Toulky českou minulostí: 287. schůzka: Kronika trojanská aneb Počátkové kněhtisku v Království českém

„Kterakžkoli dávné věci novými druhdy zapadají, však některé věci dávno pominuly jsú, kteréžto svú velikostí duostojny jsú živúcie paměti, takže ani jich vetchost slepým uhryzáním muož zahladiti, ani minulého času vetchá léta usnulú mlčedlivostí zavřieti. Neb trvají v nich dřieve dálých věcí velebností ústavná vzpomínánie, kdyžto od předkuov ku potomním řeč bývá věrným písmem popsána, a dávných skladačuov popsánie, kterážto svým zachováním minulé jakožto přítomné okazují.“

„A mužuov statečných, kteréžto dlúhý věk světa dávno skrze smrt pohltil, bedlivým čítáním knih živé obrazy našim duchóm oznamuje.“

Inu, pěkný jazyk, pěkný. Nevalně sice srozumitelný, leč libý na poslech. V čípak hubě se asi mrskal? Mrskal se v ústech českých. Tedy – nám se zdál jaksi povědomý. I některá slova jakoby česky znělka, kupříkladu. Dávné věci. Minulého času. Řeč bývá věrným písmem popsána. Anebo: Mužové stateční. Dlúhý věk světa. Vetchá léta. Je to čeština, ovšem čeština, které táhne pomalu na šedesátý křížek. Více než pět set let, to může v jazyce tak dlouho, že se řeč z jednoho konce časové přímky jazyku z druhého konce skoro nepodobá. Takže kromě staročeštiny máme i novočeštinu. Mimo jiné.

 

„I když nové věci často zatlačují ty staré, stává se přesto, že jsou velice zajímavé. Není proto dobré na ně zapomínat, tím spíš, že se zachovala písemná svědectví, která věrně líčí, co se v minulosti stalo. A tak se dozvídáme o statečných mužích, kteří sice už dávno zemřeli, ale nám, kteří si o nich čteme, vyvstávají před očima docela živě.“

První česká tištěná kniha

Takto by asi zněl moderní český překlad ze stejné knihy. Je to vlastně překlad z jedné češtiny do druhé. Já tedy nevím, ale - kdoví, jestli by tuhletu knížku ještě dnes někdo četl. A kdoví, jestli by o ní vůbec někdo věděl, kdyby. ano: kdyby to nebyla kniha něčím náramně výjimečná. A je. Tím, že je to první česká kniha, vytištěná knihtiskem. Jmenuje se: „O tom slavném městu trojánském a o bojích, kteréž jsú se staly, i o jeho dobytí, léta Božieho čtyřstého šedesátého devátého v sobotu před provodem Velikonočním per me laurentium de Týn Horší.“ Novočesky, což znamená především stručně: Kronika trojánská.

První česká tištěná kniha byla Kronika trojánská vytištěná v Plzni. Je to středověký historický román, staročeský překlad latinského díla Historia Troiana, jež sepsal roku 1287 Guido de Columna. Kniha zpracovává starověký námět dobytí Tróje. Incunabule (prvotisky) jsou nejstarší tištěné knihy vytištěné do konce roku 1500.

Všechno to začal Johann Gensfleich, neboli Jan řečený Husí Maso (i když existují i jiná vysvětlení jména dotyčného), který se narodil ve dvoře zvaném Hof zum Gutenberg a jméno toho dvora mu už zůstalo jako příjmení. Kterémusi českému vlastenci se sice podařilo dešifrovat ve jménu Gutenberg dvousloví Kuten Berg jako Kutná Hora, jenže tady bylo spíš přání myšlenkou. Ale i tak jsme na světě byli mezi všemi národy v pořadí čtvrtí, kteří jsme tiskli. Tedy ne že bychom tiskli jiné národy, nýbrž knihy. Stačí srovnat letopočty a jména měst:

Knihtisk ve světě

1450: Mohuč, tedy Německo; 1458: Bamberk, taky Německo; 1461: Štrasburk, dnes Francie, ale tehdy patřil, předtím patřil a ještě dlouho patřit bude rovněž Němcům. 1465: Subiaco, a jsme v Itálii; 1466: Kolín nad Rýnem, zase ti Němci; 1467: Eltville, navzdory francouzsky znějícímu jménu jsme opět v Němcích, na půl cesty mezi Wiesbadenem a Mohučí; a v tomtéž roce se tisklo i v Římě a v Basileji, takže nám přibylo Švýcarsko; no a v roce 1468 pracovaly tiskařské lisy už nejenom v Augsburku, ale i v Plzni. A jsme doma.

Pátrání po nejstarších českých knihách je vlastně tak trochu detektivka. Není to tak trochu detektivka. On je to pořádný thriller. Dnešní detektiv, tedy kriminalista se může v pátrání opřít o svědky, o jejich výpovědi, a tyto výpovědi si může ověřit. Čímž jsme názorně demonstroval, jaké svízele mohou povstat s dnešními svědky, jejich výpověďmi a ověřováním těch výpovědí. Jak si ale ověřit něco, co existovalo před půl šestým stoletím? Svědkové se dávno rozpadli v prach, písemných svědectví je tak hrozně málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky a ještě jsou dost nespolehlivá, protože si je nemůžeme ověřit z dalšího pramene, protože žádný další pramen není. Je to těžké s Kronikou trojánskou, i s ostatními nejstaršími českými knihami.

První český tiskařský šotek

 

Ruční lis na knihy.

Mimochodem – důkazem složitosti je první český tiskařský šotek. První český tiskařský šotek si zařádil už první české knize, tedy v kronice trojánské. Sazeč nejenže omylem přeskočil řádku. Ve větičce na posledním listu, kde se praví „od narození syna božího počítáme 1468“, tak v té větě způsobil šotek, že na místo „počítáme“ se objevilo slovo „počínáme“. Šotek je zkrátka nesmrtelný, a dodnes se množí novými poddruhy. Od toho původního šotka tiskařského až třeba po dnešního internetového.

Kronika trojánská, co je vlastně zač? Oč v ní běží? Dá se to vysvětlit nějak stručně, zjednodušeně, moderně, způsobem hodným computerového věku? Zkusíme to:

„To se ženil jednou jeden Řek, Péleus se jmenoval. Chtěl mít svatbu tip ťop a taky chtěl být in, hogo fogo, prostě něco, co tu ještě nebylo. A tak si pozval na tu svou svatbu všechny ví aj pí, které sehnal. Oni přišli všichni bohové z celého řeckého nebe. Všichni? Řekl jsem všichni? No tak to jsem se nevyjádřil korektně, na jednu jsem zapomněl. Na jednu koho? Bohyni, to dá rozum. Teda – nezapomněl jsem na ni ani tak já, jako spíš ten Řek, Péleus, a jak už to bývá, tak to byla zrovna ta, na kterou zapomenout teda ale rozhodně neměl.Ten postrach všech rautů, koktejlů, parties a společenských večírků v antickém žitě se jmenoval Éris. Bohyně sváru. Teda na tuhletu babu zapomenout fakt neměl. Éris zprvu dělala, jako by se nic nestalo, nakonec měla olympskou Kinderstube, ale když byl ten banket v nejlepším, hodila očko do síně, a ona tam hodila nejenom očko, ale i jabko. Obyčejné jablko, snad renetu nebo jonatánku, o to nejde, jde o to, co na něm stálo: Nebylo to logo firmy ani dovozce, taková jako samolepka to byla, a na ní dvě slova. Nezbývá říct, než která to byla Takže stálo tam: Nejkrásnější bohyni. No, průšvih. Malér, trapas, hrom do čepice. Po dlouhých úvahách a sporech a souvisejících jednáních a konzultacích a po vzájemném dialogu v ovzduší otázek zajímajících zúčastněné strany dospěli hosté k názoru, že o to jablko by se měla nejspíš ucházet Héra. Tedy manželka římského šéfboha. Dále by připadala v úvahu Pallas Athéna, bohyně, která měla na starosti resort moudrosti a umění, a jako třetí kandidátka: Afrodíta. Bohyně lásky. Těmi třemi to skončilo. Na žádný určitější úsudek si zatím nikdo netroufl. Co teď? Bylo rozhodnuto najít rozhodčího někde jinde, někoho, kdo se té arbitráže ujal, a tak se poohlídli, a našli. Parida. Tento sličný mládenec se sice zabýval jako svou hlavní profesí chovem ovcí, ale nebyl to žádný vyučenec, naopak, v raném věku byl coby syn trojského krále Priama pohozen. Každá z těch tří bohyň se snažila Parida lákavými nabídkami ovlivnit. Héra mu nabídla moc a bohatství, Pallas Athéna přišla s moudrostí s slávou, no a Afrodíta, ta mu slíbila nejkrásnější ženu na světě. Zdálo se, že bylo vymalováno. Vyhrála pochopitelně Héra. Dnes by vyhrála. Tedy. možná. Za časů antických platila ještě jiná kritéria. Jablko dostala Afrodíta a Paris dostal Helenu.

 

Slavný obraz: Peter Paul Rubens: Paridův soud

Pro anglicky mluvící čtenáře blogu je video o Trojské válce: 

Celá ta transakce měla jenom jeden jediný, takový docela nepatrný problém – Helena byla provdána. To byl problém. Tehdy ano. Její manžel se jmenoval Menéláos a vládl na Spartě. Takže Paris se musel té vdané paničky teprve zmocnit a usadil se s ní pro jistotu za mořem, ve městě Tróji. Nějak jsme nechali bokem ty druhé dvě bohyně, co ze soutěže Miss Olymp vypadly. Ty se cítily dotčeny a okamžitě se přidaly na stranu oklamaného krále. Menéláovi nebylo zatěžko získat podporu celého Řecka. Zanedlouho již 1200 korábů vyrazilo fofrem ke břehům Tróje. Válka se protáhla na celých deset let, ano, deset let trvala válka pro Helenu, která ,kdoví jestli, byla pořád nejkrásnější, a nakonec byla Trója dobyta. Padli nejlepší její mužové, ani na řecké straně nebyly ztráty na životech nejmenší. Mezi těmi řeckými bojovníky byli kupříkladu takový Achilles, mezi námi Péleův syn, všichni si zajisté vzpomínají, Péleues, to byl přece ten, co se chtěl oženit a tak pozval všecky řecké ví aj pí neboli bohy, kromě jediné, co se jmenovala Éris.“

Dost. Stačí. Mezi námi: starý pán Homéros napsal svou Íllias psal přece jenom lépe, a pár našich překladatelů ten příběh přeložilo onačejším jazykem než je řeč nějakého bulvárního časopisu. Ale faktem zůstává, že se v kronice trojánské nevypráví vlastně o ničem jiném než o banální záležitosti lidské malichernosti a marnivosti. Člověk by si myslel, že první tištěné knihy byly nějaké sbírky moudrostí. Že to byla zvláště vybraná díla, kterým se jaksi dostalo cti vstoupit do dějin knihtisku, jakož i lidské kultury. Opak je pravda. První, co bylo tištěno, byly – hrací karty. A u nás? Kronika trojánská. Zábavné, dobrodružné dílko. No jo, tak to na světě chodí. 

autor: Josef Veselý

Na dlouhé cesty s lenoškou nebo pohovkou

V tomto příspěvku můžeme poznat slasti i strasti cestovatelů z doby našich pradědečků. Budete překvapeni, jak obsáhlé muselo být cestovní zavazadlo, kdo se totiž chtěl mezi lepší vrstvu cestujících zařadit, patřičný oděv byl k tomu vstupenkou. Poznáte výhody korkového klobouku, ale i nutnost mít pyžamo.

Připravila jsem další zážitky českého cestovatele z přelomu 19.-20. století - Josefa Kořenského. Cestovat do Austrálie bylo obtížnější, chyběly zkušenosti a cesta lodí byla dlouhá. Letadlem letět nemohli, vždyť Louis Blériot přeletěl kanál La Manche až v r. 1909!

 

Mapa Austrálie vydaná v Paříži r. 1894. Austrálie je nejrovnější a nejsušší obydlený kontinent na světě. Název z latinského Terra Australis Incognita („neznámá jižní země“) používali už staří Řekové.

Austrálie byla posledním objeveným kontinentem. Kromě Tasmánie jedinou oblastí vhodnou k osídlení byl jen úzký pruh země na východním pobřeží. I dnes je to oblast s nejvyšší hustotou obyvatel. Na nejsevernějším cípu Austrálie se rozkládaly horké a vlhké tropy, na západním pobřeží ležela rozlehlá plocha vyprahlé a nehostinné země.

Holanďané dosáhli australských břehů na začátku 17. stol., hledali zde zlato a koření. Našli však nehostinnou zemi, a tak se rychle vrátili. Po více než 150 letech se Evropané dostali na východní pobřeží, kde začala kolonizace Austrálie. Dvě výpravy tam podnikl Abel Tasman, další zprávy byly od piráta Williama Dampiera a stále nedocházelo ke kolonizaci Nového Holandska. 

Nové Holandsko je historický název pro dnešní Austrálii. Až britský kartograf a mořeplavec Matthew Flinders roku 1804 doporučil používání názvu Austrálie místo termínu Nové Holandsko.

 

Abel Janszoon Tasman byl nizozemský obchodník a mořeplavec, v roce 1642 objevil Nový Zéland a ostrov, který je od roku 1855 zván Tasmánie. (zdroj Wikipedie)

Všechno změnil objev zlata v polovině 19. století. V několika měsících vstoupilo na pevninu více přistěhovalců než za celé století. V letech 1851-61 přišlo na 700 tisíc lidí! Zlatá horečka zahájila obsazování dosud neobydlených oblastí, současně začalo probíhat osídlování. 

Cestovatel Josef Kořenský přijel do Austrálie právě v době, kdy se schylovalo k referendu, ve kterém se mělo po vzoru Kanady rozhodnout o spojení australských kolonií ve federaci - Commonwealth of Australia. Většinou občanů byla přijata a 1. 1. 1901 vznikl nový národ, přesto zůstalo mnoho politických a kulturních vazeb na Británii.

Kořenský musel pamatovat i na společenskou stránku své cesty. Bylo nutné vzít do cestovního vaku nezbytný oblek plesový, který byl "vstupenkou" do všech salonů, k obleku pak sklapovací klobouk a lehké lakýrky s černou stuhou uprostřed, aby se mohl účastnit večerních hodů a mohl se nechat pozvat k slavnostem na dvorech východních knížat, což byli pasažéři kajut 1. třídy. 

 

Skládací cylindr (klak) aneb sklapovací klobouk.

Popisoval, že samotní Holanďané zvyklí pohybovat se po palubě skoro po celý den v nedbalkách, udělají během společné večeře výjimku a objevují se u tabule jen v salonním oděvu francouzském. 

Ti, kdož se parádnímu úboru vyhýbají a nechtějí se často převlékat, raději se z těchto důvodů vyhýbají kajutám první třídy a pochvalují si volnější a sousedský způsob života ve třídě druhé. 

 

Muž v obleku s cylindrem v ruce. (zdroj Wikipedie)

  

Zámořský parník Normandie

Do šatníku cestovních zavazadel je třeba již doma přibalit několik úborů tropického oděvu - bílého jak padlý sníh, aby byl po ruce při plavbě horkým podnebím, palčivými kraji moře Rudého a Arabského a vlhkou atmosférou nebe Indického.
Lehké střevíce z bílého plátna a korkový širák s šedým povlakem doplní výbavu tropického šatu. Běžný čtenář blogu takovou informaci přejde nebo se tomu pousměje. Ale! Korkový širák je vynikající pokrývka hlavy pro horké tropické klima. Korek je lehký, přírodní a prodyšný materiál, který poskytuje optimální ochranu před sluncem a výborně izoluje proti horku. Možná by se i v letošním horkém létě hodil. 😎 Zakoupení lehkého korkového klobouku s dvojnásobnou střechou proti slunečnímu úpalu pan Kořenský plánoval až v některém přístavu egyptském. Už věděl, že prodejní ceny takového zboží jsou tam mnohem nižší než v obchodech janovských nebo neapolských. 

 

 

Ukázka současného korkového klobouku z portugalského korku. Korek je získáván z kůry korkových dubů každých 9 let, aniž by došlo k poškození stromu. (zdroj prehozydeky.cz)

 

Pan Kořenský píše o pyžamu: "Nezapomeneme ani na dva kusy prádla k promenádě jitřní a zvané obyčejně pyjama. Prostičký ten šat, obyčejně vzorkovaný a beze vší podšívky, skládá se z lehké kazajky zapínací a spodků se širokými nohavicemi, v pase převázané šňůrou se dvěma střapci."  

První pyžamo do Evropy dorazilo spolu s kolonizátory z Indie až koncem 19. století. V Orientu se tento spací oděv nosil celodenně. Do konce 19. století lidé většinou spali ve spodním prádle.

 

Pan Kořenský si všímá, že "pyjamu oblékají na sebe páni po jitřní lázni a procházejí se naboso po promenádní palubě až do té doby, nežli zazní lahodné zvuky gongu, oznamující blízkou snídani."

"K cestě tak daleké nebudeme na lodi postrádati zajisté své vlastní sesle, ať již skládací a zhotovené z pevné plachtoviny nebo upletené ze španělského rákosu či vlastně ratanu." Sesle je zastaralý výraz pro židli nebo sedačku, často označuje pohodlnější či čalouněnou verzi sedacího nábytku.

Mnozí z pasažérů dávají přednost ratanové lenošce, jiní opatřují se dokonce ještě pohodlnější ratanovou pohovkou.
Nábytek toho druhu vleče s sebou zámořský pasažér jako hlemýžď svou ulitu a označuje ji svým jménem nebo začátečními písmeny. Jiný upevňuje na sesli svou navštívenku a hájí tak zjevné právo svého majetku.
Za vlahých nocí upravuje se ratanová lenoška ve vzdušné lůžko. Mnozí z pasažérů trápeni vedrem opouštějí dusné kabiny, utíkají se uprostřed palčivé noci zchladit na palubu a přespávají tropické noci na čerstvém povětří, nejsou-li z paluby vypuzeni notným lijákem.
Také na zakoupení sesle zbude chvíle v některém přístavu italském, z něhož míním nastoupiti plavbu. Ostatně lze si zabezpečiti důležitou tu cestovní rekvizitu za poplatek asi sedmi korun již u ředitelství nebo jednatelství paroplavební společnosti. Takovéto vydání se určitě vyplatí! Vlastní sesle jest pravým dobrodiním za dlouhé plavby ke břehům australským. "Za poutavé četby plynou v ní blažení dnové volnosti jako okamžiky."

Hotových peněz budeme míti při sobě jen tolik, kolik bude přibližně potřeba do místa, v němž je banka uvedená v tištěném seznamu.
Akreditivy zprostředkují i naše banky - např. Živnostenská a vydávají je po složení jistiny zároveň s tištěným soupisem.
Akreditiva zní na jméno jejího majitele s platností do lhůty uvedené na poukázce.
Úvěrní poukázky do zámořských krajů vydávají obyčejně prostřednictvím našich bank světové banky francouzské, anglické aj.
Tištěný soupis bank zastoupených ve všech dílech světa a na všech důležitých ostrovech, udává kromě bankovního sídla také jméno peněžního ústavu, v němž lze vyzvednout sumu peněz právě potřebnou. Pro jistotu, pokud je to v daném místě možné, je uvedeno i několik různých bank.

 

  

Před odjezdem pan Kořenský zajistil, aby mu mohly docházet časopisy i dopisy také do krajů našich protinožců. "Kdo by mi chtěl poslati dopis nebo noviny, nechť je adresuje z Čech v době:"

 

Noviny nechť se zasílají válečkovitě stočené, bez insertních listů.

Pokračování

Dožínky, dvojctihodné koláče i pivo

Sedlákův rok vrcholil slavnostně. Po tom, co musel připravit pole na zasetí, čekat až vyroste obilí a pak teprve přišlo to nejdůležitější z celého hospodářského roku - sklizeň obilí. Až pak si mohl obléknout kroj a začaly dožínky. Podle kroje se dalo poznat například i to, zda je sedlák chudý, nebo bohatý. Podle kroje se poznalo, zda je muž svobodný či ženatý, stejné to bylo u kroje svobodných a vdaných žen. Kroje se odlišovaly podle kraje, někdy dokonce i každá vesnice měla svůj kroj. 

Čtenáře na začátku upozorňuji, že článek nepopisuje současné dožínky, je to pohled do minulosti. Takové minulosti, že ji nemůžete pamatovat ani z dětství. 🙆 

To, co známe pod názvem obecní dožínky, se začalo slavit až ve druhé polovině 19. století. A to je už dobrých 170 let, takže takový pamětník zde být nemůže. 😎 Do té doby to byly obžínky, o tom byl minulý článek. Obecní dožínky se postupně staly lidovou zábavou pro všechny. Organizovaly je různé spolky a strany, a dokonce existovaly i přesné scénáře dožínek, jak mají probíhat. To znám z jižní Moravy a podle tradičních scénářů dožínky probíhají dodnes. S technickým pokrokem se postupně přešlo od práce ženců ke kombajnům a dalším zemědělským strojům.

Dožínkový věnec

 

Dožínkový věnec nese chasa v kroji ve Velkých Bílovicích. 

(zdroj breclavsky.denik.cz)

Příprava začínala zhruba už týden před dožínkami, kdy děvčata začínala plést věnec z klasů. Používala na něj všechny druhy pěstovaného obilí a velmi často do něj zaplétala luční kvítí, především červené vlčí máky, modré chrpy, jeřabiny a makovice, někde se přidávaly stuhy, slaměné ozdoby, ale i chléb a koláčky. Základním typem bylo tzv. dožínkové slunce. 

Dožínkový věnec předávala chasa hospodáři. Věnec byl symbolem slunce, hojnosti a plodnosti. Lidé věřili, že je zárukou bohaté úrody v příštím roce, proto se uchovával v domě až do jarního setí a zrno z něj se přidávalo do osiva jako požehnání úrody. Věřilo se, že čím větší věnec byl, tím více zrna v něm bylo a tím lepší měla být příští úroda.

Video ukáže výrobu malého dožínkového věnce: 

 

Hlavní částí dožínkových slavností byl průvod. Byl zpestřen alegorickými vozy, na nichž se předváděly různé hospodářské práce: tlučení másla, pečení chleba, zpracování zelí, mlácení cepy, čištění obilí apod. Dožínkový věnec býval zavěšen v síni na stropě nebo nad dveřmi, a to obvykle až do příštích dožínek. Hospodář je obdaroval penězi a pálenkou, hospodyně koláči. Večer se všichni sešli v hospodě na tancovačce. Připravoval se také společný věnec, který se zanesl do kostela, kde zůstával po celý rok. 

Po ukončení dožínek se obilí mlátilo pomocí cepů. Pytel vymláceného zrní se nechal přes zimu na další výsev. Věřilo se, že poslední zrno v sobě skrývá magickou moc a sílu, která se projeví při dalším setí a bude dobrá úroda. Dožínková hostina se mohla konat i později v podzimním čase, po skončení žatevních prací a po sklizni okopanin. Z dožínek se postupně stala společenská a kulturní záležitost.

 

Obilí se v minulosti mlátilo cepem a mělo to svá pravidla. S mlácením se nemělo začínat v pátek, to se prý nedaří. Na začátku mlácení naši předkové říkali: "Pán Bůh rač být naším pomocníčkem!" Někdo si mlácení odložil na pozdější čas. Mlátí se do rytmu. Když mlátí dva, pak v rytmu: "Táta s mámou, táta s mámou."

Hospodyně vždy přilepšila mlatcům na stravě v poslední den. Obyčejně se vařilo maso a pekly se buchty. Když má hospodář všechno obilí vymláceno, zajímá ho, který druh bude dražší a který lacinější. K tomu účelu vezme mírku a odměří z každého obilí a dá je na hromádku. Když je hotov, přeměřuje každou hromádku a kde si všimne, že mu přes míru přebývá, usoudí, že tento druh bude lacinější. Kde se mu obilí do mírky nedostává, ten bude dražší. Pokud se mu zdá, že při mlácení "sype" málo obilí, prý se urodí mnoho hub. 

Tradiční české koláče byly symbolem hojnosti. Pekly se za odměnu po nejtěžších pracích, mezi které se počítaly i dokončení žně. Šéfkuchař p. Roman Paulus připravil přehledný recept na speciální kynuté koláčky s dvojí náplní – takzvané dvojctihodné koláče.

Suroviny na 30-40 koláčů: Kynuté těsto:

• 42 g (1 kostka) čerstvého droždí
• 3 lžíce krupicového cukru
• 200 ml plnotučného mléka vlažného
  
• 500 g polohrubé mouky + na pomoučnění
• 2 vejce „M“
• 4 lžíce rostlinného oleje
• špetka soli
• 125 g másla

 Suroviny: Tvarohová náplň:

• 2 lžíce rozinek + rum na namočení
• 250 g plnotučného měkkého tvarohu
• 2 lžíce krupicového cukru
• 1 vanilkový cukr
• 1 žloutek

Rychlé zákusky s meruňkou na videu:

• 1 balení listového těsta
• vejce na potření
• 6 půlek kompotovaných meruněk
• drobenka  

Povidlová náplň: Švestková povidla ochucená mletou skořicí, trochou rumu a případně strouhaným perníkem na zahuštění. 

200 g švestková povidla

30 ml tuzemáku

50 g piškotů

drobenka

Žně byly důležité i pro výrobu piva. Pivo je jedním z nejstarších a nejoblíbenějších nápojů, v 15. – 17. století se vařilo pšeničné pivo a bylo populárnější než pivo vyrobené z ječmene. Na výrobu pšeničného piva je použita pšenice či pšeničný slad. Tato piva jsou světlejší a mají větší pěnivost. 

Už v r. 1535 o pšeničném pivu lékař Kopp napsal: "blahoslavené a velice zdravé pivo, protože čistí krev a dobrému trávení prospívá“.

 

Obliba pšeničného piva postupně vymizela, když byl v Plzni v roce 1842 uvařen první podkvasný ležák z ječného sladu, dneska známý jako „plzeňské pivo“.

 

Pískosvět na Pustevnách

Pískosvět představuje výstavu soch z písku na Pustevnách. Projekt dvou nadšenců návštěvníky přiláká a zaujme, propojí umění s přírodou. Na Pustevnách i letos v létě vyrostly pískové sochy pod širým nebem. Každý ročník má své originální téma, letos to je ohrožený svět ptáků. Byly vybrány některé druhy z Červeného seznamu Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (UCN).

Výstava probíhá již posedmé, je to už tradiční a vyhledávaná akce pro návštěvníky Pusteven.

 

 

Pustevny = sedlo v Moravskoslezských Beskydech nedaleko Radhoště. Do roku 1874 tam žili poustevníci, podle nich to místo bylo pojmenováno. Dnes už pusté nejsou, hlavně v létě tam zavítají spousty turistů. Mnozí přijíždějí dvousedačkovou lanovkou z Trojanovic. Známou stavbou je tam Jurkovičův Libušín. (zdroj mapy: denik.cz)

Texty jsem přepsala kvůli možnosti překladu. Obrázky zvětšíte rozkliknutím. 

  

Jak vzniká pískosvět?
1. Lom, 2. Převoz písku, 3. Doprava, 4. Dusání písku, 5. Penetrace 

 

 

Orel filipínský (Nisaetus philippensis)
Obecně ohrožený - zranitelný druh
Patří mezi největší a nejvzácnější orly světa. Je známý svým výrazným chocholem z peří, mohutným zobákem a pronikavým pohledem. Rozpětí křídel je až dva metry.
Na světě žije už jen několik stovek jedinců ve volné přírodě, pouze na filipínských ostrovech v tropických deštných pralesech. Jeden pár obývá obrovské území, i velikosti menšího města, protože v pralese potřebuje dostatek prostoru i potravy. 

 

 

Chocholouš obecný (Galerida cristata)
Silně ohrožený druh v ČR
Chocholouš obecný je menší pěvec známý svou nápadnou chocholkou na hlavě a melodickým zpěvem. Dříve byl běžnou součástí vesnic, nádraží, hospodářských dvorů i otevřené krajiny, dnes však z mnoha míst téměř vymizel.
Typické je jeho hnědavě skvrnité zbarvení, které mu pomáhá splývat se zemí. Většinu času tráví na zemi, kde hledá potravu tvořenou semeny, drobným hmyzem a dalšími bezobratlovci. 

 

Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus)
Obecně ohrožený - zranitelný druh
Ara hyacintový je největší papoušek světa. Dorůstá délky až kolem 1 metru a díky sytě modrému peří, dlouhému ocasu a mohutnému zobáku patří k nejvýraznějším ptákům Jižní Ameriky.
Ve volné přírodě žije především v Brazílii, Bolívii a Paraguayi.
Ara má mimořádně silný zobák, kterým dokáže rozlousknout i velmi tvrdé palmové ořechy. Zobák ale nepoužívá jen ke krmení, pomáhá si jím i při šplhání po větvích. 

 

 

Jak číst ohrožení ptáků?
Červený seznam IUCN je mezinárodní a hodnotí, jak si druh vede v celosvětovém měřítku.
To znamená, že pták může být ve světě vedený jako málo dotčený, protože je početnější třeba v severní nebo východní Evropě, ale u nás může být velmi vzácný a lokálně ohrožený.
Právě proto existuje také český červený seznam, který sleduje situaci v rámci ČR. Ten lépe ukazuje, které druhy z naší krajiny mizí, i když globálně zatím nepatří mezi nejohroženější.

 

Puštík bělavý (Strix uralensis)

Zranitelný druh v ČR
Puštík bělavý je velká lesní sova s výrazným kulatým obličejem a tmavýma očima. Patří mezi naše největší sovy - rozpětí jeho křídel může přesáhnout jeden metr.
Žije hlavně ve starších listnatých a smíšených lesích. Přes den odpočívá tiše v korunách stromů a za soumraku vyráží na lov. Jeho kořistí jsou hlavně hraboši, drobní ptáci a další malí živočichové.
Puštík bělavý létá jako duch. Speciální okraje per tlumí zvuk jeho křídel, takže se k potravě přiblíží téměř neslyšně. Jeho kulatý obličej navíc funguje jako parabolická anténa - soustředí zvuky k uším a pomáhá mu zaměřit kořist i v úplné tmě.    

 

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus)

Ohrožený druh v ČR

Datlík tříprstý je nenápadný, ale velmi zajímavý obyvatel horských smrkových lesů. Jak napovídá jeho jméno, na rozdíl od většiny datlů má na noze jen tři prsty.
Je to specialista na staré lesy s mrtvým dřevem. Právě v odumírajících stromech hledá larvy hmyzu, hlavně kůrovců. Díky tomu je důležitou součástí lesního ekosystému - pomáhá udržovat přírodní rovnováhu.
Datlík si tesá hnízdní dutiny do stromů. Ty pak později využívají i další živočichové, např. sýkorky, lejsci, plši nebo netopýři. Je tedy takovým "stavitelem bytů" pro celý les.

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus)
Kriticky ohrožený druh v ČR
Tetřev hlušec je  jeden z nejvzácnějších lesních ptáků u nás. Dříve býval ozdobou horských lesů, dnes v ČR přežívá hlavně v několika posledních oblastech, např. v Beskydech.
Samec tetřeva může být velký téměř jako krůta. Na jaře předvádí působivé tokání - napřimuje se, roztahuje ocas do vějíře a vydává zvláštní zvuky, které připomínají klepání, pukání i broušení.
Tetřev je velmi plachý. Potřebuje klidné staré lesy s borůvčím, kde nachází potravu i úkryt. V zimě šetří energii a často přežívá jen díky jehličí, pupenům a klidu bez vyrušování.

 

Sněžná sova (Bubo scandiacus)
Obecně ohrožený - zranitelný druh
Sněžná sova je mohutná sova z arktických oblastní Severní Ameriky a Eurasie. Obývá tundru, kde hnízdí na zemi. 
Zbarvení je výrazně proměnlivé podle pohlaví a věku:
Dospělí jedinci jsou většinou téměř čistě bílí. 
Samice mají bílé peří hustě tmavě skvrnité.
Mladí jedinci jsou celkově výrazně hnědě skvrnití a postupně s věkem světlají. 
Sněžná sova je přizpůsobena k životu v extrémně chladném klimatu. Má velmi husté peří po celém těle, včetně opeřených nohou a prstů, které fungují jako izolace proti mrazu a zároveň pomáhají při pohybu po sněhu. 
Na rozdíl od většiny ostatních sov loví sněžná sova hlavně během dne. 

 

Papuchálek severní (Fratercula arctica)

Obecně ohrožený - zranitelný druh
Papuchálek severní patří mezi nejznámější mořské ptáky severní polokoule. Díky svému barevnému zobáku bývá často přezdíván "mořský papoušek".
Ve volné přírodě obývá především pobřeží severního Atlantiku - Island, Norsko, Velká Británie, Faerské ostrovy nebo Kanada.
Papuchálek dokáže v zobáku najednou unést i více než 10 ryb. Má totiž speciální stavbu jazyka a zobáku, díky které už chycené ryby nepustí, zatímco loví další. Někdy tak vypadá, jako by si nesl "rybí baguetu".
A přestože působí trochu legračně a neohrabaně, ve vzduchu dokáže letět rychlostí až kolem 80 km/hod.  

 

Proč ptačí svět?
Letos jsme se rozhodli vlétnout do ohroženého světa ptáků.
Ptáci jsou pro přírodu nesmírně důležití. Pomáhají udržovat rovnováhu v ekosystémech, šíří semena, opylují rostliny, regulují množství hmyzu. V některých případech také "uklízejí" krajinu jako mrchožrouti. Zároveň jsou citlivým ukazatelem stavu životního prostředí - tam, kde ubývají ptáci, se často zhoršuje stav celé krajiny.
Na Červeném seznamu IUCN jsou ptáci vedeni v různých stupních ohrožení - od zranitelných (VU=Vulnerable) přes ohrožené (EN=Endangered) až po kriticky ohrožené (CR=Critically Endangered). Některé druhy už bohužel z přírody zcela zmizely. Nejčastějšími příčinami jsou ztráta přirozeného prostředí, klimatická změna, znečištění, lov a nedostatek potravy. 

Až 61% všech druhů ptáků na světě má dnes klesající populaci. 

Páv zelený (Pavo muticus)
Ohrožený druh
Třebaže je páv zelený nejbližším příbuzným páva korunkatého, jejich chování se výrazně liší. Tento druh vede velmi samotářský život, střeží své teritorium, nevytváří harémy a k samicím se připojuje jen v období páření. Vyskytuje se převážně v tropických lesích jihovýchodní Asie.
Samec páva zeleného vyniká mimořádně pestrým a výrazným zbarvením, které kombinuje různé odstíny zelené, modré a bronzové.
Páv zelený je převážně pozemní pták - většinu dne tráví hledáním potravy na zemi, kde sbírá semena, plody, hmyz i drobné obratlovce. Přesto dokáže velmi dobře létat, zejména při úniku do bezpečí nebo při zalétnutí na stromy k nocování.

 

Vyhynulí ptáci světa:
Blboun nejapný Dodo (Raphus cucullatus)
Alka velká (Pinguinus impennis)
Papoušek karolínský (Conuropsis carolinensis)
Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius)
Stephensův ostrovní střízlík (Traversia lyalli)
Labradorská kachna (Camptorhynchus labradorius)
Moho hnědý (Moho braccatus)
Sloní pták (Aepyornis - Elephant Bird)
Křepelka himalájská (Ophrysia superciliosa)

 Sovka bělolící (Ninox albifacies, syn. Sceloglaux albifacies)