Kaleidoskop podle Hanky : Havířov slaví 70 let

Město Havířov slaví 70 let od vyhlášení města.

Když někdo slaví narozeniny, je to příležitost zavzpomínat. V duchu vzpomínek je připraven i tento příspěvek, a některé články na blogu prostě chcete mít...

Dříve tam byly vesnice s poli a loukami, lidé se živili zemědělstvím. Pak bylo objeveno černé uhlí, které bylo kvalitní a sloje bohaté, otvíraly se nové doly. Za prací přicházeli lidé z Čech, Moravy, ze Slovenska i z Polska. Po 2. sv. válce se začalo budovat nové město pro horníky. Název pro město měl vyjadřovat úctu k hornické práci, tady se více než horník vždy říkalo havíř.

Z původních návrhů ovlivněných dobou vyhrál název Šachtín (šachta je důl), ale ministerstvo vnitra v r. 1955 rozhodlo, že lepší bude Havířov (návrh A. Macury z Ropice). Slavnostní vyhlášení města proběhlo 4. prosince 1955 = datum se dnes považuje za narozeniny Havířova. V centru je tato sedmdesátka a logo města:

Jednou z původních obcí je Šumbark. Je to i název městské části.

Tato obec vznikla v 15. století jako jedna z nejstarších vesnic západního Těšínska. Šumbark kdysi vlastnili páni a hrabata, doložen je pán Borynský z Roztropic. Připomínku zaslouží Josef Ludwig Neisser, který držel panství 10 let (1835-45) a pak se přestěhoval do N. Jičína. Původní název byl Šumberg, později Šumbark nebo Schumbarg. Vzniklo to z německého Schönberg = "krásný vrch".

Na původním území bylo pět osad: Šumbark, Dědina, Švrkel, Paseky a Kremple. K obci patřila do r. 1686 také malá část sousední obce Dolní Suché, zvaná "Folvarčok" - tam byly 4 domy a mlýn. Katastr města dnes:

Žili tu hlavně horníci, pro ně se stavěly hornické kolonie, pak domkáři, drobní zemědělci a několik rolníků. Po vystavění jámy "Důl Suchá" přišli další lidé a ti se tu usadili.

Důl v Dolní Suché (foto vlevo nahoře) vznikl v roce 1905. Za dobu své existence se tam vytěžilo přes 100 milionů tun černého uhlí. Důl dvakrát měnil svůj název – v roce 1918 se z něj stala Jáma Suchá, v roce 1949 pak známý Důl Dukla. Symbolicky poslední vozík uhlí byl vytěžen 10. ledna 2007. Dnes už vzácná pohlednice:

Až do r. 1875 neměl Šumbark vlastní obecní samosprávu, byl připojen k obci Dolní Bludovice. Volení zástupci - výborníci zasedali v obecních výborech dolnobludovických a hájili zájmy obce. Po osamostatnění obec založila vlastní správu. Prvním starostou byl baron Mattencloit (1875-78), který byl tehdy majitelem panství šumbarského, vlastnil i Orlovou. Třikrát se vystřídal Balon Jan a další.

Se školou to bylo složité. Od nepaměti děti musely chodit do školy přes 4 km pěšky do Dolních Bludovic. Původně se vyučovalo moravsky, ale učitelů bylo málo, byli dosazováni polští učitelé, kteří neuměli moravsky a nerozuměli mluvě zdejšího lidu. Prameny uvádějí, že tam nebyli "vítáni" a museli místo opustit, např. uč. Limanowský r. 1673.

Školství bylo pod vlivem církve a v této oblasti převažovalo evangelické náboženství v jazyce polském, postupně školy moravské byly přeměňovány na polské. Roku 1875 byla i v Dol. Bludovicích zřízena jednotřídka polská, která se postupně rozšířila na trojtřídní. Školu navštěvovaly i děti českých rodičů, jinou možnost neměly. Fotka z Lazů zachycuje podobný případ:

Lidé si vymohli, že r. 1909 byl zakoupen pozemek a začala výstavba české školy. Náklady nesla Matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě. To nebylo po chuti Polákům, jak uvádí historik p. Adolf Sobek, a stavba byla obecním výborem zakázána. Dlouho pak zarostlé základy připomínaly, že místním lidem bylo upíráno právo mít českou školu. Brzy nato obec vystavěla opodál školu polskou.

Bylo to velmi složité období, r. 1920 proběhl plebiscit a lidé se opět domáhali české školy. Na přelomu let 1920/21 vznikla dvojtřídní česká škola, která byla rozšířena o třídu třetí. Z polské 5titřídky zůstala trojtřídka, později už byla dvojtřídní.

Pro čtenáře z jiných oblastí, hlavně z Čech, to může být nezáživné a zbytečně dlouhé. Uvádím to proto, že je to ukázka problémů nejen základního vzdělání v nově vzniklé republice na Těšínsku. Tohle jinde nebylo.

Od záznamů v r. 1530 se do r. 1918 (vznik republiky) na Šumbarku vystřídalo 19 majitelů. Odlišují se tzv. uhlobaroni bratři Gutmannové z Lipníka nad Bečvou. Wilhelm rytíř von Gutmann byl s bratrem Davidem jedním z nejvýznamnějších podnikatelů židovského původu nejen na území Čech. Oni "šli" po uhlí, to je jasné. Tehdy začali preferovat investice do akciovek a bank.

Náhrobek hraběte Friedricha von Arco.

Panství se rozkládalo na území obcí Šumbark, Dolní Bludovice, Šenov. Od šumbarského zámku vedla cesta až na frýdecký zámek. Dlouho byly patrné zbytky té cesty, říkalo se jí "vlčí jáma". Pak byla rozparcelována mezi lidi a na Šumbarku byl vysazen les kolem úvozu.

Zámek Šumbark v současnosti.

A teď k náboženství, to je také zajímavé a článek dělit nechci.

Původně byl na Šumbarku v zámeckém parku dřevěný katolický kostelík. R. 1823 vypukl v zámecké prádelně oheň, zasaženo bylo několik zámeckých budov, shořel i dřevěný kostelík. Téměř 22 let neměl Šumbark žádný kostel. R. 1841 z popudu pána Šumbarku (Ludvík a Anna Neisser) byl položen základní kámen zděného kostela a 27. 7. 1845 byl posvěcen jako kostel sv. Anny. Hřbitov byl původně kolem dřevěného kostelíka a pochováváni tam byli katolíci i evangelíci společně.

Ostatky zakladatelů Neisserů, kteří stavbu zaplatili, byly vyzvednuty a převezeny z N. Jičína a v tomto novém kostele pod oltářem pohřbeny.

Po zrušení tohoto hřbitova byl zřízen katolický, na němž se do r. 1852 pohřbívalo opět společně za zvonění katolických zvonů. Jenže r. 1857 bylo konkordátem nařízeno, že se při evangelických pohřbech nesmí zvonit katolickými zvony. A tak evangelíci byli nuceni na svém hřbitově, který si v r. 1852 pořídili těsně vedle katolického, postavit si kapli, která byla ze sbírek obětavých občanů vybavena vlastními zvony.

Přílivem lidí hlavně z Haliče měnil se zde jazyk moravsko-český v dialekt slezský. Dnes se říká "po našimu". Lid moravský si navykl na nářečí přistěhovalých Poláků a vlastně tak se začal "odnárodňovat". Nedivme se, lidé měli pár tříd obecné a kdo nad tím přemýšlel...

Petr Bezruč - Děvucha z Šumbarka

Jak malina líce,

jak hafery očka,

pro koho ty rosteš,

kdo se tebe dočká?

Vykveteš jak růže,

z vesny zasazená,

za koho ty půjdeš,

čí ty budeš žena?

Komu jsi souzena,

kdo půjde do párka,

čí bude tvůj vínek,

děvucho z Šumbarka?

Mám-li tmavé oči,

a osmahlé tváře,

bude svatba v létě,

půjdu za kováře.

Mám-li rusé vlasy,

jak sníh bílé tváře,

bude svatba v zimě,

půjdu za mlynáře.

A když žádný z obou,

koupím na jarmarku

ženicha, nech lúbí

děvuchu z Šumbarku.

V Havířově je dost zeleně, dříve zde bývala akce "Havířov v květech", kdy městem projíždělo květinové korzo. To je už minulostí:

Přicházíme na Náměstí Republiky a před kinem Centrum začíná havířovská rarita - alej metasekvojí čínských, vysázená v r. 1967. Stromy vyrostly ze semenáčků ze školky v Litomyšli, je jich 16 a už se kvůli nim upravoval chodník. Metasekvoj čínská pochází z období třetihor - je živoucí fosílie. V době naší návštěvy stromy už hodně opadávaly, pracovníci technických služeb zametali chodník. Od jara do podzimu jsou stromy zelené a alej je krásná.