Zimní radosti i starosti našich pradědečků

Pro zimní náladu se dnes vrátíme v čase, konkrétně do roku 1905. Těch 120 let je už pěkný odstup na to, abych stručně připomněla, jaký to byl rok. Tak hlavně, bylo to za Rakouska-Uherska, nad kterým se stahovaly mraky. 

Toho roku byl ukončen provoz koňky v Praze a začaly jezdit elektrické tramvaje. Byl dokončen Vyšehradský tunel a položen základní kámen Vinohradského divadla. 

Lidé se začali hlásit o svá práva, proběhla vlna manifestací za všeobecné volební právo. V Praze došlo 5. listopadu ke krvavým srážkám demonstrantů s policií, při nichž byl zabit učeň Jan Hubač a mnoho lidí zraněno. Několikadenní demonstrace vyvrcholily generální stávkou 28. listopadu. V rakouské části monarchie platil tzv. kuriový volební systém, který byl pro bohaté a vylučoval z podílu na rozhodování většinu lidu. Změnily to zákony na přelomu let 1906/07.

Takže republika vznikla až za dalších 13 let a ono se to mlelo, až hrůza. Byly i světlé okamžiky, např. 7. prosince Eduard Konrad Zirm v Olomouci provedl první úspěšnou transplantaci na světě. 👍 Robert Koch získal Nobelovu cenu za objevy při léčení tuberkulózy, která byla "metlou lidstva".

Vyhledala jsem zimní fotografie (rozklikněte), jsou z roku 1905, které připomenou doby dávno sněhem zaváté... 

 

Sněhulák ve Vysokém nad Jizerou.

 

Zimní zábavy dítek v Přibyslavi.

 

Jízda na moderních lyžích byla zavedena v Čechách mezi Pražany zásluhou zakladatele Českého Ski-Klubu, v Krkonoších pak zásluhou p. hraběte z Harrachů, který před 15 lety vyzbrojil lyžemi své lesnictvo.

 

Zimní zábavy Pražanů 1905.

Sáně rohačky byly rozšířeny hlavně v Krkonoších a jejich podhůří. Bývaly v každé horské chalupě. Rohačky si přivezli první osadníci Krkonoš z alpských zemí, oni totiž oblast Krkonoš osídlili. Používali je už Gendorfovi dřevorubci, které pan Kryštof přivedl z Alp a usadil v Krkonoších, v 16. století. Rohačky se používaly hlavně v zimě, ale využívaly se i v létě na příkrých svazích při senoseči. Ještě po 2. světové válce se pomocí nich přibližovalo dřevo.

V roce 1896 bylo pro turisty nachystáno už kolem 3000 rohaček a stejný počet tažných koní. (zdroj malaupa.cz/blog)

 

Scéna z pražského výletu do Vysokého nad Jizerou.

 

22. leden 1905 na Vltavě.

 

Budky pro krmení ptactva před školami v Hořicích. Spolek okrašlovací hořický je ochoten v zájmu dobré věci zprostředkovat zhotovení českých budek pro krmení ptactva i jinam, kde by si to přáli. 

 

I do zimních sportů zasahují dnes už moderní vynálezy. Náš obrázek ukazuje část sáňkového vlaku, taženého benzínovým motorem.

 

V rozkošném údolí švýcarského Grindelwaldu v bernském kantonu pořádají se každoročně zajímavé závody "rohačkářů-bicyklistů".

 

"Bicyklistkami" na rohačkách jsou tu i ženy a jak vidět, sluší jim to! Snad lépe, než těm pohodlníkům, kteří se i při sportu dávají tahat němou tváří!

 

Tam je to koníček, kde rychlonohý sob. Za několik málo let, až rozvojem aeronautiky nabudou rozmachu i nejrůznější sporty vzdušné, nepodiví se člověk, uvidí-li sportsmany v létacích lodičkách, dopravovaných z hory na horu ochočenými orly!

 

Malý lyžař se svým miláčkem Barrym.

 

Na zamrzlém Dunaji mají nový sport: zvláštními dřevěnými talíři s držadly "strefují se" do nastavených sloupců. Kdo má nejvíce bodů, vyhrává.

 

Z poslední třídenní výpravy do Krkonoš.

 

Chodský dřevorubec a jeho práce.

Děvče "na votypkách".

 

Tříkrálový den 1905 na zamrzlé Vltavě.

 

Vltava u Smíchova 4.-5. ledna 1905.

 

Vánoce na vrcholu Sněžky.

 

Členové českého Ski klubu.

 

Vzedmutí ker při odchodu vltavského ledu v polovině ledna 1905, poblíž Smíchova.

Lyžařské závody v Chuchli a hokejové mužstvo Sparty.

 

Zamrzlé Svajánské proudy u Štěchovic.

 

Při prohlížení fotografií to vypadá tak klidně, že si říkáte, super, lidé před 120 lety měli plno času na sportování a někdo by řekl, že se nemuseli honit a žili si klidně. ... Samá voda, události roku 1905 totiž patří k dramatickým okamžikům našich novodobých dějin přesto, že tehdy ještě netušili, že za 9 let přijde první světová válka a mnozí z nich ji nepřežijí, monarchie se pak rozpadne. 

V roce 1905 Češi začali usilovat o zřízení české univerzity na Moravě, o dosažení jazykové rovnoprávnosti s Němci a ve spolupráci s ostatními národy Rakouska-Uherska také o zavedení všeobecného a rovného volebního práva. 

Při protestních akcích během r. 1905 zahynulo pět lidí. Většina demonstrací se tehdy konala na Moravě, proto byla i většina obětí odsud: dva lidé zahynuli v Brně, dva ve Slavkově u Brna, když četnictvo střílelo do davu, a jeden v Praze.

 

Lokomotiva se převrhla na nádraží českotřebovském, když vjela za mlhy na slepou kolej.

 

Jak letos chce bránický pivovar uchovat přes léto svůj led.

 

V noci z 13. na 14. ledna 1905 sněhová vánice úplně zatarasila koleje místní dráhy Německý Brod (Havlíčkův Brod) - Tišnov, takže vlak uvízl nedaleko přibyslavské stanice ve spoustách sněhu, kupících se do výšky až 4,5m, tj. nad komín stroje. Přesto, že četní dělníci pracují na odstranění sněhu, nejsou dva parní stroje schopny prorazit si cestu. 

 

Hotel Petrova bouda v Krkonoších.

Všem návštěvníkům přeji pohodový adventní čas! 🎄

Toulky českou minulostí: 255. schůzka: A. D. C. I. P.

„V Praze nebylo jiné starosti nežli o velikolepé přípravy ke svatbě. Král přikázal na Staroměstském náměstí dělati ohrady ke kolbám i k tancování; zásoby spíže, potravy a vína, též roucha i ozdob všelikých sváženy ze všech stran.“

„Pozváni byli císař i císařovna, obě královy sestry měly přijeti s manžely svými k té slavnosti; totéž slíbila knížata saská, bavorská, slezská, markrabata braniborská i jiní vzácní páni, netoliko aby svatbu ozdobili přítomností svou, ale také aby radili se o hájení říše křesťanské proti Turkům. Měl slaviti se sjezd netoliko hlučný a nádherný, nýbrž i poradami a závěry svými důležitý.“

„Ale k hlasům veselých nadějí vmísily se záhy také předtuchy teskné a bolestné. Na nebi zjevily se najednou dvě komety, jedna větší, druhá menší; kteréžto když spatřil král Ladislav, modlil se k Pánu Bohu, neb ty hvězdy ocasaté neukazovaly prý se nikdy k dobrému. Také lvové v pražské jeho lvárně počali neobyčejně se nepokojiti; řvali kolik dní bez přestání a k hlídačům svým chovali se tak zuřivě, že z nich šel strach a podiv všem Pražanům.“

Královská svatba

Bylo to vskutku jedno zlověstnější znamení než druhé. Nejen hned dvě komety na obloze, ale ještě ke všemu se hlavní město nevyspalo, protože tam pořád řvali lvi. A přitom na obzoru byla událost nadmíru radostná, jakou Praha několik desítek let nezažila – královská svatba. Mladému králi bylo v době, kdy se měl ženit, sedmnáct let. Ve věcech lásky však už nějakou tu řádku let nebyl žádným nezkušeným začátečníkem. Už když mu bylo dvanáct, třináct let, tak toho štíhlého, spíše drobného chlapce, „mládenečka pěkného, kadeřavého“ s andělsky sličnou tváří, jemně růžovou, s černýma očima a rovným nosem, s bujnou kšticí krásných zlatých vlasů; na pražské střízlivé poměry poněkud extravagantně oblékaného... A co s ním mělo být? Do tajů lásky ho zasvěcovaly a do zahrady rozkoší uváděly krásné paní. Kupříkladu za návštěvy Vratislavi roku 1454 (to mu bylo 14) považoval za samozřejmé pravidelně navštěvovat nevěstince. Na tváři měl často lehký úsměv – ten ve skutečnosti zakrýval přetvářku. Byla to maska, aby nikdo nemohlo uhodnout, co si král vlastně myslí.

Díky svému dětství se velmi brzy naučil sebeovládání přímo mistrovskému, takže se vcelku bez problémů dovedl vypořádat se sebeobtížnější situací. Vzhledem k tomu, že byl pravidelným klientem erotických servisů, dá se o něm pořád tvrdit, že jeho katolictví bylo nefalšované. Byl zbožný, plně oddaný, pravověrný katolík. Když navštívil Řím, tak si neprohlížel pohanskou antiku, ale hlavně církevní památky. V Praze jezdil každý den ke svatému Vítu, i když sídlil ve městě – svatovítskou kapitulu vůbec vyznamenával svou přízní. Po korunovaci dal například do pokladu svatého Víta svou červenou čapku s perlami a zlatý kříž s drahokamy. Když se setká s papežem, obrací se k němu „ne jako pán, ale jako syn církve, podrobený vládě kněží v tom, co je boží.“ Ostatně i proto volí výmluvný ideogram: „A. D. C. I. P.“ Neboli: „Amans Deum Clerum Iustitiam Pacem.“ Česky: „Král je milovníkem Boha, kněží, spravedlnosti a míru.“ Důkaz přinejmenším poctivé Ladislavovy výchovy.

„Vychování krále Ladislava na dvoře císařově nebylo sice zanedbáno, ale vedeno bylo v duchu protičeském, takže netoliko do jeho srdce vštípena byla hluboká nevole proti podobojím, ale i zanedbána všecka známost jazyka českého. Jiří z Poděbrad vida to, žádal nyní, aby chyba tato napravena byla podle možností, aby Ladislav přestal býti cizincem u nás a seznámil se i spříznil se s poměry, mravy, zákony a s jazykem národa, kterému se stal pánem. Pročež měl přebývati tak dlouho v Praze, až by se aspoň naučil dobře po česku mluviti. Osazen byl tedy dvůr jeho pouze Čechy, mladí šlechticové předních rodů voláni byli do jeho služby a společnosti a sám pan Jiří netoliko ve dne se držel co možná nejvíce po boku jeho, ale i v noci spával prý v jedné s ním komoře. V takovém obcování důvěrném slova otec a syn; vešla u nich v obyčej.

 

Ladislav Pohrobek.

Zdá se, že Jiří měl s mladým králem, o 20 let mladším, velice přátelské vztahy. Zpočátku ano. Ale dlouho to netrvalo. Když bylo králi patnáct, šestnáct let, tak mezi ním a správcem Jiřím došlo, inu, k jistému ochlazení. Mohlo k němu dojít proto, že Ladislav rychle vyzrával v mladého muže a skutečného vladaře, který stále méně potřeboval gubernátora. Ve srovnání s ostatním i mocnými však měl Jiří jednu přednost: neusiloval o oslabení královské moci. Dokonce můžeme říct, že v době svého správcovství vytvořil v království dost účinný systém ústřední vlády, jaký tahleta země už dlouho nepoznala.

V době, v níž měl být král Ladislav „vstoupen“ do stavu manželského, probíhala už v jeho zemích velice čilá sňatková diplomacie. Jistý Mikuláš z Újlaku, vévoda sedmihradský, zasnoubil svou dceru Jeronýmu Jindřichovi, což byl syn Jiřího z Poděbrad, i když obě děti z toho tehdy ještě nemohly mít rozum, jsouce ve věku raně školním. A Jánoš Hunyady, který panoval v Uhrách, se spříznil s rodinou Oldřicha, knížete Celského, kterému říkalo pane Rakousko, i když jinak obě dvě tyto země patřily Ladislavu Pohrobkovi, tím, že zasnoubil svého syna Ladislava s Eliškou Celskou.

„Jedno je jisté: král Ladislav těžce nesl, že v koruně české nepožíval nežli jména, nikoli moci ani důchodů královských. V jednom listě důvěrném se divil, že Uhři tak velice žádají přítomnosti jeho v zemi své, když se vůbec nestarají, zač by tam živ měl býti, důchody jeho všecky mezi sebou si rozdělivše. Aby tam měl ostávati se dvorem na útraty cizozemské, to že mu bylo i neslušné i nečestné.“ Ta slova nepřímo kritizovala Jánoše Hunyadyho; proto také byla jmenována komise, která měla bdít nad správou uherských financí. „My svěřili jsme správu království Tobě,“ píše Ladislav v dopise Hunyadymu, „a nikoli těm osmnácti osobám v komisi; ty nám za ni ručíš, tys za ni přísahal, my jen k Tobě obracíme zření své.“ Ale netrvalo dlouho a Hunyady zemřel. Stalo se tak v Zemunu u srbského Bělehradu.

V parných červencových dnech tam Jánoš Hunyady zvítězil nad vojskem Mohameda II. a zachránil tak Evropu před tureckou záplavou. Ze svého vítězství se však dlouho netěšil. „Ačkoli ta radostná zpráva o vítězství u Bělehradu již na počátku srpna stihla dorazit do Vídně, král Ladislav přesto pokračovav ve zbrojení svém chystal se k výpravě do Uher, zvláště když brzy nato došla ho pověst, že postrach Turků, rekovný Hunyady dne 11. srpna roku 1456. nenadále v Bělehradě na morovou ránu život svůj dokonal. Bylo mu nyní pospíchati netoliko aby bránil Uhry proti novému návalu tureckému, ale také uvázal se konečně sám v zemi a v města a hrady, které doposud Hunyady držel ve jménu královu.“

Král Ladislav skutečně do Uher vyrazil, což znamená směrem k Bělehradu, který tenkrát patřil do uherského království. Králův jmenovec Ladislav svého pána do města vpustil a jeho družině otevřel brány, ale ozbrojencům vstup nedovolil. „Král tím poděšený uchlácholen byl řečí, že to je starý zákon nepouštěti do pevností pohraničních ve zbrani; i odepřeno vstupu Němcům a Čechům, leč by podvolili se vejíti bezbranní.“ Poněkud divná podmínka pro krále v zemi, v níž kraloval. Podivná. Jak se vzápětí ukázalo, měla svůj důvod. „Zatímco král přihlížel bohoslužbám,“ dozvídáme se od Eneáše Silvia Piccolominiho, „sešli se páni k poradě podle obyčeje v odlehlé komnatě. Když tam byl zavolán hrabě Oldřich Celský, rozpakoval se nějakou chvíli, má-li tam jít. Konečně se tam odebral oděn brněním, jímž sotva může meč proniknout.“

V jeho doprovodu byl kromě jiných i šestnáctiletý český pán Kaplíř ze Sulevic. „Při Oldřichově příchodu jej Ladislav Hunyady označil za zrádce, který často ukládal o život jeho otci a znepřátelil mu krále.“ Byla to asi pravda, ale tenkrát ukládal o život kdekdo kdekomu a taky nepřátelství vyvolával leckdo. „Nyní měl přijít den, kdy zaplatí pan Oldřich za své zločiny. Někteří tvrdí, že hrabě Oldřich nejprve obvinil Ladislava Hunyadyho jako odbojníka proti králi, protože zakázal jeho ozbrojencům vstoupit do města.“ Jak to tedy vlastně bylo?

Vražda Oldřicha Celského

  

Oldřich byl feudálním pánem rozsáhlých oblastí v dnešním Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Rakousku. V Horních Uhrách, tj. na Slovensku, získal v roce 1452 města Košice, Levoču a Bardejov. V době své smrti držel celkem asi 12 měst a 125 hradů: asi 20 v Korutanech, Kraňsku a Slavonii a zbytek většinou ve Štýrsku.

Na to lze odpovědět pouze: Kdo ví. „Jisté je to, že hrabě Oldřich Celský vytrhl z ruky zbrojnoše meč a namířil na Ladislavovu hlavu, ale usekl mu jen několik prstů ruky, kterou se kryl. Strhl se pokřik, Uhři vtrhli dovnitř a hraběte, který se velmi statečně bránil, probodli mnoha ranami a zavraždili.“ František Palacký ještě dodává, že již mrtvému hraběti Celskému usekl hlavu jakýsi uherský pán jménem Szilágyi. „Bez meškání pak se odebrali ke králi, který byl tou novinou ohromen, a oznámili mu, že byl zabit nepřítel království a že dostal přiměřenou odměnu za zásluhy. Král že nemá čeho se obávat, všechno že je přístupno jeho rozkazům; nyní že počíná jeho královská vláda, kterou dříve měl hrabě.“

Co na to král Ladislav? „Ačkoli byl velmi pohnut tak ukrutným zločinem, potlačil bolest i hněv více, než to odpovídalo jeho věku šestnácti let. Neváhal přiznat, že hrabě byl zabit právem. Avšak přátelům, kteří stáli kolem, a říkali, že je třeba všechno snášet, pravil: Vyžaduje to nutnost. Je třeba snést to, čemu není možno se vyhnout. Hraběti nemůžeme vrátit odňatý život. On už došel naplnění svého osudu, nás náš osud čeká. Kéž dá všemohoucí Bůh, aby byl lepší.“ Pragmatik non plus ultra. Neboli mistr přetvářky. Na těch svých šestnáct let, slušný výkon. „Přikázal pak, aby mrtvé tělo bylo naloženo na vůz, odvezeno do Cejle a uloženo do hrobu předků.“ Král se pak vrátil do Budína, tady přede všemi objal Hunyadyho manželku, což si všichni vykládali jednoznačně. Že se Ladislav nebude na svém jmenovci mstít. Přesně tak. „Hunyadyho synové ochlácholeni spoléhali se na to, že se jim za zabití hraběte nemůže nic přihodit. A tak se přestali obávat a následovali krále až do Budína a často navštěvovali královský dvůr, přede všemi ctěni a váženi.“

Obávám se, že to neměli dělat. Ta obava je na místě. „Přátelé hraběte Celského však na krále každodenně naléhali. Stěžovali si, že vznešený pán, králův strýc, byl bez příčiny zavražděn. Tvrdili, že je to nejtěžší urážka královského majestátu. Tak hrozný zločin že není možno ponechat bez trestu, opovážlivého a nerozumného mladíka že je třeba potrestat. Není-li opovážlivost včas potlačena, změní se v zuřivost. Nelze nalézt laskavého muže, který by se v mládí vyznačoval krutostí. Zbraň v rukou zlotřilého mládence je nebezpečná. Beze vší pochybnosti se odváží také na krále, když zavraždil člověka králi nejbližšího. Že již získal naději na královskou vládu, vždyť jeho otec zatoužil po tomtéž. Starci chyběla odvaha, nikoli vůle.“

Neodpustím si faktickou poznámku, ilustrující, kterak se od té době proměnil názor na lidský věk: „starci“ Jánosi Hunyadymu bylo v době smrti 48 let. 14. března 1457 se to stalo.

Pan král uspořádal slavnostní večeři pro své drahé přátele, pana uherského gubernátora Ladislava a jeho mladšího bratra Matyáše. Tabule zářila svícemi a hojností jídel a pití, král zářil žerty a úsměvy. Když se večeře blížila k vyvrcholení, zavolal Ladislav česky heslo veliteli královské stráže, panu Jiskrovi z Brandýsa. Čeština, kterou si osvojil v Praze, se stal v Uhrách tajemným heslem krvavé pomsty. „Král, buď pohnutý naléháním přátel hraběte Celského, či podnícen svou povahou rozkázal ozbrojencům, aby v určenou hodinu, kdy oba Hunyadyovi synové přijdou do paláce, uzavřeli brány, zajali mladíky a uvrhli je do žaláře. Spolu s nimi byl zajat i varadínský biskup a mnozí jiní jako spoluviníci vraždy hraběte a úkladů, které se chystaly proti králi.“ Pouze u vazby však nezůstalo. Na Ladislava Hunyadyho čekal totiž kat.

Poprava Ladislava Hunyadyho

„Čtyřiadvacetiletý Ladislav (kronikář Eneáš má teď na mysli Hunyadyho) mladík krásného zevnějšku, s plavými vlasy rozpuštěnými podle zvyku na ramenou, s rukama svázanýma za zády, oděn do roucha sahajícího po kotníky a protkávaného zlatem, je vyveden ven. Se vztyčenou hlavou, rozhlížeje se sem a tam, jde neohroženě a nebojácně na smrt. Jakmile došli na místo, kde mu měla být sťata hlava, dostal rozkaz pokleknout. Nejdříve řekl něco málo na svou obhajobu a pak uposlechl kata. Biřic, který obvykle zveřejňuje provinění odsouzenců, si zjednal ticho a neřekl nic jiného, než že takto jsou trestáni ti, kdo jsou svému pánu nevěrni. Kat svázal Ladislavovi vlasy, aby nepřekážely na krku, a dostal příkaz viníka popravit. Potáceje se a poklesávaje konečně přece čtyřmi údery oddělil bělostnou šíji. A tak urozený mladík zaplatil vlastní smrtí za vraždu hraběte.“

Ladislav Hunyady (maďarsky Hunyadi László) byl uherský šlechtic, starší ze dvou synů uherského regenta Jana Hunyadiho a Alžběty Szilágyiové. Jeho mladší bratr Matyáš se později stal uherským králem.

„Král se v Budíně dlouho nezdržel a odebral se do Rakous. Vedl s sebou zajatého Matyáše, Hunyadyho syna, který byl s ním stejně starý. Když cestoval přes Ostřihom, povolal k sobě varadínského biskupa Jana, přikázal mu, aby byl dobré mysli a řekl: Když jsem byl v Budíně, učinil jsem to, co chtěli magnáti. Nemohl jsem sám rozhodovat. To, že jsem tě zajal, bylo jejich dílo. To, že tě zprošťují trestu a viny, je zase moje. Vážím si tvé čestnosti a to mi nedovoluje smýšlet o tobě špatně. Jdi a zastávej úřad biskupa, jako jsi jej zastával dosud.“

Jakoby ta krvavá pomsta nad vrahem Oldřicha Celského ukázala celému světu, že Ladislav už není dítě, že dospívá a že pod andělskou tváří se skrývají vlčí zuby. Stále ovšem neměl dost prostředků, aby se ubránil tolika nepřátelům. Těch nepřátel bylo dost. Z Balkánu hrozily armády tureckého sultána, v Uhrách se zdvíhala proti králi hunyadyovská strana, no a v Rakousích, tam byla stavovská obec neklidná prostě permanentně. Ladislav Pohrobek musel velice obezřetně hledat tu pokud možno nejpevnější základnu pro svůj královský majestát. Našel ji v Českém království u Jiřího z Poděbrad.

„Mezitím co v Uhřích tak bouřlivé věci se dály, zažívala země česká pod správou Jiřího z Poděbrad úplného pokoje. Jen o výpravě proti Janu Koldovi ze Žampachu činí se zmínka, protože zprotivil se právu zemskému, k půhonům ani právům svévolně se staviti nechtěl, pročež vypovězen jest ze země nálezem nejvyššího soudu. Starý letopisec praví, že po Velké noci roku 1456. pan Jiří vytáhl polem proti němu, protože Kolda držel zboží jeho dědičná Náchod a Rýchmberk a nechtěl k právu zemskému státi. Způsobil prý to pan Jiří s přáteli svými, že všecky tři zámky v jeden den obehnali, totiž Náchod, Černíkovice a Rýchmberk. U Náchoda sám ležel dvě neděle; potom udeřil k šturmu, a tu jest zbito Čechů sám milý Bůh ví jim počet. Dobyl také jiných hradů páně Koldových a nechal je zbořit; Kolda pak sám obrátil se do království polského.“

Pečlivé hospodaření Jiřího z Poděbrad

Ať měl český pan správce jakékoli cíle, ať i on toužil vládnout a rozhodovat, měl mnoho předností před ostatními. Kupříkladu nejevil dobrodružné snahy o ztenčení královské moci... ba dokonce vybudoval v nepřítomnosti králově v Čechách účinný systém ústřední vlády. Jiříkovy snahy směřovaly ustavičně k povznesení české koruny, k povznesení královského majestátu. Nad ostatní soupeře český gubernátor vynikal zejména schopností obstarat peníze, a pečlivě hospodařit. Ale ani Ladislav necítil osobně k Jiříkovi nějakou nevůli, pouze na čas podlehl víře ve zprávy stranických informátorů a našeptávačů. Jedinou nadějí na pevné, klidné zázemí královského dvora se tak stala Praha.

„Osobní přízeň mezi králem Ladislavem a gubernátorem českým se poněkud zkalila. K příčinám nedorozumění připojila u pan Jiříka lítost nad osudem Ladislava Hunyadyho. Bylať se i ta pověst rozhlásila, že mezi písemnostmi u Hunyadyů zabavených našla se i Poděbradova psaní obsahu velmi podezřelého. Pan Jiří utrhavé tyto řeči sám předložil i sněmu v Praze shromážděnému, chtěje, aby o nich jednáno bylo. Sněm odpověděl, že stavové osočitele potrestají, jakmile vyzkoumán bude, že ho ani sebepevnější zámek neochrání. Král ujišťoval, že v celé té věci nic nevěděl, aniž jí věřil, ale volal gubernátora tím pilněji k sobě do Vídně. Tento nicméně nedůvěřoval, a bylo to znamení nemalé napnutosti, že Poděbrad, maje jeti ke králi, žádal napřed o list bezpečnosti, a když přijel konečně 2. srpna 1457 s osmi sty jízdnými až k Dunaji u Vídně, odepřel dále jeti do města jemu nepříznivého, takže král musel vyjeti k němu přes most a rokovati pod širým nebem.“

Podivné... Když zemský správce sice uposlechne královy výzvy, aby se dostavil k němu do Vídně, ale přijede v čele vojska a do města se mu vyloženě nechce, takže jedná se svým panovníkem takříkajíc „open air...“ To naznačovalo, že v Rakousích je opravdu horká půda, neboli „napnutost“. Ladislavovi se z Vídně moc nechtělo. Ještě ke všemu měl zrovna tehdy plno práce. Jednal na dálku s francouzským králem Karlem VII. o Lucembursku, ale nejenom o něm. On taky jednal o jeho dceři jménem Magdalena. Ne že by se chtěl s ní snad seznámit, nač seznamování?, chtěl si ji prostě vzít. Jako za ženu. S vojskem přinesl Jiří Ladislavovi i žádost, aby král přesídlil do Prahy. Což je logické: český král v českém hlavním městě... Jenomže teprve až Jiří pohrozil, že „mocí požádá krále od těch, kteří ho mají a jím vládnou,“ tak král přislíbil, že tedy ano, že do počátku listopadu do Prahy přijede.

„I uzavřeno bylo u Vídně mnoho článků, o kterých byla až doposud rozepře, a stalo se narovnání celé, především pak, že král nejdéle do svatého Martina měl osobně jeti do Čech. Neboť hrozil prý pan Jiří, že nebude-li mu přáno míti krále po dobrém, přijde s vojskem do Rakous a vybaví jej živou mocí z rukou těch, kteří ho tam drželi. Následkem úmluv těchto opustil Ladislav Vídeň už 19. září a přijel do Prahy s celým dvorem svým, kde slavně přijímán byl od Pražanů i od pánů českých s velikou radostí a veselím. Když však Rokycana se svým kněžstvem vyšel jej vítat, král škaredě naň hledě, sotva jemu neochotně poděkoval, nad čímž mnozí pocítili nelibost a hněv.“

Ladislavův příchod do Českého království povzbudil katolíky. Množily se posměšné písně a verše „proti těm komprdátům“ a útoky se zaměřovaly „proti doktoru Rozkydalovi“. Katoličtí veršotepci věřili, že ten mladý král je jejich:

Ať tu husovské plémě
všechno zahyne!
Amen, všichni díme.

Stálo to kališníkům ještě za to... bít se o kalich? Mnozí unavení podobojí říkali, že snad ani ne. A upozorňovali na materiální ztráty, které jim způsobují kompaktáta. „Kalich přináší zemi hlad, chudobu a všechno zlé,“ říkali obchodníci. „Kdybyste neměli těch kněží a té pravdy kalicha, však jiné země by neliknovaly se vás a vezly by vám hojně zboží!“ Co na to Jan Rokycana? „Pravda boží vítězí!“ A co na adresu těch, kteří se víry podobojí rádi zbavovali? „Již lezou, vidíte je, odstupují! A co jimi k tomu hnulo? Vobrokové, úřadové, krásná jména, ono doktor, ono kanovník!“ Za peníze, za zisk, za politickou kariéru, za osobní pocty zrazovali lidé své názory, měnili svou víru i své zásady.

„První králova péče v Praze bylo vypravení velikého poselství do Francie ke králi Karlovi VII., aby dceru jeho patnáctiletou Magdalenu přivedli pánu svému za nevěstu. Spojení takové dvou nejmocnějších králů v křesťanstvu slibovalo arci v politickém ohledu nekonečné užitky, ano posilovalo Ladislava netoliko proti Turkům, ale i proti císaři německému. K poselstvu přidány byly paní a panny krásné a draze připravené k průvodu nevěsty do Čech a poslána jí byla roucha i dary znamenité; celé nádherné komonstvo skládalo se ze 700 jízdných a z 26 vozů, dílem pozlacených; kudykoli táhlo, sbíhali se lidé zblízka i zdaleka dívat se na ně jako na zázrak světa.“ To bylo koncem září 1457. Za dva měsíce nato se však namísto slavné svatby konal pohřeb.

zdroj: Josef Veselý

Perla Slezska

Za pozoruhodnými památkami nemusíme jezdit stovky kilometrů, přitom se také snažím něco dozvědět. V listopadu byl naším cílem Šenov. Z dálky si všimnete lesknoucích se zlatých věží, ale kromě návštěvníků bohoslužby ho zná asi málokdo. Dnes si společně prohlédneme šenovský kostel. 👪

 

To je "Perla Slezska".

Kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově bývá nazýván barokní perlou Slezska. Jeho základní kámen byl posvěcen 8. listopadu 1764 (jestlipak to datum hrabě Skrbenský nevybral záměrně?) a za necelý rok byla stavba dokončena. Samozřejmě, pak se pracovalo na výzdobě. Opět budu připomínat rod Skrbenských, o kterém byla už zmínka v minulém článku. Skrbenští vládli na svém panství od 15. stol. déle než 300 let. Na tehdy malou obec postavili překvapivě velký chrám.

 

Sídlili na zámku, ten už neexistuje, tak se projdeme po zámeckém parku kolem bývalého šlechtického sídla. Park tu vznikl na konci 17. století, můžeme si představit, jak se zde procházela šlechta a určitě sem zajížděly parádní kočáry hostů. Jediným hmotným dokladem původního areálu je barokní kostel, který se svou okázalostí odlišoval od jiných vesnických kostelů. 

A proč tuto stavbu nechal Karel František Skrbenský, který jako první člen tohoto rodu přestoupil na katolickou víru, postavit? Pro lepší pochopení, bylo to pobělohorské období a pro šlechtice bylo "lepší" změnit víru a chytit vítr. Kdo ho nechytil, přišel o majetek a měl problémy. Proto mě napadlo, jestli posvěcení kostela právě 8. listopadu také nesouvisí s tím správným "větrem" = datum bitvy na Bílé hoře. 😉

 

Tento žulový monument vedle kostela představuje Prozřetelnost Boží. Součástí výzdoby kostela jsou čtyři kamenné náhrobníky pánů Skrbenských z Hříště:

 

Jednou z pohnutek, které vedly Karla Františka Skrbenského k vystavění tohoto kostela, byla i nešťastná nehoda, kterou způsobil, když kočárem přejel 3leté dítě. Možná také proto prý všechny účty za oltářem spálil a dodnes nikdo neví, kolik jej výstavba tohoto monumentálního kostela stála. Jo, kdyby vždy takto svědomí úřadovalo... Stavět se začalo v r. 1764, kdy nový kostel nahradil původní dřevěný kostel, ze kterého pravděpodobně pochází tento obraz P. Marie s Ježíškem:

Vnitřní délka kostela je 28 m a šířka 14 m. Na výrobu oltáře byl použit i carrarský mramor z Itálie, který je považován za nejkvalitnější. Skrbenský tedy na výzdobě interiéru nešetřil. Pozval významné umělce - sochařské mistry Johanna Schuberta a Antonína Stanettiho, dále malíře Jana Jablonského. Schubert pocházel z Lipníka nad Bečvou a učil se u vídeňských sochařů, možná na akademii. Byl ve své době velmi zaměstnaným sochařem a jeho díla najdeme např. v kostelech v Krnově, Příboře nebo v Opavě (Kostel Nanebevzetí P. Marie). Nejčastěji tvořil kazatelny, oltáře, křtitelnice. 

Jan František Jablonský pocházel z Rychnova a byl to barokní malíř a freskař.  Na klenbě chrámu nechal zobrazit trojúhelník s okem a k tomu latinský nápis „Oculus Domini Prospiciena" což znamená „Oko Boží Prozřetelnosti".

Velmi vzácné jsou i zdejší varhany. V r. 1904 významná varhanářská firma Rieger z Krnova zrekonstruovala varhany do původní barokní skříně a nyní je můžeme vidět tak, jak vypadaly před 300 lety. Mají 2963 píšťal. Zvuk varhan při slavnostních bohoslužbách v 18. století doplňovaly nejen housle, ale i dobové tympány (kostelní bubny).

 

Zvláštností celé stavby je i její směrování v ose východ - západ. Stalo se tak údajně na přání majitele panství Karla Františka Skrbenského. Chtěl ze zámeckých oken vidět krásné průčelí kostela, jak to představuje obrázek. Porušil zavedená pravidla, protože tento kostel má oltář na západní a vchod na východní straně. U většiny kostelů tomu bývá právě naopak. 

 

 

Dalším prvkem, který bychom u jiných kostelů těžko hledali, je schodiště ze zámecké zahrady, říká se mu empora. Tento zvláštní vchod na panskou oratoř si vymínila snacha Karla F. Skrbenského hraběnka Antonie Podstatská z Prusinovic, protože podle legendy byla velmi pyšná a štítila se sedláků "fuj, sedláci smrdí". Proto nechtěla s nimi chodit hlavním vchodem. Bohoslužeb se tak účastnila odděleně od prostých obyvatel Šenova v panské oratoři. Nezapomeňme, že tehdy to byli jejich poddaní, kteří na ně pracovali.

 

 

Dnes oratoř ukazuje portréty příslušníků panství Skrbenských včetně  hraběnky a jejího manžela Otty Amadea. Zachoval se jediný obraz hraběnky s miskou, trychtýřkem a zvonečkem. Možná tyto věci něco znamenají.

 

Jedna z místních legend se váže k osobě krásné hraběnky Antonie Podstatské, kdy se jí na jedné z prvních mší objevila nad hlavou přízračná ruka ukazující na ni prstem. Zanedlouho zemřela a říká se, že její tělo brzy začalo tak zapáchat po hnoji, že musela být co nejdříve pohřbena. Antonie Skrbenská zemřela mladá, bylo to při mši 17. srpna roku 1773 ve věku 41 let.

 

Ovšem, u křtitelnice je tabulka s textem, který výše napsanému protiřečí, protože kostel patřil Skrbenským:

 

Oltář je opraven a při bohoslužbách ho přikrývá Talit, což je židovský modlitební plášť, který má na čtyřech rozích tzv. cicit = třásně neboli střapce. Celkem je na třásni 5 uzlů a společně s počtem 8 nití a číselnou hodnotou slova cicit (600) dává dohromady číslo 613, což je celkový počet přikázání Hospodina, která mají Židé dodržovat. 5 uzlíků na třásni má připomínat 5 knih Tóry. 4 třásně jsou čtyři světové strany, které obklopují člověka. 8 nití na třásni má připomínat osm tělesných orgánů, které nejčastěji ponoukají člověka k přestoupení: oko, ucho, ústa, nos, ruka, noha, srdce a pohlavní orgán. Celkový počet 32 nití, z nichž jsou tvořeny třásně ve čtyřech rozích oděvu, poukazuje na numerickou hodnotu hebrejského slova důstojnost, což vyjadřuje, že plnění Tóry zajišťuje člověku důstojnost Boží... (zdroj: farář řk. farnosti Šenov)

 

Perla Slezska dokazuje, že i ve Slezsku najdeme zajímavé památky! 😎

zdroj: Knihovna Šenov