Začátky vzdělávání a jak Valaši chodili do školy

Jsme v půli školního roku. Po pololetním vysvědčení dnešním dnem začíná druhé pololetí. Nejlepší čas připomenout si, jak se kdysi vyučovalo. 

Ono to bylo všude dost podobné, ale přece jen ve městech byly lepší možnosti. Jako příklad jsem vybrala Valašsko. O valašské kolonizaci jsem psala už ZDE. Jednou z největších a nejznámějších valašských vesnic jsou Velké Karlovice, dříve jen "Karlovice". 

"Dú Valaši dú-ú, hore dědinú-ú, jeden nese pepřek, druhý zase česnek, třetí cibulú-ú, třetí cibulú."

Počátky školství v Karlovicích jsou spojené s postavením kostela a zřízením duchovní správy, ale už předtím učili po chalupách písmáci. Kdo byl dříve ve vesnici nejdůležitější? Starosta nebo fojt, farář a učitel. První škola tam byla otevřena v roce 1775 (hned po nařízení Marie T.). Není divu, že škola neměla vlastní budovu, tak se vyučovalo v pronajatých místnostech různých domů v okolí kostela. Lidé si uměli poradit i v 18. století. Žáci byli rozptýleni po vesnici v různých domech. Platem prvních učitelů byly tzv. kantace. Valašský spisovatel Čeněk Kramoliš to zachytil takto: "Učitel chodil čtyřikráte do roka dům od domu, dostával obilí, vejce, vlnu, klobásy, uzené maso, len, jehňata - co kdo měl. O Třech králích chodil po koledě." Vybíral si tedy plat v naturáliích. Neumím si to představit v dnešní době. Vyučovalo se od Všech svatých do Letnic. To byl tehdy školní rok. V létě se pracovalo, na školu nebyl čas. Do školy bylo přihlášeno dost žáků, ale ve skutečnosti "do školy" pravidelně nechodili, protože děti musely doma pomáhat, také všichni neměli dostatečné oblečení a obutí, většinou bydleli daleko od školy. Psát, že mnozí chodili bosi, je asi zbytečné.

Za vlády císařovny Marie Terezie byl 6. prosince 1774 vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky. Na základě tohoto  osvíceného rozhodnutí byla zavedena povinná šestiletá školní docházka. Psala jsem o tom ZDE. 

Co vydala císařovna, mělo platnost i v horách na Valašsku. Píši-li o škole ve Velkých Karlovicích, chtělo by to něco konkrétního. Bohužel, zpráv je celkem málo, možná i proto, že jednak se na vzdělání nekladl takový význam jako na hospodaření. Není divu, většina dospělých byla negramotných. Před rokem 1810 se vyučovalo v chalupách – u Kvintů, Vranečků, Boráků (chcete-li konkrétně) a jinde. Tady si můžeme všimnout i příjmení na Valašsku. U majitelů stavení se pronajímala jizba na určité období. Je známo, že v Leskovém učil Jan Třeštík a Šimon Holčák, v Podťatém vyučoval Pjatko, který pocházel z Rožnova. Na Soláni najali vysloužilého desátníka Josefa Pavelku. Asi byli rádi, že vůbec sehnali někoho, kdo umí číst a psát. Byla by naivní představa, že tito "učitelé" měli pedagogické vzdělání. Zprávy jsou však velmi kusé.

V roce 1752 byla poslána žádost o zřízení školy při faře. V ní učil písmák Michal Gavlík, prvním rektorem byl A. Barvenský. Možná překvapí, že v Karlovicích měli rektora, ale dnes má slovo "rektor" naprosto jiný význam. Učebnice samozřejmě nebyly a nahrazovaly je kalendáře nebo katechismy. 

Tabulky ... Jednalo se o tenkou desku vyrobenou z černé břidlice vsazenou do širokého dřevěného rámu. Tabulky mívaly na jedné straně vyryté červené linky, druhá strana byla pouze černá a mohla tak sloužit nejen k psaní, ale též ke kreslení obrázků. Ke školní tabulce neodmyslitelně patřil „kamének“ na psaní a malá mazací houbička přivázaná k rámu obyčejným provázkem. Pokud ji žáček ztratil, dala se nahradit kouskem hadříku. Dřevěný rám chránil tabulku před odštipováním a občas se na něm objevilo i vyryté jméno majitele.

Nebyla špatná tahle školní pomůcka. Nevydařený pokus o napsání písmena anebo – nedej bože – špatně spočtený příklad se dal rychle vymazat a nahradit správným výsledkem, aby pan učitel nic nezpozoroval. Také obávaných kaněk se prvňáčci nemuseli bát. Břidlicové školní tabulky byly praktickou pomůckou, hlavně však levnou.

 

Kostel Panny Marie Sněžné, Velké Karlovice

Škola "U kostela" je v kronice Velkých Karlovic zaznamenána v roce 1757, kdy přišel ze Zašové Antonín Vranečka a učil zde 16 let. Zároveň vykonával funkci obecního písaře, protože se kromě učitele nenašel nikdo vhodný. Jeho nástupcem se stal syn Antonín. Oba byli stále bez předběžného učitelského vzdělání. Platem jim pořád byly už uvedené  kantace.  Po Vranečkovi nastoupil úředně ustanovený učitel Liberda, jeho dekret potvrzovala konzistoř v Olomouci. Konzistoř (kurie) bylo sídlo nejvyššího správního úřadu v arcibiskupství (poradní sbor biskupa tvořený vysokými duchovními).

Protože stará škola se ukázala jako zcela nevyhovující, bylo v  roce 1877 zakoupeno místo na novou školu a již příští rok se začalo se stavbou. Následujícího roku byla dvojtřídní škola otevřena. Protože bylo ve třídách moc dětí, zavedlo se směnné vyučování a už se hovoří o trojtřídní škole.

Národní škola U kostela

Rok 1895 je zajímavý tím, že cestovatel Emil Holub věnoval škole U kostela 54 pomůcek ze své cesty po Africe, protože ve škole tehdy skoro žádné pomůcky nebyly.

 

Bylo známo, že Emil Holub by se rozdal, zde s typickou tropickou přilbou.

Prostí lidé, zvláště v horských oblastech, kde byla obživa mnohem obtížnější, nevítali rozhodnutí o povinné školní docházce dětí s velkým nadšením. Na prvém místě bylo zajištění obživy, až pak byl čas na učení. Takže od jara do podzimu nebyl na docházku do školy čas. Později alespoň zimních měsících, kdy nebyla práce na poli a děti mohly docházet do vyučování.

Nesnáze s existencí školy a s jejím provozem byly zvláště v horských oblastech Beskyd, kde při roztroušeném osídlení od údolí téměř až po hřebeny hor bylo všude daleko a navštívit blízkého souseda někdy znamenalo i hodinu chůze.

Zdroj:Mgr. Helena Mičkalová, valassky.denik.cz