Zvrásněná břidlice, poutní místo a větrný mlýn

Příspěvek navazuje na výlet do obce Heřmánky. Město Odry dostalo název podle řeky, která vody ze svého povodí odvádí do Baltského moře. Začneme přírodní památkou Vrásový soubor v Klokočůvku, je zhruba 9 km od města Odry.

Tady si milovník geologie přijde na své. V oblasti se těžila břidlice a v nedalekém Budišově nad Budišovkou je Muzeum břidlice, jediné svého druhu v ČR. Je v budově bývalého mlýna. Břidlice se dříve používaly hlavně jako krytina na pokrývání střech, jako stavební kámen nebo také jako obklad a dlažba. 

V Klokočůvku uvidíte tektonickou zvrásněninu břidlicového útvaru, jež se vlivem tlaků v zemské kůře tak zajímavě vytvaroval, že bychom jen těžko hledali jejich původní vodorovné vrstvení. Přesto to původně bylo rovné! 

Na úpatí skalky najdete otvor připomínající skalní sluj. A hned si lidé vymysleli pověst, že tímto otvorem vylétá jednou za čas ze skály ohromný drak. Létá nad městy, ale hlavně sbírá zlobivé a neposlušné děti. Ty pak musejí drakovi po celý rok sloužit a uklízet obrovskou jeskyni v níž drak bydlí. Pokud se však děti naučí během této služby poslouchat, propustí je drak na svobodu. 👫

I laik si všimne souborů s přímými, šikmými, překocenými, ležatými i ponořenými vrásami.

  

Vrása vzniká v důsledku působení tlaku na vrstvy původně horizontálně uložených hornin. Způsobují to tektonické pohyby zemské kůry. Vrásy se mohou vyskytovat u všech druhů hornin, nejčastěji u sedimentárních (usazených) hornin. a = antiklinála, s = synklinála.

 

Přírodní památka vyhlášená r. 1998 je charakteristickou ukázkou vrásové stavby kulmských hornin v oblasti Nízkého Jeseníku. Co je kulm: takto se v geologii označuje část spodního karbonu (= prvohory, kdy vznikalo černé uhlí), v oblasti střední a severní Moravy tvoří rozsáhlá území, na území Nízkého Jeseníku v něm převažují černé jílové břidlice.

 Jde o součást hradecko-kyjovického souvrství moravskoslezského kulmu, které je tvořeno převážně drobami, podřízeně siltovci a jílovitými břidlicemi. 

Souvrství je postiženo vrásovými deformacemi několika řádů. Základním prvkem jsou rozsáhlé kilometrové překocené vrásy s výraznou východní vergencí, mnohde přetržené vrásovými přesmyky. Na odkryvech je možno sledovat soubory s přímými, šikmými, překocenými, ležatými i ponořenými vrásami, v rozměrech decimetrů až metrů. Intenzita vrásových deformací souvisí s mocností jednotlivých vrstev. V západní části odkryvu jsou vyvinuty mohutnější rytmy s lavicemi drob přes metr mocnými. Ty jsou uloženy téměř horizontálně. Směrem k východu klesá mocnost jednotlivých vrstev i rytmů, provrásnění se stává detailnějším. V jednom z antiklinálních ohybů se vytvořila malá jeskyně. 

Kromě vrásových deformací umožňují výchozy studium celého souboru strukturních prvků. Souvislý skalní odkryv lze sledovat v délce zhruba 200 m.

 

 

 

Další památka je úplně z jiného soudku. V údolí řeky Odry, v těsné blízkosti Klokočůvku, leží poutní místo, které znají věřící i turisté – Panna Maria ve skále (Mariastein). Legenda líčí zázračné uzdravení vojáka během třicetileté války, pramen s údajně léčivými účinky a opakovaný návrat obrazu Panny Marie.

Evropsky významná lokalita Horní Odra. Hotel U Maria skály:

 

Poutní místo má i svoji turistickou známku. O původu poutního místa se dochovalo několik zbožných legend známých v okolí Spálova: V době třicetileté války (1618-48, událost se mohla stát po r. 1642) se zde strhla bitka mezi švédským a císařským vojskem. Několik zraněných císařských se ukrylo v blízké jeskyni, kde všichni, až na jednoho, svým zraněním podlehli. Poslední vojín byl zachráněn na přímluvu Panny Marie, která se mu zjevila po jeho vroucích modlitbách. 

Mlynář z blízkého spálovského mlýna pořídil prý do jeskyně obraz Panny Marie, ke kterému přicházelo stále více poutníků prosit o pomoc v nemocech a strastech. Obraz byl uctíván jako zázračný, byl později přenesen do farního kostela sv. Jakuba ve Spálově a podle legendy třikrát znovu přemístěn do jeskyně. To bylo považováno za znamení k jeho uchování. Spálovští od těch dob konají každoročně pouť ke skále Panny Marie, její existence je poprvé zaznamenána v ohláškové knize spálovské farnosti z r. 1851, ze které vyplývá, že pouť se konala "již od dávna, dle obyčeje u skály Panny Marie". Původní obraz byl nahrazen kamennou sochou P. Marie zhotovenou koncem 80. let předminulého století v Gurawě v Haliči (dnešní Polsko). Kamenná nádržka pramenité vody je podle pamětníků původní křtitelnice ze spálovského kostela. 

 

 

Areál Spálovský mlýn je umístěn v nádherném prostředí Oderských vrchů, přímo u řeky Odry. Toto místo je ideálním zázemím pro organizaci letních táborů, školních akcí a výletů, oslav a skupinovou rekreaci. Otevřen je od dubna do konce října. Za kopcem je městys Spálov.

 

Spálov byla v minulosti oblast větrných mlýnů. Celkem jich zde bylo osm. Jednalo se o větrné mlýny dřevěné, tzv. německého typu. Ještě kolem r. 1880 jich tam pracovalo pět. Zůstal poslední - Balerův větrný mlýn.

 

Jedná se o nejmenší a nejmladší větrný mlýn v České republice. U země má průměr 3,2 metru, u hlavy 2,47 metru, stěny mají výšku 3,8 metru. Zděný mlýn holandského typu si postavil v roce 1929 František Baler, zručný tesař a kameník. 

 

Ve Spálově mě zaujaly tři pomníky. První se jmenuje Pomník selských rebelů, tvoří ho  balvan z nedalekého lesa Polomiska. Postaven byl v roce 1948 u příležitosti stého výročí zrušení roboty a na památku hlavních účastníků selských rebelií proti vrchnosti v letech 1726-1749.

 

Památník obětem 1. světové války se sochou sv. Václava připomíná jména válečných obětí. Z jednatřiceti jmen je deset příjmením Král. Tři z nich byli ze stejného čísla popisného.

 

U školy, která sídlí v bývalém zámku, je tento památník. Tvoří ho dva pilíře ve tvaru římské číslice 2, což připomíná II. válku, která trvala šest let. Na vrcholu podstavce je velký kámen, který symbolicky znázorňuje tíhu onoho období. Na stěnách památníku jsou pak výroky známých osobností, například Alberta Einsteina nebo Winstona Churchilla.

 

"Jen mrtví viděli konec války: jen mrtví vědí co to znamená žít". Platón

 

"Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny." Albert Einstein

 

 

"Dum spiro, spero.. - Dokud dýchám, doufám.... Heslo zajatých anglických zpravodajců za II. světové války. Marcus Tullius Cicero

 

"Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku." Winston Churchill 

 

Významným rodem ve Spálově byl rod Schertzů. Sídlili na zámku a byli velmi podnikaví, zavedli dolování stříbra a zefektivnili hospodaření. 

Příspěvek opět dokazuje, že na málo známém místě může být mnoho zajímavého. 👍

 

Toulky českou minulostí: 273. schůzka: Smrt Jiřího z Poděbrad

„Počasí toho léta již od svátků svatodušních bylo neobyčejně deštivé a chladné; v posledních dnech se řeky u Olomouce nad obyčej rozvodnily a činily tu krajinu pro hradby vozové ještě neschůdnější než pro jízdu. Z toho, když se zdálo, jakoby Jiří až na Opavsko táhnouti chtěl, Matyáš, jak byl kvapný a odvážlivý v úmyslech svých, umínil využíti příležitosti k provedení velikého skutku válečného.“

V srpnu 1470 vpadl Jiřík do Slezska, aby zkrotil zdejší Matyášovy spojence. Neudělal Jiří chybu, když se od Olomouce pustil do Slezska? Na minulé schůzce Toulek to ostatně naznačoval kronikář současník:

Pak učinil král špatný tah
a vydal se s vojskem do Slezska
Slezsko, to ho velmi láká,
doufá, že tam najde mnoho zlata.

To bylo ve Slezsku tolik zlata? No... ono se kronikářům nemusí věřit každé slovo... Před Olomoucí to vypadalo na patovou situaci. A český král měl dobré zprávy od šlechty v Horním Slezsku, že je čas k vyhnání uherských posádek a vojsk přisluhovačů krále Matyáše. Kromě toto se cítil rodově spřízněn se slezskými knížaty – byl nakonec jedním z nich. Jenomže ve stejné době mu Matyáš vpadl do Čech... Smyslem tohoto loupeživého útoku mohla být obrana před důsledky slezského tažení... a taky se mohl pokusit dobýt Kutnou Horu. Každopádně se uherská záplava rozlila až do Polabí a lehká jízda pálila vesnice až u Kolína.

Matyáš vtáh do Čech bez nehody
a všude dělá hrozné škody.
Začal v Moravské Třebové
a skončil tam, kde je Hora Kutná.
Za ním zůstávají němí svědkové – 
zbořeniště, spáleniště smutná.
Když se to dozvěděl český král,
domů hned rychle pospíchal.
Však cestou ho zdržela jedna příhoda:
na nějaké řece přišla veliká voda
a odnesla most, který tam stál
a oba břehy spojoval.
Nemohl už spěchat o závod
a musel někde hledat brod.
Uherský král sebral všechen lup,
když došly mu ty zprávy
a dal se rychle na ústup
od Kutné Hory k Čáslavi.
Odtud pak směřoval do Jihlavy,
kde nechal po sobě smutnou památku.
Jiří už nedožene tu uherskou čeládku,
protože má náskok tří denních pochodů.
A v Čechách leckde do hradů
umístil svoji posádku
a také do některých měst;
vojáci pak na vlastní pěst
v Čechách i na Moravě loupili,
kradli a pálili vsi i obilí.
Válka trvá dál – co bude příště?

Královna Johana v čele vojska

Uherský král zkrátka využil Jiříkovy nepřítomnosti a odhodlal se k diverzní akci přímo v Čechách. Jeho rychlá jízda pronikla až ke Kolínu. Jiřík se potřeboval honem vrátit, ale nešlo. Deště, o kterých už byla řeč, rozvodnily Odru a Moravu. „Ještě 18. srpna roku 1470 bylo vojsko uherské u Olomouce. Matyáš s jízdou svou náhle třemi proudy obrátil se do Čech přes Třebovou, Vysoké Mýto a Chrudim až k Čáslavi, k Hoře Kutné a ke Kolínu, kde byl už 25. srpna, nezastaviv se nikde dobývám měst neb tvrzí, ale proudem širokým v popel obracel všecky vesnice a všecka stavení, který jezdci jeho dosáhnouti mohli.

  

 Kolín je město ve Středočeském kraji na řece Labi.

Všem svým zapověděl co nejpřísněji vytrhovati se z řad a vyrážeti do obydlí pro kořist – to proto, aby při pleněn takovémto neupadali snad do záloh nepřátelských. Následkem toho počalo uherské vojsko brzy trpěti hlad a žízeň, když pálilo všecky vesnice a osady napořád se vším, co se v nich ukrývalo. Křik a pláč ubohé chudiny rozléhal se na vše strany – jakkoli rychlé bylo tažení nepřátel, předstihoval je nicméně úžas a útěk zoufalý, nesoucí do Prahy zprávu ohromující. V kritickém okamžiku tomto zřízení obrany zemské po krajích, které bylo stanoveno na posledním sněmu, ukázalo se býti skutkem prozřetelnosti božské. Co nevidět bylo v Praze nové vojsko na nohou, v jehož čele postavila se královna Johana sama, i táhlo proti nepříteli – z druhé strany král Jiří zvěděv o tom,co se stalo, chvátal do Čech zase cestou nejkratší a kázal všude na hranicích dělat záseky, aby jízdu nepřátelskou bohdá v zemi zdržeti a utlačiti mohl.“

 

 

Johana se za třicetiletého Jiřího z Poděbrad vdala ve svých dvaceti letech v roce 1450, rok po smrti jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. Mladá Johana se tak stala druhou manželkou vdovce se sedmi dětmi.

Zdá se, že královna Johana byla skutečně člověkem na svém místě... To byla. Aniž chvilku váhala, dala okamžitě dala svolat zemskou hotovost a u Prahy se těm vojskům postavila do čela. Kolik jí bylo tehdy let? Datum jejího narození neznáme. Předpokládáme, že jí ještě nebylo čtyřicet. Současně letěly výzvy k Jiříkovi, aby se vrátil do Čech a udeřil proti vetřelcům. Matyášovi nezbylo než rychle ustoupit z Polabí na Vysočinu a odtud vycouvat do pevných posádek na Moravě. Ke konci srpna už všechny uherské oddíly utekly z Čech.

„Aby nebyl napaden zpředu i zezadu, a vzpomínaje bezpochyby také na nebezpečí, které na něj před půldruhým rokem v těch samých místech přikvačilo, obrátil se Matyáš nazpět chvatem ještě usilovnějším nežli byl příchod jeho. Že ztratil přitom velikou část svých jezdců, kteří na unavených koních jemu nestačili a přitom od Čechů rozlícených na cestě potlučeni byli, to mu nebylo ani trestem od Boha, ani pokořením před lidmi – však nešťastných nepočítal nikdo. My víme jen tolik, že 25. srpna byl ještě v Čáslavi, 29. nato již na poli u Telče na Moravě diktoval psaní, mezitím v Jihlavě prý si odpočinuv. Dle toho snadno souditi lze, podobala-li se jízda jeho více pochodu vítěznému nebo útěku žháře a zloděje právem stíhaného.“

Ještě předloni... ještě loni se zdálo, že Jiříkova moc visí na takhle tenounké nitce a že tu nitku co chvíli uherský meč přetne. To bylo předloni a loni, zatímco letos, tedy roku 1470? Selanka mezi císařem Fridrichem a uherským Matyášem se chýlila ke konci, císař měl oprávněné obavy, že by ho mohl Matyáš rozdrtit v přátelské objetí, takže hledal raději spojence. Jednoho před nějakým časem měl... českého Jiříka. Právě nyní si vzpomněl, že český král je vlastně jeho osvoboditelem a zachráncem. Takže zatímco papež čekal, že císař připravuje křižáckou výpravu proti těm českým kacířům, Fridrich už mezitím pilně tkal osnovu budoucí koalice Vídeň – Praha – Krakov. Těsně předtím dohodli na moravském hradě Malenovicích polští vyslanci, že polský král Kazimír dá Čechům svého synka Vladislava jako Jiříkova nástupce.

       

Hrad Malenovice v nynější podobě.

Jiřímu tedy zase hrálo všecko do karet... Svým způsobem i Turci. Už se zase hrnuli do Evropy, a nepřestávali. Výborně vyzbrojená armáda Mohameda II. Dobyvatele překračuje chorvatské a uherské hranice a zaplavuje jednotlivé kraje střední Evropy. Do rukou jim padá i klíčová pevnost Benátčanů, ostrov Euboia v Egejském moři. Co teď? Papež si uvědomuje, že teď bude velice záležet na Matyášovi Korvínovi, aby ubránil svůj stát jako nárazník mezi Turky a křesťanským světem. Jenže bojovat na dvou frontách – proti Turkům a proti Čechům – to by asi nešlo... A naděje, že kacířský král před křižáky vezme nohy na ramena, ta se taky nějak nepotvrdila.

Ústupky, kompromisy, příměří

Nejenom to: poslední události z moravských bojišť ukazovaly, že český král získává na převaze. K válce proti Čechům se už nikdo nehlásil. Sasko a Braniborsko stálo věrně po boku českého krále jako jeho spojenci, pro křižáckou výpravu bylo ztraceno i Polsko, přece nebude bojovat proti státu, na jehož trůn má polský kralevic legálně usednout!, takže nezbylo než domlouvat ústupky a kompromisy a příměří. Vyjednávání si vzal na starost saský vévoda Albrecht. On už totiž patřil svým způsobem do Jiříkovy rodiny.

„O masopustu roku 1471. slavily se v Praze oddavky knížete Hynka, nejmladšího syna králova, s kněžnou Kateřinou, dcerou knížete saského. Knížata domu tohoto tím vstoupili v přátelský svazek ještě užší s dvorem českým, dávno však již usilovali o pokojné nějaké narovnání mezi papežem a králem Jiřím. To podporoval nyní i císař Fridrich, aby papež aspoň na chvíli odvolal klatby na krále Jiřího a národ jeho vynesené. Ani papež ani kardinálové již toho nezamítali, ale vzali je v uvažování opravdové. Takovým způsobem obloha, ještě celá chmurná i černá, vyjasňovala všecky své hromy a vichry a počala ustupovati naději pokoje a ticha tím blahodárnějšího, čím krutější byl vztek předešlý.“

Poslové se odebrali nejprve do Prahy. Tam s Jiříkem projednávali návrhy, které chtěli předložit v Římě. Král Jiří svolil, aby poslové navrhli papeži smíření za podmínek obapolných ústupků. Něco za něco – jinak to v politice ani nejde. Papež měl zrušit všecky církevní tresty i klatby, měl uznat Jiřího z Poděbrad za českého krále, a Čechům měl být povolen kalich. A na oplátku Jiří měl vyhlásit, že nesouhlasí, aby toliko kalich byl nezbytným ku spáse, a měl naopak zdůraznit, že kališníci a katolíci mohou žít pokojně vedle sebe bez vzájemného kaceřování. Další ústupky Jiříkovy tkvěly ve slibu restituce církevního majetku a ve volbě nového arcibiskupa, jemuž dá papež plnou moc.

Léčka na krále Jiřího

Na tom se tedy Jiří domluvil s delegací. Ze vzpomínek členů poselstva se dovídáme, že papež měl údajně přijmout Jiříkovy nabídky neobyčejně vřele a radostně. Dal prý i najevo, že vyjde českému králi všemožně vstříc. Nikoli již tomu kacíři zlořečenému, ale věrnému synovi církve. Sice ještě nedávno, ale – co bylo nedávno, to již odnesl čas, názory jsou tu k tomu, aby byly měněny. Přijde-li Jiřík do Říma, papež jej počestně uvítá, ba ponese jej v náručí.

„Dobře,“ děl na to dobře naložený náměstek Kristův na zemi, „neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu.“ Vatikán nezažil již dlouho tolik smíchu a žertů, jako při jednání o tom ještě nedávno docela kacířském králi. Svatý otec se dal dokonce slyšet, že by poctil i Jiříkovy syny. Jednoho by učinil arcibiskupem, druhému by sám osobně nasadil kardinálský klobouk. Dělaly se vtipy, úsměv střídal úsměv.

Ve stejné době však podepsal papež tajný dokument, ve kterém doporučoval legátům Rovarellovi a Piccolominimu pokračovat v jednáních a udržovat českého krále v naději. Tentýž dokument naznačoval, že se kacířům žádné ústupky dělat nebudou a že Čechám kalich povolen nebude; jedině pokoří-li se český král, zřekne-li se kompaktát a kalicha, navrátí-li se sám i celá jeho země do lůna katolické církve, jedině tehdy by mohli dosáhnout odpuštění. Jakže to říkal papež Pavel II.? „Neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu.“ Zkrátka – léčka. Podvod. Habaďura.

O tom však nikdo kromě několika zasvěcenců nic netušil. Nad Českým královstvím to vypadalo, že se rozjasňuje. Panovník mohl být plný optimismu, Matyáš Korvín musel ustoupit z Čech a rozpustit armádu. Do panských hradů na Moravě přišly uherské posily, pravidelné polní vojsko se však už vzdalo naděje, že se jim podaří obsadit Čechy a odešlo s králem do Uher. Král Jiří nejspíš myslil na pomstu. Cítil tu možnost agresorovi oplatit, a skutečně se chystal na odvetnou výpravu do Uher. Jakože to svému někdejšímu zeťovi nedaruje. Albrechtovi Braniborskému tehdy pln pohody napsal: „Jsem zcela té naděje, že když Matyáš se s námi napil piva českého, s pomocí boží chceme s ním tím jistěji se napíti vína uherského.“ K rozumu přicházeli i Vratislavští. Došlo jim, že křižáci toho kacířského krále neporazí. Z Kladska a Opavy se šířila moc českého panovníka do nitra Slezska a další knížata nabízela Jiříkovi své spojenectví.

„Když se pak Slezáci vrátili z války,“ píše vratislavský kronikář Eschenloer, „vypravovali o znamenitém vojsku a veliké moci Jiříkově i kacířů jeho, kterým král Matyáš vší svou silou odolati byl nemohl. Byly to časy zármutku a hoře. Obecný lid, který dříve byl kaceřoval a pronásledoval každého, kdo na pokoj jen pomysliti směl, volal nyní a toužil po pokoji nekřesťanském a nectném, a byli by již i Jiříkovi poddali se, kdyby zámožnější byli nepostavili se tomu na odpor.“

S nabídkou míru přišli za Jiříkem i uherští vyslanci. Prostřednictvím Zdeňka Konopišťského byla zahájena na jeho hradě Polné jednání. Matyáš nabízel, že sjedná u papeže povolení kompaktát, a žádal, aby mu za to český král odstoupil vedlejší korunní země. Což by znamenalo, že by Jiřík zůstal králem jenom v Čechách, zatímco Moravu, Lužici a Slezsko by získal Matyáš. Ještě v únoru 1471 se o těchto podmínkách smíření jednalo v Praze, k dohodě však nedošlo. Král Jiří prostě nebyl ochoten ustoupit ve chvíli, když se otevíraly nadějné perspektivy na nové úspěchy diplomatické i vojenské. Tím spíš, že zrovna do Prahy dorazilo polské poselstvo, které utvrzovalo Jiřího ve víře, že Kazimír zasáhne v Římě v jeho prospěch, a taky že se definitivně uzavře jednání o polském nástupnictví na českém trůně. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že životu královu je vyměřeno už jenom několik týdnů. „Tu vkročila shůry do dějin vůle, která nezná meze ani předpisu a povolala výtečného hrdinu z jeviště v tom okamžení, kdy vyprázdniv číši utrpení až do dna, měl státi se původem a poživatelem nového blaha i nové slávy. Osud, zdá se, chtěl Čecha míti ne tak vítěze jako mučedníka.“

Královy dny se chýlí ke konci

Královu smrt předešel konec jeho starého druha a pomocníka, voleného arcibiskupa pražského Rokycanu. Vůdci kališnických kněží bylo čtyřiasedmdesát. Už delší dobu postonával – ranila ho mozková mrtvice. Trochu se sice zotavil, ale jazyk už nenabyl dřívější pružnosti, řeč se zadrhávala, slova koktavě poskakovala. Afázie. Někdejší slavný kazatel však ustupoval do pozadí i politicky. Král už daleko méně slyšel na jeho návrhy. Nad jeho požadavky při jednání s Římem se Jiří ocital v rozpacích. V posledních letech byl dokonce připraven odepsat Rokycanovo arcibiskupství z listiny svých plánů. Vztahy mezi králem a arcibiskupem se ochladily, ano, byly chladnější, ale to neznamenalo, že by dočista vymizely. Král si stále spolupráce s hlavou kališníků hleděl. Když mu řekli, že Jan Rokycana ulehl a že lékaři bezmocně krčí rameny nad jeho nemocí, tak k němu přispěchá, lépe řečeno: přibelhá, rozptyluje ho, utěšuje. Když se s ním loučí, tak netuší, že se loučí navždycky.

 

„Dne 22. února roku 1471 umřel v Praze mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup, který už půl století stál v čele podobojí církve české a spravoval, řídil a zastával veškeren duchovní život a ruch její. Co do těla líčen byl co muž slušné, však nepříliš vysoké postavy, širokoplecí a tlustý, mohutných prsou s lysinou na čele. V posledních letech jeho života roznášena o něm pověst, že mrtvicí byl raněn – někdy se zakoktával. V obcování byl ke všem lidem přívětivý a ochotný. Starý letopisec praví, že byl syn kováře v předměstí rokycanském a že Bůh skrze něho veliké a spasitelné věci působil a zůstavil Čechům,“ říká historik František Palacký, a my jsme si ve Starých letopisech českých našli příslušnou pasáž, kterou o něm kronikář, Rokycanův současník, napsal: „Báli se ho domácí i cizinci, král, královna i páni, neboť on se bál milého Pána Boha a pilně se modlil ve dne v noci už od mládí.“ Návštěva u lůžka mrtvého Rokycany je posledním svědectvím, že se Jiřík mohl pohybovat. Sice ztěžka, ale ještě mohl.

Odvolaný král už vajec červených jisti nebude

Když se pak vrátí do Královského dvora (Pražský hrad stále jako sídlo hlavy státu nefungoval), uléhá a už není s to vládnout svým nohám. Tělo mu opuchá, nohy odmítají sloužit, nemohou už unést tu otylou postavu. Král ale nerezignoval, lékařům se podaří, aby mohl aspoň sedět a pracovat, protože v té šedivějící hlavě vládne stejně bystrý rozum jako předtím. Král sedí na trůně a dlí ve vzpomínkách u svého nejstaršího syna Viktorina, který tráví dny v žaláři uherského krále, svého švagra. Se sebezapřením zůstává Jiří v čele svatební tabule, když se žení jeho nejmladší syn, devatenáctiletý Hynek. Nikdo z okolí královy bolesti nevnímá, bezstarostný je i králův mazlíček, kníže Jindřich. Ke konci února píše do Saska: „Král i královna jsou veselé mysli, jsou zdrávi a svěží.“ O zdravotním stavu Jiříka je daleko lépe informován jeho protivník Zdeněk Konopišťský. Dozvěděl se, že život českého krále může každou chvíli zhasnout. „Odvolaný král už vajec červených jisti nebude,“ píše přátelům. Chce tím říct, že se král Velikonoc nedožije.

Přichází však jaro a král pookřívá. Začíná se věnovat úředním povinnostem. Lůžko a křeslo jsou jeho stálým sídlem, jakýkoli pohyb ho však unavuje. Choroba postupuje stále rychleji. On se však chová, jako by neexistovala. Ignoroval ji. Do posledních hodin vyřizuje státní agendu. Odulé tělo sedí ochromeno v křesle, mozek a ruce však stále pracují. Ještě v první jarní den, den před svou smrtí, král podepisuje úřední písemnosti. V pátek 22. března 1471 se mu přitíží. Lékaři nejsou s to zadržet údery smrti. V deset hodin dopoledne jedenapadesátiletý český král umírá sedě na stolci. „Ani o příčinách ani o okolnostech jeho smrti nezůstaveno nám hojnější paměti, nežli že umřel na vodnatelnost. Postava jeho již tak přirozeně těžká a hrubá opuchnutím zvláště nohou a pak i ostatního těla upadla posléze až do neforemnosti. Když z mrtvého těla vybrána střeva, nalezena byla játra do polou zkažená a v žluči kamének holubímu vejci podobný, břicho pak tukem na píď tlustým obrostlé. Mrtvé tělo v hlavní síni dvora Králova na Starém Městě leželo v sobotu a v neděli k obecnému podívání; v pondělí pak pochován v hrobkách královských u svatého Víta na Hradě.“ Srdce a vnitřnosti byly prý ve stříbrné schránce vloženy do hrobu nedávno zemřelého Jana Rokycany v Týnském chrámu.

Odešel od nedokončeného díla. Nebylo nikoho, kdo by správu českých věcí převzal s touž odpovědností a s týmž politickým rozhledem. Sen jednoho z největších českých panovníků, sen o národním království, ve kterém vedle sebe snášenlivě žijí lidé dvojí víry, ten sen se náhle a nenávratně rozplynul.

zdroj: Josef Veselý

Přednáška v ZOO: Ptačí migrace - přírodní zázrak

Zoologická zahrada a botanický park Ostrava je svou rozlohou druhou největší zoo v republice. Jsme jejími pravidelnými návštěvníky a nejsou to jen procházky kolem zvířat. Je to i botanický park a když kvetou pěnišníky, je to magnet pro lidi. Pro školy se tam konají soutěže, pro veřejnost zoo pořádá přednášky a na jednu z nich vás pozvu. Týká se ptačí migrace.

 

Ptáci nejsou jediným druhem, který u nás migruje. Připomenu druh, u kterého to tak známé není - motýly. Zajímavé jsou tahy baboček bodlákových, které sem migrují až ze sev. Afriky. Při migraci se mohou dostat například až na sever do Skandinávie, Skotska či na Island. Babočka dokáže letět i ve výškách 2000 m n. m. Při migraci ze Skandinávie do Afriky urazí tisíce kilometrů. 

 

 

Vanessa cardui - babočka bodláková.

Nejdříve k historii poznání ptačí migrace. O ptačí migraci se zmiňuje Homér v 8. stol. př. n. l., který píše, že "šiky vojáků připomínaly táhnoucí jeřáby". Ve Starém zákoně v knize Jeremiáš se píše o příletu vlaštovek, jeřábů a hrdliček. Pro nás je nejdůležitější Aristoteles (384-322 př. n. l.). Žák Platónův byl vynikajícím znalcem, který se zabýval i biologií a ptačí migrací.

 

 

   

Aristoteles (busta v Louvru) ve svém díle Historia Animalium popsal, jakou mají ptáci životnost, jak migrují, pelichá jim peří a kladou vejce.

U ptačí migrace měl tři teorie - že ptáci migrují nebo transmutují, to znamená, že se na zimu mění v jiné druhy, nebo na zimu hibernují, tj. že se na zimu schovávají do dutin stromů, do jeskyní, do bahna. Hibernace je ve volném překladu zimní spánek. Známe ho u spousty zvířat, pomáhá jim přežít tuhou zimu. Aristoteles migraci zavrhl jako bizarní. A všichni jeho žáci následně na další 2 tisíce let přepisovali z knihy do knihy tu jeho teorii hibernace. Oni prostě viděli velké hejno vlaštovek, jak večer zapadne do rákosu. Ráno, když to šli zkontrolovat, tak vlaštovky nebyly nikde, z toho odvodili, že zimují v tom bahně. Tomu lidé opravdu věřili až do raného středověku. 

V 17. stol. novoanglický učenec Charles Morton sice popsal, že ptáci reagují na změny v okolním prostředí, navrhl však, že odlétají na Měsíc. Existují fotografie, které zachycují obrovská hejna hus, jeřábů atd. s pozadím Měsíce a tak lidé věřili, že ptáci mohou odlétat na Měsíc! 

 

 

Až v r. 1878 americký ornitolog Elliot Coues napsal, že on sám to neviděl, ani nezná nikoho, kdo by viděl ptáky zimovat v bahně nebo na Měsíci. Podobné mylné představy existovaly pokud jde o chov husy bernešky. Jejich hnízda nebyla vidět a tak lidé snadno uvěřili, že berneška vznikla tím, že vyrostla transformací z mušle Pollicipes cornucopia. 

 

 

Elliot Coues byl americký ornitolog, vojenský chirurg a spisovatel. 

 

Další poznatek byl z roku 1822, kdy byl v sev. Německu odchycen čáp s 80 cm dlouhým šípem v krku. Dodnes je tento čáp uchován ve sbírkách univerzity v Rostocku. Už tehdy národopisci poznali, že tento šíp byl vyroben v Africe, protože je ze dřeva stromu, který roste v Africe.  

Později ornitologové zdokumentovali ještě další čápy i jiné ptáky se zbytky šípů v těle. Celkově jde o zhruba dvě desítky takových případů. Každý z nich opět potvrdil, že zasažený pták skutečně zimoval na dalekém jihu. Bylo pozorováno i několik ledňáčků a čápů s úlomky zbraní nejen z afrických, ale i arabských zemí.

 

 

V r. 1890 se Dán H. Ch. Mortensen rozhodl, že okroužkuje špačky. R. 1899 okroužkoval 165 špačků, v dalším roce pak 410 špačků. Získal dvě zpětná hlášení z Norska a Holandska. Pak už to šlo rychle. První kroužkovací stanice vznikla na Kurské kose r. 1901, mezi lety 1908-31 mělo již 11 států v Evropě své kroužkovací stanice. První vědeckou kroužkovací institucí v Čechách byla od roku 1913 stanice Lotos v Liběchově, která se stala uznávanou institucí evropské ornitologie.

Dnes existují stanice skoro ve všech státech Evropy, každoročně se okroužkuje odhadem asi 800 tisíc ptáků. Počet zpětných hlášení se značně liší u jednotlivých řádů ptáků. 

 

 

Pan přednášející kroužkoval mláďata, na snímku krahulčí mláďata a celkově okroužkoval 153 krahulčat. Jinak se ptáci chytají do sklopek, které jsou pro ptáky bezpečné, dá se tam návnada a touto metodou se dá okroužkovat i několik desítek ptáků denně.

V dnešní době se větším ptákům, jako rackům, čápům bílým, černým, jeřábům, orlům, sokolům atd. dávají kroužky odčítací. Výhoda je v tom, že jsou vysoké, mají velká písmena, odlišují se barvou i typem písma a těmi kombinacemi čísel. Dobrým dalekohledem se dá na vzdálenost 0,5 km odečíst, o jakého ptáka se jedná a nemusí se ten pták chytat. Naši ornitologové jsou špičkoví v tom, že takto označili množství černých čápů. Nejvíce takových čápů se zjistilo na průtahu do zimovišť hlavně nad Izraelem, Izraelci jsou velcí ornitologové, odečetli množství černých čápů a výsledky poslali nám do republiky.

 

Při studiu migrace jsou důležité vysílačky - satelitní a rádiové, které dosahují přesných výsledků. Všichni orli skalní, kteří byli v České republice vypuštěni do přírody, dostali buď rádiovou nebo satelitní vysílačku, někdy kombinovanou a jsou s tím dobré zkušenosti. 

 

 

Geolokátory jsou ultralehká zařízení, váží např. 1 gram, proto se dávají malým ptákům, získávají v pravidelných intervalech data o intenzitě osvětlení - jaké je postavení slunce a jak vysoko je na obzoru. Dají se z nich vyvodit zeměpisné souřadnice. Nevýhodou je to, že pro stažení dat je nutné tyto ptáky znovu chytit. Nevýhodou jsou také velké rozptyly vzdáleností, plus minus 150 km u zem. šířky a 200 km u zem. délky. Ovšem u ptáků, kteří létají do afrických zimovišť to naprosto jako informace stačí, z toho lze poznat, jestli letí dále pod rovník nebo do východní či severní Afriky. Je to vynikající metoda. Jen je třeba pro odečet výsledků ty ptáky znovu odchytit. 

 

Jak vzniklo migrační chování? Jsou tři migrační teorie. Původní teorie byly takové, že se kdysi střídaly doby ledové a meziledové a ti ptáci obývali původně ty naše severní oblasti. Při nedostatku potravy byli nuceni přesunout se jižněji a pak se mohli vracet. 

Ovšem druhá teorie je opačná, že právě ptáci původně vznikli v těchto jižních oblastech a z důvodu vnitrodruhové konkurence (přemnožení) byli nuceni se stáhnout na sever a z důvodu nedostatku potravy se vracet zpátky na jih. 

Třetí teorie říká, že ptáci měli široký areál a ten se postupně rozšiřoval. Ze stálého areálu druhu, který se postupně rozšiřuje, se část populace přesouvá do oblasti se sezónně variabilními zdroji a tím jsou nuceny migrovat na zimu zpět - jako příklad šíření zvonohlíka zahradního v posledních 200 letech nebo šíření hrdličky zahradní v posledních 100 letech.

 

Příběh rozšíření hrdličky zahradní je jedním z nejpozoruhodnějších příkladů rychlé expanze ptačího druhu v historii ornitologie. 

 

Hrdlička (Streptopelia decaocto) pochází ze středního východu a postupně se rozšiřovala do celé Evropy. Nyní už netáhne, přesunula se do oblastí, kde jí to vyhovovalo. Takže naše hrdličky jsou původně stěhovavé, ale jenom jednou, už jsou tady trvale. První výskyt byl v Česku zaznamenán v roce 1942 v Brně, do roku 1955 obsadila území celé republiky.

Během 20. století se začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900–1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po Ural v Rusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt.

 

 

 

Velmi zajímavé je to, že pták ví, kde má letět a kdy má letět a tím se budeme zabývat příště, to se týká orientace a navigace.