Jak se vytvářely "ty pravé české Vánoce" - 2. část

 

... aneb Za vůněmi vánočních dnů - pokračování článku ZDE. 

Možná se někomu zdálo, že jsem ten první článek napsala pesimisticky. Mým cílem bylo to popsat tak, jak to vidím. Podle pravdy. Moc děkuji děvčatům za hezké a podrobné komentáře. Vážím si toho. Proti Vánocům nic nemám, nezahořkla jsem, místo nějakého vysvětlování se podívejte na to množství článků týkajících se Vánoc během prosince. A tento není poslední. Kdybych byla vánoční pesimista, asi bych nenavštěvovala Vánoční městečka ve třech městech a určitě bych nešla na Vánoce na Slezskoostravském hradě (chodíme tam už pár let). Ale tím, že tam chodím opakovaně, po více let, všímám si kromě "exponátů" i lidí. I té vánoční nálady. Snažím se srovnávat a jak tam bylo uvedeno - sto lidí, sto názorů. Třeba je to v každém kraji, regionu jiné, to také může být. Pokud většina řekne, že to, co je tam psáno, je úplně jinak, věřte, budu jen ráda!

***

Vzpomenete si ještě na Vánoce svého dětství? Já ano. Dnes si připomeňme, co k českým Vánocům patří:

Kapr na českých stolech

 

Kapr se do českých rybníků dostal z Číny. První domestikované kapry přivezl františkánský mnich Jean de Plan Carpin v polovině 13. století.  

 

 

Na štědrovečerním stole bychom v minulých stoletích kapra u většiny lidí hledali marně. Zastupovalo ho pečivo ve tvaru ryby. I když si ji mnoho rodin nemohlo dopřát, katolíci považovali rybu za postní dobrotu a Štědrý den byl posledním dnem adventního půstu. Kapr se však postupem času v České republice stal levnou pochoutkou a byl cenově mnohem dostupnější než kachna nebo krůta.

Smaženého kapra, jak ho známe dnes, poprve připravila slavná Magdalena Dobromila Rettigová. V kuchařce se smažený kapr se salátem objevil poprvé r. 1924. Tradiční součástí štědrovečerní večeře se začal používat od 50. let 20. století. Kdysi jsem nezaregistrovala, že by se řešilo, jestli kapr je katolický zvyk. Zkrátka se koupil  živý kapr (většinou dva)  a v našem "předměstí" někdy byl kumšt ho sehnat. Kapr mi sice chutná (řízek), ale s přítelem jsme už vystřídali více druhů ryb, měli jsme i kuřecí nebo krůtí řízek, ale v posledních letech si dáváme pstruha. Je to rychle připraveno, na Štědrý den my nevyvařujeme.

Se salátem byl až později

Kapr s bramborovým salátem se v české kuchyni začal objevovat až v meziválečném období. Připravila ho ve své kuchařce jedna z nejznámějších českých kuchařek Magdalena Dobromila Rettigová v roce 1924.

Bramborový salát je v různých varietách připravován a konzumován v mnoha zemích světa, například v Německu, USA, Polsku, Rusku, Británii a také v České republice. U nás je k večeři také salát a mě těší, že mnou vyrobený salát měl úspěch nejen v rodinách kamarádek, ale také v práci 👍 a to je co říct. Chutná i příteli, který v dětství salát vůbec neznal, protože pochází z oblasti, kde se "nesalátovalo". Domácí majonézu nedělám, tu jsme dělali dříve za dob mé maminky, ona se ji naučila "na knedlíkárně" a tak jsme doma míchaly majonézu ze tří žloutků. Ale pak začala éra salmonelózy, jen o fous jsem tomu jednou v práci unikla, tak jsme zvážili, že používat syrová vejce je velký risk. Už to nedělám ani u cukroví. Přešli jsme tedy na kvalitní kupovanou majonézu a mohu jen doporučit. Jsme spokojeni. Jeden experiment byl s tatarskou omáčkou (samozřejmě zase někdo v práci s tím přišel, jak je to báječné), ale to se neosvědčilo. Chuťově je to sice dobré, ale v salátu "vodnatí", jak my říkáme a salát je řídký, že ho na druhý den příborem téměř nejde jíst. Mám to ověřeno i od kamarádky. 

Co symbolizuje vánočka a proč hospodyně při její přípravě skákaly do výšky?

Pečení vánočky je jedním z nejstarších vánočních zvyků, které se nám zachovaly do dnešních dnů. Tvarem má připomínat Ježíška zavinutého v peřinkách, a pokud se povede, přinese prý hospodáři v příštím roce hojnost. Je zajímavé, že takové věci jsem ani od babičky, od které by se to dalo čekat, neslyšela.

 

Předchůdkyně vánočky se v našich zemích pekla už ve 14. století. Tehdy se jí říkalo calta a ještě se nezaplétala. Svůj typický tvar získala až o dvě stě let později a v 18. století se už připravovala nejen v kuchyních pekařských mistrů, ale i v běžných domácnostech.

Stejně jako tomu je u dalších vánočních zvyklostí, také v případě vánočky se propojují křesťanské symboly s pohanskými pověrami. Kynutí těsta v duchu pohanské tradice představovalo "kynutí" bohatství a hojnosti. Bylo proto velmi důležité, aby těsto dobře vyběhlo, a tak tomuto procesu hospodyně napomáhaly tím, že vyskakovaly do výšky. 

Pokud vánočka popraskala, zhroutila se nebo se připálila, znamenalo to smůlu a neúspěšný rok. Ženy proto při její přípravě nepromluvily ani slovo a soustředily se jen na práci.

Stromeček a proč se zdobí?

Zdobení vánočního stromečku je tu od 16. století, kdy se věřilo, že zavěšování dobrot na něj ochrání obyvatele před duchy. My už dnes věšíme na stromek kolekce a ozdoby ze zcela jiného důvodu - pro radost. To platí o světýlkách, která měla dříve uctívat boha Slunce.

 

První publikovaný obrázek vánočního stromku v knize od Hermanna Bokuma z roku 1836

Vánoční stromky měly ochranitelskou funkci. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice z roku 1570. Nejdříve bychom jej našli v cechovních a řemeslnických domech. Stromek se také někdy zavěšoval nad štědrovečerní stůl, ovšem špičkou dolů.

Tradice zdobení stromku, jak ji známe dnes, pochází z Livonska (dnešní Estonsko a Lotyšsko) a Německa. Do domovů začala pronikat v polovině 17. století. V 18. století se přidala tradice zdobení hořícími svíčkami, které byly po nástupu elektrifikace nahrazeny vánočním osvětlením. Katolická církev dlouho odolávala tomuto protestantskému zvyku a vánoční strom stál poprvé ve Vatikánu až v roce 1982.

V Česku poprvé postavil vánoční stromek pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém libeňském zámečku Šilboch. Nový zvyk se však začal prosazovat  pozvolna až ve 40. letech 19. století v bohatých pražských měšťanských rodinách. Přečíst si o tom můžete ZDE.

Doma v mém "rodném" domě jsme mívali jen živý stromek, většinou jedličku, jednou byla borovička. Jedny Vánoce se nám sešly stromky dva, tak v našem obýváku byl ten větší, a druhý byl dole u "dědy", byl sice skromněji ozdoben jejich ozdobami, ale možná se mi líbil víc. Méně je někdy více, znáte to. 

V městském bytě jsme také začínali s živým stromkem do doby, než ve sklepě zcela opadal a já den před štědrým dnem "letěla" na trh shánět a vybírat z toho, co zbylo. Donesla jsem velice skromný "kus" 😄, který sice posloužil, když se ta horší strana otočila ke zdi, ale pak můj otec pravil, že bude lepší stromek umělý -  co se prodávaly v Polsku, rozumějte - v polském Cieszyně. Tak nám ho tam jeden tátův kamarád koupil a to bylo terno! Není nad umělý stromek. 

Ano, dělám každý rok "vánoční kytici", chvojí koupím a vše potřebné, takže tu vůni jehličí doma máme a z toho zbytku vytvořím malou kytici na náš jídelní stůl. Výzdobu nepřeháníme, méně je někdy více. Nikdy jsme nemívali na stole ryze vánoční svícny, použijeme běžný svícen nebo andělské zvonění. Dobré je, že i přítel přílišné výzdobě nefandí, takže fajn.

Betlém

Za otce betlémářské tradice lze považovat Františka z Asissi. Tento světec je pro historii křesťanství tak významný, že mezi jeho mnoha činy zcela zaniká událost z roku 1223, kdy na půlnoční mši v jeskyni vystlané senem, přivedl vola a oslíka jako připomínku prostého prostředí, ve kterém se Ježíš narodil. Ke mši se váže i legenda, podle které se Františkovi během kázání zjevilo Jezulátko.

K rozmachu stavění betlémů však došlo až v polovině 16. století díky řádu Jezuitů. Řeholníci využili emociální sílu betlémů v období reformace jako prostředku, který měl podporovat katolickou církev. Jako inspirace jim posloužila plastika sochaře Arnolfa di Cambia v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě, jež znázorňovala malého Ježíška a Tři krále. Jezuité cestovali se dřevěnými betlémy po celém kontinentě a šířili s nimi myšlenku, že jediná pravá církev je ta římskokatolická.

Rozvoji malých betlémů v domácnostech paradoxně přispěl zákaz jejich stavění. Ten vydala v roce 1751 Marie Terezie. Čtěte pozorně: Panovnice se domnívala, že stavění betlémů je pro církev nedůstojný zvyk. Stejně se zachoval i Josef II. Zákaz se netýkal jen kostelů, ale i soukromých domů. Jenže měšťané tento zákaz těžce nesli a začali si vyrábět vlastní malé tajné betlémy, které si opatrovali a během adventu si jimi zdobili domácnosti. Na konci 18. století se tento zvyk přenesl mezi širší lidové vrstvy. Betlémy se začaly vyrábět třeba z vosku nebo papíru a jejich vizuální podoba byla stále bližší českému prostředí než tehdy exotickému a téměř nedostupnému Blízkému východu.

Polibek pod jmelím

Legenda praví, že první, kdo se pod jmelím líbal, byl svatý Mikuláš se svou láskou. Při jednom ze svých setkání totiž nevědomky stáli právě pod touto parazitickou rostlinou, které se odedávna připisuje magická moc.

Podle jedné z legend bylo kdysi jmelí stromem, z jehož dřeva Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech jej Římané porazili, aby z něj pro Ježíše zhotovili kříž. Strom pak hanbou seschl do malých keříků a přeměnil se v rostlinu, zahrnující lidi kolem sebe dobrem. Jmelí je považováno za magickou rostlinu a připisuje se mu zázračná moc. Traduje se z doby Keltů. Keltští kněží odsekávali zlatým srpem větvičky jmelí s přáním štěstí a lásky. Má být zavěšeno na dveřích a políbení pod ním na Štědrý den zajistí lásku a plodnost, až do příštích Vánoc. Nosí také štěstí, ale jen tomu, kdo je jím obdarován.

Větvička jmelí zavěšená nad stolem nebo ve dveřích patří k tradiční vánoční výzdobě. Darované jmelí má přinášet štěstí, odhánět zlé duchy a chránit před nemocemi. Moje dobrá kamarádka to dodržuje, je po mamince pověrčivá, tak v předvečer Štědrého dne přijde popřát hezké svátky, donese jmelí a pod stromek položí malý dárek. Dnes jsem zrovna zabalila dárek pro ni. 

Pozlacené jmelí má pak přinést do domu bohatství. Po svátcích si jmelí doma ponechte alespoň do nového roku, aby se vás štěstí drželo. Někteří lidé si jej nechávají doma po celý rok, až jej o Vánocích vymění za nové.

U nás na jmelí moc nejsme, zvláště, když dnes je tak rozšířené, až moc,  je to spíše "škodná". Naproti zrovna odstranili strom, plný jmelí, které ho doslova udusilo. Po záplavách se to jmelí dost rozšířilo a čeho je moc, není vzácné.

Nesmíte jíst celý den nic, abyste viděli zlaté prasátko?

Zlaté prasátko je jednou z historických a oblíbených vánočních tradic. Říká se, že kdo na Štědrý den drží půst, uvidí právě zlaté prasátko. Tato tradice se datuje již od středověku. Naši předkové ještě před příchodem křesťanství spojovali vepře se zrozením slunce a také ho slunci zasvětili. Vánoce jsou obdobím zimního slunovratu a zlato bylo symbolem odchodu zimy. Vepř a zlato byli symbolem hojnosti a prosperity. Například v předkřesťanském Římě přijížděl bůh Saturn v době saturnálií na voze, které táhl vepř se zlatými štětinami. Zlaté prase se vyskytuje i u mnoha dalších náboženství jako posvátné zvíře. Vánoční půst se drží různě a existuje více variant. V nejpřísnějších půstech se nesmí jíst od půlnoci dne předcházejícího Štědrému dni až do západu slunce na Štědrý den. Jindy se říká, že zlaté prasátko uvidí ten, kdo nebude jíst žádné maso po celý Štědrý den až do večeře. Pokud si někdo zvolí bezmasou variantu, může jíst například cukroví nebo bezmasá jídla. U nás je takovým tradičním jídlem například staročeský kuba. Tento pokrm se skládá hlavně z krup a hub, takže nejde ani o pokrm finančně náročný. Dalším typickým vánočním postním bezmasým jídlem je kyselo, polévka, jejímž základem je chlebový kvásek.
Dodržení tradice zlatého prasátka může být navíc velice zdravé, pokud nahradíte běžná jídla zeleninou nebo ovocem, nebudou tělu chybět minerály a vitamíny a organizmus se pročistí.

Tradiční je držet půst od půlnoci před Štědrým dnem do západu slunce. Znamená to nejíst samozřejmě vůbec nic a to ani cukroví nebo maso.

Před večeří bývalo zvykem ukázat dětem prasátko pomocí odlesků světla ze zrcátka, ručně vyřezaným vepříkem, který se podsvítil nebo sledováním první hvězdy na noční obloze. Pro každého se stává radostí, ne jen vidění samotného prasátka, ale i dobrý pocit ze zvládnutí hezké a pro někoho velmi obtížné tradice.

   

A když prasátko neuvidíte, jistě máte doma citron a můžete si prasátko vyrobit. 

Cukroví

Tradice praví, že vánočního cukroví by mělo být 7 druhů a na štědrovečerní tabuli by se mělo podávat 9 druhů jídel. Cukroví v takové formě, jako je máme dnes, se vyskytuje asi od poloviny 19. století a každý si ho nemohl dovolit. Šlo o záležitost šlechty a bohatých měšťanů, protože suroviny byly drahé a nebyly běžně dostupné. 

Na venkově se mlsalo sušené ovoce a ořechy, místo cukru se používal med. Počátky cukroví musíme hledat u pohanských předků, kteří různými slavnostmi vítali zimní slunovrat. Jejich pečivo mívalo kulatý tvar, připomínalo slunce případně svými tvary připomínalo některé druhy zvířat. Obdarovanému mělo zajistit sílu a schopnosti daného zvířecího druhu. 

 

Cukroví mělo být kulaté

Péct cukroví se mělo jenom z mouky z vlastní úrody, aby i další rok přinesl hojnost. Věřilo se, že hospodyňka, která jej spálí, bude mít v dalším roce smůlu, že vážně onemocní nebo dokonce zemře. Z těsta se slévala voda, která se podávala kravám, aby v dalším roce hojně dojily. Stejně tak zbytky ze štědrovečerního stolu se vždy dávaly zvířatům a ke stromům v zahradě, aby příští rok plodily. No, řeknu vám, tohle "strašení" není nic pro mne, mám na to svůj názor. Ale tradice jsou, abychom je buď dodržovali nebo je porušovali a nic se nestane. Takže:

Vánoce jsou přesně takové, jaké si je umíme udělat. 🎄🎆

Zdroj: iprima.cz, dumazahrada.cz, Wikipedie, receptar.cz