Jak už jsme si v těchto dobách zvykli, čeká nás práce polem. Což neznamená zemědělskou práci, ale činnost mnohem méně mírumilovného charakteru. Neboť v onen čas se v Království českém pilně válčilo. A když se zrovna nebojovalo, tak se neméně pilně popravovalo, vraždilo, vypalovalo, drancovalo, znásilňovalo. Je nám líto, ale lepší dobu vám v Toulky českou minulostí prozatím nabídnout nemůžeme.
„Když se dostala hrozná pověst o veliké porážce bratří u Mostu do Prahy, celé město bylo zarmouceno, plakaly ženy a sirotci, ztrativší tam otce, a všichni jak světští, tak duchovní želeli nezřízeného skutku svých bratří. Také věrní kazatelé po všech kostelích volali říkajíce, že všemohoucí Bůh spravedlivým svým soudem dopustil na nás tu ránu. Neboť když jsme na počátku bojovali na obranu jeho přesvaté pravdy v oddanosti a pokoře, všechno se nám s pomocí Boží příznivě dařilo na jeho pokyn; ale nyní, když naši bratří upadli v nešlechetné myšlení a někteří bojují ne za pravdu, nýbrž za kořist, nemilosrdně berou statky chudých a zabíjejí bližní krutěji než pohané, rozhněval se na nás Pán a dopustil na nás ránu. Proto opustíce zlé, podrobme se milé vůli Boží a modleme se k němu, aby ráčil od nás odvrátiti svůj hněv a ráčil nám uděliti své milosrdenství.“
U města Mostu dostali pražané polem pracující zatím nejhorší výprask. A byla to zřejmě tato porážka, která přesvědčila nejmocnějšího muže Čech Jana Želivského, že sám nemůže rozhodovat o vojenských záležitostech. I kdyby měl tak málo sebekritičnosti, která by ho dovedla k tomuto závěru, byl si vědom toho, že už nesmí s vojskem opustit Prahu, protože kdyby nebyl v Praze, tak by nemohl hlídat a brzdit politickou aktivitu svých nepřátel. A tak došlo k volbám nového hejtmana. „Povstali někteří a žádali, aby za jejich hejtmana byl zvolen Bzdinka, nový rytíř, obci vždy velmi věrný a dobře zasloužilý a vynikající obránce evangelické pravdy, a pokud na nich bylo, zvolili jej.“
Nekázeň pražského vojska u Mostu a s ní spojený doslova chaotický úprk z bojiště – to byl pro každého zkušeného bojovníka velice varující signál. Něco takového se v budoucnu už nesmí opakovat! Proto dal nově zvolený vrchní hejtman dohromady nový vojenský řád. Jeho úroveň byla značná – o tom svědčí skutečnost, že jeho jediný článek který se nám dochoval, byl později převzat do vojenského řádu Žižkova. „V tom čase vytáhly tři čtvrti Pražského města proti Mostu, aby shromáždili bratří rozptýlené sem tam po městech a spojíce se vjedno vyhnali míšeňské vojsko z království; a s nimi jel i Žižka, táborský hejtman, aby aspoň nahnal Němcům strachu – dlel tehdy v Praze pro léčení očí, ale lékaři mu nedávali žádnou naději na vyléčení zraku. A tak dorazili až do Loun, a když Míšňané uslyšeli, že se pražané opět shromáždili, vrátili se z Českého království domů.“ Což je řečeno opravdu velice jemně. Ve skutečnosti vzali nohy na ramena a bleskově se stáhli za hranice. Na druhé straně překvapuje, že toho pražané nevyužili – když už se jim podařilo vzbudit děs v německých očích samotnou přítomností prakticky slepého vojevůdce. Z Loun se prostě obrátili na zpáteční cestu, aniž se pokusili dobýt oslabený Most. Jako by skutečně bylo cosi na pověsti, že kdysi Žižka slíbil rukoudáním Mosteckým, kteří ho zajali, tomuto městu nikdy neškodit.
„Po volbě pana Bzdinky za hejtmana Jan Sádlo, pán z Kostelce, který vytrvale stál s pražany za evangelickou pravdou, upadl u některých konšelů do podezření nevěrnosti. Když se to dostalo k sluchu již řečeného Jana Sádla, ten znepokojen a chtěje se očistiti, poslal ke konšelům posla se žádostí o bezpečný glejt, aby ospravedlnil svou vinu. Konšelé, slíbivše jej napsali, že může bezpečně přijíti beze vší obavy, že takovým udavačským řečem o něm nevěří. On se tedy dostavil s bratry a pány z Janovic na radnici, aby se ospravedlnil, tu byl však konšely zajat a téhož dne o druhé hodině noční na radnici sťat, aniž se mu dostalo přesvaté posily věřících, ač se jí horlivě domáhal. A jeho tělo bylo nazítří bez jakéhokoli obřadu u svatého Mikuláše pochováno.“
Klasický příklad toho, s jak velkou chutí revoluce požírá své děti. V Sádlově případě byly porušeny všechny existující právní principy. Svévolně byl odsouzen příslušník panského stavu na základě nedoloženého obvinění, se kterým přišla rada města, ve kterém byl Jan Sádlo hostem, a navíc s průvodním listem, který mu zajišťoval bezpečnost. Zdali se vynořily nějaké důkazy o Sádlově nevěře? Cosi se naznačovalo o údajném jednání Jana Sádla s králem Zikmundem, jenomže šlo o majetkoprávní záležitosti. O obsahu tohoto zápisu, který byl dlouho soukromou a tajnou záležitostí Jana Sádla, se však jakýmsi podezřelým způsobem dozvěděl kdosi z pražanů a roztočil osudové kolo. Byl to zkrátka průšvih. Značný.
„Pan Jan Sádlo věrně podporoval pravdu přijímání podobojí a stíhal, pokud byl s to, všechny neřády nezaložené na zákonu Páně. A to bylo, jak se předpokládá, podnětem nenávisti některým mužům ve městě velmi mocným. Ale většina Pražanů s žalostí oplakávala jeho tak náhlou smrt a věrní kazatelé Páně soukromě i veřejně obviňovali konšely z jeho tak náhlého usmrcení a stále tvrdili, že jím těžce zhřešili.“ Pod dojmem popravy předního husitského pána sepsal mistr Křišťan z Prachatic, který žil s Janem Želivským v nesmiřitelném protivenství, jakýsi list. „Mistr Křišťan přeložil některé články proti knězi Janovi.“ Což si ovšem dovolil hodně. Vzápětí přišla odpověď. „Žáci kněze Jana Želivského po kázání po obědě se navzájem vyzývali, aby učinili útok na dům i kostel svatého Michala a pokřikovali, že má být mistr Křišťan utopen. Pronášejíce mnoho hanlivých slov se však rozešli.“ Osoba Křišťanova sice nedoznala žádné újmy, ale ve svých právech byl omezen, protože proti jeho vůli byl do jeho kostela dosazen jeden z nejbližších lidí Želivský, kněz Vilém. Důvod? Co vlastně vyčítali mistru Křišťanovi? „Nechce s námi souhlasit v našich skutcích, nýbrž ještě stále zachovává ony žerty a dále nechce podávati dítkám a nikdy nezpívá česky, jako činí v jiných kostelích.“
Nové koště v Křišťanově kostele kněz Vilém se projevil asi okamžitě: „Ten Vilém svými každodenními kázáními více bořil, než stavěl.“ V době, kdy domácí i zahraniční odpůrci husitů se chystali rozhodně zaútočit a kdy vojsko hejtmana Hvězdy z Vicemilic plnilo svoji povinnost v poli, byly spory mezi kněžími a mistry víc než povážlivé. V této situaci se jako východisko jevila synoda pražského duchovenstva, a na ní návrhy mistrů, zaměřené proti Želivskému. Jenomže Jan Želivský byl mistr taktiky. Jako by jenom tak, bez jeho vědomí padl z pléna návrh, aby kněžstvo a spravoval pouze on. Želivský na to reagoval velice skromným odmítnutím. I když nějakou přehnanou skromností nevynikal. No... není přec důležité, jakým kdo je, leč jakým se v ten pravý okamžik jeví, že. Čím víc člověk studuje dějiny, tím mu připadají aktuálnější.
„Kněz Jan povstav a rukou nařídiv ticho, pravil, že není schopen spravovat tak četné kněžstvo; předstíral však (jak je obava) pokryteckou pokoru, a řekl, aby byli správci zvoleni Jakoubek ze Stříbra a Jan řečený Kardinál, mistři svobodných umění, on sám chce jako jejich žák, sedě při jejich boku, na sebe vzíti a nésti břemeno naň vložené, třebas těžké.“ Z nárazu radikálů a umírněných vyšel vítězně Želivský.
„K druhé valné výpravě křižácké, která toho léta o svatém Bartoloměji z Němec do Čech se hnula, vyveden byl co největší počet bojovníků – počet jejich udává se u souvěkých spisovatelů rozličně, většina jich klade až přes 200 000 bojovníků. Vpravdě dá se říci, že nikdy za lidské paměti nepostavil se proti Čechům do pole větší počet nepřátel. K udržení kázně byly vypovězeny všecky ženské z vojska i zapovězeny hry všeliké, a nařízeno, až vstoupí křižáci do země české, že neměli tam živiti nikoho, nýbrž vražditi všecky lidi napořád.“
Křižácká invaze do Čech měla zahladit poněkud trpké vzpomínky na loňské fiasko. Katolickému kříži se upsala nepřehledná řada knížat, pánů, rytířů. Plán počítal s vytvořením kruhového krunýře kolem Čech. Pět samostatných armád mělo v pěti směrem zaútočit soustředně na Prahu. Cheb byl určen za shromaždiště Bavorů a jihoněmeckých jednotek, u Freiberku si dali dostaveníčko Míšňané, v Kladsku se scházeli Slezané a Lužičané, v Rakousku u řeky Lávy domácí, tedy Rakušané, Zikmund se měl svými uherskými jezdci převalit přes Moravu. Ten plán neměl chybu. Plán ne. Zato v reálu byla sázena jedna chyba vedle druhé.
„Protože v tom čase vtrhlo do Čech množství Němců, poslali pražané k Žižkovi a ostatním táborům, aby bez meškání přišli s největší mocí, jakou mohou, utkati se s Němci a vyhnati je, protože říšští kurfiřti jak duchovní, tak světští s bavorskými a rýnskými knížaty, vévody, hrabaty, šlechtici a rytíři, jakož i hojným branným lidem vpadli na podnět papežské křížové výpravy do Českého království. Když tito přišli k českým hranicím, sesedli arcibiskupové z koní, ukazujíce před jinými pokoru, třebas jen naoko, aby jim totiž Bůh dal šťastný úspěch v boji proti českým kacířům, a přešli hranice pěšky. Pak oblehli město Žatec a dobře šestkrát se pokusili učiniti útok na město, ale byli s pomocí Boží hanebně a se ztrátou svých odraženi. Podivným však způsobem obrátil všemohoucí Bůh tento nelidský lid, aniž ho kdo napadl, neboť řízením Boží prozřetelnosti se na mnoha místech vzňaly stany; ukázalo se cosi jako modrý sloup nad stany, přenášející se z jednoho stanu na druhý, a kde ten sloup stál, tam oheň pohlcoval stany. A všichni, nechavše své věci, útěkem zachraňovali život. Když ten skutek viděli Žatečtí, stíhali je v několika tisících a mnoho set jich pobili.“
Zdá se, že druhá kruciáta proti Čechům byla rozprášena dřív, než mohla pořádně začít. Ale kdepak. Ještě tu byl přece Zikmund. V Čechách. Pozdě, ale přece. „Toho roku před Vánoci Zikmund, král uherský, opět vtrhl do Čech s velikou vojenskou silou. Měl s sebou Uhry, Němce, Čechy i Moravany. Tak to měl teda Zikmund vítězství na dosah ruky...“ Na dosah možná, ale – jak se posléze ukáže – uteklo mu. On se té největší chyby Zikmund dopustil dřív, než svoje tažení vůbec začal. Na své výpravě do Čech se zpozdil o dva měsíce a ty asi rozhodly. Problém vězel v časové koordinaci. Oni si neřekli, kdy by na ty Čechy měli jít? Tak to si určitě řekli, ale to, co si řekli, prostě nedodrželi. Zikmund to nedodržel. Zatímco ze západu křižáci vpadli Čech už koncem srpna; na opačné straně to byl právě Zikmund, který dlouhé týdny otálel. Tím, že pozdě otevřel východní frontu, zavinil debakl všech křižáků. „V tom čase, když páni i zemani země moravské, přívrženci pravdy, přísahou se odřekli čtyři artikulů, král Zikmund, táhna s množstvím lidu (podle obecného odhadu, jak se tvrdí, přes 60 000 jízdných a pěších) obrátil svou tvář k Jihlavě, aby potom zradou vznikl do Kutné Hory.“
Moravští šlechtici tím, že se odřekli kalicha, se ocitli na dalších 14 let v protihusitském táboře. Co zrovna v tomhle kritickém čase dělal Žižka? Dělal, co mohl. A dělal to, kde mohl. Což znamená, že hasil požáry. Se svou úžasně pohyblivou armádou tento slepý nebo poloslepý hejtman bleskově zasahoval, kde bylo právě nejnutněji třeba. Nejprve čekal na Zikmunda v předsunuté pozici u Čáslavě. Když sok nepřicházel, tak využil volného času proti vnitřním nepřátelům. Vyprostil z obležení táborský hrad Lomnici, utkal se s ozbrojenci rožmberského pána Oldřicha a pobořil mimo jiné Soběslav, útokem na tvrz v Ostrově u Hamrů zlikvidoval adamity a vzápětí spěchal na Plzeňsko osvobodit obleženou husitskou pevnost Krasíkov. Každý z těchto bodů by vydal na samostatné válečné tažení. Málem jsme zapomněli na to největší z nich.
„Po krátkém boji sehnal Žižka Plzeňské z bašt Krasíkova a dostal spíže na hrad, i byl by způsobil veliké krveprolití mezi nepřáteli, kdyby nepřichvátal pán z Plavna s velikým houfem jezdců a nepřinutil ho odtáhnouti k Žatci. Plzeňští a pán z Plavna, jsouce počtem silnější, táhli jemu vzápětí a mnohými na cestě harci k boji ho dráždili, až konečně nedaleko Žlutic na hoře Vladaři se zastavil a vozy své, děla i jezdce k bitvě náležitě připraviv, jim čeliti se jal. Tři dny pokoušeli se nepřátelé nadarmo ztéci hradby jeho improvizované; konečně již ztratili příliš mnoho dobrých lidí marnými útoky (ale i bouří větrů a sněhů náramných) a jsouce nedostatkem potravy trápeni, opustili ho. On v šiku bojovném pak táhl dál, od bratří žateckých jemu vstříc vyšlých do města jejich s plesáním uveden byl. Tu však zdržel se nedlouho, neboť od pražanů k větším bojům volán byl.“
To musela být dost neslýchaná záležitost... tedy to, co Žižka u Žlutic předváděl... Taky že byla. Jeho ani ne dvoutisícový voj doslova zamkla přesila plzeňských jezdců. Tři dny se Žižka bránil za kruhovou vozovou hradbou, a v nouzi nejvyšší se odhodlal k operaci, která vešla do análů válečnických inovací: uprostřed noci vozatajstvo spěšně přestavěl na dvě mobilní boční zdi a pod ochranou vozů na křídlech se probil z obklíčení, aby vzápětí našel útočiště za hradbami Žatce. Kdyby už tehdá existovali husaři, řekl bychom: husarský kousek!
Byl mrazivý konec listopadu a Praha volala o pomoc. Zikmund se konečně hnul. S malým zpožděním deseti neděl. Jeho uherské jednotky se u Brna setkaly s vojskem Albrechta Rakouského. Přidaly se oddíly Slezanů a taky moravských pánů. Obrovská křižácká armáda prošla Moravou bez boje až k Jihlavě, a tam, v Zikmundově jihlavském stanu, se objevilo hnedle několik korouhviček. Kdopak navětřil správný směr větru? Oldřich z Rožmberka, Hynek Krušina, Čeněk z Vartemberka, Vilém Zajíc, Jan Městecký a ještě další. Přišli navenek s bohulibou prosbou, aby Lucemburk nedopustil zpustošení země, ale ve skutečnosti to byli obyčejní přeběhlíci.
„Slíbili mu věrnost, že ho chtějí přijmouti za krále a státi při něm pomocí zároveň i radou, ale tak, aby přestal páliti a hubiti království a jeho obyvatele. On to, jak se tvrdí, slíbil učiniti, ale slib, jak bylo jeho zvykem, nedodržel a nesplnil, nýbrž hromadil zlé na zlé. Když totiž táhl se svým vojskem s řečenými pány přes Humpolec a Ledeč ke Kutné Hoře, jeho nelidští a věrolomní lidé všem vypalovali vesnice, městečka a hrady, a znásilňujíce panny a ženy až do vydechnutí duše.“
Repertoár válečných krutostí, o kterých se zmiňuje kronikář a současník toho, co se u nás dělo, Vavřinec z Březové, tak ten je zřejmě nevyčerpatelný, i když... husitská propaganda všechna zvěrstva nepřátel zveličovala. V tom se celkem nijak nelišila od katolického zpravodajství. A přicházely další zprávy: o tom, že bylo dobyto město Polička a tam jeho obyvatelé vyvražděni předsunutými oddíly Zikmundovy armády. Vavřinec se doslechl, „že Uhři a Tataři v Poličce nelidsky pobili asi 1301 osobu obojího pohlaví.“ To se už staročeskému překladateli jeho kroniky zdálo poněkud nadsazené a proto raději jednu nulu vypustil. Jenom o málo později po tomto masakru vypočítá pamětní zápis v nejstarší dochované knize města Poličky jmenovitě šest sousedů, kteří „za odměnu deseti kop pro každého zradili chudou obec.“ Tři z nich byli po Zikmundově útěku z Čech rozčtvrceni, jeden se sám oběsil a zbývající dva zachránil před smrtí jejich mladý věk.
Že by z knihy byly patrné katastrofické důsledky jejich zrady pro město, to tedy nejsou, tím spíš, že město tehdy ani těch 1300 obyvatel dohromady nemělo. Ovšem – že uherské a tatarské oddíly v Zikmundově vojsku řádily v zemi hůř než cholera, to nikdo nepopírá a ani popírat nechce. „Ó nešlechetný králi! Proč jako pohan pronásleduješ své domácí, které máš chránit? Proč dělaje do vlastního hnízda neustáváš je znečišťovati? Proč nepřestáváš prolévati krev nevinných? Proč toužíš vyhladiti ty, kteří se proti tobě stavějí, zápasíce za zákon Boha svého? Počkej málo a pohleď, neboť Pán připraví pomoc těm, kdož se ho bojí, a tebe, který skládáš naději v množství lidu, malou hrstkou porazí a na útěk obrátí a za opravdový kalich krve Kristovy, který u jeho věřících pronásleduješ a usiluješ zničiti, krev tvých ukrutných šelem v krátkém čase vzteklí psi lízati budou. Proto obrať se do srdce a čině pokání přestaň konati tolik zla a tak veliké, jestliže by se někdy Bůh nad tebou smiloval a odpustil ti tvoje nepravosti.“
„Nyní byly zjevny následky krátkozraké zpupnosti kněze Jana ze Želiva,“ uvádí historik Václav Vladivoj Tomek, „který místo sjednocování sil k obraně země rozdvojoval je, aby mohl v Praze pohodlně panovati. Nakvap musily se nyní svolávati pomoci odjinud. Konšelé po poslích a listech rozeslaných na všecky strany, k Žižkovi do Žatce, k bratřím táborům, ke šlechticům, kteří ještě setrvávali ve spolku, k městům a sborům selským, nepochybně zvláště k bratrstvu orebskému, snažně žádali, aby všichni bez meškání proti králi nepříteli sjeli se v Praze k hájení svobody zákona Božího.“
