vody byly kontaminovány. Umíraly celé lesy, uvadala úroda. Odhadem na Sumbabwě a sousedním Lomboku erupce zabila 90 tisíc lidí, většina však zemřela hladem. Obrovský mrak sulfátových plynů, které Tambora vyvrhla do atmosféry, zpomalil vývoj indického monzunu, největšího meteorologického systému na světě, na následující dva roky.

 

Bengálský záliv je největší záliv na světě.

Sucho způsobené erupcí vytvořilo podmínky k šíření nového a smrtícího kmene cholery. Nejprve sucho, pak pozdní mimosezonní záplavy – změnilo se klima v Bengálském zálivu. Bakterie cholery zmutovala do nového kmene. Protože imunitní systém místních obyvatel se novému kmeni nedokázal bránit, rozpoutala se epidemie. Cholera se rozšířila po Asii a nakonec po celém světě. Na konci století se počet obětí bengálské cholery pohyboval v desítkách milionů.

Sopka stále zůstává aktivní...

 Video s českým komentářem:

 Video pro anglicky mluvící čtenáře:

 

 zdroj: YouTube, denik.cz, encyklopedie Britannica, Wikipedie

Léto pod Beskydami

Léto přináší delší dny a více času k aktivitám. A proč je v létě teplo? Je to sklonem zemské osy, která je nakloněná o 23,5° a naše, tedy severní polokoule je v této části roku přikloněná ke Slunci. Na jižní polokouli (např. Austrálie) je to opačně, tam je léto v době našich Vánoc. Pro lepší představu poslouží obrázek:

 

 

 

Video pro anglicky mluvící čtenáře:

Statisticky nejteplejším měsícem roku je v ČR červenec. Dozrává ovoce, školáci a studenti mají prázdniny. Víte, proč jsou hlavní prázdniny v létě? Bylo to stanoveno nařízením císaře Josefa II. v r. 1787 proto, aby děti mohly rodičům pomáhat při žních. Sklizeň obilí v té době vrcholila kolem svátku sv. Markéty, připomíná to přísloví „Svatá Markéta hodila srp do žita“. V 18. století to bylo životně důležité období. ... Začátkem srpna můžeme pozorovat meteorický roj Perseidy, lidově „slzy svatého Vavřince“. Typické jsou letní bouřky, které nadělají hodně škod nejen v přírodě, ale i na majetku.

 

Dlouhé letní dny a sluneční svit zvedají náladu, podporují tvorbu vitaminu D a lákají k pobytu venku. Je to doba grilování, hudebních festivalů, ale i vycházek do krajiny, když teploty nepřesahují třicítky. I poblíž domova můžete vyrazit za dojmy a zážitky.

Okolí Těrlické přehrady je obklopeno členitou krajinou, to je z fotografií vidět. Turistická trasa v Podbeskydí je mírně zvlněná, není náročná a na čerstvém vzduchu vnímáte panorama hor s pěknými výhledy. 

V dálce jsou Moravskoslezské Beskydy, tam se šlape jako v písni "Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide..." 

V naší zemi je výhoda turisticky značených tras a naučných stezek, např. Těrlické mokřady, pro cyklisty Beskydy Radegast Cyklotrack.

 

 

 

Těrlická vodní nádrž je na řece Stonávce.

 

 

 

Vlevo bohatě žlutě kvete vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata). Tato rostlina dovede oklamat svou krásou a vás těší, jak roste bez vaší péče. Když se však na zahrádce uchytí, za pár let opadne vaše nadšení, stane se totiž nechtěným plevelem, kterého se nemůžete zbavit. Její oddenky od kořenů pokryjí i místa, kde se ničemu jinému nedaří. Chová se jako invazivní rostlina. Mně takto zlikvidovala pár květin, její živý koberec jiné květiny udusí. 😾  Co dalo práce se vrbiny na zahrádce zbavit!

____________

Pampelišky odkvetly, jsou ukazatelem kvality půdy, správně se říká bonita půdy. Pampeliška dokáže z půdy vstřebávat těžké kovy. Kde roste zdravá pampeliška, tam je většinou i zdravá půda.

Její mladé listy jsou na jaře zdrojem vitamínu C, kyseliny křemičité, vitamínů A, D, vitamínů skupiny B, betakarotenu, draslíku, křemíku, vápníku i železa.👍

 

 

Vtip na závěr: "To je hrozné vedro. Zaskřípej zubama, Karle. Třeba nám proběhne mráz po zádech." 😸

Kalendárium z Moravskoslezska: Červenec + Nejstarší milostné psaníčko a cibule na vousy

Události měsíce připomíná kalendář z r. 1926 z archivu "Książnica Cieszyńska". Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

V červenci se zkracují dny, ubude dne o 1 hodinu.

  

Podle stoletého kalendáře od 1. do 8. července velmi horko. Od 9. do 12. déšť a chladno, od 13. do 21. bouřlivo a proměnlivo. Od 22. do 31. vedra. 

 

 

Před sto lety byla v českém kalendáři jména staročeská: Děpolt, Bislav, Boreš, Hroznata, Domaslav, Předbor, Sudivoj.

 

 

Dějepisný kalendář - Červenec:

V několika připomínkách je zmínka o geologické činnosti. Pod údajem, že někdo hledal nerosty, je snaha najít zejména ložiska černého uhlí, protože na některých místech uhelné sloje vycházely na povrch.

Z koňského kalendáře jména koní na červenec:

1. Eliot, 2. Darka, 3. Aktiv, 4. Byrland, 5. a 6. státní svátky, 7. Karsit, 8. Glorion, 9. Luneta, 10. Corado, 11. Dolly, 12. Filipa, 13. Amindas, 14. Ekipa, 15. Floreta, 16. Barchat, 17. Dále, 18. Sára, 19. Vatva, 20. Arlot, 21. Carlon, 22. Fantazie, 23. Diva, 24. Eser, 25. Citin, 26. Arlingto, 27. Siera, 28. Vapeta, 29. Tanganika, 30. Kairo, 31. Lancelot  

 

Svatá Markyta (13. července) hodila srp do žita. Z kreseb Mikoláše Alše k národním pořekadlům.

• Svatá Markyta hodila srp do žita, svatá Anna, ta ho vzala a sama žala.
• Déšť o Markytě trvá čtrnáct dní a zvěstuje špatný čas pro sklízení sena i obilí.

Nejnovější, nejlepší a nejlevnější sušící stroj "Všesušič":

 

Pro veškeré hospodářské výrobky, pro výrobu potravin, pícních, zeleninových a ovocných konzerv, i pro chemický velkoprůmysl ... Expres suška je vhodná k vytápění ostrou parou, výfukovou parou, pro topení koksem, uhlím při nejmenších výlohách za sušení - ihned k dodání.

 

Nejstarší milostné psaníčko je uschováno v britském muzeu v Londýně. Dopis je psán jedné egyptské princezně před 3500 lety a písmena jsou vyškrábána do cihly. Jestli princezna svému zbožňovateli v případě odmítnutí tuto cihlu nehodila na hlavu, není dnes již možné zjistit. 😍 Noviny Česká hospodyně, 10.07.1902

Jak cibule zázračně účinkuje na vousy: z r. 1872: 😉

 

Cibule na vousy prof. Theoda - nejlepší a nejjistější prostředek k dosažení pěkného vzrůstu vousů. Četné osoby mužské, i nejvyšších stavů, děkují za pěkný vous svůj tomuto prostředku, kterýž napomáhá k velmi rychlému vzrůstu vousů tak, že i 16letí nabyli v době nejkratší pěkný a plný vous, což dosvědčují tisíce přípisů děkovacích. 

Panu lékárníku Josefu Furstovi v Praze: Ctěný pane! 8 cibulí na vzrůst vousů, jež jste mně laskavě zaslal, tím spíše, že jsem již velmi mnoho drahých prostředků ku vzrůstu vousů bez výsledku upotřebil, i nepřeháním, že Vaše cibule u mně téměř zázračně účinkuje. Žádám Vás atd. 21. prosince 1871, Josef Küfferle.

Z říše humoru o pejscích beze slov - zvětšíte rozkliknutím:

 

Kapičku štěstí, obláček naděje, každý den ať se na vás někdo usměje! 😀

Toulky českou minulostí: 283. schůzka: Podivné manželství krále Vladislava

Před koncem měsíce dubna roku 1490. obdržel Vladislav z Uher jistou přípověď, že zvolen bude na království uherské. Svolal tedy stavy české do Prahy o radu a veden byl od nich, aby přijal toho důstojenství, neboť takto země, od české koruny odtržené, k ní zase připojeny býti mohou.

„Nelze nám líčiti dopodrobna události volebního sněmu, jenž počal se v Pešti 15. května a trval více nežli tři měsíce – kterak pomalu sjížděli se k němu páni uherští, každý s komonstvem branným, někteří až tří tisíc jezdců; kterak nejprve strana polská, kvapící s prohlášením svého Albrechta za králem, přehlučena byla; kterak pokojně a trpělivě slyšeni byli řečníci všech stran, jež nejprve pro Jana Korvína, potom pro syna císařova Maxmiliána, pak pro Beatrici a posléze pro Vladislava slovo zvedli; kterak veřejné prohlášení odkládáno bylo a kterak většina sněmovníků, sjednotivších se o Vladislavovi potají, měla výminky, pod nimiž na trůn jej provolati chtěla; kterak Vladislav hned bez rozmyslu ke všemu přistupovati chtěl – jen ne k manželství s Beatricí, vdovou po Matyášovi.“

Volení českého krále králem uherským nebylo nikterak jednoduchou a rychlou záležitostí. On totiž Vladislav skutečně se všemi výminkami takřka okamžitě, bez rozmyslu, souhlasil. S výjimkou té jedné výminky. Ta výminka se jmenovala – svatba anobrž ženitba. Nechtělo se mu. Nad šachovnicí v Olomouci se před časem ti dva utkali v docela přátelském zápolení, jedenáct let poté však hrozilo vybuchnout vojenské střetnutí. Královna-vdova totiž nechtěla ustoupit a byla přesvědčena, že na uherském trůně zůstane za každou cenu. Jenomže, aby panovnicí byla žena, to tehdy ještě nějak nešlo, a tak se uvažovalo a kombinovalo a spekulovalo, kterak by se mohla stát Vladislavovou manželkou a tím pádem si podržet titul a moc uherské královny.

Na trůnu za každou cenu

Kdo s tím originálním nápadem přišel, to je obtížné zjišťovat. Snad, možná, nejpravděpodobněji uherští magnáti a preláti. Ti totiž usoudili, že onen zamýšlený sňatek by mohl zemi zbavit přízraku války, a nejenom to: taky by mohl posilnit Vladislavovu moc v boji proti jeho bratru Janu Albrechtovi a proti římskému králi Maxmiliánovi neboli proti konkurenci.

„Sotvaže byl Vladislav přijat 9. srpna 1490 v Budíně, sídle královském, u velikém jásotu obyvatelstva, přitáhl hned nazítří bratr jeho Jan Albrecht s vojskem asi osmi tisíc branných Poláků bez odporu až blízko Pešti, a z druhé strany docházely zprávy, kterak římský král Maxmilián překotem dobýval v Rakousích měst a hradů zase. Mluvilo se také o tom, že byla úmluva mezi římským Maxmiliánem i polským Janem Albrechtem o roztržení království uherského tak, aby připadla onomu západní, tomuto východní jeho část. Nebylo přitom ani slechu o nařízení veřejné hotovosti v zemi, aby pozdvihli se se zbraní v ruce bohatí i chudí a neustali v boji proti odvážlivým vetřelcům, pokud by ještě nějaké cizí kopyto šlapalo půdu vlasti v kterémkoli kraji. Ta péče ponechána cele novému králi. K nabytí válečné podstaty nebylo mu svoleno daní potřebných, ale radili mu, aby podvedl královnu Beatrici slibem manželství a vypůjčil si tím peněz i vojska od ní. On pak neměl té mravní statečnosti do sebe, aby opovrhl trůnem, kterého beze lži ani dobýti ani uhájiti nemohl.“

  

Budín (maďarsky Buda) je část Budapešti ležící na pravém břehu Dunaje, představuje tedy západní část nynějšího hlavního města Maďarska. Římané u významného brodu přes Dunaj postavili na místě staršího osídlení z doby bronzové město Aquincum, které se stalo hlavním sídlem provincie Panonie.

Hned na začátku a Vladislav už měl takové problémy. Když 9. srpna 1490 vstoupil do Budína, tak zjistil, že královna-vdova se před veřejností prezentuje jako manželka nově zvoleného krále. Den před vyhlášením výsledků volby jí totiž šlechtici přislíbili, že Vladislava prostě a jednoduše přimějí, aby se s ní oženil. Jenom si to představme: cizinka, opuštěná někdejšími přáteli, tak ta musela velice chladně a přesně odhadovat své neutěšené postavení. Z někdejších námluv s Maxmiliánem už sešlo, János Korvín se veřejně projevil jako její nepřítel, u Pešti ležela polská vojska, a z Čech se přes Moravu blížily ozbrojené oddíly Vladislavovy, takže jí nezbývalo než kývnout na souhlas. Vyjednávači jí přitom zcela otevřeně slíbili, že jen jako manželka nově zvoleného krále zůstane napořád uherskou královnou.

„Od počátku vzpouzel se Vladislav proti každému spojení s Beatricí, však pro uvarování většího pro Uhry neštěstí osvědčil soukromě nejprve, že je hotov slíbiti ji manželství, a o několik dní později veřejně, že on po vůli bude, až jen království od nepřátel očištěné se upokojí; královna slíbila za to přispěti k potřebám válečným dvěma sty tisíci zlatými uherskými a též odříci se oněch tří set tisíc, které co dluh na koruně požadovati mohla. Pokud trvaly nepokoje a války, ubránil se Vladislav dotíravosti své nemilované nevěsty, neboť jen velmi pořídku a nikdy bez hojných svědků s ní se scházel.“

Nevěstino zklamání

 

Nejstarší pohled na Budín pochází z Norimberské kroniky (1493), autor Hartmann Schedl. zdroj Wikipedie

Po příjezdu do Budína trvalo Vladislavovi celých pět dní, než za Beatricí zavítal. Pro nevěstu to bylo trpké zklamání. Plně se spolehla na sliby uherských politiků a už se skoro měsíc cítila být královnou. V den Vladislavovy volby dávala dokonce rozhazovat peníze mezi shromážděné davy, jako by byla skutečnou vladařkou. Až dosud oblékala vdovský šat, ba nejednou prohodila, že se chystá na trvalý pobyt v klášteře; nyní se však doslova rozzářila nadšením a očekávala svého nového chotě. Svým příbuzným do italské Mantovy vesele oznámila, že ji volba Vladislavova opět povznesla na trůn. Proto se upínala s nadějemi k přicházejícímu králi. Domnívala se, že první jeho kroky zamíří k ní, vyvolené nevěstě. Jaké však bylo její zklamání, když den za dnem plynul, ženich už byl dávno na budínském hradě a nic nedbal na to, že jej nevěsta volá a netrpělivě očekává.

Po těch pěti dnech si však přece jenom nakonec dal říct. Ale jaké to bylo zklamání! Čekala vroucí objetí, těšila se na milence. Nic z toho, dočista nic. Místo toho ji pozdravil zdvořilý politik, který ji ubezpečoval svou přátelskou přízní. Přátelská přízeň asi nebylo zrovna to, co čekala a co chtěla. A že v ní vidí takřka sestru, a ještě nezapomněl zdůraznit, že byl přítelem jejího zesnulého manžela. Co může víc vydráždit rozdychtěnou vdovu než chladná korektnost, klidný tón? Ona užuž chystá svatbu – a on? Těžký nezájem.

Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj její jedovaté sliby za zdroj otravy!

„Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj její jedovaté sliby za zdroj otravy!“ Tyto dobře míněné rady šeptal králi Jan Filipec z Prostějova, biskup varadinský. Uhrové sice chtěli, aby si Vladislav Beatrici vzal, Uhrové ano, ale uherský biskup moravského původu své názory před králem Vladislavem neskrýval. „Té Italce jde jen a jen o moc! Chce vládnout tak, jak se o to pokoušela už za vlády krále Matyáše. Král ať si vzpomene, jaké trápení měl s touto ctižádostivou paní nebožtík Korvín! A potom – co může nový uherský král očekávat od neplodné, stárnoucí ženy!“

Takové rady český rád poslouchal. Kdyby si mohl,vybrat, tak by určitě volil ve svých čtyřiatřiceti letech nějakou mladší dívku než aby toužil po stejně staré, tloustnoucí a nemocné vdově. A bylo zajisté veřejným tajemstvím, že Korvínova choť nebyla žádná putička či něžná dušinka, ale že se po boku energického vladaře a manžela Matyáše projevovala jako rázná panovnice a sebevědomá, ctižádostivá žena. To asi nebyl zrovna typ ideální manželky pro krále slabocha, muže nevýbojného a ze všech stran utlačovaného, jakým byl Vladislav. Jestliže nedovedl spoutat mocenské choutky své italské choti Matyáš Korvín, jakpak by to dokázal jemný, mírný, ba slabý Vladislav? A kromě toho: Vladislav byl přece pořád ženatý!

 

Vladislav jako český král v Livro do Armeiro-Mor, autor João do Cró, 1509

Ženatý Vladislav. Ale – byla vůbec nějaká svatba? Byla. Pravda, v zastoupení. 12. září roku 1476 byla v Praze podepsána svatební smlouva a koncem téhož roku byl ve franském Ansbachu uzavřen na dálku sňatek, při němž se dal Vladislav zastoupit delegací české šlechty, ale ke svatebnímu veselí nikdy nedošlo. Do osudů dvanáctileté nevěsty Barbory tvrdě zasáhl Matyáš Korvín. Jako skutečný pán Slezska odmítl její dědické nároky po prvním manželovi, a udělil Hlohovsko lénem bratranci. Tím pádem se náhle zchudlá Barborka rázem stala nevěstou nepříliš žádoucí a v Praze se s dokončením sňatku přestalo počítat. Jenomže – on už de iure uzavřen byl, ale oba manželé se nikdy nespatřili, natož aby došlo ke „konzumaci manželství“ – tedy aby byl mezi nimi sexuální styk.

V Římě si najednou podávala dveře poselství, která požadovala od papeže zcela protikladná rozhodnutí. Na jedné straně stál stále zoufalejší kurfiřt Albrecht a po jeho smrti Barbořini bratři, žádající na papeži, aby přikázal Vladislavovi dokonat manželský slib, na druhé straně se čeští stavové, Vladislav i jeho polský otec snažili dosáhnout u kurie, aby bylo nepovedené manželství rozvedeno. Dokud Vladislav vládl kacířům, byla malá naděje, že by papež jeho žádosti vyhověl. Naopak – protivné straně se podařilo dosáhnout toho, že papež Vladislavovi výslovně přikázal, že když už si teda Barboru vzal, tak ten svůj sňatek musí dokonat. Jenomže papežské příkazy a hrozby v kacířských Čechách mnoho neplatily, a tak Barbora a její bratři stále marně čekali na okamžik, kdy Vladislav konečně splní svůj slib. Chudák děvče. Opravdu ji lze jen politovat. Z dítěte-vdovy vyrostla postupně ve zralou ženu, která se svým miniaturním dvorem putovala od jednoho franského a hornofalckého hradu k druhému a stále jasněji si uvědomovala, že svoje právo už nikdy neprosadí a do žádného královského lože nikdy neulehne. Dokonce i její bratři jí časem začali předhazovat, že to byla vlastně ona, kdo zneuctil hohenzollernský rod a načas ji i věznili. Kdo chce psa bít...

„Když roku 1492. minulo i poslední kruté nebezpečí od Turků, paní Beatrice, uražena tolikerými odklady, vyčerpavši již všecky prostředky, prosby a hrozby, utekla se konečně k papeži Alexandrovi z domu Borgiů, aby mocí apoštolskou donutila krále ke splnění daného slova, a neostýchala se předkládati lež, že měla od Vladislava netoliko slib, ale i skutek manželský. Tím nemohla ovšem nežli odvrátiti od sebe ještě krutěji ženicha, ana přinutila jej zastávati čest neboli hanbu svou před nejvyšší soudní stolicí na světě.“

Prekérní situace... Jakpak dopadla? Beatrice měla na své straně pádný argument. Ona z toho Budína odešla nikoli s holýma rukama, ale s prohlášením, že nepřátelům nového krále postoupí své vojsko, peníze a některé pevnosti. V královské radě se začalo horečně jednat. Dochovala se nám královská písemná protestace, v níž líčí podrobnosti, za nichž vyřkl svůj manželský slib. Naléhali na něho stavové a argumentovali tím, že Beatrice mu přinese věnem 200 000 dukátů a pak navíc ještě 300 000 uherských zlatých. Vladislav celkem logicky odtušil, že ty peníze ještě neviděl; co však pozoruje, to je královnina příprava velmi silné armády, a proti komu jinému, Ladislav než právě proti němu, a ještě že potají jedná s cizími panovníky a vyhrožuje mu spojenectvím s vetřelci.

„Přísahám před Bohem a lidmi,“ přísahal ve svém písemném protestu král Vladislav, „že z těchto všech příčin, a zvláště proto, že je Beatrice neplodná, neuzavřu s ní sňatek. A jestliže jsem jí v minulosti slib sňatku učinil či ještě v budoucnu učiním, stalo se tak jen na naléhání uherských stavů a jen v zájmu země a v důsledku tíhy nezbytnosti.“ Jo jo, v důsledku tíhy nezbytnosti, to se to slibuje!

„Poslal jsem domů své české vojsko a nemám jiné prostředky, jak zabránit zhoubám, jež hrozí království a všemu křesťanstvu od této královny. Byl jsem proto okolnostmi přinucen bojovat lstivě a podle panské rady uzavřu formální sňatek s Beatricí, abych snadněji vyhnal nepřátele z uherské země. Abych však nebyl podezírán z ničemného podvodu, pravím, že na lstivé úklady odpovídám lstí. Znovu pak prohlašuji, že jsem nikdy netoužil a ani dnes netoužím oženit se s Beatricí a že považuji toto manželství i podle slov v současnosti za neexistující.“

To je ale velice zvláštní dokument... Těžko v českých dějinách hledat něco podobného, co by se dotýkalo tak hluboko vladařovy intimity. Vladislav po Beatrici zřejmě opravdu netoužil, ale byly tu okolnosti mezinárodní i vnitropolitické, a tak se v Ostřihomi nakonec odehrálo setkání těch dvou budoucích manželů, a z úst králových vyslechla královna to, nač tak úpěnlivě čekala. Byla to nabídka k sňatku. Ženich s ní projednal bod po bodu i svatební obřad, žádal však, aby prozatím byla celá záležitost utajena a aby se svatba konala jen v nejužším kruhu. Nevěstě to nebylo kupodivu ani trošku podezřelé. Celá rozdychtěná se k obřadu pečlivě připravovala. Vlasy si dala rozpustit tak, že jí splývaly po obou stranách tváře. Nechtěla stát před ženichem jako ctihodná vdova s vlasy zavinutými pod čepcem, nýbrž jako skutečná, půvabná nevěsta. Ve vlasech jí zářil královský diadém, nejjemnější hedvábí objímalo její postavu, nově upravené pokoje a ložnice měly získat ženichův obdiv a lásku. V ostřihomském paláci se konal střízlivý, skromný svatební obřad.

 

Beatrice Aragonská byla jednu dobu českou královnou, nejdříve prostřednictvím sňatku s Matyášem Korvínem, později s Vladislavem Jagellonským. Beatrice pocházela z Neapole, ale značnou část života prožila v Budapešti. | zdroj: Wikimedia.commons

Svatba bez hostin, slávy i bez svatební noci

Svatebčanů bylo málo – pouze hrstka prelátů a magnátů. Z Čechů přihlížel tomu podivnému svatebnímu veselí jenom kancléř Šelmberk a z Neapole se dostavili vyslanci nevěstina tatínka. Před zraky svědků se snoubenci pozdravili a rábský biskup se jich otázal, zda souhlasí se sňatkem. „Ano,“ řekl Vladislav. A Beatrice: „Já to chci.“ A tak se oba snoubenci stali manželi. Ještě novomanželské objetí a pusa... Ne, nic z toho. K všeobecnému překvapení Vladislav novomanželku ani neobjal, ani nepolíbil, ale kvapně opustil komnatu. Italští svědkové hlásili do Neapole, že se král s Beatricí rozloučil, jako by to byla cizinka a zanechal ji ve značném duševním zmatku. Podle kanonického práva byla tato svatba, bez hostin a beze slávy a taky bez svatební noci neplatná.

Proč? Protože novomanžel byl už jednou ženat. S Barborou. Sám Vladislav tuto skutečnost ustavičně opakoval, ona se mu náramně hodila, nic z toho mu však nebránilo, aby zároveň od Beatrice nevzal bez rozpaků peníze a neujal se velení její žoldnéřské armády.

„K úplnému spokojení země, ve smyslu prelátů a baronů uherských, bylo potřebí odstranit a zmařit stroj, který činil kdysi Matyášovu vůli neodolatelnou: byly to počátky stálého vojska, pověstné jeho černé roty. Když Matyáš v boji u Kostolan v lednu 1467 zničil válečné roty bratrské, postaral se také, aby uvedl jejich jádro sobě v poslušenství – spojil bojovníky české, polské i srbské v jedno tělo dohromady, vycvičené v boji, otužené v mrazu, vedru i všech strastech tělesných, nemajíce jiného svědomí nežli povinnosti. Králova vůle jim šla nad přikázání boží. Po smrti Matyášově, jakmile přestalo nebezpečí od nepřátel zahraničních, nemeškalo se ani chvíli. Příčiny neb záminky zvláštní nebylo potřebí – pouhé neplacení žoldu stačilo vzbuditi výtržnosti neodvratné; horšího nedopustilo se vojsko černé ničeho. Bylo přepadeno zrádně náramnou převahou jak lehkých jezdců, tak i lidu z měst a vesnic a jeho přední houfy pobity, zbytek donucen vzdáti se. Rotmistři jejich obrátili se psaním prosebným k předním pánům a vladařům českým, žádajíce přímluvy u krále Vladislava, žalovali tam, že páni uherští na nich takové škody počítají, jakých oni bohdá vinni nejsou, ježto sloužili věrně pánu svému. Ale Vladislav dekretem svým zrušil veškeré roty černé, po čemž někteří vstoupili buď u krále, buď u jiných pánů uherských do služby, jiní propuštěni vrhli se do Rakous a na Moravu, kde co divá zvěř honěni a zabíjeni byli. Brzy pak válečná moc uherská, po celou tu dobu postrach národů, stala se jen povídkou z časů minulých.“

zdroj: Josef Veselý