Před koncem měsíce dubna roku 1490. obdržel Vladislav z Uher jistou
přípověď, že zvolen bude na království uherské. Svolal tedy stavy české
do Prahy o radu a veden byl od nich, aby přijal toho důstojenství, neboť
takto země, od české koruny odtržené, k ní zase připojeny býti mohou.
„Nelze
nám líčiti dopodrobna události volebního sněmu, jenž počal se v Pešti
15. května a trval více nežli tři měsíce – kterak pomalu sjížděli se k
němu páni uherští, každý s komonstvem branným, někteří až tří tisíc
jezdců; kterak nejprve strana polská, kvapící s prohlášením svého
Albrechta za králem, přehlučena byla; kterak pokojně a trpělivě slyšeni
byli řečníci všech stran, jež nejprve pro Jana Korvína, potom pro syna
císařova Maxmiliána, pak pro Beatrici a posléze pro Vladislava slovo
zvedli; kterak veřejné prohlášení odkládáno bylo a kterak většina
sněmovníků, sjednotivších se o Vladislavovi potají, měla výminky, pod
nimiž na trůn jej provolati chtěla; kterak Vladislav hned bez rozmyslu
ke všemu přistupovati chtěl – jen ne k manželství s Beatricí, vdovou po
Matyášovi.“
Volení českého krále králem uherským nebylo nikterak
jednoduchou a rychlou záležitostí. On totiž Vladislav skutečně se všemi
výminkami takřka okamžitě, bez rozmyslu, souhlasil. S výjimkou té jedné
výminky. Ta výminka se jmenovala – svatba anobrž ženitba. Nechtělo se
mu. Nad šachovnicí v Olomouci se před časem ti dva utkali v docela
přátelském zápolení, jedenáct let poté však hrozilo vybuchnout vojenské
střetnutí. Královna-vdova totiž nechtěla ustoupit a byla přesvědčena, že
na uherském trůně zůstane za každou cenu. Jenomže, aby panovnicí byla
žena, to tehdy ještě nějak nešlo, a tak se uvažovalo a kombinovalo a
spekulovalo, kterak by se mohla stát Vladislavovou manželkou a tím pádem
si podržet titul a moc uherské královny.
Na trůnu za každou cenu
Kdo
s tím originálním nápadem přišel, to je obtížné zjišťovat. Snad, možná,
nejpravděpodobněji uherští magnáti a preláti. Ti totiž usoudili, že
onen zamýšlený sňatek by mohl zemi zbavit přízraku války, a nejenom to:
taky by mohl posilnit Vladislavovu moc v boji proti jeho bratru Janu
Albrechtovi a proti římskému králi Maxmiliánovi neboli proti konkurenci.
„Sotvaže
byl Vladislav přijat 9. srpna 1490 v Budíně, sídle královském, u
velikém jásotu obyvatelstva, přitáhl hned nazítří bratr jeho Jan
Albrecht s vojskem asi osmi tisíc branných Poláků bez odporu až blízko
Pešti, a z druhé strany docházely zprávy, kterak římský král Maxmilián
překotem dobýval v Rakousích měst a hradů zase. Mluvilo se také o tom,
že byla úmluva mezi římským Maxmiliánem i polským Janem Albrechtem o
roztržení království uherského tak, aby připadla onomu západní, tomuto
východní jeho část. Nebylo přitom ani slechu o nařízení veřejné
hotovosti v zemi, aby pozdvihli se se zbraní v ruce bohatí i chudí a
neustali v boji proti odvážlivým vetřelcům, pokud by ještě nějaké cizí
kopyto šlapalo půdu vlasti v kterémkoli kraji. Ta péče ponechána cele
novému králi. K nabytí válečné podstaty nebylo mu svoleno daní
potřebných, ale radili mu, aby podvedl královnu Beatrici slibem
manželství a vypůjčil si tím peněz i vojska od ní. On pak neměl té
mravní statečnosti do sebe, aby opovrhl trůnem, kterého beze lži ani
dobýti ani uhájiti nemohl.“
Budín (maďarsky Buda) je část Budapešti ležící na pravém břehu Dunaje, představuje tedy západní část nynějšího hlavního města Maďarska. Římané
u významného brodu přes Dunaj postavili na místě staršího osídlení z
doby bronzové město Aquincum, které se stalo hlavním sídlem provincie Panonie.
Hned na začátku a Vladislav už měl
takové problémy. Když 9. srpna 1490 vstoupil do Budína, tak zjistil, že
královna-vdova se před veřejností prezentuje jako manželka nově
zvoleného krále. Den před vyhlášením výsledků volby jí totiž šlechtici
přislíbili, že Vladislava prostě a jednoduše přimějí, aby se s ní
oženil. Jenom si to představme: cizinka, opuštěná někdejšími přáteli,
tak ta musela velice chladně a přesně odhadovat své neutěšené postavení.
Z někdejších námluv s Maxmiliánem už sešlo, János Korvín se veřejně
projevil jako její nepřítel, u Pešti ležela polská vojska, a z Čech se
přes Moravu blížily ozbrojené oddíly Vladislavovy, takže jí nezbývalo
než kývnout na souhlas. Vyjednávači jí přitom zcela otevřeně slíbili, že
jen jako manželka nově zvoleného krále zůstane napořád uherskou
královnou.
„Od počátku vzpouzel se Vladislav proti každému spojení
s Beatricí, však pro uvarování většího pro Uhry neštěstí osvědčil
soukromě nejprve, že je hotov slíbiti ji manželství, a o několik dní
později veřejně, že on po vůli bude, až jen království od nepřátel
očištěné se upokojí; královna slíbila za to přispěti k potřebám válečným
dvěma sty tisíci zlatými uherskými a též odříci se oněch tří set tisíc,
které co dluh na koruně požadovati mohla. Pokud trvaly nepokoje a
války, ubránil se Vladislav dotíravosti své nemilované nevěsty, neboť
jen velmi pořídku a nikdy bez hojných svědků s ní se scházel.“
Nevěstino zklamáníNejstarší pohled na Budín pochází z Norimberské kroniky (1493), autor Hartmann Schedl. zdroj Wikipedie
Po
příjezdu do Budína trvalo Vladislavovi celých pět dní, než za Beatricí
zavítal. Pro nevěstu to bylo trpké zklamání. Plně se spolehla na sliby
uherských politiků a už se skoro měsíc cítila být královnou. V den
Vladislavovy volby dávala dokonce rozhazovat peníze mezi shromážděné
davy, jako by byla skutečnou vladařkou. Až dosud oblékala vdovský šat,
ba nejednou prohodila, že se chystá na trvalý pobyt v klášteře; nyní se
však doslova rozzářila nadšením a očekávala svého nového chotě. Svým
příbuzným do italské Mantovy vesele oznámila, že ji volba Vladislavova
opět povznesla na trůn. Proto se upínala s nadějemi k přicházejícímu
králi. Domnívala se, že první jeho kroky zamíří k ní, vyvolené nevěstě.
Jaké však bylo její zklamání, když den za dnem plynul, ženich už byl
dávno na budínském hradě a nic nedbal na to, že jej nevěsta volá a
netrpělivě očekává.
Po těch pěti dnech si však přece jenom nakonec
dal říct. Ale jaké to bylo zklamání! Čekala vroucí objetí, těšila se na
milence. Nic z toho, dočista nic. Místo toho ji pozdravil zdvořilý
politik, který ji ubezpečoval svou přátelskou přízní. Přátelská přízeň
asi nebylo zrovna to, co čekala a co chtěla. A že v ní vidí takřka
sestru, a ještě nezapomněl zdůraznit, že byl přítelem jejího zesnulého
manžela. Co může víc vydráždit rozdychtěnou vdovu než chladná
korektnost, klidný tón? Ona užuž chystá svatbu – a on? Těžký nezájem.
Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj její jedovaté sliby za zdroj otravy!
„Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj
její jedovaté sliby za zdroj otravy!“ Tyto dobře míněné rady šeptal
králi Jan Filipec z Prostějova, biskup varadinský. Uhrové sice chtěli,
aby si Vladislav Beatrici vzal, Uhrové ano, ale uherský biskup
moravského původu své názory před králem Vladislavem neskrýval. „Té
Italce jde jen a jen o moc! Chce vládnout tak, jak se o to pokoušela už
za vlády krále Matyáše. Král ať si vzpomene, jaké trápení měl s touto
ctižádostivou paní nebožtík Korvín! A potom – co může nový uherský král
očekávat od neplodné, stárnoucí ženy!“
Takové rady český rád
poslouchal. Kdyby si mohl,vybrat, tak by určitě volil ve svých
čtyřiatřiceti letech nějakou mladší dívku než aby toužil po stejně
staré, tloustnoucí a nemocné vdově. A bylo zajisté veřejným tajemstvím,
že Korvínova choť nebyla žádná putička či něžná dušinka, ale že se po
boku energického vladaře a manžela Matyáše projevovala jako rázná
panovnice a sebevědomá, ctižádostivá žena. To asi nebyl zrovna typ
ideální manželky pro krále slabocha, muže nevýbojného a ze všech stran
utlačovaného, jakým byl Vladislav. Jestliže nedovedl spoutat mocenské
choutky své italské choti Matyáš Korvín, jakpak by to dokázal jemný,
mírný, ba slabý Vladislav? A kromě toho: Vladislav byl přece pořád
ženatý!
Vladislav jako český král v Livro do Armeiro-Mor, autor João do Cró, 1509
Ženatý Vladislav. Ale – byla vůbec nějaká svatba? Byla.
Pravda, v zastoupení. 12. září roku 1476 byla v Praze podepsána svatební
smlouva a koncem téhož roku byl ve franském Ansbachu uzavřen na dálku
sňatek, při němž se dal Vladislav zastoupit delegací české šlechty, ale
ke svatebnímu veselí nikdy nedošlo. Do osudů dvanáctileté nevěsty
Barbory tvrdě zasáhl Matyáš Korvín. Jako skutečný pán Slezska odmítl
její dědické nároky po prvním manželovi, a udělil Hlohovsko lénem
bratranci. Tím pádem se náhle zchudlá Barborka rázem stala nevěstou
nepříliš žádoucí a v Praze se s dokončením sňatku přestalo počítat.
Jenomže – on už de iure uzavřen byl, ale oba manželé se nikdy nespatřili,
natož aby došlo ke „konzumaci manželství“ – tedy aby byl mezi nimi
sexuální styk.
V Římě si najednou podávala dveře poselství, která
požadovala od papeže zcela protikladná rozhodnutí. Na jedné straně stál
stále zoufalejší kurfiřt Albrecht a po jeho smrti Barbořini bratři,
žádající na papeži, aby přikázal Vladislavovi dokonat manželský slib, na
druhé straně se čeští stavové, Vladislav i jeho polský otec snažili
dosáhnout u kurie, aby bylo nepovedené manželství rozvedeno. Dokud
Vladislav vládl kacířům, byla malá naděje, že by papež jeho žádosti
vyhověl. Naopak – protivné straně se podařilo dosáhnout toho, že papež
Vladislavovi výslovně přikázal, že když už si teda Barboru vzal, tak ten
svůj sňatek musí dokonat. Jenomže papežské příkazy a hrozby v
kacířských Čechách mnoho neplatily, a tak Barbora a její bratři stále
marně čekali na okamžik, kdy Vladislav konečně splní svůj slib. Chudák
děvče. Opravdu ji lze jen politovat. Z dítěte-vdovy vyrostla postupně ve
zralou ženu, která se svým miniaturním dvorem putovala od jednoho
franského a hornofalckého hradu k druhému a stále jasněji si
uvědomovala, že svoje právo už nikdy neprosadí a do žádného královského
lože nikdy neulehne. Dokonce i její bratři jí časem začali předhazovat,
že to byla vlastně ona, kdo zneuctil hohenzollernský rod a načas ji i
věznili. Kdo chce psa bít...
„Když roku 1492. minulo i poslední
kruté nebezpečí od Turků, paní Beatrice, uražena tolikerými odklady,
vyčerpavši již všecky prostředky, prosby a hrozby, utekla se konečně k
papeži Alexandrovi z domu Borgiů, aby mocí apoštolskou donutila krále ke
splnění daného slova, a neostýchala se předkládati lež, že měla od
Vladislava netoliko slib, ale i skutek manželský. Tím nemohla ovšem
nežli odvrátiti od sebe ještě krutěji ženicha, ana přinutila jej
zastávati čest neboli hanbu svou před nejvyšší soudní stolicí na světě.“
Prekérní
situace... Jakpak dopadla? Beatrice měla na své straně pádný argument.
Ona z toho Budína odešla nikoli s holýma rukama, ale s prohlášením, že
nepřátelům nového krále postoupí své vojsko, peníze a některé pevnosti. V
královské radě se začalo horečně jednat. Dochovala se nám královská
písemná protestace, v níž líčí podrobnosti, za nichž vyřkl svůj
manželský slib. Naléhali na něho stavové a argumentovali tím, že
Beatrice mu přinese věnem 200 000 dukátů a pak navíc ještě 300 000
uherských zlatých. Vladislav celkem logicky odtušil, že ty peníze ještě
neviděl; co však pozoruje, to je královnina příprava velmi silné armády,
a proti komu jinému, Ladislav než právě proti němu, a ještě že potají
jedná s cizími panovníky a vyhrožuje mu spojenectvím s vetřelci.
„Přísahám
před Bohem a lidmi,“ přísahal ve svém písemném protestu král Vladislav,
„že z těchto všech příčin, a zvláště proto, že je Beatrice neplodná,
neuzavřu s ní sňatek. A jestliže jsem jí v minulosti slib sňatku učinil
či ještě v budoucnu učiním, stalo se tak jen na naléhání uherských stavů
a jen v zájmu země a v důsledku tíhy nezbytnosti.“ Jo jo, v důsledku
tíhy nezbytnosti, to se to slibuje!
„Poslal jsem domů své české
vojsko a nemám jiné prostředky, jak zabránit zhoubám, jež hrozí
království a všemu křesťanstvu od této královny. Byl jsem proto
okolnostmi přinucen bojovat lstivě a podle panské rady uzavřu formální
sňatek s Beatricí, abych snadněji vyhnal nepřátele z uherské země. Abych
však nebyl podezírán z ničemného podvodu, pravím, že na lstivé úklady
odpovídám lstí. Znovu pak prohlašuji, že jsem nikdy netoužil a ani dnes
netoužím oženit se s Beatricí a že považuji toto manželství i podle slov
v současnosti za neexistující.“
To je ale velice zvláštní
dokument... Těžko v českých dějinách hledat něco podobného, co by se
dotýkalo tak hluboko vladařovy intimity. Vladislav po Beatrici zřejmě
opravdu netoužil, ale byly tu okolnosti mezinárodní i vnitropolitické, a
tak se v Ostřihomi nakonec odehrálo setkání těch dvou budoucích
manželů, a z úst králových vyslechla královna to, nač tak úpěnlivě
čekala. Byla to nabídka k sňatku. Ženich s ní projednal bod po bodu i
svatební obřad, žádal však, aby prozatím byla celá záležitost utajena a
aby se svatba konala jen v nejužším kruhu. Nevěstě to nebylo kupodivu
ani trošku podezřelé. Celá rozdychtěná se k obřadu pečlivě připravovala.
Vlasy si dala rozpustit tak, že jí splývaly po obou stranách tváře.
Nechtěla stát před ženichem jako ctihodná vdova s vlasy zavinutými pod
čepcem, nýbrž jako skutečná, půvabná nevěsta. Ve vlasech jí zářil
královský diadém, nejjemnější hedvábí objímalo její postavu, nově
upravené pokoje a ložnice měly získat ženichův obdiv a lásku. V
ostřihomském paláci se konal střízlivý, skromný svatební obřad.
Beatrice Aragonská byla jednu
dobu českou královnou, nejdříve prostřednictvím sňatku s Matyášem Korvínem,
později s Vladislavem Jagellonským.
Beatrice pocházela z Neapole, ale značnou část života prožila v Budapešti. |
zdroj: Wikimedia.commons
Svatba bez hostin, slávy i bez svatební noci
Svatebčanů
bylo málo – pouze hrstka prelátů a magnátů. Z Čechů přihlížel tomu
podivnému svatebnímu veselí jenom kancléř Šelmberk a z Neapole se
dostavili vyslanci nevěstina tatínka. Před zraky svědků se snoubenci
pozdravili a rábský biskup se jich otázal, zda souhlasí se sňatkem.
„Ano,“ řekl Vladislav. A Beatrice: „Já to chci.“ A tak se oba snoubenci
stali manželi. Ještě novomanželské objetí a pusa... Ne, nic z toho. K
všeobecnému překvapení Vladislav novomanželku ani neobjal, ani
nepolíbil, ale kvapně opustil komnatu. Italští svědkové hlásili do
Neapole, že se král s Beatricí rozloučil, jako by to byla cizinka a
zanechal ji ve značném duševním zmatku. Podle kanonického práva byla
tato svatba, bez hostin a beze slávy a taky bez svatební noci neplatná.
Proč?
Protože novomanžel byl už jednou ženat. S Barborou. Sám Vladislav tuto
skutečnost ustavičně opakoval, ona se mu náramně hodila, nic z toho mu
však nebránilo, aby zároveň od Beatrice nevzal bez rozpaků peníze a
neujal se velení její žoldnéřské armády.
„K úplnému spokojení
země, ve smyslu prelátů a baronů uherských, bylo potřebí odstranit a
zmařit stroj, který činil kdysi Matyášovu vůli neodolatelnou: byly to
počátky stálého vojska, pověstné jeho černé roty. Když Matyáš v boji u
Kostolan v lednu 1467 zničil válečné roty bratrské, postaral se také,
aby uvedl jejich jádro sobě v poslušenství – spojil bojovníky české,
polské i srbské v jedno tělo dohromady, vycvičené v boji, otužené v
mrazu, vedru i všech strastech tělesných, nemajíce jiného svědomí nežli
povinnosti. Králova vůle jim šla nad přikázání boží. Po smrti Matyášově,
jakmile přestalo nebezpečí od nepřátel zahraničních, nemeškalo se ani
chvíli. Příčiny neb záminky zvláštní nebylo potřebí – pouhé neplacení
žoldu stačilo vzbuditi výtržnosti neodvratné; horšího nedopustilo se
vojsko černé ničeho. Bylo přepadeno zrádně náramnou převahou jak lehkých
jezdců, tak i lidu z měst a vesnic a jeho přední houfy pobity, zbytek
donucen vzdáti se. Rotmistři jejich obrátili se psaním prosebným k
předním pánům a vladařům českým, žádajíce přímluvy u krále Vladislava,
žalovali tam, že páni uherští na nich takové škody počítají, jakých oni
bohdá vinni nejsou, ježto sloužili věrně pánu svému. Ale Vladislav
dekretem svým zrušil veškeré roty černé, po čemž někteří vstoupili buď u
krále, buď u jiných pánů uherských do služby, jiní propuštěni vrhli se
do Rakous a na Moravu, kde co divá zvěř honěni a zabíjeni byli. Brzy pak
válečná moc uherská, po celou tu dobu postrach národů, stala se jen
povídkou z časů minulých.“
zdroj:
Josef Veselý
