Toulky českou minulostí: 117. schůzka: Král rytíř

 

„Léta Páně 1327 vrátil se opět český král Jan z rýnských krajin a přijel do města Pražského.“ A teď si prosím dobře povšimněte, kterak vítalo obyvatelstvo svého krále po sedmnácti letech jeho panování: „Při jeho příchodu je všechen lid s duchovenstvem zachvácen strachem a rozrušen nesmírnou hrůzou; poznal totiž všechen lid dlouhou zkušeností, že příchod tohoto krále není mírumilovný, nýbrž obtížný.“

Důvod byl notoricky znám - chtěl peníze, peníze a ještě jednou peníze. "A tak přišel tento král jako dříve, aby vynucoval násilnou mocí ode všech obyvatel Českého království peníze, odvezl je s sebou a nicotně je utratil v cizích zemích." Ale on se král Jan nestaral jenom doma. Staral se i venku. Ty starosti mu dělalo Polsko. Ani ne tak Polsko, jako spíš jeden Polák. Jeho jméno: Vladislav Lokýtek. Čili náš starý známý. Svého času podezřelý, že měl - tedy že mohl mít - prsty v zavraždění posledního Přemyslovce. Podezřívali ho neprávem. Jan nedávno povýšil, stal se říšským vikářem, a tak se rozhodl dát jednomu svému dosud jen užívanému titulu určitější obsah. Titulu polského krále. Užíval jej Václav II., nechal se tak oslovovat jeho syn Václav III., a Jan, ten jej vyženil spolu s Eliškou. 

 

Podoba Vladislava I. Lokýtka zachycená na jeho sarkofágu

"V té době přišli polští vévodové k českému králi Janovi, který navštívil jejich území, a dobrovolně mu slíbili věrnost, osvědčujíce tak lenní přísahu. Měl totiž král takový úmysl, že chtěl silnou mocí opět získati Krakov, s královstvím Polským mu odňatý." Janovi se nelíbilo, že Lokýtek byl korunován na polského krále. Nelíbilo se mu, ale proti se neozval. Ani u papeže neprotestoval. Ne že by neměl odvahu, odvaha mu nikdy nescházela, ale jako střízlivý a věcný diplomat věděl, že Lokýtkova korunovace nakonec sama o sobě nic neznamená. Na severu stál totiž Vladislavu Lokýtkovi v zádech nepřátelský Řád německých rytířů, no a slezští Piastovci, ti se považovali na Polsku za nezávislé. Jenže na druhé straně se Lokýtek dal dohromady s litevským knížetem, a ti dva si nepovídali pouze u číše vína, ale začali válčit. Přepadli Frankfurt nad Odrou a Braniborsko. Což král Jan jako říšský vikář nemohl nechat jenom tak. A taky nenechal - vytáhl na Krakov.

Jeho vojska napřed poslaná začala už nepřátelsky útočit na město Krakov, avšak král Lokýtek, který byl ve městě, oznámil příchod českého krále svému zeti Karlovi, králi uherskému, a prosil ho o radu a pomoc. A tak připomenul uherský král Karel českému králi Janovi smlouvu o dohodě mezi nimi dříve ujednané, a žádal ho, aby neškodil jeho tchánovi. Vzkázal také po poslech i písemně českému králi toto: "Způsobíte-li mému tchánovi nějakou těžkost, dopustíte se podobného skutku, jako byste zabil mého syna před mýma očima." A tak přestal český král napadat krále polského, svého protivníka. Kronikář Petr možná nevěděl, možná věděl, ale nenapsal o tom, že "českému králi se výprava do Krakova vyplatila." S uherským panovníkem uzavřel novou smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci (něco takového se přece v mezinárodní politice vždycky hodí, teda: pokud se to myslí vážně), tatíci domluvili svatbu svých dítek, prvorozeného uherského prince Ladislava a dcery krále Jana Anny.

Zasnoubení mělo být slaveno, jakmile princezna dosáhne dospělosti, tedy dvanácti let podle středověkých měřítek. Zatím to nešlo, byly jí teprve dva roky. A pak už jenom přijímal jednotlivá panství slezských knížat jako dědičná léna českého krále. Do lenního svazku s Janem vstoupil vévoda těšínský a vévoda kozelský a vévoda ratibořský a vévoda osvětimský. Postupně se k českému státu na základě lenní závislosti přihlásilo všech sedmnáct rozhádaných slezských Piastovců, takže na severovýchodě se naše země rozrostla přibližně o takovou rozlohu, jako tenkrát mělo Markrabství moravské. A když se vrátil domů, tak v tom rituálu s lény pokračoval: Milostivě přijal v léno území německého Plavna a Durynska, připojil ke svému království Budyšínsko, Zhořelecko a Žitavsko. Český král se poté pokusil o totéž, o co se předtím snažil jeho tchán Václav II. a dědeček jeho ženy Přemysl Otakar II. - připojit ke království jižní území. Několikrát se pustil do vyloženě dobrodružného podniku v severní Itálii. Na krátký čas se tam zmocnil panství nad skupinou měst, lákajících svých bohatstvím. Uposlechl plamenných výzev italských ghibellinů, aby vzal vládu do svých rukou.

Ghibellini - to byli v italských městech příslušníci strany císařské bojující se stranou papežskou neboli guelfy. V záloze měl tvrzení, že papež nemá proti jeho přítomnosti v Itálii žádné námitky. Především se však Janově přímo neodolatelné výmluvnosti dařilo mámit z jednotlivých měst peníze. Ovládl Lombardii, Emilii a Toskánu, za signora ho uznala města Bergamo, Como, Novara, Pavia, Cremona, Bologna, Mantova, Modena, Lucca, Parma, Piacenza, Verona. Jako všude i tady se Jan velkoryse ujímal ohrožených, sbíral vojsko, zasahoval vojensky i diplomaticky, a hlavně vybíral peníze. Do akce tehdy zapojil i svého patnáctiletého syna Karla. Není jasné, jestli šlo o náhlé rozhodnutí, vyvolané potřebou, aby krále Jana někdo zastupoval pro případ, že by musel z nějakého nečekaného důvodu opustit Itálii, anebo jestli o šlo o starší plán - umístit nejstaršího syna v novém mocenském centru, jednoho ze tří bodů nového trojúhelníku český stát, skládající se z Čech, Moravy a celého Slezska plus Lucembursko s Tyroly a Korutany plus italská města - to vše pod lucemburským panstvím. Celý ten skvělý plán se však nějak pokazil. Italové. Vhodili na jednu misku vah Lucemburkovu vládu a jeho vážnost, a na druhou peníze, které z nich nový signor ždímal způsobem věru nepříliš křesťanským. Na té decimálce jim vyšlo, že bude nejlíp, kdy králi Janovi poděkují a ze se napříště bez jeho služeb obejdou.A tak se stalo, že se nakonec v Itálii jako úřednímu jazyku nemuseli učit češtině...

"Jan Jindřich, pětiletý chlapeček, druhorozený syn českého krále Jana, byl doveden z Prahy do Korutan, aby s ním byla manželsky spojena dcera Jindřicha, vévody korutanského, někdy krále českého." Ano, diplomatická aktivita našeho dobrého krále Jana zapojila kdeco a kdekoho. Dokonce i vlastního synka.Tímto sňatkem si Jan připravoval půdu, aby mohl spolknout Korutany a Tyroly. Nevadilo mu, že svého malého syna nabízí dceři krále, kterého sám z Českého království vyhnal. Jindřich Korutanec si neodpustil, aby českého krále nenazýval "hrabětem Janem z Lucemburku," "švagrem z Čech," skutečným českým králem byl přece on, Jindřich, říkal si tak až do konce svého života, aniž mu to bylo co platné, ale na druhé straně na Janův návrh přistoupil, a co víc, prohlásil, že když nebude mít syna, stane se jeho starší dcera dědičkou celého korutanského a části tyrolského panství se vším, co k nim náleží, druhá dcera pak měla zdědit zbývající část Tyrol. V případě osiření těchto dívek by se jejich poručníkem měl stát Jan Lucemburský. V devíti letech si Jan Jindřich o tři léta starší Markétou Korutanskou vzal. Markéta dostala přezdívku Maultasch (což by se česky dalo přeložit jako Markéta Pyskatá).

"Nebylo po staletí slýcháno, že by mocný a urozený kníže a pán tak zákeřně podlou lstí a proradnými úklady zbaven tak krásné země i vlastní manželky. A pak prozkoumavše mnoho návrhů, vyjádřili se všichni v ten smysl, že by nikterak nebylo vhodné ani čestné, aby se Jan Jindřich, který byl vyhnán a vypuzen z hrabství tyrolského a z jiných panství zlomyslných a lstivých úradkem opět vrátil do tyrolského hrabství a uvázal se v ostatní svá panství, ani aby zpět přijal manželku, kterou, když se poskvrnila tak těžkým hříchem cizoložství, by nemohl již nikdy zahrnovat sladkými objetími ani manželskou láskou tak, jak toho vyžaduje stav manželský, bez pocitu hnusné ošklivosti."

"Pyskatá" říkali dceři Jindřicha Korutanského podle - prý - poněkud odulých rtů. Však také pokračovatel Vlastního životopisu Karla IV., který ony řádky sepsal, píše o krásné krajině, nikoli o půvabné vévodkyni. Drama mezi manžely proběhlo někdy kolem roku 1341. Asi šest let před tím se skončil dlouhý život korutanského panovníka (zemřel v sedmdesáti), a otěže vlády v jeho vévodství přešly do rukou jeho zetě, dvanáctiletého Jana Jindřicha. Jeho manželce Markétě bylo patnáct. Říkalo se o ní, že byla dost nehezká - tvrdí to ve svém prvním románě Lion Feuchtwanger (Dal mu ostatně titul Ošklivá vévodkyně.) Německý badatel Wieser však zkoumáním pramenů dospěl nedávno k názoru, že hanlivými přívlastky "Pyskatá" či "Otlemená" byla Markéta zahrnuta až autory mnohem pozdějšími, tedy těmi, kteří ji nikdy neviděli, a navíc, jak se zdá, ještě neprávem. "Vévodkyně byla ve skutečnosti ženou s výraznými atributy ženství," píše doktor Wieser. Zkrátka dějiny Markétu asi pomluvily. 

V čem však prameny zřejmě nelžou, je fakt, že byla tělesně velmi vyspělá, sexuálně kromobyčejně náruživá a mimořádně náročná, povahy dost agresivní až výbušné. Proti takto vybavené manželce stál slaboučký, poněkud opožděně se vyvíjející chlapec, mladší než ona. O událostech onoho inkriminovaného roku 1341 nás zpravuje kronikář Beneš Krabice z Weitmile: "Vévoda Jan Jindřich si ze svého hradu Tyrolu vyjel s malou družinou na projížďku, neobávaje se vůbec nevěry své manželky nebo zrady pánů, hle, tato vévodkyně, nedbajíc své vlastní cti, zavřela se se svými rádci v témže hradě, vyhnala všechno české služebnictvo a přicházejícího manžela nevpustila do hradu. Zmatený vévoda se chtěl odebrat na jiné své hrady, ale nikde nebyl vpuštěn." Z čehož vyplývá, že to musel být předem dobře vypracovaný plán. Mladému Lucemburkovi nezbylo nic jiného než se vrátit do Čech. Tím ovšem celá záležitost neskončila. "Jeho manželka odložila čepec, upravila si hlavu po způsobu panen a tvrdila - lživě, jak potom ukázala zkušenost - že její manžel Jan Jindřich byl impotentní." Což se zřejmě opravdu vůbec nezakládalo na pravdě. Jak se později ukázalo, dokázal být normálním spořádaným manželem a otcem mnoha dětí.

Ženat byl po prvním neúspěšném pokusu ještě třikrát. Se svou druhou ženou měl šest dětí a nejméně jednoho levobočka. "S nějakou svobodnou ženou měl syna, jenž se stal později proboštem vyšehradským. Jeho jméno bylo Jan. A tak očistil skvrnu impotence neprávem mu připisovanou," prozrazuje možná s nádechem zadostiučinění (nebo snad i pýchy) kronikář Beneš Krabice. Vyhnání Jana Jindřicha zkrátka nemělo kořeny v jeho mužské neschopnosti či selhání, ale šlo o politicky motivované spiknutí ze strany císaře, neboť "vzala si Ludvíka Braniborského, jak to již před dávným časem zařídil císař Ludvík Bavor." On ten Markétin nový manžel Ludvík Braniborský stál společensky výš než třetí syn českého krále, protože byl nejstarším synem samotného římského císaře. Všechno to muselo jít přenáramně rychle. V listopadu si vyjel Jan Jindřich na svůj tyrolský hon, a už 10. února příštího roku se konala nová veselka, při níž nesla Markéta Maultasch na odiv svůj panenský věneček. Jak vidno, i ten temný a dávný středověk dovedl být pružný a rychlý. Když bylo třeba.

"Dne 28. září roku 1330. (tj. v den svatého Václava, vévody a mučedníka) o hodině kumpletu (to znamená v době poslední večerní modlitby) "na Vyšehradě v domě proboštově odešla z tohoto života ke štěstí pro sebe, ale k žalosti pro jiné nejjasnější a slavná paní, paní Eliška, česká a polská královna a hraběnka lucemburská, velmi dlouho trápená horečkami a plicní chorobou, v třicátém devátém roce věku svého, kralování pak roku dvacátého, zaopatřena co nejzbožněji církevními svátostmi, když předtím vykonala důstojná pokání a ukázala papežské svolení s bulou, že má býti při skonání od svého zpovědníka rozhřešena z trestu a viny."
Takový byl konec Eliščina života. Nebyla poslední Přemyslovnou. Její nevlastní sestra Anežka ji přežila o šest let, a Jan Volek, také její nevlastní bratr, ale na rozdíl od Anežky nemanželský, dokonce o jedenadvacet. Jenomže Eliška byla poslední královnou - nositelkou rodové jména "Přemyslovna..."

V tom roce byl český král Jan na cestách. Měl jakási jednání ve Francii, v Porýní, v Německu. "Bystře úspěšně vyřídil mnoho sporné záležitosti mezi císařem a knížaty a hrabaty a šlechtici. Už koluje jedno přísloví: ´Bez českého krále nikdo nemůže konečně vyřídit svou věc.´" Zpráva o manželčině smrti ho zastihla v Tridentu. Krále Jana Eliščina smrt příliš nerozrušila. Oblékl si sice smuteční šaty, prohlásil, že se hodlá vrátit do Čech a zúčastní se jejího pohřbu, ale nakonec vše odbyl smuteční tryznou v Tridentu. Elišku pohřbili bez Janovy přítomnosti na Zbraslavi, což bylo v pořadí už páté pohřebiště příslušníků rodu Přemyslovců. Na tomto místě nalezli místo svého věčného odpočinku král Václav II. i jeho syn Václav III., Eliška a také některé její děti. Věčný odpočinek tu však ona ani ostatní pohřbení neměli. Roku 1420. vyloupili a vydrancovali zbraslavský klášter husité pod vedením kněze Korandy. Zpravuje nás o tom záznam jistého Crugera ze 17.století: "Rakve byly otevřeny, mrtvoly oloupeny, kosti vyházeny a rozmetány po kostele. Později byly kosti sebrány a opět složeny."

Ještě několikrát však byl klášter zpustošem - poprvé za řádění Pasovských, podruhé několikrát během třicetileté války, potřetí když byl klášter za Josefa II. zrušen. Tím vším byla velice zpochybněna autentičnost nalezených kosterních pozůstatků Přemyslovců. Roku 1824 informuje o stavu královských kostí zbraslavský farář Šimák: "Tři lebky a více kostí člověčích se v sakristii v malé černé rakvici chovají uctivě chovají. Nad sebou tré korun neb vínků královských mají až posaváde, leč neví nyní jistotně, čí to ostatkové jsou." Tři lebky byly připisovány Václavu II. jeho dvěma dětem - Václavu III. a Elišce Přemyslovně. Antropologické výzkumy, které v sedmdesátých letech prováděl profesor Emanuel Vlček, dokázaly, že se jedná o pozůstatky Václava II. a Elišky. Elišce vlastně patří jen lebka bez dolní čelisti. Královna měla klenuté čelo, středně vysoký obličej a vysoké očnice. Patrně se vyznačovala mírnou progenií, tedy předsunutím dolní čelisti, Eliška tedy měla tzv. energickou bradu. Žádné její zuby se nezachovaly, byly totiž po smrti z horní čelisti vytáhnuty. Protože nezbyly žádné jiné kosti, nelze objektivně odhadnout výšku královniny postavy. Jenom kronikářské popisy hovoří o velmi urostlé a nadmíru ztepilé ženě, která se vyznačovala pletí snědou až do olivova. Krevní skupina Eliščina měla hodnotu 0 - spojovala ji se synem Karlem IV. Dochované kosterní pozůstatky ani kronikářské záznamy neposkytují jednoznačné informace o jejím zdravotním stavu - kromě záznamů o nervové poruše - ani o příčině smrti. Předpokládá se, že královnin život ukončila stejně jako u jejího otce - tuberkulóza.

Václave dobrotivý, ty vévodo koruny, zbožný
mučedníku, k nebi ji přidruž, zrozenou z tvého
kmene! Smrt smutná ji loupí, když lid tvou oslavu slaví.
Vyplň to na mé prosby: ať všechna jí ustoupí obtíž,
aby se radovat mohla a s tebou v nebi se spojit.
Vás pak, jasní světci, vy milí v Pánu, vás prosím:
dejte královně této svou útěchu zároveň. Amen!
Vzpomeň si, toto až přečteš, i ty že jedenkrát zemřeš.

 

Zbraslavský klášter

Zdroj: Josef Veselý