Podzimní výlet do Tyry

Dnešní výletní místo je známé v našem regionu. Hledáte-li Tyru na mapě, najděte Třinec, od r. 1980 je k městu připojena a pro vesnici to bylo rozumné řešení. 

 

Je to severovýchod republiky a ty kopce na fotografiích se táhnou mezi Ostrým a Javorovým vrchem ve východní části Moravskoslezských Beskyd, kterým se říká Slezské Beskydy. Uvedené vrcholy bývají častým turistickým cílem. 

Původně toto území patřilo k Oldřichovicím, odkud vede sedačková lanovka na Javorový. O Tyře jako samostatné vesnici se píše r. 1577. V této době se vlády nad Těšínským knížectvím ujal mladý kníže Václav III. Adam z rodu slezských Piastovců. On se totiž byl nucen už v 15 letech ujmout vlády za pomoci poručníka a než dorostl, pobýval na císařském dvoře ve Vídni. No, představte si 15letého kluka, který přijede z Vídně do Těšína a tam má vládnout... Pak ještě Těšín, sídlo Piastovců, vyhořel a on strávil pár let na zámku ve Fryštátě (Karviná).  

Kníže se v 50. letech 16. století stal stoupencem reformačního učení, to bylo luteránství - Martin Luther, jestli vám to něco říká... Malou perličku, v 16 letech se Václav III. Adam oženil s Marií Těšínskou z Pernštejna a od jejího otce Jana IV. z Pernštejna (to byl ten jeho už zmíněný poručník) dostal v rámci svatební smlouvy 120 000 zlatých. I šlechtic se má dobře oženit, že? 😉 I takovými vědomostmi se musím vyzbrojit, jedu-li do Tyry.  Jinak se o knížeti psalo, že byl vzdělán v "lékařských vědách" a osobně se zabýval léčením nemocných, hlavně za morové epidemie v Těšíně. 👍

Za jeho vlády se prakticky celé Těšínsko přiklonilo k evangelickému vyznání. Před sto lety se v Tyře 91% obyvatelstva hlásilo k evangelictví. V Tyře kostel není, toto je evangelický kostel v Třinci-Starém Městě:

 

Památník války volá po opravě. 

 

 

V Tyře je známý pramen vody Bolibřuška, pro vodu prý místní chodí a snad ji používají, ale název symbolizuje bolení "břuška" a to bych neriskovala.  

Vyskytují se tady obojživelníci i plazi - zmije obecná a užovka obojková. Potkali jsme tohoto borce a těžko říct, kdo byl víc překvapen. 😀

Trasa po zelené nabízela výhledy do okolí jak z malířovy palety a my jsme si škálu podzimních barev užívali.

 

 

V Tyře je dost chat, některé jsou prakticky na samotě.

V penzionu Tyra (uvnitř jsem nefotila) měli zrovna halloweenskou výzdobu. Říčka Tyra, lidově Tyrka, pramení v Beskydech, protéká vesnicí směrem do Třince, kde se vlévá do Olše .

 

Představila jsem opět jedno místo z našeho kraje, které příliš známé není.

Přeji pěkný den. 🌸

Jak ženy chtěly změnit mužský svět

Mnohé věci dnes bereme jako samozřejmost, pro někoho ztráta času se tím zabývat. Dnes půjde o ženy. Možná i vy samotné, vaše dcery nebo vnučky měly možnost např. studovat a poté zastávat místa, která ještě před sto lety byly doménou mužů. Dříve to nebylo běžné. Ve volbách bylo do parlamentu zvoleno 67 žen a některé kroužkováním přeskočily kandidáty - muže. Ženy se dostaly do oborů, které dříve ze staletého zvyku i zákonů byly určeny jen mužům. 

Už Marie Terezie měla problém nastoupit po svém otci na trůn, protože byla žena. I přes Pragmatickou sankci, aby vláda pokračovala i v ženské linii, brzy po dosednutí na trůn se proti ní vytvořila koalice států a nastaly prusko-rakouské války. A Marie Terezie osm let válčila a při tom všem porodila sedm dětí! 

 

 

Marie Curie-Skłodowská polské národnosti byla dvakrát vyznamenána Nobelovou cenou - za fyziku a za chemii.

Zabývala se teorií radioaktivity a objevila dva nové chemické prvky radium a polonium. Přitom měla rodinu a dvě dcery.

Ve starším tisku můžeme číst, jak ženy trápilo, že se s nimi ve veřejném životě nepočítá a jejich role je podřízená. Připomene to článek z r. 1913. Je třeba nejdříve osvětlit "volební kurie".   

 

Únorová ústava r. 1861 měla být pokroková a zavedla kuriový volební systém. Byly zavedeny velkostatkářské, městské a venkovské volební kurie - je jasné, kdo mohl volit. Tento volitelský systém zvýhodňoval bohaté vrstvy a také německy mluvící oblasti. 

V roce 1873 byla schválena reforma, která přinesla přechod k přímým volbám do říšské rady a přidala čtvrtou kurii: obchodní a živnostenskou. V roce 1882 byl rozšířen počet oprávněných voličů a přibyla kurie všeobecná, která zahrnovala všechny muže starší 24 let, kteří jinam nezapadali. Pod pojmem všeobecné volební právo jde o volební právo jen pro muže. Ženy jej získaly až za první republiky (s výjimkou velkostatkářek). 

Jinými slovy: volební právo bylo stále nerovné. Hlas boháče měl výrazně větší váhu než hlas chudého. Kurie je tedy skupina voličů (např. velkostatkáři) a její zvolení zástupci pak v zákonodárném sboru tvoří také oddělenou skupinu. Z následujícího článku je zřejmé, že mužům se vůbec nechtělo uzákonit ženám práva a z níže uvedených případů je znát, že jim doslova "házeli klacky pod nohy".

  

Před více než sto lety muži dávají nabídky k sňatku, ale neopomenou požadavek, aby žena přinesla větší věno. Děvčata z chudých a početných rodin musela mít špatný pocit, že nic nedostanou a pak se jim to často předhazovalo. 

 

 

Nechci zapomenout na Americký klub dam. Byl to spolek českých žen z iniciativy Vojty Náprstka, který se po návratu z Ameriky rozhodl podělit o své zážitky a dojmy z tamního života. V domě U Halánků v Praze organizoval přednášky pro ženy, kam přicházely především manželky a dcery českých vlasteneckých spisovatelů, novinářů a politiků... I v našem tisku se pravidelně objevovaly články, aby naše ženy viděly, jak žijí americké ženy např. v Minnesotě:

  

V průběhu 19. století začaly ženy pracovat i v oborech, do té doby pro ně nepřístupných. Během tohoto století se ženám otevřela možnost studovat i na vysokých školách, ale ne na všech fakultách. 

Elizabeth Garrett Andersonová (1836–1917) se stala první lékařkou v Británii, přečtěte si, jak nesnadná byla její cesta k lékařskému titulu. Na univerzitu sice nebyla přijata, ale dostalo se jí vzdělání pod záštitou Society of Apothecaries (Společnost lékárníků), kde získala titul lékárnice. Naučila se i francouzsky, aby pak mohla nastoupit na lékařskou fakultu ve Francii, kde ženy měly již toto studium zpřístupněny. V r. 1870 získala lékařský titul, ale vykonávat lékařskou praxi mohla pouze ve Francii. Změnilo se to až v roce 1873, kdy jí byla udělena licence v Británii. 

 

E. G. Anderson - první lékařka v Británii.

Její úspěch byl téměř ojedinělý, E. G. Andersonová získala licenci pod záštitou již zmíněné Společnosti jen proto, že tehdy ještě neexistoval zákon, který by ženám zakazoval připravovat a podávat léky. Brzy byl zákon v neprospěch žen upraven tak, aby další zájemkyně studovat medicínu nemohly. Přesto to pro některé ženy byla inspirace. Sama E. G. Andersonová se roku 1874 podílela na otevření London School of Medicine for Women (Londýnská lékařská škola pro ženy), první školy, která byla zaměřena na studium žen - lékařek.

Na konci 80. let 19. století získala právnický titul první žena - Eliza Ormeová (1848-1937) na University College London. Přestože školu úspěšně dokončila, nesměla povolání právničky vykonávat. Ženy totiž nesměly vstoupit do Law Society (Právnická společnost). Ke změně došlo až v r. 1919 vydáním Sex Disqualification (Removal) Act (Zákon o vyloučení pohlaví). Tento zákon umožňoval ženám zastávat jakékoliv veřejné, občanské i soudní funkce.

 

 

Eliza Orme byla první ženou, která získala právnický titul v Anglii na University College London.

 

Mnoho vzdělaných žen sympatizovalo s hnutím za volební právo žen a jejich celkové zrovnoprávnění s muži. Tyto ženy využívaly svých odborných znalostí ve prospěch hnutí. Jako příklad uvedu Christabel Pankhurstovou (1880-1958), která v r. 1906 získala právnický titul na University of Manchester. Své vědomosti a schopnosti získané studiem využívala ve svých projevech, ve kterých upozorňovala na nerovnoprávné a podřadné postavení žen.

 

  

Ve Francii vláda striktně poukazovala na Rousseauovo dílo Emile, kde má žena pouze roli matky a manželky, která má poslouchat manžela, sedět doma a starat se rodinu.

Z důvodu délky článku bude pokračování.

zdroj: A. Kramerová, Radikální sufražetky a jejich vliv na zisk volebního práva žen ve Spojeném království Velké Británie a Irska, Opava 2023

Co prozradí hřbitovy a příkladné gesto spisovatelky

Dušičky a Památka zesnulých jsou příležitostí přinést na hřbitov květiny nebo svíčky a zavzpomínat na příbuzné a známé. Nebo také neznámé. Kdo vyrostl v hornickém kraji, je zvyklý zajít k hornických hrobům, kde spočívají ti, kterým se práce pod zemí stala osudnou. Mluvím z vlastní zkušenosti. Nešťastný souběh událostí ve sloji na Dole Trojice v Ostravě ukončil život i mého pradědečka, který měl tehdy 41 let. Jeho tři dcery (babička měla 13 let) se tímto dnem staly úplnými sirotky, jejich maminka zemřela dříve. Ztratila se životní opora a ony si po celý život pak následky tragické události nesly s sebou. Takových rodin u nás byly stovky. 

Dnes na fotografiích ukážu hromadné hornické hroby v Karviné na starém hřbitově, je to pokračování článku ZDE. Při hornických neštěstích nastaly situace, kdy nebylo možné všechna těla obětí vyzvednout, oběti pak odpočívají navěky v podzemí na uhlí, které kopali.

Hřbitovy nejsou jen místa posledního odpočinku, ale i kronikou naší historie. Všichni známe píseň "V mládí jsem se učil hrobařem", mnozí si ji rozjařeně zazpívají u piva, přitom neuvažují, v čem spočívá řemeslo hrobníka. Jedno z nejstarších řemesel, bez něhož se lidé, bohužel, neobejdou. Po takových důlních neštěstích se hrobníci měli co otáčet. A svatá Barborka nestíhala... Hřbitovy začaly vznikat v blízkosti kostelů, na posvěcené půdě. K návštěvníkům hřbitova i hroby mohou "promlouvat", stačí být vnímavý a všímavý k údajům na náhrobcích.

 

Nejdříve jsme došli k památníku a hrobu obětí důlní katastrofy v roce 1924 na hřbitově v Karviné-Dolech, naproti kostelu sv. Petra z Alkantary. 

 

Dne 11. dubna 1924 vypukl na dole Gabriela ve sloji požár, který byl zlikvidován uzavřením zasažené oblasti. Následujícího dne ovšem došlo k výbuchu, ten usmrtil 15 horníků, kteří pracovali na zesílení hrází proti požáru. Dne 13. dubna došlo k dalšímu výbuchu, který dosáhl až na povrch a musely být uzavřeny všechny jámy. K opravám došlo až 17. července 1924, přičemž množství těžby před havárií bylo dosaženo až v roce 1927. V roce 1947 byl důl přejmenován na důl UNRRA a na památku důlní katastrofy byl postaven památník na fotografiích. Těžní věže Dolu Gabriela na fotografii od hřbitova:

 

 

Dnešní stav dolu Gabriela. 

 Před památníkem na hřbitově je umístěno 12 pamětních desek z umělého kamene se jmény obětí. 

 

Pokračovali jsme k hrobu, kde jsou čtyři stejné nepopsané náhrobky. Jen na rámu je nápis.

 

Oběti důlního neštěstí na Dole Hohenegger ze dne 14. 11. 1917: 

Franz Kiedroň + 16 let

 Heinrich Pulcer + 31 let

Leopold Sikora + 33 let

Anton Swaczyna + 35 let

 

Důl Hohenegger byl pojmenován po Ludwigu Hoheneggerovi, řediteli Těšínské komory. Zřídil školu pro nadané horníky, které vyučoval geologii, mineralogii a hutnické technologii. A když jsou Dušičky, tak malá perlička: Taková osobnost, L. H. zemřel v Těšíně 1916 a vůbec se nepodařilo najít jeho hrob. Důl Hohenegger na kresbě z r. 1929:

 

 ______________________________

Přicházíme k památníku, který je z konce 19. století a svou bělostí budí pozornost. Pokud budete číst dál, poznáte, kdo se o jeho opravu zasloužil.

 

Největší důlní neštěstí v dolech hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha se stalo dne 14. června 1894 a dosud je největším neštěstím důlním neštěstím v Ostravsko-karvinském revíru. Pro lepší pochopení těm, kteří o hornictví nemají představu uvedu, že sousední doly bývaly propojeny, tak si představte takové malé podzemní "městečko".  

V osudný čtvrtek 14. června 1894 sfáralo na odpolední směnu do podzemí 1096 horníků. O půl desáté večer se na dole Františka ozval mohutný výbuch. Na 4. patře v 19. sloji došlo k silnému výbuchu, při kterém kouř a prach vyrazily až na povrch dolu. Okamžitě po výbuchu byli píšťalami svoláváni lidé k záchranným pracím. Na Františce je řídil závodní vrchní inženýr západního revíru Jan Kohout, na dole Hlubina Celestyn Racek a na dole Jan-Karel horní rada Grey. První záchranářské týmy určily, že k výbuchu došlo ve sloji č. 19. Důl Františka, dobový snímek:

 

K druhému výbuchu, který vymrštil prach a kouř jámami Františka a Jan Karel, došlo okolo 22:00. Usmrtil 60 záchranářů, kteří se do dolu vydali. Další záchranáři, kteří sfárali do dolu po 22:00, stihli vyfárat před třetím výbuchem, který nastal druhého dne v 7:00. Další exploze přišly v 8:11 a 9:15. Po těchto explozích se začaly jámy přikrývat slínem a pískem a byly vypnuty ventilátory.

Na dole Františka zahynulo 181 osob a 49 osob zahynulo na sousedním dole Jan-Karel. Celkově zahynulo 235 osob. Mnoho dalších horníků bylo při výbuchu zraněno, popáleno a přiotráveno. Při následných záchranných pracích se nepodařilo nalézt těla 58 lidí, kteří zůstali pohřbeni v dole.  Po zemřelých zůstalo 194 sirotků a 130 vdov.

 

Zhruba 80% horníků nezemřelo na přímé následky výbuchu důlního plynu, ale na otravu kysličníkem uhelnatým. A to vedlo ihned po tragédii vedení Larisch-Mönnichovských dolů k tomu, aby začali vyvíjet ochranné pomůcky. Tehdy havíři a záchranáři neměli k dispozici nic jiného než roušky namočené v octě, které si vázali přes nos a přes ústa. Neměli šanci uniknout. Hned po tragédii došlo k vývoji záchranných přístrojů, jež jsou v podstatě průkopníky dnešních moderních záchranných přístrojů, které má každý havíř na rameni a které mu umožní 1-3 hodiny strávit v prostředí, kde chybí kyslík.

 

  

  

Pomník, který v roce 1894 dal postavit hrabě Larisch-Mönnich, chátral a byl v dezolátním stavu. Blížilo se 130. výročí od tragédie a spisovatelka paní Karin Lednická, která o tomto důlním neštěstí píše v románu "Šikmý kostel", udělala příkladné gesto a nechala pomník na vlastní náklady obnovit do původní podoby! Veškeré finanční náklady spojené s renovací pomníku uhradila paní Lednická a za to bych jí touto cestou chtěla moc poděkovat. 👏

 

Na fotografii (zdroj idnes) p. Karin Lednická klade kytici k památníku při 130. výročí od tragédie.

Ve výdušné jámě Henrietta byl vyvržen důlní vozík s uhlím až do výšky dvaceti metrů. Důl dnes připomínají pouze větrací komínky pro odběr vzorků plynu. Mezi oběťmi byl i záchranář Celestyn Racek z Wieliczky. Zde je jeho hrob na hřbitově, ale čtěte, co se přihodilo.

 

Původně byla na podstavci socha ženy se zhaslou pochodní, socha byla vandaly odcizena r. 2005! Po deseti letech nechal spolek Zaolší pomník obnovit tak, že do černé desky byla podoba původní sochy vygravírována. Je to popsáno na této desce:

 

 

 

Je hanebnost ukrást výzdobu z pomníku na hornickém hrobě nebo tyto pomníky poškodit. Setkala jsem se s vandalstvím i na ústředním hřbitově v Ostravě, kde z mnoha hrobů (i z našeho) byly odtrženy kovové kříže nebo plastiky. Někdy se pachatel našel, ale jak tomu zabránit, toť otázka...

 

zdroj: Wikipedie, idnes