Heřmánky

Cíl předvelikonočního výletu má voňavý název, který připomíná léčivou bylinu, ale vysvětlen bude dále. Nejmenší obec mikroregionu Odersko se jmenuje Heřmánky. Žijí tam necelé dvě stovky obyvatel.

    

Heřmánkami (okr. Nový Jičín) protéká řeka Odra. Ve znaku obce je jelen se zlatým parožím a zlatými kopýtky. Obcí vede železniční trať i autobusová linka.

Vesničku vidíme na fotografiích ze stránek obce:

 

 

 

Do Heřmánek přijedete po trati Suchdol nad Odrou – Budišov nad Budišovkou. Železniční trať byla dokončena v roce 1891 a spojila oblast, kde se těžila břidlice (Hannelův kamenolom), s Ostravskem. Ze zastávky mohou turisté zamířit hlavně k poutnímu místu Panna Maria ve Skále. To představím jindy. Pro cyklisty přes Heřmánky vede cyklostezka Střecha Evropy.

 

 

Naproti nádraží v lesním svahu je skalnatý kopec tvořený břidlicemi - "Švédská skála". Podle pověsti na Švédské skále původně stál hrádek z opěrné soustavy Břetislava I. k ochraně před polským vojskem v 11. století. Když bylo toto území za třicetileté války dobýváno Švédy, schovávali se obyvatelé i se svým dobytkem právě v tomto lese na vyhlídce, odkud měli přehled a zároveň byli ukryti. Nakonec švédští vojáci vypátrali místo úkrytu. Pověst praví, že se tam vydal jeden z vojáků, ale lidé jej zahnali na strmou skálu. Voják se zřítil ze skály i s koněm. Vesničané si uvědomili, jakou nehodu způsobili a pohřbili půl vojáka i s koněm právě na toto místo. Druhou část ostatků prý Švédové odvezli do rodné země. Za třicetileté války se švédská vojska volně pohybovala přes Moravu a nejvíc to odnášelo vesnické obyvatelstvo.

Na okraji skály je altán s výhledem do krajiny, až bude listí na stromech, bude to hezčí. Cestou jsem fotila jarní květiny.

 

 

1. Podběl lékařský (Tussilago farfara) je z těchto tří nejznámější. Roste převážně na vlhkých místech na polích, u vody, na loukách, u potoků. Podporuje normální funkci horních cest dýchacích. 2. Křivatec rolní (Gagea villosa), 3. Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis).

 

  

"Prosba lesa"  

Milý člověče! 

Jsem dárcem tepla Tvého krbu 

za chladných nocí a dárcem příjemného 

chládku v žáru letního slunce. 

Já jsem dal trámoví Tvému obydlí 

a desku k Tvému stolu. 

Ze mne je lože, ve kterém spáváš 

i klec Tvého rádla. Já jsem dal topůrko 

Tvé sekeře a branku do Tvého plotu. 

Ze mne je dřevo Tvé kolébky i Tvojí rakve. 

Já jsem tím, čím pro život je chléb 

a pro vázu květina. 

Vyslyš tedy prosbu mou, 

opatruj mne a chraň mne nyní 

i pro věky budoucí. 

Co láska k lesu vytvořila - nechť dobrá vůle zachová.

Pojmenování obce: Heřmánky jsou zmiňovány v r. 1555, kdy tu byla dědičná rychta a rychtářem byl Bernard. Povinností rychtáře tehdy bylo chovat loveckého psa, tuto povinnost zrušil Tomáš ze Zvole, ale nebylo to jen tak. Místo toho musel rychtář každoročně odevzdat vědro medu. Po Bernardovi na dědičný úřad nastoupil Jan Heřmánský, právě podle něj se odvozuje název obce. Vždy to byla malá vesnička na břehu Odry.

Lidé žili skromně a posuďte jejich typická jídla v minulosti, např. švestková omáčka, okurková omáčka, jablečná polévka:

  

Velikonoční výzdoba vesnice.

 

Ve směru na Klokočůvek míjíme kapli sv. Antonína Paduánského se skupinou památných lip a s pomníkem padlých z 1. světové války. Z tak malé obce padlo v letech 1914-16 deset mužů.

 

  Obec Klokočůvek je místní část města Odry na levém břehu řeky Odry. Od roku 1708 byla součástí panství Klokočov. U polní cesty je malý hřbitov, který obklopuje kamenná zeď. Původní německé náhrobky prozrazují, že hodně obyvatel bylo německé národnosti. I Heřmánky se původně jmenovaly Klein Hermsdorf.

 

 

Pár záběrů z cesty, která bude mít pokračování. Je to v krajině, kde jen zdánlivě "nic" není, ale po staletí tu žili lidé, kteří utvářeli historii tohoto kraje.

 

Použitá literatura:

P. Šustala, Archiv obce Heřmánky, 1.vyd.Státní archiv Nový Jičín, 2004
J. a J. Poláškovi, Pověsti a legendy Moravy a Slezska, Olomouc, 2000

Toulky českou minulostí: 272. schůzka: Souboj

Po Velikonocích roku 1470 začala poslední válka. Nastal poslední boj krále Jiřího. A byla to válka velice, velice podivná...

„Křižáci, kteří do země české vpadli,“ dočteme se ve Starých letopisech českých, „nosili na šatech svých kříže červené ze sukna vyšité, aby je lidé po nich poznali. Nebrali nic za žold, jedině že zabíjeli Čechy pro krev boží a všecky napořád, i dítka, rubajíce z nich hlavy a házejíce jimi na sebe co hlávkami zelnými; vraždili také kmetíky a babičky ve špitálích a umývali ruce své v krvi jejich, majíce za to, že budou všech hříchů čisti. A když někde bitvu měli s Čechy a zabili kterého Čecha, tehdy několik Němců na něho vlezli jako na hovado, dávíce z něho krev, aby se v ní zmazali a byli hříchů čisti. Neb je na to papež navedl, dav na to svou bullu, aby tak činili a v té krvi aby se plíhali.“

 

Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati).

Vpád křižáků do země

„Kdož by koli zabil Čecha a v jeho krvi se umyl, že bude hned všech hříchů čist, jakoby se neviňátko z matky narodilo. A byl-li kdo v tom boji zabit, tak papež otevřel nebe, do kterého hned beze všeho očistce půjde každý ten zabitý křižák. A tak když jsou se po Češích zabitých káceli, mažíce se jejich krví, mnohokráte stalo se, že na jednom zabitém Čechu druhdy tři, čtyři, i do pěti těch křižáků bylo poráženo. A tak oni po zemi české toliko po vsích a po městečkách nehrazených čmuchali a smýkali se, dokazujíce rekovství svého na dítkách, na ženách sedlačkách, na nebohých chodečcích, kterého kde polapili, že se ke svým nedostal. Kdepak se kdy polem s Čechy potkali, anebo kterého hradu či města rekovsky dobyli? Zradou jsouce naplněni Čechy pálili, po sedlácích se vozili. A proto nikdy se ctí z Čech nevyjeli, ale mnohokrát s velikou silou do země vtrhli, jako by měli všecky Čechy pobíti a sami zemi jejich svým plemenem osaditi, načež bývali poraženi a se strachem cestami rozličnými ze země utíkali s hanbou, se škodou a se svým nezdravím velikým.“

Skoro se chce říct: chudáci křižáci. Neměli na toto království nikdy štěstí... Po Velikonocích v roce 1470 překročila uherská vojska opět moravsko-slovenskou hranici a dorazila do Brna. Král Jiří se omezil na vyslání posil k Uherskému Hradišti. Českým vojskům se podařilo prolomit blokádu a českou posádku zásobit. Král Matyáš obrátil své armády od Brna z Hradišti a přivolal i další posily z Uher. Jiříkova vojska obrannou linii neudržela a bez porážky ustoupila v pořádku k Hodonínu. U Hodonína došlo k velkolepé podívané. Psal o ní vratislavský kronikář Eschenloer. Vyplácelo se. Uherský král Matyáš své jízdní oddíly. Taxa: jeden dukát za hlavu nepřátel. Zaplatil 585 zlatých. Rácové (to byli divocí uherští kočovníci) přepadli jeden z českých spížovacích oddílů, zmocnili se zajatců a bez rozpaků všem pěti stům osmdesáti pěti uřezali hlavy. Což nebylo právě křesťanské. Křesťanské nebylo ani to, co následovalo. Když dostali od Matyáše odměnu, nakládali uřezané hlavy na totachy, kterými je vystřelovali do českého ležení. Jako zelné hlávky. Tak český letopisec měl pravdu.

„Král Jiří dekretem na Horách Kutných dne 7. června daným obesílal všecky kraje, pány, rytířstvo a města, aby veřejně vzhůru jsouce přitáhli vojensky dne 23. června k Německému Brodu, kde i sám osobně býti sliboval, chtěje táhnouti na Moravu svým ku pomoci; spíži měli všichni opatřiti se na šest neděl. I sešlo se vojsko tak valné, že je někteří cizinci až na dvacet čtyři tisíce lidí branných odhadovali. Král vedl je osobně. Ve dvou odděleních zamířil ne k Hodonínu, ale k Brnu, pročež i Matyáš, opustiv Hodonín, usadil se polem na několik dní u kláštera kounického. Tu pak, když ho došlo návěští, že i Čechové od Hodonína odtrhli a táhli napříč moravským poříčím nahoru ke Kroměříži a k Tovačovu, aby se tu spojili s králem, usmysli Matyáš náhle táhnouti za nimi a poraziti je před jejich spojením. Pročež dal troubiti a bubnovati a kázal jezdcům v počtu asi šesti tisíc bez krmení a napájení sednouti na koně a cválati dnem i nocí přímo k Tovačovu - pěší a vozy měli následovati. Nazítří již v devět hodin dostihli Čechů mezi Tovačovem a Prostějovem, nedaleko Kralic. Naštěstí rozvodněná voda poskytla českému vůdci Václavu Vlčkovi z Čenova chvíli, aby se obrátil zpátky k Tovačovu. Tak se stalo, že jen ti ocitli v zajetí uherském, kteří se opozdili, aniž se stačili uchrániti v hradbě vozové.“

Kníže Jindřich referoval svému královskému otci, že do uherských rukou padlo jenom asi deset vozů, 13 kopiníků a na 150 pěšáků. Uherská propaganda z toho udělala onačejší záležitost, takže jedna verze mluvila o 650 zajatcích a 200 zabitých a dvou stech ukořistěných vozech, zatímco verze druhá počet zajatých zaokrouhlila na rovnou tisícovku. Každopádně ve slezských kostelech se slavilo hlučné Te Deum laudamus.

Zrada Albrechta Kostky z Postupic

  

Kostkové z Postupic byli starý český vladycký rod pocházející z Postupic na Benešovsku, který svou statečností, významem a především bohatstvím nepozorovaně vstoupil do velké panské společnosti.

16. července dorazil král Jiří k Brnu a den nato se rozložil polem v Rajhradě. Kolem něho se shromáždili předáci šlechty i nejvyšší zemští úředníci. Chyběl Albrecht Kostka z Postupic. Důvod absence: zrada. Přestoupil do jiného týmu (ke králi Matyášovi). Jeho spolehlivost byla o poznání menší než u jeho zesnulého bratra Zdeňka, který patřil k nejlepším přátelům českého krále. Proti králi Jiřímu se postavila Matyášova vojska, posílená novými spojenci. Opírala se o hrad (tehdy se mu ještě neříkalo Špilberk) a o město Brno a každou chvíli se zdálo, že na dohled od brněnských hradeb vypukne rozhodující bitva. Leč nestrhla. Žádnému ze soupeřů se jaksi nechtělo. Ani ne tak kvůli letním vedrům, jako spíše, že síly obou stran byly vyrovnány. A byl to zase český král, který přišel s návrhem na příměří a na mírovou smlouvu. Po Matyášově zradě daného slova u Olomouce se už však nesnížil k tomu, aby sám nabídl jednání, ale použil prostřednictví svých katolických šlechticů. Zbývalo jenom napsat list. Ten už byl připraven.

„Králi, ačkoli na krále a pána našeho proti Bohu a právu mocí sáhl jste a do jeho koruny vtrhl jste, rozličné záhuby a škody činíce ohněm, vražděním, braním, uvazováním se v jeho země a poddané, král pán náš, maje lítost krve nevinné a záhub, které se dějí, a chtěje to zastaviti, žádá s vámi celý pokoj míti a přijmouti, a to takto, abyste hned ze zemí jeho vytáhl a navrátil se a postoupil všeho, več jste se uvázal, ježto sluší ke slavné koruně české.“

No, už vidím, jak Matyáš celý dojat dává svému někdejšímu tchánovi za pravdy a z Českého království se honem honem klidí. V tom případě mělo Matyášovi vyřídit poselstvo následující: „Poněvadž té zlé vůle nechati nechcete, ale proti osobě a životu krále pána našeho myslí svévolnou pozdvihl jste se, on hotov jest nasaditi a povážiti života svého proti životu vašemu a zve vás k souboji v podobném místě mezi vojsky rovnou zbraní a v rovném odění.“

Král Jiří, a souboj muže proti muži s Matyášem? Copak měl vůbec nějakou šanci? Pokud ji vůbec měl, tak nebyla moc velká. „Poněvadž víte, že král pán náš jest obtížný tělem, protož aby z vás žádný jeden od druhého běhati ani utíkati nemohl, žádá, aby místo slušné a dobře úzké připraveno bylo k tomu boji. A tu, dopustí-li pán bůh na krále našeho, abyste ho přemohl, učiníte s ním, jakž budete ráčiti; také přemůže-li vás on, učiní s vámi tolikéž. Pakli ani toto podání nebude vám po vůli, král pán náš chtěje, aby ukrutná tato válka brzy se ukončila, žádá podstoupit vás bojem tak, že bude čekati na vás čtyři dni na místě prostranném, ke kterému svolíte, a v těch čtyřech dnech ať svobodu mají všickni naši spojiti se s vámi bez překážky; a vy od svých neutíkejte, ani král náš od svých utíkati nebude; pán bůh ať ráčí spravedlivému pomoci, aby přestala záhuba a stalo se obecné upokojení.“

Jiří vyzývá Matyáše na souboj

 

Jiří z Poděbrad v Kronice Martina Kuthena (1539)

Byla ta nabídka, tedy nabídka souboje obou králů, myšlena vážně? Nebylo to jenom jakési stylistické cvičení? Jiří byl vždycky politik, který k válečnictví necítil náklonnost. Ani rytířskými zálibami nevynikal. Takže můžeme tu vůbec věřit, když ústy svých úředníků projevuje on, nemocný a netrénovaný, ochotu podstoupit rytířské klání s Matyášem o dvacet let mladším a v rytířských hrách výborně vycvičeným? Král Jiří spoléhal na boží úradek. V něm také spatřoval záruku převahy nad uherským králem. Nad tělesným soudem bude podle něj bdít boží soud. Ale ještě jednou – myslel ho Jiřík opravdu vážně? Asi se dal strhnout velebnou představou královského souboje. Prostě: vojska se sešikují a ponechají mezi sebou úzký volný prostor. Bubny zavíří, trubky zavřeští a oba rytíři se ve zbroji a se zbraní postaví čelem k sobě. Budou zápasit o vítězství, na život a na smrt, o mír, proti válce. I když stárnoucí a nemocný král přinese oběť svého života, tak bude morálním vítězem, protože tím dal zemi mír, vykoupil ji svou krví z válečné vřavy. Krásná představa. Ostatně – bylo značně problematické, jestli uherský král tu nabídku přijme. Ale on ji přijal.

„Divíme se velice,“ divil se ve svém dopise Jiřímu uherský Matyáš, „že pán váš takovou smělost má, že žádá, abychom ze země vytáhli a všeho postoupili, več jsme se uvázali. My voleni jsme k tomu království řádně, otce svatého rozkázáním a císařovým svolením, a dá-li Bůh to důstojenství na své osobě lépe nežli on zachováme. Proto, chce-li on a ten ostatek koruny naší, kterou on drží, přestati na otci svatém i na císaři i na těch, které tyto hlavy křesťanstva k sobě přijmou, a postoupí-li nám ostatek království a navrátí-li nám škody, chce vám pokoj jakožto poddaným svým zjednati a osobu pána vašeho do smrti tak chovati, že nám bude míti proč i zde i na onom světě děkovati.“

Výzva přijata

Lepší drzé čelo než poplužní dvůr. Matyáš měl oboje. Drzost i sílu. Nejenom sílu politickou, ale i fyzickou. Bylo mu třicet let, byl neúnavným lovcem a ostříleným účastníkem turnajů, a navíc znal výborně slabiny svého bývalého tchána. Věděl, že je Jiřík nemocný, že jeho obézní a opuchlé tělo není způsobilé k boji. Dává českému králi najevo, že on, tedy Jiří, je neoprávněným držitelem části království, která právně přísluší jemu, Korvínovi. Logika agresorů se před žádnou drzostí neostýchá. Z agresora se stává pokorný beránek a napadený je naopak naráz drzým usurpátorem! Proto Matyáš Korvín s bohorovným klidem navrhuje mír, ovšem za předpokladu, že „pán ostatku království“ odevzdá všecko v pořádku a jak se náleží jemu, skutečnému králi českému.

Ale abychom nezamluvili souboj, navrhovaný Jiříkem. „Pobídku vaši k osobní bitvě s pánem vaším my přijímáme a jí se radujeme, ačkoli věc naše jiná jest jakožto krále křesťanského nežli jeho sesazeného a odvolaného.“ Jestli tomu dobře rozumíme, tak by se Matyáš vlastně ani neměl zahazovat s králem-kacířem. Jeho rytířská čest by se měla rdít studem na soubojem s tím sesazencem... král Korvín je však připraven překousnout onu pohanu a chce se s českým králem bíti. Odmítá však jakékoli podmínky. „K tomu, jak vy o nějakém úzkém místě píšete: my se bohdá bíti chceme rytířským během, na místě podobném jako král křesťanský, v odění a se zbraní rytířskou.“

Když to Matyáš diktoval, tak musel mít před očima toho nemocného muže, jehož tělo se sotva vleklo a bylo neschopno dlouhé chůze, tím méně běhu. To všecko věděl – a přesto trval na běžném rytířském souboji. Nerytířsky, hanebně a urážlivě postupoval uherský král. Kdybychom to měli říct metaforou, tak na hrobě bývalého přátelství už divoce bujela nenávist a zloba. „Co píšete o záhubách země: věc jest vědomá, že ne námi, ale vaším pánem a vámi stal se počátek na dobré křesťany k útisku věrných a k rozšíření vašeho kacířstva; my pak toho bránili jsme, bráníme a brániti míníme, rozumějíce, že dokud ta kacířská víra pána vašeho a jeho se přidržujících v koruně české trvá, ani pokoj, ani dobrá jednota v ní nemůže býti. Pravíte také, že bychom navykli krev křesťanskou prolévati: v tom se nám křivda děje, neb kacířskou, pohanskou a jiných nevěřících krev jsme prolévali, jakož nám přísluší a všemu křesťanstvu vědomo jest. Vídal nás pán váš prve, když ustupoval a utíkal; když náš čas bude, opět nás uzří a též bude-li moci, poběhne.“

Stromy domýšlivců rostou do nebe

Byla to velice neobvyklá výměna dopisů, která mezi uskutečnila mezi vojsky před Brnem, tam kdesi u Rajhradu. 

  

První zmínka o Rajhradě je z roku 1169 (ecclesie Raygradensi). Dne 2. listopadu 1234 získal Rajhrad trhové právo a stal se tak městečkem.

Český král se v ní jenom utvrdil ve svém názoru na vychloubačnou drzost agresora, který si byl tak jist svým vítězstvím, že o příměří a mír vůbec nestál. A o souboj za podmínek, který se diktoval ten zpupný Uher, zase neměl zájem Jiřík. Ani se mu nedivím, když si z něj dělal jeho bývalý zeť dobrý den, urážel jej, vysmíval se jeho zdatnosti a odvaze a dělal si žerty z jeho fyzické nemohoucnosti... Jiří odpověděl uherským pánům. Odmítl urážky z nestatečnosti. „Píše pán váš, že jsme před ním utíkali. Pánu bohu a obecně dobrým lidem vědomo jest, že nikdy my před ním, ani před mocí jeho neběhali ani jsme neustupovali.“ A ještě víc odmítl obžalobu z kacířství a zároveň vyjádřil sovu víru ve vítězství. Matyášův list, ve kterého jeho pisatel „českého krále nepravě uštipuje,“ dal Jiřík uschovat. „A doufám pánu bohu, že toho dočkáme, že časem svým o to mluviti budem, že nám to bude opravovati.“

Nechuť ke střetu

Zatím všecko nasvědčovalo, že válečné štěstí přesídlilo do českého tábora a že uherská agrese bude poražena a Matyáš bude donucen jednat s vítězem. Od Brna zamířily totiž Jiříkovy oddíly k Uherskému Hradišti a tam zničily opevněná hrazení, které Uhři kolem pevnosti vybudovali. Uherské posádky bezhlavě utíkaly a česká vojska osvobodila Hodonín a okolní městečka. Matyáš se stáhl k Olomouci a tady se zdálo, že se bude opakovat situace u Brna. Ani jedna ze stran neměla chuť podstoupit rozhodující bitvu. Podivná válka... Ano, toto říkali současníci a podivovali se všem těm vzájemným úskokům a nechuti střetnout se s rozvinutými praporci čelem proti čelu.

Pak učinil král špatný tah
a vydal se s vojskem do Slezska.
Slezsko, to ho velmi láká,
doufá, že tam najde mnoho zlata.
Matyáš dlouho nečeká,
protože má teď otevřené brány
do Čech, jež zůstaly bez ochrany.
Kdyby se král český rychle vrátil,
sotva by teď někdo život ztratil.
Leč stalo se teď pohříchu,
že Čechům nebylo do smíchu.
Matyáš táhne do Čech, všechno boří,
vesnice i tvrze hoří,
neboť každého vojáka
bohatství hned přiláká.
Lákalo také Jiřího ve Slezsku
a proto se tehdy vydal na cestu.
Však škaredě na to doplatil
a české své zemi uškodil.
Zde vidíte, kam vede touha po zlatu
a jakou za to člověk získá odplatu.
Moudrý člověk se jen pousměje,
když vidí, co se v světě děje.

Tu poslední větu lze podepsat bez zaváhání i dnes. 

zdroj: Josef Veselý

Proč nám užitečného ptactva ubývá?

Článek navazuje na Mezinárodní den ptactva. Pokud se nám zdá, že kolem nás ubývá ptactva, je to sice dojem správný, ale stejně tak znepokojeni bývali už naši předkové. V novinách Rolník 1. 5. 1879 vyšel článek "Proč nám užitečného ptactva ubývá".

Článek to nebyl ojedinělý a několikrát byli čtenáři v novinách vyzváni, aby sbírali housenky, jinak nastane velká pohroma pro jejich stromy. Lidé si všímali, že na stromech je množství pavučin a "prstýnků", z nichž se pak líhnou housenky. Pisatel uvádí, že našel na malém stromku 17 housenek. Za tvorbou hustých sítí připomínajících pavučiny ve skutečnosti stojí housenky předivky brslenové. Jedná se o druh motýla, jehož larvy se kuklí na stromech, kde vytváří síťové útvary. Fotografie Depositphotos:

 

 

Člověk nemůže prohlédnout celý strom, hlavně dostat se na všechny větvičky a zárodky zlikvidovat. Velkými pomocníky při této práci jsou ptáčkové. Opakovaně byli lidé vyzýváni k tomu, aby ptactvo lákali do zahrad hlavně rozvěšenými budkami na stromech, v nichž by se ptáci mohli usadit a zahnízdit. Tím by před škodou chránili člověka. 

Před 130 lety vycházely knihy o ptačí říši.

 

V České čítance pro střední školy byly články o přírodě - malá ukázka.

 

O ptácích se zpívalo v lidových písních, píseň "Čížečku, čížečku" jsme také zpívali ve škole:

Čížečku, čížečku, 

ptáčku maličký, 

pověz mi čížečku, 

jak sejou mák? 

Aj tak, tak sejou mák, 

aj tak, tak sejou mák, 

aj tak, tak sejou mák, 

tak sejou mák. 

2. sloka 

Čížečku, čížečku, 

ptáčku maličký, 

pověz mi čížečku, 

jak roste mák? 

Aj tak, tak roste mák, 

aj tak, tak roste mák, 

aj tak, tak roste mák, 

tak roste mák.

 

Vycházely knihy, např. Znám křišťálovou studánku a jiné básničky od Josefa Václava Sládka, bohatě ilustrovaná Václavem Karlem.

 Slavík a vrabci

Podvečerem slavík

zapěl v sadu,

hned se vrabci slétli

na poradu. 

"S tím slavičím zpěvem to jsou čáry!

Umíme to také

Čimčarári!"

Čimčarali vrabci

sil co měli,

žeť slavičí píseň

překřičeli.

Ale on pěl dále

nočním stínem.

Vrabci dávno spali

za komínem.

Už před 150 lety si lidé posteskli, že rok od roku se počet ptáků zmenšuje. Samozřejmě se už tehdy zamýšleli, proč k tomu dochází. Ptáci jsou milí už tím, že oživují sady a obveselují svým zpěvem, hlavně však přinášejí lidem užitek sbíráním hmyzu. Přesto ptáků stále ubývalo už tehdy a hmyz se naopak šířil. V čem tedy viděli příčiny ubývání ptactva?

 

Lidé si všímali, že lesy se mýtí, hlavně však se musí znovu vysázet. "Podívejme se na ta místa, kdež se jindy zelenal les, a co tam nalezneme? Pole nebo pastvinu, a nikdo nedbá o to, aby půda ta zase byla zalesněna, ač jen pod tou výminkou bylo kácení lesa povoleno. Však dejme tomu, že mnohá půda dá větší užitek nežli les, nemělo-li by se k tomu přihlížeti, aby ty četné holé stráně byly osázeny, by zase ptákům přibylo obydlí a úkrytu?

Zahrad také ubývá. Jest pravda, že od několika roků hynou stromy následkem sucha několika jarních mrazů a málo dávají užitku. Tyto dni jsem viděl hospodáře, an dával dva krásné stromy poraziti. - "Škoda těch stromů," pravím k němu. Byl bych rád, kdybych je měl v zahradě". Odpověděl mi: "Škoda toho místa, nedávají mi žádného užitku." Staré stromy se kácejí a mladé se nechtějí dařiti. Hynou buď suchem nebo červem. Také zlomyslní lidé je kazí, nebo kradou. Kůl neobstojí u stromku a tím stává se, že stromek větrem zohýbaný a na polo vyvrácený, jen živoří nebo jako mrzák vyrůstá, aby časem zahynul. " A tím, že zahrad ubývá, ubývá i ptáků.

"Avšak i dospělí objevují se co škůdcové ptactva. V novější době může obec, která má 200 jiter pozemků, provozovati honbu nebo jí dáti co nájem. V mnohých obcích pachtuje jeden soused honitbu, ale každý může honiti. Znám případy, že řemeslníci, kteří jsou poukázáni na denní práci, mají honební pas. Chtíce se nováčkové střelbě přiučiti, musí se cvičiti. A netoliko oni, ale i výrostkové jejich učí a cvičí se zároveň s tatíky. A kdo jest terčem těchto střelců? Ptáci! Snad vrabci? Ti jsou chytráci a znamenajíc nebezpečí, upláchnou. Ti nejužitečnější ptáci bývají nejkrotší, jakoby měli důvěru k člověku, že dovede si jich vážiti a oceniti služby, kteréž mu prokazují a právě takoví ptáci se střílejí.
Za léta nenalezneš v některé obci ani ptáka na zahradě. Podívejme se v srpnu do některé obce v neděli odpoledne. Střelci jdou na hon a mládež s nimi a že není zvěře, střílí se na vše, nač se přijde. Každý pták béře za své. Co prospějí nám pak budky?"

To bylo z článku z roku 1879. Vidíte, uplynulo téměř 150 let a sama pozoruji, jak ve městě podstatně ubylo ptáků, které jsme ještě před dvaceti lety mohli přikrmovat - sýkorky, kosi a hlavně vrabci, ti úplně vymizeli. Po několika letech jsem krmítko z balkónu schovala. Bylo zbytečné tam sypat. Ano, když uzrají třešně, přiletí pár špačků a mají hody, ale to trvá tak týden. Je tu občas vidět kavky, někdy straky. Holubi jsou také regulováni, kdysi jich přilétalo hejno, dneska se po trávníku procházejí dva. To si pak člověk všímá, že v okolí "něco" chybí.

Staré velikonoční zvyky a tradice

Tak tu zase máme velikonoční svátky! V Národních listech, které vydával Julius Grégr, jsem našla tento fejeton. Přesně před 120 lety redaktor napsal slova, která mě zaujala. Byly Velikonoce roku 1906:

  

Následující text jsem zpracovala podle Světozoru 1887 a tak si připomeneme zvyky, které se už mnohde nedodržují.

Kdo jen může, jde na Boží hod do kostela. Hoši a děvčata se cestou předbíhají, aby dovedli celý rok čerstvě běhat. Do sakristie je sneseno hodně mazanců, kusů pečeného beránka a vajec, tyto věci se po mši knězem posvětí a potom doma je celá rodina jí. Církev světí tyto věci z dávné tradice, kdy za starých časů se věřící přísně postili, nejedli nejen maso, ale ani mléko nebo vejce. Když pak půst pominul, světila tyto potraviny církev. Z posvěceného mazance dá se po kousku i dobytku, zejména kravám, aby hojně dojily. Skořápky ze svěcených vajec a kosti z beránka zahrabávají se na zahradě - snad jako pozůstatek obětí kdysi přinášených zemi. Někde hned po návratu z kostela, někde až po obědě, hospodář rozkrojí jedno z posvěcených vajec (jinde se vybíralo k tomuto účelu vejce na Velký pátek uvařené) na několik kousků - podle počtu lidí v domě a pak každý z nich ve stoje svůj kousek sní. Kdyby potom někdy na cestě nebo v lese zabloudil, má si vzpomenout na toto společné požívání vejce a hned najde správnou cestu.

Holoubě, jehož krví se na Zelený čtvrtek holubům zrní kropilo, pojídají dnes hospodář s hospodyní, ale nekrájejí ho, má zůstat vcelku. Pak silou maso roztrhnou a komu zůstane větší kus v ruce, bude déle živ. Vedle mazanců je také jiné velikonoční pečivo v mnoha krajích známé - jsou to svítky neboli nádivky různým způsobem připravované. Do nekynutého těsta se pokud možno rozbije mnoho vajec, přimíchá se na kousky rozkrájené uzené maso, pažitka, petržel i na drobno rozkrájené lístky mladých kopřiv. To vše se promíchá a peče na širokých pekáčích, krájí se pak na kusy. Nejdůležitějším symbolem dnů velikonočních jsou červená vajíčka neboli kraslice. Bez nich by Velikonoce nebyly ani tam, kde všechny jiné zvyky upadly v zapomenutí. Název "kraslice" se původně vztahuje k barvě těchto vajec, v ruštině krásný totiž znamená červený, ale dnes se to chápe jako krásně malované vejce. Kraslice se mají připravovat podle starobylého zvyku, jsou v tom jisté symboly. Někteří je považují za obraz slunce v jarní záři, proto by se hodila žlutá barva. Velikonoční vejce se považuje za symbol obrození vší přírody a jejich plodivých sil, za utajený obraz nového života, neboť jako ve vejci dříme nový živočich, tak v celé zemi za jarního slunce na probuzení čeká veškerá říše rostlinstva a živočišstva. V tom smyslu také Angelo de Gubernatis ve spise Zvířata v indogermánské mythologii píše: "Vejce, k němuž o Velikonocích se vztahuje tolik obyčejů, písní a říkadel, představuje zmrtvýchvstání vejce nebeského, symbolu úrodnosti, symbolu jarního slunce."

 

Vedle červených najdeme na venkově také vejce různých barev. Jako barvivo se používá velmi jednoduchých prostředků - slupek z cibule, kůry některých stromů, např. jabloně nebo švestky, zeleného osení apod. Někdo zdobí vajíčka různými motivy, přitom používá vosk, aby se barvy chránily. Takové exempláře se dávají darem a celý rok se pak uchovávají ve skříních, z čehož je patrné, že si jich podarovaní velmi váží. Ve zdobení vajec vynikají některé kraje moravské, polské, rusínské, kde se uchovávají i předlohy. 

 

Odpoledne rozvine se na návsi čilý ruch. Chasa již dostala od hospodyně vajíčka, které jí podle zvyku náleží (děvečkám jich patří tolik, kolik toho dne slepice snesou) a pouští se nyní do náležitých her. Nejobyčejnější je ťukání, při kterém vyhrává ten, kdo prorazil protivníkovu kraslici. Odrostlí hoši ťukají také krejcary, snaží se je z vyměřené vzdálenosti do ležících kraslic zarazit. Velmi oblíbené je koulení kraslic, což je také obvyklé u Lužičanů a Němců. Vajíčka se spouštějí po nakloněné ploše, vyhrává ten, kdo svým vajíčkem do cizího vrazí. ... To, že se hrátky leckdy neobejdou bez malé hádky, si snadno domyslíme.

 

Pondělí, druhý svátek velikonoční, je dnem pomlázky, což je obdobný zvyk jako vánoční koleda. Pojem toho slova je dost obsáhlý, je to do podoby bičíku spletené vrbové proutí, a konečně starobylý zvyk chodit po domech a velikonoční písně prozpěvovat. V pondělí chodí po pomlázce hoši, v úterý děvčata. Splétají si pomlázku, místy se jí říká dynovačka nebo binovačka. Je z osmi vrbových proutků, na konci je zdobená barevnou pentličkou. Hoši nechodí jen po domech, tam mohou jít jen tehdy, jsou-li blíže známi, ale od časného jitra číhají, kde se děvče  jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí. Není sporu, že toto šlehání pomlázkou je starobylý zvyk. Dle Hanuše "udeřiti pomlázkou je rovněž symbolické, tím se zima z osob vyhání a jaro i štěstí se v ně uvádí. Tak jako na jaře lidé vynášejí Moranu a léto přivádějí."

Pravděpodobný je náhled Sobotkův. Pomlázka (ze slova po-mlád-ka, mladý, mladiti) z mladého proutí zhotovená, musí se neustále "čepejřit" = kývat, pohybovat, je tedy znakem svěžesti, jarosti, čipernosti. Šlehat s ní má ten smysl a účel, aby se zmíněné vlastnosti přenesly na šlehané osoby. Vrbový proutek je tedy symbolem omladlé jarní přírody, která bují ve vrbě a jako znovuzrozená projevuje svou sílu občerstvující a plodivou. Šleháním se symbolicky přenáší tato síla z vrby na živé bytosti. 

  

Jak vyrobit pomlázku z 8 vrbových proutků, uvidíte na videu. Začíná se výběrem správných prutů: 

 

Pomlázka prý přináší domu štěstí, ovšem ta, která je tam přinesena jako první. Proto hospodyně hocha, který s ní přijde první, sama zvláště štědře obdaruje a když děvčata nevyhnutelné šlehy dostala, bere mu pomlázku z rukou, jde do chléva a tam jí pošlehá všechny krávy, aby se "pomladily". Děvčata dávají hochům obyčejně po kraslici, což se dnes považuje již jen jaksi za výkup od šlehání, ovšem tehdy to byla odměna za účinek, který šlehání způsobovalo. Někde bývalo darované vajíčko červené i důkazem zvláštní náklonnosti, asi tak, jako v létě jablko. Kolem Mšena děvčata říkávala:

"Komu vajíčko daruju,

toho upřímně miluju.

Komu to vajíčko dám, 

toho tuze ráda mám."

Pro tak srdečné vyznání se jistě vyhlédla chvíle beze svědků. Děvče to řeklo jen hochovi milovanému, který se již bezpochyby sám postaral, aby mnoho dalších druhů jeho vyvolenou nepřišlo obtěžovat. Vedle dospělých chodí po pomlázce děti obojího pohlaví, zvláště chudé, a to tak četně, že se za nimi skoro ani dveře nezavírají. Pro ně je pomlázka vlastně velikonoční koledou, příležitostí, aby ze štědré ruky jakýkoliv dárek dostaly. 

"Hody, hody,

doprovody, 

dejte vajíčko malovaný,

nedáte-li malovaný -

dejte aspoň bílý, 

slepička vám snese jiný!"

Na videu vidíte jeden ze způsobů barvení reliéfních kraslic v Muzeu v Uherském Brodě:

 

 

Doma mám několik kraslic, tak na ukázku:

Ve východních Čechách se pomlázka nazývá (jako na Moravě) mrskut čili šmerkust. V některých krajích bylo také obvyklé slovo pomrhoda, jak se slýchá v písni: "Dej Bůh štěstí tomu domu, my k vám jdeme na pomrhodu." 

Daleko skromnější než pomlázky, jsou v Čechách pozůstatky dávného obřadu o Velikonocích obvyklého - oblévání studenou vodou za časného jitra v pondělí a v úterý velikonoční. V pondělí polévají muži ženy, které jim to v úterý oplatí. U nás se polévají jen mladí lidé navzájem, aby byli čerství a svěží, je to stejné, jako na Velký pátek, když se myjí nebo koupají. Jinde, např. v Lužici a zvláště v Polsku (dyngus, šmigrust), polévá se kdekdo. Někteří v tom vidí památku na první křest, ale mnohem pravděpodobnější je to jarní očista, třeba v podobě prvního jarního deště. Když země táním sněhu jako by se opláchla, když dle polské tradice i slunko z koupele vychází, pak je snadné uvěřit, že i lidé chtěli do léta projít jarní očistou, svěží koupelí. V Čechách tento obřad měl podobu polévání se čeledí, když na jaře se poprvé do polní práce vychází. 

Z počasí, jaké je na Velikonoce, hlavně na Boží hod, hospodáři odhadují úrodu nebo neúrodu příštího léta. Dávná "Pranostyka sedlská" učí: 

 

"Na velikou noc bude-li málo pršeti,

ne mnoho píce pro sucho budem míti.

Pakli ten den jasno míti bude,

máslo, vomastek lacino přijde."

Srovnáme-li zvyky velikonoční se zvyky vánočními, všimneme si mnohých společných rysů, např. koledy a pomlázky, ale neujde nám rozdíl v celkové povaze těchto obřadů. Většina zvyků vánočních věští budoucnost, předvídá lidské osudy, život nebo smrt, štěstí a neštěstí. Zvyky velikonoční jsou rázu praktického, týkají se především hospodářství a blahobytu, k němuž se i tělesné zdraví počítá.

  

Všem návštěvníkům, kteří došli až sem, přeji příjemné Velikonoce, hodně jarní pohody a hlavně zdraví! 🎶 🌼 🌷

 

 

Z domácí výzdoby, černá kraslice je vyškrabávaná z husího vejce.