Kostka cukru má svůj pomník. A pokud jste byli v Dačicích, mohli jste ho tam vidět.
23. ledna roku 1843 bylo řediteli cukrovaru v Dačicích, Jacobu Christophu Radovi, uděleno privilegium na výrobu kostkového cukru prostřednictvím jím vynalezeného lisu.
Jakub Kryštof Rad – ředitel dačické rafinérie a vynálezce kostky cukru
Jacob Christoph Rad se narodil v roce 1799 v Rheinfeldenu. Toto dnes
švýcarské město tehdy náleželo do tzv. Předního Rakouska, oblasti
patřící rodu Habsburků a tehdy bylo součástí rakouské monarchie. Radův otec
byl vojenským úředníkem, rodina se proto docela často stěhovala. Když
byl Jacob ve školním věku, bydleli Radovi ve Vídni. Vyučil se tam
drogistou a potom nějaký čas rozšiřoval své znalosti v zahraničí. V roce
1835 se vrátil do Vídně, kde se o pár let později oženil s Juliane
Schillovou, dívkou z lepších kruhů, která mu patrně dopomohla k práci ve
službách barona Karla Antona von Dalberg.
Příchodem nového ředitele J. K. Rada nastalo období, které vyvrcholilo jeho vynálezem kostkového cukru a stroje na jeho výrobu. Rad nejdříve rozšířil výrobní prostory v roce 1841 přístavbou nové budovy rafinerie ve dvoře domu č. 4, pořídil nové stroje a v roce 1842 také zavedl do výroby první parní stroj ve městě. Podnik pod novým vedením zpočátku prosperoval a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu na třicet stálých dělníků. Cukrem z Dačic byla zásobována jihozápadní Morava, jižní a východní Čechy a také rakouské pohraničí. Cukr se také prodával ve skladech dačické rafinérie zřízených ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně.
K lepšímu využití některých výrobků rafinérie cukru a ke zlepšení jejího hospodaření zřídil J. K. Rad v roce 1841 také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, do které zapojil svou ženu Julianu (rozenou Schillovou z Vídně). Cukrovinky z Dačic jako bonbony, perníky a čokoládu odebírali obchodníci ve Vídni, Praze, Pešti, Linci a Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách a na území dnešního Slovenska.
Baron pověřil Rada vedením cukrovaru na svém panství v Dačicích na Moravě. Tento cukrovar, jako všechny ostatní tehdy, dodával svým zákazníkům cukr ve velikých tvrdých homolích, ze kterých si lidé pomocí různých speciálních sekáčků a kleštiček odsekávali kousky cukru podle potřeby. Třeba malé kousky do cukřenky k čaji nebo kávě. Lidé se při této činnosti často zraňovali. Jednou se prý poranila i Radova žena.
Úplně
si umím představit, jak Juliane Radová s poraněným prstem celá
rozčilená běží za manželem a říká: „Neuměl bys to nějak zřídit, aby se
ten cukr nemusel pořád odsekávat, když jsi ten ředitel cukrovaru?
Podívej, jak jsem se zase řízla! Jednou kvůli těm hrozným homolím přijdu
o ruku!“ 😲
A tak se zrodil kostkový cukr
Jacob Christoph Rad nelenil a za podpory správce panství Franze von Grebner začal vymýšlet stroj, který by uměl cukr zformovat na menší kousky. Během roku 1842 se mu podařilo vyvinout vřetenový lis s malými otvory, do kterých se natlačila cukrová moučka a pak slisovala do kvádříků o hraně 1,2 a 1,5 centimetru.
Pamětní deska na bývalé rafinerii.
23. ledna 1843 získal Rad na výrobu
kostek cukru od dvorní komory ve Vídni privilegium. To po několika
měsících prodal za 12 tisíc zlatých cukrovaru. Dačický cukrovar pak
začal na trh dodávat bedýnky s 250 kostkami cukru pod názvy „čajový
cukr“ nebo „vídeňský kostkový cukr“. Ekonomický úspěch mu ale nepřinesl.
Kolem Dačic se totiž nepěstovala cukrová řepa. Její dovoz příliš
prodražoval výrobu a cukrovar neprosperoval. Rad proto po třech letech
od vynálezu kostkového cukru místo ředitele opustil. Cukrovar zanedlouho
zanikl.
Zapomenutý "otec cukrové kostky"
Jacob Christoph Rad nakrátko přesídlil na Istrii, kde se bez úspěchu pokoušel vyvinout optický telegrafní systém. Raději se tedy vrátil do cukrovarnického oboru; působil v cukrovarech v Králově Poli, Zbraslavi a Líbeznicích. Také byl činný ve sdružení rakousko-uherských cukrovarů. V rámci této organizace mimo jiné vydal i jejich adresář. Na to, že je Jacob Christoph Rad otcem kostky cukru se v průběhu let zapomnělo.
Hani , opět vydařený článek. V Dačicích u "Kostky cukru" jsme byli, ale celé dílo bylo posprejované. Hrůza! Naštěstí je vedle nádherný kostel sv. Vavřince s pěkně vysokou věží a tak jsem šla nahoru a pak ještě do zámku, který jen kousek od kostela. Dříve patřily Dačice pod okres Jihlava - tedy na Vysočinu, ale kvůli volebním okrskům se připojení nakonec změnilo a přidali Dačice k Jižním Čechám. Jeden čas jsme hodně kupovali "Bridge cukr" ve tvaru karetních značek a také barevné...To se už asi ani neprodává. Měj krásný den Hani.
OdpovědětVymazatDěkuji, Jari, za pochvalu článku. Je otřesné, když sprejeři takto znehodnotí nějaký pomník nebo omítku.
VymazatV Dačicích jsem byla, i na tom zámku a brzy k tomu ještě článek přibude. Bridge cukr jsem kdysi také znala, párkrát koupila, ale častěji jsme kupovali kostkový. Už ho nějak není vidět.
Také Ti přeji krásný a pohodový den. ☺
Hani, zajímavý článek. Kostka cukru je jednou z věcí, kterou jsme darovali světu. V Dačicích jsem bohužel nikdy nebyla, takže velký dík za prima exkurzi.
OdpovědětVymazatMěj hezké dny.
Jsem ráda, Ali, že jsem takovou cestovatelku jako jsi Ty mohla "vzít na exkurzi do Dačic" ☺ ☺. Je to tam zajímavý region a stojí za návštěvu.
VymazatDěkuji a také přeji hezké dny.
Haničko, to jsem si početla. Zrovna nedávno jsem se doslechla, že na našem území byl vynalezen kostkový cukr a nyní už vím, jak to všechno začalo. Děkuji za pěkný článek.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že Tě to zaujalo. Kostkový cukr byl u nás vynalezen, ale jak je to s výrobou nevím, cukrovarů zbylo málo a prodává se jen krystal, krupice a moučka.
VymazatDěkuji za návštěvu i komentář. ☺
Ráda jsem se seznámila už proto,že na podzim jsme byli v Dobrovicích u Mladé Boleslavi,kde je cukrovar a muzeum cukru.O Dačicích jsem nevěděla.V Dobrovicích to začalo v roce 1831.
OdpovědětVymazatTakže jsem chytřejší a děkuji
Hani,hezký den
Jituš, to je fajn, že to tak píšeš. Zrovna včera jsme koupili cukr, dosypala jsem do cukřenky a je to cukr z Dobrovic. Zmínila jsem se příteli a on mi dobrovický cukrovar potvrdil, jeho kamarád tam byl s manželkou na exkurzi.
VymazatTak jsem si rozšířila obzory, také děkuji a přeji příjemný čtvrtek na Hromnice. ☺
Byla a viděla. A moc se mi líbí i ten příběh o vzniku kostky - před lety jsem ho stručně zmínila i na blogu.
OdpovědětVymazatHani, přeji příjemný den. Helena
To je fajn, Helenko, že jsi v Dačicích byla, já také a jsem ráda. Příběh kostky cukru je dosti známý, chtěla to mít na blogu ve "slavných značkách". ☺
VymazatDěkuji a také přeji příjemný "hromniční" den.
Ahoj Hani, ráda jsem si přečetla další příběh značek. Homole cukru si pamatuju u babičky, měla ji ve špajzce schovanou na horší časy, jak říkala. Byly v modrém obalu. A víš, co mě Hani mrzí ? Že jsem letos viděla na polích velké hromady sklizené řepy cukrovky neodvezené ke zpracování... Lenka
OdpovědětVymazatAhoj, Leni, je to náhoda, já si také homoli cukru pamatuji od své starší babičky, ona se narodila ještě v 19. století a tu homoli měla asi na památku v kredenci. Muselo to být hodně tvrdé, kam homole přišla nevím, asi ji pak táta vyhodil.
VymazatTo, co popisuješ s cukrovkou, mě také vždy dovede znechutit, viděla jsem to i na Valašsku nebo v podhůří Jeseníků, je to tedy hospodárka otřesná... ☻
Děkuji a přeji hezký začátek února.