Zámek Bystřice pod Hostýnem: Keramika na Valašsku

Sbírání patří k lidským činnostem odpradávna. První sbírky měli už egyptští králové, v období gotiky shromažďovali panovníci a církevní hodnostáři především ostatky a předměty připomínající různé světce. V Bystřici pod Hostýnem jdeme za sbírkami na zámek. Na sbírkách má zásluhu František Táborský - mj. národopisný pracovník, historik a sběratel umění. 

Celý název druhé expozice je "Keramika na šlechtických dvorech, v měšťanských domech i v domácnostech na Valašsku". 

Na začátku prohlídky vás uvítá tento "fešák - hrnčíř", kterého jsme se oba lekli, protože na první pohled vypadal jako živý a toho chlapa by tam, navíc zamčeného, člověk nečekal 😄.

Velkou část expozice tvoří keramika 18. a 19. století, především výrobky z manufaktur v Bystřici pod Hostýnem, Holíči, Hranicích, Vranově, z dalších míst Čech, Moravy a Slovenska, a dále výrobky lidových dílen ve Valašském Meziříčí a Rajnochovicích. 

Už na začátku se chci omluvit za kvalitu a vzhled fotek. Všechny exponáty jsou ve vitrínách, všude je plno světel, jenže i když jsme na okruhu byli jen my dva, stejně průvodkyně spěchá. Pak tam stejně seděla, protože ten den bylo deštivo a na další prohlídku nepřišel nikdo. 

 

 

Mísa, vyrobená na západním Slovensku, fajáns, 1764, inspirace habánskými výrobky

Vidíme i původní výmalbu zámku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Keramika na šlechtických dvorech a v měšťanských domech 

První keramické nádobí vyráběli už 7000 př. n. l. staří Egypťané a Sumerové. První hrnčířský kruh vyvinuli v Mezopotámii v době 4000-3000 př. n. l. Byl to jeden z velkých vynálezů! Ve stejném období se v Egyptě objevuje keramika s první glazurou. Tato glazura měla jiné složení a vlastnosti než ta dnešní. Největší pokrok zaznamenalo nádobí v Číně, kde se kolem 850 n. l. vyvinul porcelán a v 7. století získala definitivní podobu glazura. 

V Evropě se vyráběla neglazovaná keramika ještě v románském období. V gotice se objevuje glazura zpravidla zelené nebo hnědé barvy na kamnových kachlech a dlaždicích. 

Zvláště proslula keramika vyrobená na Mallorce. Podle jména ostrova se tomuto typu keramiky začalo říkat Majolika. Ta se vyráběla z jemné plavené hlíny s neprůhlednou polevou.  

Pod pojmem fajáns prosluly výrobky z italské Faenzy. Fajáns sloužila jako náhražka čínského porcelánu. Renomé si získalo nádobí vyrobené v holandském Delftu, které svým modrým dekorem imitovalo nádobí z Číny. 

V 16. století vytlačil keramiku ve stolování cín, a to i u měšťanů. V baroku se keramické nádobí znovu na šlechtický a měšťanský dvůr vrátilo. Baroko si libovalo v okázalosti a pompéznosti. V 18. století naopak převážila elegance a uměřenost se vztahem k antice. Tajemství výroby porcelánu objevili pro Evropu v Míšni v roce 1709. Zpočátku bylo sice dobře střeženo, ale výroba porcelánu byla nakonec levnější a hrnčíře a keramické manufaktury z trhu postupně vytlačila. 

První hrnčíři zhotovovali nádoby tzv. válečkovou technikou, tzn. že na sebe vršili hliněné válečky, které pak rukou uhlazovali.

V keramice proslula na území Rakouska zejména císařská manufaktura v Holíči, kterou založil František Štěpán Lotrinský někd ykolem r. 1743. Manufaktura byla vybavena nejmodernější technikou a událala módní tón šlechtickým dvorům. Pro barokní holičský dekor je typická purpurová červeň, respektive motiv červené růže.  

 

 

Manufakturu v Bystřici založil František Antonín della Rovere di Monte l´Abbate ve 2. pol. 18. století. Manufaktura začínala produkcí smetanově zbarveného nádobí s ručně malovaným dekorem.

 

 

V r. 1793 už vyráběla i moderní nádobí s dekorem tištěným. K jeho výrobě sloužila tiskařská dílna. Vyrábět nádobí s tištěným vzorem začala bystřická manufaktura jako první na Moravě, druhá v celé monarchii, hned po císařské manufaktuře v Holíči. Zpočátku kopírovali holíčský dekor s antickými medailonky, později přidali vlastní vzor.

 

Kromě Bystřice p. Hostýnem působily na Moravě šlechtické manufaktury také v Hranicích a Vranově nad Dyjí. Později vznikly ještě manufaktury v Kopřivnici, Letovicích, Olomučanech, Rajnochovicích, Rožnově p. Radhoštěm, Vsetíně, Znojmě, s nimiž už šlechta neměla co do činění.

 

Podnos z manufaktury v Bystřici pod Hostýnem, dole keramický talíř vyr. ve Vranově nad Dyjí, 18. století 

 

Váza s pokličkou, vyrobená v Delftu (Holandsko), fajáns, polovina 18. století. Dole talíř vyrobený v Davenportu, 18. stol.

Keramická kropenka ve tvaru sv. Veroniky, zn. Holíč na Slovensku. Dole replika rokokové sošky z poč. 20. stol., vyrobeno v Duchcově

Šalebný džbánek z toufarské dílny J. Varhaníčka ve Valašském Meziříčí z r. 1828. To můžete nabídnout hostu, ten se ze džbánku nenapije, ale pořádně si polije oblečení 😁.

Talíře z produkce valašskomeziříčských dílen. 

Keramika v domácnostech na Valašsku 

Znalost výroby a využití keramiky spadá do hlubokého dávnověku. Nejpoužívanější a zřejmě nejstarší keramickou hmotou byla hrnčina (nízkožárová keramika s porézním, většinou hnědočerveným střepem). Hrnčířství se vydělilo jako samostatné řemeslo už v době hradištní a svého největšího rozkvětu dosáhlo ve středověku, později ještě v 18. a 19. století. Hrnčíři ale nepatřili k váženým řemeslníkům. Na postavení v tehdejší společnosti jim ubíralo především využívání mocné a nebezpečné síly - ohně. Právě pro nebezpečí požáru byly jejich dílny vykázány za hradby měst, na jejich periférii. 

Sortiment hrnčířského zboží, zaměřený především na lidové prostředí, byl velmi rozsáhlý. Výrobky jako hrnce, hrnky, mísy, pokličky, pekáče, formy na pečivo, džbány, vázy, vykuřovadla pro včelaře, kropenky na zeď a mnohé další zcela pokryly běžné i reprezentativní potřeby tehdejších nižších vrstev obyvatelstva. Hrnčíři až do pol. 19. století, kdy se právně vydělilo kamnářství od hrnčířství, vyráběli rovněž kachlová kamna. 

 

Rajnochovická keramika

Významným centrem keramiky bylo Valašsko. Střediskem tu bylo zejména Valašské Meziříčí, kde se nepřetržitě po několik staletí nacházela celá řada dílen vyrábějících keramiku z nejrůznějších materiálů. Valašské Meziříčí bylo největším a nejvýznamnějším centrem výroby keramiky v celé oblasti. 

S prvním historicky dololežným hrnčířem se setkáváme v roce 1565. Jejich počet postupně rostl a nejvyšší byl roku 1835, kdy se zde uvádí 15 hrnčířských a džbánkařských mistrů ve společném cechu. Nejdéle se tradice výroby hrnčiny udržela v hrnčířském rodě Hauserů, kteří založili první valašskomeziříčskou dílnu v 80. letech 19. století a ve městě působí dodnes. 

V 18. století vznikly ve městě i dílny džbánkařské, přičemž nejvýznamnějším rodem vyrábějícícm fajánsové zboží od zač. 19. stol. do 20.  století byl rod Macháňové (Machainové). Sortiment jejich dílny tvořilo hlavně užitkové zboží. Macháňové pracovali pod značkou K. V. Machain a své výrobky často signovali. Právě s výrobky těchto rodů se ve valašských domácnostech setkáváme nejvíce. 

 

Hrnčíř je řemeslník, který vyrábí jemnou keramiku. Jedná se o ruční výrobu, ke které se používá plastická hlína.  Hrnčířství patří k nejstarším řemeslům vůbec, velký význam mají jeho produkty například pro archeology.
V současnosti je v popředí spíše umělecká výroba, běžné výrobky hrnčíře byly postupně nahrazeny porcelánem a umělými hmotami.

Na našem území se rychle rotující hrnčířský kruh objevil už za Velké Moravy. Spodní větší kruh poháněl řemeslník nohama, měl tedy obě ruce volné pro práci s hlínou. Keramika točená na hrnčířském kruhu byla lehčí, snáze se s ní manipulovalo a lépe se v ní vařilo. Hrnčířské kruhy poháněné nohama se udržely do začátku 20. století, novější už měly motorový pohon. 

Na kruhu vytočená nádoba se po vypálení zdobila různými barvami, k jejichž nanášení se užívala tzv. kukačka, malá hliněná baňka, uvnitř byla glazovaná, se dvěma otvory. Namísto kukačky se někdy používal upravený volský roh. 

zdroj: zámek Bystřice p. Hostýnem, internet