Znáte někoho s ptačím příjmením?

 

 

 

U podobného tématu si vždy vzpomenu na spolupracovnici mojí maminky. Jako svobodná se jmenovala Sojková a pamatuji si i její rodiče. Velmi brzy se vdala a koho si našla? Je to neuvěřitelné, ale byl to pan Straka, takže ze Sojkové se provdáním stala Straková 😀. Už tehdy bývala na šachtě terčem poznámek, ale když se po pár letech rozvedla, její další příjmení je Veverková, sice to už není pták, ale i tak je to zajímavý vývoj příjmení. 

Jak je v české populaci rozšířeno „ptačí příjmení“? V podstatě skoro všichni ptáci, kteří se vyskytují na našem území, mají své místo mezi příjmeními. A to jak chovní, tak divocí. Zdá se mi, že snad není využito příjmení „Labuť“, zato jsou využiti i někteří ptáci u nás nežijící, jako Pštros. Je tomu tak i u jiných národů, nebo jsme jako obdivovatelé ptáků v nějakém výjimečném postavení mezi ostatními národy? Čím a kdy se to stalo, že si příjmení tak oblíbila zrovna ptáky?

Je pravda, že v příjmeních po opeřencích máme pořádné hejno. V první stovce nejčastějších českých příjmení jich je šest – Sýkora, Čermák, Holub, Červenka, Slavík a Strnad.

Tato příjmení mohla být motivována domovním znamením. Jen na staropražských domech bychom v minulosti napočítali 26 ptačích druhů, nejčastější tam byli  orli, kohouti, čápi, pávi, labutě, holubi, bažanti a další drobné ptactvo, dokonce bychom našli i exotické ptáky, jako jsou např. pštrosi ‒ odtud i ono příjmení Pštros. Zvířata na domovních znameních byla většinou spojována se symbolickým významem, např. páv znamenal pýchu, labuť čistotu atd. (mimochodem máme i příjmení Labuť, dnes jej nosí zhruba 105 mužů a 116 žen).

Další možnou motivací byly vlastnosti, které si s ptáky spojujeme – slabý pisklavý hlásek, titěrná postava, vole pod krkem, nos připomínající zobák apod. O tmavých vlasech bychom i dnes řekli, že jsou havraní, a odtud je jen krok k příjmení Havran a Havránek. Mohl tak být označen i někdo, kdo zpívá jako ptáček, je přelétavý jako pták, kdo je ranní nebo noční ptáče, povedený ptáček atd. (máme i příjmení Ptáček). V takových případech se jednalo o původní přezdívky podle povahy či vzhledu. Naši předci měli k přírodě přece jen blíže než my a byli dobrými pozorovateli, takže připodobnění k různým zvířatům nacházíme v příjmeních často. Lidová kultura přitom mnohé z nich spojovala i s různými pověrami, např. dříve se údajně věřilo, že žluva létající kolem domu ohlašuje něčí smrt (v současnosti u nás najdeme 64 nositelů příjmení Žluva) apod.

„Ptačí“ příjmení mohlo být motivováno i povoláním a označovat někoho, kdo ptáky choval a obchodoval s nimi, odtud např. příjmení jako Husák („kdo pásl husy“). Souvisí s nimi i příjmení Ptáčník a Čihař, tedy příjmení odvozená z označení těch, co ptáky chytali. Jejich německou obdobou je příjmení Vogler a odtud počeštěně i Foglar. Mimochodem, příjmením Ptáčník se pyšnil i německý panovník Jindřich I. Ptáčník (876–936).

Z jazykového hlediska bychom měli ještě zmínit, že některá „ptačí“ příjmení jsou nářeční povahy, např. Lašťovka (tj. „vlaštovka“), Lebduška (tj. „linduška“), Kukula (tj. „kukačka“).

Mnoho „ptačích“ příjmení nacházíme také v němčině, např. Adler (tj. „orel“), Amerling (tj. „strnad“), Bohdal (tj. „čáp“) atd. Nelze tedy říct, že by to byla jen česká specialita. 

Zdroj: Ž. Dvořáková, Ústav pro jazyk český AV ČR, internet