Během posledního měsíce věnujeme svou pozornost Ukrajině a na naše území proudí už desetitisíce uprchlíků právě z Ukrajiny. Své příspěvky chci směrovat hlavně k tomu, aby ti, které tato problematika zajímá, byli informováni. Možná v něčem i poučeni. Mnozí z těch Ukrajinců u nás zůstanou natrvalo, taková je zkušenost a potvrzení toho, že v dějinách najdeme poučení. Zůstanou, stejně tak jako v mnoha státech už desítky, někdy více než sto let žijí Češi. Nevím, jestli někoho překvapí, že mezi tyto státy patří i Ukrajina.
Na Ukrajině stále přežívá česká komunita. I když se jim říká souhrnně „volyňští Češi“, jejich předci se neusazovali jen ve Volyňské oblasti na západě země, ale také například na Krymu.
Velká část z nich sice využila po druhé světové válce a pak pádu komunismu v roce 1989 možnosti repatriace do původní vlasti. Přesto několik tisíc Čechů dál na Ukrajině žije a prožívá nyní válečné útrapy, stejně jako zbytek země napadené Ruskem.
Zdeněk Štěpánek nebyl jen legendární český herec, ale také válečný veterán. Služba v rakouské armádě za první světové války ho přivedla na frontu, která tehdy procházela dnešní západní Ukrajinou. A tam zažil nečekanou příhodu, na kterou i po létech vzpomínal:
"Naše četa dostala rozkaz jet do vesnice Malinóvky, vzdálené odtud asi patnáct verst, zjistit, není-li tam nepřítel, a podat hlášení. Vyjeli jsme a brzy jsme uviděli sem tam rozházená stavení, obklopená chmelnicemi jak někde u Rakovníka. Jako bych byl doma. Vesnice byla opuštěná, jen tu a tam bloudila po dvoře zapomenutá slepice. Zašel jsem do jednoho stavení a představte si mé překvapení, když mne na prahu uvítal bělovlasý shrbený dědeček. Překvapení však bylo ještě větší, když jsme se dorozuměli, že dědeček je Čech. Vystěhoval se sem před dávnými lety z jedné vesnice u Roudnice... Přinesl mléko, pak sáhl za košili a s podivným, skoro šelmovským úsměvem v očích mi podal noviny. Díval jsem se na ně s úžasem. Čechoslovan! České noviny tištěné v Rusku!"
Zdeněk Štěpánek se tak setkal s jedním z asi 16 000 Čechů a Moravanů, které na Ukrajinu přivedla už koncem 60. let 19. století vidina lepšího života a levná a současně velmi úrodná půda. Právě v té době byla pro takovou imigrační vlnu příhodná konstelace politických poměrů. Car Alexandr II se snažil zkostnatělý systém ruské monarchie aspoň částečně liberalizovat. V roce 1861 zrušil poddanství a začal se hroutit dřívější systém, kdy statky vlastněné šlechtou obdělávali povinně a v rámci povinností malí rolníci zvaní mužici. Když pak car krvavě potlačil polské lednové povstání v roce 1863, měl k dispozici mnoho půdy zkonfiskované polským šlechticům na dnešní západní Ukrajině. Podle Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (SČVP) přispěl k emigraci i historik František Palacký, který se při návštěvě Moskvy v roce 1867 setkal s carem Alexandrem.
V Čechách pak začali odchod Čechů organizovat bývalý správce schwarzenberských panství z Třeboně František Přibyl a bývalý učitel Josef Olič. Česká „kolonizace“ pak pokračovala docela rychle: za prvních deset let Češi buď nově založili nebo se přistěhovali do zhruba stovky obcí. V následujících letech se dál se česky mluvící komunity usazovaly v dalších a podle SČVP žili před repatriací po druhé světové válce Češi v 634 obcích.
Na Ukrajinu přes polský Zelow
Zvláštní kapitolou byl příchod potomků českých pobělohorských exulantů ze Zelowa z tehdejšího kongresového Polska. Alexandr Drbal z obce Bohemka na jižní Ukrajině:
"Naši předkové se z českých zemí odstěhovali v 18. století, přesněji v roce 1743. Odstěhovali se do pruského Slezska a odtud do Polska, kde v roce 1803 založili město Zelow. A odtud v roce 1862 přišli na Ukrajinu a tam putovali. Nejprve směřovali na jih Ukrajiny. Jedni šli třeba přes Brody, přes Halič a Volyň, a usazovali se na jihu Ukrajiny. Druzí šli přes Krym, zakládali tam obce. Asi čtyři osady na jihu Ukrajiny pocházejí ze Zelowa. V roce 1899 založili české obce Alexandrovku, Čubovku a v roce 1905 Bohemku, která existuje dodnes."
Většina Čechů na Ukrajině se nicméně hlásila ke katolické církvi. Obhospodařovali desítky tisíc hektarů půdy, tisíce hektarů lesů a výrazně se zasazovali o celkový ekonomický rozvoj oblastí, kde se usadili. Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel uvádí, že postavili „16 pivovarů, 5 cukrovarů, 1 cementárnu, 107 mlýnů, 27 velkých strojních dílen, 32 mlékárny a nezjištěné množství řemeslnických dílen.“ Budovali také vlastní školy a zakládali společenské organizace:
„Český život tam ale existoval, české hasičské sbory, divadelní spolky a tak dále. A pak vznikly i české spolky, jako Česká beseda ve Zdolbunově, český spolek Jana Amose Komenského v Kyjevě v r. 1906. Vydávaly se noviny jako Čechoslovan, předtím Ruský Čech. V Čechohradě ve 30. letech se pokoušeli vydávat česko–ukrajinské noviny. Je třeba říct, že někdy do roku 1928 i v Sovětském svazu krajané mohli trošku organizovat svůj krajanský život".
Mnoho z volyňských Čechů skončilo v Gulagu. Týkalo se to hlavně jejích vzdělanějších a společensky aktivnějších členů. Za druhé světové války a nacistické okupace trpěla znovu. Ti etničtí Češi, kteří sloužili v Rudé armádě, pak využívali možnosti přihlásit se od roku 1943 do 1. československé samostatné brigády (později armádního sboru), který se zformoval pod velením Ludvíka Svobody. Po skončení bojů v roce 1945 už zůstali v Československu a mnoho dalších volyňských Čechů využilo možnosti odchodu do Československa po uzavření příslušné mezistátní dohody.
V životě jsem se setkala s několika potomky volyňských Čechů. Nechci se rozepisovat,smutné příběhy dříve a o to více smutnější současnost.
OdpovědětVymazatMarti, já jsem se nesetkala s volyňskými Čechy, ale s lidmi z jiných států, kteří k nám přišli v rámci repatriace osídlovat pohraničí. Postupně budu vkládat články o některých z nich, teď bude mít přednost Ukrajina.
VymazatHani,je dobře že si sem tenhle članek dala.Rada si pouštim různe dokumenty z Youtube a zrovna jsem nedavno narazila na podobny o volyňskych Češich.Je dobře,ze o ně bude postarano.Tolik lidi ztrati domovy,valka je hruza a nékteři Češi mysli hlavně na sebe.
OdpovědětVymazatMěj hezky den
O volyňských Češích jsem věděla už dávno, ale osobně neznám. Hlavně po Černobylu byla snaha dostat některé zpět do vlasti, už potomky v několikáté generaci.
VymazatDěkuji a také přeji hezký den, u nás je slunečno a docela teplo. ☺
Historie volyňských Čechů mi není úplně neznámá. Byla jsem na několika přednáškách, viděla jsem nějaké dokumenty.
OdpovědětVymazatTeď je na Ukrajině hodně zle všem. Zprávy jsou opravdu hrůzné a nepředstavitelné.
Hani, děkuji za aktuální téma, ač jde vlastně o historii.
Měj se moc hezky, Helena
Je dobře, Helenko, že máš přehled a jsi tedy informována. Právě k aktuálnímu dění chystám sérii článků, ale tématicky to bude směrováno k tomu, jak Češi žijí/žili na Ukrajině. Abychom si mnohé připomněli. Brzy se tu objeví další článek.
VymazatDěkuji Ti a přeji úspěšný den. ☺