„Léta Páně 1492 se v Kutné Hoře obnovovaly staré doly, do kterých Němci
kdysi házeli věrné Čechy, kteří přijímali tělo a krev Páně, a v šachtách
nacházeli kosti těchto Čechů. Zde havíři také našli při dolování tělo,
ale ne celé, jen horní část trupu, a to tělo vydávalo krásnou a libou
vůni jako kadidlo; to tam může dosvědčit každý.“
„Lidé
se domnívají, že je to tělo kouřimského faráře Jana Chudka, kterého
sťali spolu s jinými kněžími a hodili do šachty, a to se stalo léta Páně
čtrnáct set devatenáct.“
Kutná Hora byla nejbohatším městem přemyslovské říše, za vlády Jagellonců prožívala období největšího rozkvětu. Od roku 1995 je zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Prostřednictvím kronikáře ze Starých
letopisů českých jsme se ocitli v době, kdy se do kutnohorských dolů
nemetali ideologičtí odpůrci, nýbrž naopak se z nich těžilo. A těžilo se
hodně. Město stříbra prožívalo za Jagellonců největší období rozkvětu.
Jiná věc je, že taky poslední. Na Horách Kutných koncem 15. století žilo
zhruba tolik obyvatel, kolik jich tam žije dnes. Tedy asi dvaadvacet
tisíc (když počítáme i předměstskou chudinu – myslí se tenkrát).
Tehdejší Hory Kutné byly největším českým městem – hned po Praze. Že
vyrostly na stříbře, tak o tom jsme si už vyprávěli, ani na mnicha
Antoně, objevitele stříbrné rudy, jsme ještě nestačili zapomenout,
jenomže novodobé archeologické průzkumy dokazují, že se vůbec nemuselo
čekat na Antoně, o zdejším stříbře se vědělo už v dobách
předslovanských, dokonce se tu dlouhodobě povrchově těžilo. Slávu tohoto
místa však přinesla až doslova a do písmene davová psychóza někdy za
Přemysla Otakara II., „když se hora otevřela“.
Název města pravděpodobně souvisel s těžbou („kutáním“) stříbrných rud a tavením stříbra.
Jakmile našinec ucítí peníze, neváhá a už má psychózu
Jakmile
našinec někde ucítí peníze, neváhá a už má psychózu. Objev stříbronosné
žíly ve druhé polovině 13. století vyvolal „sběh na Kutné“, no a ten se
svou divokostí nikterak nelišil od zlatokopeckých horeček na Klondyku
nebo v Kalifornii. Dobové zprávy tvrdí, že se do Čech tenkrát nahrnulo
na 100 000 zlatokopů z půlky Evropy. Potvrzují nám to záznamy v Kronice
štýrské. Roku 1300 už fungoval na kutnohorském stříbře státní peněžní
monopol, do toho překotně rostoucího města soustředil Václav II. všech
17 existujících a předtím rozptýlených mincoven. A vznikl Vlašský dvůr.
Svým horním řádem král kodifikoval pravidla těžby a Kutná Hora se tak
uprostřed středověku stala prvním průmyslovým komplexem v naší zemi, což
není nadsazené tvrzení – za podmínek dělby práce se tu sešla produkce
hned tří složitých technologií a tří navzájem spolupracujících odvětví:
báňský průmysl, a na ně bezprostředně navazovala manufaktura s ražbou
mince.
Plánek dolu. Hornictví a kutání stříbra udělalo z Kutné Hory nejdůležitější město v království.
„Páni na lidech nových robot žádají, a lidé jim roboty
dělati musejí proti vší i božské i lidské, křesťanské a světské
spravedlnosti – takových bezpráví ani Turci ani jiné pohané nečiní.
Protože toho snášet nemohou, z gruntů svých utíkají a v zlodějství,
mordy, žhářství a v jiná zločinstva se dávají. Jiní proti svým pánům se
zdvíhají a hory vojensky obsazují,“ napsal ve svým pamětech jistý pan
Mikuláš Dačický z Heslova. Na Horách Kutných to začalo nějak bublat.
Zatím spíš bublání, nebo ještě lépe: brblání, ale jinak se vše dělo
jaksi. pod povrchem. Pod pokličkou, vskrytu.
Všechno nerostné
bohatství náleželo králi. Doly se většinou nacházely na něčích
pozemcích, v Kutné Hoře patřily vesměs pražské kapitule a sedleckému
klášteru, no a církevní představitelé si ten skvělý podíl na zisku
nenechali ujít. Na druhé straně: investiční a provozní náklady důlního
podnikání nemohl nést sám panovník, a tak se kapitál dával dohromady.
Neboli penízek k penízku. Mnoho penízků k mnoha penízkům. A teprve mnoho
penízků dávalo dohromady jakési akciové společnosti. Již tenkrát, nic
nového pod sluncem. Vznikla těžařstva ovládaná bohatými podílníky, a tuť
se naskytla docela zajímavá mezírka. Taková škvírka. V takovém
prostorum, prostůrku, mezi králem a jeho stříbrem.
Peníze dělají peníze
Uhnízdila
se tam podnikavá vrstva lidí, která začal žít v duchu úsloví: „Peníze
dělají peníze.“ Práva měl ovšem pořád jenom panovník, ale taky je mohl
propůjčit. Zbyla mu urbura. Urbura jsou jednak královské doly jako
takové, jednak je to daň ze stříbrných dolů náležející panovníkovi.
Podíl ze zisku. Jedna osmina ze zisku. Nic moc. On ten obchod se
stříbrem byl od počátku do konce přímo velevýhodný ani ne tak pro krále,
jako spíš pro všechny, kdo se na něm přičinlivě přiživovali – prostě
bohatli ti, co řídili, kontrolovali a zabezpečovali, lidé, kteří se
vzácné rudy chopili až v okamžiku, kdy se objevila na denním světle.
Podzemní armáda, i když do toho všeho vkládala nejvíc úsilí a obětovala
zdraví, ta živořila. O to víc vydělávali spekulanti nahoře, královští
úředníci, těžaři, rudokupci a majitelé hutí. Do husitských válek to byli
většinou Němci, Žižkovou zásluhou se rozutekli, ale velmi rychle je
nahradili Češi.
Za dob prvního Jagellonce na českém trůně se
ocitli na vrcholu noví podnikatelé. Svými penězi zasahovali do vysoké
politiky. Hráli si na mecenáše umění. Okázalost kutnohorských měšťanů se
natrvalo zapsala do tváře města. Kupříkladu svatá Barbora – tento chrám
a ještě další památníky gotického umění se nezrodily z peněz vždy čistě
nabytých. Celá ta honosná pýcha stříbrných magnátů byla však zároveň
jejich labutí písní. Zanedlouho žíly uhnuly do netěžitelných hloubek a
dostavil se krach.
„Léta 1494., v sobotu po památce svatého Jiljí,
havíř řečený Opat mluvil z opilství, že pan Michal z Vrchovišť,
hofmistr horní na Horách Kutných, zrádně a nešlechetně činí při těch
horách, pročež vzat byl do vězení na rozkaz pánů šepmistrů. V neděli z
rozkázání pánů šepmistrů sešli se havíři na Vlašském dvoře, aby svou
potřebu před pány pověděli. Tehdy vrátný počal dveře zavírati a havíři
udělali pokřik, že dveře zavírají. I běželi ze dvora každý pro zbraň,
shluknuvše se se zbraněmi k rynku, a tu se jich mnoho set sběhlo a byla
taková vřava, kdy byl někdo jediný počal, že by se byl hrozný mord
stal.“
To už nebylo pobublávání, ba ani pobrblávání, to už pomalu
začínal var a spolu s ním křik. To, co horníci dělali pod zemí, to
opravdu nebyla práce. To byla nepředstavitelná otročina. Dřeli v
neskutečně obtížných a velice primitivních podmínkách. Byl tu sice horní
řád, ten formuloval dosti uvážlivá pravidla, jenomže ta se obcházela a
někdejší respekt upadal tou měrou, jakou rostla chamtivost podnikatelů.
Ale abychom z toho nedělali školení. Nějaký příklad: Odedávna se
dolovalo v nepřetržitém čtyřsměnném provozu. Dobře-li počítáme, činila
pracovní doba šest hodin. Tak to stanovil už král Václav II. Havíři měli
přímo zakázáno směny bez odpočinku zdvojovat.
Život havířů
Patronkou horníků je svatá Barbora, jí byl zasvěcen známý gotický chrám. Je to perla. (foto z netu)
V
15. století se však běžně dělalo ve dvanáctihodnových směnách. Havíř na
čelbě (a takový byl jakousi elitou mezi kovkopy) vydělával v
prosperujících dolech 18 grošů týdně. Ve ztrátových maximálně 12. Aby
rodina nežila „z ruky do huby“, byla zaměstnána pokud možno celá. Tedy
celý rodinný kolektiv. Včetně malých dětí. Podobně jako v jiných
profesích byl totiž lén-havíř považován za soukromě pracujícího
kvalifikovaného řemeslníka. Těžařská společnost ho platila buď podílem
rudy, kterou mohl prodat, anebo penězi podle počtu odpracovaných směn,
což znamená: šestkrát tři groše rovná se 18 grošíků týdně. Ještě
existovala takzvaná gdyně. Gdyně bylo nikoli polské město, ale mzda.
Řečeno dnešním slovníkem – úkolová mzda. Situace se přitom měsíc od
měsíce, rok od roku zhoršovala, vyplácelo se v nehodnotné měně, v práci
nastávaly nucené výpadky, výplaty se zpožďovaly nebo vůbec nebyly.
„Při
tom srocení havířů před Vlašským dvorem v Horách Kutných páni šepmistři
a někteří páni spoluradní vyšli mezi ně, krotíce je, a jistý pan Prokop
Kroupa mluvil k nim, žádaje jich, aby šli na krchov ke kostelu
barborskému, k čemuž oni svolivše šli, a tu četli svůj spis na pana
Michala, hofmistra vrchního. Na ten čas byli ukroceni skrze kněze a páni
jim koupili několik sudů piva. Rozešli se odtud na ten čas. Nota: Že
nadepsaný Pavel Kroupa, když mluvil hlasitě k těm vzbouřeným havířům,
maje říci: Však vám páni nic zlého nepřejí, podřekl se však a snad ze
strachu a leknutí řekl: Však vám páni nic dobrého nepřejí! Pročež se ti
havíři tím více bouřili křičíce: Však my to, hrome, dříve víme!!! Od té
doby se u nás traduje úsloví: A ten Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa,
stoje u kamenného sloupa.
Práce horníka - ražba chodby podle G. Agricoly.
Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být
ještě hůř. Kutnohorští havíři zažili palčivost této kruté pravdy na
vlastní kůži. Aby si přivydělali, chodili v létě na žňové práce do okolí
Prahy. Když už nic jiného, tak se aspoň nadýchali čerstvého vzduchu,
protože v parných letních dnech v dolech zcela selhávalo větrání.
Pomocí želízka a mlátku se prováděla ražba důlních děl až do poloviny 18. století. Proto je dodnes hornickým znakem zkřížený mlátek a želízko.
Havíř
pracoval nástroji z nejprimitivnějších – mlátkem a želízkem – to jsou
dva druhy kladiv, které se dodnes objevují v hornických znacích, pak
ještě používali klín a pemrlici. Klín netřeba vysvětlovati, ale u
libozvučné pemrlice to udělat musíme: bylo to hornické kladivo s ostrými
zuby na opracování tvrdého kamene. Báňský odborník J. B. Parma pokusy
dokázal, že za 6 hodin vyrubal jeden zdatný havíř v průměrně tvrdé
hornině asi 53 decimetrů krychlových látra (jako že nakopal 53 litrů
horniny nebo taky 5 setin krychlového metru. Látro jest míra délková,
asi 2 metry; myslí se zřejmě vytěženého materiálu). Vzhledem k tomu, že
havíř, pracující ve štole měl štolu o profilu dvakrát jeden metr, tak za
šestihodinovou směnu postoupil – o dva a půl – centimetrů. Přitom
některé štoly dosahovaly délky čtrnácti set metrů. To by jeden horník
zvládl za 153 léta. Tisíc láter!
Klenba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.
„Potom přijeli do Hory pan z
Pernštejna, pan Mikuláš Trčka a pan Šplechtle k uspokojení těch
vzbouřených havířů.“ Což se zřejmě povedlo. Osvědčenou metodou. Říká se
jí obětní beránek. „Když páni zemští ze sněmu a havíři se sešli na
Vlašském dvoře, tu byl pan Michal z Vrchovišť úřadu horního
hofmistrovství zbaven a zavázán vězením Jeho Milosti králi.“ To všecko
se stalo na konci léta a na začátku podzimu roku 1494. V roce
následujícím začala mela v Kutné Hoře nanovo. „V pondělí po památce
Řehořově opět se bouřka stala na Horách Kutných mezi pány a havíři. A
havíři tak sobě počínali, jako by chtěli všecky pobíti. V neděli pak po
památce Benedikta ta různice přišla ke srovnání, takže sobě odpustivše v
mír vešli, což zapsáno na radnici.“
Turistická známka Vlašský dvůr, Kutná Hora.
Bídně placení havíři však
oproti některým svým kolegům v dole pobírali platy přímo královské. Tak
to se aspoň zdálo těm, co měli daleko méně. Běhačům. Běhali pro rudu a
pro hlušinu. Dopravovali ji v dole z ortu k fudrýřům. Fudrýři fudrovali
neboli futrovali čili krmili věčně nenasytné troky neboli necičky, a
taky kastny čili truhly, když se ke kastně připojilo kolečko, no tak
vznikly hunty neboli vozíky. Z patra na patro směřoval materiál pomocí
hašplů. A už tu máme šturcíře – ti pochopitelně šturcovali. Plnili koše a
měchy, do kterých se materiál překládal. Zatímco štrajchýři
štrajchovali. Tahali měchy v vodou a trejvíři zabezpečovali obsluhu
těžkých strojů, trejvů neboli žentourů. A maštalíři ošetřovali trejvovní
neboli žentourové koně, a ještě tu byli cimrmani. kteří však nedělali
divadlo, i když. že by Jára. už tenkrát? Ale ne, cimrmani se starali o
výdřevu. A tak bychom mohli ještě pokračovat a jmenovat celou řadu
dalších specializací. Jakmile se ruda ocitla nahoře, chopili se jí
úpravci, puchýři ji drtili, prejtýři třídili, šlichéři propírali.
„Upokojení
havířů kutnohorských, jež se stalo přede dvěma léty, neukázalo se býti
trvalé: neboť v měsíci červenci roku 1496. nastala opět bouře mnohem
opravdovější nežli byla ta první, a průchod její otevírá na stav věcí v
zemi pohled ještě kormutlivější,“ říká František Palacký a od kronikáře
ze Starých letopisů se dozvídáme následující: „V neděli dne 13. července
havíři Hory Kutné, připravivše se v odění, vešli na vrch řečený
Špimberk u Kaňku, chtíce spravedlnosti hájiti, jíž se předtím napřed
králi Jeho Milosti nedálo, tudíž i chudým havířům, a chtěli jsou raději
umříti, nežli by se tomu více dívali. I vyšli jsou se zbraněmi vojensky
Kutnohorští obeslavše Kolínské, Čáslavské i královského hejtmana z
Poděbrad, obklíčili je.“
Povstání horníků
Tohleto už bylo
opravdové povstání, žádné hloučky reptalů a nespokojenců. Několik tisíc
ozbrojených horníků opustilo město a usadilo se na nedalekém vrchu
Špimberku. Obklíčily je hotovostní jednotky z Kutné Hory, Kolína a
Čáslavi a začali je obléhali. Když už to nějakou dobu trvalo,
„znamenitější mezi nimi, nechtíce, aby se stalo krveprolití, dali se
dobrovolně u vězení, v naději, že budou míti slyšení před králem.“ Což
se pochopitelně nestalo, „a tak zjímali deset havířů čelních a věznili
je na Poděbradech. Králi podali o tom zprávu úřady, buřiče bylo
rozkázáno neprodleně potrestati. Tudíž ačkoli na mučení ničeho neseznali
a řádného soudu nadarmo dovolávali se, odpraveni jsou 5. srpna všickni
pravým násilím.“
Trest byl exemplární a bleskový. Tady bude
pořádek! Nebo!!! Deset kutnohorských havířů bylo vyvedeno z
poděbradského zámku, kde byli vězněni a vyslýcháni útrpným právem, a
byli odsouzeni na smrt. Šli na ni bosí, v bílých popravních rubáších.
Přešli most přes Labe, minuli vísku jménem Kluk a došli na místo v
lukách mezi obcí polabeckou a klukovskou. Stála tam stará hruška a ještě
starší dub. U toho dubu se průvod zarazil a z koně se rozkřikl
poděbradský hejtman na kata, který se vzhledem ke své profesi jmenoval
poněkud nepřípadně Kolouch: „Spravuj! Bože Otče, kterýž víš a znáš
jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši
nevinnou krev!“
Jestli se odsouzenci vskutku takto modlili,
nevíme, ale Alois Jirásek to ve svých Pověstech doby křesťanské aspoň
tvrdí. „Nebudu spravovati!“ To měl být hlas kata Koloucha. Krvavou práci
dostal na starost kat-náhradník jménem Sochor. „První poklekl Šimon,
starší, pod jednou z mocných větví rozložitého dubu. Vznášela se nad ním
jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem blesk se katův meč. Proud krve
vysoko vystříkl a zkropil, ba zalil dubovou větev tak, že z ní jakoby
po lijavém dešti rudé krůpěje hojně krápaly. Po Šimonovi klekl Pruša,
mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všech deset jeden
po druhém. Když poslední klesl bez ducha do trávy, ukázal se náhle na
jasném nebi mráček. A ten se úžasně šířil a rostl, až vyrostl v ohromnou
černavu, jež zatáhla všecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako božího
hněvu hlas, vichřice vjela rázem do starého dubu, do hrušky, zalomcovala
jejich větvemi, až se jejich haluze zmítaly a prudko se rozšuměly. Lid
na stínadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, jež sotva dozněla;
křižoval se, strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali: Boží
soud! Boží soud!! Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasů vyslyšel!
Sotvaže mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný,
lijavý déšť. Hejtman sám, jak na zámek ujížděl, sklouzl se v bráně s
koněm a povalil se na zem. Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den
a noc a tak bez ustání devět dní a devět nocí, v jednom neustále, až
přeschlé potoky se rozvodnily v řeky, až proudy vod strhaly pole a
vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných.“
Další dva odsouzení
horníci, Holý Želvův a Ondřej Němec byli popraveni na Křivoklátě. Stejný
osud čekal i třetího, Víta Krchňavého, ale on se mu vyhnul. Když
proběhly dvě popravy, podařilo se mu přetrhnout pouta, kata omráčil
kamenem a utekl do lesů. Už o pouhý měsíc později se konala revize
procesu. „Král Vladislav, jenž byl také králem uherským, vrátiv se z
Uher zase do Čech, doslechl se od spravedlivých lidí pravdu o tom
poděbradském soudě. Jakmile přijel na Hory Kutné, kdež se ve Vlašském
dvoře zdržoval, obeslal ihned poděbradského hejtmana Oňka Kamenického,
vyslechl jej přísně i báňské úředníky. Také Vít Krchňavý, jenž jediný se
zachránil, byl před soud povolán, aby vydal svědectví, jak páni s
horníky nakládali. Oněk Kamenický z Topic a také jiní úředníci byli na
skřipec nataženi, neboť tvrdě zapírali, a tu pan královský hejtman
trápení nevydržel. Zemřel na mučení. Také všechny ostatní, kteří měli
účastenství v jeho zločinech, stihl spravedlivý trest.“
„Hory však
od té ukrutné popravy nevinných havířů nešly za mnoho let a téměř na
mizinu scházely. Na stínadle pak, kde havíři skonali, stala se
podivuhodná věc. Na dubě, pod kterým se ta poprava stala, rostly od té
doby žaludy divného, neobyčejného tvaru: měly podobu havířské kápě.
Rostly však jenom na jedné haluzi toho dubu, na té, kterou krev
popravených postříkala a která od té doby měla zardělé listí.“
zdroj:
Josef Veselý
